Staročeské drama

Milada Nedvědová

[Discussion]

(pdf)

-

Československý spisovatel vydal jako 47. svazek Národní klenotnice s názvem Staročeské drama výbor z české dramatické tvorby od 14. stol. do Bílé hory. Knihu připravil k vydání a opatřil ji úvodem, poznámkami a slovníčkem Josef Hrabák. Je to první svazek dvoudílného souboru, který v Národní klenotnici vyšel[*] a který po prvé zachytil ve výboru celý vývoj české dramatické tvorby od nejstarších her až [83]po obrození, vysvětlil její funkci v české literatuře a seznámil tak i širší čtenářskou obec s literární oblastí, která jí dosud byla skoro neznáma.

Právě v dramatu, jak ukazuje Hrabák v úvodu k tomuto výboru, nejdříve pronikl do naší literatury lidový živel. Už ve 14. stol. dostaly se do dramatu prvky cizí středověké literatuře, kterou vytvářelo duchovenstvo a šlechta: lidový život, lidový humor, lidový jazyk. Protože drama mělo těsnější vztah k lidu než všechna ostatní literatura, objevuje se v divadelních hrách nejdříve, už od 14. stol., kritika soudobé společnosti.

Hrabákův výbor je zaměřen úmyslně tak, aby si čtenář uvědomil dvě základní složky staročeského dramatu: zobrazování lidového života a odhalování společenských protikladů. Zvláště chce ukázat, jak se sociální thematika skrývala pod náměty náboženskými a jak do náboženské hry pronikaly realistické výjevy z všedního života.

Jako příklad nejstaršího typu dramatické tvorby liturgické — velikonočních her — volí Hrabák Mastičkáře, nejstarší dochovaný zlomek česko-latinské hry, jehož obsahem je scéna, která do našich původních her tří Marií přišla asi z Francie a která se vymyká schematu původních liturgických představení, podložených biblickým textem. Mastičkář je příkladem zesvětštělé hry, v níž autor, patrně žák (t. j. student), podává realistický obrázek prodavače mastí a jeho sluhů, provázený bujným obhroublým humorem.

Druhým stupněm staročeských velikonočních her bylo zpracování Kristova zmrtvýchvstání. Hrabák pojímá do výboru hru O Kristovu zmrtvýchvstání i o jeho oslavení, jedinou celou dochovanou hru tohoto typu u nás. V úvodu upozorňuje na ústup komiky v této hře a vyzvedá kritiku soudobé společnosti. Prostředí, v kterém hra vznikla, bylo jistě hodně podobné prostředí satir Hradeckého rukopisu, odrážejících první hospodářský a politický vzestup měšťanstva. Autor hry je však po stránce sociální vyhraněnější. Jeho satira nestíhá jen řemeslníky, ale i zbabělé rytíře. Velmi realistická je v této hře scéna, v níž vojáci hrají v kostky.

Třetím stupněm velikonočních her byly t. zv. hry pašijové. Ve světových literaturách, zvláště ve Francii, se postupně rozrůstaly v rozsáhlé cykly (mysteria); hrály se pak několik dní na pokračování. Také u nás vznikal podobný složitý útvar, ale husitství přerušilo jeho vývoj. Dochoval se však zlomek složité pašijové hry a několik jednotlivých her s thematy stýkajícími se s thematikou pašijovou. Z nich volí Hrabák Hru veselé Magdaleny, která zobrazuje typ středověké frejířky a obsahuje několik veršů lidové milostné písně.

Příkladem žákovských parodií na náboženské úkony je v našem výboru prolog ke Hře na Květnou neděli. Jsou to dvě zparodovaná kázání, vysmívající se zázrakům, útočící na ženy a na odpustky a směšně napodobující latinu a hebrejštinu. Tím jsou vyčerpány ukázky her středověkých.

Další hry obsažené v Staročeském dramatu patří už k tvorbě pozdější, vzniklé v době pohusitského růstu tohoto útvaru. Jeho začátek spadá do druhé polovice 16. stol. Odtržení této dramatické tvorby od bohoslužby a od kostela vůbec znamená ztrátu raně středověké oficiálnosti a rozšíření okruhu themat. Hry 16. stol. se už různí jak ve výběru látek, tak i ve své funkci. Mají jednak poučit a vychovávat, jednak mají jenom pobavit. Tak vzniká na jedné straně hra školská a hra tendenční a na druhé straně fraška. Zcela jiným druhem je reformační hra biblická, která však už není vázána na kostel. Biblické hry byly zprvu psány latinsky, teprve později také česky. Najdeme v nich kritiku vztahu bohatých k chudým. Příkladem těchto biblických her jsou dvě hry Pavla Kyrmezera († 1589): Komedie česká o bohatci a Lazarovi a Komedie nová o vdově. První staví do protikladu boháče a žebráka, druhá bohatého a chudého měšťana. Autor se zřetelně staví na stanovisko chudých.

Tendenční hry psal Tobiáš Mouřenín z Litomyšle. Jeho hra Vejstupný syn [84]je obrázek z měšťanského života. Najdeme v ní dvě velmi výrazné postavy: marnotratného syna měšťanského a úlisného pochlebníka Ramínka, typického příživníka.

Anonymní Selský masopust, který v tomto výboru následuje, je masopustní fraška. Jak je v doslovu uvedeno, hráli ji žáci na konci masopustu o t. zv. ostatcích. Je to hra typicky buržoasní, dívající se svrchu na sedláky. Má jadrný, značně obhroublý humor. Také Tragedie neb hra žebračí je podobná fraška. Je to anonymní překlad z polštiny. Ostře kritisuje jak šejdířské kupce, tak i žebráckou drzost. Přece se však autorovy sympatie kloní k žebrákům. Polapená nevěra je zdramatisovaná italská anekdota o nevěrné manželce, zpracovaná také v německé literatuře. Později se stala námětem lidové masopustní hry zvané Salička.

Kromě historického přehledu vývoje dramatu v časovém úseku od 14. stol. do Bílé hory a zdůvodnění výběru her podává Hrabák v úvodu též paralelně celkovou charakteristiku formy dramatu středověkého a dramatu, které se u nás vyvinulo ve století 16. Všímá si zpráv o způsobu jejich provedení. Středověké i pozdější hry začínaly prologem a končily epilogem. Avšak zatím co v nejstarších hrách prolog pouze vítal obecenstvo a vybízel ke klidu, měl prolog her 16. stol. už podobnou funkci jako dnešní program. Seznamoval s osobami a podával stručný obsah hry. Epilog pak u obou skupin dramatu vyzdvihoval morálku hry a prosil o odměnu pro herce. Víc než v celkovém rázu lišilo se drama 16. stol. od dramatu středověkého po stránce komposiční. Nejstarší hry nebyly po stránce komposiční rozčleněny. Hrála se jedna scéna za druhou na otevřeném jevišti, rozděleném pouze na t. zv. chalupy, t. j. herní pole, představující jednotlivá dějiště. Drama 16. stol. se dělí na jednání a ta dále na výstupy (scény). Před nimi a mezi nimi bývala t. zv. argumenta, t. j. monology podávající stručný obsah následujícího aktu. Někdy se mezi akty vkládaly hudební vložky nebo komické mezihry. Velmi málo zpráv máme o kostýmech a o uspořádání jeviště. Školské drama se hrálo v kolejích, a to na dvoře nebo v sále, bez zvláštní dekorace. Jenom dveře na pozadí jeviště (t. zv. scenae) označovaly příbytky hlavních osob hry. Děj se odehrával na ulici.

 

Nebylo snadným úkolem pro vydavatele zjišťovat správný text her. Úplný soubor paleograficky vydaných textů měl vydavatel po ruce jen pro středověké skladby původu liturgického (vydal Jan Máchal, Praha 1908). Hry Selský masopust (unikát, pražský tisk z r. 1588), Tragedie neb hra žebračí (defektní výtisk z r. 1573, doplňováno z vydání 1619) a Polapená nevěra (připojena ke hře o Samsonovi z r. 1608) jsou svázány v t. zv. sborníku Stolovského, chovaném dnes v Národním museu; vydal je Josef Jireček (Staročeské divadelní hry, Praha 1878). Nové vydání Vejstupného syna pořídil Č. Zíbrt (Český lid 19, 1920, str. 442—444), Hrabák vzal však za základ rukopis Jablonecký (Mus. V G 11), kde je opsán tisk z r. 1647, a přihlíží též k olomouckému tisku z r. 1679. Dosud však nebyly vůbec v nové době vydány hry Pavla Kyrmezera. Pramenem tu byly staré tisky, a to pro Komedii českou o bohatci a Lazarovi z r. 1566 a pro Komedii novou o vdově z r. 1573.

Texty staročeských her byly první edicí Národní klenotnice vydanou podle vydavatelských pravidel matičních Památek staré literatury české — odchylně od ediční praxe této řady, avšak jen texty takto vydávané mohou se vedle svého populárního zaměření stát i spolehlivými prameny pro odborné studium. Text her je reprodukován přesně, opraveny jsou jen zřejmé chyby písařské nebo tiskové. V textech z 16. a 17. stol. s nedůsledně značenou kvantitou byly délky označeny důsledně podle celkového rázu památky.

V textu Mastičkáře, Hry veselé Magdaleny a O Kristovu zmrtvýchvstání jsou ponechány příslušné partie latinské, aby bylo vidět dvojjazyčnost těchto her. Český překlad těchto míst je uveden v poznámkách. Zato typické středověké latinské po[85]známky scénické překládá vydavatel pro lepší srozumitelnost do nové češtiny; způsobem sazby (kursivou) jsou odlišeny od vlastního textu her. Vlastní text je reprodukován v jazyku rukopisu nebo starého tisku, který nese všechny typické dobové znaky hláskové i tvarové, jimiž se zároveň odlišují i hry starší od her ze 16. stol. Stojí za povšimnutí, jak ve hře O Kristovu zmrtvýchvstání, zapsané až v první polovině 16. stol. a jazykově přizpůsobené době zápisu, přece místy proniknou prvky jazyka doby jejího vzniku (2. pol. 14. stol.). Není v ní ještě na př. provedeno úžení ie > í (mieti, chtieti), přehláska aj > ej je provedena jen zřídka (nejraději vedle zavítaj, poslúchajte atd.). Najdeme tam starší tvary bósti, rósti vedle novějších duostojen, a dokonce nezůstavil, kůži atd. Typické však pro všechny hry uveřejněné v tomto výboru, stojící mimo okruh současných literárních památek psaných jazykem spisovným, jsou četné lidové prvky, projevující se hlavně v oblasti slovníku (hojné vulgarismy a zkomoleniny z latiny a hlavně z němčiny — typický prostředek pro parodování městského patriciátu) a v oblasti skladby (lidová rčení přecházející v přísloví a pořekadla). Bylo dosti obtížné, ale tím záslužnější tato lidová slova a rčení vykládat. Vykladač se musel mnohdy uchýlit k vlastním dohadům a kombinacím, protože staročeské slovníky, které dnes máme, zachycují převážně jen starou češtinu z literatury vyššího typu. — V připojeném slovníčku uvádí Hrabák nejen jednotlivá slova, ale i vazby, po případě celé fráze, bohužel bez citace. Nedostatkem slovníčku je to, že u slov přejatých z latiny a z němčiny není uvedeno příslušné slovo původního jazyka.

Na závěr je třeba upozornit na Hrabákovu výstižnou paralelní charakteristiku jazyka her ze 14. stol. a her pozdějších. Týká se jednak poměru latiny a češtiny v obojích hrách, jednak poměru jazyka spisovného a lidového: „Jazyk dramatu za reformace a humanismu je latinský a český, ale vzájemný poměr obou jazyků je jiný, než jaký byl ve středověku. Nejsou to již hry dvojjazyčné, ale vedle sebe se vyvíjí drama čistě latinské a drama čistě české. Ve středověké hře byly pociťovány dvě vrstvy, odlišené jazykově: složky oficiální, původně liturgické, a složky nové, lidové. V 16. stol. se tato antinomie „vyšší“ a „nižší“ složky jeví jinak: napětí není již v mezích jedné hry, nýbrž vzniká dvojí tvorba; tak stojí proti sobě školská tvorba latinská, určená vzdělancům, a tvorba česká, určená především lidu.“

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 2, pp. 82-85

Previous František Váhala: Slovenština B. Němcové v Pohorské vesnici

Next Josef Hrabák: Kniha o ruském lidovém verši