Závěrečný projev k dialektologické konferenci

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

Je mně velice líto, že jsem se nemohl účastnit celé vaší konference, a proto, co řeknu, je prostě několik poznámek, které nejsou ani kritikou ani polemikou, nýbrž které mi vytanuly na mysli, když jsem se mohl trochu soustředit a přemýšlet o dialektologických otázkách.

Co jsem slyšel dnes o jazykovém zeměpisu, je jistě velice závažné a přidávám se ke stanovisku akad. Havránka, že je třeba nejprve podložit celou práci [175]teoreticky, to znamená thematicky a metodologicky, protože teorie vždy má jisté důsledky i metodologické.[1] Prof. Vážný říká, že tato otázka už byla projednávána, ale já se domnívám, že ne dostatečně. To, co se dělá už dnes, je praxe, ale praxe musí vycházet z teorie, musí být důkladně opřena o teorii. Nesmíme zapomínat, že jazykový zeměpis vznikl v dobách, kdy na př. podstata jazyka, otázka podstaty jazyka nebo poměru mezi dialektem, dialekty a spisovným jazykem nebyly zcela jasné a byly zčásti chápány nesprávně. A je otázka, zdali někde metoda jazykového zeměpisu nevyplývá ještě z tohoto staršího pojetí. Je třeba důkladně revidovat toto pojetí, postavit si otázku, jaké je místo jazykového zeměpisu v celé jazykovědě. A tuto otázku jsme ještě nevyřešili a musíme ji vyřešit, neboť prakticismus bez teorie sice vede někdy k správným výsledkům, ale často k nesprávným. A není tu potom žádné kriterium, jak hodnotit některé výsledky. Jestliže vycházíme z čisté praxe, zdá se nám, že všechno má svou důležitost, všechno je stejně důležité, ale není tomu tak. Jsou věci, které jsou zásadně důležité, a věci méně důležité.

Myslím, že s. Štolc tuto věc nebo tuto myšlenku vyslovil v jiné formě. Je třeba si na př. uvědomit, že se jazykový zeměpis ze značné části, neříkám, že veskrze, obírá s jednotlivými slovy. Ale jednotlivá slova, jako vůbec celá slovní zásoba, jak víme podle Stalina, je jen stavební materiál jazyka. Tato myšlenka ještě nebyla známa, když jazykový zeměpis vznikl. Je pravda, že otázka jazykového zeměpisu už prošla výhní kritiky padesátileté, jak řekl s. prof. Vážný, ale je otázka, byla-li tato kritika, sebekritika a diskuse veskrze správná. My se musíme vrátit i k těmto diskusím a hodnotit je, jsou-li správné. S. Havránek upozornil už na to, že někde trochu mechanicky přejímáme na př. stanovisko atlasu francouzského. Je třeba si uvědomit, jaký užitek přináší jazykový zeměpis, který je velmi pracný a neobyčejně nákladný. Jazykový zeměpis vznikl v době, kdy se do jisté míry přeceňovala slovní zásoba v jazyce a nedoceňovala mluvnice. Neříkám, že se podceňovala, ale tu a tam se podceňování objevuje.

S. Pauliny tu myslím správně ukázal na to, že jazykový zeměpis někdy ze zkoumání jednotlivých slov a skupin slov vyvozuje jisté kulturně historické závěry. Ale tu je třeba si uvědomit, že takovéto závěry, které se opírají o slovní zásobu dialektů, nejsou vždy správné. Proč? Protože se kulturně historický vývoj národa neobráží plně v lidových dialektech, nýbrž ve spisovném jazyce. Dnes víme ze Stalina, že je slovní zásoba stavební materiál jazyka, zpracovávaný v mluvnickou soustavu, která teprve umožňuje jazyku vyjadřovat myšlenky a plnit tak hlavní úkol, být prostředkem, nástrojem výměny myšlenek, vzájemného dorozumívání lidské společnosti.

Ještě v roku 1934 napsal Pavel Rocher (nevím, jak se čte tento český jazykozpytec, kterému nestačilo české jméno Skála) ve spise Gramatický rod toto: „že si všímám tolik mluvy lidové, je proto, že skutečná mluva, to jest dialektická, je mi vším, kdežto spisovná mi není ničím“. Věřím, jsem přesvědčen o tom, že je to extrémní stanovisko jednotlivce, ale toto extrémní stanovisko mohlo vzniknout za jisté atmosféry, kdy se nepochybně spisovný jazyk podceňoval a dialekty přeceňovaly. Dialekty slouží jen omezenému účelu dorozumívacímu, jsou nižší formou národního jazyka, jak řekl Stalin, kdežto spisovný jazyk je forma vyšší. Spisovného jazyka užívá celý národ ve všech oblastech svého myšlení, a nelze tedy na př. věnovat takovou pozornost rozšíření slov dialektických a pomíjet úplně jazyk spisovný. Je otázka, zda je to úměrné, ta ohromná pracnost a ta nákladnost. Nejsem zásadně proti jazykovému zeměpisu, ale je třeba si mnohé otázky dobře ujasnit, prodiskutovat, ale to jsme dosud neučinili.

Nebo na př. pokud si jazykový zeměpis všímá jevů mluvnických, jsou to hlavně jevy hláskové, tvarové nebo slovotvorné. Ale už tu bylo správně řečeno, že jazykový [176]zeměpis postihuje tyto jevy v dnešním vývojovém stadiu. O historickém vývoji nemůže nám jazykový zeměpis sám říci nic. A zase je otázka, je-li ta pracnost, nákladnost úměrná tomu, co nám jazykový zeměpis přináší. Myslím, že s. Štolc nebo Pauliny řekl, že bez monografického zpracovaní jazykový zeměpis nemá cenu. Nemůže nam přinést ten užitek, který od něho čekáme. Jazykový zeměpis může být po této stránce jen doplněk důkladného monografického zpracování. Já bych k tomu přidal ještě to, co vyplývá ze Stalinových statí: Nelze jistě dobře vystihovat jazykovým zeměpisem syntaktické jevy, je to myslím velice obtížné. A přece syntax je duše jazyka. Stále se tu točíme kolem otázky, jaký prospěch nám přináší jazykový zeměpis. A je třeba důkladně přemýšlet o tom, jakou náplň mu dát, aby opravdu platně přispěl celému bádání o našem národním jazyce. Je třeba tu bedlivě uvažovat o všem a nerozvíjet už ty technické otázky tak daleko, abychom potom nemusili eventuálně všechno rušit a abychom zbytečně nemuseli konat nějaké práce, které by se ukázaly nespravné.

 

Dovolte mi ještě několik poznámek, které se týkají ostatních úkolů dialektologie. Domnívám se, že konference správně zdůraznila ústrojnou souvislost dialektologie s historickým zkoumáním celého národního jazyka v širším slova smyslu. Zdůraznila to, že nelze oddělovat dialektologii od historické mluvnice, od zkoumání spisovného jazyka, že nelze zkoumat jednotlivé dialekty isolovaně, samoúčelně, že dialektologie musí vlastně přispívat k celkovému poznání celého národního jazyka. Tu pak se mimo jiné naskýtá otázka, jak tento zřetel k celému národnímu jazyku prakticky při výzkumu provádět, zejména jak se zřením k této souvislosti podávat v dialektologických monografiích rozbor, popis nářečí. Osnova monografie, celé pojetí je důležité. Podíváme-li se na historii naší dialektologie, vidíme, že je tu velká pestrost. Mnozí dialektologové ještě v nové době se systémem zápasí, nevědí, jak vlastně materiál, který nashromáždili, sestavit. Necítili dobře souvislost dialektů se spisovným jazykem, s celým národním jazykem, a uváděli proto materiál takovým způsobem, který jim nedával možnost vyčerpat všechny důležité jevy. Podívejme se na př. na Fr. Bartoše, který sám přiznává, že gramatik nebyl. Uvádí často zvláštnosti, odchylky, ale nikoli důkladný popis celého jevu. Připomínám to prostě jako jistý stav ve vývoji dialektologie, ale je třeba si uvědomit, že je způsob zpracování dialektologického materiálu důležitý a že souvisí s pojetím dialektů jako útvarů národního jazyka.

Brněnské dialektologické práce vzniklé již v předmnichovské republice mají jistou základní osnovu, třebas ne vždy zcela stejnou. Nabízí se otázka: je tato osnova správná?; je veskrze správná?; nepotřebuje doplnění, oprav atd.? To je přece otázka velmi vážná, s kterou se musíme obírat, než začneme, rozběhneme nějakou velkou akci dialektologickou, protože na ní jsou závislé metody zkoumání. Na ní závisí, čeho si bude badatel všímat, až přijde na území zkoumaného nářečí. Na jeho sluch doráží spousta nových hlásek, tvarů atd., a proto si musí být vědom toho, kde zakotvit, z čeho vycházet, po čem jít, po čem se pídit. Nelze mechanicky zapisovat všechno, musí v tom být jistý systém; nutno vědět, co je podstatné pro dialekt sám a co je důležité pro celý jazyk. I my v Brně si budeme musit tuto otázku položit.

Z toho, že dialekty tvoří ústrojnou, nedílnou, dialektickou jednotu s jazykem spisovným, jednotu národního jazyka v širším slova smyslu, kde jsou dialekty nižší formou a spisovný jazyk vyšší formou, vyplývají některé obecné závěry nebo otázky o poměru mezi dialektem a spisovným jazykem. Vaše konference věnovala, aspoň pokud jsem viděl podle thesí, pozornost otázkám interdialektů. Zcela správně. To je jeden způsob, jedna forma vlivu spisovného jazyka, vývoje spisovného jazyka na dialekty. Tato forma se projevuje v tom, že nastává jistý proces v dialektech samých, vyrovnávání mezi dialekty, stírání některých ostrých rozdílů atd. To je proces, který sice má příčinu v jazyce spisovném, ale spisovný jazyk tu přímo nezasahuje do [177]soustavy dialektů. Ty se samy mezi sebou vyrovnávají. Je otázka, zda je to jediná forma vlivu spisovného jazyka na dialekt. Já se domnívám, že je také forma, kdy spisovný jazyk působí na dialekty přímo, na jejich slovníkovou i mluvnickou soustavu. Tato forma se projevuje tím, že dialekty přejímají spisovné prvky, hlavně lexikální, ve větším rozsahu než dříve, buďto domácí nová slova vzniklá v jazyce spisovném, nebo přejatá cizí slova. Spisovný jazyk je tu mostem k dialektům. Dialekty tu přejímají už hotový materiál, který se stal jako součást spisovného jazyka národním majetkem. Tento vliv se projevuje tak, že nová slova nepronikají do dialektů přímo, jak to bývalo dřív, nýbrž do jazyka spisovného a teprve z něho do dialektů.

S tím souvisí též opouštění starší slovní zásoby dialektů a přejímání běžnějších slov spisovných. Když jsem před časem věnoval dost pozornosti Jazykovému zákampí, dostával jsem mnoho materiálu, z kterého bylo vidět, že v dialektech mnoho starých slov žije jen jako archaismus a že dialekty přejímají slovo spisovné, ne slovo úplně nové, které by vyjadřovalo nějaký nový pojem, nýbrž prostě slovo běžnější. To je velice významný vliv spisovného jazyka na dialekty. To je jev nový a vyplývá z nejširší národní dorozumívací funkce jazyka spisovného. Je to jedna forma odumírání dialektů, ale jiná než interdialekt, totiž splývání dialektů s jazykem spisovným, začátky tohoto pochodu. Jsou to jen začátky, protože každý jazykový proces, zejména tento, probíhá postupně, nenáhle, skoro nepozorovaně. Na druhé straně vidíme proces opačný, jak zejména slova, rčení dialektická vnikají do jazyka spisovného, hlavně uměleckého. Této otázce jsme nevěnovali dost pozornosti, ač je velmi důležitá a někdy dosti složitá. Na př. dnes se dost hojně užívá slova družba ve smyslu přátelství (čs.-sovětská družba). Zdálo by se, že je to slovo nově přejaté z ruštiny. Ne; má je už Sv. Čech a jeho vlivem se trousí toto slovo v celé literatuře. Slovo družba je lidové a Sv. Čech naroubil tady ruský význam „přátelství“ nikoli na slovo v jazyce spisovném běžné, nýbrž na slovo lidové. A toto lidové slovo se teprve v novém významu stalo slovem spisovným. Jde tu tedy o působení dialektů na spisovnou mluvu nikoli přímo, nýbrž cestou dosti složitou. V tomto smyslu by se leckdy ukázal jako šiřitel ruských slov spisovatel Antal Stašek. Jsou to jevy na rozhraní jazyka a literatury, těch dvou odvětví, která mezi sebou těsně souvisí, a je třeba věnovat jim pozornost.

Nakonec bych obecně zdůraznil to, co jsem už řekl, nutnost veškerou práci stále opírat o teorii. O jakou teorii? O tu teorii, kterou nám dal ve svých geniálních statích Stalin. My si snad ani dobře neuvědomujeme, jak bohatý je to pramen poučení o jazyce. Musíme se k nim neustále vracet, jinak se leckdy octneme na scestí. Nemůžeme pokračovat v takové metodě, v takovém způsobu bádání, který byl přirozený v době positivistické a který dnes se zřejmě ukazuje nesprávný. Je třeba, abychom se zbavili všech pozůstatků staršího chápání jazyka; není to snadné, neboť často si ani neuvědomujeme, že ještě podléháme té staré positivistické teorii. Je třeba se stále kontrolovat, každou zásadnější věc je třeba srovnávat se stanoviska marxistického, důkladně o ní uvažovat, zdali náš postup, náš názor nemá v sobě ještě nějaké jadérko positivistické, idealistické. Musíme si uvědomit, že stalinská teorie otvírá nám nové cesty. Jen si uvědoměme, že jsme dřív vlastně neznali původ jazyka a že se náš jazykozpyt jako všechen jazykozpyt vlastně spokojoval jen tím, co řekl v letech 90. náš filolog Kovář: „Původ lidské mluvy je záhadou a zůstane záhadou.“ To byla situace neblahá. Jazyk se jistě vyvíjí v podstatě za takových podmínek, za jakých vznikl, a my jsme nevěděli, za jakých podmínek vznikl. Jak lze posuzovat a chápat vývoj jazyka, nevíme-li, jak vznikl! Je třeba stále se zastavovat nade všemi otázkami, stále mít na paměti stalinskou teorii, která je vytvořena zobecněním ohromné zkušenosti. Nezapomínejme, že se Stalin vlastně od svého mládí obíral s otázkou národnostní, to znamená také s otázkou jazyka, a že je ta obecná jazyková teorie výsledkem celoživotní činnosti Stalinovy, [178]je opřena o tvůrčí činnost, která se projevila uspořádáním národnostní otázky v Sovětském svazu, největším státě na světě v dějinách lidstva. Je třeba si uvědomit hloubku, geniálnost Stalinových statí a v jejich světle stále kontrolovat naši práci. Jistě jsme si toho vědomi, ale v denní práci někdy se kontrolovat zapomínáme. Je třeba všechnu naši praxi opírat o tuto teorii, aby nezašla na scestí.

Nakonec přeji vám všem i nám všem mnoho zdaru a úspěchů v další jazykovědné práci, k prospěchu našeho socialistického budování.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 3, s. 174-178

Předchozí Jozef Štolc: Atlas slovenského jazyka (Výťah z referátu)

Následující Jaroslav Voráč: Sborník dialektologických studií věnovaný Ad. Kellnerovi