Poměr mezi češtinou a slovenštinou

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

I.

 

Otázkou vztahů mezi češtinou a slovenštinou se zabývalo v uplynulých více než sto letech tolik jazykovědců našich i cizích, že v tomto poměrně krátkém pojednání nemůžeme podat ani výčet jejich prací, neřku-li speciálně probírat jednotlivé jejich názory a vyvracet jejich rozmanité dílčí omyly. Přehledný náčrt různých těchto názorů, ovšem s hlediska svých tehdejších vědeckoideologických posic, a zároveň soupis nejdůležitější literatury podal ostatně u nás naposledy František Trávníček v úvodě k své „Historické mluvnici československé“ (Praha 1935, str. 12n.); z pozdější literatury, která tam není zachycena, je třeba uvést alespoň knihu Ľudovíta Nováka „Jazykovedné glosy k československej otázke“ (Turč. Sv. Martin 1935 — dále citováno pouze Novák), pak obsáhlou stať Henricha Bartka ,,Ľ. Štúr a slovenčina“, jež vyšla jako doslov k novému vydání Štúrovy práce „Nárečie slovenské alebo potreba písania v tomto nárečí“ [30](Turč. Sv. Martin 1943, str. 291n. — dále citováno Bartek), a konečně Trávníčkův článek „O poměru mezi češtinou a slovenštinou se stanoviska marxismu“ (Tvorba XXI, 1952, č. 7, str. 165n.), v němž autor kriticky reviduje dřívější hledisko české jazykovědy a zejména své vlastní a s nových posic v stručnosti ukazuje, jak je nutno poměr mezi češtinou a slovenštinou správně chápat.[1]

Rozumí se samo sebou, že neobyčejná pozornost, kterou na sebe soustředila naše otázka, vedla v průběhu století k zevrubnému zkoumání řady jazykových jevů, zvláště takových, jimiž se slovenština od češtiny liší. U jevů považovaných za nejzávažnější, jako je na př. slovenské ra-, la- v případech ražeň, lakeť … proti českému ro-, lo- nebo slovenský sedmý pád jedn. čísla ženou, dušou, tebou … proti staročeskému ženú, dušú, tebú atd., ukázaly se při tom různé možnosti, t. j. komplikovanost jejich výkladu. Přineslo tedy toto zkoumání samozřejmě i jisté zkušenosti theoretického rázu, metodická zpřesnění, zvýšení obezřetnosti ve vědecké práci.

Buržoasní jazykověda ovšem dávala zkoumání poměru mezi češtinou a slovenštinou zvláštní smysl: mělo odpovědět na otázku, zda čeština a slovenština jsou toliko dvě nářeční větve jednoho jazyka nebo zdali jsou to dva jazyky samostatné, třeba sobě velmi blízké. Byla to v podstatě otázka politická, neboť odpověď na ni měla zároveň rozhodnout, zda Čechové a Slováci jsou nebo nejsou jeden národ.

Nepřihlížíme-li ani k tomu, že jednota jazyková nemusí zároveň znamenat také jednotu národní, je třeba hned předem říci, že buržoasní věda v této věci vůbec nebyla schopna přinést řešení. Jazykozpytná metoda historickosrovnávací, které se přidržovala většina badatelů při studiu vztahů mezi češtinou a slovenštinou, je nesporně velmi užitečná pro poznání vývoje jazyků a nářečí i pro vysvětlení jejich přítomného stavu; ale na pouhém jejím základě nikterak není možno ujasnit si poměr mezi pojmy „jazyk“ a „nářečí“, který vystupuje se zvláštní ožehavostí, když běží o útvary tak těsně příbuzné, jak je tomu v našem případě. Proto se v otázce česko-slovenské shledávaly často velmi násilné argumenty pro mínění jedno nebo druhé, s nímž badatelé zpravidla už předem přistupovali ke zkoumání problematiky, takže jazykový materiál i jeho výklad většinou byl jen oporou buržoasně nacionalistické politické argumentace. Pro většinu badatelů českých a také pro slovenské i cizí přívržence t. zv. československé národní jednoty nebylo „nejmenší pochyby o tom, že je slovenština jazykový útvar geneticky, svým vznikem, a také ve svém vývoji totožný s češtinou“ (Trávníček, Historická mluvnice, str. 17), kdežto obhájci samostatné slovenštiny, zvláště autonomističtí a separatističtí slovenští nacionalisté docházeli k závěru, že už „v dobe rozkladu praslovančiny … slovenčina a čeština netvorily [31]jednotný celok, bo nemaly spoločný vývin“ (Bartek, str. 342). A toliko v ojedinělých případech dovedli významní představitelé buržoasní linguistiky, jako na př. Josef Zubatý, otevřeně přiznat, že na danou otázku s jejich vědeckých posic „určitá odpověď není možná“, že je to pro ně otázka „nerozřešitelná“.[2]

Někteří mladší badatelé usilovali využít pro své závěry i mylných theorií strukturalistických a snažili se najít přímo v jazyce spolehlivá kriteria, usilovali stanovit jazykové znaky, které ,,sú nevyhnutné, aby sme niektoré nárečie pôvodne jednotného jazyka mohli pokladať už za samostatný jazyk“ (Bartek, 310). Při tom si ve skutečnosti jen zatarasovali cestu k správnému řešení jazykové otázky česko-slovenské, neboť odmítali argumentaci „celkom nelingvistickými faktami, ktoré nemajú nič spoločného s jazykom, napríklad … dôvody historické, vlastne politickohistorické, zemepisné a podobne“ (tamtéž 309n.); tím isolovali jazyk, odtrhovali jej a jeho dějiny od dějin společnosti a zabřídali do schematického vývojového imanentismu. Byl to vlastně krok zpět i proti starší jazykovědě, neboť už Zubatý v pozoruhodné stati, kterou jsme citovali, na jedné straně varoval před zjednodušující představou jednotných prajazyků, na druhé straně pak zároveň bystrozrace upozorňoval, že při odpovědi na otázku, zda čeština a slovenština jsou dva jazyky nebo jen jeden, je třeba hledati důvody „v událostech historických, ne ve faktech jazykových a úsudcích o ‚prajazykových‘ různostech na nich založených … Politická a osvětová souvislost je mocnějším činitelem ve vědomí národní pospolitosti než totožnost nebo větší podobnost nářečí nebo jazyka“ (na uved. místě, str. 36). Jako příklad pro toto své tvrzení uvádí m. j. oldenburské Němce, kteří se cítí Němci, ačkoli mluví v podstatě stejnými nářečími jako jejich sousedé za hranicemi holandskými, kteří se již za Němce nepovažují. A podobný případ vidí Zubatý právem i u t. zv. moravských Slováků, kteří patří k národu českému, nikoli slovenskému, ačkoli některými svými nářečními znaky mají blíže k spisovné slovenštině než k spisovné češtině.

Zdůrazňováním okolností historických při zkoumání jazykového problému česko-slovenského se Zubatý velmi přiblížil vědeckému pojetí marxistickému. J. V. Stalin v práci „O marxismu v jazykovědě“ praví: „Mimo lidskou společnost není jazyka. Proto jazyk a zákony jeho vývoje lze pochopit jen tehdy, zkoumá-li se v nerozlučné spojitosti s dějinami společnosti, s dějinami lidu, kterému zkoumaný jazyk patří a který je tvůrcem a nositelem tohoto jazyka.“[3]

Upozorňování Zubatého na historické faktory bylo jistě správné a je nutno konstatovat, že i jiní starší badatelé pracující historickosrovnávací metodou tu a tam shledávali k výkladu jednotlivých jevů českých nebo slovenských též materiál z historie společnosti nebo si alespoň vytvářeli různé historickosociologické hypothesy. Ale Zubatému ani ostatním pracovníkům nebyly při tom jasné základní historické perspektivy souvisící s genesí národa jakožto „historické [32]kategorie určité epochy, epochy rozvíjejícího se kapitalismu“, jakožto „historicky vzniklé stabilní pospolitosti řeči, území, hospodářského života a psychického založení, projevujícího se v pospolitosti kultury“.[4] Proto se pozornost soustřeďovala k nejstaršímu, předhistorickému období jazykového vývoje na našem území, jako by zde, v údobí přednárodním, v údobí zřízení kmenového a později formujících se národností, zjištění jednoty nebo rozdílnosti mohlo být rozhodující pro otázku dnešního poměru češtiny a slovenštiny i Čechů a Slováků vůbec.

Víme, že během doby „se kmeny a národnosti drobily a rozcházely, mísily se a křížily, a tak později vznikly národní jazyky …“.[5] V průběhu vývoje tedy docházelo s jazykového hlediska jednak k procesům štěpivým, jednak slučovacím; je jistě zajímavé a potřebné zjišťovat na konkretních případech výchozí body těchto procesů a nechceme nikterak odsuzovat naši dřívější komparatistiku za to, že se tak snažila učinit v otázce poměru česko-slovenského. Ale mnohem důležitější pro hledanou odpověď než ony výchozí body je sledování samého procesu v celém jeho průběhu, zejména v kritické době konstituování národů z dřívějších národností. Podíváme-li se na věc s tohoto hlediska, musíme říci, že se zbytečně vyplýtvalo mnoho energie řešením problémů, jejichž podružnost by byla při správném aspektu předem jasná. A jestliže se pro ono předhistorické údobí, kde nemáme dostatek historických fakt pro přesné zjištění skutečnosti, nevykonstruovávaly umělé hypothesy podle apriorních názorů a záměrů příslušného badatele, pak při nejmenším nedostatek skutečně historického postoje vedl k tomu, že i fakta správně zjištěná a více nebo méně spolehlivě vyložená (alespoň ve smyslu relativním) byla nesprávně hodnocena. Jestliže se podařil třeba důkaz, že jistý jev v slovenštině, odchylný od češtiny, vznikl nebo mohl vzniknout domácím vývojem, bez souvislosti s jinou jazykovou oblastí, na př. jihoslovanskou, bylo to nesprávně vydáváno za svědectví, že slovenština není samostatný jazyk, nýbrž jen součást jazyka českého („československého“), poněvadž se v řadě jevů shoduje s češtinou a skutečně s ní tvoří užší skupinu v komplexu jazyků slovanských, ba i západoslovanských. Jindy zase jeden nebo dva celkem nepatrné, náhodou však staré rozdíly hláskoslovné, jako je na př. slovenské dz proti českému z z předpokládaného původního slovanského dj v případech jako sloven. medzi a čes. mezi, stačily badateli na důkaz, že čeština a slovenština byly již v devátém století dva rozdílné jazyky, ba dokonce že Čechové a Slováci nesporně již v této době tvořili dva různé národy.[6]

Protože nejvíce poměrně starých rozdílů od češtiny je v nářečích středoslovenských, která přitom tvoří základ spisovné slovenštiny, soustřeďovala se pozornost [33]hlavně na ně a falešný historismus, nevidící problematiku jazykového poměru česko-slovenského i vlastních poměrů slovenských v pravém světle, zaváděl některé slovenské badatele až k mysticismu, spojenému leckdy s jistou nacionální megalomanií. Na př. Ján Stanislav se ještě v knize vyšlé r. 1948 snaží dokázat, že slovenský národ ,,bol v IX.—X. stor. jeden z najväčších slovanských národov“, při čemž prý „na väčšine starého Slovenska sa hovorilo stredoslovenským nárečím“, takže je „celkom správne, keď v novej dobe je toto nárečie … spojivom všetkých Slovákov“. Prý sám „génius národa ukázal tu pravú cestu“.[7] Skutečné materiální podmínky, jež vedly k tomu, že se střední slovenština stala základem národního jazyka, samozřejmě však dosud nikdo nezkoumal.

Nesprávné závěry, vyvolané pochybeným badatelským postojem, někdy též vedly k přímému agnosticismu, jestliže si badatel uvědomil „kardinálny rozdiel medzi takzv. pravdami života a pravdami vedy“ (Novák, str. 127), avšak nepostřehl přitom příčinu rozporu v nedostatcích své analysy. V takových případech rovněž zachraňovala situaci mystika. Neboť prý „všetko, čo sa v minulosti stalo, stať sa muselo, lebo to bolo súčiastkou plánu Prozreteľnosti, ktorý sice smrteľníkom nie je dopriaté cele poznať, ale ktorý najmä veriaci, hlboko nábožensky alebo filozoficky založený človek z dejín vyciťuje a k poznaniu ktorého môžeme sa aspoň čiastočne priblížiť nestranným, nadosobným, hoc i tak hypotetickým skúmaním dejín a skrytého smyslu dejinných udalostí“ (tamtéž 226n.).

Při tom všem tu vždy znova a znova běželo v podstatě jen o problém, na který jsme už narazili, jaké jsou hranice mezi jazykem a nářečím.

 

Východisko z této situace opravdu může najít jen marxistická jazykověda, opírající se zejména o zásadní práce Stalinovy. J. V. Stalin vnesl do jazykovědy nesmírně důležitý pojem ‚celospolečenského‘ jazyka (oбщенapoдный язык), jakožto útvaru nadřazeného nářečím v okruhu jeho užívání. V práci „O marxismu v jazykovědě“ Stalin říká: „Ve všech vývojových etapách byl jazyk jakožto prostředek společenského styku společný a jednotný pro společnost … Dějiny říkají, že jazyky … kmenů a národností … byly společné pro všechny,[8] společné pro kmeny a národnosti a srozumitelné pro ně. — Ovšem, zároveň s těmito jazyky existovaly dialekty, místní nářečí, avšak jednotný a společný jazyk kmene nebo národnosti převládal a podřizoval si je. — Později, s příchodem kapitalismu, s likvidací feudální roztříštěnosti a s vytvořením národního trhu se národnosti vyvinuly v národy a jazyky národností se vyvinuly v jazyky národní“ (viz cit. čes. vyd., str. 12). V dopise soudruhu Sanžejevovi k tomu Stalin ještě dodává, že základem národních jazyků v procesu utváření národů se stávají některé místní dialekty. „Pokud jde o ostatní dialekty takových jazyků, ztrácejí [34]svou svébytnost, vlévají se do těchto jazyků a mizí v nich“ (tamtéž 41). A dále Stalin praví: „Jsou i opačné procesy, kdy jednotný jazyk národnosti, která se ještě nestala národem, protože nemá nezbytné hospodářské podmínky vývoje, zaniká následkem státního rozpadnutí této národnosti, kdežto místní dialekty, které se ještě nerozplynuly v jednotném jazyku — ožívají a vytvářejí základ vzniku jednotlivých samostatných jazyků“ (tamtéž 41n.).

V těchto citátech máme jasně formulován poměr mezi jazykem a nářečím i dynamiku tohoto vztahu. Jazyk je podle J. V. Stalina jednotný útvar, nadřazený jisté skupině nářečí, z nichž jedno se stalo jeho základem. Pro onu skupinu nářečí se zřejmě předpokládá jisté spojení, jež vyvolává vznik i umožňuje rozšíření společného jazyka a má pak vliv i na vývoj nářečí. Přestane-li existovat takové spojení (nebo, dodáváme, pozbude-li na váze), mohou vznikat nové jazyky. Jak vidíme, poměr mezi jazykem a nářečím je relativní, závisí na společenských okolnostech, nikoli na nějakém minimálně nezbytném kvantu odlišných znaků nebo na jejich stáří.

 

II.

 

Podíváme se nyní s tohoto hlediska, jaký byl vývoj na našem území. Nebudeme ovšem přihlížet k užívání latiny, němčiny a maďarštiny, neboť tyto jazyky neměly v našem prostředí charakter jazyků celospolečenských: nebyly pro všechny společné a srozumitelné.

Nemáme bohužel přesnějších zpráv o říši Samově, která objímala alespoň větší část naší oblasti zhruba v druhé čtvrtině sedmého století. Jsme tu ještě v údobí zřízení kmenového a Samova říše nám představuje první historicky známý kmenový svaz západních Slovanů. Je ovšem otázka, zda se již v této říši, která trvala jen tři až čtyři desítiletí, počal vytvářet společný jazyk celého svazu, nadřazený nářečím kmenovým. Nevíme ostatně nic o tom, jak ona kmenová nářečí nebo jazyky ve vzájemném poměru vypadaly. Na základě historickosrovnávací mluvnice je sice možno již v té době předpokládat jisté jazykové rozdíly na slovanském území, ale prakticky se nám jeví pro tu dobu dnešní česká a slovenská oblast jako zcela nebo téměř úplně jednotná. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že mohly existovat i rozdíly, o kterých dnes nemáme tušení, poněvadž dalším vývojem zanikly a nezanechaly po sobě stop.

V situaci jen o málo lepší se ocitáme v století devátém, v údobí říše Velkomoravské, ke které v době jejího největšího rozmachu patřilo i celé dnešní území slovenské a české. A. V. Isačenko v práci „Začiatky vzdelanosti vo Veľkomoravskej ríši“ (Turč. Sv. Martin 1948) rozborem základních náboženských formulí a modliteb dokazuje, že tyto texty patrně byly přeloženy pro velkomoravské Slovany již v době předcyrilometodějské, t. j. že již v první polovině devátého století se vytvářel na našem území domácí společný jazyk nadkmenový, jejž Isačenko označuje jako „západoslovanský kultúrny jazyk“. Bylo by ovšem nesprávné příti se o to, zda tento „západoslovanský“, nebo snad lépe „velko[35]moravský“ jazyk byl český nebo slovenský. Isačenko sám upozorňuje, že mluvit o českém nebo slovenském národě (a tedy i jazyce) v IX. století je anachronismus (na uved. místě, str. 11). Citovali jsme si ostatně thesi J. V. Stalina, že národ je historická kategorie až z epochy rozvíjejícího se kapitalismu. Se zřetelem na tuto thesi Isačenko správně říká: „Skutočnosť, že dnes existujú dva odlišné národy — Slováci a Česi — nedáva nám právo premietať tento stav do minulosti, keď vládly celkom iné spoločenské vzťahy, charakterizované kmeňovou súdržnosťou, t. j. predstavujúce sväzok súrodých kmeňov. Pre dobu IX. storočia neslobodno hovoriť ani o nejakom ‚československom‘ národe a o jeho českej a slovenskej ‚vetve‘ …“ (tamtéž, str. 12). S tohoto hlediska samozřejmě nejsou hajitelné ani vývody Stanislavovy, které jsme si uvedli výše, a zároveň také snahy, objevující se podnes u některých slovenských badatelů jako dědictví buržoasně nacionalistických fantasií, prohlašovat Velkomoravskou říši za slovenský, a to ještě výlučně slovenský národní stát.

Co se týče staroslověnštiny na půdě velkomoravské, přišla k nám v šedesátých letech devátého století nikoli jako jazyk cizí, nýbrž v protikladu k církevní latině byla zřejmě rovněž pojímána jako celospolečenský, nadnářeční, kulturní jazyk domácí. To svědčí nejen o velké tehdy ještě vzájemné blízkosti slovanských jazyků, která takovou úlohu staroslověnštině na naší půdě umožňovala, nýbrž také o slabé stabilisaci onoho předcyrilometodějského „velkomoravského“ jazyka, jenž se nepociťuje zřejmě jako norma odlišná. Staroslověnština se mu ovšem v památkách vzniklých na naší půdě připodobňuje po stránce hláskové i tvarové a podle něho se obměňuje i po stránce lexikální. Patrně s ním tedy splývá. Tomu nasvědčují s druhé strany i staroslověnská slova a obraty dochované u nás v památkách vzniklých po likvidaci slovanské bohoslužby a svědčící tedy o jisté jazykové tradici, která přežila staroslověnské údobí.[9]

Počátkem desátého století byla Velkomoravská říše vyvrácena, a i když pak na počátku jedenáctého století byla celá naše oblast zase nakrátko spojena v rámci západoslovanského státu Boleslava Chrabrého, je to začátek odlišného vývoje západní části území, na níž se počíná formovat feudální český stát, a části východní, dnešního Slovenska, jež byla, jak se zdá, již v prvním desítiletí jedenáctého století integrálně připojena k státu uherskému. I když styky mezi oběma částmi ani potom zcela neustávají, jak je známo z dějin, nemůžeme pro tuto dobu říci nic bližšího o jazykových vztazích mezi českými zeměmi a Slovenskem, neboť ani z prvého, ani z druhého území nejsou dochovány souvislé písemné památky. Většina známých rozdílů mezi nářečími českými a slovenskými vzniká však zcela nepochybně až později.

Teprve z druhé poloviny XIII. století máme první souvislé texty české, s jazykovými znaky typicky už českými, a spisovná čeština pak mohutně vzkvétá ve století čtrnáctém. Ze Slovenska v této době nemáme ještě zpráv. Souvislé [36]texty se tu objevují teprve od XV. století a jsou to texty psané týmž jazykem jako v Čechách, s menším nebo větším počtem nesystematicky se vyskýtajících prvků z místních nářečí slovenských. Ale i tam, kde nářeční základ poměrně silně proniká, lze zpravidla pozorovat směřování k uznávané normě „české“, nikoli pokus o nový celospolečenský jazyk čistě „slovenský“.

Eugen Pauliny ve svých „Dejinách spisovnej slovenčiny“ (Bratislava 1948, str. 28n. — dále Pauliny, Dejiny) dosti podrobně probírá sociální a politickou situaci, za které čeština přichází do oblasti dnešního Slovenska. Už ve čtrnáctém století silně proniká domácí živel do měst, v nichž dotud měli převahu Němci, a domáhá se zde svých práv i po stránce jazykové. Kolem poloviny patnáctého století vytváří se z horních Uher za hejtmanství Jana Jiskry z Brandýsa a jeho českých vojsk více než na dvacet let jistá administrativní jednotka proti ostatním Uhrám, v níž je naprostá většina obyvatelstva slovenského. Češtinu pak již od konce čtrnáctého století na Slovensko přinášejí i synové domácích šlechtických a měšťanských rodin, kteří se vzdělávali na pražské universitě. Bude k tomu nutno znova prozkoumat ještě vliv šíření husitského hnutí na Slovensku, dále připojení téměř celé Moravy a Slezska k Uhrám za Matyáše Korvína a spojení zemí českých a Uher v personální unii za Jagellonců. V šestnáctém století, s šířením reformace luterské, rozmach češtiny na Slovensku se ovšem ještě zvyšuje a je to m. j. podporováno i tím, že se téměř přestaly cítit hranice mezi Moravou a Slovenskem a vlivům z Čech byla otevřena široká cesta, když Turci po bitvě u Moháče (1526) postupně obsadili téměř celou maďarskou část Uher a zbytek, zaujímající jen o málo více než dnešní Slovensko, stal se součástí habsburské říše.

Jednu důležitou okolnost však při tomto pronikání českého spisovného jazyka na Slovensko, jež mělo za následek, že nevznikla již někdy v patnáctém století spisovná slovenština, ani Pauliny, ani jiné dosavadní práce dostatečně nevyzvedají: je to zase fakt, že čeština nebyla přijímána jako jazyk cizí, nýbrž jako kultivovaná, nadnářeční, celospolečenská jazyková forma domácí.

Je jistě pravda, že se Slováci dlouho nepovažují za zvláštní společenský útvar z toho důvodu, že jejich území netvořilo trvalou autonomní jednotku politickou; nepochybně i proto se u nich udržely názvy Slovák, Slovenka, slovenský, které dlouho znamenaly totéž co Slovan atd. Nedošlo zde prostě k odlišení části od celku, jako na př. u Čechů, Poláků a jinde, kde název kmene, který se stal krystalisačním jádrem státu, se rozšířil (teprve postupem poměrně dlouhé doby) na celou vznikající národnost a později národ. Vznik takové politické jednotky na území dnešního Slovenska by však nemusil bezpodmínečně znamenat i vznik vlastního celospolečenského jazyka. Vidíme to na Moravě, kde bývalo sice zdůrazňováno autonomní postavení v rámci českého státu a později dokonce nezávislost na Čechách v rámci rakouské monarchie, avšak funkci celospolečenského jazyka měla vždy spisovná čeština.

Je přitom pochopitelné, že na Slovensku častěji a déle než v Čechách a na Moravě se čeština označuje prostě řeč slovenská, jazyk sloven[37]ský, slovenčina;[10] ale i to zároveň dosvědčuje, že byla považována za nadnářeční podobu jazyka domácího. Existují i doklady, že nesporní Slováci mluví o češtině jako o jazyku mateřském, mateřinském (viz tamtéž, str. 59n.).

Mám za to, že se rozšíření češtiny na Slovensku stalo dokonce jistým jednotícím poutem všech Slováků od západu na východ, t. j. napomáhalo jejich spojování v národnost: byl to jednotný a nesporně všem srozumitelný jazyk pro celé Slovensko, takže můžeme říci, že to byl společný jazyk vytvářející se slovenské národnosti. Ba zdá se, že se vlivem příznivých okolností zvláště od šestnáctého století projevují i silné tendence k vytvoření jedné společné národnosti s Čechy (a Moravany). Albert Pražák snesl množství dokladů, které ukazují, že Slováci bývali označováni i sami se označovali jako Bohemi, Čechové, Bohemi Slavi, Bohemoslavi a pod.[11] a o svém spisovném jazyce psávali též jako o „naší české řeči“ (viz Pražák, Dějiny, 55). Pražákovy doklady by bylo možno ještě rozhojnit. Ignorovat je a paušálně tvrdit, jak činí na př. Bartek, že „Slováci až do 18. storočia pokladali sa za Slovákov, a nie napríklad za Čechov“ (Bartek, str. 354), je vědomé skreslování historické skutečnosti, nehledíme-li ani k dřívějšímu širšímu významu jména Slovák.

Na druhé straně je ovšem jisté, že se vědomí národnostní příbuznosti nebo dokonce jednoty střetávalo s feudálním chápáním národa jakožto celku teritoriálně politického, nikoli jazykového; a tu se samozřejmě Slováci považují za něco odlišného od Čechů. Označují se však v takovém případě Hungari, Uhři (doklady viz rovněž u Pražáka, Dějiny, str. 69n.), podobně jako obyvatelé Moravy se označovali Moravané (a svůj spisovný jazyk, t. j. češtinu, nazývali jazykem moravským). Šlo-li pak o postižení jednoty nebo aspoň příbuznosti jazykové a zároveň rozdílu teritoriálního, užívalo se na př. názvů Čechoslováci (= Čechové) a Uhroslováci (= Slováci); to nalézáme ještě roku 1813 a 1820 u Josefa Ignáce Bajzy (srov. tamtéž, str. 18). Vyvozovat však z takových a podobných dokladů, jak činil Pražák, že pozdější skutečný slovenský nacionalismus byl uměle koncipován jen „jako cosi prozatímního pro dobu maďarského panství“ a že by proto mělo dojít k jeho „přehodnocení“, že Slováci by si měli uvědomit, že „jsou s Čechy totožní“ atd. (A. Pražák, Češi a Slováci, 181n.), bylo zcela mylné.

Henrich Bartek v práci, kterou jsme už několikrát citovali, mimo jiné napsal, že „v 15. a 16. storočí slovenčina ako celok svojou ústrojnosťou natoľko už bola odchodná od vtedajšej češtiny, že Slováci museli si ju poslovenčovať, ak chceli, aby spisovná reč bola srozumiteľná“ (Bartek, 349). Ani toto tvrzení úplně neodpovídá skutečnosti. Je sice pravda, že v památkách ze Slovenska se od počátku často objevují některé znaky slovenské, ale běží tu zpravidla o pronikání ne[38]systematické, které svědčí spíše o nedokonalé znalosti uznávané spisovné normy než o čemkoli jiném. To je vidět na př. z častého matení ř a r (psaní r místo ř nebo naopak, na př. vířa, desateřo), míšení tvarů přehlasovaných a nepřehlasovaných a pod. I Pauliny připouští, že slovakismy pronikají hlavně proto, že mnozí pisatelé „neboli… v češtine dobre školení“ (Pauliny, Dejiny, str. 37). A nevyskýtá-li se v některých památkách ř nebo též ě třeba i důsledně, užívá-li se nepřehlasovaných tvarů jako daj m. dej atd., lze pochybovat, že by to bylo pro zvýšení srozumitelnosti; spíše je to jen svědectvím, že čeština byla opravdu považována za jazyk domácí, proto se s ní zacházelo skutečně jako s domácím jazykem, t. j. měnila se obdobným způsobem, jak tomu bylo kdysi na naší půdě se staroslověnštinou. Je ovšem jisté, že tak vznikala svérázná slovenská varianta spisovného jazyka, Čechům a Slovákům společného.

Počet domácích nářečních prvků ve spisovném jazyce na Slovensku silně vzrůstá až od druhé poloviny sedmnáctého století, t. j. po třicetileté válce, kdy v Čechách a na Moravě za rekatolisačního násilí a feudální reakce nastává hluboký úpadek a společný kulturní život se Slovenskem je takřka úplně přerušen, a zvláště později, když už byla na Slovensku vstřebána přechodná posila klasické normy, kterou přinášeli pobělohorští čeští exulanti. Za těchto okolností spisovný jazyk na Slovensku samozřejmě začíná žít více životem vlastním, kotvícím jen v domácí půdě. Proto na př. Daniel Sinapius Hořčička r. 1684 již záměrně uvádí do své literární mluvy regionální prvky, i když to u něho lze hodnotit ještě jako jev funkčně stylistický, v knížce pro široké vrstvy, neboť výslovně říká, že se pilně varuje všeho, „co by mohlo slov rozum zacloniti“, a vyhýbá se slovům, která jsou na Slovensku neznámá, jako medle, brzo, jho, podrobný (viz v úvodě knihy „Perlička dítek božích“, Levoča 1684). Podobně Jan Šimonides, jehož se Bartek dovolává stejně jako Hořčičky (Bartek, 353), r. 1704 uvádí, že chce psát zřetelně a snadně podle „naší řeči nevybroušené“ (srov. v Pražákových Dějinách, str. 123); ale jinak píše zase v podstatě spisovnou češtinou, neobsahující více nářečních prvků než v téže době většina památek z oblasti českomoravské. B. Havránek ve svém „Vývoji spisovného jazyka českého“ správně poznamenává, že ještě na rozhraní osmnáctého a devatenáctého století se na Slovensku dokonce častěji než v Čechách setkáváme skoro s přesným jazykem předbělohorským, k jakému se dospělo zejména v bibli Kralické (viz Čs. vlast., ř. II, str. 85 a 104). A je otázka, do jaké míry toto uchování vypěstěné podoby společného jazyka na Slovensku v době pobělohorské mělo potom v obrozenské době vliv na oživení právě této podoby v Čechách.

Odlišný vývoj Slovenska v rámci Uher, odkud byli do konce sedmnáctého století téměř úplně vytlačeni Turci a jejichž obyvatelstvo se již předtím stmelovalo přes různost jazyka několikerým odbojem proti císaři, hospodářská a správní isolace od českých zemí a oslabení vzájemných kulturních svazků vedlo ovšem též k oslabení tendencí směřujících k národnostní jednotě Slováků s Čechy. Snad lze na náš případ aplikovat slova J. V. Stalina, která jsme si citovali, o stát[39]ním rozpadu národnosti, jenž má pak za následek i upuštění od jednotného jazyka. To je ovšem zároveň svědectvím, že vliv spisovné češtiny v předcházejícím údobí na Slovensku přece jen nebyl tak mocný, aby slovenské dialekty ztratily svou svébytnost a nemohly už vytvořit základnu pro nový jazyk. Ale v údobí feudálním ještě vůbec žijí nářečí značně samostatným životem. I v Čechách a na Moravě pozorujeme v té době vznik nových nářečních rozdílů, jimiž se dialekty odlišují jak od sebe navzájem, tak i od společného jazyka.

„Slovakisování“ češtiny se dále zesiluje u různých spisovatelů od počátku století osmnáctého a kolem poloviny osmnáctého století se již objevují texty, které je nutno považovat za uvědoměle a důsledně odlišné od dosud uznávané řeči literární, tedy za pokus o zcela nový spisovný jazyk. Přitom je ovšem zajímavé, že rozklad češtiny na Slovensku uvolňuje do jisté míry i pocit jednoty mezi Slováky samými, takže postupně vzniká několik jazyků partikulárního významu.

Celkem málo je známé, že k první odluce od češtiny došlo na východním Slovensku, kde roku 1750 pro slovenské kalvíny, administrativně spojené s kalvínskou církví maďarskou, vyšel novým jazykem, opírajícím se o nářečí bývalé stolice zemplínské a psaným maďarským pravopisem, „Mali catechizmus“ a v následujících letech řada dalších náboženských knih, jejichž pravopis se v nových vydáních měnil souběžně se změnami v pravopise maďarském.[12] Východoslovenští evangelíci augsburského vyznání (luteráni) setrvali však tehdy ještě u knih českých a také katolická církev až mnohem později počala vydávat pro své věřící na východním Slovensku knihy východoslovenské.

Na sklonku osmnáctého století se objevuje po dřívějších už nábězích theoreticky podložený pokus o ustavení nového spisovného jazyka na Slovensku západním a v čele těchto snah stojí Anton Bernolák. Jak známo, Bernolák neopíral normu svého jazyka přímo a důsledně o některé konkretní nářečí, nýbrž o hovorový usus inteligence, který se vytvořil již od druhé poloviny sedmnáctého století v katolickém kulturním centru slovenském, v Trnavě, sídle jesuitské university. Základem tohoto usu byla spisovná čeština s hláskoslovnými, tvaroslovnými a lexikálními prvky západoslovenských nářečí. Vcelku nevelkou vzdálenost svého jazyka od češtiny Bernolák zdánlivě podtrhl alespoň v jeho psané podobě, navazuje takto ostatně rovněž už na starší pokusy, zavedením fonetického pravopisu. Tuto reformu nemůžeme však hodnotit jako určenou speciálně pro slovenštinu, jak k tomu zřejmě má sklon Bartek (v cit. knize, str. 356n.), neboť Bernolák na př. ve svém slovníku píše foneticky nejen slova slovenská, nýbrž i česká (viz Bernolákův Slowár slowenskí česko-laťinsko-ňemecko-uherskí, Budín 1825—1827).

[40]Bernolákovská slovenština se zase ještě nestala obecně uznávanou formou jazyka na Slovensku. Protestanti augsburského vyznání, v předcházejícím údobí rekatolisace nejvíce isolovaní, zároveň však nejvíce posílení pobělohorskými českými exulanty a uvědoměle navazující na českou reformační tradici, drží se i nadále češtiny, jež právě v této době s procesem konstituování moderního českého národa začínala svůj nový život. A také východoslovenští kalvíni zůstávají u své spisovné řeči.

Skutečnost, že se bernoláčtina nestala na Slovensku jednotícím jazykem celospolečenským, celonárodním, výrazně svědčí o tom, že nemůžeme ještě mluvit o zkonsolidovaném celistvém slovenském národě. Ba rostoucí české národní hnutí v první polovině devatenáctého století bylo tak živelné, že se zdálo, že národní hnutí na Slovensku naváže na starší styčné body, splyne s ním a vytvoří se jeden společný národ, zvláště když po uvolnění tolerančním patentem (1781) se v kulturním životě slovenském silně dostávají do popředí evangelíci, kteří přinášejí ze studií na německých universitách do zaostalé vlasti soudobé ideje proudící Evropou. To je případ nejen na př. staršího Palkoviče a Tablice, nýbrž i mladší generace Kollárovy a Šafaříkovy, která se zvláště v osobě Šafaříkově přímo a význačně podílí na novém rozvoji spisovné češtiny. Bernoláčtina se dokonce v první polovině minulého století po prvním rozmachu zřejmě vyžívá a v textech z této doby lze pozorovat zjevný návrat k starším, t. j. českým formám spisovného jazyka po stránce mluvnické i pravopisné (srov. Pauliny, Dejiny, str. 64n.) .To ukazuje, že má pravdu Havránek, když nevidí ve zrodu bernoláčtiny projev rodícího se života národního v pravém smyslu, jak se to snaží vidět zejména Bartek (v cit. knize 355), ale i Pauliny (Dejiny 61), nýbrž doznívání praktik protireformačního úsilí rekatolisačního, které do služeb církevní propagace i u jiných Slovanů uvádělo domácí jazyk lokálního zabarvení (Čs. vlast., ř. II, 104n.). Podobně nejnověji zdůrazňuje Trávníček, že ke zrodu slovenského národa a tedy i ke vzniku celonárodního slovenského jazyka chyběla v té době základní podmínka sociálně ekonomická, t. j. postupující proces likvidace feudalismu a rozvoje kapitalismu (Tvorba XXI, 165).[13] Pokusy o ustavení nového spisovného jazyka svědčí prozatím jen o tom, že kontakt mezi oblastí českou a slovenskou se opravdu značně uvolnil a vliv češtiny na Slovensku poklesl.

Za nastávajícího nového rozvoje českého jazyka nebyly pak naprosto okolnosti příznivé tomu, aby se z lidu v českých zemích a na Slovensku vytvořil jeden národ. Přestože Uhry patřily stejně jako Čechy a Morava do svazku rakouské říše, přece jen rozdíly v struktuře ekonomické a sociální mezi Slovenskem a českými zeměmi, kde kapitalismus se rozvíjel značně rychleji, v první polovině minulého století ještě vzrůstají. I politická hranice mezi Čechami a Moravou byla jistou překážkou v konsolidaci českého národa a podporovala t. zv. moravský separatismus, jehož stopy se projevují dosti dlouho, ale hranice moravsko[41]uherská měla již tehdy význam mnohem větší, opravdu rozdělovala území, bránila vytvoření vnitřního hospodářského spojení a skrze ni nabývaly váhy i všechny ostatní rozdíly sociální a kulturní, vyplývající z dlouhého odlišného vývoje a zastiňující styčné body. V procesu nastupujícího kapitalismu nedochází tedy v českých zemích a na Slovensku k společné národní integraci, nýbrž naopak s logickou zákonitostí za daných poměrů muselo dojít k diferenciaci, k tvoření dvou národů.

Již dříve existující rozdíly mezi českými zeměmi a Slovenskem, které se v kritické době zesilují, vedou posléze u skupiny Štúrovy na počátku čtyřicátých let minulého století k opravdovému zjišťování slovenské svébytnosti; vnějším projevem toho je další vytvoření nového spisovného jazyka, který se však tentokrát přes všechny potíže opravdu ujal, poněvadž na něj byla „sociální objednávka“, t. j. zapadl skutečně již do procesu konstituování slovenského národa, jehož se stal neoddělitelným atributem, a nesporně i silně napomáhal rozvoji slovenského národního hnutí.

Je přitom příznačné, že se štúrovci — skupina evangelíků augsburského vyznání, vystupující však již uvědoměle s heslem celonárodního jazykového sjednocení — nepřipojili ani k poměrně málo tehdy rozšířené kalvínské východní slovenštině, ani k západní slovenštině bernolákovské, v níž přece jen už existovala nikoli bezcenná praktická literatura pro lid i významná básnická díla Jána Hollého, nýbrž zvolili za základ svého jazyka nářečí středoslovenská, výrazněji diferencovaná od češtiny než bernoláčtina, a tedy osobitější. Za druhé je příznačné, že se katolíci dohodou v roce 1851 celkem bez odporu k tomuto novému jazyku připojili. Je to další důkaz, že bernoláčtina nebyla pociťována za národní jazyk v moderním smyslu. A je proto velmi pravděpodobné, že by bylo došlo k její likvidaci, i kdyby nebyla vznikla slovenština štúrovská. S konstituováním slovenského národa muselo prostě nějakým způsobem dojít k jazykové unifikaci a za poměrů, které byly na Slovensku kolem poloviny minulého století a ještě i později, mohla se za jistých okolností stát vítězem také spisovná čeština.

Eventuální vítězství češtiny na Slovensku by ovšem neznamenalo, že by nebyl vznikl slovenský národ. J. V. Stalin ukázal, že je sice nutný „společný jazyk pro každý jednotlivý národ, ne však nezbytně různé jazyky pro různé národy“ (J. V. Stalin, Marxismus a národnostní a koloniální otázka, cit. vyd., str. 9). Při setrvání u češtiny by se tento společný jazyk možná důsledně začal na Slovensku označovat jako „jazyk slovenský“ a mohly by v něm být i jisté odchylky od jazyka v Čechách, jak k tomu již dříve byly zřejmé tendence. Něco podobného ostatně vidíme u srbocharvátštiny nebo též u angličtiny anglické a americké. Přitom je však třeba mít na paměti, že jazyk sám o sobě ještě nečiní jistý kolektiv národem. Musí tu být i ostatní nezbytné znaky národa, t. j. pospolitost území, hospodářského života a kultury, jak jsme se o tom zmínili už na počátku. Všechny tyto znaky tu však v našem případě nebyly, alespoň ne v plném rozsahu, a nemohly se ani vytvořit.

[42]Přijetí nového spisovného jazyka na Slovensku se ostatně neobešlo bez bojů. Obecně je znám odpor nejen se strany české, nýbrž i odpor starší generace slovenských luteránů, kteří setrvávali u češtiny, příznačně nazývané na rozdíl od štúrovštiny staroslovenštinou (viz na př. u Vážného, Čs. vlast., ř. II, str. 166n.). Z východního Slovenska pak uvádí Czambel citát z dopisu, uveřejněného r. 1850 v časopise „Cyrill a Method“, v kterém se prohlašuje: „My Šariščane nikdy… še neprihlašime ani k bernoláčině ani k štúrovčině.“ A když prý se upouští od „starej slovenčiny“, tedy „i my Šariščane še hlašime a žadame, aby še tiž na našu šarišku reč hledelo“ (viz Samo Czambel, Slováci a ich reč, Budapešt 1903, str. 189). Pisatel tohoto dopisu zřejmě nepocházel z řad kalvínů, kteří za základ měli nářečí zemplínské, nikoli šarišské, a jeho stanovisko je potvrzením toho, co jsme si již naznačili, že totiž odklon od češtiny uvolňoval i mezi Slováky jednotící jazykové pojítko. Z další části jeho dopisu vysvítá, že Šarišané usilovali o připuštění šarištiny i do tehdejších Slovenských novin, jež vycházely ve Vídni.

V druhé polovině minulého století skutečně se také šariština stala spisovnou řečí a feudálně buržoasní maďarská vláda snažila se jí využít k rozbíjení národně sjednocovacích snah slovenských a uváděla ji na východním Slovensku do škol; koncem prvního desítiletí našeho století z návodu odrodilce Viktora Dvortsáka počaly vycházet v maďaronském a protislovenském duchu v šarišské východní slovenštině i noviny, kalendáře a knihy, hlavně překlady z maďarštiny. O jistém úspěchu těchto snah svědčí skutečnost, že i východoslovenští vystěhovalci v Americe, kde již nebyli pod tlakem maďarským, vydávali východoslovenským jazykem řadu svých časopisů. Ba když maďarská kalvínská vrchnost nechtěla již povolit další vydávání náboženských knih v zemplínštině a nutila užívat edicí maďarských, vycházela i tu nová vydání v Americe a byla zasílána na Slovensko.[14] Všude se přitom postupně přecházelo od maďarského pravopisu k pravopisu fonetickému.

Isolace východoslovenského obyvatelstva od štúrovské slovenštiny vlivem rušivých akcí uherské vlády byla tak silná, že i vláda slovenské sovětské republiky, vyhlášené 16. června 1919 v Prešově a trvající pouze tři týdny, musela vydávat noviny i jiné tiskoviny pro jednotlivé kraje východního Slovenska v místních nářečích. Centrální orgán „Červené noviny“ vycházel však ve spisovné slovenštině štúrovské a to dokazuje, že užívání východní slovenštiny mělo být jen přechodem k jednotné slovenštině celonárodní. Tuto akci sovětské vlády slovenské, jejímž předsedou byl český komunista Antonín Janoušek, nelze proto uvádět v souvislost se snahami Dvortsákovými na konci prvé světové války, který chtěl východní Slováky prohlásit za svébytný „slovjacki“ národ a založit [43]pro ně maďaronskou „republiku“ (srov. Milo Gosiorovský, Príspevok k dejinám slovenského robotníckeho hnutia, Bratislava 1951, str. 105).

V dvacetiletí buržoasní Československé republiky po roce 1918 se východní Slovensko zcela připojuje k celonárodní spisovné slovenštině štúrovské (poslední kniha v zemplínské východní slovenštině je z roku 1923, v šarištině mám zjištěnu knížku z roku 1919) a přecházejí k ní také východoslovenské noviny v Americe. Spojení celého Slovenska v administrativní jednotku v rámci nového státu a také relativně příznivější jiné podmínky národního života než v staré rakousko-uherské monarchii umožnily „dozrievanie Slovákov k uvedomelému politickému životu“ a dovršily ,,ich vývin v ucelený a uvedomelý národ“,[15] což se projevilo i sjednocením jazykovým. Když pak roku 1939 maďarská fašistická vláda okupovala značnou část východního Slovenska, vrátil se z emigrace Viktor Dvortsák a za úřední podpory se pokusil znova oživit „slovjacki“ spisovný jazyk a vyvolat promaďarské a protislovenské „slovjacké“ hnutí, avšak jeho úsilí už nenašlo ohlasu.[16]

Historie východoslovenského spisovného jazyka (nebo spíše spisovných jazyků) ukazuje, že konstituování slovenského národa nebyl akt jednorázový, nýbrž dosti dlouhý proces. Jeho kořeny a příčiny nelze ovšem idealisticky vidět teprve v štúrovské „odluce“, nýbrž v odlišnostech celého historického vývoje, které v rozhodující době padly na váhu. Štúrův čin se tudíž neprávem pociťoval v Čechách jako národní rozkol a starší historikové i jazykovědci jej nesprávně takto interpretují. Už jsme si naznačili, že střední slovenština, stojící po mnohé stránce mezi západní slovenštinou bernolákovskou a východní slovenštinou zemplínskou i šarišskou, přes všechny potíže zvítězila jako spisovný jazyk jen proto, že zapadla do procesu konstituování slovenského národa a nabyla funkce jednotícího jazyka celospolečenského, celonárodního.

A je zcela pochopitelné, že na Slovensku, které na jedné straně netvořilo v rámci bývalých Uher žádnou jednotku administrativně politickou, na druhé straně pak si bylo vědomo i své odlišnosti od Čechů, viděl se povětšině ve vlastním spisovném jazyce nejmarkantnější, ba jediný znak národní samobytnosti, s nímž je přímo spojena existence slovenského národa. Proto buržoasní slovenské národní hnutí mělo povětšině ráz „jazykový“, jak tomu v podobných případech bývá i jinde (srov. J. V. Stalin, Marxismus a nár. a kol. otázka, str. 18). Se zřetelem na Čechy se tudíž na Slovensku hledaly, zdůrazňovaly a v procesu normování spisovné slovenštiny záměrně podporovaly jevy odlišné od češtiny, aby tím byl zdůrazněn slovenský svéráz. Zvláště Samo Czambel, snaže se vědecky zdůvodnit tyto tendence, docházel až k absurdním závěrům, že slovenština není od původu jazyk západoslovanský, nýbrž jihoslovanský, který se vývojem po[44]češtil, a roku 1902 ve zvláštní brožuře dokonce prosil maďarskou veřejnost (!), „aby sa ujala vlastnej reči Slovákov v jej boji o osamostatnenie“ (viz Czambel, Slováci a ich reč; citát ze str. 236). Maďarský útlak nutil však naopak Slováky hledat u Čechů oporu, proto se v průběhu let objevovaly opětovné pokusy přiblížit slovenštinu k češtině nebo se přímo k češtině vrátit a vytvořit i jednotu národní. Tyto snahy, opírající se o styčné body z minulosti, byly vyvolávány za doby uherské politickou situací národního celku, proto se zesilovaly nebo naopak slábly s jejími změnami.

Vznik buržoasní Československé republiky roku 1918 jakožto společného státu Čechů a Slováků znamená s tohoto hlediska vítězství tendencí integračních, jejich nejvyšší triumf. V úvodu k ústavní listině z roku 1920 dostává se pak dokonce legální pečeti pojmu „československý národ“ a these o československé národní jednotě stává se součástí oficiální ideologie nového státu. V ústavním zákoně ze dne 29. února 1920 legalisuje se i fiktivní pojem „československý jazyk“ a faktická existence dvojího jazyka se potom obchází theorií, že tento jazyk má dvojí „znění“, české a slovenské, při čemž se češtině mlčky dávala přednost. A neúředně nechyběly s české strany ani pokusy přimět Slováky, aby se vrátili k spisovné češtině, t. j. snahy přímo obnovit dřívější jazykovou jednotu.

Vznik Československé republiky byl v podstatě dílem vlivu Velké říjnové socialistické revoluce na české a slovenské dělnické hnutí, dílem české a slovenské dělnické třídy, i když se tohoto díla potom zmocnili jiní (srov. M. Gosiorovský, Príspevok …, str. 88). Česká buržoasie, která se dostala k vládě, zneužila však pod falešným heslem národní jednoty starých sympatií mezi slovenským a českým lidem a tím ohrozila republiku již při samém jejím zrodu. Brutalita nacionálního útisku se strany feudálů a buržoasie maďarské sice pominula, byla však vystřídána dravostí kapitálu českého, který uplatňoval svou převahu nad hospodářsky zaostalým Slovenskem, brzdil jeho průmyslový rozvoj a stlačoval je na koloniální surovinnou základnu a odbytiště svých výrobků. To nezbytně vedlo k ostrému konkurenčnímu boji mezi kapitalistickými kruhy českými a slovenskými, jehož následky nakonec nejtíživěji pociťoval slovenský pracující lid.

Za této situace se fronta slovenského národního hnutí obracela proti Čechům a stále zřetelněji se ukazovalo, v jakém rozporu se skutečností je these o jednotném československém národě. Tato ideologie, na Slovensku nazývaná „čechoslovakismus“, čím dále tím více se stávala toliko ideologií české buržoasie, která ji úporně hájila proto, že hověla jejím vykořisťovatelským zájmům. Komunistická strana naproti tomu již roku 1924 v resoluci přijaté na II. sjezdu KSČ prohlásila, že „nemôže akceptovať podvod o československom štátnom národe, ktorým česká buržoázia chce zakryť koloniálne vykorisťovanie a krvavé potlačovanie Zakarpatskej Ukrajiny a Slovenska …“ Sobecká politika české buržoasie, maskovaná ideologií československé jednoty, vedla ovšem ve svých důsledcích k růstu klerikálně zabarveného slovenského fašismu, k vnitřnímu oslabení republiky, a přispěla tak i tímto způsobem k jejímu rozbití v letech 1938—39.

[45]Protičeské zaměření nacionálního hnutí slovenského v údobí buržoasní republiky se projevovalo samozřejmě i na poli jazykovém. Proti faktické převaze češtiny a jejímu pronikání na Slovensko bojovali klerikální slovenští luďáci heslem „Berú nám reč, berú nám vieru“ a téměř obecně se usilovalo zároveň s bojem za uznání slovenského národa o legální uznání slovenštiny za samostatný jazyk, nikoli za pouhou „větev“, jedno ze „znění“ nebo jen „nářečí“ reálně neexistujícího jazyka československého. V boji o „Pravidlá slovenského pravopisu“, jež zachycovala nedostatečně ještě stabilisovanou hláskovou a tvarovou podobu spisovné slovenštiny, připouštěla dvojtvary a často dávala přednost formám shodným s češtinou, po roce 1931 postupně nabýval převahy směr usilující naopak o maximální vzdálení národního jazyka slovenského od českého po všech stránkách. Tento směr se stal na Slovensku směrem oficiálním v době přechodného rozbití Československé republiky, vlády fašismu a druhé světové války.

Osvobození Československa Rudou armádou a nastolení lidově demokratického řádu přineslo i s hlediska právního v otázce česko-slovenské nové řešení. Je to řešení, které zastávala komunistická strana již v době buržoasní republiky a jež těží z marxistické analysy národní otázky zejména v pracích J. V. Stalina i z jejího řešení v SSSR. Již v košickém vládním programu, přijatém dne 5. dubna 1945, uznává se celou vládou, t. j. i se strany české, národní svébytnost Slováků a zajišťuje se jim skutečná, plná rovnoprávnost. V II. článku ústavy z 9. května 1948 se pak prohlašuje Československá republika za jednotný stát dvou rovnoprávných slovanských národů, českého a slovenského. Tímto článkem se zároveň automaticky uznávají čeština a slovenština za dva samostatné slovanské jazyky. Je to nejen uznání faktického stavu, nýbrž i oproštění od nevědeckých vývodů a závěrů dřívější jazykovědy, jež se diskreditovala stejně svým služebníčkováním ideologii čechoslovakismu jako na druhé straně buržoasnímu nacionalismu slovenskému.

 

III.

 

Závěr nyní může být už stručný. Čeština a slovenština jsou nesporně dva samostatné jazyky, tak jako Čechové a Slováci jsou dva samostatné, svébytné národy. Marxisticky orientovaný badatel, znalý zákonitostí ve vývoji společenských útvarů a poučený z prací J. V. Stalina o základních, obecných zákonitostech vývoje jazykového, může nyní zcela svobodně podrobovat zkoumání jejich příbuzenský poměr, otázky jejich vzniku, rozvoje a vzájemných vlivů i otázky původu a utváření různých jejich nářečních oblastí a vztahů k jiným jazykům slovanským i neslovanským, aniž jej tendenčně skreslující hlediska buržoasního nacionalismu, kterým podléhali často i mimoděk starší badatelé, budou svádět s cesty opravdové vědecké objektivity. Marxistická jazykověda při tom zajisté nepohrdne skutečně cennými zjištěními jazykovědy dřívější, k nimž se dospělo zvláště metodou historickosrovnávací, musí však kriticky očišťovat a správně interpretovat positivní fakta, zbavovat je nánosu idealistic[46]kých fantasií a výmyslů. Výtěžky dřívější vědy bude ovšem marxistická jazykověda dále rozhojňovat, neboť přes velký zájem, který byl poměru mezi češtinou a slovenštinou věnován, nemáme dosud ani pořádné srovnání mluvnické stavby a slovní zásoby obou jazyků, není prozkoumána účast Slováků na utváření dřívějšího společného jazyka a působení onoho jazyka na slovenská nářečí; s nového hlediska se musí také objasnit otázka moravsko-slovenského pomezí a j.

Není sporu o tom, že zkoumání příbuznosti češtiny a slovenštiny má důležité místo v rámci zkoumání jazykové příbuznosti slovanských národů vůbec, jehož potřebu zdůraznil i J. V. Stalin, a je nepochybné, že v tomto rámci může „jazykovědě přinést velký užitek při studiu zákonů vývoje jazyka“ (J. V. Stalin, O marxismu v jazykovědě, cit. vyd. 32, Slovo a slovesnost XII, 1950/1, str. 70).

Slovo a slovesnost, ročník 14 (1953), číslo 1, s. 29-46

Předchozí Karel Horálek: K šedesátinám akademika B. Havránka

Následující rh (= Rudolf Havel): Za Ivanem Olbrachtem