Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Počátky staročeské mystiky

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

-

Ve svazku Počátky staročeské mystiky[1] otiskl Jan Menšík ukázky ze staročeského sborníku Ráj duše a z díla Tomáše ze Štítného. Staročeský Ráj duše je svodem textů určených náboženské výchově a theologické vulgarisaci; v jádře je to překlad apokryfního díla Alberta Velikého Paradisus animae sive Enchiridion de virtutibus veris et perfectis, ale rozhojněný pasážemi ze sv. Bonaventury, Řehoře Velikého, Viléma Pérault-Peralda a j. Staročeský Ráj duše pochází z 2. pol. XIV. stol; je starší než spisování Tomáše ze Štítného.

Počátky staročeské mystiky? Spíše průhled do obecně běžné mystiky středověku; převládají však texty předmystické.

Mystické proudy jdou celým středověkem, sílí v gotice, zejména v pozdní.[2] Není pochyby, že sílily i v Čechách. Ujímaly se mezi městským lidem, zejména sakramentální mystika se vzmáhala v tovaryšstvech beghardů a bekyň. Zdá se, podle nového bádání, že lidový mystický směr nabyl jistého významu pro českou reformaci (boj o časté přijímání).

Před lety prohlásil F. Tichý píseň Ostrovskou [141]a Kunhutinu píseň za projevy staré české mystiky. Nedoložil to, ale dnes víme, že byl v právu. Ostrovská píseň souvisí s t. zv. mystikou Slova, Kunhutina píseň vychází z raně mystického prostředí na počátku XIV. stol., o němž svědčí proslulá knihovna abatyše Kunhuty. Sám Pasionál abatyše Kunhuty chová mysticky zabarvené texty pražského dominikána Koldy: jeho parabola o statečném rytíři poesie courtoisně mystická, vypisuje aventury urozeného rytíře, hledajícího svou ztracenou snoubenku, ale rytíř znamená Krista a jeho snoubenku lidskou duši.

Úvod Menšíkův je povrchně kompilační. Místo výkladu doktrin výčet jmen, místo rozboru motivů nic neříkající paralely, místo kulturněsociologické synthese filologismus (bez akribie); naskrze nivelisace a fráze. O tom, co mystika je, o typologickém rozpětí náboženské mystiky, o mystické zbožnosti a mystické theologii, o předpokladech a vyvrcholení křesťanské středověké mystiky, říká se pár neurčitých slov; touha „vrchnouti se v Boha jako v propast“ (t. j. touha po zániku duše v Bohu) nevystihuje mystiku celou, reformní snahy se zdaleka nepojí s každým druhem mystiky.

Podle Menšíka je zakladatelem hnutí devotio moderna kazatel prý z počátku XIII. stol., Lambert de Bègue: Lambert le Bègue, z konce XII. stol., je však domnělý zakladatel bekyň; holandská devotio moderna vzniká působením Ruysbroeckova žáka Gerarda Groota až koncem XIV. stol., do té doby se tovaryšstva bekyň a beghardů změnily místy v anarchisticky komunistické sekty a byly potlačovány církví, tovaryšstva Bratří a Sester společného života se od nich líšily náboženským i sociálním charakterem. Nelze jenom prohodit, že kontemplace byla oblíbeným thematem mystické literatury, neboť kontemplace je právě „mediem mystika“; rozlišovalo se několik druhů kontemplace. Contemplatio infusa, passiva, je samo mystické nazírání Boha; Julianus Pomerius v spise De vita contemplativa (o němž se Menšík svým způsobem zmiňuje), učí, že v tomto životě není člověku možno spatřit Boha v jeho pravé podobě — život kontemplativní se realisuje plně až v onom světě. Menšík spojuje učení o trojích stupních cesty k Bohu až s číselnou mystikou pythagorejců; pythagorejci vyzvedli vedle trojice (trias) i čtveřici (tetraktys), tomu pak odpovídá učení o čtyřech i o sedmi stupních. I Platon rozlišoval tři části duše a tři stavy v státě; aristotelovské dělení na vegetativní, sensitivní a rozumovou mohutnost duše přejímali středověcí myslitelé (jako Hugo ze sv. Viktora) přímo z Boëthia.

Dalo by se dlouho pokračovat v kritice úvodu, ale také slovníku a poznámkám se dá lecos vytknout. Podle účelu edice by slovník měl zaznamenat na př. ve smyslu „jestliže“ nebo ale ve smyslu „tedy“ (str. 86, ř. 24: … že kto povede k tomu, ale řkú …); v poznámkách by mělo být upozorněno na př. na bezpředložkový lokál ve významu časovém (str. 27, ř. 11: na kvietí létě); mělo být upozorněno na chybná znění textu (str. 23, ř. 20: Znamenie je, že jest čtver stav Boha vidúcích). Poznámkový aparát je sice přetížený, ale významnější poukazy chybějí. Menšík hromadí doklady o symbolice dvou sester (Marie a Marty nebo Rahel a Lea), z nichž první znamená život kontemplativní, druhá aktivní: neuvádí ani Danta, Očistec XXVII, 100 ani mistra Eckhardta, Pfeiffer, č. 9. Menšík klade velký důraz na rytmičnost této prózy. Nazývá Štítného bombasticky „flaubertovským dělníkem slova“, který „cítil básnicky krásu slov a jejich rytmus, a tento básnický cit pro rytmus a zvukovost verše se u něho stále víc a více uplatňoval.“ Ve skutečnosti jde o standardní požadavky středověké učené prózy (podle učení stylistiky a rétoriky). Menšík nepřihlížel k negativním znakům rytmické prózy. Pro Štítného je příznačné především neužívání některých závěrů; z klausulí, jichž užívá, má jenom cursus velox sám o sobě nápadný tvar.


[1] Památky staré literatury české, sv. 5. Matice česká — Orbis, 1948. — O prvních třech svazcích Památek viz zde rozbor Daňhelkův na str. 85—88.

[2] Mystikou se tu rozumí zvláštní směr (praktický a theoretický) uvnitř náboženství.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 3, s. 140-141

Předchozí Jaromír Bělič: „Lidské dokumenty“ z jižní Moravy

Následující Karel Hausenblas: Proti agnosticismu v jazykovědě