Nové sovětské práce o otázkách stylu a stylistiky

Alois Jedlička

[Rozhledy]

(pdf)

-

Sledujeme-li okruhy otázek, o nichž se rozvíjejí diskuse a jež se v sovětské jazykovědě nově řeší a propracovávají s hlediska Stalinových statí o marxismu v jazykovědě, zjišťujeme, že se dostávají na pořad postupně. Je sice jasné, že není otázky, kterou by nebylo potřebí podrobit revisi — a dnes už zabírají tyto diskuse celou šíři jazykovědné problematiky —, ale je přece jen rozdíl v tom, do jaké míry byly jednotlivé úseky jazykovědného bádání zasaženy chybným Marrovým učením, t. zv. „novým učením o jazyce“. Proto se v sovětské jazykovědě propracovávají nejdříve otázky základního slovního fondu, jeho podstaty a rozvoje, jeho poměru k slovní zásobě jazyka; otázky mluvnické stavby jazyka, význam jejího studia, poměr jednotlivých jejích složek (morfologie a syntaxe); otázky vývoje jazyka, zvláště pak pojem vnitřních zákonů jazykového vývoje; otázky příbuznosti slovanských jazyků a jejich srovnávací studium. Reviduje se poměr k jazykovědě starší, předmarxistické, a spravedlivě se hodnotí historicko-srovnávací metoda jazykovědná. Životnost marxistického spojení teorie s praxí se projevila v tom, jak pohotově se pozornost jazykovědců soustředila na problematiku jazykové praxe umělecké a na otázky jazykové výchovy školské. V obou těchto úsecích bylo potřebí se vyrovnávat s tíživými důsledky působení Marrových stoupenců a bylo možno je překonat společným úsilím linguistů, literárních vědců a spisovatelů v oblasti jazyka literárních děl a spoluprací jazykovědců a pedagogů v otázkách jazykového vyučování.

Postupně přistupovaly k vytčeným úsekům okruhy další: řešily se a propracovávaly otázky lexikografické a lexikologické, otázky terminologické, otázky dialektologické a p. V poslední době probíhá živá a soustředěná diskuse o zvukové stránce jazyka a jejím studiu, zvláště pak o vědní disciplině zvané fonologie.

Jaký je za této situace stav sovětských prací o stylu a stylistice, které otázky jsou naléhavé a aktuální a k jakým řešením sovětská jazykověda dospěla? Ve srovnání s tím, co jsme mohli pozorovat u jiných otázek, lze říci, že řešení problémů stylu a stylistiky, jakkoliv pociťované jako naléhavé, nedosáhlo dosud plné soustředěnosti a není zdaleka ukončeno. Na naléhavost řešení a propracovávání základních otázek stylistických ukazoval — navazuje tak na svůj starší zájem o tuto oblast jazykovědného studia a na své starší práce — ve svých výkladech Stalinových thesí a v programovém vytčení úkolů sovětské jazykovědy akad. V. V. Vinogradov. Naznačil v nich také některá řešení a podal základní směrnice pro rozpracování stylistické problematiky, jak se o ně pokoušejí některé časopisecké studie. Zvláště se tyto studie dovolávají práce akad. Vinogradova Značenije rabot tovarišča Stalina dlja razvitija sovetskogo jazykoznanija (Moskva 1950). Samostatnou kapitolu o poměru jazyka a stylu obsahuje i popularisační brožura akad. Vinogradova Trud J. V. Stalina „Marksizm i voprosy jazykoznanija“ i razvitije sovetskoj nauki o jazyke (Moskva 1951)[1]. Problematiky stylu, zvláště v konkretním promítnutí na stylistické jevy uměleckých děl, dotýkala se také živá diskuse o jazyce uměleckých děl, s jejímiž výsledky nás seznamuje sborník přeložených statí O jazyce literárních děl (Praha 1952). Od sklonku r. 1951 se objevují soustavněji články a příspěvky o základních otázkách stylu a vychá[67]zejí rovněž knižní publikace — příručky stylistické.[2] V diskusních článcích i v časopiseckých recensích obou publikací se shodně konstatuje nehotovost a nepropracovanost základních pojmů stylistických a zdůrazňuje se naléhavost řešit takové základní problémy, jako je vymezení předmětu a úkolů stylistiky, jejího poměru k ostatním linguistickým disciplinám, jejích základních kategorií a p. Ještě poslední stať Kolossova si stěžuje, že je stylistika jedním z nejméně propracovaných úseků jazykovědy a že není dosud obecně přijaté vymezení předmětu stylistiky).[3]

Za takovéhoto stavu na poli stylistiky je pochopitelné, že sovětská jazykověda vyvíjí dnes především úsilí směřující k ujasňování a zpřesňování základních stylistických pojmů a termínů. Klade si proto naše zpráva o nových sovětských pracích o stylu a stylistice za cíl shrnout hlavní závěry, k nimž se v těchto pracích dospělo. Jednoznačně se dnes přijímá a zdůrazňuje těsné sepětí jazyka a stylu. Jde přitom ovšem o jazykové pojetí stylu, o jazykový styl, o styl jazyka. Nejvýrazněji toto sepětí vyjádřil L. Koloss („Jako není stylu bez jazyka, tak není jazyka bez stylu“, str. 96). Toto zdůraznění neoddělitelnosti jazyka od stylu a naopak nikterak ovšem neznamená ztotožňování nebo směšování obou jevů. Naopak odhaluje se jasně jejich specifičnost, hledají se znaky, které je navzájem odlišují. Právě směšování a nerozlišování jazyka a stylu bylo příznačné pro marrovské „nové učení o jazyce“ a bylo příčinou stagnace a nedostatků v tomto úseku jazykovědné práce. Poznání specifičnosti stylu, osobitý stylistický zřetel se musí výrazně uplatnit i v školské praxi, v jazykovém vyučování. Právě tam je nutno ukazovat na to, že sepětí jazyka a stylu nesmí znamenat jejich směšování, splývání. Jasně to vyjádřil v recensi stylistické školské příručky A. N. Trubnov: „(Příručka) musí vyzdvihnout stylistiku na místo, které jí ve škole přísluší, třeba ne jako samostatný předmět, ale jako osobitý druh práce při studiu jazyka; autor musí přesvědčit svou knihou učitele o tom, že je nutno vydělit stylistiku z té neurčité směsi, která obvykle vystupovala pod různými názvy: ‚kultura řeči‘, ‚technika psané řeči‘, ‚rozvíjení řeči‘ a p.“ (Russkij jazyk v škole 1952, č. 1, str. 80).

V čem tedy záleží specifičnost jazykového stylu? Obecně je v sovětské jazykovědě rozšířeno vymezení stylu jako způsobu užívání výrazových prostředků celonárodního jazyka v jisté oblasti ústního nebo písemného dorozumívání. Takto formuluje definici jazykového stylu v přehledné stati na př. E. G. Rizelová. Vychází z tohoto vymezení i L. L. Koloss, třebaže je v jednotlivostech ve formulaci pozměňuje a zpřesňuje. Jazykovým stylem rozumí způsob a zároveň výsledek výběru všech prostředků celonárodního jazyka v dané oblasti dorozumívání. Klade důraz jednak na to, že každý prostředek celonárodního jazyka, každé slovo a každá věta plní určitou stylistickou funkci [68]a účastní se vytváření jazykového stylu, jednak na ukončení stylistického procesu, na výsledek, k němuž volba jazykových prostředků směřuje a který záleží v jejich spojení, uspořádání. Užití termínu výrazové prostředky (rus. ‚vyrazitel’nyje sredstva‘) může vést podle jeho názoru k tomu, že se pojetí prostředků, které mají stylistickou hodnotu, zužuje, že se výrazovými prostředky rozumějí na př. jen t. zv. figury a tropy, po případě některé lexikální prvky, jako archaismy, neologismy a p. K takovému zužování může svádět především starší úzké chápání školské stylistiky.

Přijímá-li se takto téměř obecně pojetí jazykového stylu — byť v jednotlivostech zůstávaly otázky otevřeny k diskusi a k dalšímu propracování —, lze říci, že je zcela nehotová a nepropracovaná otázka klasifikace stylů celonárodního spisovného jazyka. Oblasti, v nichž se uvnitř jednotného spisovného jazyka užívá prostředků tohoto jazyka s jistým zaměřením, k určitým cílům, je možno v daném jazyce a za daných vývojových podmínek rozhraničit; mluvíme potom o stylech spisovného jazyka, o funkčních stylech (Rizelová), o stylistických vrstvách[4]. Spisovný jazyk je společný a jednotný pro všechny příslušníky národního celku a společné a jednotné jsou prostředky toho jazyka. Ale způsob jejich využívání v určitých oblastech dorozumívání a za určitým cílem může být různý a určuje jednotlivé styly spisovného jazyka. Existence těchto stylů není v rozporu se zdůrazňovanou jednotou spisovného jazyka. Naopak, všestrannost, bohatost a rozvitost soustavy stylů spisovného jazyka jsou svědectvím jeho bohatství, rozvitosti a dokonalosti. Stylistické rozvrstvení spisovného jazyka není neměnné. Soustava stylů spisovného jazyka se vyvíjí a její rozvoj je závislý — tak jako rozvoj jazyka samého — na vývoji společnosti, na vývoji národa. Některé styly zanikají, jiné vznikají v souvislosti s novými společenskými podmínkami a s novými potřebami dorozumívání (na př. rozhlasový styl). Mění se také úkoly a určení jednotlivých stylů, nastávají změny ve způsobu užívání jazykových prostředků v určité oblasti dorozumívání (na př. u stylu řečnického).

Při pokusech o klasifikaci stylů spisovného jazyka působí potíže určení, kde jsou hranice mezi jednotlivými styly a které rozdíly ve způsobu využití jazykových prostředků určují už samostatné styly spisovného jazyka. V naší jazykovědě se vžilo a proniklo i do školských učebnic základní lišení stylů na styl hovorový, odborný (vědecký a praktický) a umělecký (básnický) — dříve s nevhodným označením „jazyk“. Nové sovětské práce se pokoušejí o klasifikaci podrobnější, přihlížejíce přitom k specifickým podmínkám vývoje ruského spisovného jazyka a rozvoje jeho stylů.

Tak E. G. Rizelová načrtává takovouto stupnici stylů spisovného jazyka:

styl umělecké literatury, publicistiky, tisku, vědecké literatury;

styl jednací (rus. delovoj), řečnický, telegrafický;

styl rozhlasový, ústního oficiálního styku, styl běžné řeči.

Objevují se v této klasifikaci tři řady stylů, z nichž v první jde o styly knižní, literární, v poslední o styly ústní, mluvené řeči; prostřední řada je dosti nejednotná a těžko v ní najít společného jmenovatele.

[69]Jiný pokus o klasifikaci stylů podává ve své stylistice A. N. Gvozděv. Jeho pokus podrobuje odmítavé kritice v celkovém posudku V. V. Vinogradov. Gvozděv vychází z obecného rozlišení dvou základních stylů: stylu hovorového (stil’ razgovornoj reči) a stylu knižního (stil’ knižnoj reči). Uvnitř stylu hovorového zvláštní místo zaujímá t. zv. prostorečnyj stil’. Knižní styl má několik druhů: 1. styl odborný (naučnyj stil’) s přimykajícím se k němu stylem jednacím (delovoj), 2. styl umělecké řeči, zahrnující množství dílčích stylů, 3. styl publicistický, t. j. styl agitace a propagace. V. V. Vinogradov vytýká Gvozděvově klasifikaci nepřesnost a neurčitost, jež se projevuje v jeho podrobnějším zpracování a v určování příslušných jazykových prostředků. Zvláště se pozastavuje nad tím, že Gvozděv prostě podřazuje styl umělecké řeči stylu knižnímu. Vidí v tom nedocenění významu umělecké literatury pro rozvoj stylistiky celonárodního jazyka.

Uvnitř základních stylů, jež se pokoušejí sovětští jazykovědci schematicky určit a ohraničit, lze vydělit dílčí druhy stylů. Na př. uvnitř stylu umělecké literatury lze rozlišit jako dílčí styl dramatu, poesie a umělecké prózy. Ale je možné podle Rizelové ještě další dělení, poněvadž styl umělecké literatury tvoří velmi složitou soustavu; na př. uvnitř stylu poesie se rozlišuje styl lidové písně, balady, sonetu a p.

Jak jsme již řekli, není dosud v sovětské stylistice obecně přijaté klasifikace základních stylů spisovného jazyka a pokusy o podání takové klasifikace jsou vzápětí kritisovány. V konkretních stylistických pracích se však pracuje — bez zřetele k jejich přísné systematice a hierarchii — především s těmito základními styly: styl jednací (delovoj), styl odborný (naučnyj), publicistický, umělecký a hovorový. Vyskytují se ovšem jejich názvy v různých terminologických obměnách, především dvou typů: vedle typu naučnyj, chudožestvennyj, bytovoj stil’ je častý typ stil’ naučnoj, chudožestvennoj literatury, stil’ bytovogo obščenija; jindy se názvy částečně obměňují, na př. stil’ razgovorno-bytovogo obščenija, ustno-razgovornoj stil’ a j.

K základním stylům spisovného jazyka se obecně počítá styl umělecké literatury (nebo prostě umělecký styl). Tento druh jazykového stylu je třeba jasně pojmově odlišit od t. zv. literárně uměleckého stylu (nebo také slovesně uměleckého stylu), a ve všech pracích se na toto dvojí odlišné pojetí stylu výrazně upozorňuje. Styl umělecké literatury (umělecký styl) je jedním ze základních stylů jazyka, je to způsob využívání prostředků celonárodního jazyka v umělecké literatuře. Literárně umělecký styl jako pojem literárně vědný chápeme — podle V. V. Vinogradova — jako soustavu vyjádření světového názoru autora. Zahrnuje pak toto široké, literárně vědné pojetí stylu jednotlivé složky literárního díla, jeho ideu, thema, komposici, obrazy i jazyk, jazykový styl. Jazykový styl uměleckého díla je tedy součástí, je jednou ze složek literárně uměleckého stylu, je jednou z nejdůležitějších forem realisace literárního díla. Tak jako jazyk není ani jazykový styl, a tedy ani jazykový styl umělecké literatury jevem nadstavbovým, a tím třídním, je však prostředkem vyjádření světového názoru autora, odráží jeho ideologické a třídní vztahy.

Uvedli jsme již úvodem, že se na stylistické problémy naráželo už v souvislosti s živou diskusí o jazyce literárních děl. Je pochopitelné, že se naopak při řešení obecných otázek stylistických značný zájem soustředí na otázky stylu umělecké literatury, na problematiku stylistických jevů v uměleckých dílech. I zde můžeme vidět týž způsob ujasňování a zpřesňování pojmů, který jsme už připomněli. Většina prací se se souhlasem dovolává rozlišení pojmů jazyk autora a styl autora (t. j. jazykový styl autora), jak je vytkl zvláště V. V. Vinogradov, a dále toto rozlišení propracovává. Jazyk autora — to je souhrn jazykových prostředků (jazykový materiál lexikální i gramatický), které autor čerpá, vybírá ze soustavy prostředků celonárodního jazyka — může ovšem vyjít i za hranice celonárodního jazyka, je-li to v souhlase [70]s ideově výchovným a uměleckoestetickým působením, jak zvlášť podrobně dovozuje V. J. Švedova — a tvořivě je zpracovává. Stylem autora pak se rozumí soustava individuálního využívání tohoto jazykového materiálu při vytváření uměleckých děl. Styl autora není tedy dán pouhým výběrem jazykových prostředků, nýbrž jeho podstata záleží ve využití, v uspořádání zvolených jazykových prostředků. Čili v pojetí V. V. Vinogradova — individuální styl autora je způsob a postup spojování, uspořádání jazykových prostředků, je to tvůrčí metoda jejich uměleckého užití a spojování. Pojmové rozlišení jazyka a slohu v uměleckém díle není v rozporu se zdůrazněním těsného vztahu jazyka autora a jeho individuálního stylu. Totéž, co bylo řečeno obecně o sepětí jazyka a stylu, platí i o jazyce a stylu literárního díla. Není možno studovat jazyk spisovatele odděleně od jeho stylu a naopak. Studium jazyka autora záleží v popise prostředků celonárodního jazyka, které si autor zvolil pro svou tvůrčí práci; ale tento popis vyúsťuje v charakteristiku individuálního stylu autora tím, že se doplní zjištěním, jak autor zvolených prostředků užil, jak je uspořádal, aby dosáhl určitých ideových a uměleckých cílů. Při studiu slohu autora nás zajímá, jak a za jakým cílem autor určitých jazykových prostředků jako stavebního materiálu užil. Je tedy studium jazyka spisovatele předpokladem pro charakteristiku jeho slohu.

Spolu s úsilím rozlišit a zpřesnit stylistické pojmy objevují se i pokusy terminologicky odlišit jednotlivé pojmy. Tak A. J. Jefimov se přimlouvá za to, aby se k takovéto terminologické diferenciaci využilo starého ruského termínu slog. Tento termín, jehož pravidelně užíval Bělinskij a jiní autoři, v současných sovětských pracích se téměř ani jako synonymum cizího termínu styl neobjevuje (na rozdíl od poměrů v české terminologii, kde z ruštiny přejatý termín sloh funguje vedle cizího termínu styl). Jefimov doporučuje ponechat termín styl pro význam ‚styl spisovného jazyka, po případě jeho druhy‘, tedy na př. publicistický styl, styl listovní a j., a termín slog (sloh) vyhradit pro význam ‚styl spisovatele, autora‘. Slohem spisovatele rozumí Jefimov ve shodě s tím, co jsme uvedli výše, „individuální systém stavby jazykových prostředků, který vypracovává a kterého užívá spisovatel při vytváření uměleckých děl“. Z Jefimových vývodů není však jasné, jak se terminologicky staví k pojmu literárně umělecký styl spisovatele; rozlišení jazykového stylu spisovatele a individuálního literárně uměleckého stylu autora, jak se nám jeví v jiných pracích, není u Jefimova tak jasné a přesné.

Stav, který můžeme pozorovat v dnešní české terminologii, pokud jde o užívání termínů styl a sloh, liší se od současného usu ruského. Přejatý termín sloh jako synonymní s termínem cizího původu je v našich stylistických pracích zcela běžný a užívá se ho jako varianty především v dílech populárně naučných a v terminologii školské. Běžné je i ve vědeckých dílech odvozené adjektivum slohový (synonymní v některých případech s adjektivem stylistický), na př. ve spojeních slohové prostředky, slohové rozdíly, slohové odstíny a p. Termín styl má s hlediska terminologické soustavnosti přednost v tom, že koresponduje s termínem pro vědní obor, zabývající se studiem stylu — stylistika — (nevžil se starší pokus o český termín — slohověda) a s odvozeným od něho adjektivem stylistický, které často proniká do sousloví na úkor slovotvorně i významově náležitějšího adjektiva stylový. (Toto adjektivum je ovšem již obsazeno jiným významovým užitím.) — Pokud jde o mnohovýznamnost termínu styl, resp. sloh, je třeba upozornit na jemný rozdíl v dosavadní významové náplni těchto názvů v české terminologii: termínu sloh se v dosavadních našich pracích zpravidla neužívá ve významu ‚styl spisovného jazyka‘, tedy na př. ve spojení hovorový, umělecký styl. Je to jistě i tím, že se v tomto významu v jednotlivých spojeních drží — také vlivem terminologie strukturalistické — bez přesného terminologického užití názvy jazyk, řeč, mluva (na př. hovorový jazyk, odborná řeč, umělecká mluva); ty ovšem je vhodné nahradit termínem styl.

Ve stati E. G. Rizelové, která je svým charakterem ve značné míře studií terminologickou, podávajíc přehled významů a významových odstínů, v nichž se užívá termínu styl, činí se pokus pojmově a terminologicky odlišit a klasifikovat t. zv. slohové zabarvení, slohové odstíny (stilevaja okraska). Rizelová myslí na ty případy, kdy se mluví podle jejího názoru nepřesně na př. o stylu prostém, hovorovém, familiárním, květ[71]natém, emfatickém a pod. Ukazuje, že tu nejde o samostatné styly, nýbrž o slohové vlastnosti, jako jsou prostota, familiárnost, květnatost, emfatičnost, a ty mohou být vlastnostmi kteréhokoli stylu spisovného jazyka. Tak na př. v rámci stylu řečnického je možno užít prostředků s různým stylistickým zabarvením, řečnický sloh může mít různé stylistické vlastnosti. Rizelová pak rozlišuje dvě řady těchto slohových zabarvení: do první náleží slohové odstíny prostoty, vznešenosti, květnatosti nebo slohové zabarvení hovorové, familiární, vulgární; do druhé řadí prostředky, které se vyznačují emocionálností, expresivností s různými stupni a druhy základní vlastnosti, nebo vůbec jejím nedostatkem, tedy prostředky citově neutrální (s „nulovým“ emocionálním zabarvením).

Jinou klasifikaci slohových vlastností jazykových prostředků, s omezením na prostředky lexikální, podává ve své stylistice A. N. Gvozděv. Jeho roztřídění t. zv. stylistických vrstev slovníku (stilističeskije plasty slovarja) trpí tím, co mu obecně vytýká V. V. Vinogradov, nepřesností, nepropracovaností, směšováním kategorií stylistických a lexikálně sémantických. Je to dáno i tím, že vychází z třídění obvyklého v slovnících současného ruského jazyka. Je jisté, že skupiny, které vyděluje (slova běžná, obecně užívaná; slova se specifickým užitím, ať už jsou to slova knižní, literární řeči, na př. odborné názvy, slova poetická, archaická a j., nebo slova mluvené řeči, na př. hovorová, ironická, vulgární a p.), mají jisté stylistické příznaky, ale základní kriterium není stylistické a není ani jednotné.

Práce, které se nejvíce soustřeďují na obecnou problematiku stylu, usilujíce o ujasňování zpřesňování základních stylistických pojmů, stať E. G. Rizelová a Kolossova, dostávají se v závěru k vymezení předmětu stylistiky — stať Kolossova činí tuto otázku hlavním předmětem své úvahy. Stylistika se jako disciplina jazykovědná podle jejich shodných vývodů zabývá otázkami jazykového stylu, jeho podstaty i specifičnosti. Jejím úkolem je studium soustavy stylů daného celonárodního jazyka, jejích změn a rozvoje spolu se soustavou způsobů, jimiž se využívá jazykových prostředků v jednotlivých stylech. Konečně studuje také podstatu a znaky, vlastnosti individuálního jazykového stylu. Nejednotnost v závěrech obou autorů se jeví teprve v pojetí stylistiky školské, v určení jejího obsahu a cíle. L. L. Koloss ve shodě s názory převážné většiny našich linguistů i školních pracovníků na vyučování slohu jasně stanoví, že „cíl vyučování stylistice má záležet v tom, abychom naučili užívat všech jazykových prostředků k přesnému a účinnému vyjadřování myšlenek a k dosažení cílů lidského dorozumívání v kterékoli oblasti a za jakýchkoli podmínek“. Naproti tomu E. G. Rizelová vidí hlavní úkol vyučování stylistice jinde. Není to snad jen proto, že jeho teoretická stať, otištěná v časopise „Inostrannyje jazyky v škole“, je v konkretisaci zaměřena na vyučování cizím jazykům, nýbrž je to svědectvím o nejednotnosti názorů v této otázce mezi sovětskými linguisty a pedagogy. Podle E. G. Rizelové soustředí se vyučování stylistice především na jazykový styl umělecké literatury, v menší míře pak se věnuje pozornost stylu naučné prózy a publicistiky. Dalším úkolem slohového vyučování jsou rozbory zákonitostí jednotlivých stylistických druhů, na př. stylu dramatického, poetického a p., a konečně rozbor individuálního stylu spisovatele, básníka, vědce, řečníka a j. Při témž teoretickém východisku, při témž způsobu pojímání základních stylistických otázek dochází se k rozdílným závěrům v otázce vyučování slohu. Lze očekávat, že se diskuse o stylu v dalším svém průběhu bude rozvíjet i na poli stylistiky školské; bude potřebí vyřešit hlavní úkoly vyučování slohu obecně i vzhledem k jednotlivým typům a stupňům škol a p.[5]

[72]Nové sovětské práce o stylu a stylistice, jejichž hlavní závěry jsme probrali, vycházejí důsledně ze Stalinových statí o marxismu v jazykovědě a usilují ujasnit s hlediska těchto statí základní teoretické otázky předmětu a oboru. Časopisecké studie, jak jsme je při jednotlivých problémech uváděli, propracovávají základní stylistické pojmy a některé z nich, Kolossova a E. G. Rizelové, docházejí na tomto základě k vymezení předmětu stylistiky. Téměř všechny vycházejí z problematiky programově vytčené akad. V. V. Vinogradovem a z řešení, jež ve svých pracích rámcově naznačil. Zatím co se časopisecké studie vyznačují úsilím o pojmovou přesnost a teoretickým zvládnutím problematiky, trpí knižní publikace, Gvozděvův pokus o stylistiku spisovné ruštiny a školská příručka vyučování slohu B. M. Ščerbatského, nedostatkem těchto vlastností, jak bylo shodně konstatováno v sovětských recensích. Jejich význam tkví proto především v tom, že shromažďují bohatý ilustrační materiál, že přinášejí některé cenné postřehy, na př. Gvozděvova stylistika postřehy z oblasti gramatické synonymiky,[6] a že vyplňují i při všech svých nedostatcích částečně mezeru v příručkách stylistických. Jsou však zároveň svědectvím o nepropracovanosti otázek stylistických a o potřebě dalších teoretických i materiálových prací z tohoto oboru. Vždyť ani časopisecké studie se zdaleka nevyrovnávají s otázkami všemi. Nedotčeny zůstaly zatím otázky tak závažné a naléhavé, jako je místo stylistiky mezi ostatními jazykovědnými disciplinami, na př. její poměr k normativní mluvnici a lexikologii, nevyřešeny jsou otázky klasifikace stylů spisovného jazyka a j. Jejich řešení a propracování očekáváme od příspěvků dalších, které k otázkám stylu a stylistiky sovětské jazykovědné časopisy jistě přinesou.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 2, s. 66-72

Předchozí Ivan Poldauf: Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině

Následující Vladimír Skalička: Odpověď na kritiku typologie