dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Československá konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků

Rudolf Zimek, Ladislav Pallas

[Kronika]

(pdf)

Чехословацкая конференция о сравнительно-историческом изучении славянских языков / Conférence tchécoslovaque sur l’étude historique comparative des langues slaves

Významným mezníkem ve vývoji československé slavistiky je celostátní konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků, kterou uspořádaly akademické ústavy, Ústav pro jazyk český a Slovanský ústav s Vysokou školou pedagogickou v Olomouci. Konference se konala 28. a 29. ledna 1957 v Olomouci a pokračovala ve dnech 30. ledna až 2. února v Praze. Do jisté míry mezinárodní ráz dodala konferenčnímu jednání slavistických odborníků z ústavů ČSAV a SAV a ze všech československých vysokých škol účast zahraničních představitelů z deseti zemí (prof. R. I. Avanesova, prof. A. G. Rudneva, doc. N. A. Kondrašova a j. ze SSSR, prof. dr. Romana O. Jakobsona z USA, rektora krakovské university prof. dr. T. Lehra-Spłavińského, akad. Vl. Georgieva z Bulharska, akad. I. Kniezsi a dr. Kovácse z Maďarska, akad. E. Petrovici z Rumunska, prof. dr. Bielfeldta z NDR, prof. dr. C. van Schoonevelda z Ho[117]landska, dr. Mirkoviće z Jugoslavie a mladého zástupce dánské slavistiky dr. Kölna).

Většina zahraničních delegátů obohatila program konference jednak zásadními referáty, jednak cennými a podnětnými diskusními příspěvky, a nadto sama jejich přítomnost působila příznivě na diskusi, a to v tom směru, že diskutující byli ukáznění a mluvili až na nečetné výjimky stručně a konkrétně k jádru věci. Týdenní sněmování se stalo v podstatě přehlídkou dosažených výsledků bádání na poli slavistiky v ČSR, podalo především obraz naší dnešní metodologické základny, ukázalo aktuální problematiku v jednotlivých disciplinách a naznačilo cesty dalšího a ještě plodnějšího postupu studia slovanských jazyků. Mnohým zahraničním delegátům, kteří nejsou vždy dosti plně informováni o rozsahu a úrovni naší slavistické práce a zejména málo o práci našich mladých slavistů pro stále ještě trvající publikační potíže, dalo toto pracovní zasedání možnost učinit si správný závěr o stavu tohoto vědního oboru u nás; nepokrytě se vyslovovali s velikou chválou o vystoupení našich mladých vědeckých kádrů. Naopak nám opět ukázalo vystoupení zahraničních delegátů předmět a metody jazykovědné práce v jejich zemích (o čemž také nejsme informováni vždy právě nejlépe); z této konference vyplývá radostné konstatování, že na různých koncích světa docházejí vědci vcelku nezávisle na sobě k blízkým pracovním metodám a k obdobným závěrům. Zásadně o těchto metodických principech jedná stať prof. Horálka v tomto čísle (s. 98-102). Slavisté v různých zemích si všímají vedle společné problematiky také řady různých dílčích problémů, které uniknou pozornosti jiných, a jedině souhrn a konfrontace všech těchto výsledků umožňuje utvořit si obraz o pokroku slavistiky jako celku.

Značně bohatý, snad až trochu přeplněný program konference byl rozdělen do tří thematických celků, věnovaných historickosrovnávacímu studiu morfologie, syntaxe a slovní zásoby slovanských jazyků (jen některé referáty hostů tento rámec zčásti přesahovaly).

První část, věnovaná morfologii probíhala v Olomouci. Na půdě olomouckého vysokého učení uvítal všechny přítomné delegáty a hosty rektor VŠP prof. dr. J. Bělič. Ve svém úvodním referátu o tradicích olomoucké slavistiky vyzdvihl především význam Dobrovského, Šembery a Vašici, a to hlavně pro objevné metody jejich badatelské práce a v neposlední řadě i pro vyváženost poměru stránky teoretické a praktické. Jménem zahraničních delegátů pozdravil konferenci představitel polské slavistiky prof. Lehr-Spławiński a jménem sovětských linguistů prof. A. G. Rudnev (sovětští členové Mezinárodního slavistického komitétu se olomoucké části konference nezúčastnili).

Vlastní jednání konference bylo zahájeno programovým referátem akad. Havránka, který ukázal metodické cesty dnešního historickosrovnávacího studia, které nemůže být jen prostým návratem do minula: Je nutno nepřeceňovat shody (často jen vnější), ale vidět více rozdíly (často skryté); jazykové otázky je třeba vidět v plné komplexnosti. Přípustná je jen isolovanost pracovní, nikoli metodická. Je nezbytné dialekticky spojit synchronní a diachronní pohled jak při studiu současného jazyka, tak při zkoumání jeho historie.

První přednášku (mimo pořad a thematiku konference) měl bulharský slavista a indoeuropeista akad. Vl. Georgiev. Hovořil o blízkosti poměru slovanských jazyků k ostatním skupinám ide. jazyků a konstatoval, že nejtěsnější je vztah baltoslovanské skupiny jazykové (jejíž jednotu zastává) ke skupině jazyků germánských, méně těsný ke skupině íránské. Pro 3. tisíciletí př. n. l. předpokládá ještě i jednotu baltoslovansko-germánskou. V diskusi Tad. Lehr-Spławiński a v podstatě i B. Havránek vcelku souhlasili s referentem. Nedůvěřivé stanovisko k baltoslovanské jednotě nebo výhrady k dílčím argumentům vyslovili K. Janáček (nedostatek dochovaného materiálu a rozdíly v jádru slovní zásoby), Fr. Kopečný (mnoho diferenčních faktů, na př. ve slovese, a nevyřešenost chronologie) a R. Jakobson (nutnost uvážit chronologii spolu s geografickými podmínkami). Referent v závěru uznal oprávněnost většiny výtek; svůj výklad považoval za pracovní hypothesu, která je lepší než teorie dosavadní.

Řešení morfologické problematiky zahájil [118]prof. K. Horálek referátem o metodických předpokladech historickosrovnávacího studia mluvnických kategorií v slovanských jazycích. Zdůraznil nezbytnost jednotné metodické základny popisných a historických mluvnic. Kromě kategorií gramatických rozeznává referent i kategorie pojmové, které mohou existovat nezávisle na kategoriích gramatických; stačí, jsou-li vyjádřeny lexikálními prostředky. Zdůraznil potřebu metodicky se zaměřit v jazykovědě na psychologii a dále skoncovat s vědeckým simplismem, vidět jazyk v celé jeho komplexnosti. Tyto své zásady aplikoval pak na výkladu významu rodové kategorie ve vývoji slovanského slovesa. Působením psychického faktoru (snahou po rozlišení rodu zejm. v 2. os. sg., které umožňuje složené preteritum) vysvětloval i ztrátu jednoduchých slovanských preterit (diskusně k tomu namítal B. Havránek, že 2. os. sg. se vyskýtá v dialogu, kde dochází přirozeně k uplatnění resultativního chápání děje na rozdíl od vyprávění).

Prof. A. Dostál v koreferátu o slovesných kategoriích verba finita a infinita podtrhl hlavně spojitost morfologie a syntaxe při studiu slovanského slovesa. Zvláště se zabýval systémovým postavením imperativu, infinitivu, supina a participia v kategorii slovesa s přihlédnutím ke kategorii vidové. Pěkně ukázal význam vnitřních přesunů a změn v morfologii slovanského slovesa.

Prof. E. Pauliny v koreferátu Problémy slovesnej rekcie podal novou charakteristiku slovesa jako slovního druhu („pojmenování nesamostatně existujícího s trváním v čase“) a vyložil svou koncepci slovesné rekce: chápe ji šíře, než bývá chápána tradičně, totiž i jako poměr slovesa a jeho řídícího členu. Takto pojímanou rekci nazývá intencí slovesného děje a ukazuje, jak se tato intence různí ve vazbách aktivních, passivních, u zvratných sloves a ve vazbách infinitivních.

Společná diskuse k uvedeným třem přednáškám jednak doplnila jednotlivé body dalšími materiálovými ilustracemi (na př. Sedláček o vývoji slovanského praeterita, Křížková o povaze stsl. a strus. t. zv. futura exacta), jednak zpřesnila nebo poopravila některé názory referentů (k otázce kategorie rodu a vidu a k primárnosti syntaktické funkce slovesa Isačenko, k determinovanosti F. V. Mareš, k vidu I. Němec, Horálek, k infinitivu Ďurovič, k participiu Kopečný, k pojmovým kategoriím Poldauf, k rekci Hausenblas a j.).

Druhého dne konference promluvil prof. R. Jakobson o zásadách strukturální analysy. Zdůvodnil nutnost strukturního pohledu na jazyk (což je dáno samou jazykovou skutečností) a dále pak seznámil posluchače s nynějším zaměřením americké linguistiky, chápané jako součást anthropologie a opřené hlavně o t. zv. teorii komunikace, jejíž základy položil ruský matematik Markov. Jde tu o vztah mezi mluvčím (sender) a adresátem (addresser), mezi nimiž je to, co se sděluje (message). K tomu je ještě třeba dvou faktorů: kontextu (situace) a společného kodu. Kod je vlastně nový, přesnější název pro „langue“. V linguistické práci je nutné rozlišovat mezi zaměřením na mluvčího, na posluchače, na promluvu a na kod. Zaměření na promluvu opravňuje mluvit na př. o autonomii jazyka básnického jako dílčího systému. Zaměření na kod je podstatou t. zv. metalinguistiky (metalingua = řeč o řeči). Po zvládnutí stránky zvukové je nyní nutno zvládnout v linguistice stránku významovou. Poučné pro nás bylo seznámení s principy a metodami americké distribuční analysy a spektrální analysy zvuku (převádění zvukové řeči na spektrogramy — visible speech). V závěru byla zdůrazněna nutnost zkoumat nyní slovní zásobu jazyka jako systém.

Diskutující (Horálek, Havránek, Isačenko) v zásadě souhlasili s Jakobsonovými vývody, uvedli však také některé své dílčí výhrady. V závěru J. upozornil účastníky na Jespersenův pojem „shifters“ (kategorie, které už v kodu nutně implikují zřetel k promluvě) a zdůraznil, že kod je faktem jazykové reality, prokazatelný metodami psychologickými i jinými.

Dr. Komárek přednesl koreferát „K některým otázkám historickosrovnávacího studia slovních druhů“. Upozornil na nezbytnost vidět slovní druh ve vývoji. Stabilisace slovnědruhového systému slovanských jazyků spadá až do období jejich samostatné existence (odtud rozdíly v slovních druzích mezi [119]slovanskými jazyky). Slovnědruhový systém se vyvíjí i nyní. V třídění slovních druhů se přiklonil referent ke stanovisku J. Kuryłowicze: hlavním kriteriem je primární syntaktická funkce slova. Proces vzniku a vývoje slovního druhu, provázený i změnami morfologickými a sémantickými, ukázal na kategorii číslovek ve slovanských jazycích.

 

První den konference v Praze byl věnován přednáškám tří zahraničních hostů. Prof. R. I. Avanesov zajímavým způsobem informoval posluchače o zásadách a stavu zpracování dialektologického atlasu SSSR. Vysvětlil, jak sovětští dialektologové chápou poměr synchronního a diachronního v nářečí a poměr jazyka lidového k spisovnému. Na mapách, jež nechal kolovat, názorně ukázal způsob mapování jednotlivých jevů. Na příkladu přechodných nářečí objasnil, že kriteriem pro stanovení hranic mezi dialekty jsou pro něj především fakta jazyková.

Přednáška Jakobsonova byla jakýmsi mostem mezi problematikou morfonologickou a syntaktickou. Přednášející rozvíjel svou starou thesi, vyslovenou r. 1928, že systém může být pojat jen se zřetelem ke změnám a změny ve vztahu k systému. Varoval před chybným ztotožňováním synchronie se statičností a diachronie s dynamičností. Jsou to dva zcela různé páry pojmů. Každá změna je fakt synchronní, když se prožívá; na druhé straně je třeba odstranit fikci, že existuje stálá norma, jazyk je v neustálém pohybu. Předmětem bádání musí být synchronní dynamičnost. Synchronie má dvě osy: včerejšek a zítřek (v. zde s. 99n.). Dále upozornil na existenci dvou stylů v jazyce, eliptického a explicitního (plného). Eliptičnost má svou zákonitost. Důležité je, že v případě nutnosti můžeme všechno přeložit ze stylu eliptického do explicitního. Novým pojmem pro nás je t. zv. „convertible code“ („obratitelný kod“). Jakobsonovu přednášku doplnili jen drobnými připomínkami prof. Horálek (poukázal na konvenční charakter synchronní normy a na vztah jazyka ke společnosti), prof. Skalička (upozornil, že elipsa má protiváhu v rozšiřování), prof. Georgiev (zdůraznil potřebu dynamické historické mluvnice a odmítl strukturalismus typu Hjelmslevova), Ľ. Novák (podnět k hláskovým změnám vychází často z výslovnosti cizinců, srov. allegrová výslovnost skupiny torot-). Diskusi shrnul akad. Havránek; souhlasil v jádře s referátem, ale zdůrazňoval nutnost neztrácet se zřetele jazykovou realitu a vztah jazykového vyjádření ke skutečnosti a vývoje jazykového k vývoji společnosti. V závěru J. uznal, že vedle eliptičnosti je řada jiných složek; ke koncepci Hjelmslevově se sám staví odmítavě. Dodal ještě, že je třeba likvidovat dichotomii změny a šíření změny, poněvadž šíření samo už je změnou.

Prof. Petrovici mluvil o zvukové interferenci slovanských jazyků s rumunštinou v předhistorickém období. Výsledky jeho zkoumání vedou k novému osvětlení otázky měkkostní korelace slovanské, jak vyvodil v diskusi prof. Jakobson: synharmonismus v rumunštině nasvědčuje tomu, že pro 6.—8. stol. nelze ještě ve slovanštině předpokládat měkkostní korelaci a bude třeba mluvit o měkkostní korelaci slabik, ne souhlásek.

 

Druhá část, věnovaná otázkám syntaxe (2. den konference v Praze), byla uvedena referátem akad. Havránka O metodické stránce historickosrovnávacího bádání v syntaxi slovanských jazyků. Jako nedostatek dosavadního syntaktického studia vytkl, že velmi často promítáme přítomnost do minulosti a na druhé straně příliš archaisujeme. Je třeba jasně rozlišovat gramatickou a významovou stavbu věty, ale přitom vidět dobře jejich vztahy. Složitější problematiku než ve vztazích syntagmatických, zpravidla morfologicky vyznačených, vidí ve vztazích větných celků. Pro vývoj syntaxe je závažné to, že staré útvary často nemizejí, nýbrž setrvávají vedle narůstajících nových; mění se jen jejich stylistická hodnota. H. neuznává interjekční původ spojek v tak velkém rozsahu jako akad. Trávníček. — Parataxe se nechápala vždy správně v poměru k hypotaxi; je nutno rozlišovat pravou parataxi od prostého řazení vět za sebou, kde ještě nebyla vykrystalisována ani skutečná parataxe, ani hypotaxe. Na příkladu participiálních vazeb ukázal, jak se měnila organisovanost většího [120]syntaktického celku od řadění drobných konstrukcí ve stmelený útvar. Velmi plodné výsledky v historické syntaxi přinese studium variant jednoho textu, srovnávání a hodnocení překladů. Komparatistiku v syntaxi nelze provádět mechanicky, je třeba srovnávat využití větných konstrukcí.

Na metodologický a programový referát akad. Havránka navázaly dva koreferáty zpracovávající dílčí otázky na konkrétním materiálu: prof. Kurz se zabýval problematikou zkoumání syntaxe stsl. jazyka a rozborem konstrukcí vazeb participiálních ve spojení s určitými slovesy. Obecné zásady, které naznačil akad. Havránek, prof. Kurz detailově propracoval s uvážením speciální problematiky stsl. syntaxe (knižní ráz jazyka, zvl. stylistická povaha daná obsahem, vliv řečtiny atd.). Své zásady pak aplikoval na rozbor přechodníkových vazeb, připojených částicemi i a da k slovesu finitnímu. Tyto částice zde nebyly spojkami, nýbrž měly funkci interjekční, upozorňovací, zdůrazňovací nebo stupňovací. Dále řešil otázku vlivu řečtiny na vznik a rozšíření těchto vazeb.

Doc. J. Bauer ukázal vývoj staročeské věty a stč. souvětí na podkladě srovnávacím. Rozlišuje typ syntaktické stavby projevů spisovných od stavby projevů lidových, smluvených (projevy situačně druhotné proti prvotním, podle termínů akad. Trávníčka). Souvětí v slovanských jazycích se formuje z největší části teprve v jazyce spisovném, kdežto věta se konstituovala již v době předpísemné (ovšem v době historické ještě prošla značným vývojem věta jmenná a citoslovečná). Dále referent sledoval postupný vznik parataxe a hypotaxe ve vývoji českého souvětí v souvislosti s genesí spojek. Jako vývojová tendence se rýsuje jasnější oddělování syntaktických jednotek a zpevňování jejich vnitřní stavby.

V diskusi k tomuto thematickému okruhu promluvili Ľ. Novák (stylistika v poměru hypotaxe a parataxe, návrh termínu neutralisace poměru koordinace — subordinace), F. V. Mareš (srovnávat stsl. normu s normami jiných jazyků, přihlížet ke společenské funkci jazyka v daných historických podmínkách), Vl. Skalička (syntax je více motivovaná než hláskosloví a tvarosloví; pochybnost o tak pozdním původu hypotaxe ve slov. jazycích s poukazem na hypotaxi v mnoha primitivních jazycích), M. Zatovkaňuk (vznik jednoho typu neurčitých zájmen z jmenných vět v ruštině), A. G. Rudnev (zkoumání participiálních vazeb s hlediska formy a obsahu) a j. Akad. Havránek shrnul diskusi; zpřesnil některé vývody doc. Bauera, nesouhlasil s návrhem Ľ. Nováka, s termínem neutralisace, a upozornil na důležitost srovnávacího studia spisovných jazyků pro studium vývoje syntaxe větné.

Doc. Ružička v koreferátu o sporných slovních druzích se zaměřil jen na sponu a predikativum. Sponu považuje za sloveso s lexikálním významem existence a ve spojení spona + přísudkové jméno vidí zvláštní syntagma, recipročně determinační. Argumentem mu byl hlavně výskyt spony býti v infinitivních tvarech na místě plnovýznamových sloves. Ze svého pojetí spony pak vyvozoval neoprávněnost vyčleňování predikativ (zejména výskytových a smyslového vnímání) jako slovního druhu. S názory Ružičkovými nesouhlasili v diskusi Kopečný, Komárek a Zimek.

Doc. Trost zkoumal syntaktické shody balto-slovanské. Ukázal, že je dosti shodných rysů, specifických jen pro slovanštinu a baltštinu, na př. záporový genitiv a predikativní instrumentál. V některých jevech se pak litevština sbližuje s ruštinou a odlišuje od západoslovanských jazyků.

Do syntaktické problematiky zčásti zapadal příspěvek holandského slavisty prof. van Schoonevelda, který se týkal problematiky fonologie věty, konkrétně melodického průběhu ruské věty se zřetelem k přízvuku. Jeho zajímavý výklad byl diskutujícími (Isačenko, Horálek, Romportl, Daneš) přijat vcelku velmi příznivě, jen s menšími výhradami, hl. terminologického rázu.

 

Den věnovaný lexikologii (3. den konference v Praze) zahájil prof. Isačenko přednáškou o obecných zákonitostech a národní specifice při rozvíjení slovní zásoby slovanských jazyků. Lexikologii jako nauku o systému pojmenovacích prostředků považuje za disciplinu teprve zaplánovanou. V referátu se zabý[121]val otázkou motivovanosti a nemotivovanosti pojmenování a zjišťoval v jazyce tendenci ke značkovosti, t. j. ke ztrátě motivovanosti. S Rozwadowským vidí rozpor mezi jednotným významem a dvojčlenností pojmenování. V likvidaci tohoto rozporu různými postupy (komposice, spřežky, derivace, konverse, zkratky) vidí jednu ze základních zákonitostí vývoje slovanské slovní zásoby. Podstatou všech těchto postupů je proces t. zv. „kondensace“. V ruštině je omezena produktivnost derivace proti češtině, a na druhé straně je zde vlivem francouzštiny dosti silně zastoupen dvojčlenný genitivní typ pojmenování (dom otdycha).

Prof. J. Bělič sledoval vlivy historického vývoje společnosti na slovní zásobu jazyků slovanských metodou konfrontační. Vyložil historické okolnosti podmiňující využití různých způsobů pojmenovávacích a tím vznik jisté osobitosti slovní zásoby jednotlivých slovanských jazyků. Na příkladech dvojic město místo (Stadt — Stätte) a j. objasnil zákonitosti vzniku nových pojmenování uvnitř jedné mocenské nebo kulturní sféry, kde dochází při přejímání nebo kalkování slov k sémantickým posunům, paralelám a diferencím mezi sousedními jazyky.

Obdobnými problémy se zabýval doc. J. Daňhelka v koreferátu o uplatnění historickosrovnávací metody při studiu a popisu vývoje slovní zásoby. Zkoumal osudy některých slov stsl. a csl. v staré češtině v porovnání s jinými slovanskými jazyky a konfrontoval význam stč. slova s novočeským. Na těchto příkladech ukázal, že sémantický vývoj má zcela jiné zákonitosti než vývoj gramatické stavby. Správně upozornil na nutnost rozeznávat srovnávání vnější (s jiným jazykem v plánu synchronním) a vnitřní (s různými vývojovými stupni téhož jazyka); vnitřní srovnání ukázal zvláště na problematice hapax legomen.

V diskusi doplnili diskutující (Michálek, Křístek, Skulina, Svěrák a j.) koreferáty Běliče a Daňhelky dalším materiálem, prof. Janáček uvedl novou etymologii slova piękny (lit. bingus); dr. Lamprecht revidoval otázku základního slovního fondu, který podle jeho názoru je třeba najít na průsečíku slovního minima a historické stability.

Prof. V. Machek našel ve svém referátě hethitské paralely k některým typům slovanského tvoření slov, jak pomocí některých suffixů substantivních, tak i slovesných (na př. slovesa na -skati a na -onit). Zdánlivě osamělá slova česká a slovenská a starobylý způsob tvoření slov některými suffixy nevyskytujícími se v ostatních slovanských jazycích jsou nyní objevením hethitských paralel vřazeny do indoevropských etymologických souvislostí. Že se tyto prvky zachovaly jen v češtině a nikoli u jiných Slovanů, svědčí o tom, že československý jazyk se odloučil od praslovanského celku nejdříve. V diskusi dr. Čihař projevil pochybnosti o správném určení významu některých hethitských paralel a dr. Němec doplnil výklad interpretací baltických sloves na -inti.

Dr. J. Horecký v koreferátu Pomenovania motivované účelom v slovanských jazykoch postupoval od obsahu k formě a všímal si jednoho okruhu názvů, pojmenování motivovaných účelem. Našel pro vyjádření těchto významů 1. typ deverbativní (vysielačka), 2. nominální (maszyna do pisania) a 3. smíšený (rus. pišuščaja mašinka a konservnaja banka). Zjišťoval, kterého typu nejvíce využívá slovenština, ruština, polština a bulharština.

Doc. V. Blanár v koreferátě Niektoré problémy slovanskej historickej lexikológie zkoumal, jaké metodické výsledky přináší lexikální rozbor jedné památky, a stanovil předpoklady porovnávání slovní zásoby v příbuzných jazycích. Základní významové vztahy vidí v polylexii a polysémii. Na příkladu slovanských slov přejatých do maďarštiny ilustroval pak významové změny při přejímání do geneticky nepříbuzného jazyka.

Akad. I. Kniezsa zajímavě promluvil o využití slovanských slovotvorných prvků v maďarštině.

Souhrnná byla diskuse k teoretickým problémům lexikologie. L. V. Kopeckij poukázal na potřebu zjistit, s kterými slovy se vůbec mohou pojit určité synsémantické slovní druhy. Několik diskutujících, především Poldauf, Filipec a Kuchař, vyslovili názor, že vedle tendence k jednočlennosti (kondensaci) je [122]v jazyce opačná síla, totiž k dvojčlennosti, podmíněná především potřebou kontrastování. Isačenko v závěru odpověděl, že si je dobře vědom proudu k dvojčlennosti, ale nepovažuje tento proud za proces, nýbrž postup, kdežto proces kondensace platí v slovan. jazycích stále a i nová dvojčlenná pojmenování mu časem podléhají. Upozornil na největší potíž v lexikální analyse — nejasnost pojmu morfém. Sémantický obsah morfémů zdánlivě shodných není identický (na př. rozdílný význam morfému stol v slově stol a slově stoljar, ryba a glavryba).

Celou konferenci zhodnotil na závěr akad. Havránek takto: Jádro konference (která byla i přípravou vystoupení československých slavistů na mezinárodním slavistickém kongresu v Moskvě r. 1958) bylo studium historickosrovnávací. Jde o překonání nedostatků starého historickosrovnávacího studia (isolace faktů a zanedbání studia významu). Snažíme se o dialektické sepětí diachronie a synchronie. Morfologii je třeba studovat se zřetelem na význam. Zvuková řada je základní, slouží morfologii i syntaxi. U syntaxe je hierarchie ještě složitější: využívá morfologického i zvukového plánu. Znovu byla zdůrazněna komplexnost jazykových faktů především u slovních druhů a v konkrétní promluvě v sepětí obsahu a gramatického vyjádření (formy). Pro další vývoj slavistiky je nezbytné jednak jasně si uvědomit principy stavby jazyka a jeho vývoje, jednak hledět k dobré materiálové basi. Proto stojí před slavisty úkol vypracovat historické mluvnice pro některé jazyky a historické slovníky pro všechny slovanské jazyky. — Komparatistika je vlastně dvojí: jedna ukazuje vývoj z předpokládaného východiska, druhá sleduje celý další vývoj; zde nutno více přihlížet k rozdílům než ke shodám; k tomu se druží srovnávací studium slovanských jazyků spisovných, které má zvláštní důležitost pro studium vývoje syntaxe a lexika. Vcelku konference měla určité slabiny (hlavně přeplněnost), ale byly tu i nepochybné klady; v neposlední řadě je to dobrá úroveň a předpoklad úspěšného vývoje mladých kádrů, které už v převážné většině opírají své závěry o dobrý a široký materiál a překonávají nedávné stadium apriorní dogmatičnosti.

Celý průběh konference bude podrobně zachycen ve zvláštním sborníku, který připraví k tisku VŠP Olomouc.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 2, s. 116-122

Předchozí Karel Hausenblas, Miloš Helcl: Zpráva o konferenci věnované vědeckému studiu soudobých jazyků

Následující Karel Hausenblas: Fráze s hlediska logiky