K vidovým rozdílům ve způsobu rozkazovacím

František Kopečný

[Articles]

(pdf)

-

Je nápadné, že se vidové protiklady v rozkazovacím způsobu (imperativu) jakoby stírají nebo se přetvářejí v protiklady s jiným obsahem než vidovým: Tak dívej se (nedokonavé) je souznačné s podívej se (dokonavé), podobně jdi = odejdi, hoď je téměř souznačné s házej atd. V záporu pak je protikladu tvarů dokonavých a nedokonavých využito tak, že nedokonavého tvaru rozkazovacího způsobu se užívá na vyjádření zákazu,[1] dokonavého pak na vyjádření varovného upozornění.

Chtěl bych se v tomto článečku pokusit o vysvětlení tohoto stavu.

 

Věty rozkazovací jsou věty výzvové: dává se jimi podnět k činnosti jinému činnému původci (t. zv. agentu), nežli je agens mluvící. — Zatím co v aktivní větě oznamovací splývá podmět s agentem, je ve větě rozkazovací podmět vlastně už „podnícený (vyzvaný) agens“, čili vlastně vzhledem ke skutečnému agentu mluvícímu „patiens“, t. j. prvek trpný — ovšem takový, který se může stát i agentem, byť závislým, druhotným, a má se jím právě stát na rozkaz agenta prvního.

V neapelové („neaktivující“, zintelektualisované) podobě vyjadřuje na př. rozkazovací věta dones vody toto: já (S₁) si přeji, abys ty (S₂) donesl vody. Jinak též: ty (S₂) doneseš vody, a to podle mé (S₁) vůle. — Cizí (S₁) volní podnět se tedy projevuje ve zvláštní apelové podobě predikátu rozkazovací věty.

Je ji možno, jak vidět, nahradit zástupným tvarem indikativu praesenta (t. j. oznamovacím způsobem času přítomného), a to v příslušném přízvukovém a intonačním zdůraznění. Tento zástupný indikativ praesenta může být jen v dokonavém tvaru, [16]protože představa (předpoklad) splněného výsledku je něco, od čeho se psychologicky vychází: (ty) doneseš vody! — S přidáním naléhavosti lze užít i formy tázací: tak doneseš už tu vodu?!, obuješ se už?!, vezmeš si ty rukavice?! atd.

Kladné rozkazovací věty nedokonavé (tak skákej, dělej, obouvej se; tak vyhýbej, ty troubo!) nelze tedy převést v příslušné oznamovací věty nedokonavé. Nedokonavé sloveso značí v imperativu naléhavost (je třeba, aby se začalo s prováděním jisté činnosti). Představa výsledku je mimo oblast pozornosti. — Takovouto naléhavost lze převést jen do formy otázkové: utíkáš!?, píšeš už, ty lajdáku!? …; zejména tvarem budoucím (futurem): tak budeš už psát, skákat, dělat!?; budeš se už vyhýbat, ty troubo!? …; futurum je příznakově naléhavější než praesens. — Příslušná netázací zdůrazněná forma indikativu praesenta je tu nemožná, znamená tu totiž nutně zdůraznění činnosti už vykonávané: obouváš se už!, píšeš už! … = vždyť přece už píšeš, už se obouváš atd.

 

A tak tedy vyjadřuje imperativní tvar podle subjektivního postoje, po př. podle situace dva momenty: moment výsledku (vyjadřovaný tvarem dokonavým) a moment naléhavosti (vyjadřovaný tvarem nedokonavým).[2]

Jen je-li moment naléhavosti podřízen momentu výsledkovému, nevyjádří se změnou slovesného vidu, nýbrž jen tázací formou (srov. už výše uvedené příklady typu tak doneseš už té vody?!).

Subjektivita postoje vede tu ovšem nakonec ve svých důsledcích k jisté souznačnosti (synonymii) imperativních tvarů dokonavých i nedokonavých — tedy k dojmu, jako by byl rozdíl obou vidů v této oblasti zrušen (neutralisován). Je tomu tak v oblasti formy kladné, kde se oba momenty mohou velmi snadno křížit.

 

1. Jeví se tu pak tento zvláštní případ subjektivní neutralisace vidových rozdílů ve dvou jevech:

a) Ve sklonu k užívání „dokonavých“ imperativů i nad soustavu normálních dokonavých tvarů: poslyš, pohleď (popatř, podívej se), pojď, pojeď, polez ven, pocestuj, poběžme,[3] pones …[3]

Téměř ke všem těmto tvarům neexistují žádné další tvary dokonavé, s výjimkou sloves popatřit a podívat se a infinitivu pohledět (= pohlédnout); futura typu poběžím, ponesu, pocestuji dokonavá nejsou. — Nemusíme ovšem ani význam těchto uvedených „dokonavých“ imperativů pokládat nutně za dokonavý: lze je nahradit v příslušných situacích příslušnými tvary nedokonavými (utíkejme za ní!, dávej, Dorotko, snídaní!).

b) Tuto relativitu pojetí potvrzuje i druhý jev, o kterém se ještě máme zmínit, totiž možnost chápat naopak dokonavě též imperativy nedokonavé: slyš = vždy poslyš, viz, patř = i popatř, hleď = pohleď, dívej se = i podívej se; hni se = hýbej se …, (tak) skákej, házej = tak skoč už, hoď už atd.

[17]Právě proto, že je tvar jdi tak „dokonavý“ jako pojď, je rozdíl mezi nimi nikoli vidový, nýbrž lexikální (slovníkově významový): pojď značí směr k mluvícímu nebo společenství v chůzi s ním, jdi směr od mluvčího (= odejdi).

 

2. Mimo tuto oblast, v níž je protiklad sloves dokonavých a nedokonavých subjektivně neutralisován, zbývá ještě dosti široká oblast, kde je ho dobře funkčně využito, lépe řečeno oblast, kde je funkčně využito obou zmíněných momentů: výsledku a naléhavosti. — Toto úkonné rozlišení vidíme v oblasti formy záporné.

a) Moment naléhavosti převažuje přirozeně při zákaze (při t. zv. prohibitivu — což je tedy užší pojem než „záporný imperativ“ — nehledě na kvalitativní rozdíl: imperativ je název pro tvar, prohibitiv pro jednu z jeho funkcí): nechoď tam, neber to, netrhej to, nepiš mu, nedělej to, neskákej tam … (ať ti ani na mysl nepřijde, aby ses do provádění nějaké takové činnosti pouštěl!).

b) Dokonavý imperativ záporný znamená výstrahu, upozornění; zde se musí psychologicky uplatnit též představa výsledku (už už, respektive lehce by se mohlo něco uskutečnit, kdybychom na to neupozornili!): pak si nevem tu modrou košili!, pak mi nejdi hned za rakví!;[4] pozor, nestoupni do toho bláta!, pak tam neskoč!, nestáhni ten ubrus! (proti zákazu: a ten modrý ubrus nestahuj, ten se ješté prát nebude!).

V silném afektu znamená záporný (a obyčejně dokonavý) imperativ hrozebný rozkaz kladný: jenom mi to nekup!, jenom mi to nevyřiď, to uvidíš! … Musíme tu vyjít z kladných typů: jenom mi to někomu řekni (vyzraď)!, jen mi to roztrhni, to bys viděl! … = nikomu to neříkej // neřekni, neroztrhni to! (jako velmi důrazné upozornění).

V kladném typu ovšem mohou být i tvary nedokonavé (srov. odstavec 1.): jen mi to někomu povídej!, jenom mi to trhej! … V záporném by tomu snad též tak mohlo být, ač jen ojediněle a v silném afektu (snad jenom mi tam nepřikládej! — normálněji: jen mi tam zapomeň přiložit, přikládat!); doklady na to nemám.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 1, pp. 15-17

Previous Jaromír Bělič: K otázce vzniku nové spisovné češtiny

Next Rudolf Havel: Zapomenutý překlad z Puškina