Úloha N. J. Marra ve vývoji sovětské jazykovědy

Ivan I. Meščaninov

[Články]

(pdf)

-

Už více než třicet let trvá intensivní práce sovětské jazykovědy. Za tuto dobu došlo k podstatným změnám nejen ve vědecké methodě, které jazykovědec užívá při studiu jazykovědného materiálu, nýbrž i v jazycích samých, jimiž se mluví v Sovětském svazu. Mnohé z těchto jazyků se teprve nyní staly spisovnými. Byly pro ně vypracovány abecedy, ustanoven pravopis a sepsány školní mluvnice. Tyto jazyky jsou také podrobně zkoumány a podrobně popisovány. Tak se získává bohatý materiál, kterým se dříve specialisté zabývali málo nebo nezabývali vůbec. Rovněž se provádí veliká práce slovníková. Sestavují se dvojjazyčné slovníky, slovníky jazyka ruského a jiného národnostního jazyka Sovětského svazu.

Všechna tato práce, která nepřetržitě dosud pokračuje, byla vyvolána novými potřebami sovětské kulturní výstavby. Kádry linguistů se setkaly při plnění těchto úkolů s velmi složitými problémy; musily se přesně orientovat v hojném, stále se hromadícím materiálu velkého počtu jazyků nejrůznější stavby. Taková složitá a namáhavá práce vyžadovala především pevný metodologický základ. Celé zaměření budovatelského úsilí se musilo nutně podepřít hlubším studiem faktů a jejich správným výkladem. Tak se upevňoval a rostl nový vědecký směr, tvořila se a vyvíjela sovětská jazykověda.

Na 170 jazyků Sovětského svazu naprosto se nevyznačuje jednotnou mluvnickou stavbou. Každý z těchto jazyků vyžaduje pracovní postup, který má na zřeteli jeho speciální zvláštnosti. Mnohých z nich se neužívá literárně (pro jejich malou rozšířenost a dvojjazyčnost jejich příslušníků) a dostávají se proto mnohem snáze pod vliv jazyků jiných, rozšířenějších. Jejich vzájemný styk může vésti k jazykovému křížení; při tom takový vývoj vyskýtá se i v jazycích, nepatřících k stejnému jazykovému systému. To ještě zvyšuje potřebu jejich souběžného studia. Vzniká také otázka o příčinách rozdílů v mluvnických konstrukcích při vyjadřování stejných pojmů prostředky různých jazyků.

Do popředí vystupuje rovněž nutnost rozdělit jazyky do příslušných skupin a stanovit principy, podle nichž se toto dělení má provádět. Jazyky se typologicky sbližují, dospívajíce k společnému systému mluvnické stavby, což se projevuje v hláskosloví, tvarosloví a ve skladbě. V té věci jsou jazyky Sovětského svazu velmi poučné, protože jsou v nich zastoupeny nejrůznější systémy.

Dnešní hotová stavba jazyků má své historické zdůvodnění, bez něhož si nelze učinit úplnou představu ani o současném stavu jazyka. Jazyk je jevem sociálním, všechny jeho normy jsou sociálně podmíněny. Abychom je jasněji pochopili a poznali, musíme se dívat na jazykovědu jako na jednu ze společenských věd. Z toho plyne, že všechny stránky jazykového vývoje, jak tvarosloví, tak také skladba, mohou být správně osvětleny jen pomocí historického a dialektického materialismu. Touto [2]cestou šel akademik Nikolaj Jakovlevič Marr, zakládaje na něm nové učení o jazyce, které sám nazval materialistickou jazykovědou.

Zásady nového linguistického směru se vyvíjely v dlouhé a úporné práci. Byla propracována nová hlediska, zpřesňovaná množstvím nového materiálu. Jednotlivé these byly důsledně prohlubovány, případně zaměňovány jinými. V této živé laboratoři i sám Marr podstatně měnil své koncepce během své badatelské práce. I po předčasné smrti zakladatele nové jazykovědné školy jsou dále rozvíjeny a zpřesňovány tyto koncepce. Stejný úkol nás čeká i v budoucnu.

Minulá léta přinesla kladné výsledky. Okruh zkoumaných jazyků se rozšířil a sovětská jazykověda se ještě soustavněji pouští do analysy konkretního materiálu a zpřesňuje základní směr vědecké práce. Postupuje, vedena jsouc zásadami marxismu-leninismu.

Hlavní principy nového učení o jazyce založeného Marrem byly nejednou vyloženy. Upozorňovalo se na jeho ostrý protest proti tradičnímu schematu, podle něhož jazyky vycházejí z jednoho prajazyka. Marr odmítal toto schema jako vědeckou fikci a dovodil, že již před vznikem plemen existovalo množství jazyků a teprve později začal probíhat proces historického vytváření kmenových, národnostních a národních jazyků. Marr přiznával vliv společenského činitele na jazyk prostřednictvím vědomí (jazyk a myšlení vytvářejí dialektickou jednotu, v níž oba zachovávají své vlastnosti, atd.).

Jednota glottogonického procesu naprosto neznamená, že jazyky jsou po formální stránce totožné. Naopak, v tomto procesu lze pozorovat významné rozdíly ve stavbě věty a tvoření slov. Jazykům není společná formální stránka, nýbrž její obsah, který vyjadřují různé mluvnické prostředky. Formální rozdíly jsou dány řadou historických příčin. Historický proces se neděje jen evolučně, nýbrž prochází prudkými změnami, které znamenají novou kvalitu. Všechen pohyb v jazyce má sociální příčiny. Nejen významový obsah věty a slovní sémantika, ale dokonce i pomocné mluvnické formy mají za úkol sloužit dorozumívání.

Na těchto thesích se zakládají tak významné problémy jako stadiálnost a s ní souvisící srovnávací linguistická analysa. Na problém stadiálnosti a jednoty glottogonického procesu upozornil po prvé N. J. Marr.

K odhalení historického procesu v jazyce a jeho sociální podmíněnosti použil Marr především slovníku. Pro jednotu glottogonického procesu se však lexikální materiál neukázal dostatečně přesvědčivým. K morfologii sám N. J. Marr přihlížel jen pod zorným úhlem skladby. Stejně i tvoření slov, protože podle své funkce patří k lexiku, nemohlo mít rozhodující úlohu. Tak se stalo, že byl právem přenesen důraz na studium stavby věty a stavby slova podmíněné strukturou větnou.

Už jen při srovnávání jazyků, kterými se mluví v Sovětském svazu, vyšla jasně najevo rozmanitost mluvnických prostředků majících shodné syntaktické úkoly. Přitom tyto úkoly mnohonásobně variují v mluvnické stavbě jazyků, protože užívají rozdílných formálních prostředků, majících však týž cíl ve větném složení. Tak dospíváme k společné syntaktické úloze a její výrazové mnohotvárnosti v rozmanitých jazycích. Objevilo se tedy nutným prozkoumat mluvnické prostředky jazyka a porovnat je podle jejich funkce. Zkoumání mluvnických prostředků existujících v jazycích zpřesnilo ze své strany chápání toho, co je v jazycích shodné při vší vnější rozmanitosti morfologické struktury.

[3]Všem jazykům je společné členění vyslovené myšlenky na základní její prvky. Vymezení substance a její zařadění do procesu (předmětnost v bytí) vytvářejí v rámci věty dva celky, které dostávají v různých spojeních příslušnou mluvnickou podobu.

Tyto celky zároveň se slovy, která se k nim víží, mohou vystupovat jako komplex subjektu výpovědi a jako komplex predikátového určení subjektu. Tyto pojmy se v jazyce vyjadřují formálně nejrůznějším způsobem, počínajíc jednočlennou větou a končíc složitě rozvitou parataxí a hypotaxí. Dokonce v příkladu často uváděném, „oheň!“, nacházíme tyto dva prvky, t. j. předmětnost a predikativnost. A je-li v uvedené výpovědi predikativnost dána intonací, pak i tato intonace je jedním z formálních prostředků jazykového vyjadřování. S mluvnického hlediska není zde ani podmět, ani přísudek, ačkoli subjekt výpovědi a jeho predikátová charakteristika jsou vyjádřeny dostatečně s hlediska potřeb prostého sdělení.

Pokračujeme-li v analyse tímto směrem, můžeme dospět k závěru, že i v slovesech, která zachovala časování podle osob (na př. píšu, píšeš, píše), není pouze prcdikativní význam vlastní přísudku. Je zde i pojem subjektu výpovědi a je, zejména v prvních dvou osobách, konstatován dostatečně přesně. Přitom je subjekt vyjádřen určitou mluvnickou formou, a to osobní koncovkou. Podmět chybí. Subjekt nemusí být tedy vyjádřen jenom podmětem. Podmětem není tedy každé vyjádření subjektu, nýbrž jen takové, které je samostatným členem věty. Tím je také vymezena úloha a význam větných členů.

Ve výkladu došli jsme k možnosti využít úspěšně synonymických termínů (subjekt — podmět, predikát — přísudek) pro označení pojmů blízkých, nikoli však totožných. Do jedné skupiny termínů zařazujeme pojmy zahrnující logické a psychologické kategorie, s nimiž jazykověda pracuje; jsou to pojmy, které mají v jazycích svůj formální výraz. Sem patří i takové případy jako pojem o člověku a ne-člověku, o muži a ženě a p., které se v některých jazycích rozlišují mluvnickou formou a v jiných zase zůstávají mluvnicky nerozlišeny, i když vytvářejí v jazyce určitou kategorii, byť jen v sémantické klasifikaci jmen (otec — matka, syn — dcera atd.). Tak na př. v indoevropských jazycích rozdělení jmen podle rodu, hlavně mužského a ženského, nezná ani přesnou hranici mezi člověkem a ne-člověkem, kdežto v jafetických jazycích kavkazských je speciálními prostředky (třídami) vymezován nejen „člověk“, ale také „muž“ a „žena“. V tomto případě se mluvnickou formou vyjadřují mluvnicky vymezené formy, které chybějí indoevropským jazykům, v nichž se stejné rozdíly omezují na oblast sémantiky lexikální. Totéž je možno pozorovat i v různých způsobech spojení slov.

Na příklad čukotské tan’-kljavol a jeho český ekvivalent dobrý člověk obsahují shodný pojem atributivnosti, ale vyjadřují jej různými mluvnickými prostředky. Následkem toho týž obsah má zcela různou mluvnickou stavbu. V čukotském jazyce splývá atributivní výraz se slovem, které charakterisuje, zatím co v češtině se k témuž účelu používá mluvnické konstrukce „shody“, čímž vzniká samostatný větný člen —přívlastek. V čukotských prostředcích pro vyjádření atributivních vztahů není místo pro samostatný větný člen. Totéž je v jazyce adygejském a kabardinském.

Zjevný rozdíl ve formálním vyjádření téhož obsahu naprosto neznamená, že by se měly od sebe tyto jazyky odtrhovat, pokud jde o jejich vědecké zpracování. Naopak, jejich srovnávání, zvlášť s hlediska jejich rozdílů formálních, tím spíše na [4]sebe upozorňuje a zároveň zpřesňuje chápání studovaného jazykového systému.

Budeme-li pokračovat v mluvnickém rozboru s tohoto hlediska a položíme-li hlavní důraz na způsob mluvnického vyjádření, pak musíme přiznat, že české píšu nejen obsahuje představu o jednající osobě (agens), ale že je v ní také obsaženo mluvnické vyjádření subjektového pojmu. A jestliže pak v souvislosti s tím vezmeme dvojčlennou větu ruskou ja pišu, shledáme v ní dvojí vyjádření subjektu: objevuje se tu jednak jako samostatný větný člen (podmět), jednak jako mluvnický slovesný tvar. Tak lze dospět k závěru, že tu jde o dvojí vyjádření subjektu a nikoliv o shodu, a proto slovesné formy obsahující oba prvky (subjekt a predikát) lze užít samostatně. Potvrzují tento výklad jazyky se zřetelně vyjádřeným zájmenným systémem časování, v nichž se u sloves v prvních dvou osobách obyčejně vůbec vypouští podmět (srov. turecké jazyky).

Shrneme-li výše uvedený rozbor různých způsobů větné stavby a slovních forem ve větě, můžeme dojít k těmto závěrům: V uzavřené výpovědi „oheň!“ je jak subjekt, tak predikát, nejsou však vyjádřeny samostatnými výrazy ve větném členění; proto také zde není ani podmět, ani přísudek. V českém slovese píšu jsou oba tyto pojmy, ačkoli tu není podmět vyjadřující subjekt samostatným větným členem. Jak v čukotském tan’-kljavol, tak v kazašském žaksy adam, a rovněž v českém dobrý člověk vystupuje atributivní vztah, ale vyjadřuje se různým mluvnickým způsobem. V čukotském jazyce se užívá splývání v jedno slovo (komposice), v kazašském postavení slov vedle sebe (juxta-posice), v češtině shody; v kazašském i českém jazyce vystupuje přívlastek atd. Každý jazyk si vybírá typické prostředky k vyjádření mluvnicky realisovaných vztahů mezi slovy ve větě a tvoří tak daný systém mluvnické stavby. Nejlépe je to vidět při srovnání jazyků různých systémů. Pro vyjádření syntakticky shodných požadavků se v nich vůbec nemusí užívat týchž prostředků mluvnických. I při formálních rozdílech lze zjistit jednotu syntaktické funkce.

Zkoumání tohoto druhu se opírá o stanovení těch pojmů, pro jejichž vyjádření je v jazyce, v jeho slovníku, skladbě a tvarosloví určitý systém. Tyto pojmy ve svém různém podání a s různým obsahovým odstíněním stávají se oním obecným principem, který rozlišuje možnosti badatelského proniknutí do jazyků, srovnávaných a studovaných tímto postupem. Zároveň se zpřesňuje srovnávací linguistická analysa syntaktických forem a tedy i jejich morfologického vyjádření.

Důraz, který Marr kladl na nutnost neodděleně zkoumat formální a významovou stránku jazyka, zpřesnil badatelskou práci užívající srovnávací analysy. Významový obsah má stejně slovo jako morfémy, z nichž se skládá, a to nejen morfémy slovotvorné, ale také tvaroslovné (flektivní). Tvaroslovné morfémy se podřizují obsahovému významu věty, vyjadřujíce ji příslušnou mluvnickou formou. Funkční sémantika, stanovená Marrem na základě historie slovního významu, může být stejně doložena i v přeměně významu mluvnických prostředků. Tím se vůbec neodstraňuje formální stránka řeči z linguistického bádání. Naopak, bez prohloubeného studia formy nelze pochopit obsah, který je formou vyjadřován. Ovšem pouhé studium formální stránky nevede k náležitým výsledkům.

Nesrovnává se pouze formální stránka sama o sobě, ale srovnávají se pojmy formou vyjadřované v jejich formálním výraze, a to je právě umožněno srovnáním jazyků různých systémů. Jednotný základ se takto rozmanitě formálně projevuje. [5]Rozličná forma je jen jedním způsobem vyjádření jednotného základu a k tomu hledí nová práce na srovnávacích mluvnicích. Srovnávají se nejen formální shody, ale také formální rozdíly, což s jedné strany rozšiřuje badatelský obzor a s druhé vede k přesnějšímu zachycení mluvnických norem v každém jazyce. Tak se rýsuje nová metodika srovnávací mluvnice. Rýsuje se perspektiva srovnávací mluvnice jazyků různých systémů. K jejímu sestavení je zapotřebí předběžného a velmi pečlivého studia jednotlivých jazyků a srovnávacích mluvnic jednotlivých jazykových rodin.

Čeká nás velká práce. Daleko ještě nejsou všechny jazyky Sovětského svazu zahrnuty do podrobného vědeckého průzkumu. Přece však je markantní rozmanitost ve stavbě řeči už i v rámci toho materiálu, který je již sebrán. Sousedství jazyků lišících se mluvnickou strukturou vede badatele nezbytně k postupu výše naznačenému. Také praktické úkoly školství, dané paralelním vyučováním mateřskému jazyku a ruštině pro příslušníky jednotlivých národností, kladou na první místo srovnávací studium těchto jazyků a jemu odpovídající úpravu učení.

Nutnost paralelního studia jazyků různé stavby vede k srovnání mluvnických forem, které jsou v jedněch jazycích složitější než v druhých. Spokojit se pouhým konstatováním pozorovaného faktu je značně obtížné zejména tehdy, jde-li o jazyky národů, prožívajících kulturní přelom a vymaňujících se z dřívějšího, naprosto zaostalého stavu hospodářského i soukromého života. V takové situaci je v Sovětském svazu nejen mnoho národů Dálného východu a Severu, ale také národy horského Kavkazu. Sousedství pokročilejších národů s národy, jež se zpozdily v kulturním vývoji, vzbuzuje zvláštní pozornost jazykozpytce. Je možno pozorovat rychlý kulturní růst národů, které ještě nedávno neměly písemnictví, a zároveň vznikající nové potřeby, jež dřívější stav jazyka přestává uspokojovat. Složení jazyka se mění, a to tím, že se jazyk obohacuje nejen co do složení slovní zásoby, ale také patřičným přizpůsobením mluvnické stavby. Tento proces zrychlený ve vývoji a pozorovaný v okamžiku nejintensivnějšího pohybu se podrobně zkoumá. Materiál získaný pro příslušné bádání podniknutými expedicemi je mimořádně bohatý. Sociální podmíněnost jazykového vývoje se zde projevuje neobyčejně zřejmě.

Srovnání, jež se děje za těchto podmínek, staví badatele také před úkol historického studia jazykových jevů. Současný stav jazyka se analysuje v jeho složení a vysvětluje se původ a další vývoj forem tam, kde je to za daných okolností možné. Zkoumá se změna pomocného slova v pomocnou částici, proměna postpositivních slov v přípony, přetvoření významu prostředků pro přivlastňování ve výrazy osob (srov. v abchazském jazyce na Kavkaze a v neneckém na Severu a j.). Srovnávají se vyvinuté formy slovesného času v mnoha jazycích s „permansivem“ zbaveným časového příznaku v samojedských jazycích a v jazyce jukagirském. Zde se pojem času vyjadřuje příslovci provázejícími permansiv a kontextem; v slovese samém však není určován prostředkem vyjadřujícím slovesnou mluvnickou kategorii času. Do popředí se dostává historicky odůvodněný vztah času a vidu a ukazuje se genetická priorita rozdílů vidových. Zvyšuje se zájem o studium mluvnických forem na historickém podkladu. Proces, probíhající v každém jazyce daným směrem, má své zvláštnosti, na které je nyní soustředěna hlavní pozornost.

Studium jazyků s bohatým písemnictvím i studium těch jazyků, které nemají žádné písemnictví, dostává nový směr. Základním úkolem zůstává stanovení vzniku (kde [6]je to možné) a historického vývoje jazykových systémů, a to jak v slovníku, tak v mluvnici, avšak fakta, kterých se přitom užívá, rozšiřují se co do rozsahu a způsob jejich zpracování se mění. Nejvhodnější materiál pro studium tohoto typu neposkytují jen jednotlivé jazyky s archaistickými prvky, které tu dosvědčují dávné písemnictví a pod. Živá řeč a jazyková přestavba, kterou v ní můžeme vypozorovat, jsou stejně významným materiálem. Rovněž to, že se neomezíme na rámec jednoho jazyka, nám prokáže velkou službu, jak o tom byla právě řeč. Přibrání jazyků jiných systémů pomáhá osvětlit tutéž stránku uvedeného problému. Materiál jazykový srovnávaný s jazyky různých systémů může osvětlit význam a původ existujících norem i jednotlivých gramatických forem. Zvláště plodné bývá takové srovnávání tehdy, když se z materiálu jiných jazyků získá chybějící článek daného jazyka. Ještě reálnější jsou výsledky badatelské práce při srovnávání takových jazyků, které jsou na různých stupních vývoje a na jejichž základě je možno rekonstruovat minulost jednotlivých forem nikoli hypotheticky, nýbrž podle svědectví živého materiálu. Zde se vědecká analysa opírá také o kvalitativní změny ve stavbě věty, ve významu a platnosti slov a gramatických forem v ní. Na této základně je vybudováno schema stadiálních přechodů.

Problém stadiálnosti ve vývoji jazyků, který zaujímá v práci sovětských linguistů vedoucí postavení, nemůžeme ještě považovat za definitivně vyřešený. Stadiálnost nastupuje místo evoluční theorie: znamená — podle Marra — stupňovité přechody z jednoho stavu jazykové stavby do druhého. Tyto přechody spočívající na sociální základně projevují se jako prudké skoky vedoucí k vzniku nové kvality. Problém stadiálnosti je velmi aktuální a sovětská jazykověda jej stále rozvíjí. V této badatelské práci se setkáváme s celou řadou pomocných problémů, které je rovněž nutno dořešit. Přechod z jednoho stavu do druhého je těsně spojen s otázkou substrátu etnického i jazykového. Rozsáhlá literatura o této otázce se nyní kriticky rozebírá. Je třeba si též všimnout křížení jazyků jako jednoho z činitelů jazykového vývoje.

Otázka stadiálnosti jako postupného (podle Marra stupňovitého) přechodu z jednoho jazykového stavu do druhého činí aktuálním problém rozličných typů syntaktických systémů. Stadium je údobí jednoho kvalitativního stavu; v něm evolučně narůstají elementy, což pak vede k zásadnímu zlomu jazykové stavby a k přechodu do dalšího stadia. Systém se stanoví typologickým rozborem a srovnáváním s jinými systémy větné stavby. Tak se vymezují základní vlastnosti větné stavby, tedy i slovní formy, charakteristické příznaky syntaktické a morfologické.

Při studiu skladby se s počátku soustředila pozornost na kavkazské jazyky. Proto vystoupila do popředí ergativní stavba věty, charakteristická pro tyto jazyky, a spolu s jafetickým substrátem byla považována za obecné stadium jazykového vývoje. Když pak byly stejným způsobem studovány jiné jazyky, zvláště ugrofinské a severní, ukázalo se, že vedle této ergativní konstrukce existuje i mnoho dalších. Ergativností se pak začal označovat jeden ze systémů syntaktické konstrukce.

Takových syntaktických systémů je mnoho. Jazyky tříděné podle tohoto znaku rozlišují se svými vlastnostmi. Lze vyhledat styčné body v jejich jednotlivých syntaktických a morfologických konstrukcích, avšak v komplexu přece nejsou totožné. V jedněch vlastnostech se shodují, v jiných se liší. Každý jazykový systém je charakterisován souhrnem koordinát, třebaže některé jsou společné několika různým sys[7]témům. Potvrzuje to podrobný rozbor existujících systémů v jejich vytvořené celistvosti. Pro příklad se obrátíme k jazykům severních území Sovětského svazu a kavkazským jafetickým jazykům.

Mnoho jazyků sovětského Severu se neshoduje s jazyky ergativními, nýbrž s jazyky, které mají nominativní větnou stavbu (srov. samojedské jazyky, jukagirštinu a j., jež mají nominativ a akusativ, pády nevyskytující se ve větné stavbě ergativní). Pronikavě vynikla v syntaktické analyse jejich rozdílnost od horských jafetických jazyků Kavkazu, které jsou typickými představiteli ergativnosti. Společným znakem obou jazykových skupin zůstává však složitost slovesných konstrukcí, které svými prostředky vyjadřují vztah děje nejen k subjektu, ale i k objektu. Tím se opět všechny tyto jazyky ostře liší od větné stavby indoevropských jazyků; mohou totiž vyjadřovat dvojí vztah přechodného slovesa a proto mají tři hlavní větné členy (podmět, přísudek a přímý předmět), kdežto v indoevropských jazycích jsou jenom první dva. Avšak jestliže se v této věci některé jazyky severní, kavkazské, jafetické a řada jiných navzájem shodují, liší se všechny tyto jazyky mezi sebou ve formální stránce jak podmětu, tak také přímého předmětu tím, že užívají různých pádů k jejich vyjádření. Vedle toho je zřejmý též rozdíl v samé konstrukci slovesa, která je jednou zjevně posesivní (v samojedských jazycích) a jindy zase bez posesivních příznaků (u většiny jafetických jazyků). Nejsou tedy samojedské a jafetické (kavkazské) jazyky totožné ve svých konstrukcích.

Zatím ještě nemůžeme tvrdit, že by jeden z těchto systémů přecházel v druhý. Oba existují vedle sebe a rozvíjejí se různým směrem. Jak se tyto systémy utvářely a co jim předcházelo, to zůstává otevřenou otázkou, i když víme, že neexistují od prvopočátku. Tak pohyb jazykových forem v rámci jednoho systému a přechod jednoho systému do druhého může poskytnout materiál pro jejich stadiální analysu; sám proces přetváření je však velmi rozmanitý. Kromě toho není ještě dostatečně osvětlena složitost mluvnických konstrukcí a momenty jejich mluvnické přestavby. V souvislosti s tím se zvyšuje úloha srovnávacího jazykovědného bádání prováděného v těch intencích, které jsem uvedl v předchozím výkladu. Srovnávací analysa přísně dbající zásad historického a dialektického materialismu přinese žádoucí zpřesnění. Nepopírajíce stadiálnost badatelé obrátili svou pozornost k materiálu jednotlivých jazyků a zkoumají v každém z nich i jeho vlastní proces. Pečlivě rozebraný materiál položí nakonec základy k synthetickým závěrům.

Stadiální přechody zahrnují celou strukturu jazyka v jeho hlavních stránkách gramatické stavby. Avšak kvalitativní změny, které jsou podkladem stadiálních přechodů, zasahují nejen větnou stavbu, ale také jednotlivé jazykové jevy. Tak na př. užívání podstatného jména převážně ve významu příslovečného výrazu osobuje si výhradně příslušnou pádovou formu, v které toto jméno mimo adverbiální spojení se slovesem se přestává vyskytovat. Tak se stává pádová forma neměnnou, vrůstá do základu jména vystupujícího již jako příslovce (srov. valem, málem a p.). Zde právě jde o přechod do nové kvality. Totéž je možno pozorovat při tvoření předložek, u zpodstatnělých adjektiv atd. Takových přechodů z jednoho stavu do druhého, které zůstávají episodickým jevem a které nezasahují strukturu jazyka jako celek, je v jazykovém materiálu hojnost; někdy ztěžují odpověď na otázku, ke kterému slovnímu druhu náleží to nebo ono slovo. V řadě jazyků (srov. jazyky [8]severní, jatefické a j.) vznikají na tomto základě podstatná jména s neúplným skloňováním, které je způsobeno tím, že dané jméno vystupuje s omezenými možnostmi svého syntaktického využití. V důsledku toho je těžko rozhodnout, ke kterému slovnímu druhu máme řadit taková jména; máme-li je počítat ke jménům s neúplným skloňováním nebo ke skloňovaným příslovcím anebo k samostatným příslovcím se ztrnulým pádovým tvarem. S různým určováním se setkáváme nejen ve školních mluvnicích, ale i ve vědeckých.

V jednotlivých případech bývá vskutku velmi zatěžko přesně určit přechodné formy tohoto typu a jasně odpovědět na otázku, ke kterému slovnímu druhu patří taková slova stojící mezi slovními druhy přesně určenými. Tyto těžkosti jsou snadno pochopitelné, protože jednotlivé prvky řeči se mohou ve svém pohybu dostat do situací nedovyřešených. S tím musí badatel vždy počítat, i tehdy, omezuje-li se jen na popis živé jazykové struktury bez jakýchkoli historických exkursí.

Proces jazykové přestavby je v neustálém pohybu. Tento pohyb není pouze evoluční, prochází zároveň základními zlomy, což se týče jak jednotlivých složek jazyka, tak i celé stavby, z níž těží své these stadiální historické bádání.

Při práci s jednotlivými jazyky vyvstává celá řada otázek úzce spjatých s osvětlením vlastností jejich mluvnické stavby. Každá mluvnická forma, jak v stavbě slov, tak i věty má svou historii. Jazyk naprosto není nějakým celostným stavem, jehož všechny složky by současně vznikly. A přece v synchronickém průřezu vystupuje jako jednotný ucelený komplex. Všechny jeho formy v něm koexistují, vytvářejíce celkové schema živé řeči. Tak vzniká složitá soustava forem geneticky nesourodých. Dokonce i zřejmé archaismy mohou v jazyce za jistých podmínek uchovávat svou životnost vedle jiných forem, třebas měly jiný původ a odlišnou strukturu. Takového hromadění protichůdných norem využívá se k vyjadřování zvláštních sémantických odstínů atd. Vedle toho je možno pozorovat vymírání jednotlivých forem a vznikání forem nových, jejichž vývoj může dojíti ke konstruktivnímu zlomu.

V jazycích se starou tradicí spisovné řeči, zachované v památkách různých epoch, všechny zmíněné stránky sociálního vlivu na vývoj řeči lze sledovat hlavně při diachronickém srovnání a konfrontaci spisovného jazyka s dialekty. Těžší je analysa živé řeči národů, jež nemají písemnictví, pro kterou tedy není starších památek. Historický průzkum těchto jazyků musí vycházet z jejich vlastního materiálu, ze zachovaných přežitků, z národopisných textů, ze srovnávání s příbuznými jazyky, ze stadiálně typologických paralel, které jdou za hranice jazykových skupin jednoho systému, a p. Lze srovnávat s nimi i jiné jazyky, které mají již literaturu, aby mohly být stanoveny typologické shody a rozdíly; a to se také často dělá. Avšak závěry, které se zde nabízejí, totiž závěry o historické posloupnosti změn mluvnické stavby jednotlivých forem, nemusí být vždy přesné. Spisovné jazyky, jejichž předchozí stav neznáme, a jazyky bez písemnictví, jejichž budoucí vývoj je nejasný, poskytují při srovnání materiál jazyků různých systémů a odkrývají široké pole nejen pro odůvodněné závěry, ale také pro různé předpoklady. Ve výhodnějším postavení se nacházejí nespisovné jazyky národů, které dostávají písemnictví po prvé a které od základů budují svou uměleckou literaturu. Ty jsou nejpřesnějším objektem pro studium probíhajícího procesu, poněvadž jej odhalují přímo na vlastním materiálu. Zavedení písemnictví přetváří totiž jazyk na nových zásadách. Příkladů pro to je v Sovětském [9]svazu hojnost; bylo ovšem k tomu třeba té národnostní politiky — politiky rozkvětu a růstu národních kultur, která probíhá v SSSR.

Jazyky národů Sovětského svazu v této věci poskytují vynikající podklad k vědecké badatelské práci. Jazyky se dělí do mnoha skupin, které patří k různým systémům. Nejen hláskosloví a tvarosloví, ale i syntaktická stavba má zde mnoho variací. Na poměrně malých územích existují vedle sebe ostře odlišené jazyky. Na př. v Dagestanu. Řada kavkazských, ugrofinských, tureckých, tunguzských, paleoasijských a j. jazyků se přetváří ve spisovnou řeč vyrostlou z národní půdy. Takový proces prožívají nyní na našem území jazyky nejrozmanitějších systémů. Každý z nich přímo na svém materiálu odhaluje proces směřující k novému stavu sociálně podmíněnému jednou společnou příčinou — rozkvětem hospodářství, zvýšením životní úrovně, růstem kultury a také ovšem vznikem písemnictví. Tak dostáváme názorný obraz toho procesu, který je dán nikoli pravděpodobnými závěry, nýbrž konstatováním faktů uskutečňovaných před našima očima. Pozorný badatel, který se ponoří do jejich studia a srovnává různé směry v jednotlivých jazykových systémech měnících se z mluvené řeči ve spisovnou, může učinit příslušné závěry.

Sbírání nového materiálu podle výše uvedených směrnic a interpretace existujících i nově vznikajících mluvnických forem poskytují všechny možnosti zkoumat historický proces na živém jazykovém materiále. Získané znalosti a zkušenosti se pak užitečně uplatňují i v neméně odpovědné práci při studiu jazyků se starobylou literaturou, při zkoumání vzájemných vztahů spisovné a lidové řeči, na př. v jazycích indoevropských, speciálně pak slovanských, v analyse jejich mluvnické struktury a při studiu jejich historie. V celé této složité práci má vedoucí úlohu metoda historického a dialektického materialismu. Na něm vybudovaná stadiální analysa, tak jak byla výše vyložena, zaujímá jedno z hlavních míst v badatelské práci o jazyce. Stejně důležitá je i srovnávací analysa těsně spjatá s analysou stadiální. Srovnávací analysa má na zřeteli jazykový materiál jako výsledek dialektické jednoty jazyka a myšlení v jejich sociální podmíněnosti při celé rozmanitosti vnějších forem glottogonického procesu.

Každý jazyk se nejostřeji liší od jiných jazyků souborem historicky vytvořených forem. Je třeba usilovné práce, aby byly odhaleny, zachyceny a osvětleny v rámci materiálu, dostupného reálnému studiu. Před sovětským linguistou se otvírají široké perspektivy budoucích vědeckých výbojů a dalšího zpřesnění problémů. Tyto problémy, které řeší obecná jazykověda, organicky souvisí s naléhavými úkoly konkretního studia jazyků mnohonárodnostního Sovětského svazu.

Problematika obecné jazykovědy zasahuje thematiku prací všech odborníků, kteří se věnují studiu jen jazykových skupin anebo jednotlivých jazyků.

Z rukopisu přeložil B. Dejdar.

Slovo a slovesnost, ročník 12 (1950), číslo 1, s. 1-9

Předchozí Ctirad Bosák: Příklad špatné popularisace

Následující Jaromír Bělič: K otázce vzniku nové spisovné češtiny