Aposiopese v současné češtině

Jaroslav Porák

[Články]

(pdf)

-

Aposiopesí nazývá se ve skladbě náhlé přerušení mluvčího uprostřed věty, pak také přerušením vzniklá neukončená věta.[1] Tento jev bývá probírán v mluvnicích, v speciálních syntaktických článcích, v obecně jazykovědných i fonetických příručkách, zpravidla ne však zcela soustavně a v úplnosti své problematiky. Chceme si na materiálu ze současné češtiny všimnout některých otázek, které je třeba v souvislosti s tímto jevem řešit: podstaty aposiopese, klasifikace aposiopesí, jejich stylistického zabarvení a využití, hranice mezi aposiopesí a ukončenou větou. V literatuře se daným otázkám dostává obvykle nestejnoměrného propracování.

Neukončenou větu sluchem dobře rozlišíme od ukončené; má charakteristickou pro ni intonaci, jež je bez závěrečné kadence.[2] Po přerušení věty nastává výrazná pausa, která naznačuje, že věta nebyla dopověděna, že ještě něco mělo následovat.[3] V písmu se za nedokončenou větou kladou zpravidla tři tečky nebo pomlčka. V jazyce psaném se aposiopese rozlišuje nesnadněji než v mluveném, protože uvedených znamének užívá se i jindy a že, jak uvidíme, pro rozlišení aposiopese je nejdůležitější stránka zvuková.

Aposiopese lze dělit na čtyři druhy, a to podle příčiny, která vedla mluvčího k přerušení:[4]

1. Větu není třeba dokončit. Mluvčí nedokončí větu, posluchači je však jasné, co mluvčí nevyjádřil. Tyto věty jsou po formální stránce nedokončené, neúplné, významově však jsou zcela úplné.

[133]2. Mluvčí nechce dokončit větu; buď se zastaví před jistým slovem (tabu), nebo považuje za zbytečné či nevhodné větu dokončit.

3. Mluvčí přeruší větu, protože v ní nedovede pokračovat. Formální neúplnosti tu odpovídá neúplnost významová.

4. Přerušení věty vyplývá ze změny objektivní situace, ve které se mluvčí nachází. Může jít o přerušení: a) posluchačem (v dialogu), b) zásahem objektivních podmínek.

Zvláštním případem jsou aposiopese, kdy mluvčí přeruší větu uprostřed slova. Také tyto aposiopese lze však podle příčiny přerušení řadit k uvedeným čtyřem skupinám.

Toto rozdělení má své opodstatnění psychologické, je odrazem určitého vztahu mezi myšlením a mluvením.

Mezi jednotlivými typy aposiopesí jsou určité rozdíly v jejich zvukové stránce. Vycházeje z několika kusých celkem poznámek v našich fonetických pracích, z některých fonetických prací cizích i z vlastních pozorování, soudím, že takové rozdíly, aspoň v základě, tu existují. Fonetická stránka aposiopesí nebyla v současné češtině dosud zkoumána soustavně.[5]

Na rozdělení podle příčiny přerušení je vázáno i stylistické zabarvení aposiopesí (jejich emocionální zabarvení či emocionální neutrálnost). Probereme nyní tyto skupiny jednotlivě.

 

1. Větu není třeba dokončit.

Tyto věty jsou formálně neukončené, avšak významově úplné. Mluvčí větu nedokončí, ale posluchači i mluvčímu je známo to, co mluvčí nevyjádřil.

a) Bývá to nejčastěji v rozčilení (hrozba, pohrůžka). Věta je často přerušena po spojce nebo.

„Hleďte, ať jste pryč, nebo …“ (J. Hašek)

„Ať mi nikdo neškrtá sirkou, nebo — —“ (F. Šrámek)

Jedeš pryč, nebo tě … (us.)

Husa pitomá, musí ztratit taštičku! Copak já peníze kradu? Zasloužila by si pár — (K. Čapek)

Často bývají k aposiopesím tohoto druhu řazeny i jiné věty, formálně neúplné, avšak nikoliv neukončené, většinou frazeologické jednotky, které pro jejich naprostou významovou úplnost už ani nechápeme jako věty neukončené. Tyto věty, soudím, nelze pokládat za aposiopese, protože mají intonaci normální věty ukončené. Tak V. Šmilauer (Novočeská skladba, s. 82) řadí k aposiopesím typ ten je! pro vyjádření dobré jakosti.[6] (Srov. o tom souhrnně v závěru.) Stejně nejsou neukončené věty jako:

Pane, takovi už vèmirajó, a ti fčèlëši? — Děte s něma —! (Bartoš, Dial. mor. II, 55)

[134]b) Vyjádření pochybností mluvčího.

Vono se řiká, že ten lit je pokročilejší, no je pokročilejší, ale — (Havránek, Čs. vlastivěda III, 129)

c) Povzdechnutí, postesknutí, jež vyjadřuje zklamání mluvčího:

… jeden druhému opravdu byl soudruh v té bídě a psotě, a teď — darmo mluvit! (J. Hora)

Podobně i po spojkovém výrazu a zatím.

d) Rozpaky mluvčího.

Doktoři říkají, že to bývá jedna z nejhorších bolestí, co kdy člověk — (K. Čapek)

Těžko tu vypočíst všechny emocionální stavy mluvčího. Ještě na př.:

Do světnice je nepustila, ani dveře nepootevřela, také na dotaz, jak se Blaženě daří, odpovídala vyhýbavě: „Dokud člověk dýchá, je vždycky naděje. Ta paní je zdravá, tož možná, že —“ (V. Martínek)

„Ááá“, zaúpěl úředník protahuje se, „zase nějaký úkol. Kdybys raději s tím uklízením … Áaa! Pokoje nebude a nebude …“ (K. Poláček)

Na této skupině aposiopesí můžeme dokumentovat zjev, na který nověji upozorňuje A. Mirowicz, že totiž je ve větě třeba rozlišovat mezi významovými svazky a svazky formálními, syntaktickými. Souvislosti významové nemívají vždy ve větě své vlastní ukazatele, vyrozumívají se z reálných vztahů známých posluchači.[7]

 

2. Mluvčí nechce dokončit větu.

a) Může tu jít o určité slovo, které mluvčí z ostýchavosti, studu a pod. nechce říci. Bývá často více méně jasno, které slovo mluvčí neřekl.

Věčně jsem se bál, že mě … že mě … (Štydlík se na chvíli zarazil, neboť nemohl připadnout na vhodnější výraz než „voddělá“) … že mě … (Šmilauer, Nč. skladba 82, doklad z V. Neffa)

Jak by bylo mohlo někomu napadnout, že ještě před sedmi týdny jsem byl obyčejný — fuj! stydím se, když na to jen pomyslím! (Thackeray, čes. překlad)

Mluvčí někdy po pause ono slovo opíše:

Zrovna, když jsem chytal břichem míč, kopl mne můj vlastní brankář do — hm, ono se tomu říká kostrč čili cauda equina. (K. Čapek)

Někdy mluvčí dané slovo po jistém váhání a pause přece řekne:

„Přála bych si koření pro …“, nové zardění, „pro kravičky.“ S velkou ostýchavosti ukládá balíčky tohoto koření do kabelky. (J. Hašek)

[135]Věty, kdy mluvčí dané slovo po pause řekne, chápeme jako věty ukončené, formálně i významově úplné. Věty, kdy mluvčí dané slovo po pause opíše (často novou, samostatnou větou), blíží se aposiopesím.[8]

b) Mluvčí přeruší větu, neboť považuje za zbytečné či nevhodné v ní pokračovat (na př. chce větu začít jinak, vhodněji, nebo vidí zbytečnost svého projevu a pod.). Nejde tu o přerušení před jedním určitým slovem (tabu) jako ve skupině a).

Altán tento byl pomníkem lásky manželské. Viselať nade vchodem tabulka — — — Ale abych nepředbíhal. (I. Herrmann)

… mně osobně je to jedno, ačkoliv jeden můj příbuzný … ale co vám budu povídat. (V. Lacina)

Někdy použije mluvčí k dokončení věty gesta. Na př.:

A potom ho — (nyní mluvčí naznačí rukou smyčku kolem krku, což znamená „oběsili“)

Podobně je možno gestem naznačit kradení, kopnutí, spánek, pochybnosti o normálním duševním stavu někoho a pod.

 

3. Mluvčí neví, jak ve větě pokračovat.

Jsou to aposiopese, v nichž formální neúplnost, neukončenost, odpovídá neúplnosti významové. Bývá to ve značném rozrušení, rozpacích mluvčího a pod. S. Petřík pozoruje u těchto vět zpomalení tempa;[9] soudím, že o zpomalení tempa můžeme mluvit spíše u vět pronesených v rozpacích, nikoliv v rozrušení.

Chce mě zašantročit jako, jako — — (J. Hora)

… já cítil s hrůzou, jak je život veliký. Cítil jsem, že … Pan Skřivánek se zapotil rozpaky. (K. Čapek)

Strëc Chaľánek se zarazeľè … „Déť - déť“ začaľè se zajikat’, alè dáľ nemohľè. (Bartoš, Dial. mor. II, 59)

„Opovažujete se nazývati mé dítky haranty,“ zaječela paní strážníková, „vy jedna … vy jedna …“[10] (K. Poláček)

Mluvčí někdy poslední slovo takovéto aposiopese opakuje (srov. Petřík, tamtéž).

 

[136]4. Příčinou aposiopese je změna objektivní situace.

Tyto aposiopese nejsou s jazykovědného hlediska tak zajímavé. Jejich intonace má takový průběh, jako kdyby věta dále pokračovala.[11] Významová úplnost či neúplnost je tu zcela irrelevantní, závisí na tom, v které části věty došlo k přerušení. Nazývám je aposiopese situační.

a) Mluvčí je přerušen posluchačem. V umělecké literatuře i v dramatu dodává užití těchto aposiopesí dialogu rychlý spád a dramatičnost.

„Tedy ať žije …“

„… revoluce!“ zahlaholila Mery. (J. Hora)

Kdybychom aspoň věděli, co ten telegram znamená, abychom se mohli připravit —

— na to nejhorší, zakvílela paní Kalousová. (K. Čapek)

„Avšak …“ namítla trafikantka.

„Mlčet! Žádné ‚avšak’!“ (K. Poláček)

„… dal jste přece své slovo, že …“

„Jak to?“ (J. Hašek)

b) Mluvčí je přerušen zásahem objektivních podmínek:

„Zajímá-li se pan nadporučík snad o ruskou artilerii, tož — —“ Nedořekl. (F. Šrámek)

Zvláštním případem jsou aposiopese, kdy mluvčí přeruší větu uprostřed slova. Podle příčiny, která vedla k přerušení, je však — jak již uvedeno — možno tyto příklady řadit k uvedeným čtyřem skupinám. Na př.:

„Zatr — čert ho vem!“ (J. Hora)

„Ssak … Tomášu,“ vèhrkło ze Zmrzľëka, „to ať už do tebe nesłèšim, lebo se zapomenu (Bartoš, Dial. mor. II, 61)

Tu jde o skupinu druhou, kdy mluvčí nechce říci jisté slovo, přeruší ovšem větu až uprostřed tohoto slova.

„Já jsem na to opatrn …“ To „ý“ už nedořekl. (J. Hašek). Věta byla přerušena výbuchem.

Příčinou této aposiopese je změna objektivní situace.

 

K aposiopesím je třeba řadit i věty formálně úplné, které však chápeme jako první část souvětí, jehož druhou větu mluvčí neřekl. Vyznačují se neukončenou intonací — melodie má takový průběh, jako kdyby věta byla částí souvětí — a výraznou pausou po této větě.

Mohou to být jednak přísloví nebo ustálená rčení, tvořená souvětím, jestliže mluvčí řekne jen první větu. Ta jsou každému tak známá, že někdy, bývá to zpravidla při zdůraznění, stačí říci jen tuto část:

„Kdo chce kam — —“ řekl šikovatel důležitě. (F. Šrámek)

Mohou to konečně být i přerušená souvětí, kdy mluvčí řekne jen hlavní větu, která však sama o sobě není v dané situaci významově úplná, vyžaduje doplnění předmětovou větou:

[137]Dokud mě neznají, třebas by si pomyslili … Ale já, panečku, já vím, co svět obnáší. (K. Poláček)

Dnes se každý ptá na minulost nejen děvčete, ale i rodičů, holka milá, a kdyby se Richard začal v tomhle oboru po něčem pídit, nevím, nevím — (O. Haering)

Podle příčiny přerušení lze tyto věty řadit k vytčeným čtyřem skupinám (na př. není třeba říci druhou větu nebo ji mluvčí nechce říci a pod.).

 

Nyní stručně o stylistické charakteristice aposiopesí v současné češtině. Aposiopese je jevem mluveného jazyka, má silnější nebo slabší emocionální zabarvení, až na aposiopese situační (skupina 4), které s hlediska linguistického tvoří zcela zvláštní skupinu. Některé druhy aposiopesí jsou však pouze literární, v mluveném jazyce se nevyskytují. Tak na př. prolínání, těkání myšlenek hrdinových, zvláště ve vzrušení, může spisovatel dobře vystihnout aposiopesemi:

… není to věru nic příjemného jít za ním k Blochovým, kde jsem — „Na shledanou, pane redaktore“, zaznělo mu vzpomínkou v sluchu. (J. Hora)

Při přechodu od líčení jednoho děje k ději druhému, nebo je-li třeba některý děj jen naznačit, sahají autoři rovněž k aposiopesím:

Za tři neděle obdržel pan Šťastný následující dopis:

„Velectěný pane!

Pamatujete se, že jsem Vám slíbil, že se co nejdříve ožením. Slib svůj začínám plnit … Doufám …“

Dál pan přednosta nedočetl, dopis mu vypadl z ruky. (J. Hašek)

 

„Jste připravena, slečno? Nuže pište: Smlouva, uzavřená … é … mezi …“

Hladě si bradu, počal měřiti kancelář dlouhými kroky. (K. Poláček)

Připomeňme i aposiopese z oněch známých napínavých románů na pokračování v některých časopisech, kde z důvodů komerčních končívalo pokračování často uprostřed věty, právě v situaci nejdramatičtější.[12]

V umělecké literatuře, zvláště u některých autorů (na př. u Fr. Šrámka), vyskytují se i aposiopese zdánlivé. Jsou to úplné, ukončené věty, které tím, že za nimi autor klade tři tečky nebo pomlčku, mají ve čtenáři vzbudit dojem neukončenosti, mlhavosti nebo nejasnosti myšlenky:

Z tohoto břehu jevil se onen břeh pohádkově prostý. Cesty tam vedly od člověka k člověku. Jediným slovem, pohybem ruky mohl jsi vykonati dobrý čin. Na onom břehu — — Nebylo onoho břehu. Byl jen tento břeh. (F. Šrámek)

Však to taky byla krása, když se to všecko rozletělo, tolik lidí, tolik barev, tolik křiku … (E. Bass)

Měsíc osvětlil malebnou skupinu a vysoká kukuřice ve větříku se skláněla a zvedala.

A starý cikán Varga mlčel … (J. Hašek)

Při definici aposiopese je třeba brát především v úvahu, že táž věta může být [138]podle okolností (intonace, pausa; část souvětí) buď ukončená, nebo neukončená, přerušená.[13]

Aposiopese je věta, kterou mluvčí pojímá a posluchač chápe jako nedopověděnou, přerušenou, protože věta má neukončenou intonaci (bez závěrečné kadence) a po přerušení následuje výrazná pausa. K přerušení věty (nebo souvětí) může dojít: 1. není-li třeba říci některé slovo (větu), 2. nechce-li mluvčí říci jisté slovo (větu), 3. neví-li mluvčí, jak ve větě (souvětí) pokračovat, 4. zásahem objektivních podmínek. Přerušení může nastat i uprostřed slova.

 

Závěrem je třeba se zmínit o hranicích mezi aposiopesí a větou ukončenou. Tato hranice, ať již vymezíme aposiopesi jakkoli, není zcela pevná, existují tu typy přechodné. Poukážeme na některé z nich.

K aposiopesím bývá řazen typ „ten je!“ (viz s. 133) pro označení dobré kvality.[14] Je to případ značně problematický; podle mého názoru a ve shodě s tím, co jsme vyložili, tu o přerušení věty nejde. Věta má intonaci věty ukončené, se závěrečnou kadencí, na které nemění nic ani případný důraz. Mluvčí nepojímá tuto větu jako přerušenou, posluchač necítí, že by jí chyběl konec. Je tu třeba upozornit na sémantiku slovesa „býti“ a na problém frazeologie, či historicky pojato, lexikalisace aposiopesí. Týká se to skupiny první (větu není třeba dokončit). Srov. o tom i doklad z Bartoše na s. 133 a pozn. 10 s dokladem z Poláčka. Podobně na př.:

Já šetřím jako blázen … a ona, frajlinka, si nedá pozor! Je to s těmi dětmi — (K. Čapek) — (Mluví matka, jejíž dcera ztratila taštičku s penězi.)

Na přechodu mezi aposiopesemi a ukončenými větami stojí věty ukončené, ale slovem spíše formálním, s neurčitým lexikálním významem („tento“ a pod.), o jejichž významu se posluchač dohaduje ze souvislosti. Na př.:

„Trošku piva by tento …“

„Ba jo, pivo by bodlo.“ (K. Poláček)

 

No no, maminko, bručel pan Kalous, snaže se zachovat důstojný klid, kdopak to asi tento — (K. Čapek) — Rozumí se „píše, posílá“ — jde o příchod nenadálého telegramu.

Zmínili jsme se už o případech, kdy mluvčí nechce říci jisté slovo nebo si na ně nemůže vzpomenout, ale po určitém váhání (a pause) větu přece dokončí. Na př.:

[139]„A jak bude …“ poznamenal ostýchavě úředník, „co se týče … těchto … podmínek?“ (K. Poláček)

Srov. i doklad z Haška na s. 134.

Tyto věty stojí na hranici mezi aposiopesí a větou ukončenou.

 

Chtěl jsem upozornit na některé otázky spojené se studiem aposiopesí a přispět k jejich popisu. Jako jev mluveného jazyka může mít aposiopese velké množství různých obměn a přechodných typů, vyplývajících z různých situací a vyjadřovacích potřeb i možností mluvčího. Podrobnějším studiem bylo by možno přispět i k řešení obecnějších jazykovědných problémů, týkajících se souvislostí mezi mluvením a myšlením.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 3, s. 132-139

Předchozí František Ryšánek: Dvě mylná hesla v slovnících starší češtiny (Předpona nepřě- a adjektivum tští)

Následující Josef Hrbáček: O jazyce Bohumila Říhy