Česká jazykověda v roce 1955 (mimo bohemistiku)

Zdeněk Tyl

[Kronika]

(pdf)

-

[*]I. Linguistika obecná

Návrh na utřídění jazykovědných disciplin podává K. Svoboda (Rozvržení jazykozpytu. LF 3 (78), 1955, 153—160), vycházeje z přehledu a stručného zhodnocení starších významnějších pokusů o řešení této nesnadné otázky; základem jeho třídění je tradiční rozdělení jazykozpytu na nauku o zvukové stránce slova, nauku o slově (morfologie v širokém slova smyslu) a syntax, t. j. nauku o stavbě věty.

Na některé these referátu K. Horálka z pražské diskuse o fonologii v červnu 1953 v Praze navazuje J. Kudrna v čl. Několik poznámek ke kritice jazykového strukturalismu (Filosofický časopis 3, 1955, 76—89) a usiluje přezkoumat jejich správnost s hlediska mar[238]xistického; na př. že se jazykovědnému strukturalismu prvky Hegelovy dialektiky připisují neprávem, že strukturalistická teorie jazykového znaku není sama o sobě projevem idealistického pojetí jazyka a j. Příspěvek Kudrnův doplňuje pak několika poznámkami k témuž diskusnímu thematu K. Horálek (Ke kritice strukturalismu, tamtéž 3, 1955, 374—377), kde mimo jiné ukazuje, že pražský jazykovědný strukturalismus ve svých pracích vycházel mnohem spíše z empirické jazykové skutečnosti než z apriorních koncepcí filosofických a že filosoficko-politická orientace autorova sama o sobě není zárukou kvality vědecké práce; kromě toho upozorňuje na možné souvislosti mezi dílem sovětského teoretika V. N. Vološinova „Marksizm i filosofija jazyka“ (1929) a strukturalistickým pojetím uměleckého díla jako znaku a znovu zdůrazňuje potřebu důsledné, ale věcné kritiky konkrétních, zejména novějších prací.

V r. 1955 pokračovala u nás i diskuse o jazykovědné typologii, a to článkem P. Sgalla Z dějin typologie jazyků (SovJaz 5, 1955, 418—435); obsahuje zhuštěný přehled vývoje typologické práce, v němž daleko nejvíce místa je věnováno reprodukci názorů ruského pokrokového myslitele N. G. Černyševského na typologii jazyků, a to s úsilím apologetickým. Z téhož důvodu snáší Sgall i úsudky četných jiných jazykovědců, cizích i českých, aniž se mu však daří přesvědčivě zdůvodnit oprávnění typologie jako speciální linguistické discipliny.

Cílem stati V. Skaličky Zákony vývoje jazyka (SovJaz 5, 1955, 81—94) je podat přehled situace, jak se dnes jeví v této obtížné, ale stěžejní otázce jazykovědného bádání; metodicky se osvědčuje rozlišení zákonů obecných, platných pro všechny jazyky, a zákonů speciálních, s platností omezenou na jazyky jednotlivé; o existenci zákonů obecných Skalička nepochybuje a soudí, že je třeba usilovat o jejich stále přesnější a definitivnější formulace; pokud jde o zákony platné pro vývoj jednotlivých jazyků, má za to, že při nich může prokázat platné služby právě zkoumání typologické.

V. Hrabě v čl. K problému slova a pojmu (SaS 16, 1955, 213—216) navazuje na několik novějších teoretických příspěvků, našich i cizích, zabývajících se touto stále živou thematikou a snaží se domyslit, po př. zpřesnit některé jejich formulace (na př. jaký je vztah slova a pojmu v lidském vědomí, zda a do jaké míry se logický pojem a linguistický význam slova kryjí a j. (Srov. k tomu diskusi mezi autorem a P. Trostem v tomto ročníku SaS s. 107—108 a 247—249.)

Pronikavý rozbor I. Poldaufa Infinitiv v angličtině (ČMF 36, 1954, 9—23) dal podnět k diskusi o obecné problematice infinitivu; zúčastnili se jí zatím V. Hrabě (ČMF 37, 1955, 40—41) a F. Trávníček (tamtéž, s. 236—238), který při této příležitosti opětovně zdůraznil význam historického zkoumání jevů jazykových pro plné pochopení jejich složité mnohotvárnosti.

O vzájemném poměru konkrétnosti a abstraktnosti v slovotvorném plánu jazyka, a jak se v tom projevuje individualita různých jazyků, uvažuje V. Skalička v nově založeném časopise Universitas Carolina (1, 1955, č. 5 — Philologica č. 1 —, s. 75—84) v čl. O konkretnosti a abstraktnosti při tvoření slov): obě tendence, třebas zdánlivě protichůdné, v jazykovém systému se doplňují, takže zároveň s abstrakcí se rozvíjí i konkrétnost, jak Skalička dovozuje četnými příklady z nejrůznějších jazyků.

J. Krámský (K problému základního slovního fondu. SovJaz 5, 1955, 226—231) usiluje dobrat se přesnějšího určení obsahu a rozsahu pojmu „základní slovní fond“ v podstatě přezkoumáním výkladů již podaných a jejich sjednocením, kdežto A. Lamprecht (Osnovnoj slovar’nyj fond i rodstvo jazykovych semej. SbFilFakBU 4, 1955 — ř. jazykovědné č. 3 —, s. 5—9) všímá si nejstabilnějších vrstev základního slovního fondu a na tomto základě se snaží posuzovat některé jazykové vztahy indoevropsko-ugrofinské.

Na sémantické rozdíly mezi t. zv. pojmenováním (vzniká zpravidla — alespoň v začátku — uvědomělým myšlenkovým pochodem) a změnami významovými (bývají podvědomé a dochází k nim často změnou obsahové dominanty) upozorňuje O. Du[239]cháček v čl. Od pojmenování ke změně významu (SbFilFakBU 4, 1955 — ř. jazykovědné č. 3 —, s. 78—94).

Jak V. I. Lenin v polemikách odhaloval skutečný obsah různých filosofických termínů, jimiž buržoasní ideologové maskovali reakční povahu svých spekulací, a stejně bojoval i proti ideologickým úchylkám ve vlastních řadách, je obsahem čl. M. Jelínka Poučení z Leninova boje proti terminologickým podvodům a omylům (SovJaz 5, 1955, 38—49); k zajímavým poznatkům dochází také J. Kocmanová, která se pokusila v hrubých rysech zachytit pronikání marxistické terminologie do slovní zásoby současné angličtiny (K vývoji politického a společenského ohlasu marxistické (vědecké) terminologie v angličtině. SbFilFakBU 4, 1955 — ř. filosofické č. 3 — s. 123—127).

Užitečným úvodem do technických základů filologické práce, napsaným pro potřebu posluchačů, jsou skripta V. Šmilauera Technika filologické práce (Praha, SPN 1955, 68 s.); obsahují m. j. také autorův návrh na podrobné rozdělení jazykovědy podle zásad desetinného třídění.

V třetím, zčásti přepracovaném vydání vyšla spolehlivá příručka B. Hály a M. Sováka Hlas — řeč — sluch (Praha, SPN 1955, 352 s.); výklady byly doplněny podle výsledků nových výzkumů ve fonetice i v logopedii a místy podepřeny učením I. P. Pavlova. Pro jazykovědu nejsou bez významu také některé nové české práce z foniatrie, audiometrie a logopedie; z nich upozorňujeme aspoň na vysokoškolskou učebnici M. Seemana Poruchy dětské řeči (Praha, Stát. zdrav. nakladatelství 1955, 265 s.), výňatek z ref. K. Sedláčka Slyšení složených zvuků, zvláště samohlásek (Čs. otolaryngologie 4, 1955, 12—18), shrnující výsledky podrobného výzkumu experimentálního, a konečně vysokoškolský učební text M. Sováka Defektologie speciální — Logopedie (Praha, SPN 1955, 228 s.), do něhož samostatnou kapitolu Základní věci z fonetiky napsal K. Ohnesorg (s. 71—89).

Do obecné fonetiky thematicky náleží i stať V. Skaličky O fonetičeskoj redukcii (Sb. Pražská universita moskevské universitě, Praha 1955, s. 261—269); tímto termínem označuje autor ztrátu jasné artikulace samohlásek, která může vést až k jejich úplné likvidaci, a dokazuje, že fonetická redukce patří k nejvýznamnějším činitelům, které působí změny ve zvukovém systému jazyka.

Spolehlivým materiálem empirickým je podložena Kapitola ze srovnávací fonetiky dětské řeči od K. Ohnesorga (SbFilFakBU 4, 1955 — ř. jazykovědné č. 3 —, s. 95—100), z níž je patrno, jak srovnávací studium fonetické stránky dětské řeči u různých národů (na př. krácení delších taktů, poměrně pozdní realisace protikladu znělosti a neznělosti, obdoby ve vývoji a upevňování artikulace jednotlivých hlásek a pod.) vede k závěrům, které mají význam nejen pro vlastní pedolinguistiku, ale i pro obecnou jazykovědu vůbec.

Také některé speciální studie fonetické, i když mnohdy tematicky dosti odlehlé, mohou být vítanou materiálovou základnou srovnávacího studia; to platí na př. o zevrubném popisu artikulace korejských samohlásek od A. Skaličkové The Korean Vowels (Archiv orientální 23, 1955, 29—55), o práci K. Ohnesorga a O. Švarného Études expérimentales des articulations chinoises (Rozpravy ČSAV 65, 1955 — ř. společenských věd č. 5 —, s. 75 + 18 + 60 obr. příl.) i několika jiných.

Na své starší práce z pedolinguistiky (zvl. Fonetickou studii o dětské řeči a O mluvním vývoji dítěte, obě z r. 1948) navazuje materiálově K. Ohnesorg v stati Růst slovní zásoby v dětské řeči (Universitas Carolina 1, 1955, č. 5 — Philologica č. 1 — s. 85—107) a zjišťuje tu vedle rozdílů základních, daných způsobem života, prostředím, v němž děti vyrůstají, a pod., ještě i jisté rozdíly individuální, kvantitativní i kvalitativní, které mohou být dále předmětem širšího srovnávacího studia. Do pedolinguistiky se hlásí i čl. G. Janáčka Počáteční vývoj dětské věty (Pedagogika 5, 1955, 514—527), opřený o dlouhodobé pozorování jazykového vývoje dvou autorových dcer. Kolektiv Výzkumného ústavu J. A. Komenského v Praze, vedený F. Jiránkem, uveřejnil — po několika menších průpravných studiích — v knize [240]Psychologické otázky počátečního čtení a psaní (Praha, SPN 1955, 274 s.) výsledky rozsáhlého výzkumu: čtení i psaní je druhem řeči, proto obě činnosti těsně souvisí s rozvojem řeči a myšlení. Podrobně byl při této příležitosti prozkoumán také vliv čtení na psaní i naopak. V souvislosti s vydáním nového Slabikáře (1954), založeného na metodě hláskovací, odůvodnil přednosti této metody proti postupu analyticko-synthetickému E. Strnad v čl. O správnou metodu vyučování čtení (Pedagogika 5, 1955, 25—36).

Otázkami obecné stylistiky se zabývala většina referátů a diskusních příspěvků přednesených na celostátní stylistické konferenci ÚJČ v Liblicích na podzim r. 1954 (podrobnou zprávu o ní viz v SaS 16, 1955, 56—64). K. Hausenblas diskusně usiluje o zjištění podstaty a specifičnosti stylových jevů v širším rámci jevů jazykových vůbec (K základním pojmům jazykové stylistiky, SaS 16, 1955, 1—15; k tomu srov. poznámky F. Trávníčka Slovesné umělecké tvoření a umělecká mluva v čas. Host do domu 2, 1955, 493—496 a dále tamtéž 3, 1956, 48). Podobně jsou zaměřeny i hl. these koreferátu P. Trosta K obecným otázkám stylu (SaS 16, 1955, 15—17: jazykový styl je založen na tom, že se týmž jazykem dá říci totéž různým způsobem; poměr stylu jazyka a stylu jazykového projevu; základní faktory stylové a j.). E. Pauliny (O funkčnom rozvrstvení spisovného jazyka, tamtéž s. 17—24) se zdarem zpřesňuje pojem t. zv. slohotvorných činitelů, které mají podstatný vliv na konečnou podobu jazykového projevu jako významové jednotky a slohového útvaru, a podle těchto činitelů charakterisuje jednak všeobecně styly spisovného jazyka, jednak jednotlivé slohové útvary. Specifické rysy stylu umělecké literatury (jako celku, nikoli konkrétních děl literárních) snaží se vytknout a zdůvodnit K. Horálek v diskusním příspěvku Styl umělecké literatury (tamtéž, s. 87—90). Poučný je přehled M. Jelínka Sovětská diskuse o stylu (SovJaz 5, 1955, 469—475), informující o průběhu diskuse vedené v SSSR r. 1954 a srovnávající její výsledky se současnou stylistikou naší. Téhož roku — 1954 — byla vedena v Sovět. svazu také živá diskuse o některých obecných otázkách překladu; v. zprávu N. Slabihoudové v SovJaz 5, 1955, 78—80.

 

II. Srovnávací linguistika jazyků indoevropských a jazyků sousedních.

A. Erhart v čl. Ke genesi slovesné flexe v jazycích indoevropských. Část druhá (SbFilFakBU 4, 1955, — ř. jazykovědné č. 3 —, s. 11—19) doplňuje jednak první část svého stejně nadepsaného článku z r. 1954 několika podrobnostmi, jednak ukazuje, jak podanou tam obecnou teorií vzniku a vývoje indoevropské flexe lze vykládat také optativ a sigmatický aorist; hlavní pozornost však věnuje konsonantickým základům osobních přípon.

K. Janáček (Nové etymologie. Slavia 24, 1955, 1—3) podává několik slovních dvojic a na nich ukazuje, jak lze proti mladogramatikům hláskové response mnohdy značně rozšiřovat; metodicky při tom navazuje na poslední etymologické práce V. Machka.

L. Zgusta podrobně referuje o Lehmannově díle Proto-Indoeuropean Phonology, Austin USA 1952, všímaje si také některých otázek obecných, zejména metodologických (Conclusive Evidence in Historical Linguistics. Archiv orientální 23, 1955, 184—204). — V. Čihař v studii Syntaktische Untersuchungen auf dem Gebiete der hethitischen Sprache I (ArchOr 23, 1955, 331—363) dovozuje, že dochované nám památky hethitské náleží vesměs tomu vývojovému stupni hethitštiny, který je sice charakterisován ještě užíváním neslovesných vět, avšak větná platnost tohoto syntaktického typu se již přestává pociťovat a neslovesné věty proto počínají mizet. — První svazek díla P. Pouchy Institutiones linguae Tocharicae (Monografie Archivu orientálního, sv. 15, Praha, SPN 1955, s. XIV + 466) obsahuje úplný popis slovní zásoby tocharštiny, a to dialektu A, podle základní edice E. Siega a W. Sieglinga Tocharische Sprachreste (Berlin 1921); připojen je slovník latinsko-tocharský a několik užitečných slovních indexů. — Monografie L. Zgusty Die Personennamen griechischer Städte der nördlichen Schwarzmeerküste (Mo[241]nografie Archivu orientálního, sv. 16. Praha, Naklad. ČSAV 1955, 467 s.) je závažným příspěvkem k osvětlení složitých etnických a jazykových poměrů v širším okolí starověkých řeckých osad černomořských, založeným především na onomastickém materiálu epigrafickém. Významná pro srovnávací jazykovědu indoevropskou je i další studie téhož autora, Lydian Interpretations (ArchOr 23, 1955, 510—544), zejm. v druhé části, kde je m. j. srovnán jazykový materiál lydský a hethitský.

Poznámka k fonologickému výkladu dvojhlásek v albánštině od V. Poláka (ČMF 37, 1955, 160—162) řeší otázku, zda tu jde o monofonematické diftongy, t. j. dvojhlásky ve vlastním smyslu, či o skupiny samohlásek.

V typologické studii Sur les langues polysynthétiques (ArchOr 23, 1955, 10—28) probírá V. Skalička nejdůležitější zástupce jazyků označovaných jako „polysynthetické“ a rozborem vybraných jevů ukazuje, že „polysynthetičnost“ těchto jazyků nikterak nestírá jejich individualitu, nýbrž naopak ji spíše pomáhá pochopit.

 

III. Slovanská jazykověda (mimo bohemistiku)

Práce obecně slovanské. Úvod do studia slovanských jazyků K. Horálka (Praha, Naklad. ČSAV 1955, 487 s.) vyplňuje citelnou mezeru v naší jazykovědné literatuře; je to kriticky založená a syntheticky shrnující studijní příručka, která v mnohých otázkách, na př. hláskoslovného vývoje, dále vývoje spisovných jazyků slovanských, přináší vlastní řešení nová: také pokus o marxistické vystižení celkového vývoje slovanských jazyků a jeho hlavních zákonitostí je podstatným přínosem autorovým. Cenná je i závěrečná obsáhlá, i když jen výběrová bibliografie důležitější literatury. Jako celek překračuje Horálkův Úvod rozsahem i propracovaností rámec vysokoškolské příručky a dobře representuje naši slavistiku ve srovnání s několika zahraničními pracemi podobného zaměření z nedávné doby, o nichž K. Horálek kriticky referuje v Slavii 24, 1955, 295—303 (Nové příručky srovnávacího studia slovanských jazyků). V této souvislosti třeba připomenout také metodologicky závažnou Horálkovu stať O novou srovnávací mluvnici slovanských jazyků (Slavia 24, 1955, 380—389), kde reaguje na některé these sovětského slavisty S. B. Bernštejna (Voprosy jazykoznanija 1954, č. 2, s. 49—67 a sb. Voprosy slavjanskogo jazykoznanija 1954, s. 5—23) a doplňuje je podle vlastních zkušeností získaných při práci na Úvodu.

Závěrečné (4.) číslo 21. ročníku Slavie se zakončením ankety o nástupu nového srovnávacího studia slovanských jazyků vyšlo z technických příčin reorganisačních se značným opožděním teprve na počátku r. 1956 (s vročením 1952/5). Obsahuje především příspěvek V. Blanára Historickoporovnávacia metóda a niektoré otázky dnešnej slovanskej jazykovedy (s. 485—493), rozvádějící některé důsledky dialektického chápání vývoje jazykového systému; Blanár zdůrazňuje, že jen dialektická metoda umožňuje plně a pravdivě postihnout mnohotvárné vztahy v jazykovém systému. Autor klade zároveň i požadavek odlišit při zkoumání historického vývoje slovanských jazyků to, co je dáno vlastním vnitřním vývojem, od účinků vlivů toliko vnějších, přihlížeje přitom především k vývoji slovenštiny jako jazyka národního. — T. Lehr-Spławiński poslal do ankety kritické ocenění několika novějších sovětských prací o otázkách jazykové příbuznosti a o jazyce praslovanském (Zagadnienie rodzin językowych i języka prasłowiańskiego w świetle dyskusji językoznawczej w Związku Radzieckim 1950—1951, s. 495—510) a anketu uzavřel B. Havránek závěrečným slovem, v němž stručně shrnul její poslání i dosažené výsledky.

Do diskuse o samostatnosti t. zv. kategorie stavu, vedené zejména v jazykovědě sovětské, ale i u nás, zasáhl A. V. Isačenko studií O vozniknovenii i razvitii kategorii sostojanija v slavjanskich jazykach (Voprosy jazykoznanija 1955, č. 6, s. 43—65); vychází z pozorování staré ruštiny, výsledky konfrontuje se situací v ostatních jazycích slovanských a dochází k závěru, že alespoň pro ruštinu lze existenci nové samostatné kategorie pokládat za prokázanou.

Slovanská slovesa označující funkce pěti čidel jsou předmětem etymologického roz[242]boru V. Machka Verbes slaves pour désigner les cinq sens (SbFilFakBU 4, 1955 — ř. jazykovědné č. 3 —, s. 22—34). Ve třech případech tu Slované užili nově tvořených intensiv na -sa- (sluchati/slychati, čuchati, macati). V souvislosti s výkladem slovesa viděti Machek nově osvětluje původ sloves záviděti a nenáviděti, která odvozuje z kořene -neid; pověděti nespojuje s věděti, nýbrž s nář. větiti atpod. Kromě toho osvětluje i příčiny zastupování výrazů pro „čichati“ výrazy pro „slyšeti“, s nímž se setkáváme v některých jazycích slovanských (v nářečích). — Příspěvkem k slovanské onomastice je čl. J. Spala Jména západních Slovanů u Geografa Bavorského (Slavia 24, 1955, 4—8), pokoušející se vedle rekapitulace starších výkladů místy i o vlastní řešení. Pozornosti došly v české jazykovědě toponomastické práce lipského slavisty R. Fischera, jak ukazují referáty F. Kopečného v Slavii 24, 1955, 303 až 306 a vedle toho J. Spala a J. Jejkala v NŘ 38, 1955, 237—244.

Na pražské konferenci o mezislovanských vztazích, uspořádané Slovanským ústavem ČSAV v prosinci 1954, přednášel K. Horálek o počátcích knižní vzdělanosti u Slovanů. Podle jeho výkladu patří Slované k těm Indoevropanům, kteří zůstali dosti dlouho bez těch forem vzdělanosti, k nimž patří také písmo, a dospěli k jeho soustavnému užívání teprve tehdy, když se dostali do těsnějších styků s oblastmi, kde užívání písma bylo již dlouho zjevem celkem běžným. Tyto styky vyplynuly z vnitřních podmínek společenského vývoje Slovanů, takže i počátky knižní vzdělanosti u nich jsou důsledkem jejich vlastních kulturních potřeb. Obě slovanské abecedy vznikly v souvislosti s literární činností Konstantina a Metoděje, původním Konstantinovým písmem byla — velmi pravděpodobně — hlaholice (K počátkům knižní vzdělanosti u Slovanů. Slavia 24, 1955, 169—178; résumé důležitějších diskusních příspěvků viz tamtéž na s. 325—326). V stručnější podobě, ale s doplňky v podrobnostech otiskl K. Horálek tento svůj referát pod názvem Počátky knižní vzdělanosti u Slovanů, zvláště východních ještě v SovJaz 5, 1955, 262—268.

Na téže konferenci se B. Havránek zabýval složitou problematikou vzájemného působení spisovných jazyků slovanských, ilustrovanou jejich vztahy v 14.—16. století, a zdůraznil význam některých otázek spjatých s tímto působením pro historickosrovnávací studium slovanských jazyků; především jaké úkoly měly spisovné jazyky ve vývoji jazyků celonárodních a speciálně jakou funkci měly ty jevy, které přecházely z jednoho jazyka do druhého. Vzájemné vlivy spisovných jazyků slovanských se uplatnily zejména na dvou úsecích: jednak při intelektualisaci a racionalisaci jazyka, jednak při vytváření jazyka básnického. Úhrnem třeba hodnotit mnohonásobné integrační vztahy slovanských jazyků spisovných jako kladnou složku v jejich celkovém vývoji (K otázce mezislovanských vztahů spisovných jazyků, Slavia 24, 1955, 179—187; résumé diskusních příspěvků tamtéž, s. 329—330).

Samostatný diskusní příspěvek k tomuto Havránkovu referátu od M. Dokulila Vliv ruštiny na ostatní spisovné jazyky slovanské v sovětské epoše (otištěn v SovJaz 5, 1955, 161—175) pracuje s materiálem z oblasti slovní a frazeologické zásoby; jeho rozborem usiluje autor postihnout jak některé výraznější rozdíly obecnější povahy, které se projevují v rozsahu i způsobu tohoto vlivu, tak i příčiny těchto rozdílů. V závěru se dotýká i pronikání ruských vlivů v oblasti mluvnické stavby, a to zejména se zřetelem k záměrnému zasahování do vývoje spisovného jazyka.

V závěru tohoto oddílu je třeba ještě upozornit na dva kritické referáty, A. Dostála Zkoumání otázky slovesných vidů v sovětské jazykovědné literatuře poslední doby (SovJaz 5, 1955, 56—68) a kolektivní posudek pracovníků Vysoké školy pedagogické v Olomouci o 2. svazku sborníku Slavjanskaja filologija, který vyšel v Moskvě 1954 (SovJaz 5, 1955, 115—121).

 

Práce o jazyce staroslověnském a církevněslovanském. Druhý svazek široce založené kritické edice kodexu Assemannova, významné památky stsl. jazyka a písemnictví, vyšel prací J. Kurze (Praha, Naklad. ČSAV 1955, s. XXIV + 324); první svazek, obsahující foto[243]typický otisk kodexu, připravil k vydání J. Vajs r. 1929. Tato druhá část vskutku definitivního a po všech stránkách spolehlivého vydání obsahuje vydavatelův úvod s výkladem o významu památky a potřebě její nové edice a s charakteristikou starších vydání, popis edičních zásad, seznam úryvků míst z textu žaltářního, obsažených v kodexu, a jejich srovnání s textem v žalt. Sin. a dva soupisy evangelijních čtení, jednak v kodexu obsažených, jednak neobsažených. Následuje text v cyrilském přepisu s textově kritickými poznámkami pod čarou (s. 1—322).

Potřebu prohloubeného studia jazyka stsl. také pro rusisty odůvodňuje A. Dostál v čl. Význam studia staroslověnštiny zvláště pro studium rusistiky (SovJaz 5, 1955, 1—7); znalost jeho zákonitostí je nezbytná pro pochopení historického vývoje ruštiny, je však třeba toto studium uvést v plnou shodu se současnou jazykovědou jako celkem. — Příspěvek R. Večerky K překladu staroslověnských evangelií z řečtiny (Slavia 24, 1955, 42—44) analysuje podrobně způsob, jak jsou v stsl. evangelních textech (Zogr., Mar., Ass., Sav.) překládány některé řecké vazby neurčitých zájmen, po př. číslovek s prostým nebo předložkovým genitivem, a ukazuje, že při zkoumání poměru stsl. textů a řeckých předloh nestačí omezit se na přímočaré shledávání kalků, t. j. těch výrazových prostředků, které vznikly přesným napodobením řeckých předloh.

J. Vašica v studii Metodějův překlad Nomokanonu (Slavia 24, 1955, 9—14) podrobným filologickým rozborem celkem potvrzuje výsledky staršího zkoumání, že z obou dochovaných překladů řeckých nomokanonů je dílem Metodějovým pravděpodobně překlad Synagogy Scholastikovy; kromě toho upozorňuje na některé společné rysy, zejména nápadné lexikální shody, které jsou mezi tímto překladem a souborem západního římskokatolického práva, zvaným Zakon sudnyj ljudem. V druhé části práce (Shody Rumjancevského textu Nomokanonu se slovanským Životem Metodějovým) upozorňuje Vašica mimo jiné také na to, že Metodějova znalost tehdejší češtiny, počítajíc v to i znalost odborné právní terminologie, byla vskutku vynikající, jak o tom svědčí četná slova a rčení, která pronikla do překladu Nomokanonu z moravského jazykového prostředí. V závěru se konečně autor stručně zabývá ještě t. zv. glosami svatojimramskými, které byly převzaty z Metodějova překladu Nomokanonu. — V čl. Položenije issledovanija v oblasti vizantijsko-staroslavjanskogo parimejnika (Byzantinoslavica 16, 1955, 374—376) vyzdvihuje V. Kyas význam této památky pro studium nejstaršího období csl. jazyka.

 

Jižní jazyky slovanské. Souborně a kriticky referuje K. Horálek o několika novějších mluvnicích bulharštiny v Slavii 24, 1955, 309—313; kromě toho týž autor pod názvem Z bulharské jazykovědy informuje o několika pracích bulharských jazykovědců z nedávné doby, o bulharských jazykovědných pracovištích, časopisech a pod. (SovJaz 5, 1955, 76—88). — S. Heřmana Cvičebnice bulharštiny (Praha, SPN 1955, 172 s.) má sloužit jednak osvojení jednoduchého hovorového jazyka, jednak i hlubšímu poznání bulharštiny; založena je — celkem šťastně — na principu porovnávacím.

 

Východní jazyky slovanské. Podle výkladu K. Horálka (K otázce počátku knižní vzdělanosti u východních Slovanů. Sb. Pražská universita moskevské universitě, Praha 1955, s. 65—72) větší uplatnění staré ruštiny (východní slovanštiny) vedle jazyka csl. souvisí patrně s tou okolností, že se u východních Slovanů feudalismus uplatnil ve větší míře ještě před rozšířením křesťanství. Ruština, t. j. kulturní dialekt vzniklý v správním středisku kyjevského státu, pronikla pak do literatury právní, vzdělávací i umělecké. Některé novější práce o tomto thematě oceňovaly jako doklad pronikání ruštiny také jazyk smluv s Řeky, které se nám dochovaly v rukopise letopisů, ale podle Horálkova soudu neprávem; jsou psány v podstatě církevní slovanštinou a ruské prvky tu mají význam toliko druhořadý.

V přehledném výkladu K pracovním metodám sovětské dialektologie (SovJaz 5, 1955, 269—278) rozbírá J. Skulina současnou situaci dialektologického bádání v SSSR a [244]hodnotí jeho výsledky, srovnávaje je s metodami i výsledky dialektologie české.

„Několik překladatelských poznámek“ K. Horálka (O ruském a českém verši. SovLit 4, 1955, 753—763) je příspěvkem k řešení speciální problematiky ruských překladů děl veršovaných, dané mimo jiné také podstatnými rozdíly mezi strukturou sylabotonického verše ruského a českého. To platí na př. o ruském jambu a amfibrachu, nesnadné je však mnohdy nalézt přiměřený český ekvivalent také pro typický verš ruských bylin a lidových písní, po př. pro podobné veršové útvary v poesii umělé, na př. u Majakovského. — Zajímavým doplňkem k pracím o otázkách překládání z ruštiny je čl. J. Koronovského O sovětských překladech z české beletrie (SovJaz 5, 1955, 200—219). Příklady z novějších sovětských překladů české krásné prózy (Neruda, Olbracht, Pujmanová, Řezáč, Drda) dokládá autor některé these vybrané ze statí sovětských teoretiků uměleckého překladu, zejména A. V. Fjodorova, a ukazuje jak se řeší aktuální otázky překladatelské praxe v Sovětském svazu.

Pečlivé a propracované referáty byly věnovány dvěma významným dílům současné sovětské rusistiky: J. Bauer a R. Mrázek kriticky posuzují II. díl akademické mluvnice ruštiny, obsahující syntax (SovJaz 5, 1955, 292—305) a podobně J. Filipec a L. Janský píší o III. dílu slovníku současné spisovné ruštiny (Moskva 1954, obsahuje písmena Г—Е), všímajíce si přitom i obou svazků už dříve vydaných (SovJaz 5, 1955, 436—447). Důkladného rozboru se dostalo také první vysokoškolské mluvnici ruštiny vydané u nás, totiž knize A. V. Isačenka Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim. Morfologija I, (Bratislava 1954), kterou posoudili J. Popela a M. Kubík v SovJaz 5, 1955, 306—319.

Také v r. 1955 můžeme zaznamenat několik hodnotných příspěvků zabývajících se dílčími otázkami mluvnické stavby spisovné ruštiny: J. Bardún v čl. K niektorým otázkám klasifikácie prídavných mien (SovJaz 5, 1955, 360—367) usiluje o rozvedení, po př. o zpřesnění klasifikace, kterou navrhl A. V. Isačenko ve své porovnávací mluvnici ruštiny (viz výše). — V. Girtelschmidová se zabývá variabilitou přípon -yva- -iva- u nedokonavých sloves v současné spis. ruštině a hledá výklad jejích zákonitostí (SovJaz 5, 1955, 383—389). — Srovnávací hledisko a vydatný zřetel k potřebám překladatelské praxe převládá v několika dalších statích: M. Manové Některé významy předpon ne- a bez- u přídavných jmen v ruštině a v češtině (SovJaz 5, 1955, 372—382); V. Hraběte, O používání přídavných jmen slovesných, přítomných a minulých, tvořených od sloves nedokonavých, v ruštině a v češtině (Ruský jazyk 5, 1955, 377—384); V. Netolické, K otázce genitivní rekce slovesné v ruštině a češtině (SovJaz 5, 1955, 368—371; jde o zvratná slovesa s předponou ot-); H. Křížkové K problematice praesentu historického v ruštině a češtině (SovJaz 5, 1955, 241—255; proč se zde ruština na rozdíl od češtiny vyhýbá présentním tvarům dokonavých sloves); J. Bauera Klasifikace souvětí v českých a ruských mluvnicích (SovJaz 5, 1955, 8—19; další průpravná studie k české mluvnici spisovné ruštiny na základě porovnávacím shrnuje vývoj názorů na tuto otázku a zjišťuje shody i rozdíly) a speciálnější stať téhož autora Časové souvětí v ruštině a v češtině (SovJaz 5, 1955, 321—339; podrobné srovnání s bohatým dokladovým materiálem); R. Mrázka Věty se všeobecným podmětem (RJ 5, 1955, 150—156; rovněž studie v podstatě srovnávací); S. Žaži Složené spojky a jejich interpunkce (SovJaz 5, 1955, 340—350; se zvl. zřetelem k otázkám překladatelským); O. Malíkové Frazeologické a ustálené spojenia v dvojjazyčnom prekladovom slovníku a ich umiestnenie v hesle (SovJaz 5, 1955, 390—401; cenný příspěvek lexikologický).

Z početných příspěvků k teorii i praxi vyučování ruštině na našich školách (vesměs v čas. Ruský jazyk) upozorňujeme především na ty, které se opírají o spolehlivý základ jazykovědný. Je to zásadní čl. A. V. Isačeňka Niektoré otázky konfrontačného vyučovania ruštiny na našich školách (RJ 5, 1955, 193—202), K. F. Svobody K metodice srovnávání ruštiny s češtinou na našich [245]školách (5, 1955, 438—449) a L. V. Kopeckého K charakteristice ruského přídavného jména (5, 1955, 333—341).

Kolektiv katedry ruského jazyka a literatury na Vysoké škole pedagogické v Praze zpracoval pod vedením L. V. Kopeckého Školní rusko-český slovník (Praha, SPN 1955, S. XII +1271); je určen za pomocnou knihu při vyučování ruštině na našich školách, ale svým rozsahem dobře poslouží i širším potřebám. — Přehled odborných slovníků rusko-českých a česko-ruských vydaných u nás v desetiletí 1945—1955 podal J. Kohout v SovJaz 5, 1955, 413—418, přihlížeje zejm. k jejich odborné stránce lexikografické.

Jazyka ukrajinského se týká studie I. Paňkevyče „Atlas językowy polskiego Podkarpacia“ s hlediska ukrajinských lemkovských nářečí (Universitas Carolina 1, 1955, č. 13 — Philologica č. 2 —, s. 107—124); věcně i metodicky navazuje na práci V. Vážného Z mezislovanského jazykového zeměpisu (Praha 1948), která kriticky posoudila jmenovanou dialektologickou práci M. Małeckého a K. Nitsche a doplnila ji novým materiálem z Oravy a Spiše; otázku mezislovanského jazykového zeměpisu rozšiřuje Paňkevyč na pomezí polsko-ukrajinské. Jádrem jeho práce je jazykové míšení v obci Osturňa, projevující se zvl. výrazně v oblasti lexikální. — Tatáž otázka jazykového míšení je thematem také druhé Paňkevyčovy studie, Ukrajins’ko-bolgarski movni zvjazki v Semygorodi (Slavia 24, 1955, 211—240); tu jde o shody a podobnosti mezi jazykem valašských (brašovských) listin, které vycházely z kanceláře valašských vojvodů pro Sedmihradsko, a mezi ukrajinskými dialekty těch karpatských oblastí, které v minulosti mohly mít blízké styky s bulharským obyvatelstvem Sedmihradska. Jazyk těchto listin je v stati podrobně popsán a rozebrán.

 

Jazyk polský a lužickosrbský. Příspěvkem k hláskoslovnému vývoji polštiny a speciálně k sporné otázce t. zv. mazuření a jeho chronologii je čl. M. Rudnického Mazurzenie a rozwoj polskiego ŕ (Slavia 24, 1955, 241—247). — V. Křístek v čl. Hornická terminologie v díle Gustava Morcinka (SlezSb 53, 1955, 255—272) otiskuje bohatý soubor odborných výrazů hornických vyexcerpovaných z knih polského autora slezského původu (1891 v Karviné) spolu s potřebným jazykovým výkladem. — Souborný ref. A. Dostála Z nových prací polonistických (Slavia 24, 1955, 472—480) se zabývá pracemi H. Grappina Les noms de nombre en polonais (Krakov 1950), L. Mosczyńského Geografia niektórych zapożyczeń niemieckich w staropolsczyźnie (Poznaň 1954) a H. Kurkowské Budowa słowotwórcza przymiotników polskich (Vratislav 1954).

Monografie A. Frinty Lužičtí Srbové a jejich písemnictví (Praha, Naklad. ČSAV 1955, s. 240 + 3 mapy) je prací literárně historickou, obsahuje však také hl. fakta z historického vývoje lužické srbštiny a údaje o rozvoji jazykovědné práce v obou Lužicích.

 

Slovenština. První podrobnou lexikálně geografickou monografií u nás vydanou je práce V. Vážného O jménech motýlů v slovenských nářečích. Studie sémasiologická se zřetelem jazykově zeměpisným (Bratislava, Vydavateľstvo SAV 1955, s. 338 + 10 map. příl.). Materiál pro ni získal autor široce organisovanou dotazníkovou akcí, kterou vedl v Matici slovenské v letech 1921—1931 (celkem v 898 obcích); zpracovával jej a podle potřeby doplňoval za pomoci četných spolupracovníků za svého působení na bratislavské universitě až do roku 1938. Po úvodu, kde je podán mimo jiné souhrnný výklad o etymologii názvů pro motýla v různých jazycích evropských, následuje seznam lidových názvů motýlů v slovenštině a dále jednotlivá jména, po př. skupiny jmen motýlů v slovenských nářečích. Závěr knihy tvoří historický pohled na vývoj motýlích názvů v slovanštině a jejich utřídění podle významu. Zeměpisné rozšíření hlavních názvů je zachyceno na mapových přílohách.

Výtah z referátu J. Štolce, předneseného na brněnské dialektologické konferenci 1954, s informacemi o současném stavu příprav k vydání dialektického atlasu slovenského a jeho základní problematice je otištěn v SaS 16, 1955, 173—174. — V. Polák [246]v čl. Niekoľko poznámok o etymologickom slovníku slovenského jazyka (Slovenská reč 20, 1955, 361—367) upozorňuje na některé problémy, na které narazil při přípravě etymologického slovníku slovenského (na př. na potřebu přihlížet k podstatně odlišné civilisační situaci, v které se formovala a dále vyvíjela slovenština, na vlivy maďarské, vrstvu pastýřské terminologie karpatské a j.).

Odborný lexikografický rozbor a kritický posudek ukázek připravovaného středního slovníku současné spisovné slovenštiny, které byly otištěny v čas. Slovenská reč 19, 1954, č. 3/4, podal J. Zima (K theorii a praxi chystaného slovníku spisovné slovenštiny. NŘ 38, 1955, 32—38). — V čl. Ze slovenské jazykovědy (SaS 16, 1955, 222—226) referují L. Doležel a S. Utěšený o Jazykovedném časopise (roč. 1—6 vycházel pod názvem Jazykovedný sborník), podrobně zejména o posledním, 8. ročníku. — Výtah z přednášky J. Horeckého O jazyku novinářských útvarov, přednesené na bratislavské konferenci o jazyce v novinách (1954), byl otištěn v čas. Čs. novinář 7, 1955, 47—51. — Podrobnou zprávu o slovenské konferenci věnované otázkám normy spisovného jazyka (v březnu 1955) napsali A. Jedlička a F. Váhala do NŘ 39, 1956, 26—35.

 

Dějiny a organisace české jazykovědy

Na některé shrnující a hodnotící přehledy české jazykovědné práce za desetiletí 1945— 1955 v oblasti bohemistiky jsme upozornili už dříve na příslušném místě (v. zde s. 182); zde k nim doplňujeme čl. K. Krejčího Deset let české slavistiky od okupace (Slavia 24, 1955, 373—379) a cyklus Deset let naší jazykovědné rusistiky od autorského kolektivu v SovJaz 5, 1955, 176—199; na něj navazuje obdobný výklad Desať rokov rusistiky na Slovensku od Ľ. Ďuroviče (tamtéž na s. 256—261).

Důležitějších konferencí o otázkách jazykovědných nebo příbuzných v roce 1955 u nás nebylo, zato došlo k dvěma významným setkáním slavistů v měřítku mezinárodním: do Říma svolala na dny 1.—3. IX. 1955 konferenci Mezinárodní komise pro studia slovanská v Paříži a v Bělehradě došlo nedlouho potom k mezinárodním poradám slavistů ve dnech 15.—21. IX. 1955. O obou konferencích ref. jejich účastník B. Havránek, o římské ve Věstníku ČSAV 64, 1955, 450, o bělehradské v RP 1955, 4/10; o ní srov. také zprávy J. Dolanského ve Věstníku ČSAV 64, 1955, 460—463, v Slov. přehledu 41, 1955, 311 a v Lit. novinách 4, 1955, č. 48.

K 200. výročí založení Státní Lomonosovovy university v Moskvě vyšel pod hl. red. J. Dolanského sborník Pražská universita Moskevské universitě (Praha, SPN 1955, 444 s.); obsahuje příspěvky z nejrůznějších oborů vědeckých, z jazykovědy kromě připomenutých už dříve článků K. Horálka a V. Skaličky ještě dvě stati o starších stycích české a slovenské jazykovědy s jazykovědou ruskou: J. Kurze Vatroslav Jagić jako zprostředkovatel slavistických styků česko-ruských v první čtvrti 20. století (s. 120—131) a J. Stanislava Zo stykov moskovskej univerzity so Slovákmi: M. P. Pogodin a O. M. Boďanskij a Slováci (s. 52—62). — O prvním svazku korespondence V. Jagiće, důležitého pramene pro dějiny slavistiky, kterou počala vydávat Jugoslavenska akademija (Zagreb 1953), ref. podrobně J. Kurz v Slavii 24, 1955, 316—322.

V r. 1955 vyšlo ještě několik opožděných příspěvků k 200. výročí narození Josefa Dobrovského: M. Krbec publikoval tři listy Jiřího Palkoviče Josefu Dobrovskému (SbVŠPOL 2, 1955 — Jazyk a literatura, s. 252—259), F. M. Bartoš připomněl zapomenuté Dobrovského vydání listů Jeronymových (Křesťanská revue 32, 1955, 28—29), F. Wollman rozebral a zhodnotil přínos díla Dobrovského pro jazykově literární obrození u Slovanů (Josef Dobrovský a jazykově literární obrození u Slovanů. SbFilFakBU 4, 1955, č. 4 — ř. literárně vědné č. 1—, s. 5—36); konečné S. Wollman sebral z prací Dobrovského i jeho spolupracovníků a žáků projevy zájmu o Slovo o pluku Igorově v čl. Dobrovský a Slovo o pluku Igorově (Slavia 24, 1955, 269—282).

220. výročí narození českého předchůdce Josefa Dobrovského V. F. Durycha vzpo[247]mněla V. Bechyňová (V. F. Durych a počátky naší slavistiky. Slov. přehled 41, 1955, 297—298) a táž autorka podrobně rozebrala i projevy Durychova zájmu o ruskou literaturu (také o její stránku filologickou) v čl. Ruská literatura v díle V. F. Durycha a její význam pro Durychovo slovanství (Slavia 24, 1955, 248—268).

Na významnější práce bibliografické, pokud se týkají oborů zahrnutých do našeho přehledu, jsme upozornili v souborné zprávě v 1. čísle letošního ročníku SaS (s. 53—64).

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 237-247

Předchozí Jiří Daňhelka: Biblická konkordance

Následující Vladimír Hrabě, Pavel Trost: K problému slova a pojmu