Ke kritice strukturalismu

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

-

V takto nadepsaných poznámkách (Slovo a slovesnost 15, 1953, s. 143-4) reagoval akad. Trávníček na jedno místo z mého referátu na fonologické konferenci, kde mluvím o idealističnosti znakové teorie. Akad. Trávníček opětovně znakové pojetí jazyka popíral, ačkoliv mu bylo namítáno, že i marxistická jazykověda pracuje s pojmem znaku (znakovost je především v poměru zvukové a významové stránky jazykových prostředků). Poukazem na fakt, že strukturalistům nebylo cizí pojetí jazyka jako nástroje, chtěl jsem naznačit, že znakovost a nástrojovost se v jazyce nevylučují. Akad. Trávníček k tomu připojuje několik vysvětlivek o svých vztazích k „Pražskému linguistickému kroužku“ a tvrdí, že spojovat pojetí jazyka jako nástroje s názory pražské linguistické školy znamená skreslovat situaci a odvádět pozornost od marxistické kritiky strukturalismu.

Jsem však přesvědčen, že tuto kritiku nelze provést jinak než přihlédnutím ke všemu podstatnému, co v publikacích Pražského linguistického kroužku vyšlo, nejen k několika nahodilým výrokům, vytrženým z kontextu. To, co akad. Trávníček cituje z hesla Strukturální jazykověda jako strukturalistickou definici jazyka, je jen část definice strukturální jazykovědy z Dodatků Ottova slovníku naučného (díl V, 2, vyšel 1940). První část této definice zní, že strukturální jazykověda „chápe jazyk jako strukturu (stavbu, celistvost) výrazových prostředků, ustálených a účelných (protože ustáleně, konvenčně plní jisté úkoly neboli funkce)“. Druhá část, kterou teprve akad. Trávníček cituje („… chápe jazyk jako strukturu znaků jazykových …“), je v původním textu označena jako stručnější vyjádření; nástrojový ráz jazyka (t. j. struktury účelných prostředků, plnících jisté úkoly) je tu ztotožňován s jeho znakovostí. Zajisté je třeba zjišťovat, co je v tomto ztotožňování nesprávného, ale předem lze říci, že to není ani chápání jazyka jako účelné soustavy výrazových prostředků, ani znakový ráz jazyka.

Při kritice strukturalismu však nestačí vycházet ani z původního znění Trávníčkem citované definice, protože to není definice jediná a pochází nadto až z doby, kdy již byla práce v Pražském linguistickém kroužku v důsledku různých okolností (také vinou okupace) omezena. Definice, kterou já jsem uváděl (akad. Trávníček ji asi považuje za můj dohad, považuje-li jen tu, kterou sám cituje, za hodnou kritiky), je definice starší, ale jistě závažnější, protože vyšla v oficiální publikaci PLK z r. 1929 a byla tedy mezi strukturalisty uznávána víc než deset let. Čte se na s. 7 thesí 1. svazku Travaux CLP a francouzsky tu zní: „la langue est un système de moyens d’expression appropriés à un but.“ Řekl-li jsem, že strukturalisté definovali jazyk jako „systém vyjadřovacích prostředků, zaměřených na určitý cíl“, nebylo to nic jiného než český překlad citovaného [115]znění francouzského (poněkud volný užitím slova ‚zaměřených‘).

Kritika strukturalistického pojetí jazyka musí také přihlédnout k formulacím, které nejsou přímo definicemi jazyka, jež však určité pojetí jazyka obsahují. Pro strukturalistické chápání jazyka jako nástroje je poučný počátek stati V. Mathesia O požadavku stability ve spisovném jazyce (sborník Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 14), kde se říká: „Jazyk je soustava účelných prostředků výrazových a jeho hodnotu lze měřit jen tím, jak svému účelu vyhovuje. Jinými slovy, jazyk je nástroj (označ. zde) a jeho hodnota je jako u každého nástroje úměrná míře, v níž se osvědčuje při plnění svého úkolu. Kultivovaný jazyk spisovný je nástroj jemný a neselhávající.“ V pokračování se dále vykládá, jaký jemný a poddajný nástroj jazyk je. O jazyku jako o nástroji se mluví v statích vyšlých z PLK častěji, a to již od r. 1929.

K citovaným větám Mathesiovým se najdou obdoby v pracích Trávníčkových, i pokud jde o otázku funkčního kriteria správnosti. V ‚Úvodě do českého jazyka‘ (2. vyd. 1952) se na s. 98 říká: „Správný je každý výrazový prostředek, ať slovní nebo mluvnický, který dobře hoví svému úkonu, dobře slouží myšlení a dorozumívání. A to je každý výrazový prostředek, který se shoduje se soustavou jazyka, je v duchu jeho celostního skladu, je ústrojný (organický).“ Tato formulace je jistě samostatná (důležitý je tu důraz na souvislost funkčnosti (úkonnosti) a organičnosti), avšak to, že navazuje na pojetí Pražského linguistického kroužku, je tuším nepochybné.

Na strukturalistické chápání jazyka jako nástroje měly vliv i práce vídeňského psychologa K. Bühlera, hlavně jeho kniha ‚Die Sprachtheorie‘ (Vídeň 1934). V této knize se jedna kapitola jmenuje přímo Das Organonmodell der Sprache (organon je řec. nástroj). Nástrojovost jazyka je zdůrazňována také v předmluvě, při čemž je také řeč odlišována od nástrojů, jež mají čistě hmotný charakter (řeč je nástroj materiálně ideální). Bühler se v předmluvě dovolává také zakladatele fysiologické psychologie Ch. Bella, jehož prací si vážil slavný fysiolog Pavlov. Marxistická kritika strukturalismu Bühlerovy práce pominout nemůže a bude muset ukázat, jak tu přes jisté náběhy k materialistickému chápání Bühler zůstává v zajetí idealismu.

Jinak je třeba pamatovat na to, že jazyk jako nástroj chápali už velmi staří myslitelé, dokonce i vyslovení idealisté (na př. Platon). Že se jazykem myslí a že se při mluvení sdělují myšlenky, není také novodobý objev. O celkem správné chápání (třebaže spíše naivní než vědecké) vztahu jazyka a myšlení opírá se i stará školská definice věty („věta je slovy vyjádřená myšlenka“). Marxistická jazykověda toto pojetí prohlubuje pomocí dialektické metody.

Také znakové pojetí jazyka není výmysl strukturalistů a i k formulacím, že jazykové znaky jsou v podstatě konvenční (nemotivované, arbitrérní), pokud jde o vztah zvukové stránky k stránce významové, vyskytují se obdoby u starších myslitelů. Není v ní nic typicky strukturalistického, ani nic typicky idealistického. Jde jen o to, aby tomuto poznatku marxistická jazykověda dala správný smysl.

Z těchto skutečností vyplývá snad dostatečně jasně, že jde o věci dosti složité. Nesmíme si kritiku strukturalismu zjednodušovat tak, že něco z toho, co bylo v strukturalistických publikacích řečeno, odmítneme, aniž bychom přihlédli k celému kontextu a k thesím základním.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 2, s. 114-115

Předchozí Blanka Borovičková: Ještě k jazykové problematice zkoušek slabikové srozumitelnosti

Následující Jiří Daňhelka: Slovník k Žilinské knize