dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Konference českých slavistů v Brně

Miloš Dokulil, Karel Hausenblas

[Kronika]

(pdf)

-

Práce v oboru srovnávacího studia slovanských jazyků zůstávala v poslední době nesporně za naléhavými potřebami, které byly vyvolány změněnými podmínkami života slovanských národů. Přílišné zaměření na problematiku nejstarších období nedovolovalo jasně vidět a náležitě hodnotit aktuální otázky a úkoly současné, přesvědčení, že hlavní věci jsou vyřešeny, obracelo pozornost badatelů k podružným a okrajovým detailům a zaclánělo tak v širších výhledech — a nejméně ovšem pomáhaly slavistice k úspěšnému rozvoji scestné marrovské názory na jazykovou příbuznost, proti kterým byl nucen se postavit sám J. V. Stalin. Přímý poukaz na užitečnost a důležitost srovnávacího studia slovanských jazyků obsažený v pracích J. V. Stalina o marxismu v jazykovědě znamená novou etapu v tomto úseku jazykovědné práce v slovanských zemích.

U nás má studium slovanských jazyků tradici velmi úctyhodnou — vždyť u jeho kolébky stojí právě Josef Dobrovský, „patriarcha slavistiky“. Přes velkou práci, která už byla v oblasti slavistiky vykonána, zdaleka však ještě nebyly rozřešeny všechny úkoly, vyčerpány všechny možnosti a ani s jejími výsledky nemůžeme už vystačit: srovnávací mluvnice, které existují, jsou v mnohém zastaralé, soustřeďují se především na hláskosloví, méně už se zajímají o vlastní mluvnickou stavbu. Nemáme dále na př. ani česky psaný přehledný úvod do studia slovanských jazyků (k tomu bychom museli sáhnout u nás vlastně až k Riegrovu naučnému slovníku, [102]kam napsal na svou dobu znamenitou stať Gebauer r. 1870).

Zhodnotit dosavadní vykonanou práci a především podrobit kritice metodologickou výzbroj slavistiky a vytyčit naléhavé úkoly v tomto úseku pro nejbližší dobu bylo programem české slavistické konference v Brně, která se z podnětu jazykovědného oddělení Československo-sovětského institutu konala na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně ve dnech 23.—24. listopadu 1951. Účastnili se jí vedoucí představitelé příslušných kateder university Karlovy, Masarykovy a Palackého a mladé slavistické kádry. V předsednictví se střídali prof. Trávníček a Havránek.

Je třeba rovnou říci, že konference měla některé závažné nedostatky: byla svolána narychlo (nebyly na př. ani rozeslány these referátů), nebyla zajištěna účast zástupců ze Slovenska. Přesto však konference přinesla mnoho plodných podnětů a její závěry beze vší pochyby významně přispějí k prohloubení studia slovanských jazyků u nás.

Thematicky bohatý program můžeme zde jen stručně nastínit (hlavní referáty budou v plném znění otištěny především v našem odborném časopise pro slovanskou jazykovědu, v Slavii). Problematika byla zabrána právem velmi široce: věnovala se pozornost i indoevropeistice vůbec a na druhé straně se zase hodně diskutovalo na př. o otázkách vytváření jazyka národního.

V úvodním referátu podrobil prof. Skalička kritice dosavadní historický jazykozpyt srovnávací. Nelze popřít, že indoevropeisté zanechali velké dílo, jejich práce měla však i řadu závažných nedostatků, vyplývajících ze závislosti na vládnoucích filosofických směrech: v prvém období na idealistické filosofii německé, v druhém na positivismu. Závažnými chybami historického postupu srovnávacího byla značná samoúčelnost, zaměření k nejstarším obdobím, mechanický výklad (na př. hláskoslovných změn, a hlavně nedostatek zřetele k vývoji společnosti, jíž zkoumaný jazyk sloužil. Budeme proto využívat bohatých dílčích výsledků práce v tomto úseku vykonané, ale nebudeme se vracet k indoevropeistice jako metodologickému celku. V debatě k tomu prof. Machek obhajoval některé kritisované principy historické metody srovnávací a uváděl na pravou míru některé příliš paušální výtky, přiznávaje i nedostatky, které bude nutno korigovat. Cenná byla připomínka dr. Mátla, aby se nesměšovaly samy metody zkoumání s ideologickými směry, které jich užívaly a zneužívaly.

V druhém referátu, o poměru staroslověnštiny a praslovanštiny, se prof. dr. Kurz soustředil na zdůvodnění významu, jaký má staroslověnština pro studium slovanských jazyků; zejména pro svou starobylost je pramenem obzvláště důležitým t. zv. jazyk cyrilometodějský. Také pro studium vývoje spisovných slovanských jazyků má staroslověnština základní význam. — V diskusi prof. Horálek, Havránek a doc. Dostál zdůrazňovali, že nelze se omezovat na rekonstrukci období cyrilometodějského, ale že je třeba studovat také postupný vývoj staroslověnštiny. Logická stavba (dr. Dostál) a stylisovaný charakter (dr. Bauer) vzdalují staroslověnštinu od praslovanštiny.

V závěrečném referátu prvního dne se prof. dr. Havránek zabýval metodami studia vývoje slovanských jazyků. Ukázal nedostatky metod v pojetí různých směrů od staré theorie rodokmenové přes theorii vln k učení o konvergentním vývoji. Hnutí „Wörter und Sachen“ chápalo mylně slovo jako bezprostřední (ne myšlením zprostředkovaný) odraz věci. Jazykový zeměpis se více než na vývoj celého systému jazyka zaměřuje na historii jednotlivých slov. Všechny tyto metody měly společný zásadní nedostatek: nepřihlížely ke vztahu vývoje jazyka k vývoji společnosti, ethnického celku, jemuž slouží. Ukázal na důsledky, jaké plynou ze studia této souvislosti, na př. jak různé byly politické a hospodářské podmínky vývoje slovanských jazyků a příslušných ethnických celků ve srovnání na př. s jazyky románskými (u Slovanů nebylo jednotného státu a otrokářského řádu). Jednotlivé slovanské jazyky se utvářely za různých podmínek společenských: zbytky kmenového zřízení se obrážejí více v jazycích východoslovanských než u nás. Ani vznik jednotlivých slovanských jazyků nebyl současný (nejdříve se oddělily západní, pak jižní). Vysvětlení potřebuje značná jazyková kompaktnost slovanských jazyků při zřejmě veliké územní rozloze slovanského obyvatelstva, a to už i v předpokládaném období vývoje společného. Při studiu tvoření národnostních a národních jazyků v slovanské oblasti je třeba věnovat velkou pozornost jazyku kulturního styku, později spisovnému, a to nejen psanému, ale i mluvenému. Všestranné využití principů marxismu povede slovanskou jazykovědu vpřed. — [103]V diskusních příspěvcích se prof. Svěrák, asp. dr. Bauer a Lamprecht zaměřili zejména na složité otázky celonárodního charakteru jazyka, jak se různou měrou projevoval v dějinném vývoji češtiny a jaké místo tu zaujímal jazyk spisovný.

Stejně bohatý byl pořad a průběh druhého dne. V prvním referátu o poměru češtiny a slovenštiny prof. Trávníček kriticky zhodnotil práci našich jazykovědců i svou vlastní, pokud jde o studium vzájemného vztahu našich dvou jazyků. Ukázal, že ideologie jednotného národa československého, kterou významnou měrou i jazykovědci podporovali theorií jednotného národního jazyka československého, sloužila třídním zájmům buržoasie. Vytvoření samostatné spisovné slovenštiny bylo s hlediska této ideologie považováno za neblahý rozkol mezi Čechy a Slováky, zatím co ve skutečnosti bylo přirozeným důsledkem vývoje slovenské národnosti, lišící se od českého národa odchylným historickým vývojem a z toho vyplývajícícm psychickým ustrojením. Chybné bylo již samo chápání pojmů jazyk a dialekt. Názvy „jazyk“ a „dialekt“ nejsou měřítkem příbuznosti, nýbrž vystihují různý stupeň úkonnosti: jazyk slouží celému národnímu kolektivu, dialekt jen části příslušníků národa v denním životě. Jakmile se vytvořil slovenský národ, musíme studovat poměr slovenštiny a češtiny jako poměr dvou příbuzných jazyků, nikoli dialektů. O starém českém jazyce spisovném prof. Trávníček výstižně poznamenal, že již od počátku měl celonárodní funkci alespoň potenciálně a sféra jeho působnosti se stále rozšiřovala. I když sloužil k vyjádření třídní kultury, nebyl třídní. — V diskusi k těmto problémům se ovšem nejvíce pociťovala nepřítomnost zástupců vědy slovenské, ale i tak přinesla debata několik cenných postřehů, zejména v otázce poměru spisovného jazyka k jazyku národnímu a k dialektům.

Otázku pomezních jazykových útvarů rozvinul ve svém referátě prof. dr. Kellner. Na bohatém konkretním materiálu z Čadecka, Jablunkovska a Spišska, tedy z okrajových oblastí, kde se slovenština stýká s polštinou a ukrajinštinou, objasnil složitost vzájemného působení sousedních, blízce příbuzných jazykových celků; jeho výsledkem jsou jednak nářečí smíšená, při nichž prvky jednoho nářečí se objevují v nářečí druhém nepravidelně, nesoustavně, jednak pak nářečí přechodná, v nichž prvky jednoho nářečí se stávají ústrojnou součástí nářečí druhého. Podrobná zkoumání pomezních nářečí z této oblasti zřetelně potvrzují Stalinovu thesi o výsledcích míšení: ani tam, kde dochází k splývání nářečí (v nářečích velmi blízkých svou mluvnickou stavbou), není pochyby o tom, ke kterému jazyku výsledný útvar náleží.

Diskuse k tomuto referátu jednak doložila these referátu dalším jazykovým materiálem (z pomezí českého a slovenského a z přechodného nářečního pásu hranického), jednak přinesla řadu cenných připomínek, zejména též se strany národopisců, jež naznačily cesty dalšího zpřesňování pracovních metod v této složité problematice jazykové a ethnické.

Kruh referátů uzavřel prof. dr. K. Horálek svým rozborem aktuálních úkolů studia slovanských jazyků. Zdůraznil, že srovnávací studium slovanských jazyků se nemůže omezovat jen na hledání východiska, na rekonstrukci praslovanštiny, ale že má i celou řadu úkolů praktických, které velmi těsně souvisí s naší budovatelskou prací. Zejména jsou to úkoly překladatelské, slovnikářské a terminologické a také úkoly, které s sebou přináší vyučování jazyku mateřskému i jazykům příbuzným. Sledování a řešení těchto aktuálních úkolů má i dosah obecný pro srovnávací jazykovědu vůbec. Umožňuje nám hlouběji vnikat do vývojových zákonitostí jazyka a na základě toho i účelně zasahovat do jazykového vývoje. Z dlouhé řady úkolů, které stojí před námi, mají pro nás dnes zvláštní důležitost zejména ty, které vyplývají z vedoucího postavení ruštiny: potřebujeme naléhavě soustavnou mluvnici ruštiny pro Čechy, musíme postavit na vědecký základ metodiku vyučování příbuzným jazykům, musíme theoreticky promýšlet, jak usměrňovat sbližování češtiny s ruštinou, tak abychom rozvíjeli ony bohaté možnosti vývoje, které v spisovné češtině jsou. Tyto náměty byly pak konkretisovány v diskusi. Významný byl zejména diskusní příspěvek prof. dr. Boř. Nováka, který rozvinul problematiku překladů z ruštiny a naznačil, v jakém asi směru lze očekávat působení ruštiny na češtinu. Připomenul, že v první etapě je třeba pomýšlet na sblížení českého pravopisu s ruským (zejména pokud jde o velká písmena a o interpunkci). Prof. Skalička zdůraznil, že také praktické úkoly slovanské filologie musí být osvětleny theoreticky. Jakékoli odtrhování praxe od theorie by bylo nemarxistické a škodlivé právě tak jako isolování theorie od praxe. [104]Prof. Skalička pak zdůvodňoval nutnost doplňovat srovnávání jazyků příbuzných i srovnáváním jazyků nepříbuzných. Abychom mohli postihnout osobitost určitého jazyka, je potřebí nejen, abychom jej studovali na pozadí jazyků příbuzných (a tedy svou stavbou mu blízkých), ale i na pozadí jazyků nepříbuzných (a tedy vzdálených). I jiné diskusní příspěvky ocenily pak oprávněnost takového srovnávání.

Výsledky konference shrnul v závěrečném projevu prof. dr. B. Havránek. S uspokojením mohl prohlásit, že česká jazykověda pokročila již od deklarativního přiznání k marxistickým zásadám v jazykovědě k vlastnímu propracovávání marxistické jazykovědy na konkretním materiálu. I když se ještě, zejména v diskusi, projevily určité nedostatky, prozrazující někdy ne dost hluboké proniknutí marxistickým myšlením, ukázala konference ve svém celku skutečný nástup marxistického myšlení v jazykovědě.

Konference tedy vyzněla v jasný závěr, že je potřebí do všech důsledků propracovat dalekosáhlé podněty vyplývající ze Stalinových statí pro srovnávací jazykovědu, zvláště slovanskou, a že je třeba kriticky a sebekriticky zhodnotit dosavadní práci a se vší odpovědností přistoupit k vybudování jazykovědy vpravdě marxistické. Nejcennějším výsledkem konference je to, že shromáždění slavisté přijali závěrem usnesení, která konkretisují nejbližší úkoly naší slavistiky a ukládají jejich zpracování jednotlivým jazykovědným katedrám našich universit a vědeckým institucím. Je v nich pamatováno na obecné i dílčí úkoly theoretické (vývoj spisovných jazyků, nářečí, vypracování prvního etymologického slovníku slov. jazyků) i na úkoly praktické (otázky překladatelské praxe, vyučování atd.). Smíme tedy doufat, že příští celostátní slavistická konference, která se má podle rozhodnutí účastníků konat za rok, bude moci při přehlídce roční vědecké žně konstatovat, že její celoroční pracovní plán byl nejen splněn, ale i podstatně překročen.

Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 2, s. 101-104

Předchozí Jan O. Fischer: Kopalovy Dějiny francouzské literatury

Následující Karel Horálek: Český překlad staroruského cestopisu