Dobrovský o českém přízvuku

Miloslav Krbec

[Articles]

(pdf)

-

Josef Dobrovský je všeobecně uznáván jako objevitel českého přízvuku a iniciátor přízvučné prosodie.[1] Novost svého objevu zdůrazňuje ostatně Dobrovský sám jak ve své korespondenci, tak v četných pracích, v nichž se zabývá problematikou české prosodie nebo přízvuku. Snaží se také odhalit příčinu, která starším gramatikům zatemňovala pohled na úlohu a charakter prosodických prostředků — kvantity a přízvuku: „Da in der böhmischen Sprache immer nur die erste Sylbe gehoben und stärker ausgesprochen wird, der Ton also seine Stelle nicht ändert, so haben die ältern Sprachlehrer die Lehre vom Tone gänzlich übergangen.“[2] Přízvučná slabika nebyla podle něho označována diakritickými [180]znaménky a staří gramatikové, kteří vycházeli hlavně z jazyka psaného, se přirozeně zaměřili na kvantitu, která označována byla: „… et certe, nisi constans apud nos lex et sedes toni esset, majores nostri et hunc aliquo signo notassent. Quod si factum fuisset, negligi a grammaticis non potuisset.“[3]

Na tomto místě srovnává Dobrovský úlohu „akcentu“ v češtině a v ruštině a zjišťuje, že ruský „akcent“ označuje místo přízvuku, kdežto v češtině délku samohlásek: „Accentus ergo Russorum nihil habet commune cum nostro super á, é etc. Tonum enim simpliciter indicat, nulla habita ratione vocalium productarum aut correptarum.“[4] Aby odstranil terminologický zmatek, který vznikl zavedením nového pojmu do české jazykovědy, označuje důsledně termínem „tonus“ dnešní dynamický přízvuk a termín „accentus“ vyhradil ve shodě s dosavadní českou jazykovědnou tradicí[5] pro znaménko kvantity nebo diakritická znaménka vůbec.

Kromě uvedených příčin byl český přízvuk zanedbáván proto, poněvadž je poměrně slabý a nemá zpravidla fonologickou platnost. To se přirozeně obráželo i v pravopisu: délka samohlásek byla označována — i když ne důsledně — již v nejstarších českých písemných památkách pro svou významotvornou úlohu v jazyce, kdežto přízvuk zůstal trvale neoznačen.

Pokud se v starších gramatikách řešila otázka „přízvuku“ v rámci prosodie[6], potud se gramatikové nemohli vymanit z tradičního pojetí. Dobrovského přivedla k objevení českého přízvuku rovněž prosodie, avšak největší pokrok, který na tomto poli učinil, byl povahy metodologické. Nevycházel totiž z psané podoby jazyka nebo z apriorních prosodických zásad, nýbrž pečlivě srovnával rytmus mluveného jazyka se skandováním veršů. O toto srovnáhí se opírá Dobrovský již r. 1778[7], kdy glosoval ve vlastním exempláři díla „Bohemia docta“ pochvalu, kterou napsal jesuita Jiří Weis na oslavu Rosovy časoměrné prosodie: „Exempla haec potius probant, aurem genuinae boh. pronunciationi assuetam ejusmodi metro offendi.“[8] Od této chvíle pak usiloval o to, aby — jak sám říká (l. c.) — „odhalil tajemství české prosodie“.

[181]Když pak r. 1786 po prvé[9] veřejně formuloval svou nauku o přízvuku v Litterarisches Magazin von Böhmen und Mähren (II, 1786, 131—136), kde uveřejnil posudek Dlabačovy básně z r. 1782, je útok proti časoměrné prosodii založen rovněž na sluchové analyse: „Rosa schuf sich eine Prosodie nach den Regeln der lateinischen, und zählte seine Verse genau auf den Fingern ab, allein sie sind nur für Taube. Denn man findet kaum einen oder den andern Vers, den man nach dem Sylbenmasse fortlesen könnte, ohne beständig die Ohren zu beleidigen, die an eine ganz andere Aussprache gewohnt sind. … Allein in unsrer Muttersprache etwas wider das Gehör, welches die richtigste Aussprache fordert, zu lesen, ist ganz widersinnig und unerträglich.“[10]

Z celé koncepce uvedené kritiky je zřejmé, že Dobrovskému nešlo pouze o racionalistické zjištění a popis prosodického systému vhodného pro češtinu, nýbrž o to, aby pomocí své nové teorie podnítil obrození české poesie. V úvodu své kritiky vítá Dlabačovu báseň jako náznak toho, že musa uchopila opět svou harfu, která dosud ležela v temném hrobě. S lítostí zjišťuje, že česká poesie po mnoho let tvrdě spala. Výtky proti časoměrné prosodii jsou míněny jako dobrá rada, která má básníky podnítit k nové tvorbě. „Hier muss sein Motto gelten, quod si deficiant vires, audacia certe laus erit .. wünsche also auch, dass er (t. j. Dlabač) meine Erinnerungen, die ich zu prüfen bitte, nicht für einen Tadel seiner Ode ansehe.“[11]

Tento čin má u Dobrovského zcela nepochybně cíl buditelský. Hlásí se zcela otevřeně k češtině jakožto k svému jazyku mateřskému a vyzývá v podstatě k tomu, aby básníci nedeformovali svůj jazyk podle nevyhovujícího vzoru latinského. Jeho čin je však tím závažnější, že cestu k nápravě vytyčuje metodou vědeckého racionalismu. „Josef Dobrovský, odchovanec kritického a pochybovačného osvícenství, začíná v temných Čechách bořiti staré legendy a dodávati zasuté české řeči vědeckého posvěcení evropského“, tak charakterisuje Dobrovkého velmi výstižně Julius Fučík.[12]

Dobrovského zájem o českou prosodii nekončí stanovením nových pravidel, nýbrž s živým zájmem sleduje jejich praktickou aplikaci. Z četných míst jeho korespondence vidíme, že opravoval básně svých žáků podle nových prosodických [182]pravidel. Vyžaduje dokonce od svých přátel kritiku, aby svá pravidla prosodická ještě zpřesnil. Tak píše na př. Zlobickému v listě ze dne 8. dubna 1795: „Sagen Sie doch etwas Gründliches, Erhebliches darüber und ich werde es Ihnen Dank wissen. Aber so geht man nicht mit Freunden (oder auch unbekannten Männern, die für ihre Nation gut meinend arbeiten) um. Treten Sie öffentlich auf; a gá wám budu práw.“[13]

Pobyt na Hradisku u Olomouce, kde Dobrovský zastával v letech 1787—1791 funkci prorektora a později rektora státního generálního semináře, ještě prohloubil jeho zájem o problematiku přízvuku a prosodie.[16] Přímé svědectví z této doby nacházíme kromě stručné zmínky v listu Dobrovského Durychovi ze dne 21. května 1789 (Koresp. I, str. 111) především v dopise adresovaném zhořeleckému K. G. Antonovi, lužickému buditeli, ze dne 17. prosince 1789. Zde podává Dobrovský stručnou charakteristiku přízvukových poměrů na Moravě: „In Mähren legt man schon in den Gegenden gegen Schlesien und Pohlen den Ton auf die vorletzte Sylbe, welches das böhm. Ohr sehr beleidigt, wie es mir täglich in Predikten geschieht.“[15] Dobrovský si zřejmě povšiml rozdílu obou přízvukových typů (českého a polského) a ze srovnání pak dospěl ke konečnému formulování pravidel českého přízvuku. Dobrovskému nebylo tedy zapotřebí, aby za objevem českého přízvuku „až do Finnie neslýchalé hlaholů českých běžeti musil“, jak vytýkali autoři Počátků českého básnictví (str. 14), nýbrž stačilo mu k tomu pečlivé pozorování rytmu mateřštiny.

K ověřování správnosti své nové teorie využíval Dobrovský každé příležitosti, která se mu naskytla. V uvedeném dopise Zlobickému upozorňuje na neshodu slovního a hudebního přízvuku, kterou zjistil při poslechu opery buffy „La Padrona — děvka paní“. O srovnávání zpěvu a mluveného jazyka svědčí konečně i tato zmínka z listu Durychovi: „Nuper in theatro cum canendo elevaretur media vocis wychowal et se meylíte enunciaretur quasi — u — u, multi subrisere.“[16]

Zatím co Adelung opovrhuje lidovým jazykem jakožto zanešvařeným jazykem spisovným,[17] Dobrovský nejen nepohrdá lidovou mluvou, nýbrž je mu cenným [183]pramenem poznání a v otázce prosodie dokonce soudcem ve sporu s latinisující prosodií časoměrnou. Také zde hledá zcela uvědoměle poučení v jazyce lidu[18] a nový prosodický systém nezakládá na poznatcích starých gramatik, jak bylo uvedeno výše. Adelung naproti tomu vychází ve své prosodii z literárních pramenů a žádná zmínka v jeho gramatice nesvědčí o tom, že pravidla německého přízvuku založil na poslechu živého mluveného jazyka.

Lidové kořeny objevu Dobrovského pochopil obzvláště evangelický kazatel Leška, který (v dosud neuveřejněném listu Dobrovskému) s radostí vítá, že „převýborně ‚trefil‘ do něčeho, do čeho tak znamenité množství učených Čechů a Slovanů nemohlo trefiti.“ Leška uvádí, že se o správnosti Dobrovského teorie přesvědčil při poslechu mnoha světských i dětských písniček, které si zapamatoval z mládí; připomíná, že tyto písně „znějí zcela tak, jako by byly psány podle prosodie Dobrovského.“[19]

Dobrovský tedy vystupuje i při řešení problematiky prosodie „jménem celého národa a lidu a v jeho jménu vybojovává své posice. … Křísí proto i staré lidové tradice a vytváří ve svých řadách nový typ vlastenectví a lásky k vlasti, napojený … tradicemi lidovými.“ Tohoto činu, který realisovala v jiných zemích buržoasie, jak uvádí Zdeněk Nejedlý, byl Dobrovský schopen jedině proto, že vyrostl z lidu a ne z poněmčelé buržoasie. „Veliký Dobrovský byl syn prostého českého vojáka, člověk z lidu, a byl natolik proletářského původu, že ani dobře nevěděl, kde se narodil …“[20]

Když pak později dochází k zostřenému konkurenčnímu boji mezi buržoasií českou a německou, chápe se čin Dobrovského zcela opačně. Nezná se lidový pramen objevu Dobrovského a ve snaze po maximálním odlišení od německé kultury se chápe dokonce zavedení přízvučné prosodie jako germanisace českého verše. J. J. Kolár — zastánce časomíry — vytýkal na příklad velmi ostře hercům, že deklamují verše podle pravidel přízvuku. Kolár výslovně praví, že jejich neúspěch tkví v tom, že si „navykli dvořiti německému prosodickému kakrlaku, tuť si jeho kakofonii pěstujíce, naposledy vypěstovali, čeho žádali, německočeskopřízvučnou potvoru. Na první slabiku důraz klásti a ostatní slabiky jak pejří střásati, zdálo se jim mnohem pohodlnější, nežli vážným rozmyslem momenty časové v slovech našeho jazyka skoumati a na nich rytmická pravidla zakládati.“[21]

[184]Dobrovskému činilo velké potíže vysvětlení podstaty českého přízvuku současníkům, kteří jeho objevný čin dostatečně nechápali, poněvadž byli ovlivněni zcela odlišnou tradicí, založenou především na latinských předlohách. Durych se ku příkladu odvolává na gramatiku Jiřího Konstance Lima linguae bohemicae: „Prosodia řecky, latině accentus, česky přízvuk slove: a v skutku jiného nic není, než dlouhé neb krátké sylab pronášení … Sed quia tu hoc principium appellas novum fundamentum, cupio vehementer ex te rescire, an et quantum a Constantio differas.[22] Rovněž Ribay směšuje pod vlivem tradice přízvuk s kvantitou, když odpovídá na dotaz Dobrovského, zdali se přízvukové poměry ve slovenštině shodují s českými nebo s ruskými — zda totiž Slováci nerozlišují pomocí přízvuku různé gramatické tvary (gen. sg. a nom. pl.): „Die Slowaken sind auch sehr genau im Tone, und unterscheiden das slova gen. sing. et slova plur. gut. Dass sie sich nicht ganz nach den Böhmen richten, ist wohl auch daraus zu ersehen, weil sie oft da kurz aussprechen, wo im Böhmischen ein Accent steht.[23]

Dobrovského však neuspokojuje pouhé rozlišení pojmů kvantita a přízvuk, nýbrž usiluje také o to, aby objasnil samu podstatu českého přízvuku výstižněji, než mu bylo umožněno v Pelclově gramatice: „Confirmatus sum in iis .... quae facilius intelligi potuissent, si ea Pelzelius latius explicare voluisset.“[24]

V dosavadních rozborech Dobrovského akcentologie se zdůrazňuje vliv německého gramatika J. Chr. Adelunga, který napsal obšírnější kapitolu o německém přízvuku (Von dem Tone der einfachen Wörter) ve své gramatice Umständiges Lehrgebäude der Deutschen Sprache (1782).[25]

Již z pouhého srovnání chronologického (první zmínka Dobrovského o přízvuku pochází již z r. 1778 — mluvnice Adelungova vychází až v r. 1782) vyplývá, že Dobrovský nebyl podnícen k revisi českého prosodického systému příkladem Adelungovým. Odvolává-li se Dobrovský často na autoritu Adelunga nebo Juslenia, lze to pochopit s toho hlediska, že to, co chtěl stanovit jakožto závaznou prosodickou normu pro básníky, musel všemožně podporovat.

Je však třeba vyřešit problém, do jaké míry byl Dobrovský ovlivněn Adelungovým pojetím přízvuku. Naši badatelé zpravidla zdůrazňují shodu v pojímání [185]přízvuku jakožto povýšení hlasu.[26] V tomto názoru je utvrzuje především shoda v definici přízvuku. Doposud však nebyl sledován vývoj názorů Dobrovského na přízvuk. Teprve sledování vývojové linie nám ukáže, do jaké míry se Dobrovský odklonil či lépe podrobněji analysoval celkem nejasné základní pojetí Adelungovo.

Adelung definuje přízvuk takto: „Der Ton ist eine vorzügliche Erhebung der Stimme, mit welcher eine Sylbe vor den andern ausgesprochen, und dadurch gleichsam vor den übrigen heraus gehoben wird“.[27] V této části své definice má Adelung zřejmě na mysli povýšení hlasu, o čemž svědčí ostatně i jeho terminologická poznámka, proč zvolil výraz „Ton“ a nikoliv „Accent“: „… indem jenes nicht nur Deutscher, sondern auch seiner Bedeutung nach bestimmter ist, als dieses.[28] Po vzoru Klopstocka[29] Adelung uvádí, že je přízvuk podmíněn jistým důrazem (Nachdruck): „Der Ton hat allemahl seinen Grund in einem gewissen Nachdrucke, und dieser hängt etweder von der Willkühr des Sprechenden ab, oder er stehet nicht in seiner Willkühr, sondern ist in dem Worte selbst gegründet.“[30] Slovo „Nachdruck“ nelze chápat jako zesílení hlasu podle dnešní obvyklé terminologie, neboť má Adelung na mysli významové zdůraznění jisté slabiky nebo slova ve větě (srov. Saranův termín „Bedeutungswert“). Konečně užívá Adelung i výraz „Stärke“[31], což patrně znamená podle celkové koncepce jen různý stupeň zvyšování hlasu. Závěrem lze tedy konstatovat, že Adelung pojímá přízvuk jako složitý jev. Tuší sice jednotlivé složky přízvuku, jež nazývá Nachdruck, Stärke, Erhebung, avšak nedospěl k přesnému stanovení jejich vzájemného poměru.[32]

O přímé shodě Dobrovského s Adelungem v pojímání přízvuku jakožto povýšení hlasu lze mluvit r. 1786 (Lit. Mag, 133): „Die Lehre vom Tone, d. i. von [186]der vorzüglichen Erhebung der Stimme, mit welcher eine Sylbe vor den andern ausgesprochen wird, wie ihn Hr. Adelung .. definiret …“[33] Tato deflnice je celkem kusá, neboť Dobrovskému šlo především o zjištění místa českého přízvuku a jeho nezávislosti na kvantitě.

V Pelclově gramatice Grundsätze der böhmischen Grammatik (Prag 1795) je v kapitole „Von der Aussprache ganzer Wörter“ tato formulace pozměněna: „Die erste Sylbe .. muss den Ton haben, das ist, sie muss mit einem vorzüglichen Nachdruck ausgesprochen werden …“[34]; „Der Grund dieses Gesetzes ist … kein anderer, als die Wichtigkeit der ersten Sylbe, die eine vorzügliche Erhöhung der ersten Sylbe erfordert, weil sie zugleich die Stammsylbe ist, und die Hauptidee ausdrückt.“[35] Slovo „Nachdruck“ nelze zde chápat právě tak jako u Adelunga (srov. výše) jako zesílení hlasu, nýbrž jako významové zdůraznění první slabiky, což vyplývá z druhé části definice.

Dobrovský však na rozdíl od Adelunga ponechává stranou podrobnější zkoumání „významové hodnoty přízvuku“ a věnuje mnohem větší pozornost (pomineme-li ovšem rozlišení délky od přízvuku a stanovení pravidel místa přízvuku hlavního, po případě i vedlejšího, což bylo přirozeně pro oba badatele problémem nejdůležitějším) pokusu o fonetický popis přízvuku. Zdůrazňování hlediska významového přivádí totiž Adelunga ke zkoumání úlohy přízvuku ve větě: vedle přízvuku slovního (Wortton) rozeznává ještě přízvuk větný (Redeton): „Bey diesem kommt es auf den Sprechenden an, welche Sylbe er durch den Ton vor andern herausheben, und sie der Aufmerksamkeit des Zuhörers vorzüglich empfehlen will …“[36] Toto hledisko neopomíjí Adelung ani při rozboru přízvuku slovního (srov.: „… er hat ihn nicht nur géschlagen, sondern érschlagen, enthält zugleich eine Steigerung des Schlagens“.[37].

Fonetický popis přízvuku, založený na jemné sluchové analyse, nepodává však Dobrovský ani v Pelclově gramatice, ani ve svých vlastních gramatikách, vydaných později. Je zachován pouze ve dvou listech Dobrovského Durychovi ze dne 1. února a 15. března 1795. Zde definuje Dobrovský přízvučnou slabiku takto: „… fortius effertur, i. e. majore vi, nisu, energia, vocis elevatione.“[38] [187]Význam výrazů major vis, energia není však tak neurčitý, jak jsme viděli u Adelunga (srov. zvláště pozn. 26). Dobrovský má totiž na mysli skutečnou důrazovou (intensitní) složku přízvuku, což zvláště vyplývá ze srovnání přízvučné slabiky s hudebním forte a piano nebo ze srovnání se strunným nástrojem: slabším, právě tak jako silnějším úhozem lze vyloudit tony i různé intensity i různé kvantity: „Cum enim juvenes nostri, quibus viva voce energiam in enunciandis primis syllabis vocum bohemicarum exhibere, uti musici suum forte et piano, licuit, praecepta prosodiae facillime caperent versusque secundum ea compositi aurem suavius afficiant, quam ii, qui his praeceptis contrarii sunt.“ A dále praví: „Certe respondere cogeris, cum aequali intensione plures syllabas nulla in lingua effere possint, primam fortius sonare, h. e. tono affici. Plectrum, quo chordae pulsantur, fortius et lenius si vibres, aequalem moram producere potes; immo fortiori pulsu notam musicam integram, mediam, ¹/₄ et ¹/₈ efformare licebit, uti et leniori. Sed nota integra leniori pulsu producta longior quidem erit, ratione morae, non tamen fortior, neque acutior.“[39]

Toto stanovisko Dobrovského je zřejmé i z charakteristiky slabik nepřízvučných: lenius, depressius, minori intensione … efferuntur.[40] Povýšení hlasu jakožto složku přízvuku však Dobrovský nezamítá, což také zpravidla odpovídá skutečnosti, i když v míře poměrně nepatrné.[41] Dobrovský je si sám vědom, že je teprve tento výklad přízvuku úplnější: „Fortasse felicior eram in explicando tono tunc, quam nunc Pelzelius scriptis meis usus.“[42]

Král, který se podrobněji nezabýval poměrem Dobrovského a Adelunga v otázce přízvuku, dospěl k názoru, že je do této doplňující definice patrně zahrnuta rovněž intensitní složka přízvuku. K tomuto názoru dospěl rozborem výrazů „major vis, energia“ na jedné straně a výrazu „elevatio vocis“ na straně druhé. Je však třeba zdůraznit, že je tento výklad zcela oprávněný, neboť Dobrovského srovnání přízvuku s hudebním forte — piano nepřipouští jiný výklad než intensitní, důrazový ve fonetickém slova smyslu. Při rozboru výše uvedených odstavců (75 a 80) o pravidlech přízvuku z Pelclovy gramatiky považuje Král [188]za totožné pojmy „energia“ a „Nachdruck“. Tento výklad je však třeba zpřesnit v tom smyslu, že je v tomto případě výraz „Nachdruck“ chápán spíše jako „významová hodnota přízvuku“, jako důraz významový a nikoliv fonetický. Královo stanovisko je však celkem mnohem obezřetnější než stanovisko Antonína Frinty, který kladl přímo rovnítko mezi pojetí Dobrovského a Adelunga.

 

Závěrem lze tedy konstatovat, že se Dobrovskému podařilo odstranit nejasnost, která vládla v pojímání přízvuku u Adelunga. Dospívá již k přesnější analyse fonetické povahy přízvuku. Je však třeba ještě zdůraznit, že Dobrovský chápe jednotlivé složky přízvuku jako součásti komplexního jevu. Nelze souhlasit s Králem, že jde u Dobrovského o definice dvě (jedna zdůrazňuje složku intensitní, druhá výškovou), nýbrž o definování přízvuku s obou těchto hledisk.

K dokreslení metodologického postupu Dobrovského je třeba ještě připomenout, že významnou úlohu mělo pro objevení českého přízvuku užití srovnávací metody. Již styk s nejednotnými přízvukovými poměry na Moravě ho podněcuje k tomu, aby se snažil získat informace o přízvukových poměrech v jiných jazycích. V dopise Durychovi ze dne 1. února 1795 podává Dobrovský obsáhlý přehled o přízvukových poměrech v těchto jazycích: v ruštině, němčině, francouzštině, angličtině, finštině. O přízvuku v hebrejštině se zmiňuje jen velmi opatrně: „Hebraeos ego non nominassem, cum de vera viva pronunciatione non satis constet nobis.“[43] Z toho lze vidět, jak Dobrovský hledal i zde důkazy v mluveném jazyce.

V korespondenci lze rovněž sledovat zájem o přízvuk oněch jazyků, s nimiž se Dobrovský neseznámil natolik, aby znal bezpečně jejich přízvukové poměry. U Ribaye žádá informace o přízvuku slovenském a maďarském, zhořelecký K. G. Anton mu podává zprávu o lužické srbštině a Valentin Vodnik o slovinštině.

Nejvíce se však Dobrovský zajímal o přízvuk ruský pro jeho velkou odlišnost od stálého přízvuku jiných slovanských i neslovanských jazyků. Tak v uvedeném dopise Durychovi i na mnoha jiných místech popisuje, jak se učil ruskému přízvuku za svého pobytu v Rusku. Svá pozorování o přízvuku ve slovanských jazycích později shrnuje ve Slovance (II, 1815, str. 55), kde je popsán vedle přízvuku českého i přízvuk lužický, polský a nejobšírněji ruský. U ruského přízvuku se neomezuje na pouhé zjištění jeho volnosti a pohyblivosti, nýbrž upozorňuje i na jeho schopnost rozlišovat význam slov nebo gramatické tvary.[44]

[189]Nakonec je třeba zdůraznit toto: Dobrovský přistupoval i k řešení problematiky přízvuku, která vlastně představuje periferní oblast jeho obsáhlé vědecké činnosti, velmi pečlivě a svědomitě. Dlouhou dobu trvala krystalisace jeho názorů, neboť mu nešlo jen o to, aby vyvrátil staré omyly, nýbrž aby pronikl do jádra problematiky. Správné výsledky, k nimž došel, sice stále si ověřuje, ale také svou poznanou pravdu hájí.

Slovo a slovesnost, volume 14 (1953), number 4, pp. 179-189

Previous Alois Jedlička: Jazyková kritika u Josefa Dobrovského

Next Rudolf Havel: K novému překladu Ruských národních pohádek