dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Kopalovy Dějiny francouzské literatury

Jan O. Fischer

[Rozhledy]

(pdf)

-

[1]Kopalovy „Dějiny francouzské literatury“ jsou prvním souborným dílem o dějinách francouzské literatury od českého autora. Jsou výsledkem celoživotní badatelské práce a svou důkladností a pečlivostí jsou cennou pomůckou, jakýmsi encyklopedickým shrnutím všeho, co buržoasní věda naše a francouzská na poli dějin francouzské literatury udělala. Kopalovi je cizí nabubřelá estétská frázovitost, jakou se vyznačovali nejhorší kosmopolité v čelé s Thibaudetem ve Francii anebo V. Černým u nás. Kopal interpretuje názory různých buržoasních vědců, rozbírá konkretní materiál, je přitom v podstatě positivista Lansonovy školy. Proto je možno se o jeho dílo při hledání materiálu v mnoha věcech opřít. Je ovšem třeba zaujmout zásadní postoj jak k jeho metodě, tak k jeho soudům.

Podstatnou vadou Kopalovy metody je objektivismus. Kopal cituje vědecké spisy nejrůznějších buržoasních badatelů (velmi často na př. se dovolává reakčního literárního historika Brunetièra), navazuje na ně nebo jejich theorie shrnuje a řadí vedle sebe. Z Kopalovy knihy nepoznáme vývoj francouzské literatury jakožto nesmiřitelný boj mezi realismem a protirealistickými tendencemi, mezi literaturou pokrokovou [99]a reakční. Kopal píše stejně „objektivně“ o realistovi Balzacovi jako o „Lügenmischmasch“ (řečeno s Marxem) Chateaubriandově. Je jasné, že takovýto postoj je pravým opakem skutečné objektivnosti, která znamená hledat objektivní pravdu, bít se za pravdu, stranit pravdě. Z tohoto objektivistického postoje plyne i to, že zpracování jednotlivých autorů je nestejné: zatím co někteří autoři jsou zpracováni tak, že z rozboru — i když objektivistického — lze si udělat správnou a jasnou představu o významu jejich díla (na př. Rabelais, Voltaire), u jiných je podstata jejich díla přejímáním nejrůznějších, často si odporujících a pravdu zastírajících theorií zatemněna (a to třeba u tak jasné problematiky jako v díle Molièra, výrazného satirika a bojovníka proti tmářům, církvi, dvorským příživníkům a pedantům). Často Kopal přejímá vyloženě reakční theorie, jejichž cílem je popřít revolučnost bojovné literatury, na př. satiry, namířené proti vykořisťovatelskému řádu; tak na př., když na několika místech středověkou satirickou literaturu vykládá jako jakýsi doplněk středověké mystiky, který prý nesmí být vykládán jako nepřátelsky namířený vůči vládnoucí společnosti a její katolické dogmatice; jinde kladně přijímá zpátečnické theorie o t. zv. baroku, o Balzacově mystickém „visionářství“ jakožto prvotním znaku „Lidské komedie“ a pod.

Vývoj literatury podle Kopala probíhá vcelku imanentně (však také periodisace zůstává výhradně v oblasti myšlenkových proudů a literárních směrů). Pokud je tu zmínka o vztazích k prostředí, ke skutečnosti, pak se to děje náhodně, vytrženě, sociologisticky. Jestliže pro Kopala není rozhodujícím dělítkem myšlenková náplň uměleckého díla, jestliže nevidí neustálý boj mezi pokrokovou a reakční literaturou, jestliže nemá zásadní měřítko pro vývoj literatury, nedivme se, že zachází až k takovému formalistickému postupu, jako je důsledné rozdělování kapitol podle literárních druhů, při čemž rozbor díla jednoho a téhož autora je v nesčetných případech násilně trhán na jeho část básnickou, prozaickou nebo dramatickou. A naopak dochází při takovémto postupu k tomu, že do téže kapitoly jsou vtěsnáni zástupci nejprotichůdnějších názorů ideologických či estetických (tak na př. demokratický pamfletista Courier vedle papeženského dogmatika Maistra, protože jsou oba „publicisté“, nemluvě o tom, že u Maistra je shledána řada kladů, také vlastenectví!). Z tohoto východiska také vyplývá, že Kopal nachází vlivy a genealogii různých autorů čistě po formální linii, že na základě nepodstatných detailů srovnává autory, kteří spolu nemají nic společného, že dovoluje dekadentům dovolávat se pokrokových předchůdců (na př. srovnávání estetiky Diderota, jednoho z prvních bojovníků za realistickou estetiku, s estetikou Lamartinovou anebo symbolistickou: Rousseaua s Proustem na základě funkce vzpomínky v literárním díle, Balzacovy „Lidské komedie“ s cyklem Romainsovým, Stendhalova mistrovského realistického románu „Le rouge et le noir“ s úpadkovým psychologismem Bourgetovým atd.).

Opíraje se výhradně o buržoasní vědu, řídí se Kopal nejen jejími soudy, ale ovšem i výběrem. To ostatně spolu těsně souvisí. O mnoha významných pokrokových autorech tu najdeme jen zastrčenou zmínku (namátkou: Gassendi, s jehož materialistickou filosofií se čtenář vůbec neseznámí, Théophile de Viau, Cyrano de Bergerac nebo tvůrce demokratické masové poesie Béranger), někdy ani tu ne (na př. utopisté XVIII. století Mably, Morelly, Meslier; písně a vůbec literatura buržoasní revoluce a j.), zatím co na př. Chateaubriandovi je věnováno sedm stran.

Tyto základní metodologické chyby, vlastní celému dílu (uváděné příklady jsou jen namátkové), se ovšem stupňují, čím více se blížíme k současné době. Jestliže podstatou veškeré pokrokové literatury XIX. století je kritika kapitalismu (ať již [100]se tak děje formou kritického realismu Stendhalova či Balzacova, masové demokratické písně Bérangerovy nebo Hugova romantického snění o spravedlivé budoucnosti), pak z Kopalových dějin tuto podstatu nepoznáme. Není divu. Buržoasní věda, z níž Kopal vychází, má naopak zájem na tom, aby tuto podstatu co nejvíce zastřela, aby diskreditovala věrohodnost těchto pokrokových autorů, aby vznik jejich díla vykládala ze subjektivních zážitků, aby se zabývala převážně nebo výhradně technikou jejich tvůrčí methody. Najdeme-li tu a tam zmínku o kapitalistické skutečnosti a o reakci autorů na ni, pak se ztrácí v řadě podružných otázek (na př. i v tak jasném případě, jako je Balzacův).

V době, kdy existuje uvědomělé revoluční hnutí proletariátu, kdy všichni poctiví měšťáčtí spisovatelé k němu hledají cestu, v posledních třech čtvrtích století, po pařížské Komuně, buržoasní věda se již naprosto rozchází s objektivností jakéhokoli druhu. Zde již jsou jí nejrůznější záminky vhodné k tomu, aby zastírala současnou skutečnost, aby zamlčovala revoluční autory, aby souběžně s buržoasní literaturou utíkala od skutečnosti a od pravdy, aby nemusila vidět, že boj dvou táborů v literatuře je v této době již naprosto vyhraněný. Buržoasní literární věda vědomě falšuje literaturu konce XIX. a především XX. století. Falšuje ji tím, že zcela skresluje dílo velkých humanistů, kteří vyrostli a mohli vyrůst jedině v odporu k imperialistické skutečnosti a v hledání cesty k dělnickému hnutí. Falšuje ji tím, že zamlčuje jména velkých spisovatelů, oddaně a uvědoměle stojících po boku dělnického hnutí. Falšuje ji tím, že za literaturu vydává úpadkové výtvory dekadentů, že myšlenkovou prázdnotu a slovní žonglérství vydává za myslitelství, že pornografii a cynismus vydává za morálku. Buržoasní věda tak v této době přestává být i dodavatelem materiálu, protože ho falšuje anebo zamlčuje.

Tomuto rázu se nemohly ve své poslední kapitole vymknout ani Kopalovy Dějiny. Je třeba velmi kladně hodnotit, že Kopal na rozdíl od nejreakčnějších francouzských literárních historiků přikládá mnohem menší význam iracionalistické filosofii Bergsonově, neuvádí vůbec pornografa Célina a pod. Avšak v podstatě přejímá pojetí, soudy a výběr buržoasní vědy. Nenajdeme tu ani zmínku o světodějném významu Komuny v dějinách literatury (dokonce se tu nedozvíme ani o samotné existenci Komuny), ani zmínku o literatuře Komuny (Pottier, Vallés), ani zmínku o Vaillant-Couturierovi, pěti řádky petitem je odbyt Henri Barbusse, podobně jako J.-R. Bloch; a i demokratičtí autoři, kteří jsou jinak Kopalovými oblíbenci, jako Rolland, jsou zde postaveni nepřesvědčivě, o nic výše než tak zvané „sloupy“ úpadkové buržoasní literatury (Bourget, Gide, Valéry, Claudel, Proust), jejichž dílu jsou věnovány celé stránky důkladného rozboru a vedle nichž je rozebírána nekonečná řada podřadných a bezvýznamných měšťáckých spisovatelů. A i u některých reakčních spisovatelů, které jejich vývoj logicky přivedl k fašismu a kolaboraci, Kopal sice nanejvýš konstatuje jejich odsouzení, ale přesto uvádí jejich dílo vedle ostatních.

To všechno souvisí s Kopalovou orientací na oficiální západní vědu; pro Kopala v době vzniku díla (za války a v prvním poválečném roce) neexistovali nejen klasici marxismu-leninismu a sovětská věda, ale ani hodnocení francouzské literatury z pera ruských revolučních demokratů nebo přímo Gorkého, česká díla jako Neumannův Anti-Gide, polemické spisy francouzských spisovatelů jako Henri Barbusse, atd.

 

Jaké z toho plynou závěry pro práci s Kopalovými Dějinami? Pro vznikající marxistickou romanistiku, pro čtenáře ideově vyspělé jsou Kopalovy Dějiny cenným shrnutím materiálu, jsou — jak jsem již řekl na začátku — encyklopedickým, [101]velmi zhuštěným a obsažným shrnutím výsledků a soudů — často ovšem protichůdných —, k nimž dospěli buržoasní vědci nejrůznějších zaměření a směrů. Pro čtenáře méně vyspělé a nezkušené ovšem skýtají nebezpečí, že je v práci s konkretním materiálem zavedou do slepých a nebezpečných uliček, že je konkretní materiál nenaučí hodnotit a naopak je odvedou od bojovně stranického pohledu na literaturu.

Jestliže mluvíme o nutnosti přehodnotit kulturní dědictví — v našem případě dějiny francouzské literatury —, je třeba se jednou provždy vypořádat s představou, že k přehodnocení stačí nějaké doplnění soudů buržoasní vědy zřeteli na př. sociologickými, rozborem díla autorů umlčených a pod. Nic není protichůdnějšího skutečnému marxistickému přehodnocení, které znamená posuzovat všechny jevy, celý vývoj literatury s posic dělnické třídy, s hlediska třídního boje, to znamená v případě literatury s hlediska leninského učení o dvou kulturách v třídní společnosti, o tom, že do kulturního dědictví přechází jedině důsledně demokratická část každé národní kultury; s hlediska neustálého boje těchto dvou táborů, boje realismu s reakční literaturou. Toto přehodnocení není ovšem možné naráz, bez důkladné práce s konkretním materiálem, není možné bez neustálé opory sovětské vědy. Z práce buržoasních badatelů — pokud poctivě shromaždují materiál jako Kopal a nejsou jen prázdnými estétskými mluvky — přitom přejímáme a přejmeme její positivní výsledky. A prof. Kopal sám — dnes, kdy byly prolomeny hráze mezi universitou a životem — dostává nové perspektivy vědecké práce a nachází cestu i k sovětské vědě.

Doc. Stěgar v diskusi s romanisty odpověděl na otázku, zda a jak se má pracovat s buržoasní vědou a prameny: „Je třeba užívat materiálu buržoasních pramenů a obrátit jej proti buržoasii.“ U příležitosti Kopalových Dějin si uvědomujeme, jak je třeba podle těchto slov soustavně pracovat, abychom vybudovali novou, bojovně marxistickou, pravdivou romanistiku.


[1] Univ. prof. dr Josef Kopal: Dějiny francouzské literatury. (V Praze, Melantrich 1949. 478 str., brož. 300 Kčs, váz. 340 Kčs.)

Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 2, s. 98-101

Předchozí Karel Horálek: Nové vydání Čelakovského Mudrosloví

Následující Miloš Dokulil, Karel Hausenblas: Konference českých slavistů v Brně