K českým překladům Karlova zákoníku

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

К вопросу о чешских переводах законика Карла IV / Traduction en tchèque du code Charles IV

Obecně se uznává, že zvláště pro poznání starších vývojových fází jazyka je velmi důležitá literatura překladová. Platí to jistě i pro studium staré právní terminologie. K významným dílům překladovým naší staré literatury patří i staročeské převody navrhovaného zákoníku Karlova Maiestas Carolina (MC). O latinském originálu zjistila právní historie, že patří k oněm památkám, v nichž jsou patrné, především po stránce výrazové, známky recepce římskokanonického práva.[1] Touto skutečností je dána jakási záruka, že latinský text není jen cizí formou zahalující český myšlenkový obsah, jak tomu u našich starých právních památek po stránce jazykové patrně namnoze je. Dále se v této souvislosti naskýtá otázka, do jaké míry se zmíněný fakt projevuje i v lexikální, terminologické stránce českého překladu. Abychom tuto otázku mohli posoudit, srovnáme některé termíny a lexikální jednotky doslovného českého překladu MC se zněním dochovaným v ostatních překladech tohoto díla. Jde o překlady neúplné, jejich poměr k latinskému originálu je mnohem volnější. Zvláště zaměříme srovnání na český výtah z Karlova zákoníku zvaný Statuta, jednak pro jeho význam a rozšíření v starém státě českém,[2] jednak proto, že představuje jakési standardisované znění Karlova zákoníku. Od latinského originálu se liší tím, že jeho znění podstatně zkracuje. Vynechává především obecné úvahy a je ve svém obsahu i jednotlivých výrazech mnohem prostší a konkrétnější. Úplný překlad MC byl otištěn Palackým,[3] ale jen do kap. 123 § 2 s poznámkou „ostatek chybí“ (Arch Č 3, 176). Zbývající část, jež dosud otištěna nebyla, jsem doplnil podle třeboň. rkpu (čl. 123 § 3—127). Na uvedeném místě otiskl Palacký také 38 kapitol překladu neúplného.

Právě českým překladům MC bylo dosud věnováno málo pozornosti. Historické práce se dotýkají těchto otázek jen mimochodem. Ani o době vzniku českých překladů není v odborné literatuře pověděno nic určitějšího. Palacký klade třeboňský rukopis úplného českého překladu MC do počátku 15. stol. (Arch Č 3, 67), o českém výtahu Karlova zákoníku, t. zv. Statutech, se připomínají zmínky k letům šedesátým 15. stol.[4] - přímo do doby Jiřího z Poděbrad klade Statuta F. Müllner.[5] Akad. Urbánek vidí možnou souvislost s českým zpracováním Statut již v listě z r. 1442.[6]

Je možné připomenout i to, že sám císař Karel IV. počítal s překladem aspoň některých částí zákoníku do češtiny a vybízel k němu: „… přikazujem … aby svrchupsané naše ustanovenie z pravého práva slovem od slova v obci … hlasem velikým čteno a řečí českú vykládáno bylo od písaře zemského“ MC 12. Zákoník sice nenabyl nikdy [152]pro odpor šlechty zákonné platnosti v našich zemích, ale je známo z dějin, že přesto nejedno jeho ustanovení bylo uskutečněno.[7]

Pokud jde o hodnotu českého překladu, vyslovil se o něm, pokud vím, jen Palacký v úvodu ke svému vydání. Český překlad v rukopise třeboňském kvalifikuje jako doslovný, otrocký. Všimněme si blíže otázky, jak a v jakém stupni se projevuje souvislost mezi českým a latinským textem v oblasti lexikální, zejména do jaké míry jsou na latině závislé jednotlivé typy pojmenování.

 

1. Nejhojněji jsou i v úplném českém překladě MC zastoupena slova odvozená, podobně jako v originálním znění latinském. Jde o případy odlučovánie MC 13 alienatio, dávnost MC 29 antiquitas, rušitel MC 29 violator. Tento typ je hojně zastoupen i ve Statutech, ale poměr českých ekvivalentů k latinskému originálu je zde (stejně jako i v případech jiných) mnohem volnější. Srov. na př. pán domu neb bydlitel MC 122 dominus vel incola domus v překladě doslovném, kdežto na paralelním místě Statut je užito prostě substantiva hospodář Stat. 105. Tímto konstatováním rozdílné překladatelské praxe není ještě řečeno, že Statuta mají ve všech případech češtější ráz. V této souvislosti můžeme připomenout, že spíše než v oblasti pojmenování selhávají české překlady v konstrukcích větných. Takové chyby vyvěrají i z nedostatečného porozumění latinskému textu, někdy dokonce z nesprávného čtení (binas constitutiones překládá živá ustanovenie MC 16). Je ostatně známo již z nejstarších pokusů o záznam našeho právního jazyka, že stránka terminologická byla vypracována dříve a snáze než umění zvládnout složitější větné celky.

Odborný jazyk, zvláště právnický, potřebuje i takové výrazové prostředky, které umožňují abstraktní, souhrnné, neurčitější vyjadřování nebo zachycení různých vztahů.[8] Bylo proto důležitým obohacením spisovného lexika, když takové výrazy vznikaly. V tomto procesu měl i český překlad MC významné místo. Lexikálně bohatá latinská předloha nutila českého překladatele vystihnout česky i takové pojmy a představy, které se v jiných dílech podobného druhu neuplatnily. Tak se v této věci liší úplný český překlad MC od výtahu ve Statutech, která hned v úvodě ohlašují opuštění mnoha latinských „okras“. Tím se rozumějí obecné úvahy a složitější formy vyjadřování vůbec. Srov. na př. v osobné tělesné drženie uvésti MC 61 in corporalem possessionem inducere, Stat 60 se vyjadřují konkrétně uvésti v dědiny; moc všelikakú … pánóm našim královstvie českého nad jich lidmi i nad jich zbožím … pójčujem, kromě příhod dolepsaných MC 84 exceptis casibus infra scriptis. Stat. 79 zase neuvádějí výraz shrnující („casus“), ale přímo konkrétně označují, oč jde: … pánóm pójčieme nad jich lidmi poddanými moci všelijaké … kromě života odjetie pro zlý skutek.

Jen zřídka nechá i úplný překlad některý výraz originálu nepřeložen; tak na př. na smrti MC 59 in mortis articulo: … dědictvie kterékoli na smrti … že by se dálo … Stat. 59: na smrtedlné posteli.

Pro některé výrazy úplného překladu MC jsem nenašel doklady z jiných památek: setkánie neb vyrčenie MC 3 contextus, bitba MC 33 caedes, neobyčej MC 30 abusus atd. Jako kolísání českých ekvivalentů za týž výraz latinský svědčí i tato okolnost o tom, že určité pojmy nebyly v našich právních textech ještě zcela zdomácnělé. Někdy ovšem vyplývá ojedinělost a neustálenost výrazů z toho, že jde o individuální překladatelské pokusy bez obecnější platnosti.

Mezi odvozenými slovy jsou zastoupeny některé kalky z latiny, na př. odsazenie MC 69 emancipatio; protivnost MC 52 controversia; zavázanie přísahy MC 29 vinculum juramenti; přisúzenie panské MC 104 adjudicatio baronum. Zato u slovesa očistiti [153]se (z obvinění) a u substantiv očista MC 82; 94 lze myslit spíše na tvoření paralelní v češtině i latině, srov. rus. очищение освобождение от долгов и недоимок (новг. купч. 14—15 в.)[9] a srbocharvát. očistiti se: Od ubojstva, ako nisu svedoci, osvajeni od njega ima se očistiti samodeset, najduć svojich porotniki, kako najbolje vi i more.[10]

Poněkud zvláštní skupinu tvoří staročeské názvy jednotlivých stupňů některých řízení zvláštních, na př. exekučního a pod. Zde totiž jen těžko rozhodneme, je-li prvotní pojmenování české nebo latinské. Jasná je celkem situace u starobylého termínu ohřeb, označujícího speciální případ instituce vdání. Tento termín se vyskytuje pravidelně v české podobě i v latinském kontextu, také v originále osnovy Karlova zákoníku (MC 125 § 3). Překladatel však už výrazu nerozumí, pokládá jej za německý a vykládá jej podle latinského textu (na uv. místě). Zde jde nepochybně o slovo domácí a starobylé, srov. strus. ograbiti,[11] razgrablenije.[12]

Obtížnější je rozhodnutí u výrazů typu zvésti, vzvésti inducere, (o)panovati dominare, odhádati taxare MC 121, § 1—3; Stat. 104. Význam ‚taxare‘ bývá také vyjadřován slovesy pošacovati, šacovati MC 121 § 3 přejatými z němčiny.[13] Také některé jiné z těchto termínů mají paralelu v němčině: an-leite Einsetzung eines um Schadenersatz klagenden in des Beklagten Güter,[14] vronunge missio in bannum Vermögensbeschlagnahme zur Befriedigung fiskalischer Ansprüche,[15] ba i v srbocharvátštině: navod in-(tro)missio in bona (V. Mažuranić I, 726). Patrně jde o slova mladšího původu.

 

2. Dalším častým typem pojmenování je v našich překladech sousloví. Zde se většinou těsněji přimykají k latinskému znění typy póhon učiniti MC 120 § 1 citationem facere (střídá se s jednoslovným pohnati MC 118 citare), spravedlnost vésti MC 58 justitiam colere a radu dáti MC 33 consilium praestare (střídá se s raditi MC 34 consilium praestare). Někdy jsou české výrazy proti latinským bohatší o jeden člen nebo o členy dva; vzniká tedy typ pravdu svú i právo vésti a konati MC 117 proti latinskému jus suum prosequi. Dotýkáme se zde jevu známého ze středověkého právního jazyka latinského i německého, totiž t. zv. vícečlenných formulí.[16] Na rozvoj tohoto vyjadřování působila jistě snaha o explicitní styl, plné a přesné vyjádření myšlenky, po případě i snaha o zvýšení názornosti. Jako jiní autoři právních spisů přejal i překladatel MC tento způsob vyjadřování a uplatnil jej mnohdy nezávisle na textu latinském.

Často bývají i jiné rozdíly mezi typem pojmenování českého a latinského: dánie preč MC 17 alienatio (MC 13 má však jednoslovné odlučovánie v témž významu). Podobně lotrovský běh MC 28 latrocinium; milosti dánie MC 14 indultum; právem poslúpného ščedie MC 13 jure successionis; pověst zlá MC 28 infamia.

Důvod tohoto částečně změněného překladatelova postupu spočívá v tom, že k vyjádření abstraktních a dosti neobvyklých pojmů používal běžných slov české slovní [154]zásoby (dánie, běh, ščedie, pověst). Aby tato slova vystihla příslušný speciální význam, bylo je nutno zpřesnit. Stalo se to pomocí přívlastku shodného (zlá pověst, běh lotrovský, poslúpné ščedie) nebo neshodného (milosti dánie), po případě i slovem neohebným (dánie preč). Že tu šlo o pojmy ne dost běžné, je vidět i z toho, že se jim prostší stylisace, jak ji představuje paralelní text Statut, namnoze vyhýbá. České sousloví za latinské pojmenování jednoslovné najdeme i v některých případech jiných: lékařská pomoc — remedium MC 15, ač existovalo jednoslovné označení lék, lékařstvie …

Nepochybný vliv vyjadřování latinského můžeme vidět v sousloví listy odevřené MC 40 literae patentes. Touž představu zachycuje i výraz zřetedlné listy MC 53, ovšem nezávisle na znění latinském. Za kalky můžeme pokládat i případy jako hotové penieze MC 31 parata pecunia, podstúpiti súd najvyšší MC 95 subire supremum judicium (najvyšší súd trpěti Stat. 84), súd osobný MC 103 personale judicium (Statuta opisují: pakli se dotýče života 91). Sem patří také výrazy větší, menší ve významu „výše nebo méně vysoko postavený ve společnosti, urozený“ a pod. (Tak rozlišuje náš překlad člověka urozeného větčího neb menšího pokolenie MC 91 majoris generis vel minoris, mluví o menších komornících MC 118 minores camerarii a pod. (srov. též úředníci menší O Dub 44, úředníci pražští větší Řád Zem 60).

Naproti tomu případy jako obracovati něco na své potřeby MC 57 verti in utilitates proprias, vložiti do desk zemských MC 59 ponifacere ad tabulas terrae budeme raději pokládat za výrazy domácí, srov. sch. obraćati (zemlju) na crkvenu potribu Mažuranić 785, doklad z r. 1375) a pod.

Již z uvedených příkladů vidíme, že pro pojmenování nových nebo méně obvyklých pojmů a představ se používalo i v jazyce starém často hotových, dávno existujících jazykových prostředků. Pro novou funkci byly jen různě přizpůsobovány, nezřídka i vlivem jazyka cizího.

 

3. Zvláštním případem takového přizpůsobování jsou také sémantické kalky. Máme-li na př. ve staré češtině slovo kostel ve významu „chrám“ i „církev“ (po případě její správní jednotka „diecése“), lze si tento druhý význam sotva vyložit bez vztahu k latinskému ekvivalentu ecclesia, který označuje „církev“ (po případě „diecési“) i „chrám“, kdežto kostel z latinského castellum ukazuje svým původem pouze na význam „chrám“;[17] srov. v naší památce: když by kostel pražský a stolice arcibiskupova tu chvíli prázdná byla (neúplný překlad podle rkp Musejního II D 3 fol 299 b) tunc forte ecclesiae pragensis sede vacante …

Sloveso stvořiti nabývá vlivem latinského creare i významu »ustanoviti, zvoliti na úřad«: písař od desk přísežný, snad jsa publice stvořený Stat. 40 auctoritate creatus. Ovšem sloveso stvořiti mělo ve staré češtině širší význam než dnes, užívalo se ho i ve spojení stvořiti žalobu, stvořiti křik atd. (podle Gebauerova materiálu staročeského oddělení Ústavu pro jazyk český).

Latinský termín bona mobilia tlumočí náš překlad slovy statek movitý MC 106, zbožie movité MC 72. Stat. užívají označení nábytky Stat. 94, sbožie svrchnie Stat. 69. U starobylého slovanského adjektiva movitý, stsl. imovitь pro lat. dives jde opět o sémantický posun, a to vlivem podobně znějícího výrazu latinského movere; tím nabývá toto adjektivum významu „pohybný, přenosný, beweglich, mobilis“ (podle Gebauerova Slovníku).

 

4. Dalším typem pojmenování jsou slova se změnou gramatického charakteru, v našem textu hlavně substantivisovaná adjektiva. Je známo,[18] že po [155]stránce významové sem patří zvláště názvy osob podle povolání a stavu, vlastností, jména znamenající poplatky a dávky, některá jména vlastní atd. V překladě zákoníku Karlova jsou tyto typy celkem nečetné, především jde o názvy osob naznačených kategorií. V některých případech pozorujeme shodu mezi pojmenováním latinským a českým … žádný hájný náš MC 50 nullus ex silvanis nostris; poddaný aneb jiný žalující MC 42 subditus vel querelans, … pro věrné naše těm lesóm přísediece MC 49 fideles nostris silvis ipsis convicinos.

Proti případům, v nichž substantivisovaného adjektiva použito bylo, stojí jiné, kdy se překladatel adjektivu nebo adjektivisovanému participiu vyhnul, ačkoli forma originálu je nabízela. Český překladatel zde užil odvozeného substantiva nebo sousloví: zástupce MC 92 substitutus, psanec MC 21 proscriptus, zlostník MC předml. scelestus, v obecném miestě MC 24 in publico, jsú-li které budúcie věci MC předml. si quae sunt futura. V některých případech je latinský adjektivisovaný tvar vyjádřen dokonce větným opisem: ten, ktož by prohrál MC 30 victus. Podobné opisy nejsou ovšem omezeny jen na substantivisovaná adjektiva, srov. ten, ktož je vyhrál MC 30 victor; strana, kteráž svítězila MC 125 § 6 pars victrix … Důvodem této pestrosti mohly být terminologické rozpaky; výrazů victor, victus je užito o hře, ne o boji nebo o procesu. Jindy mohla být důvodem tendence po uplatnění paralelního označení: „Strana, kteráž svítězila“ se staví proti „straně, kteréž na duovodu sejde“ MC 125 § 6.

Pokud jde o poměr těchto substantivisovaných typů k vyjadřování latinskému, jeho vliv tu jistě byl, ovšem sotva jej můžeme pokládat za jediného rozhodujícího činitele. Vidíme, že substantivisaci odolávaly především vžité názvy jako psanec, zástupce, ale neuplatnila se zcela důsledně ani v případech jiných. Takové substantivisované typy jsou známy i z jiných jazyků slovanských i neslovanských, a to i z těch, kde hlubší působení latiny sotva můžeme předpokládat: strus. правый nevinný, виноватый provinilec (z 1. pol. 15. stol.),[19] podobné typy jsou i v srbocharvátštině.[20] Substantivisovat adjektivum složené je možno i v litevštině,[21] sotva lze tedy tyto případy vysvětlovat jen cizím vlivem. I takové případy, kde shoda mezi podobou českou a latinskou vypadá dost přesvědčivě, mají někdy paralelu na př. v ruštině, srov. pohnaný — citatus s rus. typy обвиняемый, подсудимый — obžalovaný.[22]

 

5. Jiným takovým úsekem, který ukazuje, že cizí prvky v našich překladech nejsou příliš výrazné, je otázka slov přejatých. Jejich počet je v překladech MC poměrně neveliký. Z výrazů původu latinského sem náleží některá pojmenování týkající se světské i církevní organisace a pod., na př. komora (do královy komory neb pokladnice MC 13 ad regiam cameram sive fiscum …) a výrazy odvozené komorník MC 118 camerarius … Podobně konšel MC 115, Stat. 101 consul; summy peněz MC předml. pecuniarum summae; písař publik MC 40 notarius publicus, Stat. 40 písař … jsa publice stvořený.

Sem patří i názvy církevních hodností jako (arci)biskup MC 17, prelát MC 17, opat, probošt, převor MC 114.

Za přejaté subst. persona Stat. 81 má úplný překlad domácí slovo osoba MC 90, za sekta Stat. 5 mívá rota: roty kacieřóv MC 5; toto slovo je ovšem také cizího původu.

Šlo v těchto případech patrně vesměs o slova v staré češtině docela běžná, která nijak nerušila domácí jazykový ráz našich překladů.

[156]Charakterističtější jsou pro český překlad MC, zvláště pro jeho úplnou versi, ony případy, kdy se český překladatel pokouší vyjádřit česky i výrazy dnes zdomácnělé nebo mezinárodní: spósob MC 56 forma, přihledač MC 4 inquisitor, mohutní lidé MC 33 magnates, hradodrže MC 23 castellanus, změtenec MC 2 saracenus. Někdy se uchyluje k volnému vyjádření termínu latinského: obrátiti do královské komory MC 32, připadnúti do královy komory Stat. 32 confiscare regiae camerae. V připomenuté tendenci, která se projevuje i v tom, že spolu se slovem přejatým bývá v českém překladě uváděno i pojmenování domácí, můžeme vidět jistý rys puristický a novátorský, který připomíná slovníky Klaretovy.

Na druhé straně vyskytuje se v našich překladech i jistý počet slov původu německého, jednak v běžné slovní zásobě, jednak i mezi termíny: haupman zemský obecný MC 41 capitaneus generalis, ve Statutech 41 kapitán obecní; hofrichter MC 43 iudex curiae, Stat. 43 dvorský sudí; od rychtáře neb od sudieho MC 125 § 1 a judice; koštovati neb pokúšeti MC 3 examinare; kniežetinú řečí nemá žádný tištěn ani hyndrován býti MC 82 non debet artari. V Statutech najdeme na př.: mocí a kvaltem 29, nález a ortel 42, háky 51 (= prsty), hynšt 89 atd.

Také některé z domácích ekvivalentů za výrazy latinské mají německé paralely: nadpis MC předml. oberschrift, titulus; protivnost MC 52 widderwertigkeit, controversia; kostelník MC 3 kircher(herre), kirch(e)ner, ecclesiasticus.[23]

Nemuselo jít vždy o vliv jazyka německého, podobné výrazy mohly vznikat spíše paralelně v češtině i v němčině podle latinského vzoru.

Německé prvky v lexiku (na rozdíl od údobí staršího) je možno zaznamenat již v díle Ondřeje z Dubé (B. Havránek, Vývoj 31) a naše překlady ukazují, že tato tendence trvala dále, ba ještě sílila. Dálo se tak bezpochyby v důsledku pozvolného pronikání českého živlu národního do míst zasažených velkou kolonisací cizí.

Na druhé straně zase nebyl patrně tento vliv cizojazyčného prostředí, aspoň pokud jde o naše překlady, tak hluboký, jak by se snad mohlo zdát na první pohled. Ve srovnání s jinými díly soudobými nebo i pozdějšími můžeme v této souvislosti připomenout vedle uvedené již snahy počešťovat cizí pojmenování i nedostatek některých výrazových prostředků cizího původu, v té době patrně docela běžných. Tak nejsou v našem překladě latinská slova označující schematický postup výkladu jako item, alias, utpote a j.; přibližně v téže době se objevují na př. v Aktech koncilu kostnického.

Také se aspoň v úplném překladě MC nevyskytuje na př. slovo mord (tehdy již dosti rozšířené), nýbrž užívá se v tomto významu substantiva vražda MC předml., bitba MC 33.

V úvaze o cizích vlivech nelze pominout působení biblického jazyka a slohu. Latinský originál má množství citátů a parafrází z bible ve shodě s teologickým vzděláním autorovým. Tato skutečnost se projevuje i v českých překladech, zvláště ovšem v doslovném převodu úplném. Najdeme v něm nejednu slovní shodu s českými texty biblickými. Tím nabývá tento překlad osobitého rázu, který není docela běžný v jiných textech právnických. Sem patří mimo jiné počty učiniti Stat. 74: pakli by jemu (měšťan svému dosavadnímu pánu) počty učinil a z vin vyšel Stat. 74 — srov. učini s nimi (pán se služebníky) počet BiblDrážď Mt 25, 19; túž měrú bude jim (úředníkům) odměřeno, kterúž sú jiným měřili MC 24 (= L 6, 38); každému bez přijímanie osob plně spravedlnost činiti a vésti MC 22 (= 1 P 1, 17) a j.

Sem můžeme zařadit i výrazy typu příležěti (adjacere): zboží a práva všeliká, kteráž [157]příležie a přísedí k mezem královstvie MC 32 bona et iura quaecunque sistentia infra limites regni. Také toto sloveso je doloženo ze staročeského textu biblického.[24]

 

6. Pokud jde o stupeň cizích vlivů, neliší se ničím podstatným od jiných oblastí slovní zásoby našich překladů ani typy slov složených. Vedle starobylých kalků typu všemohúcí, milosrdenstvie je tu i typ svatosvatý úplně se shodující s latinským sacrosanctus. Poněkud nápadný je výraz hradodrže (castellanus). V jazyce se neujal, přimyká se však k typu světlonošě doloženému již v staročeštině. Slovo hradodrže má blízkou paralelu v německém burc-(be)-hüeter[25] a latinském municeps. Případy jako jednostajenstvie ukazují, jak silná byla tendence k tvoření abstrakt v právním jazyce i tam, kde pro to nebylo opory v latinském textu. Tato tendence je známa i z jazyků jiných a vyvěrá z toho, že při vyjadřování složitějších myšlenkových vztahů bylo nejednou třeba pojímat i vlastnosti a děje jako substance.

Celkově můžeme hodnotit slovní zásobu našich překladů se zřetelem k cizojazyčnému originálu asi takto: České překlady vykazují nepochybné latinismy, které se však projevují ve větší míře a rušivěji v oblasti větné konstrukce než v oblasti terminologické. Lexikálně bohatý a složitý text latinský působil na české překlady i jinak, kladně: Pomáhal obohacovat českou slovní zásobu především v oblasti tvoření výrazů abstraktních, přispíval k vypracovávání lexikálních prostředků synonymních a k střídání různých typů pojmenování (na př. jednoslovných a sousloví a pod.). Nutil překladatele k hromadění výrazů, z něhož potom mohla vzejít významová specialisace. Některé výsledky tohoto procesu se už objevují v této době nebo o něco později. Srov. na př. slovo věřitel, kalk podle creditor, za starší významově nerozlišené dlužník — debitor i creditor,[26] objevuje se rozlišování pójčiti — zapójčiti, kdežto v starší době byla pójčka — commodatum i mutuum bez rozlišení.[27]

Zdá se, že latinský text přispěl také k jisté intelektualisaci jazyka, k zatlačení výrazových prostředků emocionálních. Tak na př. proti slovesu vystrčiti, jehož užil Ondřej z Dubé oslovuje českého krále (svolaje pány, kažiž jim to čísti a činiti a ustanov, své úředníky vystrčě z rady O Dub 9) má překlad MC výrazy objektivnější povahy: (úředníci) svobodnú vždycky královskú vuolí buďte bořeni, měněni nebo vedlé zaslúženie ponecháni MC 18 cassentur atque mutentur … Víme, že proti slovu vystrčiti brojí v 16. stol. Blahoslav jako proti výrazu nedůstojnému biblického textu.[28]

Podobně je tomu i s ekvivalenty latinského stuprare: násilím podáviti, násilé učiniti, porušiti MC 94 stojí proti emocionálnějším výrazům v díle Ondřeje z Dubé (hanbu učiniti, poraziti v kep O Dub 28), srov. hanba ženská v knize Rožmberské (74) a pod.

Pro staročeské překlady nebyly však rozhodující jen vlivy cizí. Podle výslovného prohlášení v úvodní části osnovy Karlova zákoníku šlo v MC především o kodifikaci psaných i zvykových práv starších, o jejich doplnění a utřídění. Je tedy třeba počítat i zde s domácí tradicí právní i jazykovou. Již tímto navazováním na tradici práva domácího je dáno, že se v zákoníku m. j. projevují v latinském textu i některá bohemika, jak to pozorujeme v našich latinsky psaných právních textech od nejstarších dob. [158]Zde to jsou na př. kmetones MC 42, vladykonem MC 80, popravczones MC 102, ohrzyeb MC 125 § 3, czudarii MC 7, czuda Stat. 17 a pod. Že i obsah recipovaných termínů je čistě domácí, zdůrazňuje i právní historie (J. Hobzek, op. c. s. 10). Tato spojitost s tradicí domácí, kterou prozrazuje i latinský text, je u českých překladů tím přirozenější. Vysvitne lépe, srovnáme-li překlad MC na př. s textem Officia circa tabulas terrae.[29] Objeví se některé shody dosti výrazné, na př. starobylý termín jistec — actor MC 123 § 3, Off 31, vinný, vinník — reus MC 123 § 1, Off 31, pohoršiti právu svému MC 120 § 3 cadere a causa; Off 77 praejudicare juri suo; ohraditi se právem Off 37 munire, ohrazovati právem MC 33 vallare a pod. Na základě takových shod bychom mohli usuzovat nejen na spojitost překladu MC s českým právním prostředím a s jeho tradicí, nýbrž i na souvislost s deskami zemskými, s nimiž je spjato také Officium.

Na druhé straně nelze klást překlady MC (zvláště to platí o překladu úplném) tak docela na stejnou rovinu s ostatními soudobými právními památkami domácími. Nesmíme na př. zapomínat na to, že ne všechny české výrazy našich překladů byly skutečně obecně užívané, někdy šlo jen o individuální překladatelské pokusy. Přes tyto výhrady je však, myslím, nepochybné, že české překlady MC patří i po stránce terminologické v podstatě k našemu domácímu vývoji.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 3, s. 151-158

Předchozí Josef Filipec: Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce (Na materiále jednojazyčných slovníků)

Následující Eva Tlustá: K substantivisaci adjektiv v češtině, zvláště v starším období spisovného jazyka