Postavy a díla

Jan Mukařovský

[Kronika]

(pdf)

Collection „Postavy a díla“ (Portraits et oeuvres d’auteurs)

Básník Jos. Hora počal letos vydávat v nakladatelství F. Borového sbírku stručných monografií o básnících, zvanou POSTAVY A DÍLA. První ze čtyř svazků dosud vyšlých obsahuje Čapkovu studii „Mlčení s T. G. Masarykem“. Je to doslov k „Hovorům s T. G. Masarykem“, osvětlující vnější okolnosti, za kterých k této publikaci došlo, i způsob, jakým byla pracována. Podle svědectví Čapkova nevznikaly Hovory soustavně a nepřetržitě a nejsou proto fotografickou reprodukcí Masarykova vyprávění: bylo třeba opětovaného vyptávání, které se mnohdy tříštilo o jednoslabičnost odpovědí; pak teprve následovalo soustavné písemné zpracování, několikrát doplňované presidentem samým. To vše je vylíčeno v prvních dvou kapitolách studie. Nejzajímavější data však přináší kapitola třetí, kde Čapek popsal a charakterisoval Masarykův proces myšlenkový a vyjadřovací, pokud ovšem je pozorovateli přístupný. Opětovně zdůrazňuje Čapek základní rys tohoto procesu: značnou nezávislost myšlení na hlasitém slovním projevu. Masaryk pokračuje v promýšlení nadhozeného podnětu i po dokončení rozmluvy a vrací se k němu nenadále přímým navázáním třeba po několika dnech; myšlenkový proces je také vždy šíře začleněn do jeho celkového duševního života a světového názoru, než mnohdy dává najevo konkretní slovní projev. Čapek nazývá tento zjev „souzněním“, chtěje tím naznačiti, že zejména Masarykovo noetické pojetí vývoje[1] i jeho názor o dějinách lidstva jsou bez ustání ohniskem nesčetných vztahů, jejichž vlákna se zachycují i nejvšednějších témat rozmluvy. Proud myšlení se realisuje v řeči jen zlomkovitě. Často velmi určitou myšlenku vysloví (Masaryk) jenom v obrysu nebo náznakově; často nedopoví větu, mávne rukou, pokrčí rameny nebo ukončí vágně: „… a tak…“; ze souvislosti mluvené překlouzne slovo do souvislosti myšlené. „Uvnitř jazykového projevu se pak tato převaha souvislosti myšlenkové nad jazykovou obráží koncentrovaností a zlomkovitostí: „řečeno termíny mluvnickými vyjadřuje se Masaryk často v aposiopesích, kusých větách a anakolutech; a jeho interpunkce, to jsou zamyšlené kousky ticha.“ Se snahou po koncentraci slovního výrazu souvisí také to, že Masaryk „má mnoho svých ustálených rčení, jenom je postupem času zhušťuje a zkracuje — to jsou ty známé masarykovské brachylogie a zkratky.“ Převládání pochodu myšlenkového nad mluveným slovem má svůj ekvivalent i ve stránce významové: Masaryk nemyslí tolik pomocí slovních významů jako spíše pomocí „věcí“. Slovo, kterým v jistém případě věc označujeme, odhaluje vždy jen jedinou její stránku, jen některé z jejích vlastností a jen některé vzájemné vztahy těchto vlastností; Masaryk má však vždy na mysli věc v celém bohatství jejích vlastností a její výstavby. Proto, má-li svou myšlenku vyjádřit řečí, nestačí mu často pro jednu věc slovo jediné, nýbrž potřebuje výrazů několika, aby „každý další kontroloval, omezoval a doplňoval slovo předchozí.“ Je překvapující, do jaké míry se tento rozbor mluvené řeči Masarykovy kryje s výsledky rozboru jeho řeči psané (srv. naši studii „Masaryk jako stylista“ ve sborníku „Vůdce generací“ a v publikaci Praž. linguist. kroužku „Masaryk a řeč“). Tato okolnost nasvědčuje blízkosti Masarykova slova psaného k mluvenému, na kterou ukazuje Rozmluva s V. K. Škrachem, v. zde str. 137; blízkost ta byla ve vývoji české pojednávací prózy plodnou reakcí na tradiční výlučnou spisovnost tohoto funkčního útvaru jazykového. A mluvené slovo, s kterým Masaryk svůj sloh sbližuje, není jen monologický projev řečnický nebo vyprávěcí, nýbrž dokonce dialogický jazyk hovorový. Tento dialogický odstín podává i částečné vysvětlení přerývanosti Masarykova monologu, psaného i mluveného. Jen v jedné věci, zdá se, je rozdíl mezi Masarykovým slovem mluveného hovoru a psaného pojednání: podle svědectví Čapkova vyhýbá se Masaryk v projevu hovorovém „všemu, co se v řeči i v myšlení rodí z pouhé hry se slovy“. V řeči psané, však často využívá zvukových a významových vztahů mezi slovy ke hře, podtrhující [252]tím ostřeji pregnantní vyhrocení myšlenky. Rozdíl tento lze snadno vysvětlit tím, že v projevu čistě hovorovém nezasahuje vliv řečnického monologu, který se — právě užíváním slohových figur — uplatňuje v projevech psaných, oscilujících u Masaryka vždy na rozhraní ústně pronášené přednášky a písemného vědeckého podání. — Čapkova krátká studie, podložená však dlouhým pozorováním a složitým zápasem o praktické vystižení osobitých zvláštností Masarykova živého slova, je významným příspěvkem nejen k poznání Masarykovy osobnosti, ale i k psychologii filosofického myšlení a vyjadřování.

Další svazky Postav a díla tvoří charakteristika díla Boženy Benešové od M. Pujmanové, studie Horova o K. Tomanovi a Václavkovo pojednání o St. K. Neumannovi. Všechny přinášejí zajímavé postřehy, avšak žádný z nich se neobírá podrobněji jazykovou stránkou zkoumaného díla. Nejblíže našemu zájmu stojí črta Horova, již proto, že je psána lyrikem o lyrikovi. Zajímavá je zde konfrontace tří básnických generací — lumírovské, devadesátnické a oné, jejímž příslušníkem byl Toman, — vzhledem k sociálnímu postavení básníka а k funkci poesie v národním životě; dále postřeh o deformaci citové expresse jako součásti autostylisace u Neumanna a Dyka; výstižná je charakteristika resumujícího rázu Tomanovy poesie i upozornění na vztahy, jež poutají Tomana k macharovské linii vývojové, k Verlainovi а k písni lidové. Václavek v studii o Neumannovi podal na typickém případě tohoto básníka názornou diagnosu generačního kolísání mezi anarchistickým individualismem a kolektivistickým socialismem, kdežto studie Pujmanové se omezuje spíš na vylíčení osobního uměleckého vývoje význačné moderní prozatérky.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, s. 251-252

Předchozí B. Hk. (= Bohuslav Havránek): Střediska ruského literárně historického bádání v SSSR

Následující Josef Vachek: Nová práce o fonologii