Problém archaismů v překladu literárního díla (Na okraj nového překladu de Costerova Čtení o Ulenspiegelovi)

Jaroslav Zima

[Rozhledy]

(pdf)

-

V posledních letech zaujímala v našich linguistických pracích velmi obsáhlé místo problematika překládání. Přímým podnětem tu byly jistě především potřeby denní překladatelské praxe, snaha dát překladatelům, a to zejména překladatelům z ruštiny, určité metodické směrnice v základních otázkách jejich práce. Problém dobrého překladu není ovšem otázkou ryze praktickou, nýbrž oblastí, v níž je sepětí praxe s teorií evidentní. Proto většina vzniklých studií vyústila i v poznatky rázu teoretického a snažila se dojít i k určité kodifikaci v oblasti základních jevů překladatelské teorie a praxe.

Sledujeme-li metodu jednotlivých prací o problematice překládání, vidíme, že je tu základním metodickým principem u většiny studií srovnávání dvou úseků různých jazykových systémů, srovnávání, jež má v sobě velmi mnoho prvků povahy stylistické. Z toho plynou i dvojí výsledky takových studií: obohacují oblast poznatků z teorie překladatelské práce a přispívají i k objasnění prvků z oblasti srovnávací stylistiky. Nečiní tak ovšem vždy záměrně. Problematika překladatelské práce je jistě více spjata s denní jazykovou praxí a obsahuje nadto mnoho otázek vybočujících z oblasti srovnávací stylistiky: otázky literárně historické (na př. místo překládané knihy v celém díle autora), otázky věcné a ideologické znalosti prostředí, o němž autor pojednává, otázky metodologického rázu.[1]

Avšak ústřední oblastí, v níž se srovnávací stylistika a teorie překladatelské práce setkávají, je stylistický rozbor překladů. Je ovšem přirozené, že rozbor jednotlivých děl nemůže vždy vést k poznatkům obecně platným; směřuje spíše k jednotlivým prvkům srovnávací stylistiky. Nicméně i dílčí poznatky plynoucí ze stylistického rozboru jednotlivých překladů nebo také z rozboru určitých stylistických rovin takových děl mohou být oporou překladatelské praxi a přispívat k jejímu zdokonalování.

Uvědomujeme si zřetelně tento poznatek při studiu nového překladu díla de Costerova Čtení o Ulenspiegelovi,[2] který pořídili Jaroslav a Růžena Pochovi.

Dílo de Costerovo, vydané v třicetitisícovém nákladě, nedostává se našim čtenářům do rukou po prvé. Vyšlo před několika lety v překladě Františka Alberta v nakladatelství Družstevní práce a dočkalo se tam roku 1949 svého třetího vydání. Překlad románu, v němž de Coster umělecky přetvořil postavu legendárního šaška pozdního středověku v hrdinnou postavu bojovníka proti duchovnímu i světskému útlaku Flander a z něhož vytvořil symbolický typ lidového hrdiny bojujícího za svobodu svědomí, politickou a sociální nezávislost, guesa, zosobňujícího kladné vlastnosti a revolučního ducha flanderského lidu 16. století, znamená nesporné obohacení naší knižní překladové produkce. Tento „zpěv o nezávislosti a pomstě potlačovaného lidu“, jak de Costerovo dílo nazval Romain Rolland,[3] je ovšem vážným překladatelským problémem. Je to proto, že Ulenspiegelovi — podle slov Theuna de Vries — „dal de Coster povstat z mrtvých v řeči, kterou přejal od Rabelaise a Montaigna“, třebaže autora sami jeho přátelé od užití archaisačních stylistických prostředků zrazovali, domnívajíce se, že to četbu knihy ztíží.[4]

[123]Archaisační stylistické prostředky nejsou však základní stylistickou rovinou de Costerova díla. Tou je rovina klidného epického vypravování, jejíž jazykovou stavbu tvoří systém novodobé francouzštiny; jí pronikají i prvky lyrické „v drobných vyrovnaných lyrických strofách s větou opakující se jako refrén“.[5] Epické úseky vypravování bývají často uzavírány závěrečnými shrnujícími větnými celky, které připomínají dovětky lidových vypravěčů (Což když pověděla, usnula Kathelina, dobrá vědma, 17; A Klaes odešel smutně se Soetkinou a Ulenspiegelem, 24; A zaplakal nad nimi, 29). Shrnující dovětky mění se často v básnické zkratky, vystihující často jedinou větou složitou skutečnost a udávající základní motiv vyprávění (A tak podle věštby Katheliny, dobré vědmy, rozséval Filip všude smrt, krev a slzy, 57; A jejich hlasy hřměly jako bouře osvobození, 402; A belgická vlast sténala pod jhem, spoutána zrádci, 502).[6]

Stylisticky neutrální rovinou dnešní spisovné francouzštiny prostupuje však slohová rovina jiná; ta je jazykovým odrazem dění historického a je vyjádřena slohovými prostředky archaisujícími. V rovině stylistických prostředků archaisujících vyvstávají v otázce překladových ekvivalentů obtíže někdy těžko překonatelné. Právě v tomto směru je dílo de Costerovo příkladem typickým. Proto věnujeme jeho stylistické rovině archaisační zvláštní pozornost; vyjdeme z konkrétních jednotlivých jevů originálu i překladu a budeme usilovat o to, abychom v otázce archaismů v překladu literárního díla dospěli ke konkrétním závěrům obecné platnosti.

 

Archivní studium, jemuž de Coster věnoval od roku 1860 čtyři léta svého života, a tvůrčí úsilí autorovo podat obraz života flanderského lidu 16. století co možná nejživotněji vedou de Costera k záměrnému užívání jazykových výrazových prostředků ze starších období jazyka. Autor se často nespokojuje lexikální vrstvou franštiny 16. století, nýbrž sahá i k prostředkům starším.

Tak na př. sloveso choir, dnes jen defektivně ve franštině užívané a nahrazované již od 16. století slovesem tomber, tvoří v Ulenspiegelovi celkem pevnou součást jeho slovní zásoby (soudain chut une averse, 31 a j.) A podobně tvoří její součást i jiné časté lexikální archaismy slovesné: ouïr — Ulenspiegel le vit et ouït vomir, 311 a j.; quérir — allons quérir le curé, 363; pod. 329 a j.; occire — au lieu où gisait le corps de l’occis, 382 a j.; il deult — Qu’est-ce qui te deult?, 30; il chault — Il ne nous chault de ton Pierre le Fort, 325 a j.; il advient — il advient toutefois, 391 a j.; substantivní (někdy s výraznými archaismy tvaroslovnými, na př. nonnain): heur — Tu parles d’un si grand heur, 26; rescousse — venir à la rescousse, 388, 400 a j.; cense, manse - s významem ‚statek, usedlost‘, výrazy z období feudalismu, které nejsou obsaženy ani ve slovníku Akademie, 363; nonnain — c’est un couvent de nonnains du diable, 335; nonchaloir — tendre au doux nonchaloir, 373; castel — ferrures d’un castel, 344; adjektivní: lie — une grande tache lie de vin, 370; couard — du père couard, 319; ces couards chétifs, 332; coi (s tvarem feminina z 18. století coite, jejž de Coster píše pravopisně odchylně coîte) — tenez-vous cois et coîtes, 378; une qualité coîte, 350 a j.; féal — Ulenspiegel et son féal … Lamme, 380; colère — dolents et colères, ils portèrent le corps…, 383; příslovečné: céans — entrez céans, 293 a j.; adoncques — adoncques, buvons, 331 a j.; oncques — sans se fixer oncques en un lieu, 31; incontinent — il sera occis incontinent, 377; pod. 323; derechef — Il arma derechef son arquebuse, 290; dextrement — manier dextrement l’arquebuse, 289; imagièrement — montrant imagièrement la force, 33 a pod.; předložkové: emmi — des noires broussailles, emmi lesquelles Lamme montra derechef sa bonne trogne, 312; fors — fors les juges, 171; ès — poissons ès filets, 29; ès autres choses, 428 a j.; pravopisné: [124]nopces — Et ils menaient nopces et festins, 357; très-passé (vedle novodobého trépassé, 358) - il est très-passé, mon ami, 337; jusques — jusques à l’épaule, 303 a j.

Těžkým překladatelským problémem jsou i de Costerovy velmi časté archaismy skladebné, nejvýraznější v pořádku slov. Je to především inverse po příslovečném určení na počátku věty: soudain de partout sortirent des arbres, 207; puis à tous les points du ciel parurent les oiseaux, 208; et en haut se tiendront les mangeurs du peuple, 31 a j. pod. Tohoto archaismu, v skutečné řeči 16. století pozvolna mizejícího, užívá autor záměrně, aby silným přízvukem na konci větného celku zdůraznil nejvýznamnější prvek skutečnosti větou vyjádřené, a archaismus stává se mu tak i významným činitelem zvukově rytmickým.

K nejvýraznějším archaisačním prostředkům de Costerovým v oblasti skladebné patří prepositivní postavení adjektivních přívlastků, které — podle Dauzata — od doby renesance přecházejí značnější měrou v postavení postpositivní.[7] Dauzatem uváděný Montaignův typ „sa résolue volonté“ je velmi častým slohovým prostředkem de Costerovým, a to i tehdy, když adjektivum nemá charakter afektivní; une grisâtre mixture, 204; par filial amour, 410; la diabolique assurance, 432; c’est noir présage, 30; dans les lointains pays, 321; ta présente pauvreté, 324; l’entier monde, 333; de l’humaine besogne, 333.

Archaická a od novodobého spisovného usu odchylná je i větná poloha nepřízvučných tvarů zájmenných: je te veux aider, 316, je te vais ramener, 385; je t’ouïs parler, 402.

Výrazně archaické je i de Costerovo užívání forem záporových bez negačních komplementů: N’est-ce assez, 274; il ne te faut imaginer, 274; si tu ne trousses ton bagage, 449.

Běžně užívá de Coster i spojení předložky en s určitým členem la, živého ve franštině až do 17. století[8]: en la ville de Bruxelles, 383; en la compaignie, 383; en l’église, 398; archaicky užívá de Coster i demonstrativa ce: Ce nous est joie de quitter la terre, 316; Ce nous est ruine, 399; Et les femmes … l’excitaient à ce faire, 398.

 

Jen ojediněle probleskují v množství archaismů v díle de Costerově charakteristické, typické rysy francouzštiny 16. století, jak je syntheticky podal Wartburg[9]: latinismy jako rescousse (388, 400), dextrement (289), recouvrer (352), pejorativní významový odstín slova soudart, u de Costera velmi častého, jež toto století začíná italským vlivem nahrazovat slovem soldat. Sem patří i zmíněné pozvolna ustupující inversní věty s počátečním příslovečným určením, jež podle Wartburgových statistik zaujímají až 42 % všech vět v díle Brantômově a Montlucově a 16 % v díle Joachima Du Bellay.

Bylo by však omylem domnívat se, že archaismy v díle de Costerově tvoří systém, jak by podle jejich častého výskytu bylo možno předpokládat. Tím se dílo de Costerovo výrazně odlišuje na př. od díla Jiráskova, jenž užívá archaismů i zastaralých knižních obratů k typisační a individualisační charakteristice osob.[10]

 

U Jiráska je ovšem třeba lišit otázku archaismů od stylistického úsilí po dobovém zabarvení jazyka, t. j. snahy po přesném vystižení jazyka především lexikálními prvky doby, o níž autor pojednává. Takové dobové zabarvení není ovšem „důsledné a souměrné,“[11] zatím co širší otázka archaismů vůbec má u Jiráska zřetelné rysy stylistického systému.[12]

 

[125]Tyto rysy stylistického systému, úsilí o jistou — i když ne vždy zcela důslednou — pravidelnost v užívání určitých archaických slohových prostředků ve stejných situacích, nepozorujeme v díle de Costerově. Tato skutečnost souvisí asi nejen s okolností, že se de Coster věnoval archivnímu studiu po dobu podstatně kratší než hlavní představitel našeho historického románu, nýbrž i se zcela jiným zaměřením díla de Costerova. Nepravidelnost v užívání výrazových prostředků archaických vede tu až k tomu, že tu vedle skladebných prostředků staré franštiny nacházíme v téže oblasti syntaktické i živé prvky mluvené franštiny zcela novodobé; proti starofrancouzské negaci: il ne te faut imaginer (274) — novodobé lidové: Mais il répondait point (382). Tato rozmanitost archaisačních výrazových prostředků de Costerových a nedůslednost v jejich užití ztížila ovšem značně práci překladatelů. Donutila je především k metodě kompensační, v zásadě jistě správné. Ovšem při kompensaci „je třeba pečlivě dbát toho, aby výsledná hodnota celku zůstala zachována“.[13] Protože mnohé syntaktické archaisační prostředky díla de Costerova jsou překladem buďto zcela nepostižitelné (jako je tomu na př. v starofrancouzských formách negace), nebo jen velmi těžce postižitelné, směřuje metoda překladatelů především k tomu, že tyto prostředky kompensují archaickými výrazovými prostředky lexikálními.[14] V nich tvoří silnou skupinu slova tvořená ze slovních základů nebo slov dodnes živých zdrobňovacími příponami dnes neproduktivními. Tak pro rod mužský příponou -ec, v starším jazyce velmi hojnou, pro rod ženský příponou -ice, rovněž častou v jazyce starším, a pro neutra příponou -ce. Kompensují tedy často nepřeložitelné archaismy syntaktické slovními tvary typu výkladec (96), kůlec (56 a 155), stánec (34), úkrušec (41), pecenec (87), krušec (132), oděvec (280) a j. V rodě ženském: sítice (14), včelice (37), tobolice (50, 369), skobice (94), bečice (100), kuchařice (231); v neutrech — vrátce (na práh vrátcí, 16, 89).

Takovéto kompensace můžeme považovat za ústrojné: jimi je typický archaický výrazový prostředek jednoho jazyka vyjadřován typickým archaickým prostředkem jazyka druhého. Jsou zároveň důkazem promyšlené práce a odborné znalosti překladatelů.

Obdobně je tomu i u adjektiv. Zde se nabízejí překladatelům jako vhodné archaisační prostředky na př. adjektiva příslovečná a adjektiva zastupující genitiv, mnohem častější v jazyce starším než v jazyce dnešním. I této kompensace překladatelé Ulenspiegela vhodně a s prospěchem užívají. Archaisují sloh díla příslovečnými adjektivy typu křestní nádrž (17), klenebná díra (17), popravné pole (79), potkaní sklap (288) [126]i přídavnými jmény typu druhého, na př. krčemná smrdutost (119), měsíc krupobitný (43), jesenní vítr (119).

Někdy v usilovné snaze po archaisaci a v úsilí o dodržení systému tvoří překladatelé nová adjektiva těchto typů sami, avšak ne vždy dost ústrojně. Tak na př. správně vytvářejí adjektivum slávčí mušle, 50 (coquille de moule, 66), zcela nevhodně však adjektivum houbí žízeň (328), protože příponou -í se tvoří přivlastňovací adjektiva od jmen živočišných, řidčeji osobních, nikoli však od jmen věcí.

Vedle lexikálních archaismů, jež vytvářejí celé skupiny, zařazující se do systému jazyka, je jistě možné považovat za vhodnou kompensaci nepřeložitelných prvků i ojedinělé nesystematicky volené lexikální archaismy. Tu je ovšem situace překladatele značně obtížnější. Jestliže celé skupiny slov, archaické svým způsobem tvoření (jako na př. uvedená adjektiva příslovečná), pronikají až do doby nové ojedinělými slovy, která čtenáři zprostředkují už svým tvarem pochopení pro ostatní zaniklé nebo zanikající členy slovní skupiny, u isolovaných lexikálních archaismů tomu tak nemusí být. Tu je třeba mít na paměti, jaké vývojové stadium jazyka se v isolovaném archaismu obráží. Mnohá francouzská slova 17. století, období klasicismu, která Francouz slyšel a slyší na jevišti stále, která čte v edicích svých klasiků a jejichž znalost mu zprostředkují dokonalé komentáře k vydání klasických děl 17. století, nejsou pro něho tak archaická jako slova češtiny 17. století pro průměrného českého čtenáře. Vývoj francouzštiny nebyl v 17. a 18. století přerušen jako vývoj češtiny, a proto je Francouzi jeho třísetletá jazyková minulost bližší a známější než nám naše lexikální slovní zásoba doby pobělohorské. Proto bychom nemohli překládat lexikální archaismus francouzský stejně starým lexikálním archaismem českým. Musili bychom sáhnout k slovní zásobě z doby mnohem bližší, jejíž starobylý ráz by byl sice čtenáři jasně patrný, ale nebránil by mu v porozumění.

Uvědomujeme si tento fakt, když sledujeme isolované lexikální archaismy v překladu Ulenspiegela. V jejich výběru zašli — soudím — někdy překladatelé dále, než bylo nutné. Mnohé z jejich isolovaných slovních archaismů nepůsobí sice čtenáři znalému díla Jiráskova a Wintrova značnějších potíží, jako na př. šalše (la sauce), také piterna (la taverne ‚hostinec‘) se objevuje u obou nejvýznamnějších autorů našich historických románů; rovněž archaismy robotíř, robotěz (le manouvrier) najde čtenář i u Jiráska, Raise, Staška. Proč se však objeví jako jejich synonymum také tvar robotér (324), v našich slovnících nedoložený, není dost pochopitelné, jestliže měli překladatelé na vybranou další doložená synonyma robotář, robotník a starší robotěnec. Jazykovému povědomí novodobého čtenáře je zcela vzdálená staročeská robyně, 34 (la servante). Na závadu je tu i úplná isolovanost slova, protože na jiných místech volí překladatelé pro týž francouzský výraz novodobé slovo služka (87, 413). Také slova hostěnice užívají překladatelé v původním významu staročeském (‚hostinec‘), překládajíce tak francouzské l’hôtellerie i l’auberge, ač slovo samo má už od doby Veleslavínovy zúžený význam ‚hostinského pokoje, místnosti pro hosty‘; marně bude český čtenář hledat ve výkladových slovnících slovo podpoušť (62, 125 a j., les fricassées), v překladě často užívané; pro tento výraz francouzské kuchyně máme jen zdrobnělinu podpoušťka. Obdobně je tomu tam, kde mluví překladatelé o výborných zadušeninách a skvělých houštkách (na př. 449), překládajíce tak francouzské de célestes ragoûts et potages paradisiaques.

Snaha po usilovné archaisaci lexikální zavádí tu překladatele i k drobnému omylu věcnému, neboť slovo houštěk (nikoli houštka, jak bychom podle tvaru lokálu mohli soudit), užívané ještě v obrozenském názvosloví kuchařském, neznamenalo ‚polévku‘ (potage), nýbrž ‚hustou omáčku‘. Příliš daleko do minulosti šli překladatelé také pro slovo úkrušec, které už Jungmann označuje za zastaralé a jehož význam si může dnešní čtenář nanejvýš jen domyslit ze spojení úkrušec chleba, 41 (une tranche de pain). Také [127]staročeská slova poušek, 51 (le soufflet), a partéka ničemná, 455 (graine de larron), vzbudí v čtenáři jenom mlhavé asociace s výrazovými prostředky středověké žákovské poesie.

Problémem překladu Ulenspiegela jsou i názvy z oblasti milostné. Francouzský text se tu uchyluje k archaismům jenom ojediněle (à ta mie, 96, cigogne m’amie, 118), jinak zůstává většinou v rovině moderní francouzštiny (son ami, un amoureux, mon aimé, mon mignon, la bonne aimée, ta mignonne). Překladatelé se tu přiklonili přímočaře k výrazovým prostředkům staré češtiny v oblasti lyrické poesie milostné (milík, 77, 94 a j.; milíček, 300; milička, 77, 425; milostnička, 339; zejména však ve velmi častém užití adjektiva zmilitký, 77, 92 a často; užívají ojediněle i staročeského milá jediničko, 349, za francouzské mignonne). Takovýto pokus o lexikální archaisaci, časově pro překladatele jistě značně náročný a vyžadující filologické erudice, nemůžeme však považovat za zcela úspěšný. Textová souvislost i slovní základ umožní sice čtenáři pochopení (s výjimkou slova jedinička, které je dnešnímu čtenáři, čtenáři průměrnému, s nímž je nutno především počítat, zcela nejasné). Zmizel však citový přízvuk, který tato slova kdysi měla a který poznáváme i dnes ve francouzských slovech mignon, mignonne, mon aimé. Pokus oživit tuto citovou sféru nezdařil se ani Jungmannovi, když překládal Goethovu Mignon s názvem Píseň milostničky. Citový přízvuk je důležitou složkou významu některých slov. A o tuto důležitou složku překlad ochuzujeme, volíme-li kompensační archaismy příliš odlehlé, časově velmi vzdálené, z jejichž sémantického obsahu citový přízvuk vyprchal.

Nakonec třeba zdůraznit základní podmínku úspěšného využití kompensačních archaismů lexikálních: Lexikální archaismy, ať skupiny slov téže slovotvorné zákonitosti, nebo slovní archaismy isolované, mohou být vhodným kompensačním prostředkem za archaismy syntaktické jen tehdy, nenajdeme-li vhodné prvky kompensační v skladbě jazyka vlastního, do něhož překládáme. Metodou pro vystižení vhodného stupně archaických prostředků výrazových tu může být to, co nazývá B. Mathesius „jazykovým klíčem“, t. j. obdoba — chápeme-li ovšem toto slovo v jeho nejširším smyslu — překládaného díla v literatuře vlastního jazyka, dílo, které, třebas celkově jinak literárně zaměřené, může přece jen poskytnout překladateli analogické stylistické opěrné body. Při překladu díla de Costerova mohlo by se stát českému překladateli takovým „jazykovým klíčem“ dílo Jiráskovo v stylistické rovině archaismů. Nejen pro svou mnohotvárnost v této oblasti, nýbrž především také v otázce množství a jakosti tohoto stylistického prostředku, na jehož vhodnou míru u tohoto spisovatele upozornil B. Mathesius.[15] Jiráskovo časté užívání genitivu vlastnosti, genitivu časového, jeho archaismy v pořádku slov, zejména v kladení shodných přívlastků za podstatné jméno, ba i některé drobné archaismy tvaroslovné a hláskoslovné, uvedené ve zmíněné studii Horálkově, méně nápadné než v Ulenspiegelovi uvedené ojedinělé hláskoslovné archaismy jako veždejší, 153, nebo rovněž zcela ojedinělé tvaroslovné archaismy jako labuti (1. mn.), 451, mohly mnohem přirozeněji a účinněji zdůraznit archaickou složku stylu de Costerova než mnohé archaismy lexikální, jazykovému povědomí dnešního čtenáře příliš vzdálené (na př. dobytek, 359, ve významu ‚kořist‘ — le butin).[16]

Pokusíme-li se shrnout problém archaismů v překladě literárního díla v souhrnné poznatky obecnějšího rázu, dojdeme k těmto závěrům: Složitost a rozlohu archaismů v literárním díle nelze zpravidla vystihnout rovnocennými překladovými ekvivalenty. [128]Vhodným východiskem jsou tu kompensace, jež se mohou týkat i celých úseků mluvnické stavby, zejména četných nepřeložitelných prvků syntaktických. Z kompensačních archaismů lexikálních jsou nejvhodnější i nejzdařilejší zpravidla ty, které tvoří slovní skupiny téže slovotvorné zákonitosti, t. j. skupiny, které už způsobem, jímž jsou tvořeny (na př. dnes již neproduktivními příponami) vyjadřují minulé nebo doznívající stadium ve vývoji jazyka. Isolované lexikální archaismy je třeba volit tak, aby nebyly zcela cizí a neznámé jazykovému povědomí čtenáře. Isolované lexikální archaismy, které ztratily svůj někdejší citový přízvuk, nejsou vhodným prvkem kompensačním. Kompensace archaických syntaktických prvků prvky lexikálními je teprve tehdy na místě, nelze-li ji uskutečnit syntaktickými archaismy jazyka, do něhož překládáme.

Překladatelé díla de Costerova, jazykově pro překlad velmi náročného, zvládli se zdarem svůj obtížný úkol i v této slohové oblasti. Výhrady v podrobnostech, které jsme uvedli, jsou při složitosti problému a obtížnosti práce zcela pochopitelné.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 3, s. 122-128

Předchozí Milan Jelínek: O jazykovém slohu

Následující Bohuslav Ilek, Ivan Poldauf, J. Komárek, František Kopečný, Ladislav Cejp, K. Janáček: Jazykověda v brněnském Sborníku