Ke kritice strukturalismu

František Trávníček

[Kronika]

(pdf)

-

V svém referátě na diskusi o fonologii — viz o ní zprávu ve Slově a slovesnosti 15 (1954), str. 32 — pravil prof. Horálek, že „idealistické chápání jazyka nelze tak beze všeho spatřovat v strukturalistické teorii jazykového znaku“. O tom, že se již diskutovalo na bratislavské konferenci a že se profesor Horálek k tomu vrací „jen proto, že akademik Trávníček v stati »Objektivismus a kosmopolitismus v naší jazykovědě« opakuje tvrzení, že strukturalismus nepovažoval jazyk za nástroj dorozumění a myšlení, nýbrž v duchu filosofického idealismu za soustavu znaků, symbolů“. Snad prý se ještě najde příležitost probrat tuto otázku důkladněji, zde jen poukazuje na to, „že akademik Trávníček sám v době, kdy strukturalismus uznával za správný, označoval jazyk za nástroj myšlení a dorozumění a že se nad tím také nikdo z linguistů pražské školy nepozastavoval“.

Samo o sobě by bylo zcela vedlejší, zda jsem strukturalismus uznával za správný či nikoli, ale je třeba tuto věc osvětlit proto, že prof. Horálek z této své domněnky vyvozuje nesprávné závěry. Není prý zcela nepochybné, že je strukturalistická teorie jazykového znaku idealistická, a to proto, že se nad mým neidealistickým pojetím jazyka jako nástroje myšlení a dorozumění žádný strukturalista nepozastavoval.

Nevím, z čeho prof. Horálek soudí, že jsem strukturalismus původně uznával za správný. Z toho, že jsem byl od roku 1936 členem „Pražského linguistického kroužku“, který byl střediskem našeho strukturalismu? Členem kroužku jsem se stal tak, že jsem byl od večera na počest mých 50. narozenin, Kroužkem podníceného, za člena via facti pokládán. Nepřipomínám to proto, že bych chtěl nějak tento Kroužek zlehčovat. Ani v nejmenším. Členství v Kroužku, třebaže jsem se strukturalistickým pojetím jazyka nesouhlasil, rád jsem uznával, poněvadž jsem si vážil jeho členů, z kterých mi byli zvlášť osobně blízcí Havránek a Mathesius jako význační vědečtí pracovníci a čestní lidé. Členství v Kroužku ani nebylo vázáno na uznávání strukturalismu. Všichni jsme se pokládali za rovné ve snaze prospět svou prací naší jazykovědě a tato snaha nás nerozdvojovala, nýbrž přes různost názorů spojovala. Je třeba s uznáním připomenout záslužnou živou přednáškovou a diskusní činnost Kroužku, kterou by bylo záhodno dnes obnovit.

Někdy kolem roku 1935 dospěl jsem k pojetí jazyka, které jsem tiskem po prvé projevil v souboru svých populárních statí, vyšlém r. 1940 s titulem „Nástroj myšlení a dorozumění“. V 1. stati tohoto souboru, nazvané „Jazyk a národ“, napsal jsem (str. 4) mimo jiné toto: „Své představy, pojmy a myšlenky sdělujeme si řečí, jí se dorozumíváme, skrze ni se mezi námi vytváří vědomí pospolitosti… Dnešní láska k jazyku, vřelý poměr k němu, zájem o něj výmluvně svědčí tomu, že žijeme jako národ dále, že máme pevnou vůli žít, že si chceme s napětím všech sil uchovati to národní společenství a odevzdati je příštímu pokolení nejen neztenčené, nýbrž rozhojněné…“ Dodávám, že to vyšlo za protektorátu.

Strukturalistická definice jazyka zní takto: „Strukturální linguistika … chápe jazyk jako strukturu znaků jazykových, t. j. základní řady z říše znaků vyznačené přímým vztahem k realitě.“ Je nesporné, že se mé pojetí jazyka od strukturalistického podstatně odlišuje. Ve své uvedené práci jsem s ním nepolemisoval, protože to nebylo pro její celkový ráz vhodné. Pokud vím, ani naopak se mnou nikdo ze strukturalistů nepolemisoval. Možná proto, že to bylo za okupace, nebo že o mém pojetí přemýšleli a pod. Ale cožpak na tom vůbec záleží? Zcela nesprávně vystihuje Horálek [144]situaci tak, že se nad mým pojetím „nikdo z linguistů pražské školy nepozastavoval“, neboli že struktualismu nebylo pojetí jazyka jako nástroje myšlení a dorozumění cizí, že je to pojetí v duchu strukturalismu. Tím se situace skresluje a odvádí se pozornost od naléhavého úkolu rozebrat strukturalistické pojetí jazyka ve světle marxistického Stalinova učení o jazyce. Je však nutno vycházet ze shora uvedené definice našeho strukturalismu, neboť o jeho překonání nám především jde. Prof. Horálek praví dále, že „strukturalisté definovali jazyk jako systém vyjadřovacích prostředků, zaměřených na určitý cíl“. Shora uvedená strukturalistická definice zní však zcela jinak.

Po vyjití Stalinových statí kritisoval jsem tuto skutečnou definici jako idealistickou a uvedl jsem pro toto své mínění řadu důvodů. Snad se částečně nebo úplně mýlím; jsem ochoten své mínění opravit, arciť budou-li mé vývody přesvědčivě vyvráceny. Připomínám slovy Dobrovského, že „pronásleduji omyly, nikoli osoby“. To, co uvádí profesor Horálek, k marxistické kritice oné strukturalistické definice jazyka však nepřispívá, ani mé vývody nevyvrací.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 3, s. 143-144

Předchozí Jiří Damborský: „Język polski“ k osmdesátinám prof. K. Nitsche

Následující Zdeněk Tyl: Soupis ohlasů Stalinových prací o jazykovědě