Vyjadřování kvantity v češtině

Ivan Poldauf

[Články]

(pdf)

Выражение количества в чешском / Les façons d’exprimer la quantité en tchèque

Způsoby vyjadřování kvantity v češtině nejsou ani po formální stránce tak jednotné, jak s tím počítá František Kopečný v článku Kvantitativní přívlastek a určení míry (SaS 14, 1953, s. 115n.) nebo diskutující s ním Karel F. Svoboda (SaS 16, 1956, s. 36n., 175n.).

Především objasníme základní pojmy. Jednotliviny lze počítat, lze stanovit jejich počet, a to buď číslem (dvanáct) nebo souhrnem (tucet), buď přesně, určitě (dvanáct, tucet) nebo nepřesně, neurčitě (několik, řada[1]). Množstviny[2] lze měřit, stanovit jejich kvantum, a to buď mírou (litr) nebo souhrnně a pak vždy nepřesně (mnoho, fůra času).

Dále vyjdeme z těchto přehledů forem:

[72]

Tvar slovesa v kongruenci: I. tři chlapi byli, II. pět chlapců bylo, III. kopa chlapů byla.

Ve skupině A jde o vyjadřování počtu, a to určitého (a, a’) nebo neurčitého (b, b’). Ve skupině B jde o vyjadřování kvanta, a to opět určitého (a) nebo neurčitého (b, b’). Počet i [73]kvantum dohromady vytvářejí kategorii kvantity. Ve skupině A se udává počet (a, b, b’) něčeho (c), ve skupině B kvantum (a, b, b’) něčeho (c). I, II a III představují tři různé vyjadřovací způsoby.

Vyjadřovací způsob I je jen při vyjadřování počtu (A). Spočívá na normálním skloňování obou údajů (a i c, b i c). Všechny adjektivní výrazy pro vyjádření neurčitého počtu krom půlčtvrta atd. a nepočítaných náležejí sem (b), z číslovek první čtyři (a). Jeden se skloňuje jako ten, většina tvarů slova dva má paralely v některých substantivech (ruce, rukou, rukama a pod.), tři a čtyři se skloňují podle plurálu vzoru kost (výjimky třemi a čtyř mají však paralely v lžemi a při přechodu k maskulinům u vánoce, gen. vánoc). Lze na ně hledět jako na číselná substantiva. To, že se syntakticky chovají stejně jako adjektiva, nerozhoduje, jsou-li i běžně hodnotící substantiva přívlastky (chudák babička, mizera chlap). Číslovky užívané při pomnožných jsou adjektivy s uchovanými jmennými tvary v nom.-ak.

Vyjadřovací způsob II je při vyjadřování počtu (A) a jen omezeně při vyjadřování kvanta (B). Údaj, o počet čeho jde (Ac), uvádí se tvarem genitivu, má-li celek větnou platnost nominativu (a vokativu), genitivu nebo akusativu, jinak tvarem toho pádu, jehož platnost má: bez pěti chlapů, vidím pět chlapů — o pěti chlapech, s pěti chlapy. Údaje, o kvantum čeho jde (Bc), se však při vyjadřovacím způsobu II zpravidla užívá jen tehdy, je-li tvar, jenž by tu měl být analogicky k uvedenému způsobu užívanému při údaji počtu, homonymní s tvarem genitivu: vyhnul se mnoha trápení (dat. = gen.) (ale ne práci), při málo hluku (lok. = gen.) (ale ne světle, másle), dost odvahy je třeba (1.), ničeho nedosáhneš bez dost odvahy (2.), je třeba mít dosti odvahy (4.) (ale zřídka v tvarech odvaze, odvahou). Tvar genitivu je v nominativní a akusativní funkci zcela normální, to svědčí o potřebě tento tvar hodnotit samostatně. Není-li homonymie, sáhneme raději k adjektivům jako dost veliký, dostatečný, malý, velký nebo k výrazům jako dostatek, nedostatek, množství: vyhnul se velké práci nebo množství práce, při malém světle, při nedostatku másla, o velké odvaze (místo o mnoha odvaze), při dostatečné odvaze nebo při dostatku odvahy (místo při dost odvaze).[3] Ve způsobu II nejsou zastoupeny údaje určitého kvanta. To ukazuje, že způsob II není pro vyjadřování kvanta základnou. Kvantum, a to ještě jen neurčité, jím lze dobře vyjádřit jen při jisté formální shodě (mezi vyjádřením podle II a III, srov. lok.-gen. kalu, v tolika kalu, lok. podle II, jako v jímce kalu podle III). Do IIIa náležejí všechny určité údaje počtu (pravé číslovky, t. j. které se v jazykovém systému ‚nenásobí‘, samy nepočítají) krom „1“ až „4“ (jsou to sedm, osm a zakončené na -t nebo -sedm, -osm). V 1b jsou kolik, tolik, knižní mnoho[4] a nemnoho, pak (jen pro počet) několik a několik málo (s neproměnným málo). V 1a’b’ jsou jen tisíc a málo. V neproměnném typu 2a jsou ostatní číslovky krom miliarda,[5] zřídka je tu tisíc, dále jsou tu základní zlomky půl, polovic a čtvrt (polovina, čtvrtina jsou v III), hovorově někdy i třičtvrtě.[6] V 2b jsou pár (= několik), spoustu, hrůzu, hromadu, dále trochu, trošku, k(r)apku, dost, moc, hodně, víc(e), míň/méně, zř. notně a knižní nepatrně, značně (t. j. vesměs slova, která mohou jako příslovce určovat sloveso), dále plno, řidčeji knižní něco (málo), nesčetně a nespočet, někdy i fráze jako sta a sta, tisíce a tisíce. V 3a jsou jen milion, sto a zř. tisíc. V 3a’ jsou počítané miliony, sta i tisíce, a to v počtu dvou až čtyř nebo zakončeném na -dva až -čtyři (tři, dvacet tři, sto tři miliony). Dochází tu k tvarovému proměňování v každé složce zvlášť. [74]V 3b jsou spousta, hromada, hrůza, trocha, troška, pak většina ve významu velmi četní (snad zastoupeno jen při ve většině případech), jichž lze vždy užívat také podle III.

Vyjadřovací způsob III je při vyjadřování počtu (A) i kvanta (B). Údaje počtu a kvanta tu označují souhrnné jednotky (kde počet není zároveň číslo, tucet i dvanáct je počet, ale jen dvanáct je číslo) a jednotky měrné, a to jak o určitém (a), tak i o neurčitém (b) počtu zahrnutých jednotek, resp. o určitém nebo neurčitém obsahu: kopa vajec, litr vody, houf lidí, kus dřeva. Údaj toho, co se v souhrnných jednotkách počítá nebo měrnými jednotkami měří (c), uvádí se veskrze tvarem genitivu. Na údaje počtu i kvanta (a, b) tu právem hledíme jako na substantiva. Skloňují se přesně podle svých vzorů. Do III patří tucet, mandel, kopa, zlomky na -ina, z číslovek ty údaje počtu, které se samy počítají, a to miliarda, méně často milion, řidčeji tisíc, vzácně sto, dále nepřehledné množství substantiv označujících seskupení o přesném počtu (na -ice, -ka a pár, párek = dvojice) i seskupení jinak charakterisovaná, jako houf, hejno, mrak, dav, skupina, velké množství, velký počet, řada, řádka, pěkná řádka (srov. i II 3b). Pro kvantum to jsou nejrůznější označení nádob, nádržek a pod. (dále jen „nádoba“), také užitých k označení měr (někdy jen obrazně) pro mnoho nebo málo, na př. fůra, náprstek, konečně pak různé míry samy.

Složené číslovky se tvarově proměňují (to jest i ohýbají, skloňují) tak, že se proměňuje každá složka jednotlivě (způsob spíše knižní), na př. se dvěma tisíci pěti, nebo se zcelují a proměňují jako celek podle způsobu náležitého ke složce závěrečné, na př. s dvatisícepěti. Kde je možnost přehozením desítek a spojením spojkou a vytvořit zakončení typu II 1a, provádí se spolu se zcelením: s (tisíci) dvaceti dvěma, s (tisíc) dvaadvaceti (nikoli s dvacetdvěma). Tato konvergence k typu II 1a ukazuje na jeho základní povahu pro vyjadřování počtu.

Totéž slovo může sloužit pro označení určité i neurčité kvantity: kopa vajec, kopa lidí pár koní, pár nápadů.

Týž počet může být vyjádřen výrazem pro počet (1, II) nebo jako souhrnná jednotka (III): dva koně, pár koní, párek, dvojice milenců, dvanáct rukavic, tucet rukavic.

Protože číslovky sto, tisíc, milion … je nutno v desítkovém systému i v jazykovém vyjadřování počítat, kolísají snadno mezi způsoby II a III (o třech tisících jako o třech kopách, odtud vedle o tisíci lidech II a’ i o tisíci lidí III podle o kopě lidí). Přirozeně s přibýváním sdělovací potřeby (často se mluví o stech, dost často o tisících) narůstá přiklonění k číslovkám a chápání souhrnové, agregátní upadá (je snad dosud častější o miliardě lidí IIIa než o miliardě lidech II 3a, je možné o milionu lidí IIIa vedle o milionu lidech II 3a, ale o tisíci lidí III je už řídké proti o tisíci lidech II 3a, o stu lidech II 3a a o sto lidech II 2a takřka vytlačilo o stu lidí III).

Vliv čtení čísel se jeví v rozšířené neproměnnosti (II 2a) slova sto, také však složených čísel typů dvacetjedna, dvacetdva, dvacettři, dvacetčtyři: o sto žácích, o dvacetjedna žácích, o dvacetdva žácích, se stotři dětmi atd. Je významné, že se pro tyto neproměnné tvary volí tvar obvyklý při počítání (jedna fem. se rýmuje s dva mask., srov. něm. neut. eins). Tlak školy a životní praxe se obrací proti převrácenému sledu (který se někdy neprávem počítá za germanismus), t. j. jednadvacet a pod. I tu jde o tlak vznikající z četby číslic. To potvrzuje i to, že se neproměnnost tolik neuplatňuje u méně častých vyšších čísel jako tisíc (o tisíc lidech) nebo milion (o milion lidech), ač tu není vyloučena. U častého sto se uplatnila tak, že je to způsob dnes nejběžnější. To, že se neproměnnost ve flektivní češtině omezuje v námi zkoumané oblasti jen na tvary nezakončené některou z číslovek typu II 1a, ukazuje opět na to, že typ 1a je pro vyjadřování počtu v rámci základního způsobu II nejvlastnější.

Jako logicky nevhodný se cítí knižní způsob vyjadřování s jeden: dvacet jeden žák, sto jeden žák, po dvaceti jednom žáku, po stu/tisíci jednom žáku. Platí to i o způsobu po stojednom žáku, po tisícjednom žáku, zvláště pak, jde-li o podmět: sto jeden žák byl. Vedle výše zmíněného jed(e)nadvacet žáků, po jed(e)nadvaceti žácích je tu proto nověji i nesklonné dvacetjedna: po [75]dvacetjedna žácích, při sto- a tisíc- jen tak: po stojedna žácích, po tisícjedna žácích. Za stejně nelogické se cítí (při rostoucím chápání ryze číselném) i tisíc lidí byl podle IIIa a říká se raději tisíc lidí bylo podle II 1a nebo II 3a (rozdíl mezi II a III se u tisíc jeví jen při shodě). Při milion a miliarda takový odpor není.

Totéž kvantum může být vyjádřeno způsobem II nebo zas jako souhrnná jednotka způsobem III: mnoho času II, fůra času III, hodně lidu II, kupa lidu III. To je možné jen u kvanta neurčitého, kdy v III stojí obrazné vyjádření (nejde o skutečné souhrnné jednotky, nelze počítat fůry času nebo kupy lidu, jako lze počítat fůry hlíny nebo kupy sena).

Při určitém kvantu (a) je k disposici jen způsob III. Výrazy pro neurčitě velký nebo malý počet nebo kvantum, které se tvoří metaforickým využitím slov pro souhrnné jednotky (pár nápadů, fůra času, kupa lidu), jeví tendenci přejít k typu II (a to II 2b, t. j. neproměnnému): s pár nápady (místo s párem nápadů), srov. bez páru bot (t. j. určité dvojice) a bez pár bot (t. j. několika), podobně hromadu, spoustu, trochu a kapku (bojí se hromadu lidí, je tam trochu/kapku octa? to se ti při trochu větru skácí). Nesleduje je na př. knižní množství, většina.

 

Měli jsme zatím příležitost několikrát konstatovat, že způsob II 1a se jeví jako základní, nejvlastnější pro vyjadřování určitého počtu. To přesvědčivě ukazuje i jiný jev. Substantivum tisíc přestává označovat souhrn jednotek, jako třebas kopa, a přechází ke způsobu II, kde je v typu 2a neproměnné (o tisíc lidech) a v typu 3a proměnné (o tisíci lidech). První způsob je vzácný, druhý častý, ale při sto je tomu naopak. Jak si to vysvětlit? Tisíc svým měkkým skloňováním má tak blízko k typu pět, že se jím nechává přitáhnout: instrumentál tisícem podle II 3a již prakticky vymizel a byl nahrazen tvarem tisíci (jako pěti).[7] Od typu pět se tak tisíc liší už jen genitivem tisíce (bez tisíce lidí, ale bez pěti lidí). To ukazuje, že genitiv nemá stejné postavení jako genitivní tvar v nominativu a akusativu. Avšak tvar tisíci začíná pronikat už i sem (bez tisíci korun). U neproměnného málo se naopak objevuje genitiv na -a podle kolik, mnoho, protože -a je tam, kde je nominativ na -o, právě v genitivu ‚nejschůdnější‘: jen od mála lidí jsem dostal odpověď (vedle od málo lidí). Avšak málo nedostává takovou podporu k rozšíření svého -a, jako mělo tisíc k rozšíření -i: jeho paralela mnoho je totiž knižní a hovorové moc, hodně jsou zřetelně neproměnné. V tvaru podobném tvaru tisícem se ve způsobu II instrumentál singuláru (na -em) stal vůbec neoblíbeným. Lze říci o stu, o milionu, o pěti milionech lidech, také o spoustě lidech, rovněž se čtyřmi sty lidmi, s pěti miliony lidmi, se spoustou lidmi, ale ne se stem lidmi, s milionem lidmi, jako není s tisícem lidmi (nutno užít neproměnného se sto lidmi nebo způsobu III se stem lidí).

Přitažlivost způsobu I je vzácná. Projevuje se nářečním přesunem koncovek od dvouch, dvoum, dvouma k pětich, pětima. Při konstrukci „podle smyslu“ dochází k přiblížení k způsobu I ovšem také: spousta lidí byli jako četní lidé byli.

K typu II 1a konvergují tedy vyjádření počtu běžně, určitého více než neurčitého. Vyjádření určitého kvanta jsou jen v typu III, neurčitého svým způsobem spojují typy II a III. Ze zlomků jsou v II jen půl, polovic a čtvrt (po půl roce, po čtvrt roce), ostatní jdou podle III.

V této souvislosti si můžeme postavit otázku, je-li proměňování slov jako pět, sedm, osm, dvacet (přibírání -i), kolik, několik, tolik a mnoho (zakončení na -a) skloňováním a je-li tedy přechod slova tisíc od 3a k 1a’ změnou skloňovacího vzoru. Proměny slova jako pět se liší od deklinačních proměn vzoru kost jen v instrumentále, ale proměny slov [76]na -olik a mnoho nemají v jazyce obdoby. Rozhodující je však podle našeho názoru odchylné chování ve spojení s přívlastkem. Nesporné skloňování v 3ab se vzpírá přívlastku, který by se s ním neshodoval: nelze říci *od těch milionu lidí, *o těch milionu lidech, *s těmi spoustou lidmi, ač je bez přívlastku zcela hladce od milionu lidí, o milionu lidech, se spoustou lidmi, nýbrž je nutno sáhnout k neproměnnosti (bez těch milion/spoustu lidí) nebo k typu III (s tím milionem lidí). Snad jen sto je tak nepevné v umístění (je v 2a, 3a i IIIa), že zaslechneme i od těch sta lidí (vliv tolika?), o těch stu lidech. Proměny slov jako pět a kolik (1ab) se však přívlastku nevzpírají: od těch pěti lidí, o těch pěti lidech, s těmi pěti lidmi, s těmi několika lidmi. Je ovšem o těch tisíci lidech, ale to je podle 1a’ (v genitivu proti bez těch pěti lidí je už sotva *bez těch tisíce lidí). Není tedy proměňování slov typu pět a kolik totéž, co proměňování skloňováním. Bylo by možno říci, že na otázku, nejde-li tu o adjektivisaci zvláštního druhu (vznikají nesklonná, i když poněkud proměnná adjektiva), budeme moci odpovědět, až prozkoumáme otázku, je-li pět, resp. kolik přívlastkem k počítanému. Domníváme se, že ani argument přívlastkovým charakterem slova nepostačí, když přívlastek může stejně být vyjadřován substantivem. Formální rysy, které poznáváme u pět a kolik, jsou stejně cizí substantivům jako adjektivům. Formální neproměnnost je v domácí (a neonomatopoické) části slovní zásoby, kterou jedině lze brát za representativní, ze základních slovních druhů jen u přídavných jmen přivlastňovacích jeho a jejich, tedy v případě slovního druhu neplně adjektivního.[8] Může tu jít stejně dobře o substantiva jako o adjektiva výjimečně neproměnná nebo neplně proměnná. Jestliže nás formální důvody vedou k skupině I k tomu, přiznat číselným výrazům spíše charakter substantiv (číselná substantiva), a jestliže tytéž důvody zřetelně mluví pro substantivní charakter při II 3 i III, nevidíme, proč nepřiznat substantivní charakter i slovům v typech II 1 a II 2, jež tvoří jádro všech způsobů kvantitativního vyjadřování. Pak je pár v párem bot stejně substantivem jako v pár botami: ve významu dvojice je plně sklonné, ve významu několik nesklonné. Podobně jsou dost, trochu a pod. nesklonná substantiva, i když jde při určování sloves při týchž tvarech (tak jako při kolik, mnoho, tolik se namáhal, mnoho chodil) o adverbia (dost, trochu to bolí). Slova jako pět, dvacet a nověji tisíc, pak kolik, mnoho atd. jsou nesklonná, ale tvarově proměnná. Přitom je tvar s -i a -a bezpříznakový: tvary bez tohoto zakončení náleží totiž jen do funkcí nominativu a akusativu a modifikují tvar jako vhodný pro shodu s kvantitativně určenými pády. Přijmeme-li pro genitivní tvar ve funkci nominativu a akusativu název ‚kvantitativ‘ (Kopečného ‚partitiv-numerativ‘), lze říci, že tvary jako pět a kolik jsou kvantitativně modifikované tvary nesklonných substantiv pět a kolik, nejsou však pády (tedy ani kvantitativy) těchto slov, protože: 1. ta jsou nesklonná a 2. kvantitativy (kvantitativní nominativ a kvantitativní akusativ) jsou zásadně homonymní s genitivem.[9]

Lze tedy vylíčení formální stránky způsobů vyjadřování kvantity v češtině shrnout takto: Na všechna slova, jež jsme zařadili do svých sloupců a a b s výjimkou typů Ib (četní, mnozí, málokteří), a’ (dvoje) a II4 (půlčtvrtého, nepočítaných), lze hledět jako na substantiva. Jsou to v A substantiva počtová, a to číselná (a) a neurčitě počtová (b), v B substantiva kvantová, a to měrová (a) a neurčitě kvantová (B), daná i metaforickým užitím substantiv měrových a substantivisací některých adverbií. Substantiva číselná, neurčitě počtová i neurčitě kvantová, mohou být sklonná nebo nesklonná. Měrová substantiva jsou vždy sklonná, z počtových jsou vždy sklonná jen souhrnová. Z počtových substantiv mohou tedy být sklonná i nesklonná substantiva číslovková (vlastní čí[77]selná, „číslovky“). Sklonná jsou, chápou-li se jako souhrnová (kopa, miliarda, potenciálně milion, tisíc, sto II3a i IIIa) a pak číslovky „1“ až „4“. Jiná substantiva počtová (vlastní číselná a neurčitě počtová) jsou sklonná výjimečně (ve spoustě, většině případech), vždy sklonná jsou jako metaforická užití názvů pro souhrny jednotlivin (kopa lidí, řada lidí), ale pár „několik“ je nesklonné. Z měrných substantiv mohou být sklonná i nesklonná jen substantiva neurčitě kvantová (dost/spoustu času, fůra/spousta času). Sklonná jsou jen jako metaforická užití názvů měr a jiných souhrnů množstvin (fůra, kopa, houf). Nesklonná substantiva (číslovková, vlastní neurčitě počtová a vlastní neurčitě kvantová) jsou tvarově neproměnná nebo proměnná; v tomto případě se tvar v užití nominativním a akusativním (bez -i a -a) modifikuje jako kvantitativní, t. j. vyjádří se morfologicky to, co je již stejně dáno sémantikou kmene. Tak je tomu převážně u (nesklonných) číslovek (výjimky půl, polovic, čtvrt, sto, milion, neproměnné dvacetjedna a pod.). U ostatních nesklonných je to jen výjimečně (při kolik, tolik, několik, mnoho).

* běžná tvarová proměnnost při nesklonnosti;

** výjimečná tvarová proměnnost při nesklonnosti;

kursiva = sklonné; antikva = nesklonné.

Kdybychom se řídili jen stránkou významovou, že číselné výrazy krom souhrnových mají týž obecný význam (určitý počet nechápaný jako souhrn jednotek), měly by jeden, dva, dvoje, pět, tisíc, milion náležet témuž slovnímu druhu. Výrazy pro neurčitý počet (krom metaforicky užitých souhrnů jako kopa lidí „dost četní lidé“) mají podobně týž obecný význam (neurčitý počet nechápaný jako souhrn ani skutečně ani cestou metafory), měla by tedy slova četní, málokteří, někteří, mnoho, tolik, kolik, několik, pár, dost náležet k témuž slovnímu druhu. Upřít charakter adjektiv slovům jako četný je nemožné, šlo by tedy v druhém případě o slovní druh adjektivní. Je však tím a proto určen i pro první případ slovní druh jako adjektivum? Domnívám se, že nikoli, význam sám o sobě nemůže rozhodnout o slovním druhu. Úvahy formální nás vedly k tomu uznat (s určitými výjimkami) slovní druh zkoumaných výrazů za substantivum.

Přihlédneme teď ke stránce mluvnické, přesněji skladebné, abychom zjistili, zda je to, co vyvozujeme z formy, v souladu s tím, co poznáváme ze stavby větné. O stránce skladebné se tvrdí, že přispívá k řešení slovního druhu kvantitativních výrazů. Zároveň je třeba řešit otázku mluvnického vztahu mezi označením počtu a počítaného, kvanta a toho, čeho kvantum se udává, zvláště také míry a měřeného i přívlastkové kongruence při nich.

[78]Především řekněme, že ve způsobu III jde o vztah přívlastkového genitivu k substantivu. Vyjděme z těch významů a slov, které tvoří v a i b teoreticky nekonečné řady a soustavy počtu i kvanta (A i B).

Jsou to 1. zlomky na -ina, 2. označení skupin typů dvojice a jedenáctka a 3. nejrůznější označení forem, v nichž se látky vyskytují (kapka vody, kaluž krve, kus železa, spousta vody), při čemž látky sypké, kašovité a tekuté (kapalné i plynné) přirozeně formuje příslušná „nádoba“, která často má i speciální úkol měřicí (sklenice vody, hrnec kaše, pytel mouky, litr vody). Zde se nepočitatelné (singulare tantum) stýká s počitatelným plurálem (hrnec brambor, pytel hrušek) a metaforicky (pro významy „mnoho“, „dost“ či „málo“) vstupuje i do spojení, v nichž původně šlo o „výskytovou formu“ látky (hromada lidí, spousta starostí, trocha věcí). Jde tu tedy především o část něčeho, ať jednotliviny, souhrnu jednotlivin nebo množstviny, zvláště látky, vzaté v celém potenciálním výskytu. To je analogické ke vztahům jako roh stolu, dveře domu, základy budovy, které se bez váhání přijímají za přívlastkové genitivy. Jde pak už jen o napodobení vyjadřovacích forem pro hmotnou velikost, užíváme-li téhož způsobu pro vyjádření rozměru vůbec (metr látky, hektar půdy, kubík hlíny) a váhy (kilo mouky). To potvrzuje i ta skutečnost, že se takto označují jen stránky hmotných jevů smysly měřitelné (neříkáme *hodina doby,[10] *ampér proudu, *tři ohmy odporu). Pokud pak jde o typy dvojice milenců, jedenáctka fotbalistů, jde zase o určitý úsek z celku: ze všech milenců, ze všech fotbalistů jen část tvořící skupiny o určité početnosti. Tento poměr ohraničené části k celku není u čísel. Řeknu-li pět lidí, nemyslím na to, zda tvoří skupiny, zda jsou ohraničeni proti celku, byť jen pomyslnou spojnicí, která je odděluje od jiných. Proto říkáme právem, že v IIIc jde o spojení určujícího členu (v genitivu) s určovaným, tedy o vztah zřetelně přívlastkový.

Přesto může i u slov označujících souhrny souhrnový moment značně vyprchat. Tak slova na -ero už málo označují tento rys, a čtvero dětí = čtyři děti (stejně i dvé, tré). Je to snad vlivem způsobu obvyklého při pomnožných, kde zvláště ve spisovném jazyku, ale i jinde pro zřetelnost, nastupují místo obvyklých číslovek číslovky druhové, ale ve funkci obecně počtové: dvoje, troje, čtvery housle.[11] Tyto číslovky výhodně označují i počty párů nebo kolektivů (troje boty = tři páry, dvoje včely = dvě včelstva) nebo něco nepočitatelného, co přichází z různých pramenů (kyne z toho dvojí prospěch).

Jak se věci mají ve způsobech I a II? Určuje ve spojeních jeden člověk, dva lidé, tři lidé, pět lidí, mnoho lidí, spoustu/spousta lidí první člen člen druhý nebo naopak? Jde o vztah Ds ← Dd nebo Dd → Ds (determinand — determinans)? Budeme oprávněni mluvit o zvláštním pádu kvantitativu, jen když v případech jako pět, mnoho, spoustu, spousta lidí bude prokázán vztah Ds ← Dd? F. Kopečný chce veskrze vidět vztah Ds ← Dd (dokonce ve svých dokladech někdy přesahuje k našemu typu III). K. F. Svoboda jej uznává jen pro typ I a z II jen pro jiné pády než nominativ a akusativ; v nominativu a akusativu jde prý o vztah Dd → Ds, který jaksi supluje nedostávající se dva pády.

Domníváme se, že k správnému řešení je třeba vyjít z kritiky metod větného rozboru. V něm se totiž uznávají jen vztahy, jež by bylo možno nazvat lineárními: 

		Dd	→	Ds
			=	Dd’
				↓
				Ds’

[79]Je pravda, že takové vztahy jsou v jazyce nejčastější, ale je nutno počítat i s případy, kdy vztah určujícího a určovaného ustupuje do pozadí, je neutralisován, nebo se dokonce (proti běžné funkci) převrací ve vztah určovaného a určujícího. Tento druhý, extrémní případ lze dost bohatě ilustrovat na angličtině. Tak se spojením pomocí of běžně dosahuje vztahu Dd → Ds, na př. the son of man. Ve spojení jako the City of Prague nebo the month of May je směr tohoto vztahu neutralisován tak jako v našem město Praha, ve spojení her loafer of a husband (mizera muž) je dokonce převrácen v Ds ← Dd. Přívlastek, jak známo, určuje, zařazuje nebo hodnotí (vyslovuje mluvčího postoj k věci nepredikační formou, na př. poor John, dear old creature); při spojení dvou substantiv ve dvojici v angličtině rovněž vzniká vztah Ds ← Dd, na př. sea water. Avšak ve spojení jako the officer fellow, the doctor chap určuje vždy druhý člen první tím, že k obsahu prvního členu v něm mluvčí zaujímá určitý osobní postoj (jako při poor John). Vztažná věta atributivní určuje slovo, na němž závisí, ale ve větě fool that I am (já hlupák) tomu je obráceně. Forma ustálená pro vyjadřování určitého vztahu zůstává, avšak vztah sám mění svou hodnotu (vyjádřeno matematicky, ‚mění svůj smysl‘, +1 —1). V češtině ve spojení ten mizera ševcovský rovněž hodnotíme ševce a neprovádíme zařadění mizery. Ve spojení něco nového je vztah Dd → Ds ve svém směru neutralisován (Dd/Ds ←→ Dd/Ds): jde o x náležející do druhu ‚novost‘ (jako zločin velezrady je zločin náležející do druhu velezrada), jde však také o nové, jež se projevuje na x jako jeho vlastnost (jako surový zločin je zločin s charakteristickými rysy surovosti).

 

Vyjdeme nyní z vět vody přibývalo a nás bylo pět. Vody je podmětem k přibývalo (to dostatečně potvrzuje přestavba na voda přibývala), ale vody také doplňuje myšlenku o přibývání (asi jako ve větě chutná mi doplňuje mi myšlenku o chutnání). Kdyby platilo jen toto druhé pojetí, šlo by o větu bezpodmětou toho druhu, kde je nutnou součástí věty doplnění slovesa substantivem nebo zájmenem v určitém pádu. Potíž je v tom, že v takových větách při slovesné predikaci doplňování genitivem neznáme (při slovesně jmenné predikaci je už na př. je škoda námahy). Známe doplňování dativem, instrumentálem i pády předložkovými. Proto však přece je toto pojetí možné, ale je dáno neutralisací vztahu mezi podmětem a slovesem. Právě tak ve větě nás bylo pět je nás podmětem k bylo pět (to dostatečně potvrzuje paralelní my byli čtyři), ale zároveň nás doplňuje význam pět (asi jako v pětice cvičenců, ač při pět nejde o seskupení).

Podobně je tomu v závislosti na slovese:

 

[Jde tu o větu viděl nás pět s významem, »že je nás pět«, nikoli ‚naši pětici’; obě věty se liší intonačně, často pomocí slovosledu A že nás viděl pět (= že nás je pět), utekl. Když nás viděl pět (= nás všech pět), zaradoval se.] Sloveso viděl se pak ovšem nedoplňuje[12] ani jen předmětem, ani jen infinitivem. Srovnejme s tím

	slyšel	→	zpívat				zpívat
							↑
					slyšel	→	Karla

[80]kde jednoznačnost vztahu Karla zpívat vyzdvihuje toto slovo i za předmět slovesa slyšel (to potvrzuje možnost trpného Karel byl slyšen zpívat, i když se snad této možnosti využívá v češtině méně než jinde), a proti tomu nemožnost *vody bylo viděno přibývat.

Lze položit otázku, proč o kvantitě čtyř říkáme čtyři lidé, kdežto o kvantitě pěti pět lidí. Je to otázka po důsledku dvojího různého predikování v my byli čtyři a nás bylo pět. Bylo by možno hledat historické kořeny této dvojitosti, ale pro dnešní jazyk jsou to prostě dva typy větné stavby, při čemž určitá predikace vyžaduje té, jiná oné stavby. Sloveso stýskat si vidíme ve větě Karel si stýská (podmětné), sloveso stýskat se v Karlovi se stýská (bezpodmětné). Přitom různou stavbu mohou žádat i jen různé významy téhož slovesa: Karel jede. Karlovi jede (= chutná). Požadavek na určitou větnou stavbu je podobný požadavku na určité doplnění slovesa, jemuž se, jde-li o doplnění předmětem, tradičně říká rekce. Ta však je jen součástí celého chování slovesa ve větě, včetně způsobu jeho zapojení do věty, vyžadované právě tou kterou slovesnou (i slovesně jmennou) predikací, k níž mluvčí sáhl z důvodů významových. Je-li rozdílnost způsobů predikování o počtu jeden až čtyři od predikování o počtech vyšších dána tradičně, je stejně tradiční odraz příslušných predikací při určování počtu v dvojicích počtu a počítaného.

Z toho, co jsme uvedli, je však pochopitelné, že právě neutralisace vztahu mezi vody a přibývat nebo nás a pět udržuje ten stav, že na př. nás pět je celé doplněním k viděl a že nelze myslit, že by vody nebo nás bylo předmětem k slovesu (jako jím je třeba v přines vody nebo namaluj nás). Pozorujme:

Sloveso viděl má běžně doplnění věcné nebo dějové, sloveso mám jen doplnění věcné. Predikace knihy → jsou tři se obráží v mám → knihy → tři. Predikace knih ←→ je pět v mám → (pět ⇆ knih). 

Naproti tomu					souhlasí
	mám	→	litr		se spojením	litr
			↓			↓
			vody			vody → byl

protože predikace vody je litr vychází od slova litr jako podmětu (srov. vody byl litr, nikoli bylo).

Jsou tedy tři typy vět o kvantitě: 

I.	hrušky → jsou tři	(byly)
II.	hrušek ⇄ je pět	(bylo)
III.	hrušek ← je pytel	(byl)

Třetí typ je výsledkem neutralisace predikačního vztahu, kdežto v druhém je neutralisace zachována. To dobře ukazuje pohyb slova plný při změně chápání:

1. co je s pytlem?		pytel → je	plný
			↓
			hrušek
2. co/kolik je v pytli?		plný pytel	⇄ hrušek
			je

Plný pytel (v 2.) už není ‚naplněný pytel’, ale ‚plnost’, a to do pytle = jeden pytel [81](míra). Je patrno, že vztah S → P, který je v první větě jasný, je v druhé větě neutralisován (míra je [uskutečněna] v hruškách, hrušky jsou v míře, do míry). Tím se neutralisoval i vztah slov plný a pytel (plný pytel tu už není Ds ← Dd, jako je prázdný v prázdný pytel nestojí).[13]

Slovo plný pozbývalo důležitosti, jak se příslušné ‚nádoby‘ stávaly mírami, pak odpadalo a neutralisace mizela.[14] Tím převážil opět nominativ nad genitivem (který by byl mohl přejít v kvantitativ), označení „nádoby“ bylo nadále podmětem a označení jejího obsahu jádrem přísudku.

Trojí způsob predikace se obráží v trojím způsobu spojování při vyjadřování kvantitativního vztahu, jak jsme je stanovili úvodem. V prvním způsobu (I) jde o vztah přívlastkový (Ds ← Dd).[15] V druhém (II) o neutralisovaný vztah přívlastkový (Ds/Dd ⇆ Dd/Ds). Ve třetím opět (III) o vztah přívlastkový, ale směřující opačně než ve způsobu prvním (Dd → Ds). Tři hrušky, pět hrušek, pytel hrušek. Tak jako při neutralisaci vztahu predikačního mizí i při neutralisaci vztahu přívlastkového možnosti vnitřní formální kongruence. U slovesa nastupuje neutrální forma (pět hrušek bylo … jako hrušek bylo pět) a příslušná spojení se do věty zapojují jako celek, není tedy snad jedna složka formálně závažnější než druhá. Ovšem toto spojení jako celek musí mít své flektivní formy, to vyžaduje charakter jazyka. Proto se celek ve své poslední složce skloňuje, s tím ovšem, že v bezpříznakových pádech (podmětovém a doplňkovém nominativu a předmětovém akusativu) setrvává tvar genitivu. Protože však jde o skloňování spojení jako celku, je třeba stanovit příslušné paradigma pro takové skloňování a v něm bude tvarově shodný nominativ, genitiv a akusativ. S tím je však třeba uvést v soulad to, že tvarové proměny v typu II 1 ab (pět proti pěti, několik proti několika) spojené s kvantitativním charakterem slova odlišují nominativ a akusativ. Mluvíme proto jen o kvantitativním nominativu a kvantitativním akusativu (‚kvantitativech‘), jinak pak prostě o genitivu, dativu, lokálu a instrumentálu, protože u nich se kvantitativnost neobráží. Přívlastek u takového spojení má kongruenční, tedy v případě potřeby také ‚kvantitativní‘ tvar, a to bez ohledu na to, zda se významově více vztahuje k počtu nebo k počítanému: celých/plných pět hodin, po klidných pěti hodinách.

Podle toho se přechody mezi jednotlivými vyjadřovacími způsoby, jak jsme je uvedli úvodem, jeví jako odrazy kolísání mezi různými způsoby predikace. Rozdělení jednotlivých predikací mezi tyto způsoby je zčásti tradiční (na př. s polovinou světa, ale s půl světem), zčásti souvisí s významem nebo i formou predikace asi tak jako významy ‚atmosférický jev‘ nebo ‚tělesný stav subjektivně pociťovaný jako děj‘ náleží k bezpodmětnému způsobu stavby věty:

1. podle významu: čísla „1“ až „4“ a číselné výrazy užívané při pomnožných jsou v I, čísla, která se v našem systému jazykovou formou nepočítají (tedy všechna ostatní krom 100, 1000, milion atd.), jsou v II, čísla, která se počítají, jsou zčásti v III, ale přecházejí do II.

[82]2. podle formy: označení neurčitého počtu a kvanta vytvořená konversí z adverbií jsou v II, zlomky na -ina jsou v III, ostatní v II.

Výrazů, jimiž se o kvantitě predikuje, je více. Jsou to různé předložkové výrazy (sněhu bylo po kotníky, obroku bylo na týden), přirovnání (bylo jich jako much), celé věty (jako když máku naseje, co srdce ráčí), ale také zvláštní výrazy příslovkového rázu (není toho nazbyt, je toho plničko, až až). Slovesných predikací o kvantitě není vedle přibývá/ubývá mnoho. Jsou to: zbývá, nedostává se, není. Poslední příklad ukazuje, že jde zřetelně o význam predikace, nikoli striktně jen o její formu. Říká se totiž i kdyby bylo peněz (má-li mluvčí na mysli, že peněz není, že se peněz nedostává). Následkem toho, že vyjadřují v nejširším smyslu děj, nevyskytují se slovesa přibývat a ubývat mimo predikaci jinak než v doplnění sloves vjemových, perceptivních (viděl/cítil něčeho přibývat, slyšel přibývat kroků). Jinde, ve větných dvojicích, se tyto významy nevyskytnou, kvantitativu se nedostává podpory a snadno podléhá změně v nominativ nebo akusativ: voda přibývá, viděl vodu přibývat. Slovesně jmenné vyjádření má už podporu větných dvojic (jako dost peněz) a obstojí. Tak máme vedle nedostává se peněz i nedostávají se peníze, ale při slovesně jmenném vyjádření jen není dost peněz. Jsou i věty, v nichž je úloha vyjádřit kvantitu přenesena na intonaci, resp. na její souhru se slovosledem: (slovesně) To je trápení! To bylo křiku! Tam bylo lidí!, (neslovesně) Té krásy! Bez kvantitativu by tu intonace vyznačovala jen závažnost, a to nikoli kvantitativní stránky, ale stránky kvalitativní: To byl křik!

Zbývá zjistit, jaký je rozdíl mezi t. zv. genitivy kvantitativním (kvantitativem, Kopečný mluví o numerativu), partitivním a záporovým. Nejprve vylučme genitiv záporový. Ten je spjat se záporností slovesa (s ne- nebo jako v postrádat) a postihuje i singuláry počitatelných substantiv: neminulo dne, nemám jediného haléře, nebylo tam člověka. Na druhé straně nezasahuje do predikací s předměty významu ‚kolik‘: nemám jeden,[16] nemám dva, nemám ani litr vody. Rovněž nezasahuje do podmětu vět jako vody nebyl ani litr (proti na př. nebylo po nich památky/stop). V oblasti slovesných významů proměňování se i přeměňování kvantity (ubývat, odlívat) a výsledných z toho stavů (nedostává se, není) splývá ovšem genitiv záporový s genitivem partitivním (vody neubývá, ani vody neodlil, nedostává se podpory, nezbývá/není peněz).[17]

Partitivní genitiv a kvantitativ jsou omezeny na plurály počitatelných substantiv a na nepočitatelné singuláry (lidé, vejce, voda, vzduch). Tradiční výjimkou jsou tu výrazy, které jsme zařadili do skupiny I. Po stránce významové mezi partitivem a kvantitativem rozdíl není: oba soustřeďují pozornost na část rozsahu nebo výskytu látky nebo jednotlivců, ať už proto, že spolupůsobí při vymezení tohoto rozsahu nebo výskytu (kvantitativ) nebo při konstatování změn v tomto rozsahu nebo výskytu,[18] k nimž dochází („intransitiva“ jako v něčeho ubylo) nebo které vznikají určitou činností („transitiva“ jako odlil něčeho)[19] (partitiv). Konečně lze partitivem naznačit, že činnost vyjádřená transitivním slovesem[20] se týká určité kvantity, často nějak pozoruhodné, malé nebo velké: nalej [83]vína, nadělal tam chyb. Totožnost partitivního genitivu s kvantitativem je patrna i z dvojic jako nedostává se lidí a není dost lidí. Lze říci, že kvantitativ je partitivní genitiv, který vstoupil do skloňovacího paradigmatu větných dvojic s neutralisovaným vztahem a tedy skloňovaný „jako celek“ a vytvořil tu dva homonymní (a s genitivem homonymní) pády. V tomto odlišení kvantitativu a partitivního genitivu nás podporuje i vývoj jazyka. V něm totiž užívání genitivu záporového i partitivního (v užším smyslu) upadá, kdežto užívání kvantitativu naopak trvá, dokonce z jistých pramenů ještě nabývá (dvacetjedna žáků). Čím vzdálenější jsou případy užití záporového genitivu od funkce partitivní, tím více upadají, a to platí stejně o užitích genitivu partitivního vzdálených od funkce kvantitativů. Dovozujeme proto, že je genitiv záporový upadající technický prostředek, kvalitativně jiný než genitiv partitivní, i když s ním má styčnou hranici a v minulosti jazyka společné prameny, že genitiv partitivní je upadající významové odstínění substantiv (nepočitatelných v singuláru a počitatelných v plurálu), a to ve smyslu pozoruhodné kvantity (kde je úpadek větší) nebo změn v kvantitě (kde je úpadek menší), a že kvantitativy (kvantitativní nominativ a kvantitativní akusativ) jsou pády sklonných výrazů a kvantitativní modifikace (proměny číslovek pěti, sedmi atd. v nominativní a akusativní funkci celku) kongruenční tvary nesklonných slov, jichž obojích se používá při predikování o kvantitě (s významem je kolik) a v dvojicích, v nichž jde o kvantitu, a to obecně, s výjimkami jednak tradičními („1“ až „4“, pomnožná) nebo způsobenými neostrostí hranice proti určování kvantity souhrnem a mírou.

Přehled:

Od 2. ke 4. a 5. postupný úpadek genitivu.

[84]Závěrem je možno zaujmout stanovisko k diskusi o „kvantitativním přívlastku“, která se rozvíjela na stránkách Slova a slovesnosti. Nechávám při tom stranou pojetí akad. Trávníčka, podle něhož jde u slov jako pět o příslovce, která mají ustrnulé tvary (Mluvnice, § 714) podle vzoru kost (§ 394. 1) s neobvyklým rozšířením pojmu ‚příslovce”.

Souhlasím s F. Kopečným, že (1) je třeba vidět ve formě genitivu v nominativní a akusativní funkci zvláštní pád, kdežto slova jako pět jsou nesklonná (mluvím však o kvantitativní modifikaci při proměňování těchto tvarů), že (2) ve výrazu pět slov necítíme pět jako tvar, na němž by něco záviselo, ale cítíme slov za významové jádro spojení (ukazuji však, že to nic neimplikuje při neutralisaci determinačního spojení), že (3) spojení jako o pěti stromech nelze vyřídit „atrakcí” (pád je ovšem dán funkcí ve větě, nejen vazbou slovesa), že (4) liší příslovečné určení míry (s příslovci) a předměty s kvantitativním významem (já z toho vyvozuji substantivní charakter nesklonného dost v předmětu), že (5) genitiv záporový vznikl z partitivního a je s ním úzce spjat (zdůrazňuji však, že dnes v něm jde o něco jiného a nelze mluvit o pádu partitivu-numerativu-negativu), že (6) flektivnost slova sto souvisí někdy s věcným chápáním významu (bankovka), že (7) nelze přijmout jinou supletivnost než supletivnost svázanou s významem, t. j. nelze mluvit o supletivnosti vytvářející soustavně určité paradigma, že (8) typy nic, co, něco zlého, dobrého lze zařadit (formálně, P.) k typu pět slov (nejsou to však typy kvantitativní) a konečně (9) že se jeho důkazy mohly nepodařit, že mu však nelze podkládat jiné východisko („vyzdvižení významu nad formu”).

Souhlasím s K. F. Svobodou, že (1) v případech jako tucet košil, litr mléka, tři soudky piva, pětice chlapců jsou přívlastkem zřetelně genitivy (genitiv je tu průběžně, to zdá se K. dodatečně připouští, v cit. čl. s. 109—110, takže sporné jsou jen naše způsoby I a II), že (2) nelze přijmout thesi, že v typech čtyři slova i pět slov máme po každé spojení přívlastku se slovem určovaným (hájíme thesi, že tento vztah je v druhém případě neutralisován), že (3) nelze uznat, že by pět bylo adjektivem pro svou neflektivnost, nelze-li dokázat přívlastkovost (argument o přenesení flexe na počítané platí i tehdy, jde-li o flexi neutralisovaného spojení jako celku, argument s nářečním pětich, pětima platí pro nářečí, ostatně se takto ‚adjektivisují’ i adjektiva dva, tři, čtyři, srov. dvouch, bez třech), že (4) ve větě na zahradě stálo pět stromů není holou větou stromy stály, také však ne pět stálo (při neutralisaci vztahu nelze jeden člen vyloučit), avšak Svobodovo vysvětlení je genetické a spíš ve prospěch chápání přívlastkového.

Nesouhlasím s F. Kopečným, (1) když používá srovnání ‚s partitivním‘ piva: přinesl litr piva, (2) když zobecňuje poznatek platný pro slova s významem ‚mnoho, několik málo, trochu‘, jako spousta, trocha, většina na výrazy typu tucet a litr, srovnání s typem zeleň stromů pokládám za scestné. Nesouhlasím s K. F. Svobodou, že (1) nestaví mezi jazykovou formu a skutečnost ještě jazykově-myšlenkové chápání, pojímání, „stylisování” skutečnosti — slyším, že otec volá nemá význam slyším otce volat, protože slyšet s že = ze slyšeného vysuzovat, slyšet s inf. = sluchem vnímat, táž skutečnost se jednou chápe jako obsah intelektuální, po druhé vjemový —, že (2) podceňuje úlohu intonace — nešel jsem, protože jsem se bál má, jak známo, dvojí význam (šel jsem, ale z jiných důvodů — nešel jsem, a to z tohoto důvodu), rozlišený intonačně (S. uvádí jiný doklad, ale na týž jev), že (3) srovnává Kopečného (snad nesprávnou) definici kvantitativního přívlastku s Havránkovou-Jedličkovou definicí přívlastku vůbec, že (4) směšuje jazykové povědomí o kvantitě s vyjádřením přesného množství (které ovšem je jen v číslovce) a že (5) se uchyluje ke zbytečné poznámce o volnosti slovosledu (vojáků jsem viděl asi pět), chce-li potřít přívlastkové chápání u číslovky pět, když přece stejný jev je u běžných přívlastků hodnotících také.

Řekl bych, že je vskutku třeba zlepšit metodu větného rozboru a tak jej sladit s významovým i formálním hlediskem, nemyslím však, že cesta k tomu vede přes zrovnoprávnění hlediska formálního s hlediskem významovým, věcným, logickým. To by odporovalo thesi o setrvávání formy při změněném obsahu. Dále bych řekl, že argumentace má být všestranná a že nelze okrajovými jevy argumentovat pro určitou interpretaci [85]nebo dokonce jen podle nich interpretovat (to se Kopečnému stalo při pětima a kladením rovnítka mezi případy spousta a tucet) nebo zase přehlížet závažné formální stránky jazykové výstavby (jako průběžnost genitivu po tucet, litr). Není však správné, jak činí S., dávat tyto chyby do pytle „jednostranného vyzdvižení významu nebo násilného podřizování výkladu formy výkladu významovému.“ S. sám argumentuje na základě předem vytvořených koncepcí, říká-li, že ve vody přibývá „děj od vody vychází“ (což nelze vyvrátit, ale také ne dokázat) a že jde o sloveso podmětové (když tuto formu řádně nedokazuje). Nelze prý říci *je možné přibývat Čechů; není-li tedy Čechů jednoznačně předmětem, pokládá za dokázané, že je podmětem. To však nejde, vždyť lze stejně říci, že větný typ je možné s inf. je vyloučen jen u dějů vyjadřovaných bezpodmětnou větou (*je možné pršet), že tedy ta okolnost, že není možná věta *je možné přibývat Čechů, ukazuje, že tu jde o děj přibývá Čechů, vyjadřovaný větou bezpodmětnou, takže Čechů nemůže být podmětem a tedy je (abychom užili Svobodova postupu) předmětem.

Je nutné přihlížet k formě i k významu do všech podrobností a pro větný rozbor počítat s možností neutralisace predikačního i determinačního vztahu.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 2, s. 71-85

Předchozí Vladimír Skalička: Vztah morfologie a syntaxe

Následující František Kopečný: K problému kvantitativního přívlastku v češtině