Dvě mylná hesla v slovnících starší češtiny (Předpona nepřě- a adjektivum tští)

František Ryšánek

[Články]

(pdf)

-

Každý, kdo spisuje slovník, je odkázán na výpisky své i cizí, ze spisů vydaných kriticky i nekriticky, a musí se s omyly autorů, opisovačů a excerptorů umět vypořádat, aby tak říkajíc řemeslně nenaletěl. Při vší snaze a péči někdy přece nevěda si rady s věcí, a protože věc musí rozseknout, vymyslí si zásadu nějakou spasitedlnou, které sám nevěří, jen aby se zbavil trapných dokladů.

Takové podivné heslo má také Staročeský slovník II, 592, to jest část vydaná po smrti Gebauerově: nepřě-, časem přěne-, viz nepřěhodně, nepřěvýmluvný. Co tu znamená časem? Někdy? postupem doby? občas? později? Jde o pořádek záporu ne- a stupňovací předpony přě- v adjektivech. Mohu říci »přenebezpečný, přenešlechetný, přenešťastný« a k tomu adverbia »přenešťastně« atd., kde vlastnost vyjadřovanou adjektivem, způsob vyjadřovaný adverbiem, záporem popírané stupňuji, zesiluji předponou pře-; Zaměním-li pře- a ne-, zápor ne- popírá stupňovanou kladnou vlastnost nebo způsob, vlastně tedy popírá přemíru vyjádřenou předponou pře-, vlastnosti anebo způsobu samého se zápor vlastně netýká, na př. nepřebezpečně, nepřenešlechetně atd. To je a bylo v jazyku živé a nelze libovolně klásti přene- nebo nepře-, aniž by se změnil smysl slov. To zajisté cítil, kdo heslo v slovníku zpracovával, a jeho časem může tedy znamenati, že se někdy někde vyskytuje záměna, nepoznamenal však, že jsou to chyby, nesprávnosti.

Vyvodil tuto chybnou poučku ze dvou příkladů, jak poznamenává: nepřevýmluvný (z Tkadlečka) a nepřěhodný (z Paterova vydání O sv. Jeronymovi knihy troje).

Tkadleček je dochován ve třech opisech, z nichž dva, S a M, měli vydavatelé k ruce, třetí rukopis, zapadlý, nebyl jim k disposici, jde však právě o ten, z něhož oba vznikly. S je neúplný starší opis, jejž Hrubý a Šimek vzali za základ textu, M je novější opis, pořízený nezávisle na S. Rukopis, který byl kdysi také na Strahově, ale ztratil se, byl nedávno objeven a zakoupen pro knihovnu Strahovskou; je to také opis, ale předloha pro oba další, starší S i mladší M. V tomto ruk. (Dg IV 68), fol. 17b se čte:

ale mnie g͡t zle a neſnadne mlčeti, ano ſrdce me wždy lka neſnadno weſelu byti [130]a ia gedno o ſmrti myſlim, by ta brzo p(ři)ſpiela, p(ro) tu přeweliku žaloſt, p(ro) tu přenewymnu teſknoſt.

Tak také má ruk. M, opis z doby kolem 1890 (pro Dobrovského?). Opis S (DG III 7, E X A 1), fol. 9a má: p(ro) tu przeweliku zaloſt, p(ro) tu neprzewymluwnu teſknoſt.

Vydavatelé, Hanka v Starob. sklád. Tkadleček I 35,5, Hrubý-Šimek 26,136, Šimek, vyd. Unie. 46, zde chápou pro tu nepřevýslovnou tesknost. V citátě Hanka klade čárku za přispěla; té nemají vydání další, ač je tu na místě, protože: na smrt myslí pro tu tesknost; nepatří tedy pro tesknost k slovesu přispěti.

V starším Strahovském je slovo chybně napsáno, vynecháno je -luv-, ale pořádek předpon pře- a ne- je náležitý. Opis S doplnil sice scházející -luv-, ale přehodil ne- a pře-, pře- je na konci řádku v ruk. nejstarším, ostatek slova -newymnu je na dalším řádku. Šimek v slovníku ke Tkadlečkovi má heslo nepřěvýmluvný, adj. = přenevýmluvný, nevýslovný s naším citátem. Z toho bylo do Stč. slovníka převzato: nepřěvýmluvný, adj. nevýslovný, unaussprechlich, s citátem místa a pozn.: Srov. nepřěhodný, kde je rovněž chybné nepřě-, ale jiného původu.

Nevýmluvný v staré době znamenalo ‚co se nedá slovy vyjádřit‘, je to totéž jako naše, též tak utvořené, nevýslovný, tedy nevyslovitelný, nevypravitelný, je to za latinská adj. na -bilis (ineffabilis, inenarrabilis). Výmluvný by tedy znamenalo vymluvitelný, nikoli novočeské výmluvný, kdo dovede pěkně, jasně a správně a působivě mluviti. To by tu bylo stupňováno předponou pře- a znamenalo by to převyslovitelný, převýslovný; vyšší nebo nejvyšší měrou vyslovítelný. To pak se zde záporem ne- popírá, nepřevyslovitelný, což by znamenalo vyslovitelný, ale ne příliš, přes míru. Je jasno, že tak nikdo nemluvil a nemluví, tím méně Tkadleček, že je to zkrátka chyba místo: přenevýmluvný, přenevyslovitelný; tesknost nevýslovná je stupňována přě-. Šimek ve výkladu slova nepřěvýmluvný podává výklad přenevýmluvný, vlastně nevýmluvný, nepoznal a neopravil chybného svého čtení, přes to, že Tkadleček jinde (34b, s. 99, t. 16) má správně přenevýmluvný.

Druhý doklad, jako by se mohlo zaměňovati přěne- a nepřě-, uvádí Slovník stč. při: nepřěhodně, adv. přenehodně, velmi málo hodně i důstojně. Co je nepřehodné, nemůže býti přenehodné, zesílená nehodnost, ovšem je ne příliš hodné, tedy může se říci velmi málo hodné, jak praví se v dalším výkladu slova. Doklad k tomu je z Paterova vydání spisu O sv. Jeronymovi knihy troje, pro něž byl za základ vzat ruk. Musejní. Na str. 86,24 ke konci epištoly neb poselstvie svatého Augustina se autor omlouvá, že nedovedl z chudoby svého umění vše vylíčiti tak, jak by to zasluhoval světec Jeronym; praví se tu ve vydání: Věci, ješto jsem nesličně a neprziehodnie k takého mužě chvále pověděl. Rukopis Mus. má zde chybu. Písař jeho plete často přě a při, klade ie, kde má býti i a naopak: przierownawage 86,2 m. přirovnávaje, prziesporzenye m. přispořenie, przietowarzyſſygy m. přitovařišijí, naopak u pekle przibywaly m. přěbývali. Tak také [131]zde má chybu neprziehodnye m. nepříhodně. Touž chybu má rukopis Olom. I E 1, fol. 79b, ř. 25, který má společné chyby s Mus.; ale správně má neprzyhodnie druhý, lepší rukopis Olom. III B 19, nová sign. M II 190 na fol. 205a2, ř. 17 (za zjištění způsobu psaní v ruk. Olom. děkuji doc. Daňhelkovi a dr. Petrů). Autor v omlouvání svém užil slova příhodný ještě jednou, o něco dále, ve větě záporné: Nebo zajisté, by všěch lidí … jazykové jedno jeho (Jeronymovy) wymluwaty (m. wymluwaly, jak má Olom. M II 190 na fol. 205a2 ř. 28—30), ješče by dosti k tomu przyhodny nebyli. V latinské předloze za ‚nepříhodně‘ je quae minus debite dixi a po druhé za ‚příhodni nebyli‘: minus debito satis esset.

Nepřěhodně je omyl písařský, třeba tedy doklad ten vyškrtnouti, a poněvadž není jiného dokladu, škrtnouti i heslo, ostatně nesprávné.

 

Když jsem již u Jeronyma, upozorňuji ještě na jiný omyl v Jungmannově Slovníku. Na s. 665 IV. dílu je heslo: TŠTÍ, čtí atd. s významem prázdný, leer, inanis, praví se tu, že je stsl., rus., pol., dalm., ovšem hláskově přizpůsobeno. Je to jediný doklad samostatného adj. * tъštь v češtině, nehledíme-li k složeninám na štítrobu (na tščú útrobu) a j. Doklad má pro slovo to z excerpt Bočkových: Jako by mu bylo silnými mastmi nad štie jeho srdce napsáno. Citát je z knih o Jeronymovi; ve vyd. Paterově na str. 40, ř. 16—19, tu čteme: Pravie tak, že srdce dětinské jest jako dska zhlazená, na niežto nenie nic malováno, protož také pravie: Což od tovařistva přijme které dietě z mladi, až do starosti drží to, jako by mu bylo (Mus. r. byly) silnými mastmi na dſſcze jeho srdce napsáno, buď zlé nebo dobré. Jde tu o známou »tabula rasa« a silnými barvami se tedy píše na tuto desku (duši nebo srdce), nikoli na prázdné srdce. V ruk., z něhož Boček vypisoval, bylo psáno nadſſtie, Mus. má na dſſcze, Olom. I E 1 (nová sign. M I), fol. 37b má nadſtcze, druhý III B 19 (M II 190), fol. 17b1 má předpokládané námi nadſſtie, z čehož chybným rozložením se dostalo nad ſſtie srdce místo na dště, na desce. — Tští, čtí, tešť zastar. = prázdný. Boč. uvádí také Kott, IV, přidávaje z Miklošiče etymologii slova. Je tedy třeba na to upozorniti, protože takové omyly se vlekou dále, zatvrzele se na podobných starobylých slovech lpí, ba přestože jsou to omyly, drží se dále a berou dál do slovníků.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 3, s. 129-131

Předchozí Vilém Fried: Dodatek k Tylově zprávě o bibliografických pracích z oboru jazykovědy slovanské v letech 1945—1955

Následující Jaroslav Porák: Aposiopese v současné češtině