dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jungmannův překlad Ataly (Rozbor s hlediska srovnávací stylistiky a individuálního slohu překladatelského)

Jaroslav Zima

[Články]

(pdf)

-

V minulém roce uplynulo stopadesáté výročí Jungmannova překladu Chateaubriandovy Ataly. Tato vnější skutečnost není však sama podnětem naší práce, je jím především úsilí o to, abychom určili základní stylistické znaky překladu díla, jehož význam pro vývoj české prózy byl již dříve plně uznán a oceněn.

Uvažujeme-li o stylu překladu kteréhokoli literárního díla a vycházíme-li ve svých úvahách z dostatečně široké materiálové základny, kterou nám poskytuje srovnávání jazyka literárních děl s jazykem jejich překladů, dospíváme k poznání dvou hlavních stylistických rovin každého překladu. V první z nich se objevují objektivně zjistitelné charakteristické vyjadřovací prostředky jazyka originálu i jazyka překladu, docházíme k bližšímu poznání stylů dvou různých jazykových základů a sledujeme, do jaké míry konkrétní překlad vyhovuje obecným poznatkům z tohoto srovnání plynoucím. Leží tedy první a základní stylistická rovina každého překladu v oblasti stylistiky srovnávací. Ale literární dílo z určitého základu vytvářené je současně i procesem tvůrčím, který má specifické rysy povahy individuální. Jeho individuálnost tkví v tom, že z daných výrazových prostředků jazyka volí autor literárního díla ty, které vyjadřují jeho myšlenkový a estetický záměr co nejadekvátněji. Je tedy úkolem překladatele vyhovět nejen základním tendencím obecné povahy, které plynou ze srovnání dvou jazykových systémů, nýbrž vyjádřit současně i specifičnost literárního projevu ekvivalenty jazyka, do něhož překládá. Protože „jazykový výraz přeloženého díla není nutný, ale jeden z možných“ (prolož. autorem citátu)[1], můžeme v něm zpravidla vysledovat i určité charakteristické rysy individuální povahy, jimiž překladatel vystihuje specifické stylistické prostředky originálu. Souhrn těchto prostředků, jimiž je vyjadřována specifičnost překládaného díla (anebo jejichž nedostatkem je opomíjena), tvoří druhou stylistickou rovinu překladu. Je úkolem tohoto článku vystihnout s tohoto dvojího hlediska některé ze základních rysů Jungmannova překladu Chateaubriandovy Ataly.

 

Sledujeme-li charakteristické rysy novodobé francouzštiny, z nichž mnohé jsou jen francouzským odrazem širších románských skutečností, a srovnáváme-li, jaké výrazové prostředky jim odpovídají v češtině, uvědomujeme si především, jak odlišně vyjadřuje často francouzština děj nebo činnost. Jeví se tedy typický rozdíl obou jazyků především v gramatické kategorii slovesné, a to v oblasti sémantiky. Porovnáme-li na př. jazykové situace, v nichž francouzština užívá slovesa sortir, s překladem tohoto slovesa v češtině, poznáváme, že ve fran[90]couzštině označuje toto sloveso především intensivní určení směrové (»pohyb směrem ven odněkud«) a že plné jasnosti významové dodává mu teprve kontext. Může tedy označovat dějové situace velmi různé: il est sorti de la chambre (vyšel z pokoje), il est sorti du bain (vylezl z koupele), il est sorti de voiture (sestoupil nebo vystoupil z vozu), il est sorti du lit (vstal z lůžka), il est sorti de son rang (vystoupil z řady), il est sorti des engins (seskočil nebo slezl s [tělocvičného] nářadí), le train est sorti des rails (vlak vyjel z kolejí), le navire est sorti du port (loď vyplula z přístavu), il est sorti à cheval (vyjel si na koni). Naprostou většinou je nutno totéž francouzské sloveso přeložit v češtině slovesem rozdílným, po sémantické stránce obsahově bohatším. Sledujeme-li v kontextu i jiná francouzská slovesa, zejména slovesa pohybu, a srovnáváme-li je s jejich významovými ekvivalenty českými, poznáváme, že nejde o jevy ojedinělé, nýbrž o jev platnosti širší. Je tomu tak na př. i u slovesa entrer: vejít, vkročit, vstoupit, vjet, vběhnout, vtáhnout [do města, o vojsku na př.], vlézt [oknem], vplout, přistoupit; přechodné sloveso approcher přeložíme podle kontextu slovesy: přiblížit, přisunout, přitáhnout, přistavit, zasadit [na př. ostruhy — les éperons]. Podobně je tomu i u jiných sloves pohybu, jako venir, revenir, arriver, aller, retourner, descendre, traverser, passer, précéder, suivre, a u jiných sloves obsahově chudších, z nichž typická uvádí Strohmeyer[2] (na př. faire, mettre, prendre, avoir, être, tenir, porter, finir a j.), jenž v obecném charakteru mnohých francouzských slovesných pojmenování vidí jakousi kompensaci analytické stavby francouzské věty, která neklade nadměrné požadavky na pozornost posluchače a umožňuje mu v kontextu pochopit smysl i sloves obsahově chudších (s. 212 až 213). Tento sémantický rys značné části francouzských sloves, sklon k obecnému, rozsahově širokému označování dějů, zdůraznila i novější studie Malblancova,[3] srovnávající obsahově chudší slovesa francouzská (verbes „signes“) s obsahově plnějšími jejich významovými ekvivalenty německými (verbes „images“). Na tendenci k abstraktnímu vyjadřování dějů upozorňuje u francouzských sloves i Marouzeau.[4] Tato skutečnost není ovšem jevem jenom francouzským. I v češtině, zejména pak v řeči mluvené, užíváme sloves obsahově chudých, jež postupně pronikají i do jazyka spisovného.[5] Avšak z uvedených typických příkladů i ze závěrů citovaných studií je sdostatek zřejmé, že vedle sloves, která se svou sémantickou bohatostí rovnají slovesům českým, má francouzština mnohem více sloves, která nutno překládat do češtiny slovesy obsahově bohatšími. Vědomí novodobých českých překladatelů o podstatných rozdílech mezi oběma jazyky působí, že je tato zásada v překladech z francouzštiny dodržována zpravidla velmi důsledně.[6]

[91]Je zajímavé sledovat, jak se tato tendence češtiny k dějové konkretisaci projevuje v Jungmannově překladu Ataly před sto padesáti lety, tedy na počátku novodobého vývoje spisovné češtiny. Již Haller[7] si všiml, že Jungmann nahrazuje někdy francouzská slova chudá významem slovy výraznějšími. Tento rys je zřejmý v překladu francouzských pojmenování dějů a činností.

Výraznou tendenci k vyjadřování slovesy obsahově bohatšími pozorujeme tu především u slovesa être:[8] c’étaient ensuite mille autres questions (38) — potom následovalo sto dotazů, 23; Atala était aux pieds du religieux (67) — Atala již octla se u nohou kněze, 73; déjà sa malédiction était sur moi (86) — již klatba její naléhala na mne, 105; chaque fois qu’elle est mère (90) — pokaždé, kdy matkou se stává, 111; le coeur .. est comme ces sortes d’arbres (92) — srdce … podobá se oněm stromům, 115. Snahu o dějovou konkretisaci pozorujeme v Jungmannově překladu i u jiných sloves, která mají charakter sloves pomocných: tak na př. u slovesa avoir: quatre grands fleuves, ayant leurs sources dans les mêmes montagnes (29) — čtyry valné řeky, berouce na týchž horách počátek svůj, 7: ayons des esclaves (18) — živme otroky, 44; také místo neosobního il y a nacházíme vyjádření obsahově plnější: il y avait parmi ces Sauvages un vieillard (32) —žil mezi těmi divochy stařec, 14; u slovesa faire nabývá u Jungmanna tato tendence někdy povahy překladu volného: il faut offrir vos souffrances à Dieu, pour la gloire duquel vous avez déjà fait tant do choses (70—71) — povinnas obětovati bolesti své Bohu, k jehož chvále vytrpěla jsi již tak mnoho, 79; homme, prêtre! qu’es-tu venu faire dans ces forêts? (83) — člověče, kněže! co jsi přišel tropit do lesů těch? 98; Chactas … a fait cette historie à René (103) — Šakta vyjevil tento příběh Renéovi, 131; snahu o větší plnost slovesného děje pozorujeme i u překladu slovesa mettre: aucun ami ne mettra un peu d’herbes sur mon corps (41) — žádný přítel nehodí trochu trávy na tělo mé, 28. Častěji pozorujeme také tento jev u sloves označujících pohyb; sortir: l’homme sorti de votre sein (38) — člověk povstana z lůna vašeho, 23; un vent impétueux sorti du couchant (63) — strhna se náramný vítr od západu, 67; alors il sort de tels bruits (32) — tu vyniká takový hřmot, 13; entrer: les nuages abaissés entrent sous l’ombrage des bois (63) — mračno skleslé mísilo se do stínů lesních, 67; passer: nous le (fleuve) passions sur un radeau (57) — přeplavili jsme se na voru, 56; arriver: si le moment est arrivé (89) — jestliže hodina tvá padla, 109; venir: tous vos malheurs viennent de l’ignorance (88) — celé tvé neštěstí pochází od nevědomosti, 108; s’arrêter: elle s’arrêta (93) — umlkla, 116; je me suis arrêté sous ton ombre (105) — odpočíval jsem pod stínem tvým, 136; éloigner: parce que vous avez éloigné les mouches (109) — protože jsi odháněl mouchy, 141; jeter: ma mère … lui jeta de l’eau au visage (65) — matka … chrlila jí vody do tváří 69; descendre podmětové: lorsque les vents descendaient (57) — když větříkové … se snesli, 57; descendre předmětové: on y descend des reliques (52) — tam se spouštějí ostatky svaté, 47. — Tendenci k vyjadřování slovesy obsahově bohatšími pozorujeme i u překladů jiných francouzských sloves, z nichž uvedeme alespoň [92]nejdůležitější; trouver: le chien qui nous avait trouvés (100) — psa, který nás vyslídil, 126; donner: qui ont donné le plus de larmes (91) — kteří prolili slzí nejvíce, 114; achever: achève donc (86) — dopověz, 105; arracher: vous n’arracherez pas un soupir de mon coeur (53) — nevymučíte ni jednoho vzdechnutí, 49; retenir: faiblement retenu (41) — slabě uvázán, 28; retenu aux galères (33) — ukován byv na galejích, 14; perdre: nous perdons les moments précieux (87) — maříme drahou chvíli, 106; tirer: on ne put tirer de lui un cri (109) — nemohli … vymučiti slova, 142.

Větší obsahové plnosti sloves dosahuje Jungmann i tím, že užívá prefigovaných sloves někdy i tam, kde by byl mohl užít i slovesa prostého: ses chevreuils buvaient les eaux (41) — srny jeho napájely se vodou (28) a j.

Snaha po dosažení dějové plnosti slovesy obsahově bohatými vede jej někdy až k metaforickým ekvivalentům: les chants et les danses cessent par degré (53) — uléhá ponenáhlu zpěv i ples, 50; l’incendie s’étend comme une chevelure de flammes (64) — zážeh lítá co kštice plamenná, 67; où j’ai aussi de doux souvenirs (36) — kdež i mně sladká kvete památka, 21. Jen v zcela ojedinělých případech ponechává Jungmann v českém překladu slovesný ekvivalent obsahem chudý: les pirogues entrent dans le lit de l’Ohio (34) —lodičky vejdou v Ohiovo řečiště (místo vplují), 10; les éclairs qui sortaient des yeux du vieillard (83) — blesk, an starcovi z očí vycházel (místo šlehal), 99. Rovněž zcela vzácné jsou případy, kdy francouzské sloveso obsahově bohatší překládá českým slovesem obsahově chudším: une profonde langueur se peignait dans les yeux (72) — hluboká mdloba jevila se v očích, 81; les ennemis triomphèrent (35) — nepřátelé získali, 18; někdy tak bývá u frazeologické jednotky, překladatelsky obtížnější: je courais le risque d’être enlevé (35) — bylo na tom, by mne odvlékli, 19.

Také francouzská substantiva a adjektiva odvozená od sloves překládá Jungmann českými podstatnými nebo přídavnými jmény obsahově bohatšími: le cri de mort (48) — povyk vražedlný, 40; les cris du prisonnier (50) — úpění vězňů, 44; le bruit insensible de notre canot sur les ondes (61) — povlovné šumání člunu našeho po vodě, 63; tout se prépare pour ma mort (53) — všecko se chystá k popravě mé, 48; les poissons morts (70) — ryby zleklé, 70.

Ukázali jsme, jak Jungmann v duchu češtiny nahrazoval významově široká francouzská pojmenování činností a dějů obsahově bohatšími slovesy českými a anticipoval tak svým jazykovým povědomím teoretické poznatky pozdější.

 

Dalším výrazným rysem francouzštiny je její tendence ke konstrukcím nominálním a převaha těchto konstrukcí — v průběhu 19. století stále rostoucí — nad vyjadřováním slovesným.[9]

[93]Přesto, že v nové době frekvence nominálních konstrukcí v češtině vzrůstá, odpovídají v podstatě dosud většinou francouzským konstrukcím nominálním české ekvivalenty slovesné, zatím co české konstrukce nominální mají v nové době stylistický příznak především jazyka odborného a v přítomné době pak do značné míry někdy i jazyka denního tisku.

Jmenné konstrukce v nejširším slova smyslu, které přicházejí v úvahu při posuzování Jungmannova překladu, jsou v podstatě dvojího typu. První z nich tvoří přechod mezi vyjadřováním slovesným a jmenným ve vlastním smyslu slova. Běží o opisná spojení typu faire un geste, pousser un cri nebo pousser le cri, v nichž je substantivum hlavním nositelem významu, zatím co sloveso, významově slabé, je především nositelem gramatických vztahů.[10] Je charakteristické pro Jungmannovo povědomí jazykové, že konstrukce tohoto typu překládá vesměs spojeními slovesnými: ces louanges faisaient beaucoup de plaisir aux femmes (38) — chvála ta velmi těšila ženy, 23; la vierge fit un mouvement involontaire (39) — panna pohnula sebou nevolně, 25.

Stejně je tomu u dalších konstrukcí, z nichž uvedu pouze hlavní, a to v infinitivě: pousser le cri d’arrivée (40) — vyvolat hlasitě dochod, 26; obdobně i 54, 55, 66, 80 fr. textu; porter le trouble (45) — kormoutit, 36; lancer un regard (48) — pohledět, 40; faire un geste (61) — pokynout, 62; mettre le comble (62) — dovršit, 63; faire un effort (94) — usilovat, 117; faire des réfléxions sérieuses (102) — opravdově rozjímat, 130.

Také substantivní a adjektivní konstrukce se slovesem être vyjadřuje Jungmann slovesně: si tout est silence et repos dans les savanes de l’autre côté, tout ici, au contraire, est mouvement et murmure (32) — jestliže ticho a poklid panuje v poustách na druhé straně řeky, tu naproti tomu hučí a hemží se všecko, 12; je fus saisi du dégoût (36) — znechtělo se mi, 19.

Druhý typ jmenných konstrukcí, jmenných ve vlastním smyslu slova, zahrnuje především substantivní spojení doplňková, často rozvitá — stojící zpravidla v čele věty (typ les yeux fixés vers la terre, il s’éloignait). I takové konstrukce překládá Jungmann obyčejně spojeními slovesnými: sans force pour m’élever, … j’étais retombé (43) — nejsa mocen pozdvihnouti se, … upadnu, 33; les chefs de guerre, le tomahawk à la main, … prennent la gauche (49) — vůdcové vojenští, majíce tomahavk v ruce, … stanuli po levé, 42; les yeux attachés au ciel, … je réfléchissais (54) — upřev oči na nebe, … rozjímal jsem, 50; obdobně i na jiných místech.

[94]Participiální vazby nejsou ovšem jediným typem, jímž Jungmann překládá tyto konstrukce. Často tu — a nutně při nestejném podmětě — užívá i spojení předložkových a nahrazuje tak volné spojení participiální vazby těsnější vazbou předložkovou, jak tomu bývá i v moderních překladech: le sacrifice achevé, le Mico prend la parole (49) — po oběti jme se mluviti Miko, 42; les yeux fixés, les bras étendus, les lèvres entr’ouvertes, je demeurai immobile (80) — s upřenýma očima, vztaženýma rukama, rtoma odpolu otevřenýma, stál jsem nepohnutě, 94; obdobně i na jiných místech překladu. Tendence k slovesnému vyjadřování uplatňuje se často i u adjektivních doplňků, vyjádřených někdy minulým participiem: Lopez, touché de ma jeunesse, … m’offrit un asile (35) — Lopéz, pohnut jsa mou mladostí, … dal mi útočiště, 19; pleine de passions, elle était (59) — jsouci plná náruživosti, nemohla, 60; qui, … immobile sur la pointe d’un rocher, ressemblait (60) — an … stoje na vrchu skály, viděl se býti …, 61; obdobně i 46, 65, 79, 82 fr. textu a j. Někdy nabývá tato tendence zřejmé povahy extensivní; i rozvité přívlastky postpositivní překládá Jungmann celými slovesnými větami: le chasseur commis à ma garde (38) — vojákem, an byl strážným mým, 24; je ne sais quel secret prêt à échapper à ses lèvres (42) — tajemství …, jenž vyjíti mělo ze rtou jejích, 30. Také nominální příslovečná určení překládá vazbami participiálními nebo slovesnými větami: après les heures d’une marche pénible, le voyageur (60) — putovav drahně hodin umdlený poutník, 62; à ce spectacle, le Solitaire … (95) — to vida poustevník, 119; à ma naissance (94) — když jsem se narodila, 118; au lever de l’aurore (98) — když vycházeti bude zorní záře, 123; à la vue du chien (100) — uhlédaje psa, 126; obdobně i 39, 40, 47, 70 fr. textu a j.

 

Mezi nominálními konstrukcemi francouzštiny zaujímá charakteristické místo i neshodný jmenný přívlastek s předložkou de. Běží tu především o perifrastická spojení typu la table de bois (dřevěný stůl), o jev nikoli jen francouzský, nýbrž románský vůbec.[11] Tento analytický výrazový prostředek románských jazyků — a především francouzštiny —, jenž nahradil latinské adjektivní přívlastky typu corona aurea neshodnými substantivními přívlastky s předložkou de (la couronne d’or), má ve srovnání se shodnými přívlastky adjektivními (zejména pokud jde o adjektiva označující nikoli původ z nějaké látky, nýbrž vyjadřující vlastnosti abstraktní, na př. ve dvojicích silencieux de silence, tendre de tendresse) i odlišný charakter stylistický.[12]

Postpositivní jmenné konstrukce přívlastkové románských jazyků vyjadřují jazyky slovanské zpravidla shodnými přívlastky adjektivními. V češtině, jak ukázal akad. Trávníček,[13] bylo živé adjektivní vyjadřování v jazyce starém, je velmi živé v mluvě lidové a také „v nejnovějším jazyce se projevuje sklon vyjadřovati se adjektivně i tam, kde je na místě určení neadjektivní“.

[95]Jungmann překládá v Atale substantivní konstrukce přívlastkové téměř důsledně přívlastky adjektivními. Substantivní spojení označující původ (typ la table de bois) je tu vyjadřováno adjektivy zakončenými příponami -ový, -ný: des forêts de copalmes (40) — lesů kopalmových, 26; la faible odeur d’ambre (44) — slabý zápach ambrový, 34; un collier de porcelaine (45) — skořípkový pásek, 35; une baguette de saule (51) — růžtku vrbovou, 46; dans son canot d’écorce (51 až 52) — na loďce korové, 47; avec des graines rouges d’azaléa (57) — z červených zrnek azaleových, 55; de gomme de prunier (59) — živicí slívovou, 60; dans un vase d’érable (70) — v javorovém okřínku, 78; avec de la crème de noix (70) — se smetankou ořešnou, 78; de la crème de noix (38) — mléka ořešného, 23; leurs robes d’écorce (52) — lyčené své rouchy, 47.

Substantivní přívlastky přivlastňovací vyjadřuje českými adjektivními ekvivalenty s příponou : des jambons d’ours (38) — nedvědích kýt, 23; stejně na četných jiných místech; de plumes de cygnes (49) — z peří labutího, 42 a j. Někdy však překládá i genitivní vazby archaickými adjektivy s příponou -ový: les yeux d’une hermine (45) — oči hranostajové, 35; la … lenteur d’une tortue (50) — nejapnost želvovou, 44. Tento typ adjektiv proniká u Jungmanna vedle pravidelných typů s příponou -ní (zast. -ný, na př. houba říčná) i u ekvivalentů za substantivní spojení označující vztahy místní. Vedle typu na větvoví lesním, bažanta lesního nacházíme v Atale i typ po stínu lesovém, země hřbitová, vrch hrobový (místo genitivu země hřbitova, vrch hrobu), tedy typ archaisující.[14] Tohoto typu adjektiv užívá Jungmann i k označení některých vztahů časových, kde bychom dnes užili genitivu nebo časových adjektiv s příponou -ní: vous êtes les grâces du jour (38) — vy jste milostnice dnové, 23; je devancerai les pas du jour (45) — předstihnu kroky dnové, 35; stejně i na jiných místech překladu. Podobně také někdy i místo adjektiva přivlastňovacího s příponou -ský užije Jungmann typu s příponou -ový: vêtu de mes habits de Sauvage (36) — oděný v své divochové roucho, 20. Pozorujeme tedy, že v zásadě správná tendence Jungmannova nabývá opět povahy výrazně extensivní, zahrnuje v sobě i jasné francouzské vazby genitivní, proniká i tam, kde čeština užívá zpravidla výrazových prostředků jiných, a ojediněle vede i k změně významové (na př. les pirogues entrent dans le lit de l’Ohio (34) — lodičky vejdou v Ohiovo řečiště, 10. Tuto nadměrnost v užívání určitého typu jazykového vyjádření můžeme, jak ještě dále bude uvedeno, sledovat v Jungmannově překladu Ataly častěji. Ve snaze o její vysvětlení bychom se mohli opřít o postřeh akad. B. Havránka týkající se období obrozenského úsilí o vytváření spisovného jazyka. Když hovoří o výrazném odlišování básnické mluvy v lexiku a tvarosloví v počátcích romantismu, upozorňuje na slabou ustálenost spisovného jazyka, „při níž se mohly stávati patrnými jenom prostředky silně diferencované“.[15] Domníváme se, že toto úsilí o odlišování básnického jazyka může mít i svou kvantitativní stránku v nad[96]měrném užívání týchž výrazných, třebas ještě neustálených vyjadřovacích prostředků v básnickém díle.

 

Pojednávajíce o nominálních konstrukcích ve francouzštině a o jejich ekvivalentech v Jungmannově překladu Ataly, musíme věnovat pozornost i plurálu abstraktních substantiv. Tento jev, vyskytující se již v latině a objevující se ve francouzštině hojněji v období klasicismu, nazývá Brunot[16] plurálem augmentativním a vidí jeho podstatu ve snaze posílit změnou singuláru v plurál významovou složku abstraktního substantiva.

Frekvence francouzských abstraktních substantiv v plurále vzrůstá v období romantismu (o tom Lombard, op. cit., s. 97) a také v díle Chateaubriandově nalézáme hojné doklady tohoto jevu. V češtině užíváme plurálu u abstrakt podle Trávníčka (op. cit., II., s. 410) především jde-li „o množnost ve vlastním smyslu, nepodílnou“, kdežto jde-li o plurál distributivní povahy, užíváme zpravidla singuláru (na př. máme klidné svědomí, radost, starost). Rozdíl mezi francouzštinou a češtinou v otázce vyjadřování augmentativnosti abstraktními substantivy v plurále můžeme sledovat i v nové době u významných našich překladatelů.[17] Tohoto rozdílu si byl vědom i Jungmann. Můžeme tak soudit ze skutečnosti, že v Atale překládá téměř pravidelně plurál francouzských substantiv abstraktních českým singulárem: des grâces les plus tendres (34) — vděk ten nejoutlivější, 24; la Vierge des derniers amours (39) — panna poslední milosti, 24; dans nos infortunes (54) — v neštěstí, 51; du sein des misères de la vie (58) — z lůna bídy života, 58; détruisant mes espérances (58) — udušujíc naději mou, 59; les perpétuelles contradictions de l’amour (59) — neustavný odpor lásky, 59; rien n’interrompait ses plaintes (61) — nic nepřekazilo nářeku jejímu, 63; les forces d’Atala commençaient à l’abandonner (61) — síla počala [97]ucházeti Atale, 63; les passions … allaient triompher de ses vertus (61) — náruživost .. jala se svítězovat nade ctností její, 63.

V dalším uvedeme jen francouzské plurály, jež Jungmann překládá singulárem: les troubles du coeur (62), les combats d’Atala (66), toutes mes forces (80), mes maux (82), mes fautes (87), nos passions (87), leurs pouvoirs (88), vos intentions (89), vos malheurs (88), les plus belles amours (89), les maux de la société (89), les sacrifices, les bienfaits, des liens éternels (89), les délices (90), les inquiétudes (90), les orages du coeur (91), les transports des passions (93), par … mes caprices (93), dans les chagrins (94), dans mes faiblesses (95); obdobně i na velmi četných jiných místech.

I tato tendence Jungmannova překladu má rys zřejmé nadměrnosti; Jungmann překládá singulárem i takové plurály abstrakt, u nichž bychom množnost vyjádřit v češtině mohli: à grands cris (52) — křikem velikým, 48; aidé de conseils d’Atala (59) — pomocí rady Ataliny, 60. Tvary plurálové nacházíme v překladu jen výjimečně: dans vos mystérieuses horreurs (66) — do svých tajemných hrůz, 72, pravidelně však u substantiva zámeznost, Jungmannem vytvořeného: dans mes horribles transports (84) — v strašlivých zámeznostech, 101; stejně i 85, 87 franc. textu. Stejnou výjimku tvoří zcela ojedinělý případ, kdy Jungmann překládá francouzské abstraktum v singuláru českým plurálem: cependant l’obscurité redouble (63) — zatím zdvojily se tmy, 67.

I v plurálech francouzských abstraktních substantiv, jichž Chateaubriand hojně užívá, vystihl tedy Jungmann typický výrazový prostředek francouzského jazyka. Poznal jeho odchylnost od jazykového vyjadřování češtiny a důslednost, s níž aplikoval ve svém překladu zvolený ekvivalent český, svědčí o záměrné promyšlenosti jeho překladatelské práce.

 

Zkoumáme-li charakteristické výrazové prostředky francouzštiny a srovnáváme-li je s jazykovými jejich ekvivalenty Jungmannova překladu, musíme věnovat pozornost i jevu, který je pro francouzštinu zvláště typický a vede překladatele k jazykovým variantám. Je jím francouzské neurčité zájmeno on. Je důležité sledovat, jakými výrazovými prostředky jsou vyjadřovány v překladu právě takové prvky cizího jazyka, které nemají přímých ekvivalentů v jazyce překladu. Na tuto skutečnost právem upozorňuje Fedorov,[18] neboť v překladu „specifické prvky gramatické stavby jazyka, do kterého se překládá, t. j. prvky nemající přímých ekvivalentů v jazyce originálu, hrají zvláště aktivní úlohu“. Se zřetelem k Jungmannovu překladu nutno si uvědomit především dvojí význam francouzského zájmena on: jeho význam gramatický, jenž tkví nejen v jeho funkci podmětné, nýbrž především také v tom, že ji vykonává stejně jako ostatní zájmena osobní. Tento rys, „podstatně osobní“ podle Dauzata,[19] působí, že toto zájmeno bývá v mluvnickém systému (na př. Dauzatově) přiřazováno nikoli k zájmenům neurčitým, kamž svým lexikálním významem ne[98]sporně patří, nýbrž k zájmenům osobním. Jeho význam lexikální je ovšem bohatší nežli lexikální význam ostatních zájmen neurčitých. Významové odstíny, které lze odvodit ze základního znaku neurčitosti, na př. (podle Dauzata, s. 262) odstín skutečné nebo zdánlivé skromnosti, snahy o uniknutí odpovědnosti, zesílení rozkazu (on vous a dit de travailler) a jiné významové odstíny, Dauzatem uváděné, činí z tohoto zájmena vynikající výrazový prostředek zejména jazyka literárního, bohatě stylisticky rozčleněného. Je to důležitý výrazový prostředek také jazyka Chateaubriandova, do jehož systému zapadá jak svým významem gramatickým, rysem osobního vyjadřování, tak také svým významem lexikálním, znakem neurčitosti, mlhavosti. Sledujeme-li, jak je tento francouzský výrazový prostředek překládán Jungmannem, zjišťujeme především značnou rozmanitost překladových variant. Gramatický význam zájmena je tu někdy zachován a vede — jak tomu bývá často i v nové době — k aktivnímu vyjadřování slovesnému ve větách se všeobecným podmětem a se slovesem v 3. osobě plurálu: on m’enchaîna (37) — sepiali mne pouty, 21; cette vierge qu’on envoie (39) — panna, kterou posílají, 24; on me rélegua à quelque distance (40) — mne odstranili něco dále, 26—27; l’on me met à la main (48) — do ruky mi dali, 41; on m’attache des perles au nez (48) — přivázali mi perel na nos, 41; on me peint le visage (48) — opsali tvář, 40; on me couronne de fleurs (48) — věncovali mne kvítím, 40; on part de la salle funèbre (52) — vyšli z umrlčí světnice, 47; on m’y conduit en triomphe (53) — tam mne vedou s triumfem, 48; týmž způsobem překládá Jungmann tato další spojení: on se prépare (52), on m’y conduisit (52), on l’appelait (75), on s’y assemble (78), on ne put tirer (109), on va travailler (78) a j. Zřídka užívá Jungmann zvratného pasiva: on y arrivait par les ruines (52) — jde se tam skrze zříceniny, 48; on y descend les reliques (52) — tam se spouštějí ostatky svaté, 47; on les y étend (52) — tam se rovnají, 47. Někdy vyjadřuje Jungmann neurčitý zájmenný podmět on jednočlennou větou jmenovací typu je vidět, v níž sponové sloveso bývá často vynecháváno: on voit .. errer des troupeaux (30) — vidět .. těkající stáda, 10; l’on respirait (44) — cítit bylo, 34; on aperçoit (63) — viděti jest, 67; l’on entendait (72) — slyšeti bylo, 81; obdobně na jiných místech překladu.

V ojedinělých případech Jungmann nahrazuje podmět neurčitý podle kontextu podmětem určitým: on arrive à la tombe (52) — průvod ten slavný přijde, 47; obdobně ještě na několika dalších místech.

Avšak tento čtverý způsob, jímž Jungmann překládá neurčité zájmeno on, způsob, který umožňuje zpravidla aktivními tvary slovesnými tlumočit aktivní ráz jazyka originálu a shoduje se v podstatě s překladatelskou technikou novodobou, je v překladu Ataly doplňován na velmi mnohých místech způsobem, jenž aktivní charakter francouzských vazeb se všeobecným podmětem nahrazuje vazbami pasivními, tvarově — pokud jde o děje plynoucí v přítomnosti — shodnými s présentem resultativním: on consulte les Manitous (34) — tázáni jsou Manitové o radu, 16; on brûle des filets de langue d’Orignal (34) — zažženy [99]jsou žilny jazyka kozla divokého, 16; on me confia (51) — svěřen jsem, 45; on m’avait étendu sur le dos (53) — prostřen jsem na záda, 50; obdobně na velmi četných místech dalších. Pomocné sloveso bývá při tomto způsobu překladu často vynecháváno. Tím neosobní ráz vazby nabývá povahy důraznější a způsob vyjádření se stává sevřenějším: on fait des sacrifices de petun (34) —obětovány v zápal lesy tabáčné, 16; on examine (34) — pozorováno, 16; et l’on remarquait sur son visage (39) — a znamenáno na obličeji jejím, 24; obdobně i jinde.

Při překladu větných celků s neurčitým zájmenným podmětem on setkal se tedy Jungmann s francouzským jazykovým jevem, v díle Chateaubriandově velmi častým, který nemá přímé analogie v soustavě češtiny. Jsa sám průkopníkem v oblasti překladatelské, nemohl se opřít o tradici a byl nucen hledat náhradu v systému výrazových prostředků soudobé češtiny. Užil tedy překladových ekvivalentů dvojího druhu: takových, které zachovávají lexikální význam jazykového jevu francouzského i aktivní rod francouzských vazeb; jimi razil cestu budoucím překladům. Druhý způsob překladu (složené pasivum) zachovává sice rovněž lexikální význam jevu francouzského, jeho neurčitost, ale jeho gramatický význam podstatně mění: svou podmětovou nedeterminovaností (vystavena bouda podloužná) odstraňuje původce děje, zahaleného v mlhavou neurčitost (on avait bâti une hutte). Tím „podstatně osobní“ (podle Dauzata) rys gramatického významu francouzského jevu mizí a mění se také na mnohých místech stylistický charakter díla: místo dynamických prvků slohových tvořených aktivní činností slovesnou s neznámým původcem děje proniká statické zjišťování skutečnosti bez činitele podněcujícího, třebas blíže neznámého. Tak gramatický prostředek, jímž je složené pasivum, mění často stylistický charakter díla a dodává mu rázu neosobního.

Není tomu tak ovšem jenom ve větách se všeobecným podmětem on. Jungmann — a tím přecházíme k druhé části své studie, k posuzování překladu Ataly s hlediska individuálního slohu překladatele — mění aktivní vazby francouzské i mimo tuto mluvnickou oblast. Charakteristický příklad podává nám líčení pohřebních her v kapitole „Lovci“, v níž po prvních dvou větách dynamického, aktivního líčení nastává stylistický zvrat v neosobní, pasivní zjišťování, originálem neodůvodněné: Dvě panny snažují se vyvinouti sobě růžtku vrbovou. Bradavice prsí jich stýkají se, potkávají ústa, ruce zápasí o prut vyzdvižený nad hlavami. Jich nohy sličné zapletány, sladký dech pomísín, sloučeni vlasové (leurs beaux pieds nus s’entrelacent, … leurs douces haleines se confondent, elles se penchent et mêlent leurs chevelures). Tyto stylistické zvraty dynamického toku vyprávění v pasivní, neosobní zjišťování nejsou v překladu Ataly jevem ojedinělým a teprve jejich frekvence nás vede k poznání, že jde o slohový jev typický. Uvedeme alespoň hlavní z nich: ainsi nous avons du avoir des objets une vue totalement différente (35) — i musil tedy pohled náš na věci docela býti sobě odporem, 17; ce digne couple prit pour moi des sentiments les plus tendres (36) — to spanilé dvé podjato jest citem ke mně nejsrdečnějším, 19; elle joignait à cela [100]des grâces les plus tendres (39) — k tomu připojen byl vděk ten nejoutlivější, 24; lorsqu’une main, que je reconnus à l’instant, me ferma la bouche (54) — než v tom ruka poznaná na rychlost zdržela ústa má, 52; des larmes tombèrent sur sa barbe (70) — slzami skropeny fousy jeho, 78; et ce fut alors que je m’aperçus qu’il … (71) — a tu znamenáno, že, 79; ces réflexions m’occupèrent toute la nuit (112) — tyto myšlenky přemítány jsou u mne celou noc, 144; cette belle … femme … se montrait pâle (80) — ta mladá … dívka … vidína jest bledá, 93; elle se marie en pleurant (90) — vdávání její děje se s pláčem, 112.

Tendence k neosobnímu způsobu vyjadřování se projevuje v Jungmannově překladu — proti jazyku originálu — i jinými výrazovými prostředky, zejména užíváním slovesných vět jednočlenných archaického typu jest nám uposlechnout: quel dommage, que je ne puisse m’enfuir avec toi (42) — škoda, že mi není utéci s tebou, 31; je ne pouvais faire un mouvement (53) — nebylo mi se pohnouti, 50; d’où l’on ne sort jamais (65) — odkavad není povratu nikdy, 70; n’y vois-tu point la trace de mes larmes? (96) — Znáti-li na něm slzy mé?, 120; mais nous nous donnâmes de garde d’effrayer une colombe (106) — ale varováno se odehnati holubici, 137; je vous dirai ce que je sais (109) — vypravím, dí, tobě, co mi vědomo, 141 a j.

Z uvedených příkladů je zřejmé, že neosobní způsob vyjádření proniká i do jazykových projevů vypravěče, nahrazuje někdy i jeho subjektivní podání neosobním pasivním zjištěním (une main, que je reconnus — ruka poznaná; je m’aperçus tu znamenáno); mění tedy někdy i Chateaubriandův subjektivismus výrazovými prostředky zcela nesourodými se základní slohovou tendencí díla.[20]

 

Při srovnávání textu Jungmannova překladu Ataly s francouzským originálem neujde nám nápadný jev: značný počet textových odchylek originálem neodůvodněných. Protože je známo, že již v roce prvního vydání (1801) byla Atala vydána celkem pětkrát a že v roce 1805 vyšlo již vydání dvanácté[21] a protože také je bezpečně známo, že kritiky protivníků i upozornění přátel vedly Chateaubrianda k četným opravám i úpravám (v. o tom Schneegans v úvodě s. 19), naskýtá se otázka, zda odchylky, které v překladu zjišťujeme, jsou vskutku úpravy Jungmannovy. Není jistě nikterak nemožné, že Jungmann mohl mít za základ svého překladu některé pozdější vydání z prvních pěti v roce 1801 anebo i některé Chateaubriandem opravované vydání ještě pozdější. Otázka zdála by se napohled neřešitelná bez složitých studií textologických. Avšak světlo do ní vnáší studie Armanda Weila o Chateaubriandovi v díle Brunotově.[22]

V předmluvě k vydání z roku 1805 napsal Chateaubriand: „… kdybychom porovnlia [101]těchto dvanáct vydání, stěží bychom našli dvě zcela stejná“ (podle Brunota, Histoire, s. 806). Tato dvě zcela stejná vydání jsou vydání první a druhé z roku 1801. Třetí vydání z roku 1801 charakterisuje totiž textologická studie Weilova jako „již přehlédnuté a opravené“ (s. 802). Dalším opěrným bodem je nám Weilovo zjištění tří míst v textu, která „se již neobjevují v textu Ataly po prvním a druhém vydání“ (Weil, s. 811). Je to místo v líčení bouře (oddíl Les Chasseurs, Schneegans, 54), a to popis dvou jevů: les cris des fantômes a les clameurs des fleuves (první z nich unikl i pozornosti Schneegansově, který jej jako variantu neuvádí), jež Jungmann překládá slovy křik oblud a jekot proudu. Druhé místo textu je v posledním oddíle povídky (Epilogue, Schneegans s. 105, 7 řádků): Arbre américain … až de la terre au ciel. U Jungmanna je opět místo přeloženo celé. Třetí místo z téže závěrečné kapitoly obsahuje noční vidění Šaktovo stínů mrtvého misionáře a mrtvé Ataly (Schneegans s. 110). Romanticky fantastický popis obou stínů (začínající slovy La première était vêtue de blanc … až s’évanouissaient entre les arbres) Chateaubriand v dalších vydáních vynechal, ponechav první větu scény: Le fils d’Outalissi a raconté que plusieurs fois, à l’entrée de la nuit, il aperçut l’ombre d’Atala et celle du père Aubry dans ces solitudes — a větu poslední: Ces visions remplirent l’âme de Chactas d’une religieuse frayeur et d’une joie triste. V Jungmannově překladu je vynechán jak popis vidění, tak i obě dvě věty rámcové. Už Jungmannovo rozšíření vynechávky ukazuje, že tu nebyl veden textem originálu, který úvodní i závěrečnou větu resumující povahy ponechává, nýbrž důvody jinými, svým racionalistickým odporem k nadpřirozeným jevům náboženským, který jej vedl i k jiným, hlubším zásahům do textu a který byl podrobně analysován F. Vodičkou v cit. díle v kap. Ideová tendence Chateaubriandovy Ataly a Jungmannův překlad, s. 53—61.

Skutečnost, že dvě místa textu originálu, která se objevují podle studie Weilovy jen v prvním a druhém vydání Chateaubriandem neměněném, v Jungmannově překladu obsažena jsou, vede nás k závěru, že základním textem pro Jungmannův překlad Ataly bylo s největší pravděpodobností buďto první, nebo textově s ním shodné druhé vydání díla z roku 1801.[23] Teprve po tomto zjištění můžeme bezpečně posoudit odchylky od originálu jako skutečné úpravy Jungmannovy a teprve ono nám dává spolehlivý základ pro posuzování a hodnocení osobitých stylistických tendencí překladatele.[24]

Nejvýraznějším individuálním rysem překladu Jungmannova je tendence simplifikační. Protože zachytit ji v naprosté úplnosti vyžadovalo by studie speciální, omezíme se na určení jejích základních aspektů a budeme ji sledovat především po stránce syntaktické ve stavbě větných celků. Jeví se tu především vynecháváním některých větných členů, často tomu tak bývá u přívlastků, především přívlastků shodných; tím bývají větné dvojice zjednodušovány a výraz v originále determinovaný nabývá významu širšího.

[102]Uvedeme výrazné doklady: pauvre jeune idolâtre (42) — mladý modláři, 31; le feu sacré du conseil (49) — světlo rady, 42; la prudente lenteur d’une tortue (50) — nejapnost želvovou, 44; les vieillards des diverses nations (51) — starcové národů, 46; le village abandonné de Stico (60) — dědina Stico, 60; à son nouvel époux (65) — ženichu svému, 69; les belles cicatrices des passions (69) — jízvy náruživostí, 77; à la petite mission (73) — v osadu, 83; le funeste secret (81) — tajemství, 94; toute l’humble grotte (93) — celá jeskyně, 115; les restes d’un enfant chéri (105) — ostatky dítěte, 136; les cadavres brisés des élans (107) — mrtviny losů, 139 a j. Někdy se vyskytuje tento jev i u zájmen a také u přívlastků neshodných: quelques familles vagabondes (72) — těkavé rodiny, 80; auprès de quelques ossements humains (108) — u člověčích kostí, 140; tous ses vieux os (93) — jeho staré kosti, 115; — un jeune homme de vingt ans (52) — jinocha, 48; l’excès du bonheur (42) — blahost, 30.

Velmi často nejsou v Jungmannově překladu vystiženy průvodní okolnosti děje, vyjádřené v originálu zpravidla příslovečným určením.

I tento jev je u Jungmanna častý: je sentais que je l’aimais toujours (54) — cítil jsem, že ji miluji, 51; en sursaut au milieu de la nuit (54) — náhle v noci, 50; il y a bien des hommes qui en manquent (68) — jsou, kterým se toho nedostává, 75; la vie fort misérable (72) — živobytí bídné, 80; j’acceptai son offre avec joie (73) — svolím, 83; dans ce bois régnait sans cesse un bruit (75) — v lese onom panoval hluk, 85; ces fleuves qui n’ont pas même un nom (79) — ty řeky, kteréž nemají jména, 91; le charme redouble encore (106) — půvab ten zdvojí se, 136; et bientôt je les trouvai (108) — a naleznu je, 140; le pont … en s’écroulant avait enseveli sous ses débris le tombeau (110) — most … obořiv se zasul hrob, 142; obdobně i jinde.

Velmi výrazně zjednodušuje někdy Jungmann stavbu větnou vynecháváním sloves modálního typu, jejichž gramatickou funkci pak přejímají ve větě slovesa významová: elle ne put rien obtenir (48) — nedosáhla ničeho, 40; sa bouche essayait de sourire (80) — ústa její usmívala se, 93; ne nous lassons point d’espérer (83) — nezoufejmež, 100; il faudrait autant pleurer un songe (89) — rovně tak litovala by snu, 110; j’étais obligé de le déposer sur la mousse (100) — složil jsem ji do mechu, 127; il faut … qu’elles finissent (101) — nachází konec svůj, 128; obdobně i na jiných místech.

Povaha větných celků mění se také vynecháváním slovesa vůbec, hlavně určitých tvarů slovesa býti: René est de la troupe (34) — René mezi nimi, 10; sa démarche est légère (37) — chod jeho lehký, 22; es-tu chrétien? (39) — křesťan-li ty?, 25; je repris avec ardeur (42) — načež já vroucně, 29; telles furent mes paroles (41) — takto já, 29; il est probable que (56) — podobné, že, 54; Simaghan lui répondit (65) — načež Simaghan, 69; son bois était rongé de mousse (111) — dřevo jeho mechovaté, 143; podobně i na jiných místech překladu.

Syntaktické zjednodušení se projevuje často i tím, že složitější vztahy skladebné nahrazuje Jungmann vztahy jednoduššími, hypotaxe bývá nahrazována parataxí: comment pleurerais-je ma patrie, puisque mon père n’était pas de la terre des palmiers? (65) — kterak bych plakala vlasti své, otec můj nebyl z krajiny palmové, 69; adressons-nous à Dieu, qui guérit toutes les plaies (85) — utecme se k Bohu, on léčí každé rány, 103; tout secours … eût été inutile, car les Indiens … ne connaissent point (87) — všeliký prostředek byl by neplatný; Indové .. nevědí prostředku, 106; obdobně i jinde.

[103]Také složitější vztahy vazeb předložkových bývají nahrazovány jednoduššími způsoby vyjádření; tímto postupem překladatelovým se někdy smysl originálu mění: vous qui m’aviez donné l’hospitalité malgré votre misère (112) — vy, jenž chovali jste mne hostinsky v bídě své, 144; malgré l’activité des bourreaux (53) — za vší ochotnosti katů, 49; malgré la solitude où vous avez vécu, vous avez connu les chagrins (89) — byvši živa v samotině, poznala jsi hoře, 109; stejně i na jiných místech překladu. K tendenci zestručňovací mohli bychom přiřadit i Jungmannovo úsilí o zhuštěnější způsob vyjadřování, jehož dosahuje vazbami přechodníkovými. I jimi je sloh díla podstatně měněn: určitý tvar slovesný je nahrazován tvarem neurčitým, a protože téměř celé dílo je přímým osobním vypravováním Šaktovým, je touto jazykovou změnou mírněn i subjektivní ráz originálu: Je répondais … aux épouses des hommes. Je leur disais (38) — odpovídal jsem … manželkám mužů řka, 23; je venais d’abandonner … Lopez, je venais de m’exposer (43) — opustiv nedávno … Lopéza, vydal jsem se, 32; je tombai à genoux, et je dis (55) —padev na kolena dím, 53; je tenais la main d’Atala et nous suivions (69) — podav Atale ruky, jdu s ní, 76; obdobně i 71, 73, 97, 111 fr. textu a j.

K zjednodušování dochází Jungmann i stahováním dvou vět v jediný větný celek: mais achevons ce qui me reste à conter de mon histoire (96) — ale nechať skončím příběh svůj, 121; o Chactas, juge de mon étonnement, quand j’ai vu que le coup n’était pas aussi subit (87) — ó Šakto, suď o mém úžasu, kdy ne tak náhlý oučinek byl, 106.

Někdy se takovou simplifikací ruší opět subjektivní charakter větného vyjádření, obsahuje-li vynechaná věta osobní zážitek vypravěče: tout à coup j’entendis le murmure d’un vêtement sur l’herbe (38) — náhle zašustne oděv po trávě, 24; le Solitaire me dit qu’il les avait tracés (73) — poustevník vyryl tam některé řádky, 83. Někdy dochází konečně i k vynechání celých větných celků: Atala pousse un cri, et par un subit effort, échappe à mes bras (67); il n’avait pas ces traits morts et effacés de l’homme né sans passions (69) a j.

Zjednodušení v Jungmannově překladu Ataly znamená tedy někdy tendenci k změně stylistického charakteru Chateaubriandova díla, někdy skutečnou jeho změnu. Vynecháváním epithet, charakteristického výrazového prostředku romantického básnictví — i když tu, jak pozorujeme z uvedených příkladů, neběží ve všech případech o epitheta pro Chateaubrianda typická — zbavuje pojmenování jeho významově a esteticky důležité součásti (les belles cicatrices des passions, le funeste secret), tedy nového prvku, který do něho romantický básník vložil, a to prvku podstatného pro básnické nazírání jevů, a znamená ve své podstatě výkyv k racionalistickým tendencím osvícenským. Také vynechávání větných členů vyjadřujících průvodní okolnosti děje znamená ochuzení o prvek, do něhož romantický básník často přesunuje jádro své představy, a je to ve své podstatě pokus překladatele — jistě neuvědomělý — o návrat k slohu věcnému. Přímo typický je příklad ze závěru [104]Šaktova vyprávění: là, avec une épouse adorée, inconnu des hommes, … j’aurais passé comme ces fleuves, qui n’ont pas même un nom dans le désert (79). Přirovnáním života k řekám na poušti, které ani jména nemají, evokuje Chateaubriand představu dálek a odloučenosti od světa. Přirovnání Jungmannovo jako ty řeky, kteréž nemají jména na poušti s vynechanou záporkou ani sděluje však čtenáři pouhou zeměpisnou skutečnost.

Zjednodušení tkvící v nahrazování sloves modálního typu slovesy významovými znamená v podstatě záměnu jazykového prostředku vyjadřujícího složitější děj duševní prostředkem pro vyjádření děje jednoduššího. Nejednou při tom mizí i nejdůležitější významová složka jazykového prostředku výrazového. Opět typický příklad: sloveso essayer v Chateaubriandově spojení sa bouche essayait de sourire, jímž je vyjádřen vztah umírající Ataly k Šaktovi, je nositelem dramatického dějového napětí. Jeho vynecháním v Jungmannově překladu ústa její usmívala se mizí lexikální zkratkou překladatele významový znak sebezapření, bolestného úsilí, tedy nejdůležitější prvek obrazu.

Také zjednodušování složitějších vztahů uvnitř souvětí a jejich náhrada parataxí je ve své podstatě odrazem záměny složitějšího, přesnějšího způsobu myšlení způsobem méně přesným: projev analytického způsobu myšlení je nahrazován jazykovým výrazem myšlenkové juxtaposice, charakteristickým rysem skladby projevů mluvených. Tím dochází k jevu stylistické vrstevní diferenciace mezi jazykem originálu a překladu. Je tomu tak i při vynechávání určitých tvarů slovesných, zejména sloves býti, říci, odpověděti. Těmito elipsami zrychluje se klidný epický tok vypravování, způsob vyjádření přibližuje se jimi rovněž jazyku mluvenému a někdy také archaickými prostředky jazykovými (Křesťan-li ty?) vytváří se zvláštní odstín archaického hovorového jazyka, odlišný od jazyka originálu.

Součástí široké tendence zjednodušující, z níž jsme v rámci tohoto článku uvedli především rysy týkající se stavby větných celků, a zároveň i vyvrcholením této tendence jsou velmi výrazné, zestručňující úpravy celých úseků textu, jejichž thematickou náplní jsou přepjaté projevy náboženského kultu. Jimi zjednodušující tendence v Jungmannově překladu Ataly vyvrcholuje. Tato stránka překladu byla již analysována F. Vodičkou (v. zde odkaz na s. 100).

Obrátíme proto svou pozornost ke způsobu, jímž Jungmann tyto retuše a vynechávky projevů přepjatého cítění náboženského a křesťanského mysticismu kompensuje. Činí tak tím, že thematické odchylky od originálu nahrazuje v celém díle slohovými prostředky formálními, biblickým způsobem vyjadřování. V tomto jevu vidíme další individuální slohovou tendenci Jungmannova překladu. Jungmann si byl vědom toho, jak významný vliv by mohl mít jazyk bible Kralické při utváření novodobého jazyka spisovného. Proto studium jejího jazyka českým spisovatelům přímo doporučuje. V článku O různění českého písemního jazyka říká: „Pilné čtení biblí této (t. j. Kralické, pozn. moje), ano kterékoli jiné, všecky jsou dobře česky psány, všecky sláva [105]českého národu, jest spisovatelům českým vyvěšený praporec, ku kterému kdo nepřisáhl, snadno cizím sběračům a podvodníkům, to jest, pokaženosti neb místné zvláštnosti jazyka mateřského, neb dokonce zvuku a pravidlům jazyků cizokrajných sebe svésti a zběhem od písemního jazyka našeho učiniti dopustí.“[25]

Je pochopitelné, že linguista, jenž v největším našem literárním díle 16. století viděl „spisovatelům českým vyvěšený praporec“, pokusil se promítnout v konkrétní práci tuto teoretickou zásadu při překladu „cizokrajného“ díla, které mu i svou thematikou dávalo k tomu příležitost.

Na vliv jazyka bible Kralické v Jungmannově překladu Ataly, na zastaralé jevy tvaroslovné (kondicionál 2. os. jedn. by místo bys, participia typu zamlčeci, chtěci, na některé archaismy a neologismy upozornil již Vondrák.[26] Ojedinělé zastaralé výrazy Vondrákem uváděné bylo by možno podrobným srovnáním doplnit mnohými archaismy lexikálními i skladebnými, jichž se v českém překladu bible Kralické často užívá.[27]

Ale lexikální biblické archaismy nemění sloh originálu podstatně. Jsou často náhradou lexikálních prvků jazyka Chateaubriandova, výrazných svou neobvyklostí a exotismem tak, že budily pozornost — někdy i ironickou — autorových současníků.[28] Mnohem více je měněn sloh díla archaisujícími biblickými prvky syntaktickými. Z nich nejvýznamnější je užívání présentu resultativního, vyjadřujícího formou příčestí minulého významového slovesa a présentu slovesa býti činnost nebo stav vzniklý z děje minulého: A zavříny jsou studnice propasti a zastaven jest příval (Gen. 8, 2). Présentem resultativním nahrazuje Jungmann v podstatě trojí jazykový jev originálu; především minulé pasivum: je fus pris par un parti des Muscogulges (37) — zajat jsem od stádce Muskogulgův, 21; les nuages furent dissipés (69) — mračna … rozptýlena jsou, 76; un bois de pins tout entier était renver[106]sé (70) — celý bor zvrácen jest, 78; son coeur … en fut touché et des larmes tombèrent sur sa barbe (70) — srdce jeho pohnuto jest, a slzami skropeny fousy jeho, 78; obdobně i jinde; někdy bývají tímto způsobem nahrazovány minulé časy slovesa sembler: par ces images …, qui la nuit … semblaient nous poursuivre (16) — těmi obrazy …, jenžto vidíny jsou následovati nás, 38; l’orage même … semblait s’éloigner (69) — bouře vidína jest oddalovati se, 76; Atala sembla se ranimer (93) — Atala vidína jest obživovati, 116. Často tak bývají vyjadřovány i aktivní vazby s všeobecným podmětem, jak již vpředu bylo uvedeno: on me confia à une garde sévère (51) — svěřen jsem přísné stráži, 45; obdobně i na jiných místech textu.

Výrazným a velmi frekventním jevem biblické syntaxe jsou věty uvozované spojkou i významu slučovacího, někdy s lehkým významovým odstínem intensivního navazování na předchozí děj nebo s odstínem výsledkovým. I tento syntaktický prostředek jazyka bible proniká do Jungmannova překladu, ač ovšem nikoli tak často jako présens resultativní. Jen ojediněle mívá své opodstatnění ve francouzském originále (et, alors, eh bien, ainsi) a často stojí v čele věty uvozovací: elle me dit (39) — i dí mi, 25; je répondis (41) — i dím, 28; j’entraînais la fille de Simaghan (43) — i vedu dceru Simaghanovu, 31; il jette un collier bleu (49) — i hodí náhrdlek modrý, 43; je commence ma chanson de mort (53) — i počnu píseň k smrti, 49; il me proposa (73) — i dí mi, 83 a pod. na jiných místech.

Velmi charakteristický rys biblického slohu je kladení přivlastňovacích zájmen za jména podstatná. Postpositivní zájmena přivlastňovací jsou i charakteristickým rysem Jungmannova překladu Ataly. O tomto ryse se již zmínil F. Vodička (op. cit., s. 84). Jde tu o stylistický záměr Jungmannův.

Že tomu tak je, vyplývá z těchto skutečností: v překladu Ataly je 86 % všech přivlastňovacích zájmen v postavení postpositivním, ve 14 % je jich užito prepositivně. V odborných a populárních článcích Jungmannových (O různění českého písemního jazyka, O klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české; Plivník, Hra v šachy) pohybuje se počet případů postpositivně kladených zájmen přivlastňovacích kolem 40 % (v jednotlivých jmenovaných textech: 33 %, 43 %, 43 %, 44 %).

Zhustíme-li v hodnotící zkratce stylistický účin biblických archaismů skladebných v Jungmannově překladu, vidíme, že mění styl originálu podstatně; z nich především ovšem nejvýraznější změnu působí présens resultativní. Podává présentní formou výsledek dějů minulých a vyjímá tak události, které vyjadřuje, z proudu vyprávění, staví je mimo čas, jehož kategorii rozdílem významu a formy rozbíjí. Dodává vypravovaným událostem rázu nadčasové monumentality, rázu, který originál nemá.

 

Pokusili jsme se ve své studii zjistit a zhodnotit některé ze základních stylistických tendencí Jungmannova překladu Chateaubriandovy Ataly.[29] Ukázali jsme, jak Jungmann dovedl charakteristické výrazové prostředky jazyka originálu, [107]jako jsou sklon francouzského slovesa k abstrakci, nominální konstrukce francouzštiny a plurál abstraktních substantiv, vyjádřit typickými ústrojnými prostředky češtiny a jak svou konkrétní překladatelskou prací v mnohém předjímal teoretické poznatky pozdější. Poznali jsme, že setkávaje se s jazykovým jevem, který nemá přímé obdoby v soustavě českého jazyka, dovedl i dílčím řešením objevovat schůdné cesty.

Pokusili jsme se však také vystihnout i některé základní individuální stylistické tendence jeho překladu Ataly a dokázat, že jimi bývá podstatně měněn slohový charakter Chateaubriandova díla. Ukázali jsme, jak výběrem jazykových prostředků vyjadřovacích i zjednodušováním větné stavby proniká překladem — proti duchu originálu — ráz neosobního způsobu vyjadřování, jak je mírněn romantický subjektivismus autorův a jak se těmito úpravami objevuje v Jungmannově překladu sklon k racionalistickému vyjadřování věcnému.

Avšak ani poznání těchto skutečností, pochopitelných v době, která kladla mnohem méně přísné požadavky na formální i thematickou stránku překladu než doba naše, nemění nic na velikosti Jungmannova překladatelského díla.


[1] Jiří Levý, Překladatelský proces — jeho objektivní podmínky a psychologie, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 66.

[2] Fritz Strohmeyer, Der Stil der französischen Sprache, Berlin 1910, s. 212—216.

[3] A. Malblanc, Pour une stylistique comparée du français et de l’allemand, Paris 1944.

[4] J. Marouzeau, Précis de stylistique française, Paris 1946, s. 101.

[5] Srov. o tom můj článek K stylistice mluveného projevu, Naše řeč 37, 1954, s. 164—5.

[6] Několik typických příkladů z moderního českého překladu (De Coster, La Légende d’Ulenspiegel, přel. J. a R. Pochovi) v Praze 1953 (číslice v závorce udává stránku českého překladu): donner de belles fêtes — strojit hojné hody (18); j’y aurai des bottes de sept licues — natáhnu si k tomu sedmimílové boty (64); approchez-la du feu — přistavte ji blíže k ohni (71); Claes mettait des boutons — Klaes našíval knoflíky (139); donne-moi un asile — dopřej mi útulku (146); revenir de ses erreurs — vybřednout ze svých bludů (150) atd.

[7] Jiří Haller, O Jungmannově překladu Ataly. Mélanges dédiés à la mémoire de Prokop M. Haškovec, Brno 1936, s. 145. Haller uvádí tento jev mezi drobnějšími rozdíly originálu a překladu.

[8] Číslice v závorkách označuje stránku francouzského vydání F. Ed. Schneeganse (ve sbírce Bibliotheca romanica, sv. 64—65), který vzal za základní text Ataly vydání z roku 1805 a doplnil je variantami vydání prvního z roku 1801. V textu prvního vydání, od vydání z roku 1805 mnohdy značně rozdílného, jsou i drobné archaismy pravopisné (na př. il falloit místo il fallait, appercevoir místo apercevoir a pod.). Srovnáváme s textem vydání prvního, ale tyto drobné odchylky pravopisné převádíme v dokladech na dnešní spisovnou normu. Číslice za českým překladem označuje stránku Jungmannova překladu z roku 1805.

[9] Tuto skutečnost zdůraznil E. Legrand (Stylistique française, Paris 1922, s. 3) a učinil ji základním metodickým prvkem své práce. Jí věnoval svou důkladnou a obsáhlou práci i Alf Lombard (Les constructions nominales dans le français moderne, Upsala et Stockholm 1930). Přestože věnoval svou pozornost především francouzštině 2. pol. 19. stol. a odmítá hledisko diachronické (s. 32), sleduje některé jevy podrobně od období klasicismu s ojedinělými výhledy k jejich latinskému základu. Některé absolutní konstrukce neslovesné byly již dříve zkoumány Fr. Strohmeyerem (op. cit., s. 175 a 287). O poměru konstrukcí nominálních k slovesným a o tom, že „tento poměr značně převažuje ve prospěch nominálních konstrukcí na př. v moderní obecné francouzštině ve srovnání s jazyky slovanskými“, bylo zde již psáno (Josef Filipec, Rozbor odborného slohu a jeho vnitřní diferenciace, SaS, 16, 1955, s. 47). O překladu nominálních konstrukcí pojednává v zhuštěném typologickém rámci jazykových systémů románského a slovanského Václav Polák (Poznámky k prekladaniu prózy z románskych jazykov, Slovo a tvar 2, 1948, s. 80—87), v jehož práci nacházíme i dvojí zmínku kladně hodnotící Jungmannovo úsilí o překládání jmenných spojení v Atale konstrukcemi slovesnými (s. 82). První všiml si u nás tohoto jevu Haller (op. cit., s. 145).

[10] O tom viz Dr. Otto Hachtmann, Die Vorherrschaft substantivischer Konstruktionen im modernen französischen Prosastil, Berlin 1912, Ant. Dokoupil, Elle eut un cri. Contribution à l’éclaircissement d’un fait linguistique. Mélanges dédiés à la mémoire de Prokop M. Haškovec, Brno 1936, s. 110—115 a J. V. Bečka, Vyjadřování slovesné a jmenné, První hovory o českém jazyce, Praha 1946, s. 64—79.

[11] Viz W. Meyer-Lübke, Grammaire des langues romanes, III. Syntaxe, 1895, s. 13.

[12] Na tento rys upozornil první Dauzat, Histoire de la langue française, Paris 1930, s. 414 a podrobně jej analysoval Lombard (v cit. díle s. 179).

[13] František Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1949, zejména s. 468 n.

[14] O adjektivech zastupujících genitiv v. Trávníček, cit. dílo, II, s. 469—470.

[15] Bohuslav Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého. Praha 1936, s. 90.

[16] F. Brunot, La pensée et la langue, Paris 1922, s. 97. Jevem tím se zabýval Th. Haas (Die Plurale der Abstrakta im Französischen, Erlangen 1884), pozornost mu věnoval i Meyer-Lübke (op. cit. III, s. 35—37) a obsažný i shrnující pohled Lombard (v cit. díle s. 95 a další). Na překladatelskou problematiku tohoto jevu poukázal Fr. Strohmeyer (v cit. díle s. 165), jenž na příkladech z díla A. Grégoira Nouvelle histoire de France ukázal obtížnost překladu u spojení typu exécuter ses vengeances, sacrifier ses haines, les malheurs d’une longue guerre a j. S hlediska jazykové praxe řeší otázku těchto francouzských plurálů A. Dauzat (Grammaire raisonnée de la langue française, Lyon 1947 s. 93).

[17] Tak na př. Jaroslav Zaorálek oslabuje abstraktní rys takových francouzských substantiv někdy tím, že místo výrazného abstrakta volí substantivum pomezního typu nebo evokující konkrétní představu: après de grands silences préparatoires — po dlouhých přípravných pomlčkách (7); někdy oslabuje abstraktnost vhodnými determinujícími přívlastky, které sám doplňuje: qui … sont allés cependant bouleverser des vies — které … přece rozvrátily mnohé životy (22). Jindy si vypomáhá překladatel opisem: Mais la bouche, qui aurait pu fournir sur son caractère des indications qu’ on ne lisait pas dans son regard, demeurait invisible sous la moustache — Něco bližšího, co nebylo možné vyčíst z jeho pohledu, byla by mohla povědět ústa, ale ta zůstávala skryta pod kníry (7); často však překládá francouzské plurály abstraktních substantiv českými abstrakty v singuláru: à l’abri des émanations — chráněn před nelibým dechem (11); avec les précautions s opatrností (22); les affirmations douteuses d’un maître d’hôtel — obchodnickému tvrzení hotelierovu (23); il faut tenir compte des moindres plaisirs — člověk si musí hledět i nejnepatrnější legrace (28); modérer leurs criailleries — krotit svůj pronikavý křik (28). (Z překladu románu G. Chevalliera, Zvonokosy, Praha 1937.)

[18] A. V. Fedorov, Vvedenije v teoriju perevoda, Moskva 1953, s. 174.

[19] A. Dauzat, Grammaire raisonnée, s. 261.

[20] Srov. s tímto závěrem zjištění, k němuž dospěl po jiných cestách Felix Vodička v díle Počátky krásné prózy novočeské, Praha 1948, s. 75: „Není pochyby o tom, že Jungmannův překlad pozměnil strukturu díla Chateaubriandova podstatně.“

[21] O tom v. F. Ed. Schneegans v úvodě k vydání Ataly, s. 18, v. zde pozn. 8.

[22] Ferdinand Brunot, Histoire de la langue française des origines à 1900, tome X, deuxième partie, livre VI (Armand Weil, Chateaubriand), Paris 1943, s. 781—857.

[23] K tomuto závěru docházíme za předpokladu správnosti textologické studie Weilovy i vlastním pozorováním četných jiných shod mezi Jungmannovým překladem a textem prvního vydání Ataly. Nelze ovšem za současného stavu bádání zcela vyloučit možnost, že mohl Jungmann překládat i podle některého z pozdějších vydání, avšak textově prvnímu vydání velmi blízkého, a že shora uvedené části textu, v tomto pozdějším vydání se nevyskytující, mohl doplnit podle německého, tehdy již existujícího překladu Cramerova.

[24] Třeba tu také uvážit skutečnost, že doba Jungmannova se dívala na věrnost překladu jinak než doba dnešní. O tom přináší doklady P. van Tieghem v díle La littérature comparée, Paris 1946. Ukazuje na př., jak Le Tourneur svým francouzským překladem Youngových Nocí „ničí básnickou stavbu anglického básníka a nahrazuje ji stavbou vlastní“, jak byl měněn francouzským překladem Goethův Werther a jak překladatelské úpravy originálu byly vůbec jevem běžným (s. 163).

[25] Uveřejněno v ČČM 1832, v Sebraných drobných spisech Josefa Jungmanna v Kobrově Národní bibliotéce, díl I, s. 34 a v díle Boj o obrození národa. Výbor z díla Josefa Jungmanna. Uspořádal Felix Vodička, Praha 1948. Podle tohoto vydání citujeme.

[26] Václav Vondrák, Vývoj současného spisovného jazyka, Brno 1926, s. 48—50. — A tu je třeba upozornit i na drobný omyl, který se již dávno traduje i v školních učebnicích. Slovo příroda (Vondrák, s. 48), objevující se v Jungmannových překladech Ataly a Ztraceného ráje, neproniklo k nám teprve překlady Jungmannovými, ač na jeho rozšíření měly tyto překlady jistě největší vliv. Objevuje se již dříve a nacházíme je již v slovníku Thámově jako překlad německého Natur (Karl Thams Deutsch-böhmisches Nationallexikon, Praha 1788, s. 413). Na tuto skutečnost mě upozornil prof. Jaroslav Rais.

[27] Tak na př. hromadná substantiva typu stromoví, v Jungmannově překladu velmi častá, jsou odrazem překladatelského usu biblického, jak plyne ze srovnání frekvence tohoto typu např. v Kn. Mojž.: vrbí III, 23, 40; cedroví, Král. I, 7, 3; I, 7, 7; palmoví Král. I, 7, 36; fíkoví Král. I, 10, 27. Jungmannem užívané substantivum mrákota (franc. ombre nebo obscurité) tvoří rovněž pevnou součást lexika biblického (srov. na př. Mojž. II, 20, 21; Král. I, 8, 12; Job. 10, 22; Přísl. 4, 19; 7, 9 a j.). Obdobně archaické substantivum vrchoviště (franc. fontaine) nacházíme na četných místech biblických textů (na př. Job 8, 17; Přísl. 5, 15; Kaz. 12, 6; Pís. Šal. 4, 12; 4, 15 a j.). Celkem ojedinělé, avšak modernímu čtenáři už těžce pochopitelné spojení to spanilé dvé (ce digne couple) je výrazový prostředek zejména I. Knihy Mojžíšovy (6, 20; 7, 2; 7, 9; 7, 15 a j.). Obdobně je tomu u subst. zápal, u slovesných vyjádření být pohostinu a uprostraniti a velmi četných lexikálních archaismů jiných.

[28] O tom v. Brunot, cit. dílo, s. 807 a j.

[29] Podrobný materiál, vzniklý srovnáním francouzského originálu s překladem, vede ovšem i k poznání stylistických rysů jiných, zde neuváděných, na př. k poznání skladebných latinismů, funkce neologismů, synonymických variant atd. Vystižení všech těchto jevů vymyká se z rámce jediné studie; hodlám se k nim ještě vrátit.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 2, s. 89-107

Předchozí Miloš Noha: K výslovnosti souhláskových skupin v češtině

Následující Pavel Trost: K problému slova a pojmu