O novém slovníku spisovné češtiny

Miloš Helcl

[Rozhledy]

(pdf)

-

(Předneseno na zasedání sekce jazyka a literatury ČSAV v dubnu 1954)

 

I

„Je tedy potřeba nového většího slovníku jazyka českého v jubilejním roce slavného díla Jungmannova velitelsky naléhavá,“ napsal r. 1934 v předmluvě k 1. sešitu Vášova-Trávníčkova Slovníku akad. Trávníček.[1] Také předmluva k Příručnímu slovníku jazyka českého z r. 1937 vychází z konstatování, že „znamenitý slovník Jungmannův a obšírný slovník Kottův již dávno nestačí potřebám nynějšího života“, protože se od těch dob slovní zásoba našeho spisovného jazyka rozhojnila „měrou neobyčejnou“.[2] Vášův-Trávníčkův slovník vyšel zatím již ve 4. vydání, z Příručního slovníku — jehož první tři svazky jsou dávno rozebrány — vychází 8. díl a blíží se k zakončení. Je nám tedy zapotřebí nového slovníku? Odpověď celé naší veřejnosti vyznívá kladně a mým úkolem je ukázat proč. Lze to říci slovy předmluvy k Příručnímu slovníku: protože od těch dob „rozhojnila se slovní zásoba našeho spisovného jazyka měrou neobyčejnou“, ale jsou i důvody jiné. Příčinou toho, že se za necelých dvacet let ukázala potřeba nového popisu české slovní zásoby, byly historické události z r. 1945 a ještě více z r. 1948, jenž se stal významným mezníkem v dějinách našeho národa a státu tím, že byl u nás vystřídán kapitalistický řád řádem socialistickým. S tím ovšem souvisel i nový pohled ideologický, vycházení z historického a dialektického materialismu místo z filosofického idealismu.

R. 1950 pak přinesl ještě další nepominutelný důvod: v červnu byly uveřejněny Stalinovy příspěvky do sovětské diskuse o marxistické jazykovědě.[3] Ty znamenaly — jak známo — definitivní odmítnutí marrismu jako pseudomarxistické teorie jazyka a přinesly nový, změněný pohled na jazyk, na jeho poměr k myšlení a ke skutečnosti, na jeho úkol společenský, na jeho strukturu. Mnoho pozornosti věnoval Stalin zvláště otázkám slovní zásoby, jejího úkolu, rozdělení a vývoje.

Z toho ze všeho vznikla nutnost uplatnit zásady nové marxistické jazykovědy i při popisu a výkladu sémantické stránky slovní zásoby.

Jsou však i praktické, konkrétní důvody pro vydání nového slovníku. Naznačené již změny ideologického východiska, státního postavení národa i společenského zřízení, faktické, ne jen proklamované uplatnění lidu jako zdroje veškeré moci ve státě přinesly značný rozvoj slovní zásoby našeho jazyka, neboť ta musí pohotově reagovat na všechny změny v životě společnosti, jíž slouží k dorozumívání, a poskytnout jí pro nové pojmy nová pojmenování.

Vedle toho dochází i k prudkému rozvoji věd, zvláště společenských a technických, a jazyk jako nástroj myšlení nemůže tímto rozvojem zůstat nedotčen, neboť bez něho by se nebyl mohl uskutečnit. Výsledkem toho všeho byla zase především reakce ve slovní zásobě, jež se tím podstatně obohatila a rozhojnila. To vše musí nový slovník zachytit.

Rychlý vzestup jazyka je vždy provázen i některými stíny, totiž nadměrným rozšířením neutrálních, neurčitých slov byrokratického vyjadřování, pronikajících do nejrůznějších odvětví činnosti (na př. nanášet, nahlásit, jelikož toho nestává a pod.); i zde slovník může pomoci v boji proti nim, neboť musí uvedené změny slovní zásoby nejen zachytit, nýbrž i hodnotit a sjednotit.

II

Rámcové these Stalinovy o jazyce a myšlení a o postavení slovní zásoby v systému jazyka byly podrobně rozpracovány a aplikovány v lexikologii sovětskými jazykovědci. [162]Studovali podrobněji otázku stálých a proměnlivých prvků v slovní zásobě a vymezení základního slovního fondu; zamýšleli se důkladně nad problémy poměru jazyka a myšlení a rozpracovávali je společně s marxistickými teoretiky, filosofy a logiky, chtějíce si přitom také vyřešit zásadní otázku o znakovosti v jazyku. Zabývali se dále problémem významu slova a jeho poměru k pojmu ve světle Stalinova učení o poměru jazyka a myšlení a vypracovali základy teorie o typech slovníků.[4]

Zvláště poslední dva okruhy otázek vystupují do popředí při vypracovávání zásad nového slovníku.

Při určování významu slova je třeba přihlížet k faktu, že význam každého slova je složitý celek, v němž se spojuje obecné se zvláštním, že je to „ten obsah lidského myšlení, vědomí, který nazýváme pojem“ (Trávníček),[5] ale že není totožný s pojmem, nýbrž je podmíněn i činiteli čistě jazykovými. Těmi činiteli jsou: místo slova v soustavě slovníku, lexikální a gramatické možnosti slova a lexikálně frazeologické varianty slova (R. Ginzburg).[6] — Lexikálně sémantická stránka každého slova a jeho hranice proti jiným slovům se dají — podle akad. Vinogradova — správně stanovit jen ve vztahu k celému lexikálně sémantickému systému jazyka. Tato these musí být východiskem zkoumání významové struktury slova. V ní pak rozlišuje Vinogradov[7] dva základní typy lexikálních významů: význam nominativní (volný) a význam frazeologicky vázaný.

Pokud jde o typy slovníků a jejich úkoly, opíráme se o starší práci L. V. Ščerby Pokus o obecnou lexikografickou teorii[8] a o studii S. I. Ožegova,[9] jenž rozborem starších i nových slovníků jazyka ruského a v souhlase s uvedenou statí Ščerbovou stanoví tři základní typy slovníků: velký zachycuje současný spisovný jazyk v rozsáhlé historické perspektivě, střední podrobně zpracovává historicky zdůvodněné stylistické rozmanitosti současného spisovného jazyka a stručný, populární, je zaměřen na normalisaci současného spisovného jazyka. Úkolem typu je dán i výběr hesel. Velký slovník zachycuje aktivní i pasivní zásobu a slova již neužívaná, ale charakteristická pro vývoj slovní zásoby, střední slovník zachycuje aktivní i pasivní zásobu současnou, stručný podává aktivní zásobu současnou a z pasivní jen slova nutná pro charakteristiku současné zásoby.

Úkolem slovníku pak je buď stanovit, zda je možno v daném případě užít určitého slova, nebo být pramenem poučení o významu slov. To je ve vyhraněné formě a se stanoviska praktického použití rozdíl mezi slovníkem, který popisuje normu existující [163]v jazyce, konstatuje, co je v jazyce normální, t. j. souhlasné s normou, neboli slovníkem normativním a slovníkem informativním. Ve skutečnosti je podstata rozdílu hlubší. Základem normativního slovníku je jednotné (reálné) jazykové povědomí jistého kolektivu v jistém časovém úseku, slova v něm soustředěná tvoří jednotný systém. Základem slovníků informativních, k nimž patří na př. také encyklopedické slovníky, není žádné jednotné jazykové povědomí, jejich slova netvoří systém a náleží často různým kolektivům a různým dobám.

Podkladem naší práce na novém slovníku však jsou i kritické připomínky rázu teoretického i praktické poznámky souhrnné i detailní, jak je přinesly recense o nových slovnících a nových vydáních slovníků jazyka českého, ruského i jiných.[10]

A nelze přejít mlčením, že oporou dnešní lexikografické práce u nás se stává i jednání bratislavské lexikografické konference z r. 1951, na níž se pracovníci Ústavu pro jazyk český velmi činně podíleli a jejíž výsledky konečně vyšly tiskem v Lexikografickém sborníku.[11] Tam se jasně odůvodňuje značný ideologický význam slovníků a slovnikářské práce, tam se pojednává i o jednotlivých detailních a speciálních problémech i dílčích úkolech slovnikářské práce, jako je vystižení významu slova a jeho roztřídění, z toho plynoucí výstavba heslového odstavce, určování, třídění a řazení významů, způsoby a prostředky vykládání významu, jeho dokládání, připojování frazeologie a j. Všechny tyto otázky musí lexikograf i při vypracované lexikografické teorii konkrétně řešit vždy nově, takže každé vypracované heslo, zvláště slov mnohoznačných a frazeologicky bohatých, je vlastně samostatnou jazykovědnou studií. Nelze tedy pochybovat o tom, že slovnikářská práce je odpovědnou prací vědeckou. Uvádím i názor sovětského lexikografa S. I. Ožegova o této otázce. V citovaném již článku O třech typech výkladových slovníků ruského jazyka (Voprosy jazykoznanija 1952, č. 2, str. 85 n.) jasně říká: „Zatím co dříve největší ruští jazykovědci, počínajíc Lomonosovem, považovali slovnikářskou práci za velmi důležitou část jazykovědného bádání a mnozí přední učenci — A. Ch. Vostokov, I. I. Srezněvskij, J. K. Grot, A. A. Šachmatov — se přímo účastnili sestavování slovníků, v době nadvlády Marrova učení byla slovnikářská práce s pohrdáním prohlášena za nevědeckou a řemeslnou, třebaže V. I. Lenin přímo vyzýval učence, aby vytvořili slovník současné ruštiny. Představitelé „nového učení“ o jazyce se s plným souhlasem svého učitele N. J. Marra dívali na slovnikářskou práci jako na zástěnu, kterou se „idealisté“ a „formalisté“ oddělovali od „nového učení“ o jazyce. Všechna slovnikářská práce, i praktická, i teoretická, stala se podezřelou, neboť se nemohla opírat ani o marrovskou teorii jednoty glottogonického procesu, ani o teorii stadiálnosti jazykového vývoje.“ —

III

Při stanovení typu nového slovníku českého jazyka a jeho úkolů bylo třeba vycházet nejen z teorie, nýbrž i z faktického stavu uspokojení potřeb veřejnosti na poli slovnikářské práce. Ten vede k požadavku připravit slovník určený co nejširšímu okruhu uživatelů spisovného jazyka, a to takový, který by spojoval přednosti slovníku velkého typu s výhodami slovníků menších. To znamená, že ani tento slovník nebude čistým typem slovníku normativního, nýbrž — tak jako řada jiných dobrých slovníků — cílevědomým a záměrným sloučením obou typů teoreticky vyvozených.

Bude musit zachytit normu současného spisovného jazyka v nedogmatickém pojetí (t. zv. úkol normativní) a kromě toho uvádět i slova mimo normu, která uživatel potřebuje v slovníku nalézt (t. zv. úkol informativní). Bez plnění tohoto úkolu by slovník [164]neumožnil porozumění nejen klasické literatuře 19. století, ale ani literatuře současné, protože se i v ní vyskytují slova s významy, které nepatří do současného spisovného užívání, ba mohou s ním být i v rozporu.

Hlavním úkolem slovníku ovšem bude zachycení současného spisovného jazyka po stránce lexikálního významu a nezbytné určení stylistických možností použít daného slova nebo významu, nejde-li o slovo (význam) stylisticky bezpříznakové, neutrální. Slovník bude však i zdrojem poučení o prostředcích mluvnických, t. j. o tvaroslovné a syntaktické (vazebné) stránce slova, dále o jeho stránce pravopisné a konečně i o stránce orthoepické. O zachycení správné výslovnosti však půjde mnohem více u slov přejatých než u slov domácích, a to s opřením o kolektivní práci Ústavu pro jazyk český a pracovní orthoepické komise vědecké rady Ústavu.

Při sledování úkolu informativního půjde o to, podat ve slovníku výklad významu slov vyskytujících se v uměleckých dílech klasiků i současných mistrů jazyka, ale netvořících jednotnou, organickou, ustáleně užívanou a stylisticky neutrální součást současného lexikálního systému, a to s hlediska dobového užívání (slova zastaralá, archaismy, slova nově tvořená), dále s hlediska okruhu užívání, upotřebitelnosti v určitém jazykovém stylu (poetismy, slova knižní, hovorová, slova obecné češtiny, dialektismy, slova slangová) a konečně s hlediska citového zabarvení, emocionálnosti (slova kladně nebo záporně citově zabarvená, slova domácká, hanlivá, zhrubělá).

Zvláštní pozornost musí chystaný slovník věnovat i odborné terminologii. Zde půjde jednak o otázku výběru termínů, jednak o jejich výklad. Zásadně lze říci, jak na to ukázal i S. I. Ožegov,[12] že obecný jazykový slovník nemůže podat s úplností terminologii daného druhu a že rozhodujícím zřetelem pro výběr termínu nemůže být jeho důležitost v systému pojmů příslušného oboru, nýbrž jeho funkce společenská, jeho celonárodní užívání, které jeho zařadění a vyložení odůvodňuje, neboť termín se tím stal prostředkem dorozumívání i mimo úzký okruh odborníků.

Vedle těchto úkolů má však náš slovník ještě další úkoly, jejichž splnění vyžaduje naše dnešní situace. Je to především zvláštní zřetel k výkladům významové stránky slov s hlediska marxistické jazykovědy, zvláště u těch hesel, která v Příručním slovníku byla vytištěna před publikováním Stalinových statí a před bratislavskou lexikografickou konferencí. To se týká i odborného názvosloví, především ve vědách společenských.

Dále je třeba, aby se nový slovník zaměřil bohatě i na frazeologii i s jejím stylistickým hodnocením. Neméně potřebné je, aby přinášel i nejběžnější synonyma u jednotlivých slovních významů, a to rovněž se stylistickým hodnocením, byť zatím jen nejzákladnějším.

IV

Rozsah a obsah slovníku vyplývá z úkolů slovníku a je závislý na způsobu zpracování heslových odstavců. Slovník musí obsahovat základní slovní fond a běžnou ostatní slovní zásobu spisovného vyjadřování písemného i ústního s časovou hranicí let osmdesátých minulého století. K tomu připojí i lexikální zvláštnosti klasiků 19. století i současných mistrů jazyka. V duchu vytčených úkolů bude zařaděna i základní, hlavně však nová terminologie nejdůležitějších oborů, především věd společenských (politické ekonomie, marxismu-leninismu) a technických, celkem asi 100 000 zpracovaných slov.

Rozsah slovníku, plánovaného na 3 500 stran ve 3 svazcích, bude zmenšen tím, že odvozená slova budou v určitých případech připojována k heslovému odstavci slova základního („hnízdována“), a tím, že slova složená budou rovněž seskupována pod heslo prvního členu, po příp. nahrazena u produktivních způsobů skládání samostat[165]ným zpracováním prvních, resp. druhých členů složeniny ve formě hesla. Samostatnými hesly budou i jednotlivé produktivní předpony.

V

Kolektiv pracovníků se pokusil ověřit si správnost svého pojetí úkolů, cíle, rozsahu i pracovních metod tím, že připravil a vydal ukázkový sešit chystaného slovníku.[13] Ten byl koncem minulého roku rozeslán s dotazníkem a s žádostí o účast v anketě o slovníku. Chtěli jsme si tím jednak vyšetřit názory a přání budoucích uživatelů slovníku ze všech vrstev naší národní společnosti, zejména též vědců a praktiků přírodovědných a technických oborů, jednak získat posudky a zlepšovací náměty od našich i zahraničních jazykovědných odborníků. A to se nám podařilo. Vedle několika obsažných příspěvků od členů našich filosofických a filologických fakult došly i cenné poznámky slavistů vídeňských.

Výsledky této ankety budou převzaty do definitivního znění zásad o pracovním postupu[14] a do teoretického i praktického uvedení do slovníku pro jeho uživatele v budoucí předmluvě k chystanému slovníku.

Na základě výsledků dosavadní domácí lexikografické tradice a opřeni o sovětskou marxisticko-leninskou lexikologii a lexikografii snažíme se připravit pro naši širokou veřejnost slovníkové dílo, které by v míře co největší přispělo k vytříbení celonárodní, spisovné formy našeho národního jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 4, s. 161-165

Předchozí Jaroslav Voráč: Dosavadní výsledky soustavného zkoumání českých nářečí jihozápadních v souvislosti s vývojem celonárodního jazyka

Následující Bohuslav Hála: Výzkum srozumitelnosti řeči při telefonním přenosu