Lidová poesie hornická

Karel Dvořák

[Kronika]

(pdf)

-

Sborníček pod uvedeným názvem uspořádali B. Barabášová, J. Kramařík, M. Skalník a O. Skalníková ve spolupráci s členy národopisného semináře filos. fakulty Karlovy university za vedení prof. dr V. Husy a Al. Krbce. Ke Dni horníků v září 1950 vydalo MIO. Str. 69.

V úvodu ke sborníčku vyložil Fr. Nečásek, jak úsilí jeho autorů zapadá do akce, která z popudu presidenta K. Gottwalda směřuje k spravedlivému zhodnocení významu hornictví a hornické práce. Sborníček k ní přispívá tím, že seznamuje čtenáře s historií a tradicemi horníků, kteří jdou v prvních řadách dělnické třídy v zápase o osvobození člověka a jeho práce. Dále se zmiňuje Nečásek o významu sborníčku i pro současnou folkloristiku. Ukazuje správně na nutnost studia dělnického folkloru, který byl buržoasní folkloristikou zanedbáván, takže obraz lidové tvorby byl v jejím podání podstatně neúplný a skreslený, a vítá snahu autorů, kteří průkopnicky vkročili na pole dosud téměř nedotčené. Přitom však nezatajuje výtku co do zlomkovitosti, tápání a omylů jejich práce. I když jsme si vědomi obtíží metodických i technických, které provázejí každou novou práci tohoto druhu, zdá se nám rovněž, že péče, s níž byl sborníček redigován, není úměrná významu thematu ani zamýšlenému podílu na hornické akci. A dále: i když má práce především zaměření popularisační, domníváme se, že jeho význam pro vědu — neboť vědecké cíle autoři rovněž sledovali — je značně problematický právě pro řadu zmíněných už nedostatků.

Základní vada práce tkví v tom, že se tu navzájem kříží dvojí hledisko co do jejího určení, totiž hledisko popularisační a odborné. Touto základní neujasněností pak trpí už výběr materiálu a jeho utřídění. Časově zahrnuli autoři doklady od r. 1571 (píseň z příbramské horní knihy) až do dneška (ukázky hornické slovesné tvorby ze závodních časopisů). Přitom mají ze starší doby vedle zmíněné už úvodní písně ještě jenom jeden doklad ze 17. stol. (kramářskou píseň o popravě kutnohorských havířů 1496). Ostatní všecky doklady nejsou starší druhé polovice 19. stol. Tento velký časový přeryv se dá vysvětlit tím, že autoři chtěli přinést ne-li důsledně, tedy aspoň převahou doklady revolučních hornických tradic. Sami k tomu v úvodu podotýkají, že většina nejstarších dochovaných písní a různých veršovaných skládání z havířského prostředí vyjadřuje sice odevzdanost do vůle boží nebo prosby za bohatá naleziště, ale tyto slovesné výtvory lze prý sotva počítat k vlastní lidové tvorbě. Jsou to záznamy nebo i výtvory báňských úředníků a pod. To je sice pravda, ale vzhledem k širokému hledisku, s něhož chápou problematiku lidové hornické poesie a které je nadto i vědecky správné, měli sem zahrnout i takové doklady tvorby, které sice v lidovém prostředí snad přímo nevznikly, byly jím však přijaty a žily v něm. (Ostatně nejsou v tomto smyslu sami důslední, protože do sborníčku pojali zlidovělou Dubinušku Fr. Šrámka.) Mimo to se i v takových starších písních leckdy odráží sociální postavení hornictva v minulosti mnohem líp než na př. v Nápisu na nárazišti, který je sem pojat, ačkoli je ve zmíněném smyslu, totiž jako odraz sociální problematiky, zcela nevýrazný.

Na doklad svého tvrzení uvádíme ukázku z hornické písně z r. 1551:

 

Tvorče, jenž v tomto světě všecky věci řídíš,
naši chudobu znáš, nedostatky vidíš,
rač nám z nich rychle pomoci,
nežli je utvrdí nepřítel v své moci.
.  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .  .
Neb nám chudým pomoci klesly tyto časy,
jsme jakožto v nemoci, uslyš naše hlasy,
            atd.[*]

 

[56]I když se však dá tato kusost výběru pochopit jako výsledek popularisačního záměru, který převládl nad hlediskem odborným, je méně pochopitelný princip, podle něhož byl materiál utříděn. S výjimkou slovenských písní a skladeb, které pranýřují stávkokaze, nejsou doklady seskupeny důsledněji ani podle své provenience ani podle thematických okruhů ani, což je nejpodivnější, u těch dokladů, které jsou odrazem konkretních událostí, jako na př. důlních katastrof, není dodržena aspoň časová posloupnost. Jenom poslední část sborníčku důsledně sdružuje ukázky z doby protektorátu a z nového socialistického budování. Tímto nedostatkem jasné linie je ovšem značně snížena i popularisační i vědecká cena práce.

Další závadu vidíme v tom, že si sborníček na svůj malý rozsah uložil úkol příliš rozsáhlý. Vedle probraných už dokladů z nejstarší doby jsou tu ukázky zpívaných anonymních písní, které buď pracují poetikou lidové písně nebo se užitím výrazových prostředků blíží umělým autorům typu Havlíčkova; anonymní lidová skládání, určená spíš pro deklamaci; neanonymní nebo dokonce k osobitému výrazu záměrně směřující skladby, otiskované v dělnických časopisech, a to i z doby boje horníků proti kapitalismu i z doby dnešního budování socialismu; ojedinělá ukázka zlidovělé písně umělého autora atd. Vědecky je toto široké hledisko zcela oprávněné. Metodicky je naprosto správné, že se autoři neomezili jenom na anonymní starší písňovou tvorbu, ale že ve shodě s aktuálními potřebami folkloristiky hlavně snesli doklady současného hornického folkloru, v němž se odráží růst nového socialistického člověka a jehož výrazové prostředky ukazují na nové cesty, jimiž se začíná ubírat lidová tvořivost. Je však zřejmé, že pro zachycení všech těch rozmanitých druhů tvorby a ke všemu ještě v tak rozsáhlém časovém úseku by bylo třeba mnohem většího rozsahu, než jaký má sborníček. Lze vážně pochybovat, že by výbor stačil obsáhnout byť i jen v náznaku všecky typické ukázky všech zastoupených nebo žádoucích druhů. Tak na příklad jsou uvedené ukázky sotva s to charakterisovat velmi rozsáhlou produkci přispěvatelů i redaktorů dělnických časopisů z devadesátých let 19. stol. Přitom zabírají ve sborníčku drahocenné místo v několika případech varianty anonymních písňových textů. A ty jsou s hlediska popularisačního zbytečné, s hlediska odborného pak jako doklady života písně v ústní tradici naprosto nedostatečné.

Vidíme tu opět v jiné souvislosti, jak se projevuje základní neujasněnost výboru, kterou lze sledovat zvlášť jasně v tom, čím chce přispět k odborné práci. S odborného hlediska, které se v tomto případě zcela kryje i s hlediskem popularisačním, je největší nedostatek v tom, že sem nebyly pojaty nápěvy. Dále neuspokojují vysvětlivky, připojené k jednotlivým skladbám. Omezují se vcelku na výklad neznámých slov, v několika případech charakterisují události, které se odrážejí v thematice písní. Údaje o provenienci jsou příliš kusé, zprávy o zpěvácích, jejich repertoáru, způsobu přednesu, stejně jako bližší zmínky o okolnostech záznamu, zkrátka všecko, na co klade současná folkloristika právem takový důraz, je podáno jenom zcela výjimečně. Je to tím větší škoda, že toho víme tak málo právě o zpěvácích a autorech z dělnického prostředí. Jak zajímavý materiál mohl v tomto směru poskytnout na př. takový Fr. Šimčík, který je tu zastoupen jako zpěvák i původní autor. Rovněž s hlediska popularisačního by jistě nebylo na škodu, kdyby bylo aspoň náznakem ukázáno, kdo jsou horničtí zpěváci a autoři a jak žijí nebo žili ve svém prostředí, které je pobízelo k tvorbě.

Mohlo by se zdát, že je posudek výboru příliš přísný a že hledá jenom nedostatky, z nichž některé by mohly být nadto ještě věcí diskuse. Domníváme se však, že nenadsazujeme a že plným právem měříme výsledek práce požadavky, které vyplývají z cílů, jež si vytyčili sami autoři. Všecky naše výtky mají jedinou základní příčinu, a to způsob práce, přesněji její základní neujasněnost, která se dá doložit až i v nejmenších podrobnostech pracovního postupu, který bychom charakterisovali jako nedosti seriosní, nebo snad lépe chvatný. Dva doklady pro to: Píseň Vy havrani umazaní je významná proto, že je to jeden z velmi řídkých záznamů písně s dělnickou thematikou v starších sbírkách. Podle autorů ji zaznamenal po prvé Erben na Příbramsku; píseň pak citují podle vydání jeho písní z r. 1884. K tomu dodáváme: Vročení Erbenovy sbírky je chybné. Buď myslí autoři vydání z r. 1864, kde už je píseň zaznamenána, nebo vydání z r. 1888. Dále má Erben píseň z Berounska a nadto je jeho prvenství ještě třeba zkoumat, protože má píseň Jiříček ve svém rukopisném zpěvníku z let 1845—1862. Dále: Tlačbabova skladba Vstup do pětiletky (chybí u ní jakýkoli údaj) je celá komponována ve sdružených rýmových dvojicích, jenom ve v. 11—12 je najednou výšin z pořádku: „a tak se to stalo skutkem, / co již nemožné se zdálo.“ Jde tu o zřejmé nedopatření v zápisu (přehozený slovosled), ačli vůbec byl text zapsán z podání, nebo nejspíš jen o nepřesnost při reprodukci tiskem.

Domníváme se, že tyto dvě ukázky dostatečně dokreslily způsob, jak byl sborníček pořizován. Můžeme proto shrnout: význam práce, svou podstatou záslužné, je silně zmenšen různými nedostatky, které vyplývají z celkové neujasněné koncepce a z nedosti pečlivé práce. Výbor obstojí jenom jako první pokus o popularisaci hornické slovesné tvorby; vědecké požadavky neuspokojuje téměř vůbec.

Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 1, s. 55-56

Předchozí Věra Minátová: Ukrajinská sovětská literatura

Následující Bohuslav Havránek: Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury