Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině

Ivan Poldauf

[Články]

(pdf)

-

Rozdíl mezi nedokonavým a dokonavým tvarem slovesa se v slovanských jazycích vyjadřuje prostředky shodnými s prostředky slovotvornými. Jsou to prostředky, jimiž se tvoří slovo s novým významem nebo slovo s významem nově pojatým, což se zpravidla projevuje změnou vazby. Řidčeji vzniká naprosté synonymum (nelenit — nelenovat). Jde o odvozování předponou (hledět — pohledět, tak jako vědět — povědět, sypat něco nač — posypat něco čím) nebo příponou (s převodem do jiné slovesné třídy: vrhat — vrhnout, nasypat / nasypu — nasýpat / nasýpám, tak jako ležet — lehnout si, nebo bez převodu: dodělat — dodělávat) nebo spojením obojího způsobu (stavět — postavit). Odvozováním příponou se vytýká i rozdíl mezi nenásobeností a násobeností (sedět — sedat) a dějem lokalisovaným a „odlokalisovaným“, nedeterminovaným, neaktuálním (běžet — běhat, Karel už chodí do školy [řečeno v první den, kdy jde do školy, nevyjadřuje tedy opakování]). To vše je dáno lexikálním původem gramatické kategorie vidu. Přehled po prostředcích vyjadřujících příslušné rozdíly se proto stává velmi obtížným a naše tradiční mluvnice se upíná spíše na formu než na úkon slovesa, pojmenovává formy podle některého, často ani zdaleka ne charakteristického a běžného úkonu nebo líčí jazyk jako systém náhodně vybavený formami, jimž jazyk „přiděluje“ podle potřeby úkony (viz Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, par. 798—799 passim). Prostředky odlišující dokonavý tvar se jako prostředky gramatické musily vyčlenit z prostředků slovotvorných, musily přestat být věcí nahodilého historického vývoje (jako cestář, řepař, horník), musily se stát věcí systému, musily se opřít o gramatickou abstrakci (gramatika se týká slov bez jakékoli konkretnosti). A to se tu stalo zvláštním způsobem: byl vytvořen nový poměr mezi prostředkem, původně slovotvorným, a slovem. Stojí-li předpona před tvarem schopným samostatné existence jako sloveso prostě nedokonavé, je celek dokonavý (zapsat, napsat, promluvit, provrtat), v opačném případě, kdy nejnižší gramaticky fungující jednotkou je až celé slovo, je nedokonavý (zapisovat, promlouvat, provrtávat). Z toho se vymkla jen menší skupina sloves, stále se zmenšující, která vyjadřuje nedokonavost (dokonavost je tu primární) převedením slovesa do jiné třídy (vrátit — vracet) a prefixací vid nemění (navrátit — navracet), krom speciálních významů a distributiv (vyvrá[50]tit — vyvracet nedok., vyvracet = vyvrátit jeden za druhým, dok.). Sloveso bez předpony může se stát dokonavým spojením s předponou, a to takovým, že z něho nevyplyne žádná významová modifikace, takže předpona nebude slovotvorná. To se stane tehdy, nebude-li předpona slučitelná s významem (pro- vyjadřuje pronikání, pronikání a mluvení je neslučitelné, odtud pro-mluvit) nebo nebude-li předpona schopna základu nic přidat, protože bude vyjadřovat něco evidentně daného významem (pro-, pronikání a vrtání jsou v poměru širšího a užšího, obecného a speciálního, odtud pro-vrtat). V prvním případě není (alespoň na daném stupni jazykového vývoje) už jasné, proč byla zvolena právě ta předpona, jde o věc jazykové tradice a zjev neproduktivní, o významu předpony nemá smyslu uvažovat, je prostě vidová. V druhém případě je však význam předpony jasný, je jasné, proč byla zvolena, a při nově tvořených slovech podobného významu by se k ní sáhlo opět, takže jde o zjev produktivní, zařaďuje děj pod obecný pojem (a to, jak poznáme, vysoce abstraktní) a proto ji budeme nazývat řadicí. Předpony, které vytvářejí nová slova, jsou lexikální.

Řadicí předponou se z významu slovesa vytýká význačný rys (pronikání z významu vrtání, zabránění v přístupu z významu dušení, oddělování od sebe z významu dělení a pod., srov. pro-vrtat, za-dusit, od-dělit). Toto vytýkání ztrácí sémantický charakter, jen jeho vyjádření, předpona, splňuje v poměru k vlastnímu slovesu gramatický úkol: odlišuje dokonavý tvar. Základem vytýkání je ovšem sémantická klasifikace dějů, které se zařaďují podle znaku významného pro člověka vůbec nebo v dané situaci pro uživatele slova, a to jako prostředku sdělovacího.

Zvláštní je situace u sloves pohybu z místa na místo (lokomoce) a přemisťování. Bez předpony vyjadřují kvalitu pohybu a jen jejich začlenění do kontextu (jazykového i situačního) určuje zaměření pohybu, podle něhož je možno provést řadění. Tak je šel pro vodu, šel (až) k pumpě, šel by sem kouř, šel kolem stromu, šel od toho pryč, šel pod viaduktem, šel chodbou, šel přes most, šel sem, šel do světnice, šel do hájovny (to jest tam a dovnitř na návštěvu a pod.). A proti tomu došel pro vodu, došel (až) k pumpě, našel by sem kouř, obešel kolem stromu, odešel od toho pryč, podešel n. prošel pod viaduktem, prošel chodbou, přešel přes most, přišel sem, vešel do světnice, vyšel ze světnice, zašel do hájovny. Nedokonavé tvary těchto předponových sloves jsou popisnějšími synonymy prostého šel (docházel, vcházel, vycházel atd.). Zahrnuje tu totiž význam i soud o poměru pohybu k prostorovým údajům. To vše platí o nejrůznějších typech sloves, jejichž sémantickou dominantou je pohyb (stěhovat se, šplhat se, téci, hnát, hrnout, expedovat). Měrou pohybů je délka. I ta má svůj zvláštní způsob vyjádření: šel 12 km, ušel 12 km. Odpovídá vyjádření míry jiných činností, jíž je čas, s jeho vlastním způsobem vyjádření: pracoval 10 hod., odpracoval 10 hod.

Správnost naší these, že se prefixací vytvářejí dokonavé tvary tím, že se pouze vytkne výrazný významový rys, lze prokázat jen průzkumem rozsáhlého materiálu. A to je úkolem této studie.

 

[51]1

 

Že principem tvoření dokonavých sloves prefixací je řadění pod výrazný významový rys, jsem uvedl již v roce 1942 v článku Mechanismus slovesných vidů v nové češtině (Český časopis filologický 1, str. 1—9), kdy jsem jev řadění (lat. subsumpci) nazval s odvoláním na studii V. Skaličky O jazykové subsumaci (Časopis pro moderní filologii 26, str. 24—29) ‚subsumací‘. Speciálně toliko otázkou gramatických předpon v češtině se zabývá Marc Vey, jehož práce uveřejněná v Revue des études slaves za rok 1952 (str. 82—107) získala tak časovou prioritu před touto studií, která dlouho ležela v rukopise. Vey formuluje nejprve, co to je přidávání gramatické (‚prázdné‘) předpony: je to funkce sémantické přináležitosti toho slovesa, které činí dokonavým (takže synonymní slovesa a slovesa blízká významem mají tutéž ‚prázdnou‘ předponu). Místo našeho ‚řadění sloves pod význačný významový rys‘ formuluje tvoření dokonavých sloves jako ‚připojování předpony stejného významu‘. K tomu si definuje význam předpony jako některý z významů známých ze slovní zásoby nebo některý z významů aposteriori zjištěných průzkumem sloves se stejnou předponou. Naše formulace neklade význam slova a význam předpony na jednu rovinu, naopak vede k tomu, abychom se snažili najít abstrakci z významu slovesa, pod niž se pak sloveso řadí, abychom zjistili její poměr k abstrakcím jiným a tak zjišťovali vzájemné vztahy v tomto dílčím systému. Vey záměrně zůstává u drobných skupin a ‚význam předpony‘ mu zůstává polysémicky roztříštěný; obává se, jak praví (str. 85), že by opustil pevnou půdu a propadl nebezpečným spekulacím. Cizinci, i když tak přesně ovládá češtinu jako Marc Vey, je opravdu obtížné pustit se do hledání abstraktní platnosti předpon. I proto je, jak se domníváme, naše studie potřebná.

 

Předmětem našeho zkoumání musí být taková slovesa, která tvoří naprosto stejnovýznamový pár slovesa nedokonavého a dokonavého (stejný význam při stejné vazbě ve stejném kontextu určité doby). U takových sloves musí i dále odvozený předponový tvar být plně synonymní s nepředponovým (chýlit: schýlit, schylovat = chýlit). Nesmíme proto, jak napořád činí Vey, spojovat slovesa prostá a reflexivní (bolavět — rozbolavět se, ručit — zaručit se, snoubit — zasnoubit se, tábořit — utábořit se, dumat — zadumat se, za- si = příjemně strávit čas čím), slovesa s různou vazbou (darovat — obdarovat, loupit — oloupit, sloužit — obsloužit, sázet — osázet, hmatat — ohmatat, sočit — osočit, želet — oželet, hlasovat — odhlasovat, sypat cukr — posypat cukrem, malovat — pomalovat, bláznit po — pobláznit se do, šťárat — prošťárat, losovat — slosovat, tvrdit — utvrdit, číhat — vyčíhat, kořistit — vykořistit, dlužit se — zadlužit se), sloveso bezpředmětové s předmětovým (losovat — vy-, vrhnout = zvracet — vy-, mamonit — na-), slovesa s různými předměty (trhat [co visí] — o- [to, na čem to visí], čerpat [obsah] — vy- [obsah, nádrž]), sloveso vyjadřující stav nebo vztah (a tedy bez dokonavého tvaru) se slovesem vyjadřujícím proces (čnít — vy-, hladovět — [52]vy-, churavět — o-, kotvit — za-, líbit se — za-, moci — zmoci, pamatovat něco — za- si něco, pamatovat se na něco — u-, vz- se, planout — vz-, prahnout žízní — vy-, různit se — roz-, tkvít — u-, tyčit se — vz-, znát — poznat), sloveso vyjadřující nezaměřenou a neusměrněnou činnost (a tedy bez dokonavého tvaru) se slovesem vyjadřujícím činnost zaměřenou nebo usměrněnou (čadit — u-, čudit — u-, chraptět — o-, kamarádit (se) — s-, kaňkat — po-, kouzlit — o-, němčit — po-, přátelit se — s-, panovat — o-, skrblit — u-, spořit — u-, svědčit — do-, týt — o-, věznit — u-, vládnout — o-, zbrojit — o-), slovesa různých slohů (čílit se — roz-, pnout se ‚napínat se‘ — na-, kázat ‚rozkazovat‘ — roz-, rychlit [dnes jen zeleninu n. básnicky] — u-), především však nelze spojovat s předponovým tvarem dokonavým takový tvar bezpředponový nedokonavý, jehož se neužívá (Vey je označuje rare nebo pas au simple, ale celé další desítky zůstávají neoznačeny, srov. hostit se, katit se, kotit, mdlít, mezit, nažit, smělit se, stražit, vlastnit si a mn. j.)[1]. Je také těžko stavět dokonavý tvar k slovesům vidově obojakým (s videm nezřetelným), neboť obojakost by z jazyka mizela, kdyby existoval dokonavý tvar (darovat, korunovat, kynout rukou, narukovat, obětovat, přenocovat, srov. i kázal, pravil). Konečně je třeba spojovat v pár jen tvary stejného významu (různý význam je někdy dobře patrný: blížit/ublížit, klestit/oklestit, prášit/oprášit, jindy je to méně zřetelné: jevit se/objevit se, trvat/vytrvat, třít/utřít[2]). Že je třeba vyloučit předpony lexikální, toho je si i Vey dobře vědom a nejednou vyslovuje pochybnosti, nejde-li v daném případě o předponu lexikální (‚plnou‘). Přesto bychom mnoho z jeho příkladů označili za rozdíl lexikální. Úskalím je totiž ta okolnost, že se nedostatek jednoho z členů páru zpravidla pokládá za věc náhodného vývoje. Je však určen řadou okolností, které dávají vznik isolovaným tvarům nedokonavým (lexikální iterativa jako honosit se a [53]žebronit, na rozdíl od chlubit se a žádat) i dokonavým (nažvanit toho, Veyův par. 12 B. d., pobesedovat, par. 14 A. a. 5, roz- se, u- se, za- si, a ve významu ‚jen trochu‘ po- a při-). Isolované tvary dokonavé nelze pak násilně spojovat s nedokonavým tvarem rovněž isolovaným, ale jiného slovesa. Řaděním pod výrazný významový rys jsou přirozeně roztříděna jen slovesa, jejichž význam nekoliduje s mluvnickou kategorií dokonavosti.

 

2

 

Výrazem abstrakce společného dominantního rysu dějů je řadicí předpona. Její obsah lze sice zhruba vystihnout, nelze jej však plně definovat, tak jako nelze plně slovy vystihnout pojmový obsah většiny slov. Svázání sémantického obsahu s formou nevylučuje ovšem ani u předpon mnohovýznamnost a homonymitu. Předpony se liší i sémantickým rozsahem. Co je na jedné straně nuancováno, je na druhé straně nerozlišeno a podobně.

Tak velmi široké, nenuancované je řadění pod význam vyjádřený předponou vy-. Tu jde o takový druh děje, který se týká vnitřku něčeho. Může to být jak vnitřní prostor, tak vnitřní povrch, může přitom jít o přidávání nebo odstraňování, ubírání, a to zas jak jednorázové, tak postupné nebo dotýkající se jednotlivostí, ano může jít i jen o děj vycházející odněkud zevnitř, mající někde uvnitř svůj počátek nebo původ.

Vy-: 1. čalounit/-novat, kloktat, malovat místnost, sířit, smolit sud, tapetovat, vatovat; brakovat, cucat mouchu, drancovat, klestit, kuchat rybu, lisovat ovoce, lovit rybník, mačkat citron, miškovat, mlátit obilí, pálit dům, ves, ránu, plundrovat, prázdnit, rabovat, ssát mouchu, škvařit sádlo, větrat místnost; 2. (resultativně) dlabat, hlodat, kotlat dutinu; 3. blinkat, blít, boulit, bryndat, cenit zuby, cmírat, dlabat něco ven, dolovat, drát se (na př. z prsou), excerpovat, gumovat, chrchlat, chrlit, kašlat něco, kopat brambory, kulit oči, kydat hnůj, lisovat šťávu, mazat (t. j. gumovat), močit krev, páčit dveře, pakovat se, platit (plat), plazit (vypláznout), plít/plivat něco, potit krev, poulit oči, pumpovat něco, rad(ýr)ovat, rašplovat, rvát z rukou, rýt kořen (2. jámu), rýžovat zlato, soptit něco, soukat (z nitra), ssát tekutinu, sypat (z nitra), špulit/špoulit, tasit, těžit, tisknout knihu, trhat zuby, vlasy, třást (aby se vysypalo), třeštit oči, volat žáka z lavice, — čenichat, hledat, loudit, mámit, plýtvat, stopovat, špehovat, tušit, volit (výběrem z), žádat, žebrat něco; 4. (opustit kryt, schránku) klubat se, líhnout se, línat (ztrácet peří), linout se, pelichat (línat), prchat (o vůni), prýštit, pučet, rašit, rudnout (ztrácet barvu), řinout se, tryskat (vytrysknout) — studovat školu (vyprošťovat se ze studijního závazku), z toho plyne; 5. (dostat z klidu, z normálu) děsit, dráždit, lekat, provokovat, rušit z práce, strašit. Sem patří i dlužit si něco, střídat někoho (zaujmout jeho místo), zkoušet (aby mohl být propuštěn ze studijního závazku) — bývalo i vyčasovat, vyskloňovat) a také pít (tekutinu, ač vnitřek má spíše použitá nádoba). Také přesně, zvláště geometricky vymezená plocha může být chápána jako vnitřek (říkáme na zahradě i v zahradě): asfaltovat, betonovat, cementovat, dláždit, křížkovat plátno, stínovat, štěrkovat, tečkovat, tetovat paži.

Větší je diferenciace tam, kde jde o děj dotýkající se vnějšku něčeho nebo vůbec volného, nevyužitého prostoru. Předpona o- se týká především vnějšku, povrchu vůbec (zvláště tam, kde nepřevažuje dvojrozměrná plocha) (1), nejčastěji však odstraňování s povrchu, jednorázového nebo postupného (2), a pak při[54]dávání jednotlivosti, jednotlivé látky, přísady (3). Na- vytýká významový rys postupného přidávání, a to jak na povrch (1), tak do volného prostoru (hromaděním, zvětšením objemu, plněním a pod.) (2). Předpona po- vytýká jednorázové přidání k celému povrchu, zvláště tam, kde převažuje představa dvojrozměrné plochy. Předpona s- vyznačuje odstraňování jednotlivosti nebo jednotlivostí.

Postupná aplikace (na-), jednorázová aplikace (po-) a přidání jednotlivosti (o-) tu jsou přesně rozlišeny: solit: kýtu na-, řízek po-, polévku o-; křtít: po- (dát celku jméno), o- (přidat vodu, postříkat vodou). Přitom se vy- zřetelně týká vnitřku: bílit: sklep vy-, plot na- (nanášením barvy), [jakkoli] o-; cpát: něco (s vnitřní prostorou) něčím vy-, věci, látku někam na-, (směr) ve- a pod.; světit: chrám, kněze vy-, (celkovým vnějškovým aktem) po-; mazat: pekáč vy-, krajíc na-, někoho po-, (jakkoli na povrchu) o-, (k jeho hrubé škodě) z-; plenit: vy-, (vzhled kraje pozměnit a pod.) po-; hlodat: dutinu vy-, kost o-. Při na- jde zvláště o záměrnou a účelovou postupnou technickou aplikaci: kropit: prádlo na-, o dešti n. zaléváním po-; pařit, černit: někomu obličej na-, pařit kuře, černit někoho u jiného o-. Především pak jde o získávání nějakého výsledku, zpravidla hmotného: malovat: obličej n. obraz na-, celou stěnu po-, vajíčko o-.

O-: 1. biřmovat, dusit maso (srov. i u-); balit, rosit, slunit, zlatit (skoro jen básnicky, srov. po-); (o-, odborně na-) barvit (tekutinu jen o- 3), černit, klihovat/klížit, lakovat, mastit, mazat, modřit, paprikovat, slinit, škrobit, šmolkovat, žlutit — vlhnout; 2. brousit (ubírat povrchu), česat strom, dřít/hlodat/hryzat (na povrchu), holit, korat, krouhat, lízat (na povrchu), loupat, mlátit o hlavu, pilovat, pižlat, rvát, řezat (a špicovat) tužku, strouhat, stříhat někoho n. vlasy, škrabat, škubat husu, tesat (na povrchu) — lysat, plešatět a o defektech hluchnout, chabnout, slepnout, tupět a o podvodech balamutit, bulíkovat, klamat, šálit, „šatit“, šidit, šulit, trávit jedem; sem i kopírovat (snímat s povrchu otisk, pak napodobit); 3. cejchovat, cenit (připisovat cenu), čárkovat, čepit, číslovat, frankovat, hradit hradbou, chmelit pivo, kmínovat, kolkovat, kořenit, kovat koně, kroužkovat kanára n. strom, kyselit, lemovat, mastit (přidáním omastku), octit, pentlit, pepřit, plaňkovat, plotit, premovat, puncovat, razítkovat, sedlat, sladit, solit, stránkovat, šatit, štemplovat, testovat, tetovat (na povrchu), titulovat, věnčit, vidovat, vroubit (též obroubit), vroubkovat, zdobit, značit něčím, známkovat, ženit se — bahnit se, hřebit se, jehnit se, kotit se, kozlit se, oslit se, prasit se, štěnit se, telit se. Tradiční a tedy na přechodu k prostě vidovým předponám je o- u blažit, hlídat, hřát, chránit, slavit.

Na-: 1. barvit (natírat barvou), dehtovat, fermežovat, gumovat, jodovat, křídovat, lakovat, linkovat, lojovat, mydlit, olejovat, pomádovat, pudrovat, smolit, škrobit, voskovat a mn. j. (také líčit obličej, mořit dřevo, slinit tužku — ale neodborně a bez záměru o- — vonět, t. j. parfumovat) — (na povrch a zároveň do prostoru) kydat hanu, motat n. vinout nit, mašlovat, mazat chléb, šplíchat někam, vlhčit 2. bubřit, cpát, čechrat, čepýřit, dmout, drchat, hustit pneumatiku, ježit, kojit, krmit, pást, plnit, sytit, bobtnat, bubřet, krocanit se, kynout (o těstu); (vytvářet n. získávat něco, co zaujme kompaktně prostor) cpát něco někam, čepovat pivo, čerpat, česat ovoce, dojit mléko, drát peří, drobit chléb, hrnout něco (na hromadu), hromadit, kapat (na př. do oka), klást vajíčka, klátit ořechy, kopat brambory (do košíku, na hromadu), krájet, krouhat řepu, zelí, kupit, ládovat, lít něco někam, očkovat serum (ale spíše oočkovat dítě), pěchovat, pumpovat (do nádoby), roubovat (roub i strom), rovnat dříví, rubat uhlí, rýpat borky, řezat i sekat dříví, sázet stromy a sít (zrnka) (ale zasadit jednotlivou sazenici, strom), stlát slámu, strouhat housku, střádat, stříhat, sušit švestky, sypat (do něčeho n. na hromadu), šplíchat (na př. na podlahu), štípat dříví, tlačit něco někam, tlouci koření, točit pivo, trhat ovoce, třást jablka, vinout něco někam, vrstvit, vršit; 3. (postupná technická aplikace, jíž něco nabude n. nabude [55]něčeho) kadeřit vlasy n. někoho, kropit prádlo (aby zvláčnělo), kroutit si knír, ladit klavír, masírovat, máčet (namočit), modřit prádlo, ondulovat (kadeřit), pálit vlasy, pařit mandle n. obličej, brousit nebo ostřit nůž, klepat kosu, líčit nebo strojit léčku, mířit, přímit nebo rovnat záda a pod., řídit dělo i hodinky, špicovat uši; 4. (hromadění v paměti, písmem, kresbou) biflovat, dřít, memorovat, studovat, šprtat, učit (všechna též se zvratným se), diktovat, psát, stenografovat, stylisovat, čmárat, črtat, kreslit, malovat, rýsovat, skizzovat; (také o tisku v množstvích) cyklostylovat, tisknout (na př. pozvánky). Sem patří i růst (objemem) a snad i plašit, strašit (srov. výše vy-). Tradiční je (vy)nahradit k hradit (škodu, výdaj). Nastehovat, navěsit (a snad i naverbovat) jsou spíše nové lexikální jednotky (lexikální předpona na- má totiž i význam „připevnit k povrchu něčeho“) a nemají se spojovat se stehovat nebo věšet něco na něco.

Po-: bronzovat, cínovat, cukrovat, hnojit, chromovat, kálet něco, krýt (rozestřením), křižovat (znamením kříže), mokřit (mokrý o silné nebo soustavné vrstvě tekutiny, vlhký o slabé nebo tu a tam rozložené nebo i pronikající vrstvě tekutiny, proto navlhčit), mrvit, niklovat, sádrovat pole, slinit (zpravidla o-, na-), stříbřit, sypat něco něčím, špinit, třísnit, zinkovat, zlatit, znamenat (celou věc určitým symbolem, ale označit ji někde značkou nebo znakem), žehnat (jako znamenat). Jednotlivé poškození, ublížení může být pojímáno jako znehodnocení a podobná újma celku (po-bodat, drápat, kousat, píchat, pukat, škrábat, štípat, trkat, ač od původu distributivní — srov. dále pozn. 7 —, mohou se pak týkat i jednotlivého zásahu). Také kosit, síci a žnout louku se chápe, jako by se celkově upravovala (pak i o trávě a pod., takže pokosit = skosit, a protože vytvoří hromady, i nakosit trávu).

S-: cedit vodu s nudlí (pak i nudle), dřít, lízat něco s povrchu, mazat (něco s tabule, pak i tabuli), mýt něco s něčeho.

 

Mezi uvedenými významy, v jádře „prostorovými“ a „plošnými“, a významy směrovými stojí děje, při nichž jde o dosažení zamýšleného stavu, zvláště stavu ideálního, odstraňováním (vy-), a podobné děje, kde se takového stavu dosahuje potlačováním, uzpůsobováním (u-). Na rozdíl od o- (odstraňování s povrchu) je při vy- důraz na důsledcích odstraňování, na tom, co vzniká, při čemž odstraňování ani nemusí být povrchové, a je-li jím, má do hloubky pronikající následky. Tento rozdíl je patrný u mnoha sloves, která snášejí oba druhy prefixace.

Vy-, o-: brousit (dokonale, proto zvlášť obrazně o společenských a pod. kvalitách: vy-; o- nerovnosti; na- (aby bylo technicky upotřebitelné), cídit, čistit, drbat (aby se vyčistilo), drhnout, hoblovat, holit, hřebelcovat, kartáčovat, koupat (rázně; o- opatrně, dítě, pohmožděninu), mýt (podobně, srov. dále u-), pelichat, pucovat, rašplovat, smýčit, sprchovat, sušit (o jednotlivosti je ovšem s-: brousit, hoblovat, mýt, rašplovat).

Je-li, zvláště pro aktuálního uživatele slova, dominantní představa, že odstranění se děje ne tak odnětím jako spíše zakrytím nebo přehlušením původního, nežádoucího stavu, objeví se i na-.

Vy-, na-: fintit, leštit, parádit, šňořit, šperkovat — cepovat, cvičit, trenovat, učit (vy- negativně = odstranění nevědomosti, nedovednosti, na- positivně = nahromadění vědomostí, dovedností). Je také o-parádit (jako o-zdobit).

Přestože jde u vy- o negativní postup (odstraňování), zdůrazňuje především změnu positivní (a z tohoto důrazu pak dále i efektní).

Vy-: bílit/bělit prádlo, brodit koně, clít (zbavením lpících na věci dávek), dražit v dražbě, hasit vápno, hojit (také za-), jednat (odstraňováním sporných bodů), klepat koberce, klučit, [56]léčit, máchat prádlo, mýtit, pilovat (zvl. obrazně), plavit koně, plít záhon, prášit hadr, prát, pulírovat, školit, soustruhovat, tepat zlato, tříbit, udit, valchovat látku, vát obilí, zpovídat, ždímat prádlo — srov. i časit se a jasnit se (toto i roz-). Překvapují mandlovat, válet a žehlit, jako by nešlo o uhlazování, stlačování. — Efektnost, důkladnost, úplnost a splnění (srov. vy-konat, na rozdíl od u-činit): stupňovat, vrcholit; bájit, líčit, malovat (efektně), tetovat; konat, plnit (t. j. uskutečnit); pěstit/pěstovat, strojit hostinu.

 

Na rozdíl od vy- nevyjadřuje u- odstranění, ale potlačení (říkáme vyhladit sbroušením, ale uhladit stlačením). Obrazné potlačení je zabránění ve snaze se rozběhnout, vyjít z rovnováhy, zkrátka projevit utajenou pohybovou vlastnost.

U-: bezpečit (ujišťovat), bránit, celit (vytvořením celku), cumlat (ale o- = oslintat), česat vlasy n. někoho (stlačením rozcuchaného), držet kázeň, pořádek, dusat, hájit (bránit ztrátě), hladit, hrabat (odstraňovat hrbolky), hradit výdaje, chlácholit, chránit, chystat (aby setrvávalo po ruce), jistit, konejšit, pěchovat půdu, radit se (poddajnost při řešení na rozdíl od vy-jednat), rovnat (aby nevybočovalo a pod., též s-), šetřit, těsnit, těšit (konejšit), tutlat, vázat (aby se nezaběhlo a pod.), vítat (aby se cítil bezpečný, „jako doma“, srov. při-). Z obrazu postupně ubývající síly je i hasnout (v. při z-), mlknout, tichnout a tišit, vadnout (vždy též z-), z obrazu srážení se, scvrkávání, couvání (srov. angl. shrink back) jsou i tuhnout a tužit (též z-), schnout a sušit, vadnout, couvat — (u)couvnout, prchat — (u)prchnout („scvrknout se“). Zvláštní je zrát, překvapuje mýt (chápáno asi spíš jako potlačení nepěkného).

 

Při vy- šlo zřídka o stav nežádoucí (peskovat, plísnit, válet v blátě), naopak při u- jde o směřování i k nežádoucímu, jen když se tak děje potlačováním.

U-: dávit se, kamenovat, křivdit, křižovat (k umučení), máčet (poškozovat vodou, též z-), mořit někoho, mučit, nudit, ondat, pálit kacíře, smrtit (a k tomu mřít), soužit/sužovat, škodit (a trpět škodu), špinit (a svinit a pod.), topit (srov. smrtit a tonout), trápit — plynout (t. j. postupně se ztrácet). Je i krátit život: u-. Je libovolně u- n. vy- ve varovat se chyby.

Odstraňováním i potlačováním neupotřebitelných prvků se dosahuje upotřebitelnosti věci, věc nabývá pro člověka významu, získává se, vytváří. Je-li při takové činnosti dominantní představou odstraňování, pronikání do hloubky, získávání něčeho drženého dotud v skrytu, je řadicí předponou vy-, dominuje-li představa přizpůsobování předpokladů, umělého zpracování surového materiálu a pod., je jí u-. Poměr obou předpon je patrný i na poli obrazném u slovesa jednat: u-jednat (není důraz na rozporech a překonávání jich), vy-jednat (byl odpor, bylo snad i třeba učinit ústupky).

Vy-: (resultativně) dlabat nápis (a leptat, rýt, řezat, sekat, tepat), hloubit a kopat jámu (srov. vy- 2), orat brázdu, razit minci (ale zpravidla je razit vidově neurčité), vrtat důlek n. otvor (toto též pro-); hotovit, kouzlit; — fasovat příděl, kalkulovat, kopírovat negativ, loudit n. mámit něco na někom, nutit něco na někom n. od někoho, tlouci kapitál. Blízko důrazu na efektnost stojí fotografovat, malovat, modelovat, tetovat (Karla, ale pak i obraz n. sochu Karla).

U-: (resultativně) činit, dělat, háčkovat, hníst, klohnit, kout/kovat, kroutit cigaretu, kuchtit, motat provaz, péci housky, plácat bábovečku, plést punčochu, příst, soudit (tvořit si úsudek), soukat nit, šít, tkát, vařit oběd, vít věnec; — hádat (uhodnout/uhádnout), krást (ukrást i ukradnout), loupit, lovit (nejde-li tu spíš o význam násilného oddělení). Podobně při vytváření vjemu z počitků: cítit (ale není-li jasně přítomna představa smyslového orgánu, také po-), slyšet, vidět, zřít (ale nahmatat podle nalézt?). O účelnou (ne však technickou, srov. na-) úpravu jde při: dusit maso (jen po povrchu o-), mlít kávu, mák (ale se- zvláště při změně v jiné [57]zboží), pražit kávu, smažit řízek, stlát postel, strojit (zvláště do oděvu), strouhat (častěji na-), škvařit, šlehat smetanu, tlouci koření, třít máslo, udit maso, vařit maso.

 

Jemný je rozdíl mezi u-tvořit, vy-tvořit a s-tvořit: u- (potlačení opačných tendencí a formování — kruh, spolek, úsudek), vy- (odstranění nepotřebných prvků, tedy předem daná myšlenka, srov. také vykolíkovat, vykrystalisovat — napětí, atmosféru, dílo), s- (čistý tvůrčí akt, jevící se jako „ex nihilo“).

U sloves pohybu (lokomoce) a přemisťování je z uvedených předpon jen na- (plnění prostory jako nalezly tam mouchy) a vy-, které se tu omezuje na pohyb z nitra ven (srov. dále vz-).

 

Kde v ději dominuje směr, a to k něčemu nebo od něčeho, vzhůru nebo dolů, od sebe nebo k sobě (dohromady), horem nebo dolem, provádí se řadění předponami při- a od- (oddalování) i u- (oddělování), vz- a s-, roz- a s-, pře- a pod- (srov. také poznámku 3). Kolísání je při vz-. Snad proto, že nevhodně splývá se z- (a s-), nahrazují vz- stále více jiné předpony, zvláště vy- (to je rovněž dnes jediné u sloves pohybu, na př. stoupat — vystoupit). Vz- trvá tam, kde je možné i chápání jako z- (tak se už i píše zbujet, zkvasit a zkynout, ač je stále vzkypět).

Při-: blížit, čichat k něčemu (přičichnout), družit, držet někoho k něčemu, se něčeho, hlásit k něčemu, klížit k něčemu, klonit se k mínění, lepit k něčemu, lichotit se k někomu, lísat se k někomu, lnout k někomu, mít někoho k něčemu (přimět), nutit k něčemu, poutat k něčemu, špendlit k něčemu, tisknout, tlačit a tulit (k prsům a pod.), vítat (a přidružit ke svým, srov. u-), vonět k něčemu, znát se k něčemu — lákat, vábit. Pohyb k něčemu má za cíl blízkost u něčeho, obrazně pak to, že je něco po ruce: hotovit, chystat, strojit večeři (s hlediska tvůrčí snahy vy-, z-hotovit, u-chystat, u-strojit).

Od-: u sloves pohybu (jít — odejít a pod.).

U-: kroutit zámek, ronit slzu, rvát od něčeho a j., většinou s přechodem do jiné třídy (krájet — ukrojit, lámat — ulomit, řezat — uříznout, stříhat — ustřihnout, trhat — utrhnout).

Vz-: kypět, přímit se; bouřit city, lid, vášně, se, křísit; vz- (i > z-) i vy-: bujet (z-), klíčit, kvést: kynout (z-, nejčastěji na-), pučet, růst, burcovat (z-).

S-: hrbit, chlípit, chýlit, kácet, kanout a kapat (skápnout), klátit (kácet), klonit, klopit, kosit (něco stojícího), krčit (hlavu a pod.), nížit, padat (spadnout; ale ‚přestat stát‘ = potlačit běžný rozdíl mezi těžiskem a podstavou upadnout), rvát listí se stromů, věšet/věsit hlavu (svěsit). Také mačkat (hovor. s- > z-mačknout) a tisknout knoflík a pod.

Roz-: brázdit, cupovat, čeřit, článkovat, členit, čtvrtit, dělit, drát (na kousky), drobit, drolit, drtit, kouskovat, kuchat (na kousky), kvedlat, lišit, loučit se, louskat (rozlousknout), mačkat (rozmačknout), mělnit, míchat, mísit, mlít, mnout (a tak drolit), množit, párat, parcelovat, pitvat, plemenit se, půlit, rušit mrtvolu, rýt, soudit (dvě strany n. spor), šířit (oddalováním mezí, pak obecně), škatulkovat, štěpit (sekáním a obrazně), štípat (rozštípnout), tavit, tlouci (na drobno), trhat (roztrhnout), trousit, třepit, třídit, tříštit, třít barvy, válet těsto, viklat; (jako něco rozestouplého si představujeme oheň, plamen i světlo — srov. naopak vyhaslé ohniště a popel) dmýchat, křesat, nítit, žhavit, dnít se, jasnit se, světlit se; (o otevřené ráně) drásat, jitřit. Srov. také tát.

S- (k sobě): balit (spojit vázáním), bratřit, celit, družit se s někým, falcovat, flikovat (aby drželo dohromady), harmonisovat, houfovat, choulit, chumlat (ledabyle shrnout, Prav. s- > z-), jednotit, kartonovat (lze chápat i jako z-), klenout, klížit (dohromady), kloubit, kmotřit se, kombinovat, koncipovat (také na- jako napsat), kopit, krčit se (choulit se), křížit nohy (Prav. s- > z-), kupit seno, kuplovat, lepit (dohromady), letovat, míchat, mísit, mlít, mračit čelo, [58]muchl(ov)at (dohromady), nýtovat (dohromady), pakovat (v. zde balit), pářit, plést (vzájemným proplétáním), počítat, pojit, pořádat (us- i s-), poutat (spojit pouty n. vůbec spojit), prát se (zápasit spolu), rotit se, roubit stavbu (hovor. častěji z-), rovnat (aby zaujalo co nejmenší prostor, srov. zde pořádat), rvát se (prát se), řadit, smolit (pracně dohromady), snoubit, stehovat (dohromady), stylisovat (na-, srov. koncipovat), sumírovat, šikovat, špendlit (k sobě), švagřit se, těsnat, tisknout ruku, tísnit, tmelit, tovaryšit se, účastnit se (*s- > z-), vraštit, žvýkat (do malého kousku). Představa žvýkání je asi obecně přítomna ve významu jíst (a pod., ne však pít): jíst — sníst, chlamtat/chlemstat, chroupat, polykat, zobat, žrát i hltat (které s- > z-hltnout).

Pře-: kácet (t. j. horem dolů — překotit, ale prostě dolů skácet), klopit (podobně), listovat (knihu a tak přijít horem dolů, ale také pro-, t. j. projít skrz dílo). Ne zcela jasné je místo, které tu mají číst, hláskovat, slabikovat a tlumočit (tlumočit může být dok.), jakož i obecné sloveso, s nímž jsou významově spojena, měnit (něco na něco jiného, zvl. na ekvivalent).

Pod-: stlát dobytku (ale na- slámu), voda břehy mele.

 

Proti vy-, pokud značí i ‚z nitra ven‘ stojí v-, celkem vzácné:

V-: cpát, míchat něco někam (obojí i na-), mísit se, nutit někomu něco, očkovat (též na-), sáknout se (též na-) (a ve stejném významu ssát), střebat, sugerovat, ústit (též vy-, protože obojí pojetí, jakkoli protilehlé, má tutéž platnost).

 

Podle různého chápání směru děje v jazykovém nebo situačním kontextu bývají možné i dvě i více předpon. Ke kladným předponám (při-, vz-, s- a roz-) přistupuje často i na- (přidání, narůstání a pod.), k s- (zvl. s významem ‚dohromady‘) přistupuje u-, k roz- přistupuje (vedle vz-) i vy-:

Při-, na- lepit, nýtovat, stehovat, šroubovat, vázat (k nářečnímu kázat je při-, srov. přimět, na-, srov. nadiktovat, i vzácnější roz-); vz-, na- dmout, přímit (kynout má i vy-); s-, na- česat ovoce, klátit ořechy, třást ovoce; s-, na- (o skloubení písemného projevu) psát, formulovat, koncipovat, stylisovat; roz-, na- čechrat, čepýřit, sít; v-, na- ssát; při-, s-, na- montovat (sem i u-chystat); — s-, u- klidit a dále tkát, poutat/vázat, vít věnec, vrtět máslo; — roz, vr- bouřit, nítit; roz-, vy-jasnit se, kuchat, pučet, řešit (a luštit), tepat kov. V- a vy- si jsou blízko u resultativních rýt, řezat, sekat, tepat, tesat (na př. nápis v- do něčeho, vy- do něčeho n. v něčem). Protikladné roz- a s- se téměř stýkají v dějích jako je žvýkání (mlít, šrotovat, žmolit, žvýkat). Podobně je sešpulení rtů zpravidla doprovázeno jejich vyšpulením (špulit, špoulit: se-, vy-) a přitulení stulením (tulit: při-, s-). Rozdíl mezi súčtovat a zúčtovat (Prav.) je umělý (s- > z-, srov. zúčastnit se), ale vyúčtovat obráží jiný přístup k témuž.

 

U sloves pohybu (lokomoce) a přemisťování je přirozeně předpon vytýkajících směr využito maximálně (se vz- > vy-*vvést > uvést). Navíc je ob- (okolo) a zvláštní do- (pryč z původního stanoviště, při jiném pojetí = při- a za-). U- vyjadřuje míru pohybu (délku, uběhnout, uzvednout jak vysoko, při přemisťování též váhu, unést kolik) a jako vyjádření schopnosti, tedy stavu, přestává pak sloveso být dokonavým (unesu = jsem teď schopen nést, podobně je u- držet a živit, toto i ob-). Od- podobně vyjadřuje míru nezaměřených dějů (nepřechodná slovesa). Jde při něm o zhoštění se úkolu (odpracoval 10 hodin, směnu) a lze na ně hledět jako na řadicí u časovat a skloňovat, papouškovat, drmolit, recitovat a říkat (snad i přísahat — odpřisáhnout, sotva u hlásit).

Velmi vyhraněné je řadění mezi děje, jimiž je pohyb v určitém rozmezí (tedy na místě), nebo které se jako takový pohyb chápou. Také různá působení na [59]smysly se chápou jako vibrace, tedy také pohyb v určitém rozmezí. Řadění se vyjadřuje předponou za-. Druhý její úkol je vyjadřovat řadění mezi děje, při nichž dominuje znemožnění přístupu od něčeho nebo k něčemu (krýt) nebo průchodu něčím (zátkovat). Na poli obrazném jde o znemožnění případného hnutí (při u- to bylo potlačení přirozené, živelné snahy). Příbuznost obou za- lze vytušit. U obou jde o představu krajních mezí a prostory mezi nimi. Proti druhému za- stojí pro- tam, kde u děje dominuje umožnění přístupu nebo průchodu (vrtat)[3].

Za- 1: cloumat, hrozit prstem, chvět, jektat zuby, kejklat, klátit, klektat, kolébat (ne pro vzbuzení libosti), kolísat, komíhat, kroutit, kroužit, křesat, kvedl(ov)at/kverlat něčím, kymácet, lomcovat, lomit rukama, mést smetákem, mhourat, míchat (na př. vařečkou n. tekutinou), mlít (důkladně míchat), mnout rukama (i ruce), mrdat ocasem, mžourat, pumpovat (táhlem pumpy), rumplovat, šermovat, škrábat (prackou, se za uchem), šmátrat/tápat (rukou), těkat (na př. zrakem), točit něčím (i s někým, ne však pro obrácení polohy), třást, třep(et)at, viklat, vířit něčím, vrtět; — hemžit se, klikatit se, kodrcat se, kypět (klokotem), mihotat se, motat se, otálet, potácet se, tetelit se, váhat, vlát, vrávorat, vřít (klokotem), žvýkat (pohybovat čelistmi). Je také cílit, lícit, mířit (metaforicky i někam), ostřit (z obrazu ustálení rozkolísané hlavně a pod., ale srov. na- o upravení přístroje) a útočit (obraz dorážení na nepřítele). Sem snad patří i tancovat/tančit.

(Působení na sluch): burácet, dunět, hrát, klít, mečet, naříkat, plakat, smát se, volat, zpívat a desítky jiných. Je také klepat, ťukat a pod., kde může jít i o stránku pohybovou. V moderní próze tu přibývá sloves tím, že se pohled přesunuje na jejich stránku podružnou, akustickou (jde o spisovatelské náhražky za ‚řekl‘). Běžné je to u lhát (pronést lež) a žertovat (pronést žert), nová jsou: hartusit, horlit, horovat, hovořit, lákat, litovat, pátrat, pochlebovat, posmívat se, přemítat a pochybovat (monologicky a v duchu), varovat, velebit, vyčítat, vzdorovat, žadonit, žebrat, žehrat.

(Působení na zrak): bělat se, blik(ot)at, blyštět, blyštit se, černat se, červenat se, hárat, hrát (na př. plaménky v očích), jiskřit se, lesknout se, modrat se, mračit se, mžít se (v očích), perlit se, pestřit se, planout, plá(pola)t, pýřit se, rdít se, simulovat, skvít se, sršet, stříbřit se, svítit (také zasvitnout), šedat se, šilhat, škaredit se, šklebit se, temnět se, tmít se, třpytit se, tvářit se, zářit, zelenat se,[4] zubit se, žhnout, snad také slzet (srov. mžít se). V moderní próze se takto chápe i zrcadlit se.

Působení na zrak i sluch je u zjevů atmosférických (blýskat — blýsknout/zablýsknout i bl. se dout, mžít, pršet, sněžit, vanout/vát, srov. zvláštní sprchlo) a při signalisování (salutovat, signalisovat, telegrafovat, odtud i jen sluchové telefonovat).

(Působení na čich): č(o)udit, čpít/čpět, dýmat, kouřit, smradit, smrdět, větřit, vonět. (Na chuť): chutná mi (patří-li k za-). (Na hmat): bolet, brnět, čišet, hořet (cítit teplotu), hřát (se) (ale povrchně o-), lechtat, mravenčit, studit, svědět, svrbět, třeštit, trnout (o zubech), zábst.

 

Stejně se chápou i duševní děje (jako by byly působením na „vnitřní smysl“), pokud nejsou hluboce rušivé nebo ničivé: bažit, dychtit, tesknit, toužit, hanbit [60]se, něco mě hněte, mrzí, mrzet se, rmoutit se, stydět se, imponovat, lahodit, lichotit, plesat, radovat se, zřídka těšit se a veselit se. I tu přibývá v moderní próze sloves, často také s významem ‚pravil (podnícen tím a tím duševním dějem)‘: bát se, blouznit, cítit nepokoj, doufat, strachovat se, tušit, závidět, žárlit, také zabylo mu jí líto (srov. i zazelo prázdnotou, zažíznit). Sem můžeme počítat i slovesa indiferentní náplně: chovat se nějak, působit/účinkovat nějak (i na něco).

Za- 2: (aby bylo skryto, tajno) balit, halit, chumlat, krýt, kuklit, maskovat, pakovat, šifrovat; (aby se nemohlo sem nebo tam, k tomu, od toho) barikádovat, bednit, beranit (zatloukat), bořit (nohy do bláta), clonit, čepovat (pomocí čepů), drátovat otvor, fasovat (aby nevypadlo), flikovat (aby se uzavřelo), hradit (zahrazovat), kořenit se (kořeny v půdě), kytovat, tmelit a látat (zející), letovat (aby neteklo), mřížit/-žovat, nýtovat (otvor), pečetit (a tak uzavřít, ale obrazně s- pevně spojit s něčím), plnit (aby nezůstal průchod), plombovat (zub, pytel), rámovat, sádrovat otvor, sázet (zasadit) jednotlivou sazenici n. strom (srov. na-), sít (= na-), sklít okno, stepovat (látat), stínit, také kalit, mazat, svinit a špinit (že k tomu zrak nepronikne), šroubovat (aby se neuvolnilo), tarasit, záplatovat, zátkovat (a špuntovat), zdít otvor; (a tak zajistit, zachytit, srov. výše šroubovat) knihovat, protokolovat, psát (na místo k tomu určené), registrovat, řadit, tížit, znamenat, žádat, žalovat; (otevřenou ránu) celit, hojit (a jizvit se); (obrazně) bavit (aby netěkal), blokovat, bránit něčemu n. někomu v něčem (ale u- co, koho) (aby neprovedl), brzdit, chovat v paměti, jistit (zajišťovat), končit (uzavírat něčím), motat, (š)modrchat a šněrovat (a tak znepřístupnit), stavět (unikající, zastavit) — a podle obrazu zamezení přístupu vzduchu (pařit) o ničení animálního života vůbec (srov. dusit, rdousit, také dusit se, ale kuckat se za- 1?), jako v dávit jehně, hubit (a tak i hynout), střílet (zastřelit), vraždit; (bez předmětu) bloudit (a nemoci ven, na cestu), drhnout (zadrhovat). Zvláštní je pojímání změny kvality ke kvalitě člověku nepříjemné, jako uzavření (t. j. uzavření se člověku a jeho potřebám): chmuřit se, kabonit se, mračit se, hořknout, smrádnout, trpknout, žluknout (poslední čtyři též z-). O „uzavření“ kontury se jedná při kulatit (a řídkém oblit), hrotit a špičatit. Srov. také půjčovat — (za)půjčit a zvláštní topit (či za- 1? a zamést?).

Pro-: bořit strop, děravět, dírkovat, hloubit (= prohlubovat, řídké), klestit les, razit cestu n. otvor, řezat otvor (i vy-), vrtat (vy-) — jevit radost (takže je patrná); cedit, clít (aby prošlo uzávěrou), pašovat (přes hranici, ale v- do země), tlouci se životem. Také když dochází mimoděk ke škodě (uškodit není cílem): marnit, mařit peníze, mrhat, plýtvat.

 

Se za- 2 často soutěží u- a z-, s pro- opět z- a vy-. Znemožnění případného hnutí (zavázat tkaničku, pytel) a potlačení přirozené, živelné snahy (uvázat psa, ranec na záda) se mohou značně blížit (uvázat kravatu, t. j. na krk, za- ji, t. j. na uzel).

Za-, u-: dusit (tvora), škrtit (ale jen zardousit), tajit, zátkovat; ale zřetelnější rozdíly trvají při bránit, celit, jistit, šněrovat (za- botu, u- do šněrovačky). Za-, pro-, z-: (dále při z-). Pro-, vy-: cedit n. lít krev, clít, řezat n. vrtat otvor, špikovat, větrat. Je také pro-budit i vz-budit. Pro- (pronikání) a vy- (prudké vyrážení) se blíží na poli obrazném v představě pronikavosti (hodnocení): cvičit, hníst, mnout n. třít si oči, šacovat, zkoumat, zpytovat. Tak je i měnit (jen pro-, když jde o drobení — srov. roz-měnit bankovku —, proměnit bankovku, nebo nadpřirozený zásah do podstaty, Kirke je proměnila) ve významu ‚nahradit‘, ‚dát zastoupit‘ něčím (ale pře- ‚na ekvivalent‘, za- ‚za jiné‘ jsou významově speciálnější).

 

Dosud uvedené způsoby řadění se zakládaly na představách prostorových (odtud pojmy vnitřek, vnějšek, povrch, prostora, plocha, přidávání, odstraňování, potlačování, postupnost a jednorázovost, směr, přístup, průchod, pohyb v rozmezí a pod.). Děje vzdálené, i v obrazném pojetí, prostorových představ, a kde pro[61]storové představy mají úlohu podružnou, lze řadit jako děje týkající se osob, a to tak, že je nutně hodnotí (jako libé nebo nelibé; předpona po-), nebo děje, na jejichž počátku je jiný stav než na jejich konci, děje, jimiž se něco mění (předpona z-).

Hodnotící řadění s po- má jistě vztah k širší úloze předpony po-. Tuto úlohu vidíme v nedokonavých futurech sloves typů jít a nést (pojedu, povedu), v imperativech, jimiž se děj uvádí ve vztah k zájmové oblasti mluvčího (pojď, poběž sem, se mnou, poslyš [t. j. mne]), při tvoření distributiv (pomřít, pozamykat) a jako předpona prostě vidová (viz dále), dosud nad ustálenou míru užívaná v nářečích (potratit = ztratit, podělat = udělat) a v jazyku básnickém (pohasnout = zhasnout). Lexikální význam po- je celkové zasahování povrchu, nepronikající do hloubky (odtud děj nepronikavý, povrchní — odtud domněnka, že jde o malé kvantum děje). Tu jsme blízko významu přiměřeného, příjemného zasažení, nikoli nenapravitelného postižení a pod. Stručně mluvíme o libém a nelibém hodnocení.

Po-: bavit, celovat, častovat (efektně vy-), dojit krávu (odlehčit jí), drbat, držet (t. j. držením sloužit), hladit (po těle), hostit, houpat, hýčkat nebo chovat (v náručí), chválit, klanět se i klonit se (k obojímu poklonit se), kolébat v kolébce, laskat, laškovat, lechtat, líbat (políbit), litovat, milovat (skutkem), plácat po zádech a pod., rovnat sporné strany (také s-), sílit někoho, starat se o někoho (pak i něco), šimrat, škádlit, těšit, zdravit, zvát k sobě, někomu děkovat, hovět (dnes již jen něčemu — údům, h. si), lichotit (srov. i za-), přát (a gratulovat), radit, sloužit, svítit na cestu, třást rukou (na pozdrav); (libost sobě) chlubit se, kochat se, lebedit si; laskat se (a také mazlit se, mil/isk/ovat se, těšit se s někým, lepšit si něco (n. lepší se mu to), mít se dobře (pomět se), přát si (neuskrovňovat se); sem snad i snídat, obědvat, svačit, večeřet (ale o nasycení je na- se, srov. „povečeřel jsem, ale nenavečeřel jsem se“), také nimrat a šťourat se v něčem („jenom to hladit“).

Po-: bloudit (duchovně, nepravidelně), hádat se, hanět, hašteřit se, hnát před soud, hněvat (silněji roz-), horšit se, hrozit (ale gesto za-, jen z- se), kárat, prát (a rvát) se (též se-), rafat se, rušit (nedodržovat), škádlit, škorpit se, mravně špinit, šťouchat se (hádat se), trápit, tupit, vadit se, zlobit (silněji roz-). Silnější, intensivněji pojímaný děj je při jiném řadění u děsit (vy-), dráždit (vy-), lekat (vy-), plašit (vy-, na-), strašit (vy-, na-), štvát (vy-, na-) (v nářečí tu je záhadné do-).

 

Řadění mezi děje, jimiž se něco mění, je přirozeně velmi široké, nespecifikované a je proto nejvíce ohroženo konkurencí řadění jiných, užších, speciálnějších. Samo sloveso měnit má vedle z- ve významu změny (na rozdíl od substituce) pro- (nemá naopak každé pro- vedle sebe z-měnit). Kde je dominantní rozdíl výsledného a následného stavu, ne průběh děje, jenž rozdíl přivodil, tam je zřejmě jen z-.

Jsou to většinou slovesa odvozená od adjektiv (jako bělit, menšit, šeřit, trpčit, chudnout, bělet, -atět, -avět, -itět, -ivět, černat, červenat, sinat) a substantiv (bájit, bláznit, sílit, vítězit, hnisat, větrat o pivu n. skále) i jiná (bortit, hyzdit, kormoutit, také krášlit = činit krásným, hasnout, hynout, chřadnout, jihnout, mrznout, plihnout, prahnout = schnout, trnout, vadnout, cepenět, hniličet, koprnět, tlít, tmít se, vlčet i hnít se z- > s-, přestože je zetlít, chátrat, viklat). Jsou to také zdomácnělá slova na -isovat, -ivovat, -ifikovat. Sloves sem náležejících jsou stovky.

[62]Často sem přistupují slovesa vyjadřující změnu od ideálního stavu k jeho pravému opaku: hrubé postižení, poškození, ubližení. Opačná změna, o níž člověk ví, že vyžaduje pečlivě prováděného úsilí, chápe se jinak (vy-). To je dobře vidět u sloves máchat, mandlovat a válet, kde při vy- jde o úpravu (prádlo, těsto), při z- o destrukci (šaty, trávu). Trestat je lexikálně výrazem postihování někoho. Při z- je význam pojat objektivně (v souladu s knižní formou), kdežto při po- se vžíváme do stanoviska postiženého a při vy- zdůrazňujeme plnost, záslužnost trestu. Jiná je konkurence vy- „týkající se vnitřku“ a z- (plenit ves, rušit z klidu, platnost, srov. poplenit a porušit). Kdežto vy- vytýká především změnu k žádoucímu, vytýká, jak jsme poznali, u- i změnu k nežádoucímu, a to tehdy, dominuje-li představa potlačování, tedy snahy o postupné provádění zkázy (a podobně) s cílem jejího úplného provedení. Málo sloves snáší obojí řadění (ubít, utrýznit, utlouci mají lexikální u-, bít není ubíjet atd.): máčet, mačkat, platit dluh (z- > s-), nudit, potit se, vadnout (a mořit, mučit, týrat, značí-li ‚snažit se trýzněním zabít‘, tak je vždy ‚pálit někoho‘ (na hranici) na rozdíl od obecného z-> s-; zemřít = umřít).

Přihlíží-li se více k tomu, jak ke škodě dochází, konkurují spolu z- a roz-, je-li patrna míra, jak je postihován vnímající organismus, konkurují si z- a po- (je ještě možnost hodnotit postižení jako nelibé):

Z-, roz-: bořit, bourat, brázdit, čeřit, drásat, drát, drtit, ježit (také na-), jitřit, lámat, pěnit, vířit, (vlnit. Z-, po-: hanět, kazit (po- nikoli nenapravitelně), muchlat (poškozovat muchláním), rušit (z-, že přestane platit, po-, že může platit dál), drbat (z- = pomluvit, po- = poškrábat). Jazyk básnický, který často dává přednost širším, i prostě vidovým předponám, má tu často z- spíše než roz- (a podobně za-, zhubit = zahubit, bloudit, kalit, potit, — při-, lákat, vábit). Z-: bičovat rozbít, bortit (se), břídit, cepenět, deptat, drchat, dusit (tlumit), fackovat, fušovat, hachlovat, hanobit, hatit, hroutit (se), hořet (z- > s-), hudlařit, hyzdit, jančit, jímat (do zajetí), jizvit, kaňkat, klamat (ničit představu, kterou si člověk utvořil, ve význ. ‚šálit‘ o-), komolit, kopat (kazit), kormoutit, krachovat, kroutit, krušit, křížit plány, máčet (poškozovat máčením), mařit, mást, matit, mlátit někoho, motat (vzniká zmatek), mrskat, mrzačit, mýlit, ničit, ostouzet (zostudit), packat, pizdit, plašit (z- > s-), pohlavkovat, políčkovat, prznit, rasovat, řídit se (hroutit se), tepat (kritisovat), tratit na něčem, troskotat, trýznit, třískat, tupit, týrat, valchovat/vochlovat (tlouci někoho), varhanit. — Sem patří mnoho sloves cizího původu: decimovat, deformovat, defraudovat, degenerovat, diskreditovat, exekvovat, falšovat, fendovat, fušovat, karikovat, kompromitovat, konfiskovat, korumpovat, kritisovat, likvidovat, lynchovat, profanovat, redukovat, rekvirovat, restringovat, trémovat. Sem náleží i významy hrubého prohřešení: cizoložit, hřešit, lhát (ze- > se-, jde-li jen o pronesení lži, je za-), smilnit (ze- > se-) a také bloudit (z-, ale v terénu za-). Je také z-mizet.

 

Sémantická svázanost volby předpony s vlastním slovesem se dobře obráží v tom, že slovesa s významem původně zřejmě čistě změnovým přeměňují a přesunují těžiště významu, jakmile se sloveso ve svých možných použitích specialisuje a tak spojuje s konkretními představami.Tyto představy pak zatlačují představu pouhé změny do pozadí: holit (původně = činit holým, dnes odstraňování chlupů s kůže, proto o-), řidnout a ředit (dnes ‚nabývat/dodávat prostupnosti‘, pro-/roz-, ale trvá: tekutina zřidla), plnit (*z- > s- již jen obrazně, jinak i na-, [63]vy-). Někdy vznikl rozdíl stylistický, při němž z- ukazuje na styl knižní (chabnout, mládnout, puchnout o-, mlknout u-, barvit o-, dloužit pro-, hojit vy-, za-, jasnit roz-/vy-, jitřit roz-, kadeřit na-, konejšit u-, kypřit na-, nudit u-), anebo alespoň náleží spíše významům obrazným, ne dějům vnějškovým.

Tak je 1. hasnout a hasit (o plameni a požáru a jejich potlačení jen u-, vnitřek vyhasne a vápno se vyhasí), hynout a hubit (o živém tvoru za-, obecně z-, zcela vy-), chladnout a chladit (z- knižní, obecně o-, sdělením teploty vy-), mládnout a mladit (z- bez důrazu na zjev, stromy zmladit, proto o člověku spíše o-), moknout/máčet a vlhnout/vlhčit (na-, o-, pro-), stydnout (jen vy-), tichnout (z- = u-), tuhnout a tužit (fysikálně a technicky z-, obecně ztuhnout, kázeň, mráz a pod. u-, člověka o-tužit), tuchnout (z-, částečně, ale tak, že je nepoživatelné, za-), vadnout (z- = u-); 2. bělit (důkladně vy-), bílit (odborně jen vy-), čistit (o-, důkladně vy-, o tekutině z-), krášlit (ale = zdobit, o-, vy-), krotit (ale = držet na uzdě, u-), lepšit se (mravně po-), množit (z- = násobit, roz- = reprodukovat), ostřit (z- o abstraktním jako je pozornost, sluch, zrak, chuť, jinak o nástroji na-, opticky za-), pozdit (z- = o-), rychlit (prostředkovaně jen u-); zrychlit (krok), tišit/tlumit (prostředkovaně u-; ztišit hlas), tupit a tupět (ostří; tělesný, duševní defekt o-), češtit a j. (učinit vlastnictvím Čechů z-, dát český zevnějšek nebo ráz po-). Je na př. jen pro-děravět, vy-střízlivět.

Svou šíří je řadění prováděné předponou z- vhodné k tomu, aby přesahovalo na pole prostě vidové. Této předpony se skutečně velmi často používá u sloves cizího původu, i když význam není pouhá změna (jako v glajchšaltovat, komplikovat, reformovat). Není to však pro cizí původ sloves (jak se domnívá M. Vey, v uved. čl. str. 102—3), ale proto, že spadají pod okrajový ‚význam‘ předpony z-. Z- totiž nevyjadřuje (vedle změny kvalit a vztahů) jen škodu, ztrátu a ublížení, nýbrž i zisk (toho, co bylo jinde), získání nového (co dosud nebylo), tedy tvoření, a to i vědomostí a vědění o něčem. Tu se z- těsně stýká s vy- i s u-. Hlavně s vy-, kde rovněž jde o děje značně efektní, tu z- soutěží, často prakticky bez odlišení:

Z-: dědit, formovat, montovat, osnovat, páchat zločin (z- > s-), pachtovat, plodit, působit něco (způsobovat), tropit (kde Prav. z-), veršovat — (vědomosti, vědění) kontrolovat, opakovat (osvojovat si opakováním), ptát se, vážit, věřit. Z-, u- (bez podstatného rozdílu): tržit (*z- > s-). Z-, vy- (bez podstatného rozdílu): budovat, hotovit, volit (ale jen z- čím, zač); násobit. Z-, vy- (rozlišeno): měřit, pozorovat; korigovat, regulovat; (také u-) jednat (z- klid, pracovníky, u- stanovit, vy- dohadováním), tvořit (z- > s-, viz při vy- a u-).

 

Jak malý počet sloves sem náležících, tak i poměrně nápadná nerozlišenost od jiných předpon ukazují, že tu jsme již na hranici mezi řadicími předponami a předponami prostě vidovými. U některých sloves je vedle z- i předpona nesporně prostě vidová zcela bez rozdílu významu. Tak je zdědit i podědit, zeptat se i optat se a dařit se (intrans. k trans. ‚úspěšně tvořit‘) má stejně zdařit se i podařit se. Synonyma těchto sloves mívají jiné předpony (vynásobit/vydělit, ale znásobit/rozdělit, zbudovat/vybudovat, ale jen vystavět/postavit).

 

3

 

Mezi prostě vidové předpony lze počítat z- sloves hrozit se, pečetit (stvrdit n. rozhodnout), prostředkovat (či jde o s- ‚dohromady, vzájemně‘ > z-?), trávit [64](jídlo i čas, Prav. z- > s-). Přes pravopisné s-, se-[4] sem počítáme i čekat (sečkat), končit, trpět (snášet bez odporu). Dále sem počítáme některé technické výrazy: kopat, orat, rýt pole; válet, vláčet pole; válcovat silnici. V jazyku básnickém k tomu přibývají varianty předpon řadicích: z- kolébat, kropit, tajit.

Vidovou předponou je nejčastěji po-: čekat (počkat, vždy když jde o setrvávání na místě v něčí prospěch, jinak i se-, poněkud knižní), číhat, dívat se, divit se, hledět (dívat se), hrouzit/hroužit/hřížit a nořit/topit (potápět), chápat a rozumět (ve významu ‚chápat‘; pochopit), jednat o něčem (i konferovat), jmenovat, kát se, krčit rameny, mlčet o něčem, modlit se, mstít (se), myslet si, patřit (dívat se), prosit a žádat, řídit (pořizovat), spěchat (pospíšit) a pílit, trvat (jak dlouho) a dále stačit.

Neproduktivnost této předpony dokazují četné konkurence řadicích předpon: cítit (u-), dařit se (z-), dědit (z-), líčit na zvíře (na-), rodit (jen o ženě, ale rodit se > narodit se; rostlina u-, jinak z-), stavět (postavit, ale pro ‚vytvořit něco čnějícího‘ i vy-), věšet (pověsit, ale ‚tak zabezpečit‘ zavěsit); chápat — pochopit, ale do ruky a pod. chápat něco/se něčeho — chopit; chybovat — (po)chybit.

Vzácněji najdeme předpony jiné: do- nutit (i při-), stačit (i po-), na- vnadit, zvát (jménem), hradit (škodu), o- ptát se/tázat se (vedle zeptat; poptat = projevit zájem), hlásit, sápat se (osopit), točit (do opačné polohy), věšet (a tak usmrcovat; oběsit), ob- (srov. vroubit — obroubit) hájit (ale, aby nám něco zůstalo u-), vinit/žalovat, oblízat = olízat, zastaralé lacinět, od- lišit mylně místo roz- = uvědomovat si rozdílnost), pro- dlít, dloužit, mluvit (zastaralé časovat/skloňovat, dnes od-), u- dít/dát se, končit (i *z- > s-), chystat (i na-, při-), ráčí se, trpět škodu, věřit, žasnout (a lpět/váznout/víznout, pokud = ulpívat, setkávat se s překážkou). Sem patří i předpony zdvojené: (u)s-pořádat, (vy)na-hradit, vyna-snažit se, (za)o-balit, z(o)-hyzdit, zu-šlechtit.[5]

 

I když jsme úvodem odmítli spojovat ve vidové páry slovesa různých grama[65]tických vlastností (prosté a zvratné, podmětné a předmětné nebo s různou vazbou), musíme se tu zmínit o tom, že zavedením předmětu je umožněn dokonavý tvar u sloves živočišného vyprazdňování a plnění (k prvnímu je nutno počítat i spaní): kašlat — vykašlat se, močit — vymočit se, spát — vyspat se, jíst — najíst se (srov. výše při po-).[6]

 

Vývoj řadění českých sloves pod význačný významový rys je třeba prozkoumat. Studovat ve vývoji gramatický jev, jehož lexikální kořeny v něm nejen zanechaly stopy, ale sepjaly vůbec způsob jeho vyjádření s významem, znamená seznámit se co nejblíže s otázkou slovesného významu. A to chtěla tato studie ukázat především. Dále jí ovšem šlo o to ukázat, že výběr předpony závisí toliko na významu slovesa, jak autor konstatoval již v roce 1942. Konečně vytvořila předpoklad ke studiu českých předpon lexikálních. Prakticky přináší materiál k úvahám pro normování pravopisu (předpony s- a z-) a je i pomůckou pro práci na českém výkladovém slovníku. Různá prefixace obráží různé pojetí významu a při nezaměnitelnosti předpon odhaluje mnohovýznamnost slovesa (trhat : 1. prudkým pohybem oddělovat, 2. hromadit, zvláště plody nebo jiné části rostlin, srov. utrhnout, natrhat). Promýšlení otázek souvisících s řadicími předponami, jak tu byly nazvány, je úkolem naší dosud velmi málo rozvinuté lexikologie.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 2, s. 49-65

Předchozí Redakce: Upozornění

Následující Alois Jedlička: Nové sovětské práce o otázkách stylu a stylistiky