O mluveném slově

Jaroslav Zima

[Rozhledy]

(pdf)

-

Není sporu o tom, že význam mluvené formy jazyka u nás v posledních letech stoupá se vzrůstajícím okruhem jejích uživatelů. Tomuto růstu však dosud ještě nikterak neodpovídá uvědomělá péče o kulturu mluveného slova. Mluvené projevy, které slýcháme na veřejných shromážděních, na schůzích a poradách, ale také někdy i projevy hlasatelů v rozhlase ukazují, jak velké pole činnosti se tu otvírá systematickému úsilí o kulturu mluveného slova. Je nesporné, že první krok v tomto snažení musí učinit škola. Nové učebnice, vydávané za vedení akademika Havránka, věnují vskutku značnou pozornost i slovu mluvenému. Ale to je jen první krok. I dnes je otázka kultury mluveného slova především ještě otázkou soukromé péče a individuálního studia. Proto musíme vřele uvítat vše, co vede k nápravě tohoto stavu, a také vše, co zatím individuální zdokonalování v kultuře mluveného slova podporuje.

Takovou pomůckou je i nová publikace Františka Daneše - Bohuslava Hály - Aloise Jedličky - Milana Romportla O mluveném slově, kterou vydalo v roce 1953 [97]Státní pedagogické nakladatelství ve sbírce Metodické příručky. Chtěli bychom této publikaci — zejména po metodické stránce — věnovat svou pozornost. O potřebě a aktuálnosti takové příručky, určené učitelstvu i širší veřejnosti, nebylo pochybnosti. K úkolu dát všem, kteří se o kulturu mluveného slova zajímají, jasné poučení a uvést je přístupným způsobem do problematiky tohoto oboru spojili se odborníci ve fonetice s mladšími bohemisty.

Příručka o 113 stranách textu je rozdělena na čtyři oddíly. První z nich, vysvětlující blíže základní pojmy, je prací Milana Romportla, druhý oddíl, který pojednává o tvoření a slyšení českých hlásek a je doprovázen šestadvacetistránkovou, velmi instruktivní a metodicky důležitou částí obrázkovou, byl napsán Bohuslavem Hálou. O spisovné výslovnosti pojednává v třetím oddíle Alois Jedlička a poslední, čtvrtý oddíl knížky, nazvaný Výslovnost a přednes vět a souvislých textů, je dílem Františka Daneše.

Nejobsáhlejší z těchto čtyř thematicky spjatých statí je práce Hálova, jež zaujímá polovinu (61) stran knížky, poměrně obsáhlá je i stať Danešova (24 stran), velmi stručná — zejména se zřetelem k významu thematu — je stať Jedličkova (16 stran).

V sedmistránkové části úvodní, nazvané Základní pojmy, podal Milan Romportl formou výstižnou a jasnou výklad základních poznatků dnešní linguistiky v oblasti mluveného slova. Objasnil vztah mluvené a psané formy jazyka po stránce historické a jejich poměr v současné době. Ukázal charakteristické rozdíly obou jazykových forem, probral typické výrazové prvky mluvené řeči, poměr mezi pravopisem a spisovnou výslovností. V závěru oddílu vymezuje Romportl úkoly fonetiky a fonologie, podává definici fonému a fonetické varianty, smysl a funkci orthoepie a orthofonie. Dvě věci je nutno v této studii hodnotit zvláště kladně: smysl autorův pro synthesu poznatků, jež neodborný čtenář zřídka kdy nalezne na několika stránkách souvislého a vnitřně spjatého výkladu, a výrazně jasné podání, doprovázené příklady, kde je potřebí, vysvětlující i pojmy pro neodborníka dosti abstraktní slohem velmi názorným a přesvědčujícím. Snad by nebylo nevhodné tuto velmi stručnou kapitolu v příštích vydáních knížky rozšířit. Tak zejména otázka „mimojazykových“ situací, doplňujících projev mluvený a usnadňujících jeho pochopení, mohla by být k prospěchu neodborných čtenářů probrána ještě zevrubněji.

Studie Hálova, Tvoření a slyšení českých hlásek, logicky utříděná do sedmi kapitol, zabývá se v úvodě fysiologickými podmínkami lidské mluvy, popisem mluvních orgánů a jejich činnosti, v dalších částech pak definicí hlásek a otázkou jejich správné artikulace. Velkým kladem Hálovy práce jsou velmi názorné a jednoduché souhrnné obrazy artikulace, z nichž každý poskytuje čtverý pohled na artikulační činnost mluvidel: labiogram, nástin svislého podélného průřezu mluvidel, opřený o roentgenogramy, jež profesor Hála pořídil pro češtinu s MUDr. B. Pollandem v roce 1926; každou tabulku doplňuje obraz vodorovného průmětu patra klenby a obraz činnosti jazyka. Probrav rozdíl mezi samohláskami a souhláskami, zabývá se autor tvořením samohlásek a otázkou formantů. Názorné fysikální analogie z běžného života velmi výstižně mu pomáhají při vysvětlení pojmu formant, neodborníkovi ne vždy dost běžného. Toto úsilí o názornost, jež v jiných populárních příručkách často nenalézáme, je velmi kladným rysem práce profesora Hály. Jeví se nejen v uvedených četných obrazech, příkladech z denní praxe, ale také v přehledných tabulkách, jimiž zakončuje oddíl věnovaný samohláskám i souhláskám, a v metodicky důležitém faktu, že autor umí čtenáře vést: od prostého fysikálního pokusu, jímž kapitola o souhláskách začne, dostává se po několika stránkách k otázce fonému (str. 28), aniž toto slovo pronese. Nezahrnuje svého čtenáře přemírou drobných faktů ani termíny (ty pro informaci uvádí zpravidla jen kursivou v závorkách).

Studie je zakončena kapitolou o souvislé řeči, jejíž poslední částí je úvaha o hlasové [98]a mluvní výchově. Třebaže tato úvaha je logickým závěrem celé studie, z důvodů metodických bychom raději čtli její myšlenky v úvodu k celé knížce. K stylistickým přednostem autorovým patří i dar přesvědčovat. Je-li „kultura hlasu a řeči nedělitelnou součástí lidské kultury vůbec“ (str. 40), je třeba pro tuto pravdu člověka především získat. A to by se mohlo stát především v úvodě, jenž by poukázal na význam kultury mluveného slova v širší oblasti kultury národní, na její význam ve výchově školní i na důležitost, kterou má pro jednotlivce, jemuž umožňuje úspěch a růst v jeho pracovním a společenském prostředí.

Třetí oddíl knížky, Spisovná výslovnost, je rozdělen na dvě části: obecný výklad a pravidla spisovné výslovnosti. V obecné části poukazuje její autor, Alois Jedlička, na neblahé dřívější zužování pojmu jazykové kultury na psanou formu jazyka a zejména na úsek pravopisný; vytýká, jak malá pozornost byla a je dosud věnována mluvenému slovu na školách, a upozorňuje na často jen deklarativní zdůrazňování významu mluvené řeči. Po stručném zhodnocení práce našich jazykozpytců a fonetiků (Trávníčka, Weingarta, Hály a Frinty) v tomto oboru věnuje autor svou pozornost otázce orthoepické normy. Velmi vhodně pak ukazuje v další části, jak rozdílů mezi výslovností spisovnou a výslovností nářeční lze využívat i metodicky při mluvní jazykové výchově školní. Po stručné charakteristice výslovnosti argotické a zmínce o výslovnostních stylech přechází k jádru své stati, pravidlům spisovné výslovnosti. Zdůrazniv význam náležité artikulace samohlásek, věnuje pozornost otázce kvantity. Další oddíl pak pojednává o seskupení dvou samohlásek, o dvojhláskách i samohláskách nesplývavých, o otázce rázu a o seskupení samohlásek a souhlásek na švu slov. Nejobsáhlejší úsek Jedličkovy práce je věnován výslovnosti souhláskových skupin, asimilaci, nespisovnému vynechávání souhlásek ve skupinách a splývání souhlásek téže kvality spisovnou normou uznávanému. Práce profesora Jedličky je zakončena stručným přehledem výslovnosti cizích slov a zcela stručným, zjednodušujícím poučením o pravidlech českého přízvuku.[1] Profesoru Jedličkovi se podařilo zhustit se zdarem obsáhlé thema spisovné výslovnosti na šestnácti stránkách spisku. Je to, pokud je nám známo, první pokus tohoto druhu v popularisující literatuře fonetické u nás (orthoepie má na př. v populárním dílku akademika Trávníčka Správná česká výslovnost rozsah přibližně trojnásobný). Kladem Jedličkovy práce je vhodné začlenění pravidel spisovné výslovnosti do rámce celkové problematiky kultury mluveného slova, stálý zřetel k současnému stavu této jazykové oblasti, k nedostatkům dosud se v ní objevujícím, i zřetel didaktický. Také celkové rozvrstvení druhého oddílu studie jeví kladné metodické rysy Jedličkovy několikaleté práce při tvoření nových učebnic českého jazyka. Rozsahové úspory ve své práci dosahuje Jedlička především tím, že omezuje své výklady na věci základního významu. To je jistě správná cesta. Ale bylo by zajisté možno uvažovat i o tom, jak látku, rozsahem vhodně omezenou, oživit a přiblížit neodbornému čtenáři. Několik cest se tu nabízí. Především zdůraznění těsné spojitosti jevů fonetických s významovou stránkou slova. Tak je tomu na př. v kvantitě, kde by bylo možno poukázat na to, jak tento jev rozhoduje někdy nejen o významu slov (panský — pánský), ale jak souvisí leckdy i s jejich stylistickým zařaděním (bába — hanlivě baba; vzpomeňme Nerudova cyklu Báby i baby!). Bylo by možno poukázat vhodnými příklady i na to, jak úplné zjednodušování zdvojených souhlásek může vést a často vede k nejasnosti významové, jak značnou chybu znamená zejména v oblasti slova recitovaného a předčítaného (na př. Děťátko ty nejjasnější v známé Nerudově romanci). Snad by bylo možno v příručce populární povahy formulovat i některé závěry [99]přímočařeji, na př. výslovnost eneržie, ženiální označit nikoli jen za „nepřirozenou a strojenou“, nýbrž přímo za nesprávnou.

V posledním oddíle příručky věnoval František Daneš pozornost výslovnosti a přednesu vět a souvislých textů. Rozčlenil svou práci na dvě části. V první z nich se zabývá zvukovou podobou věty. Pojednává o třech jejích základních prvcích: frázování, větném přízvuku a intonaci. Ukazuje na spojitost frázování a intonace v dynamické linii větného celku a na sepětí větného přízvuku s významovým jádrem výpovědi. Probírá pak trojí intonační vyznění (kadenci) větných úseků: koncovou kadenci vět oznamovacích, tázacích a antikadenci vnitřního úseku větného. Zvláštní pozornost věnuje kadenci při vytýkání, jež je v mluvní praxi zjevem velmi častým. Druhá, podstatně kratší část Danešovy práce obsahuje praktické pokyny těm, kteří pronášejí delší souvislé projevy. Tu ukazuje autor na nedostatek řečnické tradice u nás, jenž se nejčastěji projevuje čtením zcela připravených projevů psaných, vytýká, jak tento zvyk ubírá takovým souvislým mluveným projevům na působivosti, zbavuje řečníka možnosti intensivněji ovlivňovat posluchače a získávat jeho zájem. Závěr práce je věnován mluvní technice projevů čtených. Posuzujeme-li Danešovu práci jako celek, neujde nám, že tento oddíl znamenal z celé publikace po metodické stránce problém nejtěžší. Obtíž tkví především v tom, že složitost otázky větné intonace musí být vyjadřována buďto popisem, jenž nemůže zvukovou stránku věty v celé bohatosti slovně přesně vyjádřit, nebo grafickými prostředky, jež pochopitelně zůstávají daleko za mluvní skutečností a jen zhruba mohou naznačit složitost věci, jež svou melodickou podstatou činí značné nároky na neodborného čtenáře, na jeho sluchovou představivost a na jeho vnímavost jemných tónových rozdílů. Je výrazným kladem Danešovy práce, že měl odvahu řešit tento složitý, ale přece s hlediska denní mluvní praxe velmi důležitý problém v rámci popularisující příručky a že jej vyřešil velmi uspokojivě. Problém sám však láká k dalším metodickým úvahám, jejichž praktická realisace by snad mohla publikaci prospět v dalších vydáních. Metodickým východiskem by tu mohlo být ještě intensivnější přihlédnutí k běžné mluvní praxi. Takový pohled by nám ukázal dvojí tvářnost problému: jevy velmi důležité, proti nimž se denně chybuje, a jevy, jež jsou sice důležitou součástí systému mluveného projevu, ale pro praxi nepříliš významné. Takovýmto jevem je na př. intonace zjišťovací otázky, v níž Čech normálně nechybuje. Je tu zajisté třeba zdůraznit její funkci významovou, ale už rozlišování její formy stoupavé a stoupavě klesavé je pro samu mluvní praxi méně důležité. Naproti tomu věci, v nichž se chybuje denně, otázka větného přízvuku měnícího smysl věty, otázka větného přízvuku při vytýkání, problém frázování a jeho význam pro zdokonalování srozumitelnosti projevu měly stát v samém středu zájmu čtenáře. Metodicky vhodné by také bylo dvojí význam některých vět typu Do školy nechodil dlouho vysvětlit, nepředpokládat tvořivou auditivní představivost u každého čtenáře, nýbrž pěstovat ji u něho.

 

Metodickou příručkou O mluveném slově vykonali autoři kus poctivé a velmi záslužné práce v kultuře mluveného slova u nás.

Po stránce metodické a obecné užitečnosti bylo by možné knížku doplnit i poznatky rázu stylistického, psychologického a technického, pokud s problémem mluveného slova těsně souvisí. Tak po stylistické stránce by bylo užitečné zdůraznit základní rys běžných mluvených projevů, totiž jejich tendenci k výběru výraziva rozsahově širšího (v protikladu k jazyku psanému) a pohovořit o stálé nutnosti omezovat tento sklon úsilím o výrazovou konkrétnost. Promluvit o stylistické stavbě základních typů souvislých mluvních projevů se zřetelem k jejich funkci (zde by bylo záslužné uvést alespoň ve zkratce stylistické základy referátu, který patří dnes k nejběžnějším souvislým [100]mluvním projevům); vhodná by byla i poznámka o diskusi, o jejím věcném základu a podstatě, tkvící v kolektivním úsilí o vyřešení problému, otázka slovního výraziva diskuse, odmítání hyperboličnosti a zdůraznění věcnosti. Nevhodná by snad nebyla ani zmínka o psychologických předpokladech souvislých mluvních projevů: o vzrůstu sebevědomí dokonalou přípravou, o nezbytných cvicích paměti, o prostředcích, jimiž si v mluveném projevu získáváme a udržujeme pozornost posluchačů a pod. Kladně by působilo i obsáhlejší pojednání o technické přípravě souvislého mluveného projevu, o tom, co je zapotřebí připravit písemně (postup, přesné citáty, číselné údaje), o postoji se zřetelem k posluchačstvu, gestech, mimice a j.

Publikaci samé a orientaci v ní prospívá i pětistránkový index, jenž je prací Jarmily Syrovátkové a jenž vhodně upozorňuje i na nejčastější chyby proti spisovné normě.

Korektury knihy byly — kromě ojedinělých výjimek — provedeny pečlivě. Rušivě však působí tiskařská chyba v seznamu nejdůležitější literatury na s. 115: Fr. Trávníček, Mluvnice správné češtiny m. spisovné. V příštích vydáních bude nutné opravit i jiné, drobnější tiskařské omyly: s. 77 vůslovnosti m. výslovnosti; s. 76 doplnit tečku za větou končící slovy spisovnou výslovnost francouzskou; s. 80 škrtnout čárku za slovem krátké ve větě zvláště je třeba upozornit, že ve spisovné výslovnosti jsou samohlásky krátké, na př. v těchto slovech. Knížce by prospělo i důsledné sjednocení pravopisné (s. 38 pauzami, pauzou — s. 91, 98, 119 paus, pausy, pausa; s. 41 výklady teoretické — s. 104 theoretické poučení).

Ke grafické úpravě knihy bychom měli poznámku zásadního rázu. Je omylem, domnívá-li se nakladatelství, že příručce je možno věnovat graficky menší pozornost než knize jiného druhu. Kniha, kterou čtenář otvírá i několikrát denně, má být graficky stejně dokonalá, ne-li dokonalejší než kniha, k níž se vrací jen příležitostně. Nejen obsah, nýbrž i grafická úprava probouzí a udržuje zájem čtenáře. Příkladem takové pěkné grafické úpravy by mohla být kniha obdobného zaměření, Hálova—Sovákova práce Hlas, řeč, sluch (2. vyd. 1947), u níž se estetická i praktická stránka grafické úpravy vzorně doplňují. Příručka O mluveném slově byla by si však po stránce grafické úpravy zasloužila lepšího osudu. Obálka rezavě svítí ostrou žlutí, od níž se ostře odráží černý tisk názvu. Není také dost logické, aby značka metodické sbírky, veliké MP, vysvětlovaná nadto hned v dalším řádku slovy metodické příručky, zaujímala větší pozornost nežli na př. jména autorů. K dobru nakladatelství však nutno přičíst nízkou cenu knížky (7,85 Kčs), která jistě přispěje k jejímu rozšíření, a umožní jí tak prospívat kultuře mluveného slova u nás.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 2, s. 96-100

Předchozí Lubomír Doležel: Rozbor uměleckého stylu

Následující Helena Křížková, Eva Tlustá, Ivan Lutterer: Nové práce o češtině v Sovětském svazu a Německé demokratické republice