Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K problému slova a pojmu

Vladimír Hrabě, Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

-

Ve své odpovědi (Slovo a slov. 17, 1956, s. 107—108) na můj článek (tamže 16, 1955, s. 213—216) se P. Trost znovu vrací k některým otázkám, na které jsem se snažil dát odpověď ve svém článku. Žádá na př. vyjasnění pojmu pojem. Ukazoval jsem, že znalost pojmu předpokládá znalost podstaty předmětu, kdežto znalost významu slova vyžaduje pouze takovou znalost předmětu, která postačí k tomu, aby mluvčí slovu rozuměl a dovedl ho správně použít. Tento rozdíl má určitý význam především pro pedagogiku, protože děti přicházející do školy znají pouze významy slov a znalost pojmů jim musí dát teprve školní vyučování. Dále se P. Trost dotazuje, co pojmu přidává slovo. Poukázal jsem na to, že exprese je součástí významu slova, kdežto pojem expresi nemá.

Závěr P. Trosta, že „podle Hraběte mluví tedy lidé o pojmech a nikoli o věcech“, pokládám za jednostranný. Lidské myšlení je v podstatě pojmové, ale slovo se v určité situaci může pojit i s názornou představou, ba i s vjemem (na př. při vyslovení věty Tamhle přijíždí automobil). Ovšem, i při vnímání se uplatňuje určitá znalost pojmů, která umožňuje mluvčímu daný vjem klasifikovat.

Více si chci povšimnout otázky významu spojek, protože jsem v této věci nepodal dostatečnou argumentaci s jazykovým materiálem. P. Trost se opírá výhradně o jeden příklad, o spojku že, o níž dokazuje, že „je pouze signálem podřadné věty“. Historicky spojka že vznikla z deiktické interjekce, jak přesvědčivě dokázal Fr. Trávníček (Neslovesné věty v češtině I, 1930, 55n., 191n.). Jako deiktická interjekce mělo že význam ‚hle‘. Původně v jazyce existovaly dvě deiktické interjekce že a eže, které je dosti obtížné přesně rozlišiti. Po ztrátě větné platnosti a deiktického významu se stala ze že součást jiného slova, pouhý formant, určující hypotaktickou platnost vztažného zájmena jenž, spojek , když atd. Původní eže v některých případech zachovalo deiktickou platnost dodnes: náladové že se řízneš!, že se ti zráčilo!, potakací půjdeš se mnou, že?, že se mnou půjdeš? (ve významu ‚viď že‘). Vedle toho vzniká spojka že, zbavená konkrétního významu, jako slovo označující hypotaktickou platnost připojované věty. Je to vývoj obdobný jako u formantu , ovšem s tím rozdílem, že spojka že zůstala samostatným slovem, ač v některých případech také splynula se spojkou jinou (protože, přestože). Je tedy spojka že případem, kdy slovce zcela gramatikalisované existuje jako samostatné slovo. Že to není případ pro spojky typický, o tom nás přesvědčí rozbor spojek jiných. Na př. spojky protože, přestože nejsou jen signálem podřadné věty, nýbrž protože je signálem podřadné věty důvodové a přestože signálem podřadné věty přípustkové, při čemž významy spojek i vedlejších vět jasně souvisí s významy předložek pro, přes a příslovcí proto, přesto.

O významech spojky pojednává Fr. Kopečný v Základech české skladby, s. 46. „Pro větně funkční rozmanitost nelze jednoznačně zařadit do jednoho slovního druhu“; přitom však Fr. Kopečný nachází ve všech užitích „slovníkově obsahovou hodnotu, která je jejich společným základem, jakýmsi společným jmenovatelem“: křičel až až; přišel až za chvíli; byl podivín, až nelida (platnost příslovečná, modální) a přijdu, až se mi bude chtít; kup tři až čtyři balíčky čaje; letadlo se zmenšovalo, až nakonec zmizelo docela (platnost spojková). Spojka má tedy také věcný význam, je abstrakcí vztahů mezi jevy objektivní reality. Vyjadřuje míru jevu, či hranici, kam určitý jev sahá.

P. Trost zdůrazňuje, že „pokud dané jevy objektivní reality nejsou vyjádřeny větami, [248]vztah mezi nimi není vyjádřen spojkou že“. To také neplatí pro všechny spojky. Na př. spojky parataktické a, i, nebo mohou vyjadřovat dané vztahy i mimo souvětí. I spojka hypotaktická má význam sama o sobě. Jinak by nebylo možné ji substantivisovat: „Vaše neustálé ačkoli mne už omrzelo.“ „Kdyby jsou chyby.“

Spojky mají též expresi, vyskytují se spojky synonymické: ибо (zastaralé), так как (hovorové), потому что (neutrální), ввиду того что (knižní, oficiální).

K otázce pojmovosti „já“. V logice a ve filosofii není sporu o tom, že „já“ je pojem. Vymezit obsah tohoto pojmu bylo vždy jednou z hlavních sporných otázek lidského myšlení. Mnohé filosofické směry stavěly „já“ jako ústřední pojem, z něhož vycházely (Cogito, ergo sum). Fichtova idealistická filosofie vytvořila dokonce pojem a slovo „ne - já“, jako protiklad k „já“. L. Feuerbach povyšuje vedle „já“ na základní filosofický pojem také zájmeno „ty“.

Trostův odkaz na Potebnju, poukaz na protiklad slov ukazovacích a kvalitativních nás odvádí od logiky do sféry mluvnice. To však pojmovost „já“ nijak nevyvrací. Pokud zůstaneme v oblasti mluvnice, je gramatickým pojmem vše, s čím se v gramatice setkáme. Je jím nejen zájmeno , nýbrž i spojka že, neboť jsme z použití že v mnoha různých větách abstrahovali její definici: „Že je spojka uvozující vedlejší větu obsahovou“ a tím jsme stanovili také její nejpodstatnější znak jako pojmu gramatického.

Definice slova, na př. , jako pojmu gramatického má co dělat s jeho významem gramatickým, definice téhož slova jako pojmu logického souvisí s jeho významem věcným. Gramatický význam zájmena je odkazování k 1. osobě, označení, že mluvčí je nositelem děje; věcný význam je „subjekt“ (ve smyslu filosofickém, ne gramatickém).

Pojem „já“ však není znám jen filosofům. O tom je možno najít četné důkazy i v jazyce. Sovětský linguista Budagov v práci Očerki po jazykoznaniju rozvíjí postřehy K. Marxe a vysvětluje vznik suppletivismu osobních zájmen tím, jak si člověk postupně uvědomoval svou vlastní existenci v poměru k vnějšímu světu. Na jednom stupni poznání člověk chápe subjekt jen jako pasivní součást objektu (nepřímé pády , mi atd.), na druhém se už pojem „já“ zformoval v lidském vědomí natolik, že vystupuje i jako agens aktivně působící na okolní svět (nominativní zájmena se v mnoha jazycích liší svým kořenem od nepřímých pádů). Také takové vazby jako snažit se uplatnit svoje já, věty typu Karel je moje druhé já svědčí o tom, že člověk chápe „já“ jako pojem, t. j. jako jednotku s komplexem charakteristických znaků. (Aby tato má definice nebyla chápána jako definice pojmu vůbec, upozorňuji, že logika zná také pojmy jedinečné; nemusí tedy každý pojem představovat celou třídu předmětů nebo jevů.)

Vladimír Hrabě

 

Ve své replice říká Vlad. Hrabě nemálo správného. Na př. že „slovo se v určité situaci může pojit i s názornou představou i s vjemem“. Kdo by to však vůbec někdy popíral? Také jsem nikdy nepopřel, že všechny spojky, mezi nimi i spojka že, mají svůj „věcný“ (objektivní) význam. Ale neznamenají ani předmět, ani jev nebo „hotový obraz o něm“. Spojky protože, přestože vyjadřují vztah. A to vztah mezi větami; tedy mezi fakty, které jsou vyjádřeny větami. Jinak přestávají být spojkami. Mohou být ovšem substantivisovány jako každé nesubstantivní slovo. Tím se jejich význam ovšem docela změní.

To platí i o zájmenech. Hrabě píše: „ve filosofii není sporu o tom, že „já“ je pojem“. Stejně lze říci: ve filosofii není sporu o tom, že „bytí“ je pojem. Ale co z toho plyne pro pojetí spony nebo složeného preterita? Nelze přece pochybovat o tom, že zájmeno je „neúplný symbol“.

Zdá se, že Hrabě pokládá vyjasnění pojmu pojem za příliš lehké. Je snad takové vyjasnění v jeho výroku, že „znalost pojmu předpokládá znalost podstaty předmětu, kdežto znalost významu slova vyžaduje pouze takovou znalost předmětu, která postačí k tomu, aby mluvčí slovu rozuměl a dovedl ho správně použít“? K tomuto výroku je třeba položit otázku, zda porozumění a užívání slov nepředpokládá právě osvojení elementárních pojmů. Hrabě sám řekl správně: „…při [249]běžné hovorové praxi lidé myslí v pojmech elementárních“.

Nakonec něco závažného. Hrabě píše: „Dále se Trost dotazuje, co pojmu přidává slovo. Poukázal jsem na to, že expresse je součástí významu slova, kdežto pojem expressi nemá.“ Je v tom snad řešení problému, o který jde, problému jazyka a myšlení? O tomto problému, jak známo, se v poslední době psalo neustále, ale neplodně. Byl znovu a znovu zdůrazňován „nerozlučný svazek mezi jazykem a myšlením“. Stále se opakovalo, že myšlenky vznikají jen „na základě jazykového materiálu.“ Jen občas se připouštělo, že vznikají také jako odraz objektivní skutečnosti. Ale vznikají-li jako odraz, co pak k jejich vzniku přičiňuje jazyk? Princip skutečného řešení problému jazyka a myšlení je podle mého názoru v tom, že jazyk má přední podíl v zespolečenštění myšlení.

Pavel Trost

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 247-249

Předchozí Zdeněk Tyl: Česká jazykověda v roce 1955 (mimo bohemistiku)

Následující Bohuslav Hála: Odpověď prof. Horálkovi