Proti agnosticismu v jazykovědě

Karel Hausenblas

[Kronika]

(pdf)

-

V 5. čísle Izvestií Akademie věd SSSR (otd. literatury i jazyka, sv. 7) je otištěna stať L. O. Reznikova: Protiv agnosticizma v jazykoznanii. Obsahem pojednání je kritika znakové theorie jazyka a výklad vlastního pojetí autorova s hlediska marxistického na základě theorie odrazu.

Autor nejprve zdůrazňuje nutnost boje proti agnosticismu v jazykovědě, neboť agnosticismus podrývá důvěru k schopnostem lidského poznání, zamítá možnost odkrýt zákony objektivní skutečnosti. Toto stanovisko je vyjádřeno zejména v názoru, jež chápe jazyk jako systém znaků, jak to [142]nacházíme u známých zástupců vědy zahraniční (Cassirer, Saussure, Carnap, Bühler a j.) a také u některých badatelů sovětských (na př. u Vološinova, Šorové a j.).[1]

Reznikov vyvrací názor, že slovo je znakem předmětu nebo pojmu. Nelze je chápat jako znak předmětu, protože obsahem slova je pojem, a ten není pouhým znakem; ale odrazem skutečnosti. Také není slovo znakem pojmu; pojem je totiž jeho obsahem, je to jeho význam. (Význam je v podstatě společensko-ideologickým vztahem mezi lidmi uskutečňujícím se pomocí jazyka.) Znakem pojmu by bylo slovo jen tehdy, kdybychom slovem mínili jen jeho zvukovou formu (t. j. artikulačně-akustický jev). Ale formu nelze odtrhovat od obsahu, zvukovou stránku slova od jeho významu (jako to činí americká škola Morrisova). Na slovo je třeba se dívat jako na jednotu zvuku a pojmu. Je-li pojem abstrahovaným a zobecněným odrazem předmětné skutečnosti, je slovo smyslovým ztělesněním pojmu a tedy označeným odrazem skutečnosti. Znakový charakter má jen zvuková stránka slova. Vztah mezí znakem - zvukem a významem - pojmem (a tedy i předmětem) není přirozeně nutný, ale není ani libovolný a dán úmluvou: je povahy sociální a je podmíněn historickým vývojem jazyka a myšlení. Slovní znaky existují jen potud, pokud vyplňují označující funkci; jsou vlastně jen „průhledným“ obalem významu. Tím a skutečností, že slovní znaky jsou neoddělitelnou formou našeho pojmového myšlení, liší se zásadně od ostatních znaků (symptomů, signálů, symbolů).[2]

Vývody autorovy, vycházející z pevné základny, odhalují slabiny kritisovaných pojetí a vnášejí jasno do celé problematiky. Řešení Reznikovovo je ovšem jen rámcové, ale bude jistě podnětem pro zevrubnější studium problému dílčích.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 3, s. 141-142

Předchozí Pavel Trost: Počátky staročeské mystiky

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku v době od března 1947 do května 1947