Styl umělecké literatury

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

-

[*]Hlavní nesnáz při řešení otázek uměleckého stylu jazykového vyplývá z okolnosti, že se nemůžeme omezit na postup čistě linguistický, že je třeba zajít do oblasti teorie umění. A tak se dostáváme do nesnází již proto, že teorie umění nemá ještě vypracovánu tak přesnou a důslednou metodologii jako linguistika. Linguistika je stará vědecká disciplina, v níž již sama povaha vědního předmětu (t. j. jazyk) umožňuje větší udržování tradice, postupné navazování na práci předchozích a starších generací. Ve vývoji teorie umění jsou naproti tomu častější zvraty, což lze dobře pozorovat i ve vývoji vědy sovětské, kde se ustaluje základní pojetí umění teprve v posledním desítiletí. Vysvětlení zpožďování teorie umění ve srovnání s jazykovědou je třeba hledat především v tom, že teorie umění je věda daleko ideologičtější (je těsněji spjata s vývojem společnosti) než linguistika, v níž většinou převládá technologie nad ideologií.

V dnešní marxistické teorii umění není ještě jednotně pojímána ani sama podstata umění. Většinou se dnes zdůrazňuje poznávací funkce umění a s příklonem k pojetí Belinského je umění chápáno jako myšlení a poznání v obrazech (to je stavěno proti myšlení a poznání vědeckému, jež je pojmové). Proti tomuto poněkud jednostrannému chápání umění je v novější době namítáno, že i v umění je třeba pracovat s pojmy a myslet logicky a na druhé straně že věda podobně jako umění pracuje s obrazy. Myslím, že je třeba hledat specifikum umění jinde než v obraznosti, a souhlasím v zásadě s bulharským teoretikem umění Pavlovem, který vidí specifikum umění v tvorbě podle zákonů krásy. Pavlov se může přímo dovolávat výroku mladého Marxe, který v tvorbě podle zákonů krásy vidí důležitou odlišnost člověka od zvířete.[1] Toto pojetí je blízké běžnému chápání umění v širokých lidových vrstvách. Prostý člověk spojuje vždy pojem umění s pojmem krásy. Považuje-li se poznávací funkce umění za funkci nejen základní, ale přímo výhradní, pak je těžko zahrnout mezi umění architekturu, potíže tu dělá hudba a hlavně pak umělecké předměty, které nejsou znázorněním nějaké skutečnosti (na př. ozdoby s geometrickými ornamenty, užitkové před[88]měty ušlechtilých tvarů atd.).[2] Poznávací funkce umění (a také obraznost) je v jednotlivých uměních různým způsobem uplatňována, nemá tu vždy tak význačné postavení jako v literatuře nebo v malířství a sochařství. Ani v umělecké literatuře není však po této stránce úplné jednoty, ani zde nelze vystihnout všechno podstatné jen měřítkem pravdivosti. K tomuto závěru musíme dojít také, postavíme-li se na stanovisko, že umění je v třídní společnosti ve službách třídních zájmů, že o jeho povaze rozhoduje také třída vládnoucí a že umění této třídy bývá někdy značně rutinované a zavádějící i svádějící. Je možné v každém umění hledat prvky realistické, ale nelze popírat skutečnost, že i velké umění se stávalo vyjadřovatelkou třídních ideologií, na př. náboženských, a že skutečně platně přispívalo k jejich upevňování. Nositelkou pokrokových tradic v umění třídní společnosti bývá především lid, ale ten vždy nemíval příznivé podmínky k rozvinutí své tvořivosti.

Důraz na uměleckost, na estetické kvality je i v umělecké literatuře nezbytný a bez něho nelze řešit ani otázky uměleckého stylu slovesného. Kdybychom mohli vystačit s kategorií obrazné pravdivosti, byli bychom v situaci jednodušší, mohli bychom spatřovat specifikum umělecké literatury po stránce formální pouze v obraznosti a pravdivosti stylu. Obraznost stylu bychom ovšem nemohli omezovat na případy obrazného pojmenování. Pojem uměleckého obrazu v literatuře je třeba chápat mnohem šíře a je nespornou zásluhou těch teoretiků umění, kteří poznávací obraznost v umění zdůrazňují, že pojem uměleckého obrazu v novější době propracovali a zpřesnili. Uměleckost není ovšem v rozporu s pravdivostí, je tu však vztah složité dialektické závislosti. Podobně jako v jazyce ani v umění není vztah mezi formou a obsahem jednoznačný. V umění lze starými formálními prostředky vyjadřovat nové obsahy a naopak také novými prostředky vyjadřovat obsahy staré. V umění se však silněji než v jazyce uplatňuje tendence po motivovanosti formálních prostředků (sepětí formy a obsahu je v umění těsnější) a proto je tu také větší potřeba formálního obnovování (při vyjadřování nové skutečnosti se zvýšenou měrou usiluje o nové výrazové prostředky).

Již z toho vyplývá značná mnohotvárnost a vývojová proměnlivost formální stránky umění a tedy i proměnlivost uměleckého stylu. Proměnlivost formálních prostředků je ještě stupňována okolností, že se tyto prostředky prostým užíváním opotřebovávají, dále pak také tím, že se při uměleckosti klade důraz na původnost a jedinečnost. Existuje sice také umění anonymní (na př. v ústní lidové slovesnosti), kde je otázka původnosti vedlejší, ale bez individuální dovednosti není umění. I v umění reprodukčním je zpravidla individuální (nebo i skupinová) dovednost (t. j. umělecké mistrovství) zdůrazňována a tím jsou vytvářeny i zde podmínky k formální dynamičnosti a k stylové proměnlivosti.

K variabilitě formální (a tedy také stylové) stránky umění přispívá významně také to, že umění není jen činnost zaměřená k uspokojování určitých společenských potřeb, ale že je to také činnost, v níž se významným způsobem uplatňuje svobodná lidská tvořivost. Z toho pak zase vyplývá možnost uplatnění umělce jako tvůrce nových hodnot. Velké umělecké mistrovství má možnost plného rozvinutí jen tam, kde má umělec otevřeno široké pole samostatné a původní tvořivosti. Společnost pak sama dbá o to, aby se umění nedostávalo do rozporu s jejími zájmy (hlavně třídními).

To není a nemůže být v rozporu s požadavkem, aby umělec sloužil zájmům společnosti (to dnes znamená v podstatě službu pracujícímu lidu). Umělec dosahuje [89]účinnosti své tvorby nejrůznějšími prostředky a potřeba pravdivosti umění nepřekáží rozvíjení jeho tvarového bohatství.

Možnostem stylové mnohotvárnosti a diferencovanosti nemůže být na překážku ani závislost stylu na světovém názoru. Vytvoří-li jednotný světový názor stylovou jednotu v umění, půjde o rámcovou stylovou jednotu, uvnitř které se bude rozvíjet bohatství individuálních i jiných stylových různotvarů. Jako v umění vůbec bude i zde platit zásada jednoty v srozumitelnosti.

Domnívám se, že proměnlivost (variabilita) je hlavním positivním příznakem uměleckého stylu vůbec a tedy i stylu v umění slovesném. S tímto zjištěním není nikterak v rozporu skutečnost, že jsou v dějinách literatury období, kdy se vědomě usiluje o stabilisaci stylisačních postupů. Zde si musíme být vědomi toho, že obnovování stylu není jediným prostředkem k obnovování umělecké tvořivosti. Ta se může uplatnit i tím, že se vypracované stylisační postupy přenášejí na nový thematický materiál. Jinak tu však platí, že období s ustrnulým stylem se přímo vyznačují uměleckou ochablostí stejně jako období tvořivá stylovou variabilitou. Poučný je po této stránce vývoj umělecké literatury v 19. stol., kdy mnohotvárnost a bohatost některých národních literatur (na prvním místě literatury ruské) dosáhly nebývalého stupně. Lze tu však uvádět příklady i z dob starších, také na př. z literatur antických. V řecké klasické literatuře se na př. rychle mění styl a stavba řecké tragedie v době jejího největšího rozkvětu.

Lpění na hotových a ustálených prostředcích může být různě motivováno. Důležitým faktorem tu bývá zdůrazňování reprodukčního umění, na př. v hudbě. Také v lidovém umění slovesném, kde se často pracuje s ustáleným kánonem formálních prostředků, bývá někdy těžisko umělecké tvořivosti přenášeno do činnosti reprodukční. Jinak se však právě ústní lidová slovesnost vyznačuje velkou variabilitou, a to již v důsledku toho, že tu zpravidla chybí pevná fixace textu písmem.

Stylistická mnohotvárnost umělecké literatury se projevuje již bohatostí a výběrem jazykových prostředků. Umělecká literatura je zpravidla jazykově bohatší než literatura neumělecká. Styl umělecké literatury nejen pracuje se stylovými prostředky jiných literárních typů, ale má také své specifické prostředky vlastní. Užívání specifických jazykových prostředků má samozřejmě také své meze. Tuto věc dobře charakterisuje akademik V. V. Vinogradov, když říká, že „jazyk umělecké literatury je svobodnější než jazyk veškerého lidu a národa; může užívat archaické zásoby starého jazyka, lidových oblastních dialektů, jazyka literárních památek, ale nemůže se značně odchylovat od struktury a základu celonárodního jazyka, od jeho gramatické stavby a základního slovního fondu, sice by přestal být obecně srozumitelný“.

K závěru tohoto citátu je třeba dodat několik slov na vysvětlenou. Není pochyb o tom, že proměnlivost a mnohotvárnost jazykové stránky umělecké slovesnosti nesmí být v rozporu s požadavkem srozumitelnosti. Tomuto požadavku se však nesmí rozumět tak, že by se u čtenáře nebo posluchače nic nepředpokládalo. Možnost chápání umění je vždy závislá na vzdělání vnímatele. Lépe snad než v literatuře je to vidět v hudbě. I básník se však se svým výtvorem může obracet k čtenáři s různým stupněm vzdělání a to se pak projevuje i po stránce jazykové. Je to dobře vidět na př. na užívání cizích jazykových prostředků (na př. ve formě citátů a pod.). Setkáváme se s ním i u takových lidových autorů, jako je Jirásek a Neruda. Jirásek na př. předpokládá u svých čtenářů aspoň elementární znalosti němčiny a užívá někdy němčiny jako charakterisačního prostředku i v dialogu, aniž německý text překládá (pod čarou nebo v poznámkách). Starší básníci předpokládali u svých čtenářů znalost latiny (různého stupně) — sem patří na př. Havlíček se svým jezuitským maršem z Křtu sv. Vladimíra a s některými epigramy. Neruda předpokládá elementární znalost latiny u čtenáře v básni Ecce homo [90]ze Zpěvů pátečních. Z novější literatury je možno vzpomenout aspoň S. K. Neumanna, který užívá v románě Zlatý oblak jako charakterisačního prostředku francouzštiny.

Překážkou srozumitelnosti nemusí být užívání výrazových prostředků (hlavně slov) zastaralých, nářečních nebo prostředků nově tvořených. V tvoření nových výrazových prostředků vidí akademik Trávníček zcela právem jeden ze základních znaků procesu vytváření literárního slohu.[3] Užívání jazykových zvláštností však nesmí být v slovesném umění samoúčelné, musí být v souladu se základními funkcemi literatury (na prvém místě s funkcí poznávací a s funkcí výchovnou).

Stylová proměnlivost v literatuře, stejně jako v umění vůbec, má samozřejmě své meze; styl není veličina autonomní, závislost na obsahu se vždy nějak uplatňuje, třebaže tu jde o složitou dialektiku vzájemné podmíněnosti. Umění lze přímo chápat jako úsilí o harmonii formálních a obsahových složek, ale tato harmonisace se může uskutečnit v různých variantách. To je dobře patrno v umění výtvarném, kde jeden předmět bývá častěji zobrazován různými umělci, ale vždy s individuálními zvláštnostmi stylovými.

Závěrem bych zdůraznil, že v bohatosti a mnohotvárnosti (s hlediska vývojového procesu v proměnlivosti) můžeme spatřovat základní rys stylu umělecké literatury jen za předpokladu, že nám jde o literární tvorbu v jejím úhrnu. Jednotlivá díla literární mohou být jazykově úplně prostá a nemusí se lišit jazykově nijak od projevů neuměleckých.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 2, s. 87-90

Předchozí Jiří Levý: Překladatelský proces – jeho objektivní podmínky a psychologie

Následující Lubomír Doležel: Rozbor uměleckého stylu