Příklad špatné popularisace

Ctirad Bosák

[Kronika]

(pdf)

-

V SSSR existuje Společnost pro popularisaci vědeckých znalostí. Nejlepší učenci, umělci, zlepšovatelé-vynálezci zde zpřístupňují výsledky své práce. U nás se však stále ještě díváme na popularisaci jako na něco druhořadého. Důkazem toho je brožurka A. Lubojackého o Marrovi, velikém zakladateli sovětské marxistické linguistiky (vydalo nakladatelství Orbis v sérii „Kdo je“, 1949). Autor přišel s linguistikou do styku zřejmě po prvé při „sestavování“ této brožury. Je to prostě nepodařená kompilace z několika článků z encyklopedií a z Marrova životopisu.

Bylo by třeba brát větu za větou, kdybychom chtěli vyčerpat celou tu snůšku hrubých omylů. Na to je však škoda papíru. Proto rozebereme alespoň první dvě stránky, kde se podává obecné zhodnocení Marrova učení.

Hned v první větě ukazuje autor, že Marra naprosto nepochopil; dovídáme se, že Marr „vysvětlil lidstvu tolik nových jevů v oblasti jazykovědné jako dosud nikdo“. Je tedy celá Marrova zásluha v tom, že přinesl o něco více nového nežli ostatní! Autor nevidí podstatný rozdíl mezi linguistikou marrovskou a buržoasní, chápe jej čistě kvantitativně, nevidí u Marra nic zásadně nového. Taková je koncepce celé brožury. Na př. na str. 4 čteme: [188]„Toto (prajazykové) schema je Marrovi neživotné, nebo jazykové míšení i samotná tvorba jazyků v jihozápadní a západní části Asie se vykonala mnohem dříve a míšení bylo mnohem rozsáhlejší, než připouští uvedené rozdělení“. To je všechno! Ani slovo o tom, co je dnes i u nás obecně známo, že totiž Marr převrátil indoevropskou pyramidu, že místo divergence ukázal na konvergenci jako na základní zákonitost jazykového vývoje.

A nyní se podívejme, jak se autorovi jeví sama Marrova theorie. Smířili bychom se s tím, že ji anachronisticky nazývá jafetickou, třebaže jafetidologie znamená jenom počáteční stadium nového učení o jazyce. Ale nemůžeme mlčet k tomu, jak ji autor „vysvětluje“: Jafetické jazyky nazval Marr „podle Jafeta, syna Uranova. Homér postavil Jafeta na prvé místo v řecké rodové tabulce. Biblické prameny zase vypravují o Jafetovi, jako o synu Noemovu, který na arše přistál v kavkazských horách.“ Z toho si každý normální čtenář učiní nutně závěr, že Marr věřil všelijakým mythologickým povídačkám. Ve skutečnosti je však termín „jafetické jazyky“ čistě konvenční: protože semitské jazyky mají název podle biblického Sema, nazval Marr příbuzné jim jazyky kavkazské podle jeho bratra Jafeta. Všechno, co se zde o Jafetovi říká, nemá k Marrově theorii zhola žádného vztahu a bylo napsáno jenom proto, že autor z neznalosti věci dělá z encyklopedických údajů přímo anekdotické závěry. Usuzuje na příklad takto: o Jafetovi mluví Řekové i Židé. To znamená, že mezi nimi byly styky a že jejich jazyky jsou příbuzné. Pro Marra tedy (podle Lubojackého) nebyl rozhodující jazykový materiál, ale stejné jméno ve dvou mythech.

S každou větou se autor víc a více zaplétá: na str. 3 mluví o zvířecí řeči, a to prosím ve spojitosti s marxistickou linguistikou.

Vrcholem všeho je však tvrzení, jako by západoevropští jazykozpytci pohlíželi na Marra pohrdavě proto, že pocházel z divokého Kavkazu. To je zatemňování faktu, že hlavní příčinou rozporů bylo nepřátelství dvou světů: socialistického a kapitalistického. Ale je to i fakticky nesprávné: Marr byl po otci Skot a po matce Gruzínec. Skoty a Gruzínce nikdo neprohlašuje ani na západě za zaostalé. Autor chce patrně obhájit kavkazské národy před podceňováním, ve skutečnosti dosahuje pravého opaku: tvrdí totiž, že i nejzaostalejší národy jsou schopny „odkrývat tajemství vědy“. To by tedy znamenalo, že kavkazské národy opravdu zaostalé jsou, ale že zaostalost není nic špatného.

Takový je tedy zhruba obsah prvních dvou „hodnotících“ stránek. Celý zbytek je vyplněn životopisem, v němž se dovíte takové zajímavosti, jako že Marrovu otci „místní feudál kníže Gurieli daroval kus země, na níž se Jacob Patrick Marr zabýval sadařstvím a jako prvý pěstováním čaje“; že „otcův majetek připadl prvé ženě a jejímu synu“, atd. Mnoho úsilí vynaložil autor na to, aby čtenáři litovali Marra pro jeho těžký život, plný nástrah a neštěstí: „Když byl ještě v nižším gymnasiu, vymkl si jednou nohu. Vymknutí bylo tak nešťastné, že lékaři doporučovali amputaci nohy. Nikolajova matka to nedovolila. Nechtěla dopustit, aby její synek byl tak zmrzačen a věřila, že se zlá nehoda dá dobře napravit.“ „Když byl v Římě, byl najednou zachvácen nevolností a poté chrlením krve. Upadl do bezvědomí a zdálo se, že se přiblížila jeho poslední hodina. Jeho tělo však odolalo tomuto strašnému nárazu … Nezemřel, vrátil se do Ruska a léčil se kumysem, tradičním kavkazským nápojem, který Kavkazané připravují z kobylího mléka kvašením.“ Takovými příklady se životopis jenom hemží. Autor se snažil zaplnit knížku příběhy, vhodnými pro dívčí romány blahé paměti, aby zakryl svou naprostou neznalost skutečného obsahu Marrova života, t. j. sovětské linguistiky.

Hlavním úkolem práce mělo však být — seznámit čtenáře se sovětskou linguistikou jako neodlučitelnou částí socialistické skutečnosti. A zatím se nedovídáme vůbec nic o tom, jak tato linguistika vznikla z praktické budovatelské práce (sestavování nových spisovných jazyků). Nedovídáme se o základních principech marxistického jazykozpytu daných už Marrem (jazyk jako společenský produkt, dialektika jazyka a myšlení, stadiálnost jazykového vývoje atd.). Proč tedy byla knížka vlastně napsána?!

Brožura vyšla nákladem 15.000 kusů. Nakladatelství Orbis nese odpovědnost za to, že se do rukou pracujících dostala knížka zcela bezcenná. Je opravdu na čase, abychom si začali více vážit čtenáře z řad pracujících.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 4, s. 187-188

Předchozí Alois Jedlička: Vydavatelův doslov k novému vydání Mrštíkova Roku na vsi

Následující Ivan I. Meščaninov: Úloha N. J. Marra ve vývoji sovětské jazykovědy