Několik poznámek k článku K. F. Svobody „K netradičnímu výkladu kvantitativního přívlastku“

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

-

Článek K. F. Svobody je označen jako příspěvek k diskusi a nemůže ani, bohužel, zůstat bez odpovědi, protože vyšel v odborném časopise, v letošním ročníku Slova a slovesnosti (s. 36 n.); chce být kritikou mého článku Kvantitativní přívlastek a určení míry, uveřejněném rovněž v Slově a slovesnosti 14, 1953, 115 n.

Základní výtkou mého pojetí kvantitativního přívlastku je K. F. Svobodovi these, že u mne „zcela převažuje hledisko věcného obsahu nad zřeteli formálními“, že „formu nelze v jazykových výkladech věcnému obsahu podřizovat, nýbrž je nutné uvádět ji s věcným obsahem v soulad“. — Ale pozorný čtenář mohl vidět, že právě o ukázání tohoto souladu mi šlo. Že se snažím ukázat, že v našem případě není rozporu mezi věcným obsahem a formou. Že je ovšem třeba tuto formu správně hodnotit. Celý článek byl zamýšlen jako pokus o toto správné hodnocení. Hlavním cílem tohoto pokusu bylo ukázat na neoprávněnost stejného hodnocení genitivu vlastního a partitivu (respektive partitivu-numerativu-negativu). Důkaz se mohl nepodařit, a to mělo být vytčeno a ukázáno, nikoli autoru podkládáno východisko jiné, než které měl.

K. F. Svoboda ukazuje na svém rozboru věty vody přibývalo, „jak výklad věcného obsahu může přispět k správnému hodnocení jazykové formy“. Ušel tu ovšem jenom kousek cesty. Uchránil sebe i čtenáře před malým celkem pokušením chápat tvaru vody jako předmět. Nevyrovnal se však právě s formální stránkou podmětovosti tvaru vody a nevysvětlil tento odklon od naší gramatické tradice (Gebauer počítá tento typ vět mezi věty bezpodměté). Chápeme-li podmět za ten větný člen, který působí shodu v přísudku, pak musíme právě tento odklon od tradice vysvětlit. A právě tu by byl K. F. Svoboda domýšlením poznal, že podmětovost „genitivu“ vody obstojí bez námitek s mého výkladového hlediska. On však zůstal na půl cestě, osvětlil (správně) věc s hle[109]diska věcného obsahu, ale nestaral se už dál o hodnocení formy (čili udělal přesně to, co neprávem vytýkal mně). Nedošel k důsledku o pseudogenitivnosti partitivu. Ale i kdyby byl jen takto svým způsobem rozebral podobně větu na zahradě stálo pět stromů, byl by i tak poznal, že za jádro podmětu je nutně třeba chápat tvar stromů, holá věta je stromy stály, ne pět stálo. Partitivní podmět ovšem nemůže mít shodu, jako ji nemůže mít žádné jiné vyjádření podílnosti. Ale přesto je potřeba tyto případy nemožné shody klást na stejnou linii s normálními nominativními podměty, na rozdíl na př. od typu je mi smutno, kde jde o zatlačení podmětu (řekněme metaforicky o „nechtění“ nebo „znemožnění“ shody). Třebaže numerativ s genitivem geneticky souvisí, je to syntakticky útvar zcela jiný, syntakticky je to nominativ nebo akusativ.

K. F. Svoboda nemusí tomu všemu věřit, ale musí autora posuzovat s jeho posic, nebo posuzovat samy tyto posice. Kritik však nemá, bohužel, práva autoru nerozumět. A to se stalo K. F. Svobodovi, když jako fakt mluvící proti mému výkladu uvádí rozdílnost tvaru pět-pěti před tvarem (na pohled stejným) soudků ve větách koupil pět soudků proti zmocnil se pěti soudků. Podle něho je rozdílnost pět-pěti závislá na slovese. Podle mne je rozdílnost pět-pěti závislá vždy na pádu počítaného předmětu (teprv ten je závislý na slovese): před numerativem je pět, před jinými pády (tedy i před vlastním genitivem) pěti. K. F. Svoboda si nevšiml, že tento příklad mému výkladu neodporuje, že je s ním v dokonalé shodě. Nevšiml si, že na slovese vždy přímo závisí pád počítaného předmětu, ne tedy až snad prostřednictvím „pádu“ číslovky. Vykládat řádné konstrukční pády počítaného předmětu, na př. instrumentál ve větě házel pěti koulemi, jako atrakci[1] je zřejmě ilusorní:

a) Byla by to divná, přísně závazná atrakce.

b) Byla by to „atrakce“ o nic se neopírající, neboť tvar pěti tu přece není instrumentálem (ale ani v jiných případech, před jinými pády, se tvary pět a pěti necítí v jazykovém povědomí za flektované pády).

c) Ani s hlediska historického tu nelze instrumentál koulemi uznat za atrakční. Dobře to ukazují poměry u číslovky sto, která prodělává právě nyní touž vývojovou cestu k adjektivisaci, spojenou s flektivním ustrnutím, t. j. se ztrátou flexe, kterou už dávno mají nižší číslovky za sebou: mezi geneticky starším typem se stem korun a geneticky mladším typem se sto korunami nestojí tu předpokládaný atrakční mezičlen se stem korunami.

Ve větě koupil pět soudků piva chce K. F. Svoboda stanovit v duchu mého výkladu větnou platnost výrazu pět soudků: pět je kvantitativní přívlastek k soudků, pět soudků je — říká správně — jako celek kvantitativní přívlastek k (partitivu) piva; soudků je při tom základním členem přívlastku. A autor pokračuje: „Snad k ještě větší absurdnosti bychom dospěli, kdybychom věc chtěli vykládat tak, že soudků i piva jsou předmětem ke slovesu“ atd. To by opravdu byla absurdnost, ale z mého výkladu ovšem nijak nevyplývající. Leč podle citované věty K. F. Svobody je ovšem absurdností (jen patrně o něco menší) i řešení první, pokládat pět soudků za kvantitativní přívlastek. To ovšem nijak nedokazuje. A přece právě tu měl možnost kladné kritiky. Je opravdu třeba rozlišovat případy typu pět chlapců, mnoho jablek a případy typu spousta lidí, tucet košil, sud piva. V prvním případě není možno pokládat slova pět, mnoho za syntaktická substantiva a numerativ po nich stojící se mění mimo subjektovou a akusativní objektovou funkci v jiných případech v řádný konstrukční pád. Ve druhém případě jsou substantiva typu spousta, tucet, sud syntaktickými substantivy a partitivy na nich [110]závislé se obyčejně nemění (případy typu ve spoustě lidech, s hromadu lidmi jsou právě výjimkami). Pro tyto druhé případy je lepší volit Klemensiewiczův termín „obrácený kvantitativní přívlastek“. Ale o tom podrobněji v dalším přepracovaném vydání mých Základů české skladby. Zde se omezuji na metodickou stránku kritiky.

Jsou však závažnější obvinění, opírající se o zřejmě nepřesnou reprodukci mého výkladu. Kritik praví, že podle mne „přívlastek je ‚každé vůbec udání množství‘“. Tato formulace dělá dojem obecné definice přívlastku. Správná reprodukce mého výkladu měla být buď vystižena citací („každé vůbec udání množství je třeba chápat jako kvantitativní přívlastek“, SaS 14, 118) nebo správnou reprodukcí („kvantitativním přívlastkem je Kopečnému každé vůbec udání množství před substantivem“). Formulace K. F. Svobody vypadá však jako obecná definice přívlastku, jako definice přívlastku vůbec a byla patrně takto zamýšlena, neboť jenom takto ji bylo potom možno konfrontovat s opravdu obecnou definicí přívlastku u Havránka a Jedličky. K. F. Svoboda tedy postavil definici zvláštního případu přívlastku, ale překroucenou neoprávněně tak, že vypadá jako definice přívlastku obecně, do protikladu s opravdu obecnou definicí. Jestliže nyní řekne, že takovou nehoráznost opravdu nezamýšlel, proč tedy srovnává definici zvláštního typu přívlastku s definicí zcela obecnou? A proč nereprodukuje výklad přesně? Kdyby to byl udělal, viděl by, že přestože Havránek a Jedlička s mým pojetím kvantitativního přívlastku v duchu dosavadní naší gramatické tradice nepočítali, není přesto mezi jejich definicí přívlastku obecně a mou definicí přívlastku kvantitativního žádný „zásadní“ rozdíl. Kdyby se měl do jejich obecné definice zahrnout kvantitativní přívlastek v nesporném pojetí (typ tři chlapci), musela by se stejně dodat za slovo „význam“ ještě slova „a množství“.

K otázce formálních příznaků adjektiva poznamenávám stručně, že se nesmějí zaměňovat soudy asertorické s apodiktickými. Nutné je, aby adjektivum v přívlastku nějak svou sounáležitost k substantivu vyjádřilo. To se může stát shodou, ale třeba i naprostou nesklonností adjektiva. V jazycích slovanských je obvyklá cesta první, ale přesto není ani druhá ojedinělou výjimkou. Krom adjektiv typu prima, kde forma znemožňuje flexi (o podobných adjektivech v ruštině psal nedávno ve Slavii 23, 562-7 Mel’nikov), je tu řada domácích adjektiv, jako jsou possessivní zájmena jeho a jejich a pak právě číslovky pět, šest atd. Shoda není podstatným a nutným příznakem adjektiva, avšak o tom obšírněji jinde.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 2, s. 108-110

Předchozí Pavel Trost: K problému slova a pojmu

Následující Blanka Borovičková: Ještě k jazykové problematice zkoušek slabikové srozumitelnosti