Starší a mladší vrstva nářečí svatobořického

František Svěrák

[Articles]

(pdf)

-

Svatobořickým nářečím nazývám lidovou řeč moravskoslovenskou, kterou se mluví ve Svatobořicích a v Mistříně.[1] Jsou to těsně sousedící vesnice 5 km na jih od Kyjova. Tamní kraj je celkem rovinatý a má úrodnou půdu, a proto se tam pěstují především zemědělské plodiny, zvláště obilí, kukuřice, řepa, mák a brambory. Vedle toho jsou tam rozsáhlé vinohrady se starou tradicí. Ve Svatobořicích jsou ještě dvě malé továrny, železářská a textilní. Někteří obyvatelé Svatobořic a Mistřína pracují v kyjovské sklárně a v dubňanských hnědouhelných dolech.

Jako jinde na Slovácku projevuje se i na Kyjovsku vědomá snaha zachovat si i při vyšších formách životních národopisně-kmenovou odlišnost, a to především v kroji, v nářečí i ve zvycích. To vidíme i ve Svatobořicích a v Mistříně. Ale přes vědomou snahu Svatobořanů o udržení krajové odlišnosti i v mluvě přece se mění jejich nářečí, stejně jako se mění nářečí jiná. Jsou to změny hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické i lexikální, vyrovnávající rozdíly mezi nářečím místním a obecnou češtinou (ovšem v moravské její variantě) nebo s obecnými znaky nářečí moravskoslovenských. Působí tu vliv školy, četby novin a knih a styky s příslušníky jiných obcí moravskoslovenských a vůbec moravských i českých a snaha nelišit se v hovorovém jazyce od ostatních příslušníků českého jazyka mimo podstatné znaky nářečí moravskoslovenského, o nichž vědí, že je dělají Slováky a že jsou chápány jako zvláštnost krajová. Změny v lexikální zásobě nářečí citlivě reagují na změny ve způsobu života, na změny životních podmínek. Není pochyby o tom, že dnešní [153]tak podstatné změny celé společenské struktury venkova tento proces neobyčejně urychlují. A tak možno dnes v nářečí svatobořickém rozpoznávati poměrně zřetelně dvojí nářeční vrstvu podle stáří uživatelů. Generace starší zachovávají starší podobu nářečí, generace mladší nářečí mění po různých stránkách. Této otázce dvojí věkové vrstvy, která bývá pro nářečí dnes obecně konstatována i jinde, ale podrobně probádána není, je věnován tento článek. Jeho konkretní materiál zajímavým způsobem potvrzuje hlubokou oprávněnost thesí Stalinových o nejrychlejším poměrně vývoji části slovní zásoby.

Svatobořické nářečí patří do jižní části Kyjovska a jeho hlavní znaky jsou tyto: zachované ú (prútek, dúbek, nesú, vedú, kupujú, pjeknú prácu, z našú maminkú, cúďit …) a í za pův. ý (dobrí bík, stríc, pícha …) proti českému ou a -ej, zachované é (mléko, krév, okénko, dobré rolí, slépka, chléb, déšč …) proti českému í, zachované aj (daj, vajco, najlepší …) proti českému ej, nepřehlasované a za staré ę (jačmeň, sa, tela, prasa …) a nepřehlasované a v příponách (duša, naša, ďefčica, rúža, dobrého sekáča …), ṷ (u) za staré tvrdé ł (mṷadí, sṷabí, hṷava, voṷaṷ, nésu, védu …), ojedinělé prothetické h- (hulic || ulice), začáteční o bez hiátového v- (oko, on, obec, olej …), u adjektiv jednotný tvar v genitivu, dativu, lokálu sg. fem. adjektiv na -éj (dobréj poléfki, staréj babje …), 3. os. pl. prés. sloves s prés. kmenem -i- na -íja (umíja, stójija, nosíja, vodíja, sedíja …) a mask. posesivních adjektiv na -ůj (tatíčkůj, stríčkůj …).

S ostatními nářečími na Kyjovsku (dolskými) souvisí svatobořické nářečí jen těmito hlavními znaky: zachovaným ú (3. os. pl. nesú, vedú, bijú; instr. sg. ženú, dušú; cúďit …) a í (z ý) (bík, stríc, pícha, dobrí …) a nepřehlasovaným a v příponách (duša, naša Růža …). Ostatní nářečí na Kyjovsku mají ještě tyto hlavní znaky: střídnici e za staré ę, (ječmen, se, tele, prase …), změnu aj v ej a z toho někde dále é nebo í (dej, nejlepší, dé, nélepší, dí, nílepší …), změnu é v í (dobrí mlíko, díšč …) a to, že se v nich ł nemění v ṷ (hłava, hlava …).

Celkem stejně jako ve Svatobořicích se mluví v Miloticích a ve Vacenovicích (jv. od Svatobořic), jenomže tam vyslovují původní tvrdé ł,[2] kdežto ve svatobořickém nářečí je za ně ṷ (u); na př.: mładí čłovjek (svatoboř. mṷadí čṷovjek), védł (svatoboř. védu).

Svatobořické nářečí patří tedy k nářečím moravskoslovenským v užším smyslu, nikoli k přechodnému pásu dolskému. Dá se tedy přiřadit spíše k Dubňanům a Ratiškovicím (na jih od Svatobořic). Ale tam už najdeme zase některé znaky zvláštní. Tak Ratiškovice mají nom. pl. o- km. substantiv živ. na -é: hadé, chṷapé, židé, súsedé (svatoboř. haďi, chlapi, žiďi, súseďi); na konci slov před pausou zůstávají znělé souhlásky párové: dub, chléb, zub, jež, nůž, vůz, krév, smrad, jeď … (ve Svatobořicích tu jsou souhlásky neznělé).

Od ostatního kyjovského kraje liší se Svatobořané nejen rázem mluvy, ale i krojem. Pro mluvu svých sousedů mají, jako je tomu i jinde, posměšné názvy, a to nejenom pro sousedy z Kyjovska, ale i z Hodonínska. Šardičanům říkají „grícárci“ (dí ten grícar do tí dlaňe), ostatním sousedům z Kyjovska říkají „handrláci“ (= obměna jména Hanák) a smějí se i zvláštnostem mluvy ratiškovické. Neušetří ani svých sousedů z Milotic pro jejich ł, neboť prý „ho válajú v hubje“. Ve Svatobořicích je [154]známo milotické pořekadlo o nevěstách: Ať má máło lebo ňic, enom diž je z Miłoťic.

Po stránce hláskoslovné se nářečí svatobořické příliš v mladé generaci nemění. Z jeho hlavních znaků podléhají změnám jen dva: ṷ (u) za ł a nepřehlasované a za původní ę.

Podstatná změna nastává ve svatobořickém nářečí postupným zánikem dvojice, ṷ (u) || ľ a užíváním jediného l, středního. Starší generace říká bidṷo, ídṷo, koṷo, máṷo, rádṷo, čṷovjek, sṷovo, zṷoďej, sṷatkí, sṷáma, stṷat, hṷad, skaṷa, vṷaha, ṷámat, mṷáťit, mṷadí, pṷač, ceṷí, tepṷí, dáṷ, daṷa, spadu, védu, séku; za ṷu je obyčejně u: tustí, chup, dúhí, duh, súp, súnko, súnečko, húpí, žutí, túct, stúkat, túčka (= dřevěná nádoba na tlučení máku); sem patří i slova mín a minář, v nichž ṷ splynulo s m. Na druhé straně vyslovují staří lidé měkké ľ: ľes, ľést, ľisknút, ľép, mľéko, daľi, biľi, mněľi, spaľi … Mladší generace vyslovuje podle obecné češtiny ve všech případech l střední: bidlo, ídlo, slatkí, teplí, dál, dala, védl …; les, lést … Mladší lidé nejenomže nevyslovují ṷ (u) a ľ, nýbrž už ani nevědí, kdy se těchto hlásek užívá. Snaží-li se napodobit starší generaci, užívají ho nesprávně. Také na dotazy, jak se vyslovuje nějaké slovo se souhláskou l, nedovedou odpovědět.

Druhá základní změna ve svatobořickém nářečí se týká střídnice za ę. Nejstarší generace tu zachovává nepřehlasované a: jačmeň, sa, tela, prasa, kuřa, hříbja … Mladší lidé už říkají ječmeň, se, tele, prase, húse, kuře, ďiťe … ve shodě jak s obecnou češtinou, tak i s ostatními nářečími na Kyjovsku.

Jiné případy hláskoslovných změn se týkají hlavně vyrovnávání s obecnou češtinou v jednotlivých slovech; nejde už o zásadní změny hláskoslovné, nýbrž o změny týkající se hláskového skladu jednotlivých slov, tedy vlastně zčásti lexikální. Starší lidé říkají baran a baránek, mladší beran a beránek. Podobně je klače — kleče (u pluhu), jařabina — jeřabina, čukuláda — čokoláda, potem — potom, álej || álij — aleja || alej, kolaja — kolej, kurotvja — koroptvja, opluskaní sádṷem — opleskaní sádlem (= tlustý), škařúpka — škořápka. Ve dvojici škarnútka — škarnétka se mladší generace sice nepřiblížila k obecné češtině, ale k ostatním nářečím na Kyjovsku.

Zato častější sbližování s obecnou češtinou vidíme při některých souhláskách a souhláskových skupinách. Tak za nářeční skupinu šk je u mladší generace sk, ať už podle obecné češtiny nebo podle nářečí sousedních: škřipka — skřipka, poškvrna — poskvrna, škřidlica — skřidlica; v slově škřeček však š odpadlo vůbec a je u mladších lidí křeček. V slovech původu onomatopoického šk zůstává, ale objevují se tam někdy jiné hláskové změny: škručat v břuchu — škvrčat, škraka — škvraka (= smažená vajíčka). V slově oščířené (zubi) zaniklo š a u mladší generace je očířené (zubi). Ve dvojicích zdélka — délka, zvíška — víška, zhúpka — húpka (= hloubka) je společné to, že u mladší generace zanikají substantiva vzniklá z předložkových spojení a jsou nahrazována substantivy základními.

Starší lidé říkají břeténko, břes, Břesovice, Hoborani, mladší se vracejí k obecně českým podobám s v: vřeténko, vřes, Vřesovice, Hovorani. Podobně vysvětlíme dvojice charba — charpa, tustí pucek — bucek (= cvalík), salcpurki — solcburki (= druh hrušek); ale naopak je brutvan — protvan (= pánev na pečení). Ve dvojici šabla — šavla vidíme rovněž přiblížení k obecné češtině. Podoby sṷobodní — svobodní mají k sobě velmi blízko, přechod tedy byl snadný. Za lefkí, levúčkí má mladší gene[155]race lechkí, lehúčkí, rovněž podle obecné češtiny. To platí i o dvojicích skoř— schoř, letosť — letos, žáří — září, zarúšat — zarúsat, zarosit, dušno — dusno, jakořka — takořka, sparno —parno, harabúzí — haraburďí, ťín — sťín.

Někdy u mladší generace ztrácí nářeční slovo začáteční souhlásku ve skupinách souhláskových: střásňo — třásňo, chmula — mula (= kdo se bojí děvčat), žgrinti — grinti. Proti čmúd, čmúďit u starších lidí je u mladších čúd, čúďit, čuďit. Proti krápat je u mladších krápjat, podle substantiva krapja.

Dvojice svajba — svaďba znamená přiblížení k obecné češtině, i když palatální stupeň hlásky zůstává. Proti vrangat je vráňat (= žebroniti) jako obměna onomatopoického slovesa. Je to projev snahy vyjádřit měkkostí hlásek expresivnost slova. To je i ve dvojici calón — caloň (= veliký kluk). Onomatopoické sloveso crbolit je u mladší generace nahrazeno slovesem mrholit, podle obecné češtiny. Přiblížení k obecné češtině znamená i dvojice dražit — drádžit. Naopak dvojice grče — guče (na krku) ukazuje na vliv nářečí na Kyjovsku.

V některých slovech onomatopoických vidíme změnu dlouhého slabikotvorného l v krátké: opĺpaní — oplpaní || oplptaní, gĺgat —glgat, gĺvnút — glvnút. V některých slovech je nahrazována souhláska g souhláskou k nebo h: gaňa — káně (podle spis. češtiny), hvjezďički sa migocú || migotajú — mihotajú, gulmovat — kulmovat; jedna dvojice je jiná: zup sa ňe gigle — higle (= viklá se). Ve dvojicích brla — berla, havrlok — havelok (= kabát), Abrhám — Abrahám vidíme ústup nářečního slabikotvorného r; sem patří i dvojice popŕlit sa —popilit sa (= popálit se kopřivami). Dvojice jedvá — ledvá nás vede zase ke krajovému nářečí. V některých slovech je nářeční l nahrazováno původními souhláskami: Libářík — Ribářík, lumero — numero, milistrant — ministrant, palagraf — paragraf, opelírovat — operovat; někdy je zase restituováno l: močár — močál.

Cizí slova vůbec se přibližují dnešní podobě spisovné: laluja — lilija, koméda — komedija, evanjélijum — evangelijum, harvani — varhani, kerláb — kerlub. Starší lidé říkají štáflička cukru a mladší šiflička cukru.

Konečně připomínám expresivní sloveso zataraťit, které je nahrazováno slovesem straťit.

Ve dvou případech jde vlastně o jevy tvaroslovné: Starší lidé říkají třé, štiřé chṷapi a mladší vlivem ostatních nářečí na Kyjovsku tří, štiří chlapi. Druhý jev je ten, že se u sloves na -iti v příčestí trpném nemění u příslušníků starší generace kmenová souhláska, kdežto u mladších lidí se mění: už je probuďení — probuzení, omṷaďení strom — omlaďení, má život sṷaďení sakrama — oslazené kafé. Podobná je dvojice su najedení — najezení. A ve dvojici zendú sa — zejdú sa máme různé etapy téže předpony. Nečetné rozdíly v tvarosloví jsou způsobeny většinou tím, že některá substantiva a slovesa přecházejí úplně nebo zčásti k jiným vzorům, vzorům a typům obecně českým. Odtud jsou různé podoby jmen orací — orace, pánvja — pánva, krůško — krůžek, puťňa — putna, znameňo — znameňí, pl. staveňa — staveňí, pán súcí — pán súce, atres — atresa, jásňa — jásňe. Různost podob silňic — silňica záleží v tom, že je opuštěna nářeční forma bez koncovky -a. Ve spojení bíṷ po školi — po škole jde o uvedení tvaru podle typu obecnějšího. Ve rčení to sú mrcha liďi — mrchi liďi jde o jev syntaktický. Zbytek duálu je odstraněn ve spojení na poli, mladí říkají na polovic.

[156]Slovesa se liší od substantiv tím, že vedle přechodu k jiným vzorům nastala u nich pozoruhodná změna v 3. os. pl. prés. 3. a 4. tř. směrem k obecně moravské formě: Staří lidé říkají umíja, stójija, nosíja, vozíja, seďíja … a u mladých je umijú, stójijú, nosijú … O různé vzory jde u některých sloves 5. tř.: čícu — počítám, trescu — trestám, dříme — dřímá. Staří říkají bíṷ opjatí řemeňem a mladí bíl obepnutí řemeňem. Podobně: súnko už je vijďené || vídené — vijité; su nachṷádṷí —nachlaďení || nachlazení; hus je vihṷádṷá — vihládnutá. V dvojici ona je zasúžená — tá bi zasluhovala jde o jev syntaktický. Rovněž jev syntaktický je zachovaný přechodník ve větě najeďa sa šli zme kopat; mladí tu užijí věty časové: jag zme sa najedli …

Na přechodu ke změnám lexikálním jsou změny, poměrně již častější, ve tvoření slov. Bývá tu rozdíl v slovotvorných příponách nebo v předponách. V některých případech se objevuje u mladší generace podstatné jméno slovesné místo substantiva jinak tvořeného v starším nářečí: cigánstvo — cigánění, nemám na rozdaj — na rozdávání, na oďeṷo — na oďelek, na oďelání, vářa — vaření, piťivo — piťí, ti si ňe stvor — stvořeňí. Mění se rozsah v užívání zdrobnělin: chuďato — chuďinka, mrvenka — mrva, nemám na to aňi chútenki — ani trochu chuťi.

Někdy proniká u mladší generace přípona -isko: drobňask — drobňisko, psizoň — psisko, zbor — zbořisko, ďíva — ďefčisko; ale za starší babsko je u mladších lidí baba.

Nářeční přípona -ena je ve svém rozsahu omezována: přaslena — přaslička, capulena — capuša (= dítě, které capá, chodí drobným krokem). Omezuje se také rozsah přípony -ota: ťíhota — ťíha, po dobroťi — po dobrém.

Mění se přípony slov citových: hopajzňa — hopajda (= neukázněná dívka), bachroň || bachrňa — bachráč, ďach — ďábel. Za starší popṷach je vjetroplach.

Slovo chabina „prut“ bylo nahrazeno slovem chabovec. Místo cíbí proniká podoba cibuláčí, protože je zřetelnější. To platí i o dvojici palúch — palec (= kožené chránítko na bolavý prst). Místo palérňa proniká krajové páleňica. V jednom případě docela jasně vidíme, jak vliv obecné češtiny vytlačuje zvláštní nářeční slovo: zṷáteňica || žúteňica — žlútenka. Také ve dvojici plúzňa — blúza se uplatnil vliv obecné češtiny. Starší Valachi je nahrazováno spisovným Valašsko. Podobně místo posṷat strkem dom říká se dnes obyčejně poslat dom postrkem.

Změny přípon a předpon pozorujeme také u adjektiv. Za bojázliví je dnes obyčejně bojácní a za červenkaví je často načerveňalí. Starší lidé říkají podúhovatí ksicht a mladší podlúhlí. Pro užalované dítě bylo dříve označení žaṷobní || žaṷovní koṷáč, dnes se obyčejně říká ožalovaní koláč. Staré hospodyně říkají, že salát je zavjadṷí, mladší povadlí. Starší generace říká uležalé japka, mladší uležané.

Za starší sprostí čṷovjek říká mladší generace podle spisovné češtiny prostí človjek. Za vrúcí voda se dnes říká obyčejně vřící voda. Že přípona -úcí se dnes opouští, vidíme na tom, že staří lidé ještě říkají to je pravda pravdúcí a mladší to je pravda, zdůrazňujíce obsah slova pravda intonací. Opouští se také lidový způsob stupňování vlastnosti, jako na př. pomṷačí, a říká se hoďně mladí. Dvojice pochramoždžení — pochrámaní však zůstává v oblast lidové mluvy na Kyjovsku.

Na změnách přípon v příslovcích vidíme zřetelně přiblížení k obecné češtině: dodneskaj — dodnes, senkaj — sem, dálej — dál, spošika — zešikma, indová — indá, indi, zaveďňa — veďňe, odmali — odmalu || odmalička.

[157]U sloves vedle změn přípon pozorujeme skoro ve stejné míře změny předpon. Přípony nevidové jsou tu ovšem velmi zřídka a při změnách jde v těchto případech obyčejně také o obměnu slovesného základu, zpravidla onomatopoického. To se týká spojení hrgloňit na okna — hrboňťit (= hřmotiti), babi gagoňijú — gaglajú (= povídají si). Dvojice oťežat sa — oťeškat sa (= státi se těžkým, o břemeni) vznikla přikloněním k adjektivu ťěškí.

Při vidových příponách lze pozorovat, že se opouští tvoření čistě nářeční: bérávali zme od ňich mléko — brávali zme, zavĺhat — vlhnút (o seně), stŕňaua sem strachi — trnúla sem, niť sa zadŕhá — zadrhuje, zdŕžat — zdržovat, omŕzá sa ňe to — zmrzá sa ňe to. Slovesa na -iti jsou nahrazována slovesy třídy 5. nebo 6., ale slovesný vid se nemění: popářit sa — popárovat sa (= postaviti se do párů), zadušit sa — zadušovat sa, skoťit || vikoťit strom — vikácat, skotulit — skotúlat, víšit sa nad ostaťňí — povišovat sa, zṷoďej sa vṷomíṷ do sklepa — zloďej sa vlámal do sklepa.

Někdy obráceně místo sloves 6. třídy se ujímají slovesa třídy 4.: vibavovat || vibávat — bavit, viluzuje peňíze — lúďí.

U některých sloves je rozdíl v předponách: otprovázat — viprovázat, rozebrat sa ze spaňí — probrat sa ze spaňí, uhovjet — vihovjet, vidrhovat turkiň — zdrhovat, zbjehaṷa sem už gde co — pobjehaṷa sem, on ňa furt následuje — pronásleduje, zezut boti — vizut.

Dosti značné jsou rozdíly lexikální. Někdy jsou způsobeny zánikem starých zřízení. Tak jenom staří lidé vědí, co je holba, más, židlík, funt, střevíc (= míra), věrduňk … Mladí už nevědí, jak vypadá hachla na česání konopí, a haťe (= močidla na len), znají jen z písně: Svatoborské haťe, na voďe, na blaťe, nemožu já, moja milá, zapomenút na ťe. Dénko je u starých lidí deštička na přikrývání hrnců s mlékem (= latuški). Za stara se nosily jojki = ženské vysoké boty; dnes se nosí holénkové boti. Strúpek byl mužský kabátek. Dříve byla belenka, dnes je kolébka. Túčka byla dřevěná nádoba na tlučení máku. Čelesno byl otvor do pece. Pastýř nosil na sv. Štěpána po domech březáki (= březové pruty). Netija || metija je bramborová kaše, potřená povidlím a posypaná mákem. Potprďačka bylo prkénko u přaslice na sedění. Nabíjaňica || pjechovňica je zeď z hlíny. Cigánskí koberec je cikánský ranec. Staré tance znají mladí hlavně z národopisných slavností; jsou to: hovado, hoúbek, hojački, hošije, legátková, palicová, šátečková, zahraďňická, počable, cifrováňí, šotiška a j. Od starých lidí jsem slyšel některé staré názvy nemocí: suchá nemoc (mladí říkají súchoti), psina, čemer = sražená kréf f křížoch, můra (tṷačí ňa můra), úroki (= uřknutí), červená sračka (z podvýživy). Od nich jsem slyšel také některé lidové názvy rostlin: kalichi || kalíški (= tulipány), medovníček (= plicník), bogdálí zobák (= čapí nůsek), suchá bjeta (= pastuší tobolka), živí pṷot (= meruzalka zlatá), husí šṷapka (= mochna husí), kozí poleďňe (= metlice), cigánki (= vlčí máki), síťí || síťoví (= kokotice), černé maleni (= ostružiny), miší kṷásek (= druh klasnaté trávy), ofsiha || miší oves (= planý oves), pilini (= kopřivy, žíhavky), chachrňa (= rostlina, z níž se dříve dělala omáčka).

Ale i při označování téže věci se objevují dnes u mladé generace nové názvy. Týká se to především zemědělství. Staří i mladí říkají sice žitu réž, ale pšenici říká starší generace žito, mladší už také pšeňica. Jámu na siláž řepných okrajků nazývají staří prízňa, mladí jama. Přitom ovšem nesmí překvapit, že vinařské odborné názvy se vyskytují i u nejstarších občanů a celkem se nezměnily, protože vinařství tu má [158]už dlouho dobré jméno a není věcných příčin k vyrovnávání. Jenom ojediněle jsem slyšel cizí názvy zkomoleny. Tak místo oidium (= choroba vinné révy) jsem slyšel také ovidijum.

U mladé generace vymizela nebo jsou řídká některá cizí slova a jsou nahrazena slovy domácími nebo jinými slovy cizími: ancijáš — nepodara, frajer — fešák, figlant — vichitralec, náturista — poďivín, fúrija — steklica, štramanda — fešanda, chitá ho fantas — blázňí, šandár — čeťňík, agnustko — medajlónek, frúl, frúlek — šátek na krk, futro — počífka, šmetrdóli — trubički, sesla — židla, šína — kolaja, paríski — střevíce (= ženské polobotky), hápki — šatki, ušmigu si šmitu špeku — kusisko, šmitka chleba — skipka chleba, bál — ples, orláb — dovolená, neďelaj tadik takové alotrijo — neřvi tadik, má hábů do aleluja — do boha, dostaneš virgas — mlatu, on je akoráťňí — přesní, friškí — richlí, fajnové súkno — jemné, paráďňí šati — svátečňí, bunžírovat v hospoďe — ďelat pána (= dobře tam jíst a pít), začáṷ ím fšecko citírovat — vičítat, galáňit sa — choďit za sebú (o milencích), handlit — kšeftovat, zafrajmačit vjeci — rosflingat, futrovat — krmit, zmerčit — spozorovat, pucovat — piglovat (= žehlit), rošálovat sádṷo — rozřezat, štrikovat — plést, trapovat — uťěkat, natrapírovat — načapat, pasuje ím to — svječí ím to.

Mizejí také některé nadávky a jsou nahrazovány jinými: baṷamuťa — popleta, búbela — trúbala, beťár —hromotluk, heródija — herdegbaba, cundra — špiňďúra, chṷapajzňa — cúra, nezdoba — nepodara, ti potencijo jedna — ti potvoro, ná ti Doroto jedna (= mírná nadávka) — ale ti chuderko.

Také některá jiná slova citová mizejí a jsou za ně slova jiná: stará brča — brbla, burgela — baňa (= silná žena), křapulena — prdolena (= povídavá žena), tuňa — diňa (= tlustá žena), ti bosorko jedna — ti chuderečko, ale ti ozoro — ti chudero, hihula — řehula (= smíšek), buroň — bakoň (= silný člověk), zbúřenec — divoch, chramosta — neohrabanec, okisanec — ospalec, oťapa — oplptanec (= kdo pořád povídá), rosplasanec rosplasaní — nehaňba, barák — rozházané lůško, kuťa — chajda, baňďor — břušisko, fifák — frňák (= nos), gemba — paščeka, kístka — hrsť obilních klasů, chabovec — pruťisko, oštara — piplačka, ten má hochmes — ten má za ušima, on je draplaví — nenechavec, rozvířené ďecko — divoké, to kuře je nadrchané — nascípané, rostřapaťené || rostřapacené vṷasi — rozházené, čechlat sa — ít sťeška, čésnút — praščit, chlópnút důle — spadnút, řáchnút ze žebřa — spadnút, dogazdovat — dohospodařit, hňípat — spat, chrtačit — lakoťit, nachňápat nekemu — naťápat (= nabíti), cohňit ďecko — tlúct, vimlázgnút okno — viprásknút, ošúlat si šati — oválat, zhumplovat si šati — potrhat, hochlit sa — česat sa, dotrágat sa z nošú trávi — dovléct sa, dotrckat sa z maṷím nářitkem (= nůškou) — doťapkat sa, doždúráṷ sa až na starostu — docpál sa … (t. j. stal se starostou); ogébit sa na nekeho — otrhnút sa na nekeho, okmíňit — ocigáňit, ten ťa ochebzíṷ — odrál. U všech těch výrazů je viděti snahu po odstranění slov příliš expresivních.

Ale mladá generace opomíjí i mnoho slov citově neutrálních nebo takových, v kterých citovost nevystupuje tak do popředí. Dvojice podstatných jmen: cirkasák — malovaní šátek, pupjena || pupjenka — čepeček (pro dítě), česák — hřebelec, gajdi — dudi, břím — modřín, lajta na moč — bečka, sopúch — rampúch (= otvor do sklepa), cap — kozel, bochánek chleba — pecének, grmol chleba — kus || gaval, frgál — pegáč, kijan — zákalec, čepki — mandle (v krku), slech — spánek (= část hlavy), náčinki — opkladi, párňík a párňica = mládenec a děvče z páru, čuďidṷo — mokré drvo, flaganec od bṷacka — [159]flečisko od blata, cingáček — zvoneček, aňi mázdérko ňe nedáṷ — aňi kúsek, poručenství — posleďňí vůla, bez opovjesťi tam nechoť — bez ohlášeňí, zábarka — záminka, švrčki mu stáli v očách — slze, zmrk — šero || večer, printi — viráška. Přídavná jména: bit po nečem zábažní — bit zachťiví nečeho, dajní — ščedrí, dríčná ďefčica — šikovná, mátožná — slabá, nesrstní čṷovjek — hrubí, su ceṷá usotoňená — ucasnovaná, je ušubraná — ušpiněná, zaforoťení — zásobení, ďelní deň — običejní deň, ďúraví zub — pokažení, hromoví kameň — meteór, biṷo mírňučko — vlažno, tu je vasko — vlchko. Příslovce: já sem ju patrňe viďeṷa — dobře (= zřetelně), dorázu bíṷ máj postavení — hneť || hneťkaj, samochťa sa dostáṷ do duhů — vlasťňí vinú. Slovesa: zbadat neco — spozorovat, bahnút po nečem — túžit, bŕkat do fšeckého — ždúrat, zbudovat si nové košele — poříďit si, dṷachmat neco v ruce — mňačkat, dodžgat sa nožama — dopichat sa, dohovárat sa z nekím — domlúvat si neco z nekím, duzňit nekeho — bit, dudlat — brblat, hřešit — klnút, hádám — misím (= myslím, asi), haňbit sa — stiďet sa, hégnút — cúfnút, já sa zminu stekem — já puknu stekem, já sa s tím neco namolasím — natáhám, ponáhlat sa — pospíchat sa, oščádat sa — ščíťit sa, sílit na nekeho — naléhat, unovat na nekeho — naléhat, na kravách zme letosť škodovali — mňeli zme škodu, žibrovat — dobře sa krmit, žvóňat || žváňat — čárat (= dělat dlouhé kroky), hablat sa — šúrat sa, tož já pomáli pojachám — půjdu, símat si pantle z hṷavi — zďelávat, maminku zdrobiṷa zima — maminka přechládli, skarťiṷo sa ím to — skaziṷo sa ím to, uš sa to vibírá — uš sa jasňí, rana sa zahnójiṷa — zhňisala, čuj (čujte) —poslúchaj (poslúchajte), ošnářit — očisťit, gdes toho galána napopácaṷa? —nachitala. Je viděti, že mizejí především slova čistě krajová anebo citová, a to tam, kde i slabší citovost vadí funkci sdělné.

Konečně zanikají nebo se mění různá rčení: seďí jag bohiňa f plném — seďí f teplém; je červená jak kokeš — jag rak; ti si truc kominářa — ti si jag biz vimetál komín; je tustí jag opuchṷá ňiť — jag ženatí vrabec; má hubu jag beleš štorcem — je moc chudí; máš notu jak kmotřenčina koza — nemáš žádnú notu; ide za pánka (za paňicu) — ide po panski obléknutí (obléknutá); to je jeden štros — pták; neví, kadi s konopí — neví, jak sa s teho viplantat; uš su s Prahi doma — uš to máme (= už tomu rozumím); má peňez do boha — jak šupek; ti sas popravíṷ — tis stlustl; ten je ze suchého řátku (iron.) — ten je z mokréj štvrťe; aňi čert ho nevispituje — v ňem sa ňigdo nevizná; dáṷ sa na tatu — je po tatovi; teho aňi čertovím hovnem nevikúří — teho stamtadik nedostane; to máte za pletku — zadarmo (= laciné); nedá ňe spravedlivého sṷova — neusliším od ňí pjekného slova; tož uš poďme zaṷožiť blechám — poďme uš spat; v mrknuťí ho nebiṷo — v raně || v mžiku ho nebilo; na čisté čisto sa uzdravíṷ — načisto; toš sa tadik opatrujte — tož biťte zdraví; chraň pámbu a zavaruj — chraň pámbu a opatruj; ti pjeri (= knedlíky) sú na plpu — rozblptané (= rozvařené); nekerú si chitneš — chitneš si ich pár; totog je ňe spúšč — boží dopuščeňí; ot prvoťi sa ňe to nelíbiṷo — od začátku; sú různo oců (matek) — sú od dvoch oců (matek); daṷa teho jak svjeceného — tá sa nepředaṷa; u ňich biṷo dicki ídṷo na odmňer — tam sa špóruje na ídle; mi fčíl pořád enom hrachujeme a fazulujeme — vaříme hrách a fazulu; polavička polava (= dětská hrozba; zaniklo).

Po stránce syntaktické se tu pozoruje jako v jiných nářečích u starší generace jednodušší způsob vyjadřování a sklon k prosté parataxi, kdežto u mladší generace je patrný vliv školy, četby a rozvíjejícího se veřejného života i na složitějším způsobu vyjadřování.

Celkem možno tedy hodnotit vývoj svatobořického nářečí takto: Po stránce [160]hláskoslovné se toto nářečí příliš nemění. Změně podlehly jenom dva základní znaky tohoto nářečí, a to ṷ (u) a a z ę. Ostatní hláskoslovné změny, třebaže jsou dosti četné, netvoří soustavu, ale týkají se právě jen jednotlivých slov. V tvarosloví nastala jediná podstatná změna, a to za koncovku 3. os. pl. prés. sloves 3. a 4. tř. -íja se ujímá koncovka -ijú, podle ostatních nářečí na Kyjovsku. Změny v slovotvorných příponách a předponách jsou častější, ale nemění podstatně svatobořické nářečí; je viděti jen snahu potlačit některé přípony čistě nářeční. Značné však jsou rozdíly lexikální. Souvisí se změnami práce a života vůbec. Zřetelně se jeví snaha, potlačovat citovost všude tam, kde by vadila sdělnosti výrazu. Změny ve stavbě věty směřují ke složitějšímu vyjadřování a to souvisí se složitějším způsobem myšlení jako výrazem rostoucí kultury našeho venkova.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 3-4, pp. 152-160

Previous Vladimír Skalička: Poznámky k theorii pádů

Next Václav Křístek: O některých rozsahových novotách K. M. Čapka-Choda