Výzkum srozumitelnosti řeči při telefonním přenosu

Bohuslav Hála

[Rozhledy]

(pdf)

-

(Předneseno na zasedání sekce jazyka a literatury ČSAV v dubnu 1954)

 

Fonetický kabinet, zřízený po ustavení Československé akademie věd při Ústavu pro jazyk český, převzal povinnosti Fonografického archivu a fonografické komise bývalé České akademie věd a umění, ale kromě toho — za nových podmínek — věnoval se od samého počátku své činnosti i úkolům novým, a to nejen ryze teoretickým, ale i praktickým.

Prvním takovým praktickým úkolem byla spolupráce na státním úkolu č. 205, jehož thematem bylo stanovení logatomů pro zkoušení kvality telefonních zařízení metodou subjektivní.

K této práci se kabinet dostal vlastně přes Fonetický ústav filologické fakulty Karlovy university. V roce 1952 jsem totiž podle před tím ohlášeného závazku vykonal několikahodinový cyklus přednášek pro školitele telefonních manipulantů a manipulantek. Účelem bylo vyjasnit jim některé potřebné věci z fonetiky češtiny, a to takové, jež by přispěly jednak k ulehčení jejich obtížné práce, jednak k úspornosti telefonního provozu s hlediska ztrátových časů. Hlavním vodítkem při tom mi bylo vštípit jim důležitý fakt, že neporozumění při telefonním přenose může být zaviněno častěji nesprávnou a nedokonalou artikulací než nedokonalostí technického zařízení.

Na podzim téhož roku byl jsem požádán o uspořádání celotýdenního kursu pro větší počet školitelů a školitelek; tento kurs jsem absolvoval s pomocí doc. M. Romportla, [166]tehdy svého asistenta. Při této příležitosti jsem byl dotázán, zdali bych se nemohl zúčastnit práce na stanovení logatomů, t. j. zkouškových mluvních útvarů. Tuto spolupráci jsem přislíbil, dal ji do plánu Fonetického kabinetu na rok 1953 a pověřil jejím praktickým prováděním vědeckou pracovnici tohoto ústavu dr. B. Borovičkovou, která se už při své disertaci na filologické fakultě zabývala akustickými problémy srozumitelnosti české řeči, ovšem nikoli při přenosu nebo v uzavřené prostoře, nýbrž na volném prostranství. Svěřený úkol dr. Borovičková také splnila.

 

Před započetím práce bylo nejdříve třeba ujasnit si problematiku daného úkolu s hlediska fonetického. Od telefonního zařízení se totiž požaduje přenos alespoň srozumitelný; přenos zcela věrný zůstává požadavkem pouze ideálním, omezeným zřeteli hospodářskými. Právě tyto hospodářské zřetele snižují schopnost přenášecí na pouhých 2 500 kmitů za sekundu. To je velmi málo a vystačí jenom pro samohlásky, jež podle mých zjištění (ve spise Akustická podstata samohlásek, 1941) požadují jakožto horní mez srozumitelného přenosu právě asi hodnotu výše udanou: nejvyšší ze všech samohlásek, dlouhé í, vybírá totiž pro svou realisaci v každém jednotlivém případě charakteristický tón z oblasti mezi 2132—2393 c/s (toto číslo platí přirozeně pro vysoký formant samohlásky í, t. j. pro formant ústní).

Skutečně také pozorujeme, že k nesprávnému slyšení samohlásky dochází při telefonování málokdy, a i pak je třeba neporozumění přičíst spíše na vrub výslovnosti mluvícího (ve středočeské výslovnosti bývají citelně deformovány samohlásky o, i a částečně, ač sporadicky, také a). Zato nesrovnatelně obtížnější jsou poměry při souhláskách.

Souhlásky především požadují daleko vyšší mez přenášení; to platí zejména o sykavkách, jejichž kmitočty dosahují hodnoty až 8, ba i 9 tisíc kmitů za vteřinu. Očekávali bychom proto, že některé z nich budou ze schopnosti přenosu už takřka předem vyloučeny. Ve skutečnosti není však situace tak špatná, jak by se podle uvedených čísel mohlo zdát. Souhlásky mají totiž ještě jiné poznávací znaky, nežli jsou formanty: účast hrtanového hlasu, tóny různých dutin, trvání a pod. Některé z nich lze podle těchto doprovodných znaků dost dobře poznat i po vyřazení hlavního formantu, jiné už méně anebo vůbec ne. Po těchto nutných předchozích poznámkách můžeme se nyní věnovat vlastnímu předmětu našeho sdělení.

Jakost telefonního systému se posuzuje podle srozumitelnosti řeči.

Srozumitelnost se dá zkoušet buď cestou objektivní, t. j. fysikálním proměřením jednotlivých složek spojovacího řetězu, anebo cestou subjektivní, při které posuzujeme celkovou kvalitu mluvené řeči v té podobě, v jaké se dostává k poslouchajícímu. První metoda má význam hlavně pro výrobce telefonních zařízení, druhá pro toho, kdo telefonní spojení provozuje, pro správu spojů (v našem případě ministerstvo spojů, které obstarává telefonní spojení nejen uvnitř státu, nýbrž i se státy ostatními). V současné době se dostává do popředí zájmu metoda subjektivní (akustická), a to přes veškeré nedostatky, jež nutně s sebou přináší. Je doporučována i mezinárodním poradním sborem.

Pro zkoušení tohoto druhu je zapotřebí vhodného textu. Ten musí být upraven tak, aby se při něm rušivě neuplatňovaly individuální vlastnosti jak mluvícího, tak poslouchajícího. Zejména je třeba vyloučit, aby si poslouchající nemohl doplnit ze souvislosti ony hlásky nebo slova, jež by docházely k jeho sluchu v podobě skreslené. Proto se nehodí text souvislý, ať už v podobě slov nebo i celých vět.

Z uvedených důvodů vyhovují proto nejlépe danému účelu texty s jednoslabičnými, po příp. i dvojslabičnými útvary, které nic neznamenají, t. zv. logatomy. Jde jen o to, jak takové logatomy sestavit.

[167]Problém sám není nový a zabývají se jím odborníci všech států. Jenom způsob úpravy logatomů se liší. Je přirozené, že pokud jsou při tom techničtí odborníci odkázáni sami na sebe, nevědí si obyčejně s řešením této otázky rady. Jejich postup to zřetelně dokazuje. Tak na př. byl zvolený text (třeba z novin) rozstříhán na slabiky (je otázka, zdali toto rozdělení bylo provedeno správně) a ty pak náhodně sceleny v text beze smyslu; závadou tu ovšem bylo, že některé slabiky se náhodou kryly s existujícími slovy, což mělo přirozeně vliv na výsledky měření. Jindy zase byly jednotlivé hlásky vloženy do tří krabic a náhodným vytažením sestavovány z nich trojčlenné logatomy; při tomto postupu se ovšem některé logatomy nedaly vůbec vyslovit. Byla také sestavena mezinárodní logatomická tabulka, utvořená na základě esperanta.

 

Žádný z uvedených postupů se pro zamýšlený účel nehodí, a proto jsme volili postup nový, samostatný. K tomu nutno ještě dodat, že existující již pro češtinu logatomy, které svého času sestavil prof. Vachek pro akustické zkoušky divadelních sálů,[*] hodí se právě jenom pro zkoušení uzavřených prostorů, nikoli však pro zkoušení přenosu, skreslovaného vlivem elektroakustických měničů. Krom toho počet Vachkových logatomů je příliš malý, takže si zkoušející osoby mohou jejich znění snadno zapamatovat, což ovšem není žádoucí.

Naše logatomy byly sestaveny v podobě hláskových shluků jednoslabičných až dvojslabičných. Souhlásky byly umístěny do shluků dvojslabičných vždy mezi dvě a, tedy aba, aca, ača, ada atd. Podobné logatomy byly sestaveny též pro souhláskové skupiny dvojčlenné (k tomu se užilo disertační práce dr. J. Kreipla z Fonetického ústavu Karlovy university). Samohlásky se zařadily do shluků jednoslabičných, a to tak, aby byly vždy mezi dvěma jednoduchými souhláskami. Kromě toho byly sestaveny ještě další logatomy s užitím počátečních slovních souhláskových skupin, pokud se ovšem v češtině vyskytují, a to podle Příručního slovníku jazyka českého celkem asi podle ¹/₄ milionu slov. Logatomů bylo sestaveno 70.000. Každý z nich se může vyskytnout v nějakém českém slově, opírá se tedy nejen o hláskový, nýbrž do jisté míry i o kombinační materiál českého jazyka. Od zavedení trojčlenných skupin souhláskových jsme upustili, poněvadž tím by se celá práce nesmírně zkomplikovala, aniž by se tím praktickému provádění zkoušek přinesl zvláštní užitek. Z téhož důvodu jsme u logatomů, které byly určeny pro zkoumání souhlásek, vyloučili jiné samohlásky nežli a. Jak už bylo řečeno, nepodléhají samohlásky skreslení, které by stálo za úvahu; krom toho zavedení rozličných samohláskových kvalit by mohlo podporovat zapamatování celkového zvukového obrazu některého logatomu a tím ovlivňovat výsledek zkoušky. Naopak byli jsme toho domnění, že právě důsledné umístění a do všech logatomů souhláskových přispěje k soustředění pozornosti posluchače jedině na poslech souhlásek.

Sestavené logatomy byly na to prakticky vyzkoušeny četnými pokusy. Při tom se vzalo v úvahu, že výsledky zkoušek nezávisí jenom na kvalitě technického zařízení a způsobu jeho uspořádání, jakož i na podmínkách uspořádání pokusů a dále na sestavení i podobě logatomických textů, nýbrž i — a to značnou měrou — na osobě diktující a osobách zapisujících, jejich individuálních vlastnostech, zejména sluchu. Proto byly osoby přihlášené k těmto pokusům nejdříve audiometricky přezkoušeny, a to v Logopedickém ústavě hl. m. Prahy, který je veden prof. M. Sovákem. Podle výsledku těchto zkoušek bylo pak vybráno definitivně jenom 20 osob, jimž se dostalo i odborné instruktáže o tom, jak si počínat a oč při zkouškách jde. Naslouchalo se pomocí 20 přístrojů, jejichž poměrně stejná kvalitnost byla nejdříve experimentálně zjištěna. Mezi jednotlivými hláškami byla vsunuta třívteřinová pausa; čas byl kontrolován optickým metronomem, [168]k tomu účelu zvlášť sestrojeným. Síla hlasu diktující osoby se kontrolovala indikátorem hlasitosti.

Pokusy byly rozvrženy na několik dní, aby se předešlo únavě zúčastněných osob. Hluk v místnosti byl 30—40 decibel, neměl tudíž vliv na snížení srozumitelnosti. Celkem bylo nadiktováno skoro 70.000 logatomů; výsledky těchto zkoušek byly pak statisticky zpracovány v tabulkách, ukazujících v procentech počet záměn. Na jejich základě byly nakonec sestaveny definitivní tabulky pro oficiální potřebu; skládají se ze 40 textů po 50 logatomech. Bude se jich nyní užívat při zjišťování kvality telefonních spojů.

Kromě těchto praktických výsledků přinesly pokusy s logatomy i mnoho zajímavých poznatků jiných. Byla stanovena různá srozumitelnost hlásek za stejných podmínek, jejich záměny s hláskami jinými a také rozdíly mezi hlasem ženským a mužským (zde se ukázalo, že hlas ženský má menší procento srozumitelnosti nežli hlas mužský).

Samohlásky měly daleko větší procento srozumitelnosti nežli souhlásky; nejlepší výsledek měla samohláska a (99,5 pro hlas mužský a 98,5 pro ženský), nejhorší o (95,2 pro mužský a 82,4 pro ženský).

Ze souhlásek byly nedostatečně přenášeny s, z, c, f, při ženském hlase k tomu přistoupily nadto ještě ch, p, b.

 

Na konec je třeba dodat, že se v průběhu uvedených prací vynořila řada otázek nových, jejichž prozkoumání by jistě přineslo mnoho nových poznatků rázu a dosahu teoretického i praktického.

Kabinet hodlá proto ve výzkumu tohoto druhu pokračovat.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 4, s. 165-168

Předchozí Miloš Helcl: O novém slovníku spisovné češtiny

Následující Jaroslav Popela: Nové významné dílo české lexikografie