Studie o větné intonaci

František Daneš

[Chronicles]

(pdf)

-

Větné intonace si všímá studie prof. A. W. de Groota „L’intonation de la phrase néerlandaise et allemande considérée du point de vue de la linguistique structurale“, otištěná v Cahiers Ferdinand de Saussure 5 (1945). Autor tu navazuje na svou starší studii o přízvuku (v Travaux du Cercle linguistique de Prague 8) a snaží se na materiálu holandském a německém řešit především otázku, zda patří intonace do oblasti promluvy (parole) nebo jazyka (langue) a jak souvisí s problémem klasifikace vět. Ta je podle něho totožná s klasifikací větné intonace. Toto hledisko má tu přednost, že třídí s hlediska významu jazyka, a nikoli psychologie anebo logiky. Věta je kombinací jazykových prostředků, jež jsou trojího druhu: slova, uspořádání slov a typ věty (určen je intonací a tvoří „l’unité acoustique de la phrase“). V konkretní promluvě je nutno lišit realisaci elementů jazyka a elementů promluvy. Prvky jazyka jsou konvenční (alespoň zčásti), t. j. je třeba se jim naučit a jsou vázány jen na daný jazykový systém. Naproti tomu prvky promluvy jsou nekonvenční, přirozené a internacionální.

S hlediska intonačního dělí se věta na dvě části, positivní a negativní. Část negativní se opakuje nebo se vyrozumívá z předešlého a může chybět. (Na př. ve větě Hektor antwortet, která je odpovědí na otázku Wer antwortet?, tvoří sloveso část negativní.) Relevantní intonační pohyb se realisuje na části positivní a jde při něm v podstatě o tři kategorie „tonických center“: zvýšenou, střední (na výši základního tónu promluvy) a nízkou. (Jejich realisace jsou ovšem velmi pestré, často málo zřetelné, s množstvím variant.) Různé druhy vět jsou charakterisovány specifickými kombinacemi těchto center a tvoří (v holandštině a němčině) opět tři kategorie: (1) Zvolání. Vyznačuje se jediným zvýšeným tónickým centrem (na př.: Brand!). Třídění na jednotlivé druhy zvolání obstarává mimojazyková intonace větná. (2) Tvrzení[1]. Vyznačuje se dvěma tonickými centry, prvním zvýšeným a druhým středním (na př.: Hektor schreibt). Tato dvojitost ukazuje podstatu této větné kategorie: je to vyjádření soudu, jež se skládá ze subjektu a predikátu (ve větě tomu odpovídá dvojice „thème—propos“).[2] Intonace ukazuje sice, co je S a P, nevyjadřuje však soud ve smyslu logickém, neboť nic nepovídá o tom, jaký je vztah mezi S a P. (O něm se dovídáme teprve ze slov nebo situace a bývá to vztah mezi činitelem a činností, časem nebo místem a činností, předmětem činnosti a činností.) Věty této kategorie jsou v základě dvojího typu: jednak jsou dvojčlenné (s pausou mezi základem a jádrem výpovědi: Héctor — slaàpt), jednak jednoduché (obsahují jen jádro: Wârm. Róte Blùmen). Tento druhý typ bývá označován jako věty bezpodmětné, neúplné a pod. Poněvadž však mají obvyklé intonační schema vět vypovídacích, jsou to věty úplné, normální a správné. Jsou eliptické jen s hlediska logiky, eliptická není věta, nýbrž myšlení. — Pro holandštinu platí absolutní pravidlo, že základ výpovědi musí předcházet před jejím jádrem. Platí to více méně i pro jiné jazyky a je to věc důležitá pro theorii pořádku slov. Položíme-li některý větný člen na počátek věty a opatříme jej zvýšeným tonickým centrem, učinili jsme jej pouze základem výpovědi. Neznamená to, jak se někdy omylem tvrdí, nějaké zdůraznění nebo vytčení. (3) Otázka. Má vždy tři centra tonická: první zvýšené, druhé nízké, třetí střední. V psaném jazyce je toto intonační [52]signalisování tří větných typů nahrazováno grafickými značkami (vykřičníkem, otazníkem a tečkou).

Zatím co přízvuk je v holandštině a němčině trojí (slovní, morfémový a skupinový), je tonické centrum jev větoslovný. Jde tu o výšku tónu v poměru k tónu základnímu a nikoli o intensitu (v poměru dvou slabik). Stane-li se, že se na jedné slabice setkají dva nebo tři přízvuky, realisují se jako přízvuk jeden; avšak v oblasti intonace se stává, že jedna slabika může mít až 3 tonická centra po sobě následující (na př. v otázce: Ja?). Místo tonických center ve větě je v podstatě určováno místem přízvuku (což ovšem neznamená, že jsou vždy spolu na téže slabice).

A nakonec závěr. Struktura věty má dva plány: (1) objektivní (plán slovních skupin, vyjadřující věci a jejich vzájemný vztah), (2) subjektivní (intonace — vyjadřuje vztah mluvčího k věci). Větný rozbor si dosud všímal jen plánu prvního. Ve skutečnosti však oba plány pracují společně a v případě vzájemného rozporu je rozhodující intonace (na př. věta vypovídací s intonací otázkovou má funkci tázací). „Charakter, smysl a kategorii věty určuje tedy konec konců intonace; větu vytváří tón“ (str. 30).

To jsou ve stručnosti hlavní myšlenky de Grootovy studie. Její hlavní význam spatřuji v tom, že si všímá větné intonace (dosud tak zanedbávané) a že při svém zkoumání uplatňuje důsledně hledisko fonologické. Badatelé o intonaci často chybují tím, že v přemíře sneseného materiálu nedovedou jasně postihnout základní významotvorné rysy (u nás na př. Petřík). De Groot se tomuto nebezpečí vyhnul, ale zdá se mi, že se přiblížil opačnému extrému, totiž přílišnému zjednodušení (je to už dáno tím, že sleduje pouze problém klasifikace vět a že nepřihlíží k delším větám a k souvislým textům). Neznám obě zkoumané řeči natolik, abych mohl posoudit autorovy závěry v tomto směru. Avšak obecnou platnost mají jistě jeho pozorování o důležitosti intonace v theorii věty, o konvenčnosti a nekonvenčnosti intonačních jevů (jen by bylo třeba ještě důkladněji formulovat kriteria konvenčnosti), výklad „neúplných vět“, dvojí plán větné struktury a j. Dobře též postihl důležitost toho, co Mathesius nazval aktuálním členěním větným. De Grootova studie patří beze sporu k nejdůslednějším pracím o daném thematu.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 1, pp. 51-52

Previous Miloš Helcl: Nepodařené učební texty pro češtinu

Next Pavel Trost: K etymologickému slovníku místních jmen v Čechách