Slovník k Žilinské knize

Jiří Daňhelka

[Kronika]

(pdf)

-

Lexikografická tradice gebauerovská, dosud nejlépe representovaná Smetánkovým slovníkem k vydání Staročeských životů svatých otcův (z r. 1909), byla v poslední době dovršena rozsáhlýrn dílem jednoho z posledních žijících přímých žáků Gebauerových, Slovníkem k Žilinské knize od akademika Františka Ryšánka (s úvodem autorovým a s doslovem vědeckého redaktora Št. Peciara vydalo vydavatelství SAV v Bratislavě 1954, str. 800). Akademik Ryšánek tak po letech vydal jeden z největších výtěžků své vědecké práce z doby, kdy působil na bratislavské universitě.

[116]Jeho Slovník k Žilinské knize musí být posuzován s několika hledisk. Především je to dílo slovnikářské. Se stanoviska lexikologického a lexikografického je třeba konstatovat, že má všechny znaky práce a školy gebauerovské. Je přímo monumentální, pokud jde o množství zvládnutého materiálu a o množství snesených dokladů. Každý otištěný doklad je pečlivě propracován po textové stránce, problémy a nejasnosti nejsou zamlčovány, naopak jsou v nejhojnější míre sneseny a je na ně upozorněno s pomocí grafických značek, vykřičníků a otazníků, aby se vyzvedl charakter textu památky (nepřesný překlad) a upozornilo se na otevřené možnosti a nutnosti dalšího bádání. V duchu gebauerovském je Ryšánkův Slovník k Žilinské knize popisný. Lexikální výklady jsou omezeny na nejmenší nutnou míru, ať již jde o uvádění významových ekvivalentů u jednotlivých hesel, či o třídění významů a významových odstínů uvnitř heslového odstavce. Význam hesla udává Ryšánek jen tehdy, je-li to nutné k pochopení (se zřetelem k nové spisovné češtině), a to buď jen novočeským ekvivalentem, nebo také odkazem na příslušný výraz německý, jehož převzetím slovo vzniklo (na př. pavovati odkazem na něm. bawen, bouwen). Nečleněním heslového odstavce, pokud jde o významy a významové odstíny i pokud jde o frazeologii dokládaného slova, ztrácí Ryšánkův slovník na přehlednosti a zdá se být dílem nedefinitivním. S tohoto hlediska je to spíš materiál k lexikálnímu rozboru než lexikální rozbor metodou slovníkovou, jak by dnešní lexikografie požadovala. Ostatně i to je důsledek přísného dodržování gebauerovské metody lexikografické, víc deskriptivní než výkladové. Z důsledného dodržování této metody také vyplývá, že uživatel slovníku nenajde upozornění na lexikální dialektismy a slovakismy (srov. na př. hesla mertuk, počúvný, nezdobizna, nezdobizeň, palicě — tu by bylo třeba i vytčení významu hůl), ačkoli v mnohých případech jednotlivá slova o to přímo volají; na hlavní lexikální slovakismy a dialektismy upozornil Ryšánek jen souhrnně na konci úvodu na s. 59.

Ryšánkovo vydání Slovníku k Žilinské knize je třeba také hodnotit jako významný čin textologický. Autor podnikl důkladnou revisi textu i jeho vydání (Václav Chaloupecký, Bratislava 1934) a stálým přihlížením k německé předloze rozluštil a objasnil přímo nepřehledné množství nejasných míst. Na řadu omylů vydání upozornil na s. 14 n. úvodu, své emendace textu uložil pak do poznámek k jednotlivým dokladům. Po této stránce jde o dílo, které může být přímo vzorem textové kritiky. Textově kritické poznámky Ryšánkovy mají velký význam pro zhodnocení překladatelské metody původce nejpodstatnější části Žilinské knihy a pro podrobnou analysu jejího jazyka. K této věci přispěl Ryšánek také důmyslným řešením otázky autora a písaře Žilinské knihy. Odmítl thesi tří písařských vrstev a prokázal existenci jen vrstev dvou, přitom hlavním písařem byl Václav z Kroměříže (70 stran), ostatek (16 stran a 6 stran rejstříku a obsahu) psal neznámý písař, skrytý za zkratkou KMZNP, kterou Ryšánek doporučuje číst K (t. j. kněz) M. (jméno) z N. P. (místo). Na rozboru explicitu vystavěl a možno říci i prokázal thesi, že Václav z Kroměříže byl jen písařem, nikoli překladatelem právně kodifikační části Žilinské knihy, tím že byl fojt Václav Pankrác, který svůj překlad do spisovného jazyka (českého), promíšeného četnými dialektismy, diktoval oběma písařům, nejprve Václavovi z Kroměříže, pak onomu druhému neznámému písaři. Dialektické prvky v jazyce Žilinské knihy nejsou pak stopy východomoravského nářečí Václava z Kroměříže a druhého písaře, ale stopy západoslovenského nářečí Václava Pankráce.

Svým vydáním Slovníku k Žilinské knize poskytl akademik Ryšánek cenný a textově kriticky jedinečným způsobem zpracovaný materiál pro studium jazyka z konce 15. a z počátku 16. stol. Umožnil rozvinout bádání o tom, jak čeština v té době plnila funkci spisovného jazyka na Slovensku a současně jak slovenské jazykové prostředí tento spisovný jazyk přetvářelo, a utvořil tak předpoklad k tomu, aby česká a slovenská historická jazykověda postoupily o podstatný kus dopředu. Svými poznámkami o jazyce Žilinské knihy (od s. 34 úvodu) upozornil na [117]jevy výrazné. Využije-li česká a slovenská jazykověda materiálu, který akademik Ryšánek pracným způsobem shromáždil a nyní tiskem předložil, bude to největší odměna za jeho záslužnou a průkopnickou práci.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 2, s. 115-117

Předchozí Karel Horálek: Ke kritice strukturalismu

Následující Milada Nedvědová: K novému německému výboru ze staročeské literatury