K dějinám označování samohláskové kvantity v českém pravopise

Décsy Gyula (Budapešť)

[Články]

(pdf)

-

Délka samohlásek patří k těm vlastnostem českého jazyka, které středověcí písaři ve svých textech obyčejně neoznačovali. Kvantitativní rozdíl mezi samohláskami měl sice v staré češtině rozlišující úlohu, ale ta nebyla prvořadého významu. Rozdíly jako dal — dál, vesele — veselé, hadi — hadí, vole — vóle, [53]sud — súd, (u)myto — mýto se obyčejně nevyskytly v blízkosti u sebe v středověkých textech, majících uzavřený styl (náboženská literatura) a méně rozmanitou slovní zásobu. I když se setkala dvě slova, která se lišila od sebe pouze kvantitou jediné samohlásky, jako na př. 2. a 3. os. sg. aor. prosi a 3. os. pres. sg. prosí, z textové souvislosti většinou bylo jasné, má-li se číst slovo s dlouhou nebo s krátkou kvantitou. Zanedbáváním označování délky tak nevznikalo nebezpečí podstatného narušení smyslu.

S vývojem a s větším rozšířením písemnictví vyvstala však potřeba grafického rozlišování samohláskové kvantity. V druhé polovině XIV. století písaři už často označovali délku samohlásek, a to zdvojením litery, na př. dat. pl. naam, nom. sg. zelee warzenee, lok. sg. wesselii, gen. pl. nooh, instr. sg. ciestuu, nom. sg. m. wsselykyy (doklady z Gebauera, Hist. mluv. I). Zdvojení litery je nejspontánnější způsob grafického znázorňování délky. Jeho stopy většinou najdeme v pravopise národů, které přijaly latinskou abecedu, když jejich jazyk má nebo měl samohláskovou kvantitu. Jako důsledný systém dodnes žije ve finském pravopise, kde ku př. píší aamu ‚ráno‘, riippua ‚viset‘, sää ‚počasí‘ atd.

Jak známo, diakritická znaménka pro označování délky samohlásek už začal užívat Štítný, ale zásluha o jejich vědomé a důsledné využití patří Husovi. Středověcí písaři však nebyli s to zavést a dodržet revoluční zásady v pravopise. Z pokrokových zásad Husovy úpravy snad právě čárky pro označování délky pronikaly nejnesnadněji do rukopisů. Stylistický okruh spisovné češtiny v XV. století už byl dost široký, písařům a opisovačům však ještě vždy nezáleželo na písemném zachycení samohláskové kvantity. Poněkud lepší technické možnosti a porozumění přinesl po této stránce vynález tiskařského lisu. České tisky XVI. století označují délku samohlásek už dost důsledně, jednotný systém označování pro kvantitu však zavedla teprve bratrská pravopisná úprava na konci XVI. století.

Bratrský pravopis v označování délky samohlásek se také odchyluje od Husových zásad na úkor důslednosti. Diakritická znaménka má totiž pouze při protějšcích a — á, e — é, y — ý a částečně u — ú (za staré ú na začátku slova), samostatným grafémem označuje však délku hlásky i, a to literou j. S hlediska systému diakritických znamének je to právě taková nedůslednost jako užívání spřežky ss proti jednoduchým písmenům č, ž a ř. Literou j v platnosti dlouhého i stojí český pravopis v důležitém úseku svých dějin (XVII.—XVIII. stol. a první pol. XIX. stol.) úplně sám mezi pravopisnými soustavami vzniklými na základě latinské abecedy. Označování í znakem j v bratrském pravopise však není náhodou. Příčiny jeho vzniku najdeme jednak v historickém vývoji českého vokalismu v XII.—XIV. století, jednak v praktičnosti písařů a hlavně tiskařů XIV. století.

Jak známo, systém krátkých a dlouhých samohlásek (kvantitativní korelace) v češtině XI. století vypadal takto:

a — á, e — é, i — í, o — ó, u — ú, y — ý.

[54]Tyto kvantitativní protiklady měnily se do konce XIV. století ve většině případů v kvalitativní rozdíly v důsledku několika hláskových změn, které schematicky můžeme přehlédnout takto: 1. Hlásky a a á mezi dvěma palatálními souhláskami a na konci slova po nich[1] přehlasovaly se v ie (v obvyklém přepise ě) a v ié (v obvyklém přepise ie), po l, v e a é, od počátku XII. století. 2. Hláska u po palatálních souhláskách (’u) měnila se v i (a ’ú v í) v XIV. století. 3. Hláska ý (a částečně také í) měnila se v ej asi v XIV.—XV. století. Tato změna se však v spisovném jazyce nerozšířila všeobecně, nepřijal ji ani Hus, ani bratrská úprava. 4. Dvojhláska ié po palatálních souhláskách se monoftongisovala směrem k polosamohlásce v í zhruba v XV. století. 5. Hláska ú (která po změně ’u v i, ’ú v í mohla stát pouze po nepalatálních souhláskách) diftongisovala se v au̯ zhruba v XV.—XVI. století. Bratrská úprava však tuto změnu na začátku slov nepřijala (úd místo hovorového aud), 6. Dlouhé ó se diftongisovalo v u̯ó (v obvyklé transkripci uo) během XV. století. Toto u̯ó se monoftongisovalo směrem k polosamohlásce v ú (bratrská úprava píše ů, t. j. původní o nad literou u) v XVI. století.

Po provedení těchto změn na konci XVI. století na místě kvantitativních protikladů XI. století byly tyto hlásky:

a) mezi původními palatálními souhláskami (na konci slova po nich);

b) po nepalatálních souhláskách:

a)	e — í,	e — í,	i — í,	- — u̯o(ů[2]),	i — í,	- — -;
b)	a — á,	e — é,	i — í,	o — u̯ó(ů),	u — au̯(ú),	y(i) — ej(í)

Měla tedy čeština ke konci XVI. století kvantitativní protiklady vlastně pouze u samohlásek a e i a částečně u (spisovný jazyk na začátku slova). Původní á é ú měnily se v í sice pouze po palatálních souhláskách, ale počet jejich výskytu i takto velice poklesl. Podstatně se zvýšila však frekvence samohlásky í, které nejenže se neměnilo v žádnou jinou hlásku, ale stalo se dědicem veškerého dlouhého a e u v poloze po původních palatálních souhláskách a rovněž každého ié a ý. Hláska í je dodnes nejčastější dlouhou samohláskou českého jazyka a s hlediska frekvence stojí na devátém místě v systému českých hlásek.[3]

Poměry kvantity v češtině od konce XVI. století v podstatě nepodlehly změnám. Údaje Mazlové o průměrném výskytu českých hlásek, i když se zakládají na zkoumání moderních textů, s hlediska samohláskové kvantity mohou být považovány za charakteristické také pro české texty konce XVI. století. K znázornění častosti výskytu tří plnocenných kvantitativních protikladů můžeme z těchto údajů sestavit tuto tabulku:

e : é	= 97 : 12
a : á	= 70 : 23
i : í	= 61 : 41

[55]Z tabulky je zjevné, že poměr průměrného výskytu samohlásky dlouhé ke krátké je u i pro délku mnohem příznivější než u hlásek e a a. Písaři a pracovníci tiskáren v XVI. století (a od té doby také) daleko více stáli před úkolem označování protikladu i — í (když jim ovšem šlo o písemné rozlišování samohláskové kvantity), než tomu bylo v případě e — é, a — á. Pro označování délky i se však pro ně nehodila čárka nad literou, a to proto, poněvadž v XVI. století tečka nad i je už nezbytnou rekvisitou grafické konstrukce písmena i (t. j. krátkého i). Grafický protiklad i — í v této době nevyhověl požadavkům svého poslání, jeho visuální dojem nebyl dost průkazný a nápadný při méně vyvinuté tiskařské technice a čárami často nadbytečně zatíženém písmě, hlavně když se tisklo nebo psalo švabachem. Proto zachovali a užívali čeští tiskaři ještě i v XVI. století starou spřežku ii pro označování délky, ovšem s určitou grafickou modifikací.

Jak známo, je písmeno j pouze grafickou obměnou písmena i. Vzniklo tak, že písaři přidávali k písmenu i „ocásek“, aby v nekonečné řadě „nožiček“ středověkého písma, zejm. u dvou ii usnadnili čtenářům rozpoznání liter (z toho důvodu začali psáti i tečky nad písmeny i, y a j). Už v XV. století stalo se obyčejem, že v druhé části spřežky ii psali nebo tiskli literu j, t. j. i s ocáskem. Tuto konstrukci najdeme už v první české knize, v Kronice trojánské z r. 1468. Spřežka ij v hodnotě hlásky í trvá v českých tiscích dost důsledně až do bratrské úpravy. Podle našich pozorování rozhodně v nich převládají nad písmeny ý a í, pokud pro označování é a á stávají se litery s diakritickým znaménkem (čárkou) běžnějšími. V systému diakritického pravopisu v druhé polovině XVI. století spřežka ij se začala zdát cizím, neorganickým elementem. Blahoslav píše ve své Gramatice, že „přídavek ten o odvojování liter, totiž aby psáno bylo ij, ee etc., „není dobrý“ (Grammatika česká, vyd. Hradil a Jireček, str. 5). Pro označování dlouhého i navrhl vynechání první části spřežky ij, která se mu už jevila patrně pouze historickým přežitkem, a doporučil psáti jen literu j (j s čárkou). Tento způsob označování délky i uskutečnila bratrská úprava, která však nepožadovala psáti čárku nad j (j); grafický protiklad i — j, totiž ȷ bez čárky, dost výrazně znázorňoval kvantitativní rozdíl i — í, nejvýznamnější svou frekvencí v systému samohlásek českého jazyka.

Funkci písmene j v hodnotě hlásky í v českém pravopise zrušila až t. zv. skladná oprava r. 1842. Při této příležitosti řekl Šafařík, že touto opravou písmeno „j na své místo a tam postavíme, kde je zdravý rozum, příklad našich praotců a zvyk téměř celé Evropy postaviti velí“.[4] Historický argument v tomto odůvodnění je zjevně omyl, poněvadž v starém českém pravopise písmeno j v hodnotě hlásky j nikdy nebylo rozšířeno.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 1, s. 52-55

Předchozí Josef Filipec: Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace

Následující Lubomír Doležel: Pracovní porada o otázkách stylistiky