Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

-

I. Východiskem rozboru v oblasti odborného stylu je samozřejmě rozbor konkrétních odborných projevů, na jehož základě pak dospíváme k studiu obecnějšímu. Jde nám zde ovšem nikoli snad o rozbor školský, s kterým se někdy také setkáváme, ale spíše o podstatné otázky rozboru, neboť jsme přesvědčeni, že se tyto otázky u nás hodně opomíjely a vlastně ještě opomíjejí, a to jak ke škodě stylistiky — neboť tu je jedna z hlavních příčin jejího nedostatečného vyvinutí jako vědy —, tak také ke škodě ostatních disciplin jazykovědných a tvrdíme, že i ke škodě naší vědy a odborné práce vůbec. Tyto skutečnosti není třeba pro jejich naprostou evidentnost ani příliš dokládat. Poukážeme jen na to, že ani čelná díla naší jazykovědy, ať už mluvnice nebo slovníky, nevyužívají dostatečně jazyka odborných projevů v celé jeho bohaté šíři, ba v některých z nich tento jazyk proti jazyku děl uměleckých naprosto zaniká. Příčiny tohoto stavu by se daly vystopovat ve vývoji naší literatury i jazykovědy v minulosti jak bližší, tak i vzdálenější.

Tato situace je charakteristická i pro orientaci naší stylistiky: v ústředí jejích zájmů stojí právě styl odborný často na jednom z míst posledních a její zájem se upíná především k lákavějšímu stylu děl uměleckých anebo k oblastem vděčným pro kritické hodnocení, jako byl a ještě i je styl úřední a publicistický. Otázky positivního a úplného rozboru se však zanedbávají a kriteria, jakož i zkušenosti získané na př. studiem děl uměleckých, se pak předčasně zobecňují a apriorně přenášejí na studium ostatních stylů vůbec.

Situaci, která vládla v české jazykovědě v době po první světové válce, osvětlí dobře stručná historická retrospektiva. Redakce Naší řeči cítila tehdy dobře důležitost odborného „jazyka“, a otiskovala proto — počínajíc druhým ročníkem — pravidelně i obšírné rozbory jazyka odborných děl, na př. Jos. Šusty, Zd. Bažanta, Lad. Syllaby, Karla Rysky, Karla Weignera a j., tyto rozbory však měly značné nedostatky. Tak na př. spisovný jazyk se ještě neviděl ve funkčním rozlišení, přenášela se na něj hlediska jazyka lidového, pozornost se soustřeďovala na věci vedlejší ke škodě věcí podstatných a vedlejší věci se často ještě brusičsky zatemňovaly. Klasický doklad této bezradnosti máme v doznání V. Ertla:[1] „Nejbolavější stránkou naší odborné literatury je však ta stránka jazyka, které skoro nelze zachytit v mluvnicích a která vlastně jest jeho nejpodstatnější vlastností. Je to způsob myšlení, představování, spojování a přenášení představ, [38]to, co je každému jazyku vlastní …“ (prolož. J. F.). V tomto sebekritickém doznání jednoho z představitelů tehdejší české jazykovědy, který se později za spolupráce s nastupující vědeckou generací propracovával k vědecky pokročilejšímu pojetí jazykových skutečností, máme mimo jiné naznačen i zřetel k stylistickému zachycení a studiu odborných projevů. V tomto směru pracují pak později představitelé Pražské školy, Vilém Mathesius a Boh. Havránek, v jehož článcích můžeme už od r. 1919 sledovat růst pojetí, které v téže době spíše jen cítil V. Ertl, pojetí stylistického zachycení a zpracování jazykových faktů na základě funkčního rozvrstvení jazyka.[2] Nemůžeme zde dále sledovat zajímavou historii poznání odborného stylu u nás, poznamenejme však aspoň tolik, že tato cesta je dále značena v positivním smyslu a v ohledu spíše praktickém jmény E. Smetánky,[3] Vl. Šmilauera,[4] J. V. Bečky[5] — a dnes teoretickým diskusním příspěvkem Fr. Trávníčka.[6] Některé z uvedených praktických příspěvků se však týkají stylistického rozboru jen zčásti, jsouce zaměřeny především gramaticky, anebo se v nich projevuje nedostatek teoretického zaměření.

Je tedy potřeba stylistického rozboru odborných projevů stále naléhavá. A ne nadarmo slyšet volání po rozboru, zvláště také stylu odborného, z jednotlivých příspěvků k neuzavřené dosud stylistické diskusi v SSSR.[7] Všechny tyto hlasy jsou plně oprávněny, a to nejen pro kvantitativní rozsah dnešní odborné literatury, převažující vedle literatury publicistické a politické, ale také pro její kvalitativní důležitost v poznávacím a převážně rozumovém a vědeckém poměru ke skutečnosti, tolik příznačném pro dnešního člověka.

 

II. 1. Přejdeme nyní k otázce rozboru stylu odborných projevů. Podotýkáme, že stylem projevu je nám zde výsledek slohového dění, které chápeme jako využití a výběr výrazových prostředků lexikálních i gramatických a vytváření prostředků nových za účelem dorozumění v jedné určité oblasti lidské činnosti, za které projevy probíhají.[8]

Za východisko rozboru jsme si vzali několik odborných textů, které uvedeme na vhodném místě. Důkladněji jsme přihlédli zvláště ke knize Jos. Fialy, nazvané Základy účetní evi[39]dence.[9] Chceme-li tuto knihu zařadit vzhledem k jednotlivým slohotvorným určujícím činitelům, pak zjišťujeme, že jde o knihu odbornou, praktickou. Je psána jako učebnice pro posluchače na Vysoké škole ekonomické, ale má vedle toho i zaměření širší, zaměření na všechny, kdo se potřebují naučit základům účetní evidence. Pokud jde o způsob projevu, máme zde typický jazyk psaný.

2. Při rozboru budeme ovšem uvádět materiál jen v nejnutnějším rozsahu. Tak na př. v jednom typickém úryvku textu, týkajícím se výkladu o Pracovních předmětech (s. 153), se tyto předměty odlišují od pracovních prostředků, s nimiž společně patří k výrobním prostředkům. Příslušný odstavec zní takto (citováno z připravovaného 2. vyd.): „Na rozdíl od pracovních prostředků, které mají sloužit po řadu výrobních procesů, jsou pracovní předměty určeny k tomu, aby se v době co možná nejkratší přeměnily v hotové výrobky a přešly pak do sféry oběhu (cirkulace). Od pracovních prostředků se liší také tím, že mění ve výrobním procesu mechanickou nebo chemickou cestou svou vnější podobu (fysickou, naturální formu), že se úplně spotřebovávají a že tudíž přenášejí do výrobku svou celou hodnotu.“

 

Schema:

 

 

Pozorujeme-li tyto typické věty, docházíme k těmto závěrům: výstavba projevu se zde projevuje v ohledu výrazovém skrze pojmová pojmenování, t. j. termíny (pracovní prostředky — pracovní předměty, hotové výrobky — sféra oběhu atd.). Je to pochopitelné, neboť odborný autor analysuje, rozkládá jevy na prvky, třídí je a staví z nich celek. Kromě této základní pojmově výrazové roviny však zde máme ještě další přiřazenou rovinu výrazů pro pojmy určující a rozlišující, které vyjadřují kontrastující časový vztah pojmů základních (po řadu výrobních procesů — v době co možná nejkratší). Určením této pojmově výrazové osnovy, kterou jsme se pokusili schematicky zachytit, jsme však učinili teprve první krok k stylistickému rozboru projevu. Naším cílem musí totiž být rozbor projevu celého, souvislého.[10]

Na tomto místě je třeba poukázat na to, že při stylistickém rozboru považujeme za základní jednotku projevu větu a větný celek. Jen ve větě se mohou uplatnit prvky ostatních plánů jazyka i prvky lexikální, slova a sousloví, jen skrze větu se uskutečňuje přechod k nadvětním, jazykově komposičním celkům. Uvedené jevy můžeme doložit z textu.

Všimneme-li si nejdříve některých lexikálních prvků neodborných, na př. sloves sloužit, přejít a syntaktického spojení měnit svou podobu, vidíme toto: Všechny tyto výrazové pro[40]středky jsou víceznačné. V našem kontextu je jich však užito v takových významech, v nichž neporušují celkový ráz odbornosti projevu. Je to způsobeno tím, že jsou zapjaty do vazby odborných slov a do celkové výstavby textu.

Vrstva odborných slov a syntaktických konstrukcí se tedy jednak rýsuje na pozadí spisovných prostředků neutrálních, jednak tyto neutrální prostředky zasahuje svým příznakem, a to už v oblasti užití jednotlivých slov. Tato svázanost a vazebnost jednotlivých prostředků je právě podstatným rysem stylu.

Poznámka: Odborný autor tuto tendenci k zodbornění bezpříznakových spisovných prostředků sám spontánně provádí. Tak v prvním vydání Základů účetní evidence máme v první z uvedených vět výraz neodborný proti odbornému (výraz: prostředky mají sloužit dlouho … proti výrazu v době co možná nejkratší), pro druhé vydání však autor zaměnil slovo neodborné výrazem odborným (po řadu výrobních procesů). A takových případů je víc.

Všimli jsme si už toho, že v první uvedené větě je vyjádřen vztah časový. V témže souvětí je však vyjádřen také vztah cíle a v dalším souvětí vztah způsobu (změny), po případě účinku.[11] Všechny věty jsou dvojčlenné a blíží se závažností svých formulací logickým soudům.[12]

 

Takové přizpůsobování jazykových prostředků potřebě logické určitosti a přesnosti, které jsme pozorovali u termínů, větných konstrukcí a vět, označujeme jako intelektualisaci.

3. V uvedených větách však máme i některé další prostředky, které jsou na rozdíl od těch, o nichž jsme mluvili, do jisté míry ustálené a ve svém specifickém využití nakonec typické pro celý funkční styl. Protože jsou projevem jistého tvárného úsilí, označujeme je jako prostředky útvarové.

 

Poznámka: V sovětské stylistice se označují slovem „prijëm“ (na př. Vinogradov), řidčeji se mluví též o prostředcích stylistických (na př. Gaľperin, viz bibliografickou poznámku pod č. 7), toto označení je však příliš všeobecné. Jejich doménou je především styl umělecký, ale mají svou obdobu a specifické využití i v ostatních funkčních stylech. Označení „tvárné postupy“, kterého se za ně u nás užívalo v literární vědě, zde neužíváme proto, že by se pletlo s označením postupů, jak o nich mluvíme dále.

 

Patří sem na př. opakování, které ovšem v odborném stylu neslouží intensifikaci, ale členění textu a rychlé orientaci v něm, kontrast, vystihující na př. v první větě úryvku ze Základů účetní evidence časový protiklad, srovnání dvou věcí nebo jevů k určení jejich podobnosti a rozdílů, paralelismus větné stavby (v obou z uvedených vět) a p.

Další skupinu těchto útvarových prostředků tvoří v odborných projevech typické konstrukce, na př. výčty, vysvětlení (t. j., zejména), odkazy (jak jsme slyšeli, o tom promluvíme v § 10 a j.).

4. Stylistický rozbor však nesmí ustrnout ani jen na těchto jevech a musí postoupit k poznání jazykově komposičních celků ve stylu odborných projevů.[13] Tu narážíme na důležitý pojem jednotlivých stylových postupů.

J. V. Bečka (Úvod do české stylistiky, s. 336 a n.) mluví o těchto věcech v souvislosti s druhy slohu a jeho pojetí je odchylné. O postupech se mluví také v referátě K. Hausenblasa.

[41]Tyto skutečnosti pak mají svůj dosah i pro výstavbu stylistických projevů jako útvarových druhů a pro vnitřní diferenciaci odborného funkčního stylu. Jde o stylistické způsoby výstavby, řazení a rozvíjení thematických prvků v nadvětních celcích, odstavcích, paragrafech a vůbec v jednotlivých thematických oddílech projevu. Tyto postupy jsou sice dány povahou látky, jak uvádí J. V. Bečka, ale nejenom tím; hlavní jejich příčinou je způsob rozvíjení látky za účelem jejího vhodného odborného poznání.

Za základní postup považujeme v odborných projevech postup výkladový. Záleží ve spojování výrazů pro pojmy, jejich obsahové znaky, pro jejich vztahy a třídění (pojmy rodové, druhové atd.). Jeho zhuštěním a zárodečnou podobou je definice pojmu.[14] Je tedy jasné, že výkladový postup vyhovuje zdůrazněným potřebám logičnosti, které vyznačují odborný styl.

Na rozdíl od Zdeňka Vančury zde nechápu výklad jako typ didaktické funkce jazyka a odlišuji jej tedy od návodu, o němž uslyšíme dále (Hospodářská linguistika, s. 70).

Od jednotlivých postupů, na př. výkladového, úvahového a ostatních, jak jsou dále uvedeny, musíme odlišit útvarové druhy projevů, tedy na př. výklad, t. j. projev něco vykládající (viz Příruční slovník jazyka českého), úvahu a p.

Tento postup vyznačuje četné odborné projevy jak rázu přísně vědeckého (na př. vědecké pojednání matematické, viz Kvadratické útvary v hyperbolické neeuklidovské rovině od Zd. Vančury 1948), tak i odborného praktického (na př. partie uvedené knihy Jos. Fialy), vedle toho je však též základem pro některé postupy další, zvláště pro postup úvahový a návodový.

Jiným důležitým postupem je odborný popis, který záleží ve vystihování hlavních a vedlejších znaků především prostorových útvarů, těles, na př. lidského těla (v lékařství), přírodních skutečností v přírodních vědách, pracovních zařízení při odborné práci technické a p.

Jako příklad možno uvést popis svalu z Úvodu do fysiologie tělesných cvičení od Vlad. Kruty a spoluautorů (s. 13 a n.), nebo popis stromovité plavuně typu Lepidodendron nebo popis Brontosaura v knize Jos. Augusty Z pradějin tvorstva (s. 95 a 141), nebo dále popis účetních rastrů, folia a paginy v účetní evidenci (s. 40—41 knihy Jos. Fialy).[15]

Jestliže je postup tohoto popisu členěn výrazy pro zachycení nějakého procesu, vývoje, děje, vzniká zvláštní odrůda popisu, s níž se setkáváme v odborných projevech historických i v příslušných historických partiích knih věnovaných jiným thematům.

Vedle těchto základních postupů jsou ovšem i postupy další. Naznačili jsme už, že využívají základního postupu výkladového a že jej zaměřují vzhledem k další, speciální funkci. Patří sem především postup úvahový. Záleží v tom, že se podává výklad o jistých faktech a o pojmech vztahujících se k jistému závažnému thematu, že se tyto pojmy i různá stanoviska k nim rozebírají a hodnotí a že se na základě toho vyvozují závěry a aplikovatelné zásady.

Při tomto postupu se tedy projevují tři charakteristické znaky, které mají vliv i na jazykovou a stylistickou stránku projevů. Za prvé — proti maximální objektivnosti při postupu výkladovém zde vystupuje do popředí též autorova subjektivnost, a to jak při volbě thematu, tak při jeho řešení a při rozboru jednotlivých stanovisek, která nejsou ničím jiným než zasáhnutím subjektivních hodnocení se strany dalších možných účastníků projevu; za druhé — [42]při tomto postupu se v zesílené míře objevuje logický pochod úsudku, vyvozovaného z uvedených soudů; a za třetí zde přicházíme k znaku aplikovatelnosti zásad vyvozených jako závěr poznání. Úvahový postup bývá základem útvarového druhu odborné úvahy, která byla na př. oblíbeným útvarem J. Mukařovského.[16]

Vedle těchto stylistických postupů, které jsou nejtypičtější pro styl projevů ve funkci odborné, můžeme uvést ještě postup návodový, návod. Je to vlastně výklad zaměřený naučně. S tímto postupem se setkáváme hlavně v učebnicích, zakládajících se na zásadě: To musíš vědět, abys mohl zdárně jednat, abys mohl zdárně vyřešit daný úkol a p. Zaměření k aplikovanosti spojuje návod s úvahou. Návod se často projevuje proti výkladu vyjádřením imperativním.[17]

Tento postup nalézáme na př. v Základech účetní evidence, a to v partiích týkajících se účtování, nikoli v partiích obecných, kde je čistý výklad, nebo na př. v učebnici aritmetiky.

Tak v partii Rovnice prvního stupně máme nejdříve uvedena závazná pravidla pro řešení rovnic, z těchto pravidel pak vyplývají další pravidla, pak se uvádějí příklady, provázené vybízecími formulemi: Proveďte podrobně!, dále jsou kontrolní otázky a na závěr úlohy a cvičení: Řešte …, proveďte …. (Viz pozn. č. 15.)

V projevech se tyto nejtypičtější postupy buď střídají, nebo prolínají. Střídá se na př. výklad a popis, výklad a návod; postup úvahový a návod jsou vlastně spojeními postupu výkladového s prvky jinými. Důležité je, že také tito činitelé stylistické výstavby přispívají k vnitřní diferenciaci funkčního stylu. Tím jsme dokončili výčet prvků, které je třeba učinit předmětem stylistického rozboru projevů. Je jasné, že o rozboru v pravém smyslu slova se může mluvit jen tam, kde se přihlíží ke všem těmto prvkům a činitelům, kde se přihlíží také k jejich souvztažnosti a organisovanosti a kde se toto poznání náležitě zhodnocuje.

Tak na př. J. S. Sorokin rozbírá úryvek odborného textu, ale všímá si jen jistých jednotlivostí a dochází na základě toho k chybným závěrům (viz zde údaj č. 7, s. 38).

 

5. Na základě poznání slohu jednotlivých projevů můžeme dospět k poznání stylu všech projevů jistého autora, tedy ke stylu individuálnímu. Srovnáváním slohu jednotlivých projevů dojdeme k tomu, že si uvědomíme rozdíly mezi nimi a jejich specifické znaky.

Jako zvláště výhodnou studijní možnost zde uvádíme srovnání stylu projevů založených na zpracování téže látky, na př. výkladu Jar. Vlčka a J. Jakubce o předpokladech vzniku Jungmannovy Slovesnosti atd. Podrobnějším rozborem této problematiky však už koreferát nezatěžujeme. Na základě tohoto srovnání pak zjišťujeme, že ve stylu autorů jsou vedle prvků individuálních též prvky společné, prvky druhové, lépe řečeno, jsou zde jisté tendence, kterým se snaží jednotliví autoři při vytváření svých projevů dostát.

Abstrakcí tedy dospíváme od slohu projevu k nadřazenému pojmu slohového druhu, jehož základním určujícím činitelem je činitel funkční, tedy k funkčnímu stylu.

 

III. 1. Především se soustředíme k otázkám rozboru funkčního stylu a pak k otázce jeho vnitřní diferenciace. Tento styl charakterisují jisté vlastnosti, o nichž mluví referát. Žádná z těchto vlastností neplatí však všeobecně a naprosto bez rozdílu pro celou oblast funkčního stylu, jak o tom ještě uslyšíme.

Dříve než přejdeme k charakteristice jednotlivých tendencí odborného stylu, je na místě aspoň stručná zmínka o thesích Pia Serviena, který se pokusil charakterisovat [43]„jazyk vědecký“.[18] Hlavní these jsou tyto: Každá věta vědeckého textu připouští jen jeden význam, závazný pro všechny čtenáře. Jazyk vědecký je soubor vět připouštějících ekvivalenty. Za tyto ekvivalenty se chápou náhrady, obměny a opisy vět v původním jazyku i v cizích jazycích (překlady). Každá věta připouští dokonce nekonečné množství těchto ekvivalentů. Je možno nahradit také každé slovo jiným. Protikladem „jazyka“ vědeckého je „jazyk“ lyrický, esence „jazyka“ uměleckého, charakterisovaný rytmem a naprostou nemožností těchto substitucí a ekvivalentů.

Nemůžeme zde podávat vyčerpávající kritiku Servienových tvrzení, ale uvedeme aspoň tolik, že nerozlišuje mezi jazykovým systémem a stylem, že chápe smysl, význam vět a slov i jako věc o sobě, tedy odtrženě, bez jazyka. Pokud jde o možnosti slovních a větných náhrad, je třeba upozornit na to, že počet těchto náhrad není nekonečný, ale je dán možnostmi daného jazyka a daného stylu. Vedle možnosti synonymických náhrad a opisů setkáváme se vždy také s možností jen jediného vyjádření, a to právě nejčastěji tehdy, když jde o termíny. Jsou tedy uvedené these příliš schematické a jednostranné, jsou důsledkem mechanického pojetí jazyka.

Odtud, s hlediska těchto vlastností, jsou pak pochopitelné i normy odborného stylu, normy, které se jeví jako více nebo méně závazné tendence k užití jistých prostředků. Při studiu stylu je zase důležité pozorovat tyto tendence ve vzájemné souvislosti a nikoli jen odtrženě a jednotlivě.

Nyní přistoupíme k charakteristice některých jednotlivých tendencí odborného stylu. Mluvíme zde jednak o výběru, jednak o využití prostředků lexikálních a gramatických. Výběrem rozumíme užití jednoho prostředku z několika, nejméně dvou možností paralelních v daném funkčním stylu. Využitím pak nazýváme jev, kdy jisté jazykové prostředky, vybrané z prostředků jazyka celonárodního, slouží k vyjádření jistého významu a jsou v souvztažnosti s prostředky jinými.

2. a) Nejstálejším charakteristickým znakem odborného funkčního stylu jsou v plánu lexikálním termíny a terminologická sousloví. Někdy mluvíme v této souvislosti o t. zv. stylové vrstvě. Proti lexikálním prostředkům uměleckým, rozehrávajícím významy přenesené a obrazné a citové zabarvení slov, jsou termíny výrazem snahy o logicky přesné a určité pojmenování skutečnosti. Ukázali jsme už na str. 40, že právě odborná slova se jednak odrážejí na pozadí prostředků bezpříznakových, jednak že tyto prostředky zasahují a jistým způsobem přizpůsobují. Vztahy mezi termíny, které jsou výrazy pro pojmy, jsou také, jak jsme ukázali (str. 41), v přímé souvislosti s některými stylovými postupy. To vše svědčí pro to, že odborné výrazové prostředky mají mezi neodbornými prostředky lexikálního plánu dominující postavení.

S hlediska funkčního stylu nejsou termíny a terminologická sousloví slova „těžká“ a nesrozumitelná, jak to někdy připadá laickému pohledu, ale naopak umožňují rychlé a přesné dorozumění znalců. To je důležité i proto, že na př. v odborném stylu hospodářském, kde jsou termíny doplněny ještě šablonami,[19] máme pak přechodný útvar mezi odborným stylem třeba vědeckým a stylem úředním. Odborné výrazy však neslouží jen jako výrazy zmechanisované. Důležitá je právě též jejich funkce jako prostředků odrážejících a zprostředkujících nám nové poznání. Na tuto jejich funkci klademe důraz právě dnes, kdy se termíny ve všech oborech odborné práce stále a překotně doplňují, a to novým tvořením, přejímáním, změnou a využitím významu a významovou disimilací (k tomu ještě dále).[20]

[44]b) K širší otázce odborných názvů, která je u nás jinak dobře osvětlena,[21] patří též výklad o terminologických synonymech.[22] Zde se setkáváme nejčastěji s dvěma otázkami. První zní takto: Jsou to opravdu synonyma, když jde o slova významově totožná, když je jejich užití závazně určeno, když vlastně neslouží stylistické diferenciaci?

A druhá otázka: Jsou tato synonyma žádoucí nebo je třeba profylaktických opatření proti nim?

Na obě otázky odpovíme souhrnně: Tyto výrazy představují sice mezný případ synonym, není však třeba vylučovat je z jejich rámce. Chovají se totiž podobně jako synonyma neodborná, podléhají na př. jazykovému vývoji, zastarávají, přenášejí se do jiných stylů (na př. do uměleckého k charakteristice jednotlivých postav) a samy vznikají přenesením z jiných oblastí (kořen = důvod, zdroj = původ, v účetní evidenci máme prostředkové zdroje a p.) a významovou specifikací. Jejich vznik z centra národního a zde třeba z několika center vědeckých je stejně přirozený jako jejich přejímání z centra cizího. Dávají nám možnost výběru toho, které je nejvhodnější s hlediska systému pojmů dané odborné oblasti. V praxi se často nerozlišuje mezi případem, kdy vznikne v jazyku — zvláště při hledání nového termínu — spontánně několik synonym, která jsou spolu v různém vzájemném vztahu a která si různým způsobem konkurují, a případem, kdy je jedno ze synonym prostě zavedeno mimojazykovým normovacím úředním opatřením. Je dnes samozřejmé, že takové opatření nemůže být mechanické, ale musí přihlížet k specifičnosti jazykové situace.

Názor, že záměna termínu prvkem neterminologickým je možná kvůli stylistické disimilaci termínu rušivě se opakujícího, je ovšem nesprávný.

V odborném stylu setkáváme se velmi často s desynonymisací, t. j. s jevem, že prostředky, které byly do jisté doby synonymy, ztrácejí tuto vlastnost a z různých důvodů se významově diferencují. Tak na př. přestaly být synonymy termíny účtový předpis a účtovací předpis, inventura a inventarisace, účet, konto na jedné straně a faktura na straně druhé a p.

Dále je třeba zmínit se také o synonymech neodborných.[23] Jejich užití přímo v textu je omezeno, přesto však je i zde jistá potřeba stylistické rozmanitosti; kříží se ovšem s tendencí k opakování téhož výrazového prostředku za účelem rychlého poznání obsahu textu, na př. v učebnicích z důvodů pedagogických.

Tak v Základech účetní evidence Jos. Fialy nacházíme častá synonyma terminologická různého typu, synonyma neterminologická jsou celkem řídká (na př. na s. 153: Na rozdíl od pracovních prostředků … jsou pracovní předměty určeny …. Od pracovních prostředků se liší také tím, že …, nebo na s. 43: … otevřeme /zřídíme/ účet …) a většinou se jejich potřeba necítí, jak to dosvědčují celé partie, v nichž se opakuje stejné slovo (na př. na s. 43 se vyskytuje čtyřikrát přehled o stavu prostředků, na s. 179 se užívá třikrát konstrukce „kalkulaci se říká“ atp.).

Důležitá je tendence, vyplývající z dřívějšího výkladu, že totiž vzhledem k synonymickým prostředkům ostatních stylů tíhne styl odborný k výběru synonym odborných, obecně spisovných, tedy bezpříznakových, neutrálních, a řidčeji i knižních. Prostředky s jiným stylistickým příznakem se tu objeví jen velmi zřídka. Na př. v odborné popularisaci objevujeme prostředky spisovné vrstvy hovorové, a to tam, kde autor opravdu [45]usiluje o přilákání čtenářova zájmu.[24] Tendence k využití odborných synonym ze slangu, nejčastěji jednoslovných, charakterisuje především mluvenou formu odborného stylu. Tendence k užití synonym expresivních se obvykle cítí jako nežádoucí. Může se vyskytnout na př. v mluveném projevu s uvolněnou odborností. Citové zabarvení se spíš než do jednotlivých prostředků lexikálních uchyluje do prostředků útvarových, na př. do přirovnání (mluví se na př. o námluvách a o svatbě u členovců, viz č. 24).

Na závěr výkladu o synonymech se zmíníme ještě o tom, že také odborný sloh využívá — jako i jiné stylové oblasti — synonym, která označujeme jako kontextová a kontextově situační. Nejsou to slova významově blízká ani podobná, ale naopak významově vzdálenější, s hlediska vlastních synonym jsou to synonyma nepravá, zdánlivá.[25] Pro povahu jejich využití je zajímavé, že jejich významy jsou většinou ve vzájemném poměru rodu a druhu. Je to na př. typ vycházející od vlastního jména osobního (Neruda - mladý básník - stárnoucí feuilletonista), dále typ využívající odborné nomenklatury (pes - čtvernožec - živočich) a typ, který záleží v zjednodušení sousloví (analytická účetní evidence se označuje dále jako analytická evidence, účetní operace jako operace a p.).

Konstatujeme-li jisté tendence k užití jistých synonymických výrazů, neznamená to ovšem, že bychom nechtěli uznat možnost obohacování odborných projevů výrazovými prostředky novými nebo novým užitím prostředků starých. Naopak. Je možno zde užít prostředků nových a zvláštních, ale jen tehdy, zapadnou-li účelně do souvislosti s ostatními prostředky a necítí-li se objektivně jako rušivé. Ne vše, co je dovoleno na př. v popularisační přednášce, cítíme stejně i v projevu vědeckém. Zde se jistě naskýtá i diskusní otázka povahy českého odborného stylu proti odbornému stylu jiných národů.

 

3. Nyní přecházíme k výkladu o využití a výběru prostředků gramatických.

Zde narážíme na otázku názvoslovnou, totiž jak nazvat paralelní prostředky gramatické. Přidržujeme se zde názvu gramatická synonyma. Teoretik překladu A. V. Fedorov považuje za vhodné odlišit synonyma lexikální i názvoslovně od gramatických a navrhuje označení gramatické varianty.[26] Ale jiní badatelé, na př. Vinogradov a Gvozdev, užívají dnes už pojmenování gramatická synonyma a tento termín má svou tradici i u nás, užívá ho na př. Vlad. Skalička[27] a nejnověji také Fr. Trávníček.[28] Správný je ovšem Trávníčkův poukaz, že pojem stylistika synonymická je užší než pojem stylistika.[29]

Trávníčkovu formulaci, podle které je sloh (jako dění) „výběr hotových výrazových prostředků nebo tvoření prostředků nových a mluvnické zpracování všech prostředků v jazykových projevech …“[30], upravuji pro tento koreferát takto: Sloh je využití a výběr jazykových prostředků — i gramatických — a vytváření prostředků nových … Zde ovšem pojímám sloh jako výsledek slohotvorného dění.

Výběr se projevuje hlavně v plánu syntaktickém. Máme tu vždy aspoň dvě možnosti, z nichž jednu vybereme a použijeme k vyjádření, vedeni snahou postihnout jistou tendenci odborného stylu a vyhovět jí.

[46]a) Pokud jde o využití vět, jeví tento styl zřejmou tendenci k využití vět dvojčlenných proti jednočlenným, což souvisí s tendencí k vytváření vět-soudů.

Převahu dvojčlenných vět — ovšem kromě nadpisů — potvrzují jak rozbory Šmilauerovy,[31] týkající se stylu Jakubcových Dějin literatury české, tak i má vlastní zjištění: Ze 108 vět na s. 43—47 Základů účetní evidence bylo 94 dvojčlenných, 14 jednočlenných, a to většinou nominálních a řidčeji bezpodmětých.

b) Zřejmá je v odborném stylu tendence k využití hypotaxe, není však příznačná jen pro něj. Odpovídá snaze o přesné a propracované vyjádření logických vztahů, jako je vztah příčinnosti (příčiny a následku, důvodu, důsledku, účelu, účinku, zřetele), podmínky, protikladu. Poměrně časté jsou věty vztažné, doplňující obsah vět hlavních. Pozorujeme-li oblast odborného slohu v celé šíři, zjišťujeme, že tu ani tak nejde o přílišnou délku vět a jejich složitost — nemáme ovšem na mysli projevy neumělé —, jako spíše o to, že věty, po stránce stavby jinak jasně a přehledně členěné, bývají přetíženy různými doplňujícími určeními, proloženy vsuvkami, výčty, vysvětlivkami a odkazy.

Věty bývají uvozeny nepůvodními výrazy spojkovými, proti kterým se u nás dříve brusičsky hodně brojilo, které však vyhovují — až na řídké případy neumělosti nebo stereotypnosti — potřebě přesné logické diferenciace mezi větami a jejich členy. Jde o výrazy, jako následkem, vzhledem, se zřetelem, za tím účelem, aby a p. Oblast odborného stylu je také doménou dvojnásobných spojek jak — tak, jednak — jednak, nejen — ale i, sice — ale přece, nikoli — nýbrž a p.

c) Pokud jde o aktuální členění větné, převažuje, jak je možno zjistit rozborem celých partií, pořad objektivní proti subjektivnímu. Postup od známého k novému je porušen na př. tam, kde je to logicky a obsahově odůvodněno, přitom však zůstává v platnosti obecná tendence k logicky důrazovému pořádku slov.

Na př. na s. 153 Základů účetní evidence se mluví o materiálně technickém zásobování. Další věta pokračuje takto: Aby probíhalo správně, t. j. aby byl výrobě zajištěn správný přísun pracovních předmětů a aby podniky mohly úspěšně plnit úkoly, uložené jim plánem, je také materiálně technické zásobování usměrňováno a řízeno jednotným celostátním plánem. — V tomto souvětí je základ výpovědi přesunut dozadu k jádru výpovědi a článek, který měl být pozdější, je přesunut na začátek. Cíl sdělení, který se v něm vyjadřuje, je tímto vysunutím zdůrazněn. Důrazu však nabývá i závěr, který je umístěn v souladu s obecnou tendencí k logicky důrazovému pořádku slov.

V odborném stylu převažují věty oznamovací s klidnou intonací, jinak se objeví častěji jen intonace řečnické otázky nebo otázky a odpovědi (častěji v uvedené knize J. Komárka, na př. na str. 9: Jak je tomu však u psa? Vidí pes barvy nebo nevidí? Z praktické zkušenosti víme, že pes vidí velmi dobře.), nebo otázky nebo výzvy při řešení úloh (Jak se přesvědčíte o shodě účetních zápisů? — Základy účetní evidence, str. 61. — Všimněme si, jak na př. zachycujeme na účtech operace, jež se týkají procesu realisace a jeho výsledků! — Tamže, str. 52).

S tím souvisí tendence k omezení repertoáru modů. Vládne zde indikativ, kondicionál bývá řidčeji, imperativ velmi zřídka, a to buď kvůli stylistické obměně indikativu, nebo v úlohách učebnice jako výraz návodu[32] (viz uvedený příklad ze Základů účetní evidence, též příklad z učebnice aritmetiky na str. 42).

d) Statičnosti a omezené dynamičnosti odborného stylu odpovídá tendence k vyjadřování nominálnímu. Také tuto otázku bude třeba studovat [47]pronikavěji, než tomu bylo u nás dosud. Nelze na př. chápat jmenné vyjadřování jen jako výraz analytičnosti, pojmovosti a statičnosti odborného stylu.[33]

Především je třeba všimnout si toho, jaký je poměr konstrukcí nominálních k adjektivním a zvláště slovesným v daném jazyku. Tento poměr značně převažuje ve prospěch nominálních konstrukcí na př. v moderní obecné francouzštině ve srovnání s jazyky slovanskými.[34] Dále je třeba zkoumat rozsah daných konstrukcí v jednotlivých funkčních stylech. Jde o konstrukce nepochybně spíše jazyka psaného než mluveného, konstrukce, které nalézáme též ve stylu publicistickém a úředním, ale tu právě je třeba přihlížet ke shodě a rozdílům jejich užití vzhledem k funkci. Jde na př. o rozdíl vyjádření poznaných idejí a naproti tomu o rychlé vyjádření nových věcí nominální konstrukcí-šablonou nebo klišé. Konečně je na místě respektovat i rozdíly ve vývoji stylistického systému. Tak je na př. známo, že naturalistická metoda „vědeckého“ románu a impresionistická dojmová noetika vtiskly uměleckému stylu ráz nominální. S těchto hledisek je třeba se dívat na nominální konstrukce, a to ve srovnání s konstrukcemi adjektivními (kvalifikativními) a verbálními, vyjadřujícími činnost v nejširším smyslu slova (vlastní činnost, stav a výsledek činnosti).

Nominální konstrukce jsou výhodné nejen s hlediska gramatického — pro šíři syntaktických funkcí, ve kterých jich můžeme užít (k vyjádření subjektu, predikátu i okolností atd.), ale i s hlediska čtenáře, který je rychle vnímá, ovšem pokud jimi zas věta není přetížena. Při odborném postupu výkladovém, zakládajícím se na sřetězování výrazů pro pojmy, v popisu, který uvádí výrazy pro hlavní a vedlejší znaky předmětů, v definicích, které jsou konstruovány podle formule jméno + spona + jméno, tu všude je přímá potřeba nominálních konstrukcí. Je zde tedy tendence k jejich užití zvlášť odůvodněna jak požadavky vnitřní výstavby, tak i charakteristickými vlastnostmi stylu. Je příznačné, že odborný styl nevystačí s repertoárem běžných nominálních prostředků a vytváří stále nové. Zvláště se to týká podstatných jmen slovesných, substantiv deverbativních a rozložených vazeb slovesných.[35] Tento postup má zase důsledek pro oslabení dějové a významové stránky sloves a pro využívání členské modality.[36] Uvedeme zde aspoň dva příklady.

První je vzat z vědeckého výkladu o fysiologii tělesných cvičení a týká se treningu. Je v něm zřejmá převaha nominálních konstrukcí, zvláště podstatných jmen slovesných:

„Vytváření pohybového návyku je výsledkem vzájemného působení čidel, centrálního nervstva a pohybového ústrojí. Zároveň se však zdokonalují funkční spojení mezi vnitřními orgány (…) a pohybovým ústrojím prostřednictvím nervového ústrojí, jež za účasti čidel (…) mezi nimi vytváří četná dočasná spojení, umožňující přizpůsobení organismu požadavkům pohybových výkonů.“[37]

Jako druhý příklad je vzat výklad o zápisu počátečního stavu na účtech. Setkáváme se v něm s obměnou slovesného významu po stránce způsobové. Děj se označuje jako možný nebo žádoucí:

„Theoreticky je možno otevřít samostatné účty na nejpodrobnější složky aktiv a pasiv. Avšak v jaké míře (do jakého stupně) je taková evidence o složkách aktiv a pasiv na samo[48]statných účtech a podle ní pak volba účtů a jejich rozčlenění žádoucí, o tom rozhoduje v účetní evidenci praktická potřeba, účelnost a hospodárnost.“[38]

Přehání-li se tendence k užívání nominálních konstrukcí, stávají-li se věty přetíženými a stereotypními, nerespektuje-li se zásada slohové obměny, výběru a využití nejvhodnějšího prostředku, pak zde stojíme před obtížným úkolem stylové kritiky.

e) Obecné zásady vytčené pro studium konstrukcí nominálních platí také pro studium konstrukcí pasivních.

Tendence k jejich využití přesahuje sice rámec odborného slohu,[39] je však na druhé straně odůvodněna jejich zvláštní funkcí v něm.

Charakteristika rodu je u nás vypracována i vzhledem k našemu thematu natolik, že zde můžeme jen aplikovat, specifikovat a potvrdit její závěry.[40]

V odborném stylu jde jednak o využití členů dvojice aktivum a passivum, jednak o využití passiva zvratného a složeného. Užití passiva vyznačuje odborný styl vůbec. Je výhodné zvláště tam, kde se činí výpověď o jediné substanci, o jistých pojmech, které mohou být střídavě agentem i patientem, dále tam, kde jde o vyjádření cíle děje a o zamlčení původce buď ze skromnosti (Bylo již uvedeno …), nebo pro jeho obecnost (Svařování bylo propracováno …, … načež se oba díly spojí …). Rozdíl mezi passivem složeným a zvratným se realisuje uvnitř samého odborného stylu, a to ve smyslu tendence užívat passiva složeného o stavu, kdežto passiva zvratného spíše o dějích buď obecně platných nebo aktuálně probíhajících.

Uvedeme zase několik příkladů, tentokrát z technické příručky.[41] Nejdříve příklady pro opisnou formu passiva:

Svařování … je dnes propracováno k vysoké technické dokonalosti …

Oba konce dílců se ohřejí …, až je dosaženo svarné teploty.

Příklady reflexivní formy passiva:

Kov se zahřeje svarnou teplotou do těstovitého stavu, …

Místo budoucího svaru se ohřívá hořáky.

Nejprve se používalo obloukového svařování pouze k podřadnějším opravám.

Tím jsme skončili, i když ovšem nevyčerpali, výklad o využití a výběru prostředků syntaktických a zbývá nám ještě zmínka o dalších plánech.

f) Ani využití, ani výběr se celkem neprojevuje v plánu fonologickém a v tvarosloví, projevuje se však více vzhledem k slovotvorným typům, ale s omezením hlavně jen na termíny. Zvláště jde o využití slovotvorných typů složenin nebo sousloví nebo sufixálních a prefixálních odvozenin (zvláště typu -telný a bez-). Někdy se v rámci funkčního stylu uplatňuje i výběr, na př. mezi souslovím a jednoslovnou sufixální odvozeninou, které užívá hlavně mluvený styl odborný, nebo mezi souznačným výrazem oficiálním a neoficiálním, ale běžným (číslo účtu, číselné označení účtu — číslicový znak účtu).

4. Tímto výčtem hlavních tendencí odborného stylu i dřívějším řešením otázek týkajících se stylistického rozboru jsme tedy osvětlili a konkretisovali předmět stylistiky a její metody. Základní metodou je zde srovnání prostředků v jejich souvztažnosti, [49]vzhledem k obsahu, vzhledem k prostředkům jiných stylů, vzhledem k prostředkům spisovného jazyka vůbec, vzhledem k prostředkům stejných stylů různých národních jazyků.

Pro další studium jsou vhodné především náměty týkající se monografického zpracování jednotlivých tendencí, jednak náměty, kde problematika vystupuje zvlášť typicky a vyhraněně.

Nadhazuji zde aspoň možnost srovnávací charakteristiky funkčních stylů různých národních jazyků, na př. češtiny a ruštiny nebo češtiny a němčiny,[42] anebo možnost srovnat využití téže látky k vytvoření stylu odborného a uměleckého, na př. srovnat styl úryvku z Palackého Dějin národa českého se stylem partie z Jiráskova Husitského krále, která ho přímo využívá,[43] nebo možnost srovnání individuálního stylu téhož autora odborníka a umělce (na př. typ Z. Wintra, Jos. Šusty) a p.

 

IV. 1. Na základě rozboru slohu jednotlivých odborných projevů a na základě rozboru tendencí odborného funkčního stylu přicházíme k poznání, že rozsáhlá oblast tohoto stylu není homogenní, ale naopak že je uvnitř diferencovaná. O tuto vnitřní diferenciaci se nyní chceme pokusit. Jednotu celé oblasti zaručuje základní odborná funkce jednotlivých projevů. V jejich slohu však se projevují vedle tendencí odborných v různé míře také tendence neodborné, tedy na př. tendence vyznačující sloh publicistický, řečnický a i umělecký. Ale také vlastní odborné tendence se projevují v různém stupni a s různou mírou závaznosti a připouštějí často značné kolísání, pokud jde o jednotlivé charakteristické znaky a vlastnosti odborného slohu. Tak se na př. projevuje rozdíl mezi vyjádřením logicky přesným a určitým, abstraktním a konkrétním, rozdíl v tom, převažuje-li postup výkladový nebo úvahový a návodový, rozdíl v tom, je-li výklad nebo popis úplný nebo mezerovitý a p. Sloh jednotlivých projevů pak představuje typ více nebo méně odborný nebo nakonec až přechodný. Vidíme to na př. na řadě, jejíž členy tvoří sloh hospodářský, právní a úřední. Ve všech těchto útvarech přistupuje k základnímu zaměření odborně poznávacímu ještě zaměření k praktické aplikaci sdělení. Toto zaměření se projevuje tím, že ve stylu hospodářském, jak jsme o tom už mluvili, přistupuje k postupu výkladovému ještě návod. Ve stylu právním a úředním jde o příkaz, o slovní projev kolektivní vůle, doplněný obvykle poukazem na sankci.[44] Styly právní a úřední se vyznačují naprostou objektivností, neosobností a tendencí k užívání týchž obvyklých slov a konstrukcí. Odtud si vysvětlíme přítomnost klišé, která určil Zd. Vančura jako znak stylu hospodářského. I tato oblast čeká na podrobnější rozbor, jehož výsledkem bude přesnější vymezení funkčních stylů.

Srovnáváme-li sloh jednotlivých odborných projevů navzájem i vzhledem k projevům neodborným, docházíme nakonec k poznání, že odborný funkční styl se stýká s ostatními funkčními styly skrze jistou, poměrně širokou oblast, kterou označujeme jako přechodnou. Proti této oblasti stojí oblast ústřední, nepoměrně stálejší a všem projevům společná. Na základě tohoto výkladu si dovedeme vysvětlit jak rozdílnost mezi jednotlivými oblastmi funkčního stylu v době současné, tak i historický vývoj funkčních stylů, který záleží v různém dobovém využití, přeskupování a vzájemném poměru jednotlivých složek, v různém poměru jednotlivých tendencí.[45] Vývojem [50]se také mění hranice mezi jednotlivými funkčními styly, na př. mezi stylem uměleckým a odborným.

2. Nyní se pokusíme o podrobnější diferenciaci odborného funkčního stylu v rámci dnešních možností jeho poznání. Tato diferenciace může být dvojí, totiž především jednak na základě hlediska funkčního a vzhledem k prostředí, jednak — na druhém místě — podle způsobu jednotlivých projevů. Zvláště na tuto poslední se často zapomíná.

Přistoupí-li k základnímu odborně poznávacímu činiteli funkčnímu zřetel k prostředí a zaměření popularisační, rozčlení se oblast funkčního stylu na dvě skupiny: na vlastní odborný funkční styl a na odborný styl popularisační. Všimneme si hlavně první skupiny.

Vlastní odborný funkční styl se zase diferencuje ve dva typy, typ vědecký a praktický.

Toto označení má jistou terminologickou nesnáz. Nelze mu rozumět na př. tak, že by sloh praktický byl nevědecký a vědecký naopak nepraktický. Naznačují se jím zase jen jisté převládající tendence obou typů.

Vycházíme zde z dělení, které je vžité,[46] a které je podloženo také praxí.[47] Charakteristiku jednotlivých typů už nebudeme rozvádět, protože je na základě předcházejících výkladů dostatečně pochopitelná.

Odborný styl vědecký se vyznačuje maximálním vystupňováním odbornosti, což se projevuje úsilím o logickou přesnost, matematickou exaktnost, propracovanou systematiku a klasifikaci pojmů. Používá výrazů abstraktních, jeho podání vyniká úplností, charakterisuje jej užívání matematických symbolů, důkazů a definicí.

Příkladem takového stylu je na př. matematické pojednání Zd. Vančury o kvadratických útvarech v hyperbolické neeuklidovské rovině. Obsahuje pouze definice, věty, úmluvy a důkazy, což jsou v podstatě soudy a úsudky. Jde zde o projev jednoho badatele, adresovaný badatelům ostatním.

Naproti tomu styl praktický vyznačuje projevy určené odborníkem pro poměrně široký okruh odborných zájemců, a to pokud možno k praktickému využití, k praktické aplikaci, k provedení nějakého výkonu. Podle dalších funkčních činitelů, kteří zde zasahují, můžeme rozeznávat dále typ naučný, hospodářský, právní a úřední. V těchto typech, zvláště v naučném, ustupuje postup výkladový — jako činitel stylistické výstavby — návodu anebo v nich přistupují některé další charakteristické znaky, na př. šablony, jak jsme to už uvedli dříve. Styl úřední stojí už zcela na okraji oblasti odborného stylu a otázka jeho zařazení, podobně jako otázka zařazení stylu právních projevů, je ještě diskusní.[48]

Na přechodu mezi typem vědeckým a praktickým je typ úvahový, založený na postupu úvahovém a orientovaný k rozboru jistých pojmů a faktů, stanovisek k nim, často i subjektivních, k vyvození důsledků a k jejich aplikaci. Spojí-li se a prostoupí ve vhodném individuálním využití výrazové prvky odborné a umělecké, vzniká jako odrůda úvahy essay. Jako doklad nám může posloužit třeba Šaldův essay Experimen[51]ty.[49] I mezi funkčním stylem odborným a dosud více méně předpokládaným funkčním stylem uměleckým je tedy přechodná oblast.

Nyní bychom měli charakterisovat styl popularisační, který je orientován na vzbuzení zájmu o odborné poznání mezi laiky, ale tento styl byl charakterisován už v referátě a sami jsme uvedli jednotlivé příklady při rozboru. Zde se už projevují také do značné míry prvky stylu individuálního.

Nyní přicházíme k méně závažné, ale přesto důležité diferenciaci odborného funkčního stylu na základě způsobu projevů.

Základní formou je zde odborný styl psaný, protože odborné projevy jsou závazné teprve ve stadiu dotvoření a fixace. Jen v této podobě mohou být předmětem autorské kontroly a studia těch, jimž jsou určeny.

Naproti tomu odborný styl mluvený je vázán na probíhání v čase a na předpoklady autora-mluvčího a už z těchto činitelů vyplývají jeho rozdíly a specifické znaky. Předpokládáme-li, že jde o mluvený projev spisovný, je samozřejmé, že zde přistupují i požadavky týkající se zvukové podoby a realisace projevu. Poměrně nejčastější jsou jistě odborné mluvené projevy čtené, t. j. předem písemně vypracované, protože nejvíce odpovídají našim požadavkům odbornosti. Kromě nich bývají též projevy připravené, t. j. realisované na základě připravených nebo i promyšlených bodů, osnovy, hesel. Řidší jsou jistě mluvené odborné projevy spontánní, omezené také, pokud jde o délku. Jsou to některé improvisace odborníka, který na něčem pracuje, vyslovení názoru na jistou otázku a pod. Je pochopitelné, že se tu setkáváme s častějším využitím slangu i výrazů expresivních. Při této diferenciaci odborného slohu mluveného jsme měli na mysli typ monologisovaný, typ, kdy projev realisuje jediný mluvčí. Mohou však být též mluvené projevy dialogisované, t. j. členěné aspoň dvěma mluvčími podle thematu nebo podle vlastních hledisek na věc. Můžeme je slýchat při odborných diskusích a referátech, které obnovují do jisté míry starou formu disputace. Nové možnosti zde přináší zvláště rozhlas, na př. zajímavou formou odborných mluvených projevů je t. zv. rozhlasová universita.

Tím bychom se dostali k zajímavé otázce odborných útvarových druhů, na př. výkladu, pojednání, „rozpravy“, úvahy atd., na tuto otázku zde však už jen upozorňujeme. Svůj pokus o diferenciaci odborného funkčního stylu končíme zjištěním, že také mluvené projevy mohou být buď ryze odborné, nebo mohou být na přechodu k jiným stylům, na př. konversačnímu, hovorovému.

 

V. Celkový výklad o odborném slohu pak zakončíme připomínkou o jeho současném stavu a nadhozením otázky, kterou považujeme za zvlášť důležitou, otázky klasičnosti tohoto slohu. Pozorujeme-li dnešní stav slohu jednotlivých odborných projevů, vidíme zde jednak případy kladné, jednak případy, s nimiž nemůžeme být spokojeni.

Sloh jednotlivých odborných projevů není na té výši, na níž bychom jej chtěli mít. Nedostatky se týkají na př. toho, že nebývají syntakticky dost přesně vyjádřeny logické vztahy mezi větami, že slovosled nebývá dost pružný, protože nevyužívá všech možností aktuálního členění větného a pravidel logického důrazu atd. Při tom ovšem zcela ponecháváme stranou nedostatky vyplývající z porušování věcných, logických a mluvnických zákonů, které pak naprosto vylučují možnost vytvoření stylu ve smyslu positivním. Na druhé straně ovšem není možno neuznat, že se úroveň stylu odborných projevů — vývojově vzato — dnes značně zvýšila, že je tento sloh proti dřívějšku na př. pružnější a že se zbavil zbytečné a zastarávající knižnosti.

Tento slibný vývoj dává jisté záruky toho, že také v odborné literatuře mohou vznikat díla slohově klasická. Domníváme se totiž, že se pojem slohu klasického nemá [52]specifikovat jen pro literaturu krásnou, ale že se má vztahovat na celou literaturu, především také odbornou. Je samozřejmé, že díla slohově klasická se nedají prostě jen požadovat, protože vždy závisí též na tvůrčím zásahu autorského individua, na druhé straně však je jasné, že se taková díla zrodí s větší pravděpodobností tehdy, povznese-li se celková úroveň odborného slohu a stane-li se tento sloh předmětem vědomé péče. A o vytčení tohoto cíle a cest k němu nám právě jde.

Především je nutno, aby autoři měli zřetel nejen k látce a obsahu, ale též k činiteli funkčnímu, k čtenářům a posluchačům a ke způsobu projevu ať psaného nebo mluveného. Je třeba pěstovat smysl pro výběr jazykových prostředků a všímat si jejich souvztažnosti. Tohoto smyslu je možno nabýt především studiem jazyka, jeho gramatické stavby v souvislosti s logickými pochody, dále slovní zásoby a zákonitostí terminologických. Úsilí o vytříbenou terminologii je zvláště důležité, nejen positivně, ale i tím, že pomáhá odstranit nebezpečí úzké odbornosti a úskalí slangu a vyřešit otázku cizích slov.

Dále je třeba, aby se odborní autoři seznamovali vlastní četbou s tradičním kanonem jazykově klasických autorů beletristů, u nichž není příliš zdůrazněna funkce estetická proti funkci sdělovací. Je to snazší tím spíše, že někteří z těchto autorů, jako Neruda a Jirásek, psali sami též projevy zaměřené odborně. Vedle toho je ovšem třeba sledovat živé tendence současného jazyka v dílech hodnotných autorů, jejichž dílo je přímo součástí dnešního života (Pujmanová, Majerová, Řezáč a j.). Soustavné pozornosti a péče vyžadují také odborné projevy mluvené, a to jak pokud jde o spisovnou výslovnost, tak i pokud jde o využívání zvukových složek jazyka, zvláště přízvuku a intonace.

Konečně je zapotřebí také poučené jazykovědné kritiky, která by přihlížela k odbornému obsahu projevů, k individuálním činitelům autorským a opírala se o znalost specifických norem funkčního stylu i obecných norem systémových.

 

Seznam odborných textů, z nichž čerpán materiál:

1. Aritmetika pro čtvrtou třídu středních škol, 2. vyd., 1950.

2. Josef Augusta, Z pradějin tvorstva, 1954 (paleontologie).

3. Josef Fiala, Základy účetní evidence, Abeceda účetních vědomostí, 1954.

4. Jan Jakubec, Dějiny literatury české II, 1934.

5. Julius Komárek, Kapitolky o zvířatech, 1954.

6. Vladislav Kruta, Zdeněk Hornof, Václav Seliger, Úvod do fysiologie tělesných cvičení, 1954 (lékař.).

7. Jan Mukařovský, Kapitoly z české poetiky I, 1948.

8. Josef Němec, Abeceda obloukového svařování, 1954.

9. F. X. Šalda, Boje o zítřek, 5. vyd., 1941.

10. Jan Uchytil, Regulace jakosti výrobků při kontrole měřením 1, 1950.

11. Zdeněk Vančura, Kvadratické útvary v hyperbolické neeuklidovské rovině, 1948.

12. Jaroslav Vlček, Dějiny české literatury II, 1951.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 1, s. 37-52

Předchozí Milan Jelínek: Odborný styl

Následující Décsy Gyula (Budapešť): K dějinám označování samohláskové kvantity v českém pravopise