Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce (Na materiále jednojazyčných slovníků)

Josef Filipec

[Články]

(pdf)

Лексикально-семантическая структура слова — центральный вопрос лексикографической работы / Formation lexico-sémantique de l’acception — problème crucial du travail lexicographique

[*]Thema referátu je vědomě omezeno na otázku lexikálně sémantické výstavby hesla jednak proto, že je to ústřední otázka lexikografické práce, zvláště vhodná k tomu, aby informovala o této práci i nelexikografy, jednak proto, že tato otázka souvisí s dalšími a obecnějšími otázkami lexikografickými a lexikologickými i obecně linguistickými. Referát si klade za cíl ukázat strukturu hesla v souvislosti s otázkami pojmoslovnými (1 A, B), s otázkami lexikálních jednotek a jejich významu v kontextu i mimo něj (1 C—G), v souvislosti s otázkou polysémie (2) a konečně ve vztahu slova k ostatním prvkům slovní zásoby (3). I při tomto omezení je možno problematiku a její řešení jen naznačit, a to nejen pro komplexní povahu všech lexikálně sémantických skutečností, ale i pro komplexnost souvislostí mezi nimi.

Tato práce vznikla na základě zkušeností získaných prací na akademickém Příručním slovníku jazyka českého a na třídílném slovníku jazyka českého (zatím hotov první svazek), na základě vlastního zkoumání, zvláště v úseku sémantiky a stylistiky, z kritického studia domácí i cizí literatury a z kolektivních diskusí v Ústavu pro jazyk český. O většině těchto otázek se u nás dosud v dostatečné míře nebo vůbec nemluvilo, na př. otázky obecného pojmosloví, otázky významu a kontextu, lexikální abstrakce, jakož i otázky systému nebyly předmětem ani důkladné jinak starší studie Získalovy (viz pozn. 40), ani nebyly na programu lexikografické konference v Bratislavě r. 1952 (Lexikografický sborník, Bratislava, 1953).

 

1

A. Nejdříve vymezíme základní a nejdůležitější pojmy a termíny, s nimiž budeme pracovat. Otázky pojmoslovné jsou důležité i pro vypracování metody zkoumání a spolu s otázkami terminologickými, otázkami vhodnosti, jednoznačnosti a přesnosti jednotlivých termínů, které byly už v historii sémantiky příčinou nejednoho sporu, mají dosah pro samu podstatu daného vědního úseku.

O poměru lexikografie a lexikologie promluvil na konferenci ve svém úvodním referátě akademik Bohuslav Havránek, který tyto otázky shrnuje souborně s hlediska teorie i praxe.[**] Lexikografie[1] je jazykovědný úsek, který podle jistého postupu [130]zpracovává lexikální jednotky, slova a slovní spojení v jednotlivá hesla a sestavuje z nich slovníky různých druhů a typů. Základním druhem je jednojazyčný abecední slovník výkladový, z něhož vycházejí slovníky ostatních typů,[2] tak na př. slovníky dvojjazyčné nebo slovníky onomasiologické, ať už typu věcného nebo pojmového, jejichž problematika také souvisí s naším thematem.

U každého druhu slovníku rozeznáváme několik typů. Typ slovníku je ovšem určen cílem slovníku, výběrem hesel a způsobem jejich zpracování, nikoli jen formálně, na př. rozsahem, jak by se zdálo podle známého dělení Ožegovova na slovník velký, střední a malý.[3] U výkladového slovníku jednojazyčného považujeme za hlavní typy, přidržujíce se pojetí Ščerbova, typ akademický nebo normativní, ovšem s nedogmatickým pojetím normy, a typ informativní.[4] I tyto typy ovšem mají své varianty. Akademický typ spíše popisný představuje u nás Příruční slovník jazyka českého; střední slovník, připravovaný v Ústavu pro jazyk český, bude představovat smíšený typ informativně normativní. Informativnost se v něm projevuje zřetelem k t. zv. pasivní slovní zásobě,[5] t. j. úsilím zachytit slovní zásobu klasiků a do značné míry i odbornou terminologii.[6]

Jedním z nejdůležitějších činitelů rozhodujících o druhu a typu daného slovníku je právě výstavba hesel. Heslem rozumíme slovo-abstrakci, linguisticky určené, zpracované a charakterisované, a to způsobem, který je nejvhodnější pro druh a typ daného slovníku. Výstavba jednotlivých hesel je, jak ukážeme dále, specifická, ale odpovídá obecným zákonitostem, jejichž postižení je úkolem lexikologie. Za současného stavu bádání buduje tyto zákonitosti promyšlená a linguisticky poučená práce lexikografická, která vlastně představuje, jak o tom mluvil už akademik Havránek, nezobecněnou lexikologii.[7] Pokusíme se nyní postihnout cestu k těmto zákonitostem na úseku, který jsme si thematicky vymezili.

 

B. Všimneme si především skutečnosti, že lexikální jednotky (slova) existují dvojím způsobem, a to jednak v kontextech — a v této podobě jsou dána také lexikografovi, totiž v citátech, získaných excerpcí —, jednak též jako lexikální abstrakce, které se v těchto kontextech, v konkrétních užitích, realisují.[8] Než doložíme tato tvrzení, vymezíme dříve ještě některé hlavní pojmy.

Slovem rozumíme formálně-významovou jednotku jazyka, začleňující se oběma svými složkami do vztahů s jinými jednotkami a realisující se plně v společenském styku.

Formální stránka slova zahrnuje jednak jeho formu zvukovou a grafickou, jednak stránku gramatickou, a to morfologickou a syntaktickou, jednak stránku [131]slovotvornou. Od stránky gramatické při lexikální práci abstrahujeme, ovšem to neznamená, že bychom k ní nepřihlíželi vůbec a chápali slovo mimo oblast gramatiky. Lexikologický úsek zabývající se tvarovou stránkou lexikálních jednotek můžeme označit jako tvarovou lexikologii („morpholexicologie“).

Vztah lexikologie a nauky o tvoření slov (jako části syntagmatiky) je stále předmětem zájmu linguistů a na konferenci se ho týkaly též referáty Ivana Poldaufa a Miloše Dokulila.[*] Domníváme se, že do lexikologie zasahují ty slovotvorné zákonitosti, které se týkají konkrétních lexikálních jednotek a vztahů mezi nimi (o těchto vztazích v části 3). Oblast nauky o slovním tvoření však je ovládána specifickou abstrahující činností (abstrakcí), odlišnou od abstrahující činností lexikální (o abstrakcích viz dále zvláště 1 F).

Poznámka: I v oblasti tvoření slov máme obdobu postupu sémantického a onomasiologického, o nichž mluvíme dále, podle toho, určujeme-li na př. různé významy jisté přípony nebo zjišťujeme-li, kterými slovotvornými prostředky se jistý význam vyjadřuje. Svědčí tedy o neujasněnosti, prohlašují-li někteří jedněmi ústy, že nauka o tvoření slov je součástí lexikologie a že páteř lexikologie tvoří teorie pojmenování, a týmiž ústy žádají studium různých významů každého suffixu (tedy postup sémantický).

Nauka o tvoření slov vytváří řady slovotvorných prostředků, na př. -tel, -atý, -ovka, -ík, -ek, -íček atd. Lexikologii jako nauku o lexikálních jednotkách zajímají konkrétní jednotky této řady, tedy učitel ve vztahu k učiti a p. Jestliže se však taková slovotvorná určení nekryjí s určeními sémantickými, — a to bývá dost často u druhotných významů slov mnohoznačných, ale i u slov jednoznačných (viz dále na př. ležatý, 1 C) — pak vidíme názorně, že se oblast tvoření slov a lexikologie rozchází.

Vedle formální stránky má slovo (lexikální jednotka) také stránku významovou. Význam slova je odraz skutečnosti nebo jejích vztahů v našem vědomí (nebo zprostředkovaný naším vědomím), který je v historicky podmíněném a nutném vztahu s formou (F—V) — tento vztah můžeme označit jako interní vztah jazykový —, dále ve vztazích s významy jiných slovních forem: externí vztah jazykový — a ovšem ve vztahu s mimojazykovou skutečností: externí vztah mimojazykový.[9]

Sémantiku (sémasiologii) chápeme jako linguistický úsek, který postupuje od formy k významu a zabývá se otázkami významu a významových vztahů lexikálních jednotek, zvláště slov. Má tedy sémantika vlastní metodu a nelze na ní uplatňovat jen a za každou cenu metodu vypracovanou v jiných úsecích linguistických, na př. metodu isomorfismu, t. j. paralelismu mezi plánem fonickým (formálním) a sémantickým, jak to navrhuje na př. Kuryłowicz[10] a někteří formální [132]linguisté, přehlížejíce kvalitativní i kvantitativní rozdíly mezi lexikálními jednotkami a fonémy (formami). (Těchto otázek se dotýkáme ještě v závěru.)

Opačně než sémantika, t. j. od významu k formě,[11] ale skrze jednotlivé formy-významy, postupuje onomasiologie (teorie pojmenování, Bezeichnungs - též Benennungslehre), kterou chápeme jako linguistickou metodu za současného stavu bádání podřízenou sémantice. Jestliže dnes není dosud dostatečně propracována sémantika, platí to tím více o onomasiologii. I pozoruhodná jinak kniha Bruna Quadriho,[12] shrnující dnešní vědomosti o tomto úseku, svědčí o tom, že onomasiologie je důležitým vědním úsekem budoucnosti. Dosud není propracována otázka její náplně a jejích metod a máme vlastně jen jednotlivé materiálové příspěvky, zvláště jazykově zeměpisné a především „věcné“, a dále jednotlivé onomasiologické slovníky (viz pozn. 51, 52). Sémantika a onomasiologie přecházejí v praxi často navzájem do sebe a jsou komplementární. Takto pojatá sémantika a onomasiologie tvoří hlavní, obsahovou náplň lexikologie. Přestupují ovšem její oblast, zasahujíce i do ostatních plánů jazyka, a lexikologie se týkají jen potud, pokud jde o otázky projevující se na lexikálních jednotkách.

 

C. Nyní budeme sledovat slovo s hlediska kontextu. Tím ovšem naprosto nechceme popírat, že jsou slova dána především jednak svým vztahem k mimojazykové skutečnosti, jednak vztahem k jiným lexikálním jednotkám a k celému lexikálnímu a jazykovému systému (o tom dále). Považujeme však za nutné rozlišovat mezi podstatou slova a jeho významu a dvojím způsobem jeho existence, totiž existencí v kontextu (užití slova) a v isolovaném postavení (lexikální abstrakce).

Kontext je jazykový a situační.[13] Situační kontext bývá důležitý pro určení významu lexikálních jednotek zvláště v některých životních situacích, v kterých vystačíme bez dotvořeného jazykového sdělení (hovor), nebo tehdy, je-li kontext jazykový náznakový, schematický, jako na př. v dramatech. Důležitější je však pro nás kontext jazykový. Rozumíme jím souvislou řadu lexikálních jednotek, která odpovídá jisté situaci a v které jsou jednotlivé jednotky jazykově v dostatečné míře určeny. S tímto kontextem se potkáváme především v projevech psaných a v jazyku literárních děl. Pokud jde o Kuryłowiczovo rozlišování kontextu syntaktického a sémantického, jistě plodné, přihlížíme zde především ke kontextu sémantickému, kdežto otázku kontextu syntaktického považujeme za otázku gramatickou.[14]

Kontext postačující k dostatečnému určení lexikálních jednotek je minimální kontext. V akademickém typu slovníku jde veskrze o citáty mající funkci dokumentu, v slovnících jiných typů bývají místo citátů pružnější, ale méně (někdy i ne[133]postačitelně) určená slovní spojení, která dokreslují, blíže určují a konkretisují heslové slovo jako jeho doklady nebo exemplifikace.

V začátečním úseku lexikografické práce jde o pozorování téhož slova v různých kontextech, při určování významu slova pomocí synonym, antonym a pod., pak jde o zkoumání různých slov v týchž kontextech.

Obojí tento pracovní postup se zakládá na tom, že slovo i kontext uvádíme ve vzájemný vztah a vytváříme z nich sémantický celek, s jehož hlediska určujeme význam slova a jeho specifičnost. Právem můžeme v těchto postupech spatřovat obdobu experimentu, o kterém psal Ščerba.[15] Ovšem ani Ščerba nevylučoval, že se lexikograf může vedle toho opřít o vědeckou a kontrolovanou analysu vlastního nebo cizího jazykového povědomí, zvláště pracuje-li se současným materiálem, s živým jazykem.[16]

Uvedené pracovní postupy se slovem v kontextu jsou možné na základě jistých evidentních vlastností slova, a to pokud jde o jeho stránku formální i obsahovou. Jsou to jednak jeho opakovatelnost a totožnost, jednak jeho oddělenost a celkovost vzhledem k slovům sousedním, ke spojením slov a teoreticky vzhledem k částem slov.[17] Z těchto otázek je pro nás zde důležitá zvláště otázka totožnosti a variability slova. Pozorujeme-li tutéž slovní formu v různých užitích, zjišťujeme, že je buď jednoznačná, nebo mnohoznačná (o mnohoznačnosti dále). Pozorujeme-li slovo v stejném významu a v různých jeho užitích, zjišťujeme, ať už je nám slovo předem významově jasné nebo ne, na základě analysy významových znaků, které tvoří obsah významu, že některé tyto znaky se stále opakují a jsou všem užitím společné, jiné se různě mění.

Tak na př. v jednotlivých užitích slovesa hnáti, jejichž významová totožnost je dána hlavními významovými znaky, všem užitím společnými, nastává pohyb významových znaků vedlejších. Tyto znaky pozorujeme zvlášť názorně v takovém užití, v němž můžeme význam slovesa hnáti explicite vystihnout pomocí významově specifikujících předponových odvozenin téhož slovesa. Na základě těchto rozdílů mohou vývojem vzniknout samostatné, odchylné významy slova:

hnáti (koho, co) uvádět, nutit do pohybu, obyč. rychlého: h. koně, ovce na pastvu, vojáka skrze pračata; h. nepřítele pronásledovat, stíhat; h. slepice na dvůr vyhánět; h. kluka s pohovky zahánět; h. zatčeného puškou strkat, popohánět a p.

Posuzováním závažnosti významových znaků přicházíme k rozlišení znaků hlavních a znaků vedlejších, které tvoří intelektuální, nocionální významový komponent. Důležitou nebo i převládající součástí významu však se může stát také složka expresivní. (O expresivitě měl na konferenci diskusní příspěvek J. Zima[*]; uvedeme zde tedy jen tolik, kolik je zapotřebí pro další souvislost.)

Expresivní složka má různé psychologické kořeny a bývá, pokud neplyne jen ze situační souvislosti, odrazem jistého, zvláště subjektivního hodnocení skutečností, které však může být v jisté době příznačné i pro jazykový kolektiv, a může tedy [134]nabýt i funkce společenské a společensky sdělné. Tato složka zastupuje významový znak, často latentní. Vidíme to na př. u slov, v jejichž základním významu je znak zvýšené intensity:

děsný příd. 1 budící, vyjadřující děs, hrozný, strašný, děsivý 2 ob. expr. velký (žízeň, horko, hlupák …) 

	1 děs —	velký			strach
			↓			↓
	2	expr.			velký

Expresivní složku však nelze ztotožňovat s významovými znaky, protože se obojí navzájem kvalitativně liší. S kritickým přihlédnutím na př. k stanovisku Erdmannovu, Wellanderovu, Sternovu, Siebererovu[18] je třeba si uvědomit, že význam tvoří vždy celek, vzhledem k němuž jsou jednotlivé složky sekundární, že tyto složky nejsou neměnné, nýbrž variabilní, že hranice mezi nimi jsou plynulé a že intelektuální, po případě expresivní složka může význam ovládnout.

Užitečnou metodou zjišťování expresivních příznaků lexikálních jednotek je jejich konfrontace v rámci synonymických skupin a řad jednak se synonymem bezpříznakovým, neutrálním, pojmovým, jednak navzájem:

ústa — expr. pusa, zdrob. expr. pusinka, ob. expr. chlebárna, zhrub. huba, vulg. kušna, morda, tlama, rypák a j.

mluvit — povídat, rozmlouvat, rozprávět, hovořit, hanl. tlachat, plácat, ob. zhrub. kecat, žvanit, vulg. cancat, kušnit a j.

krcálek (malý mlýn) — hanl. drncálek, drnčák

Tento pohled na význam slova svědčí zároveň pro to, že význam nemůžeme ztotožňovat s pojmem v logickém smyslu toho slova. Jsou pro to i důvody jiné, na př. skutečnost, že význam a pojem mají stejný rozsah, ale nemusí mít stejný obsah, na kterou poukazuje logik Gorskij.[19] Toto pojetí ovšem nevylučuje, že v některých případech mohou být význam slova a pojem totožné.[20]

Z tohoto pohledu na význam slova vyplývá, že není vždy nutné určovat význam jako jazykovou skutečnost jen výčtem hlavních znaků, jak se to někdy požaduje. Nemíníme popírat, že jednota, stálost a operativní schopnost významu je zaručena především hlavními významovými znaky, na druhé straně však je nepochybné, že v lexikografické praxi běžně a bez námitek určujeme i významovou složku expresivní, určujeme význam synonymy, z nichž některá bývají příznaková, a můžeme jej tedy určit navíc i některým z vedlejších znaků, které jsou pro charakteristiku významové oblasti slova závažné.

[135]Rozdíl mezi odborným a neodborným, běžným pojetím významového určení je zvláště patrný u některých botanických a zoologických názvů:

chrpa — rostlina s modrými n. fialovými (zř. žlutými) květy v úborech s vejčitým zákrovem: … oči jako chrpy modré. Odborné pojetí botanické určuje chrpu jako rod Centaurea a uvádí druhy, po případě jedince, kteří k tomuto rodu patří. — Podobně: hýl, hejl 1 zpěvný pták, jehož samečci jsou naspodu těla červeně zbarveni 2 expr. mít hejla (na nose) červený nos od mrazu

Při určování významu a při vytváření lexikální abstrakce musí lexikograf někdy význam slov z kontextu přímo vyvozovat — zvláště jde-li o významy slov vymykajících se jeho povědomí, tedy na př. staročeských, nebo o slova významově nejednotná — nebo, i když zná slovo v jistém významu, musí tento význam na kontextech ověřovat.[21]

Na př. ležatý není jen ležící k ležeti, t. j. spočívat na čem ve vodorovné poloze, ale především vodorovný nebo skloněný blízko k vodorovné poloze: ležaté trámy (opak stojaté); l-é písmo; l. límec nezdvižený

Vztah mezi kontextem a slovem není ovšem jednostranný, nýbrž vzájemný a dialektický.[22] Tento vzájemný vztah má hlavně tři možnosti:

Některá slova jsou plně určena i mimo kontext, takže můžeme mluvit o jejich autonomnosti vzhledem ke kontextu. Tato autonomnost slova, t. j. nezávislost na určení skrze kontext, je největší u jednoznačných termínů (nadhodnota, tuberkulosa) — to jsou ovšem slova preparovaná — a u jednoznačných slov vůbec (rozhlas, dychtiti).

Jiná slova jsou v různé míře určena teprve kontextem. Zde jde především o slova mnohoznačná, a to i pokud patří k základní slovní zásobě (voda, červený, býti, vzíti, česati). Dále jde o homonyma, která jsou zajímavým případem v slovní zásobě. Okolnost, že se jejich významu může využívat na př. i v kontextech k slovním hříčkám, ukazuje, že se jisté slovní formě přikládají dva významy nebo více významů s dnešního hlediska nesouvisících, což má za následek, že se tato jediná slovní forma přisuzuje různým slovům.

Různě se chovají v kontextu slova patřící různým slovním druhům. Tak na př. předložky a spojky se nekonstituují mimo spojení s jinými slovy (předložka a podstatné jméno), zájmena se konstituují jen vzhledem k jisté situaci nebo vzhledem k sobě navzájem (já — ty, ten …). Zajímavou a důležitou otázku slovních druhů zde není možno rozvést (viz dále i část 3). Pozoruhodné je pojetí Reformatského, který[23] dělí slovní druhy podle schopnosti pojmenovávací, podle schopnosti vyjadřovat pojem a být větným členem na pět typů: druhy mající plný lexikální význam (znamenatel’nyje, t. j. podst., příd. jména, příslovce, slovesa), dále zájmena, číslovky, slova služebná a citoslovce. Domníváme se však, že slovní druhy nelze redukovat jen na funkci syntaktickou, jak to na konec činí i Reformatskij, i když je tato jejich funkce jistě nejzávažnější; kromě toho představují též důležité obecné kategorie lexikálně sémantické.

Do této souvislosti patří i případy, kdy je obecný význam některého slova určen významem jiného slova kontextu (Neruda — básník Písní kosmických a p. — jde o slovo básník) nebo kdy je určeno kontextem expresivní zabarvení významu slova. Dále sem patří zajímavé případy, kdy kontext určuje sousloví do té míry, že jeho část [136]obecně rodová může zmizet, protože ji nahradí část druhově specifikující (případy elipsy: mělnické, slovenské bílé a p.). A konečně sem patří slovní spojení různých druhů (o nich dále 1 D).

Jako třetí možnost vztahu mezi slovem a kontextem musíme zaznamenat případy aktivního působení slova na kontext. Je to zvláště při obrazném užití slova (o tom dále 1 E). Význam slova nemůže být kontextem přizpůsoben libovolně, ale jen potud, pokud to připouštějí možnosti v něm dané. To se projevuje zvláště v t. zv. oblasti významového užití, o níž promluvíme později (1 F).

Na základě pozorování vlivu kontextu různého druhu na slovo vytvořil vlastně Vinogradov svou teorii významů nominativních, frazeologicky vázaných, konstrukčních a syntakticky podmíněných (dále 1 D d, e a 2).[24]

 

D. Do této souvislosti patří dále otázka slovních spojení, která se obecně zpracovávají pod heslovými slovy. Každé slovo se vyskytuje v kontextech s jistým větším nebo menším repertoárem slov, která dané slovo sémanticky nebo po jiné stránce odhalují a realisují.

Pro lexikografa je zvláště důležitý protiklad mezi spojeními tradičně nazývanými volná a spojeními zmechanisovanými, ustálenými, s funkcí nominativní. Ovšem hranice mezi oběma těmito vyhraněnými typy jsou plynulé, vzniká mezi nimi oblast přechodná. I sám pojem volných spojení je sporný, protože schopnost slov spojovat se se slovy jinými je vždy omezena a B. A. Larin, který se otázkou frazeologie naposledy zabýval,[25] dokonce navrhuje vzdát se termínu volná spojení a nahradit jej termínem variabilní (peremennyje). Dále ukazuje dobře, jak spojovací schopnost slova je omezena činiteli významovými, stylistickými, tradicí užívání slov a gramatickými významy slova.

a) Mezi t. zv. volnými spojeními, významově produktivními, vyhraňují se jisté typy odpovídající typickým situacím a spojení representující tyto typy uvádíme ve slovnících nejdříve, protože představují přímé okolí slova. Bývá zde nejčastěji spojení atributivní (mokrý písek, tmavý mrak, krutý žal) nebo kompletivní (nosit dřevo, kosit seno; odpovědět laskavě a p.). Důležité je uvědomit si, že tímto spojováním slov a lexikálních jednotek vůbec vznikají jednak vztahy kontextově syntaktické (viz též část 3, zvláště s. 147), jednak vztahy kontextově sémantické, odrážející vztahy věcné (k tomu část 3, zvláště s. 147 a 148, kde se mluví o Porzigových Bedeutungsbeziehungen).

b) Některá ze spojení uvedených pod a) jsou složitější a mají funkci složených pojmenování. Sem patří především spojení jako vedoucí český politik, představitel veřejného života, mistr vysokých sklizní, místo určení, produktivita práce. Členy těchto spojení jsou lexikálně samostatné, ale spojení mají povahu ustálených celků, sousloví,[26] která jsou v tomto případě obvyklá za jistých společenských podmínek a jindy mohou být zesílena jistou tradicí (pozdravy a zdvořilostní formule).

Zvláštní skupinu tvoří také spojení vznikající t. zv. přenesením významu slova (k tomu dále 1 E). Bývají zde hlavně tyto typy spojení: ložiska citu, lučavka ironie, bludička slávy, lucerny odkvetlých pampelišek, lev salonů; — politická mrtvola (odbytý, ztroskotavší politik), lidští mravenci (hemžící se lidé); — mramorový obličej (bílý n. hladký), mravenčí hemžení lidí (živé); — poesie mužní, mumifikovaný sociální organismus (vývojově zaostalý). Řídký bývá typ láska — sultán, doložený z Vrchlic[137]kého. Tato spojení přecházejí postupnou lexikalisací (zvláště metonymická spojení typu umrlčí hlava) mezi běžná spojení ustálená nebo dávají vznik samostatným významům, při čemž může slovo s přeneseným významem nabýt významu celého spojení (viz dále).

Na těchto spojeních pozorujeme jednak, že se slovo jako součást spojení realisuje v kontextu přes toto spojení, jednak že se ustálená spojení spojují s dalšími lexikálními jednotkami a vytvářejí vztahy a celky složitější (posice vědy, bojovat s posic vědy). V těchto i dalších spojeních jsou mezi slovem a spojením slov rozdíly nejen kvantitativní, ale i kvalitativní. Je tu především jiné pojetí celku a oddělenosti, části spojení jsou na sebe v různé míře formálně i významově vázány, slovo pozbývá více méně své sémantické individuality a autonomnosti, což se projevuje na jeho významu a užití.

c) Ustálená spojení frazeologické povahy, v nichž jsou jednotlivá slova k sobě těsně vázána, takže vznikají nadslovní sémantické jednotky, tvoří tři hlavní typy, určené Vinogradovem a zahrnující celou řadu menších skupin.[27] Jsou to frazeologická spojení, frazeologické celky a frazeologické srůsty (idiomy).

Příklad frazeologických spojení viz dále sub d): valit, kulit oči.

Frazeologické celky mají buď význam přenesený: páté kolo u vozu, snést modré s nebe, být v pěkné kaši, v bryndě, nebo nepřenesený: obrazce čar beze všeho ladu (souladu, pořádku) a naproti tomu: všechno na stole je bez ladu a skladu, páté přes deváté (v nepořádku, neurovnané), odejít s holýma rukama (bez peněz), bít se holýma rukama (bez zbraně). Sem patří většinou přirovnání: hoch jako jedle, být sto let za opicemi, rčení: páté kolo u vozu, pořekadla: pečení holubi nelítají nikomu do huby (samo se nic neudělá, nic není zadarmo) a přísloví.

Příklady frazeologických srůstů: nechat na holičkách, vzít do zaječích, vzít nohy na ramena (utéci), mít za lubem, jít k duhu, dělat z komára velblouda (přehánět), dát komu co proto (natlouci, ukázat, zač je toho loket) a j. Patří sem i terminologická sousloví (zlatý déšť, pastuší tobolka, kráčivé rypadlo). Je otázka, jak frazeologické srůsty v slovníku řadit. Larin (viz pozn. 25) navrhuje řadit je jako samostatná hesla pod prvním členem spojení. Toto řešení se nám zdá upřílišněné. Obyčejně lze i zde postihnout jistou významovou souvislost mezi spojením jako celkem a jeho částmi a hranice mezi obojím nebývá strohá. Proto uvádíme tato spojení pod každou z jejich plnovýznamových částí, třeba i ve formě odkazu.

d) Jestliže je slovo v jistém významu vázáno na jisté spojení nebo jeho variace, při čemž spojení jako celek má specifický význam, vzniká význam frazeologický.

Na př. pouliti ned. (oči) vyvalovat, boulit; podobně:

bouliti (vydouvat do kulata) 2 b. oči poulit, valit, vyvalovat, vykulovat; — valiti 3 (oči, kukadla, bulvy), kulit 2 lid., vykulovati 2 (oči) poulit, vyvalovat; tři naposledy uvedená spojení znamenají přeneseně „divit se“.

Naproti tomu vyvalovati není vázáno jen na spojení se slovem oči, zrak a p.; 2 dopředu n. ven něco sunout: v. oči poulit, v. pysky

Další příklady frazeologických významů:

sváděti 10 s. boj a p., bitku, bouřku (v přen. význ.)

loupati 3 l. očima (po kom) vrhat významné pohledy, významně pohlížet

lomiti 3 l. rukama n. ruce křečovitě je vzpínat při velkém zármutku, zoufalství

[138]brázditi 3 b. si cestu razit, uvolňovat: loď, ledoborec, plavec, přen. chodec, jaro si brázdí cestu

Pozn. Číslice znamenají další význam heslového slova, obyčejně podle Příručního slovníku (PS).

Jak je vidět, máme zde co dělat s frazeologickými spojeními slov, jak jsme o nich mluvili. Jedna část spojení se může měnit nebo ji můžeme nahradit i synonymem. Významy frazeologické mají proti významům jednotlivých slov menší frekvenci, to však neznamená, že by tato otázka nebyla teoreticky i prakticky důležitá.

e) Jestliže je slovo v jistém významu vázáno na nutné spojení slov v schematu povahy formálně gramatické, vzniká význam podmíněný konstrukcí. Tyto případy svědčí zase o tom, že nelze nepřihlížet při práci s lexikálními jednotkami i k jejich stránce gramatické. Nejčastější druh těchto významů představují významy vazebné. Vazba ovšem není zásadně vždy činitelem významotvorným, máme na př. různé významy i při téže slovesné vazbě:

jmenovati (koho) 1 uvádět jménem 2 uvádět vůbec (na př. své předchůdce) 4 ustanovovat (ředitele, ředitelem)

držeti (co) 1.—8. význam

Ovšem na druhé straně bývá rozdíl vazby i svědectvím rozdílu významového:

držeti 9 … (led drží), ale 10 (na koho, nač) 11 (s kým, při kom)

sváděti 1 (koho, co kam) 2 (koho, co s kým) 3 (co kam) 4 (koho s čeho, kam) 5—8 (koho k čemu) 9 (co na koho, nač)

Ptáme-li se po příčinách těchto rozdílů, vidíme, že se zde projevuje především vliv kontextu a vázanosti slova na jistá spojení; na př. čekati s čím (s večeří, s prací, s trestem, se zahájením něčeho) odsunovat, odkládat; — ležeti na kom, na čem (o starosti, povinnosti, úkolu, hříchu, osudu) tížit, tísnit, doléhat. Dále jde o významovou analogii s jiným slovesem (manifestovati za něco podle bojovati za něco), při čemž není vyloučen ani vliv cizího jazyka.[28]

K první skupině můžeme zařadit změnu předmětu věcného v osobní a naopak:

odděliti (co) rozdělit; odděliti (koho) přidělit (komu co)

hráti (co); hráti (koho, co, na koho)

Vedle významů vazebných, nejčastějších, patří do této skupiny významy podmíněné konstrukcí vůbec:

nésti (co kam) a nésti (kam) mít dostřel

nechati (čeho, co, koho) a nechati s infinitivem: n. pozdravovat

báti se 1 (—; s inf.; koho, čeho; že, aby ne, že ne) 2 (o koho, oč)

Vymezením významu frazeologicky vázaného a vazebného, po případě konstrukčního, jsme už vlastně přešli k otázkám mnohoznačnosti (polysémie). Nejdříve však musíme ještě dokončit otázku základní významové oblasti slova.

 

E. Už při výčtu jednotlivých typů sousloví jsme si všimli t. zv. přenášení významu. Přenesená užití významu[29] s hlediska synchronního, o která zde v pod[139]statě jde, vznikají tím, že za vlivu významové analogie a jiných činitelů dochází k rozšíření repertoáru kontextů v rámci jednoho významu. Slovo nebo slovní spojení (rozumí se slovo v aktuálním užití) se zasadí do jiného kontextu, než v kterém běžně bývá, a to místo slova, kterého se v témže kontextu běžně užívá. Přenesením se sleduje účel, aby se běžné spojení nahradilo jiným, nepřímým, takže dochází ke konfrontaci a souhře významu slova v obou užitích, přímém a běžném a přeneseném, příznakovém. Přenesené užití významu může vykazovat celou řadu odstínů od výlučnosti po konvenčnost. Obě významové aplikace téhož pojmenování se stýkají, a to buď na základě podobnosti, nebo věcné souvislosti. Významové vztahy mezi slovy nebo spojeními slov nemusí být vždy jednoduché (viz dále příklad síci kosou — síci jazykem). Přenesený význam sousloví bývá s jeho významem přímým, nepřeneseným v příčinné nebo jiné souvislosti:

vyvalovat oči divit se; snést modré s nebe slibovat, udělat nemožné

Nejčastější bývají přenesení metaforická, která působí na obraznost a mívají expresivní zabarvení, řidší bývají pojmenování metonymická, po případě synekdochická, více lexikalisovaná. Je tedy pojem přeneseného užití významu širší než pojem užití metaforického, obrazného, ale v lexikografické praxi obojí často splývá.

O typech ustálených spojení, zvláště metaforických, jsme už mluvili dříve (viz 1 D b) a tento výklad jen stručně doplníme. Metaforickým přenesením se původní význam obyčejně zobecňuje:

suita (hodnostáře) a naproti tomu s. Adélina, s. románů družina vůbec, řada

sup a naproti tomu s. osudu, vášně dravec a p.

Přenesení znamená často přechod k dalšímu významu slova:

sup 2 expr. bezohledný, krutý člověk (viz předchozí příklad)

Přenesení probíhá často mezi oblastí lidských vztahů a oblastí neživých předmětů, zvířat a p. a naopak:

siesta — s. jedle, ptáků; siroteček — též o kvítku a p.

síci (obilí kosou) — s. hlavy kosou stínat; s. jazykem ostře mluvit

Metafory obrazné, výlučné, individuální se postupně lexikalisují:

suk — narazil na tvrdý suk rozporu (Jirásek); — Jal se ho (správce rychtáře) vyslýchat, kdy to bylo. Ale tu byl suk překážka (Jirásek).

Lexikalisace a schopnost přechodu k novému významu charakterisuje zvláště metonymii, po případě synekdochu, které obyčejně ani neoznačujeme značkou přeneseně:

mít hlavu jako mléko vlasy (meton.); umrlčí hlava lebka

obléci dvojí sukno vojenský stejnokroj (synekd.); mít rád dvojí sukno vojáky

Přenesené užití slova je motivováno vztahem k užití nepřenesenému, přímému, vnímá se na jeho pozadí a jejich vzájemný vztah můžeme chápat jako vztah bezpříznakovosti a příznakovosti. Nejčastěji nalézáme přenesené užití významu u substantiv, adjektiv a sloves (viz i 1 D b).

 

[140]F. Nepromluvili jsme sice o všech stránkách lexikografické práce s kontexty slova v jistém významu, ale uvedli jsme aspoň to nejpodstatnější. Všimli jsme si jednak zvláště toho, jak se slovo v jednotlivých aktuálních užitích specificky po různých stránkách odstiňuje, jednak toho, jak se zapíná do souvislostí s jinými slovy — souvislostí kontextově syntaktických a hlavně kontextově sémantických, které odpovídají především souvislostem věcným. Jednotlivá tato aktuální užití lexikograf pozorně analysuje.

Souhrn a rozsah jednotlivých užití heslového slova v různých kontextech a vztazích s jinými slovy, užití, která tato slovo jazykově realisují, odhalují a charakterisují a jsou ovládána jistým významem, tvoří oblast významového užití slova.

Lexikograf na základě analysy vytváří výběrem jistých aktuálních užití slova synthetický obraz této oblasti a podává její specifickou charakteristiku. Uvádí totiž užití přímé, přenesené a odborné, spojení volná — typická,[30] representující, dále ustálená a frazeologická, přihlíží k odstínům významovým, stylistickým a expresivním, k aspektu časovému, místnímu a p. To, co nalézáme v slovnících, není a nemá být tedy ani náhodná snůška, ani schema neodpovídající živé jazykové skutečnosti, ale linguisticky promyšlená lexikologická realisace systémové abstrakce slova v jednotlivých jeho významech.

Abstrahující činnost, kterou vytváříme lexikální abstrakce (nazýváme ji také abstrakcí na rozdíl od abstrakce — výsledku činnosti), má jinou povahu než abstrahující činnost v jiných plánech jazyka, na př. abstrakce gramatická, a ovšem též jinou povahu než abstrakce pojmová, logická a j.[31] Lexikální abstrakce zahrnuje i formální i významovou složku slova (formální složka zahrnuje zvukové i grafické varianty). Protikladem slova v užití a slova jako lexikální abstrakce, kteréžto pojmy jsou souvztažné, nahrazujeme de Saussurův a Ballyho protiklad valeur — signification, vyrůstající ze strohého rozlišení langue — parole.[32] Oblast významového užití je sémanticky určena hlavními významovými znaky, ale realisují se v ní i ostatní složky významu a je charakterisována i po stránce gramatické.[33] Tato oblast je u různých slov různě vyvinuta, a to podle stupně jejich historické zakotvenosti v jazyku a podle jejich potřebnosti a běžnosti v společenském styku, a podléhá spolu s významem historickým změnám. U nově vzniklých slov je rozsah této oblasti omezen na několik typických souvislostí, které se mohou krýt nebo vylučovat:

zbožní — výroba, vztahy, hospodářství, těleso

zbožový — platy, vratidlo (tkalc.), svůrka[34]

U slov, která jsou v jazyku historicky zakotvena, může být rozsah oblasti značný, vždy však je repertoár typických kontextů v některém směru omezen. Někdy bývá toto omezení naznačeno i ve významovém určení:

[141]štěkati (zprav. o psech n. jiných šelmách psovitých); přen. kulomety štěkají, psací stroj štěká, žaludek štěká kručí (zde je jasně patrný rozdíl přenesenosti)

nésti (co, koho) (o tvoru) držeti něco tělem n. částí těla (rukou, nohou a p.), zvl. uchopeného ve výši, a pohybovati se s tím (citováno z Příručního slovníku)

Lexikograf má jednak určit hranice této oblasti, jednak má naznačit, zvláště v slovníku akademického typu, i významové přechody, které se mohou realisovat v dalších významech slova (viz na př. 1 E). Nemá tedy oblast významů slova, kterou si můžeme představit jako útvar prostorový, jen stroze logicky rozsekávat, škatulkovat. Tato oblast je v strukturních souvislostech s oblastmi užití ostatních významů slova. Po této stránce je nejdůležitější oblast nominativního významu (viz dále):

suk 1 zbytek větve …: Sám zůstal chladným a tvrdým jako suk (Baar). (Viz dále uvedený čtvrtý význam slova suk a uvedené významy odvozenin sukovatý a sukovitý.) Člověk ještě jako suk, ale ruku na nic nevztáhne statný (Rais). Na hrubý suk hrubý klín (přísl.) 4 expr. silný, zprav. menší, houževnatý člověk

sukovatý 2 expr. hranatý, svalnatý (o člověku)

sukovitý 3 expr. tvrdý, nepoddajný, drsný, hrubý (s. lid a p.)

Pojem této oblasti je nutný z důvodů teoretických i praktických. Její reálnost — ovšem jinou proti reálnosti a realitě slova v aktuálním užití — je možno dokázat i jinak. Uvědomujeme si, že některá užití slova tuto oblast překračují, že se od ní liší. Taková užití se vývojem do této oblasti buď nezačlení a pak se její rozsah nezmění, nebo se do ní začlení a její rozsah pak vzroste. Jednotlivé oblasti můžeme, na př. u synonym, také porovnávat:

U slov práce a dílo je většina kontextů společná, i když ne bez jistých rozdílů, na př. mít plné ruce práce, díla; dát se do práce, díla; mít něco v práci, díle; bylo po krvavé práci, krvavém díle a p.

Ale máme jen svátek práce, dát si s něčím práci, být bez práce. Nebo slovo veliký s pojmovým významem vytváří velkou řadu příznakových, zvláště expresivních synonym, u nichž je repertoár kontextů proti základnímu, fundujícímu synonymu omezen. Některá z těchto synonym jsou možná v stejných kontextech, jiná však mají své specifické kontexty. Je na př. možno říci: krutá, strašná, hrozná rána (veliká), ale jen to stojí strašné, hrozné peníze; je možno říci to je strašná, hrozná, ukrutná hloupost (veliká), ale spojení krutá hloupost má jiný význam (zraňující) atd.

 

G. Pojetí oblasti významového užití a souvisící s ním pojetí lexikální abstrakce a její charakteristiky v jednotlivých významech slovníkových hesel vede na závěr první části ještě aspoň k náznaku zajímavé otázky o poměru sémantiky, po případě lexikologie a stylistiky.[35] Nemáme zde ovšem na mysli stylistiku ani sémantiku jednotlivého projevu. Mohlo by se zdát, že do slovníku patří jen to, co je obecné, lexikalisované, co je výsledkem abstrahující činnosti a co má sankci společenskou (lexikální abstrakce), kdežto předmětem stylistiky že je všechno to, co je individuální, zvláštní, nelexikalisované (lexikální jednotky v aktuálním užití). Ale hranice obou linguistických úseků není tak ostrá, mezi oběma úseky je oblast vzájemných vztahů a přechodů. Vyplývá to už z toho, že se lexikální abstrakce jednak konstituuje z možností jednotlivých užití dané lexikální jednotky, jednak sama tíhne k tomu, aby se v těchto možnostech realisovala. Slova vstupují do kontextu a do projevu jako hotové, vypracované nástroje styku, ale jednak v sobě nesou také pečeť jistých kontextů, v nichž byla vypracována a v nichž se ve svých různých vztazích ustálila, jednak podléhají v nových užitích jistým posunům a tím i vývojovým změnám. Proto musí [142]lexikografii a lexikologii zajímat i ty jednotlivé jevy, které jsou typické, nosné a které se zařazují do širších souvislostí. Z toho zároveň vyplývá, jak i při synchronním pojetí jazyka je důležitý a nutný nestatický, dynamický zřetel k povaze věcí a v tomto ohledu můžeme sémantiku chápat jako zkrystalisovanou a zobecněnou stylistiku. Naopak stylistiku musí zajímat i lexikální hodnoty příznakové (užití přenesená a obrazná, expresivní, básnická, knižní, nářeční, nespisovná) a dále příznakové významové odstíny a významy, a to často i tehdy, když jsou lexikalisované. Pojetí stylistiky jako úseku, který studuje jen jazykové prostředky ve funkci expresivní, neintelektuální,[36] pokládáme podle české tradice linguistické za příliš úzké. Dále se týkají stylistiky ty lexikální jevy, které mohou být předmětem volby k dosažení zamýšleného stylistického účinku v jistém aktuálním užití. Naznačili jsme už dříve, že také stylistika pracuje při určování funkčních stylů a ostatních stylistických hodnot s jistými specifickými abstrakcemi, které vytvářejí řady jiné povahy než lexikální.

 

2

Všechno, co jsme dosud řekli o oblasti jednoho významu slova, platí v různé míře i o významech ostatních, druhotných. Proto je tato část referátu, věnovaná složité otázce mnohoznačnosti slova (polysémie), kratší. U slov mnohoznačných, která představují ve své významové rozrůzněnosti lexikálně sémantické strukturní varianty slova, vzniká další stupeň lexikální abstrakce. Také tato abstrakce[36a] není na rozdíl od abstrakce pojmové, logické jednosměrná, lineární, ale jistým, specifickým způsobem buduje na abstrakci dané obvykle nominativním (přímým, prvotním, základním) významem slova a oblastí jeho užití. Nominativní význam[37] je, jak jsme už řekli, zvláště významný, protože vytváří pozadí, na kterém chápeme a motivujeme další, druhotné významy slov. Vedle toho je ovšem zaměřen na skutečnost, ať konkrétní, nebo myšlenou, jako každý jiný význam, a odráží její společenské a historicky se vyvinuvší chápání.

Skutečnost sama často rozhoduje, máme-li jeden a jednotný význam, nebo dva různé významy, na př. jde-li o rozdíl mezi ‚bílý jako sníh‘ a ‚zabarvený nějak do běla‘:

bílý 1 (opak černý) — b. sníh, cukr, papír, b-é mléko, peří a p. 2 (opak tmavý) světlý a p.; b. chléb (op. černý), b-é víno (op. červené), b-á lidská kůže, b-é šachové figurky, b-é maso drůbeží

Společensko-historické chápání skutečnosti zanechává svou stopu na př. ve významu některých sloves vnímání, jako slyšet (vnímat sluchem) a vidět (vnímat zrakem). Tato slovesa vyjadřují vnímání jako proces vycházející z vnímatele a zasahující předmět, ačkoliv — fysikálně vzato — předmět sám působí na smyslový orgán.

Další významy mnohoznačných slov bývají s hlediska synchronního v jistém vztahu navzájem, ale hlavně vzhledem k nominativnímu významu, po případě nominativním významům slova a mohou někdy vyčleňovat v oblasti významů slova jisté skupiny významů, které k sobě patří těsněji než jiné.[38]

[143]Jako příklad uvedeme nejprve sloveso mastiti:

mastiti 1 dávat do pokrmů tuk 2 natírat mazadlem, mazat (na př. boty) 3 (ob. expr.) horlivě, rychle a obyč. ledabyle se něčím zabývat: m. karty horlivě hrát; m. do protivníka tlouci ho, útočit na něho, m. si to kam rychle jít; ten to zas mastí odbývá atd. Třetí význam vnímáme na pozadí předchozích významů a z toho vyplývá jeho zvláštní konkrétnost a barvitost (srov. na př. mastit do protivníka a pouhé tlouci ho). Vedle toho však je sloveso mastit v druhém i třetím významu ve významovém vztahu k slovesu mazat (karty, člověka, kam, práci).

Teprve když si uvědomíme tyto souvislosti a srovnáme významy a významové oblasti obou sloves, teprve když doplníme zřetel k vztahům vertikálním (po linii polysémie) zřetelem k vztahům horizontálním (po linii synonym, slov příbuzných a j.), můžeme svou práci zpřesnit a zdokonalit (o těchto souvislostech dále v části 3).

Hierarchické členění významové oblasti slova v menší skupiny pozorujeme na př. u slova hlava: 

hlava	I	A část těla … B 1 (v širším smyslu) základna myšlení, uvažování, chápání i cítění, mysl 2 (v užším smyslu) rozum, rozvaha, soudnost 3 vůle; umíněnost 4 středisko paměti, paměť C 1 jako sídlo života, život 2 zast. vražda, zabití; pokuta za zabití
	II	1 jednotlivý člověk, jednotlivec, osoba 2 kdo je v čele něčeho, něco řídí, je hlavní osobou někde: představený, představitel, přednosta, šéf, náčelník, vůdce a p.
	III	věci podobné hlavě, připomínající hlavu, a to 1 tvarem (h. šroubu) 2 funkcí, důležitostí (zast.) 3 a) polohou nahoře: vrchol(ek), vršek (h. věže) b) zast. horní část písemností n. tiskovin, záhlaví, nadpis (h. protokolu) 4 polohou v předu něčeho, předek, čelo (h., h-y postele)
	IV	část, oddíl knihy n. písemnosti: kapitola, článek, odstavec
	V	zast. délková míra

Do této architektury může zasáhnout i činitel místní, časový, společenský a frekvenční:

suk 3 zř. pařez 5 nář. uzel

hlava I C 2 zast., V zast., odborné významy zvl. ve skupině III

Mezi jednotlivými významy slova bývá nejčastěji vztah podobnosti (metaforický) a věcné souvislosti (metonymický), na př.: hlava III, 1—4 a naproti tomu I B, C, II, IV.

Tento vztah se může někdy zastřít nebo natolik uvolnit, že se jednotná oblast významů slova rozpadne v nepravá homonyma[39] (různé slovní formy jednoznačné a víceznačné), na př. slovo pokoj (klid a místnost; PS zpracovává ještě jako slovo mnohoznačné). Vztah mezi jednotlivými významy slova není ovšem jen formální, ale je vymezen i obsahově významovým znakem. Metaforických a metonymických vztahů může být totiž ve významové oblasti jednoho mnohoznačného slova několik a snažíme se tedy odlišit je navzájem.

Při analyse významové stránky slova jsme si už všimli kriteria významových znaků. Toto kriterium je důležité i s hlediska synchronního, nevystačíme s ním však ve stejné míře ve všech případech.[40] Můžeme je obyčejně kombinovat [144]i s jinými kriterii, na př. můžeme význam slova opsat (modrý — mající barvu jako čistá obloha, kvetoucí pomněnky, chrpy, viz PS) nebo můžeme přihlížet k významovým souvislostem daného slova se slovotvornými odvozeninami a slovy významově příbuznými (viz část 1 B a 3).

Na př. u slova krátký jde jednak o znak malého prostorového rozměru (krátká úsečka, chodba a p.), jednak o znak malého časového rozsahu. Toto rozlišení je pro významovou oblast slova základní a docela přirozené.[41] Je jasný věcný rozdíl mezi omezením v prostoru a času, který můžeme pozorovat u odvozeniny krátce (ostříhat někoho k. a pobyl tam k.). U odvozeniny krátko máme zas jen význam časový. Obdobné rozdělení významů je též u antonyma dlouhý.

Slova typu krátký tvoří přechod k slovům typu bleskovka. Nejde tu o mechanický pohyb znaků ve smyslu jejich přibývání nebo ubývání, ale významy jsou vybudovány na různých souřadných znacích slova základního a působí navzájem jako nezávislé. Na tyto základní významy celkové významové stavby slova navazují významy další na základě podobnosti a p., takže vzniká složitější významová architektura: 

blesk	I	světelnost		bleskovka	I	1 druh někdejších petrolejových n.
	II	rychlost				lihových lamp (k blesk I) 2 hanl.
						pleš (metaf. k 1)
bleskový příd. k blesk					II	3 rychlé, pohotové, zprav.
						improvisované oznámení, letáček
						(k blesk II) 4 slang. název různých
						věcí (pilky a p.) umožňujících
						rychlou práci (k 3) a p.

Pozn. Na tento typ upozorňoval také v ústavních diskusích Lad. Janský.

Významové znaky mohou být zastřeny nebo aspoň oslabeny, zvláště jde-li o význam frazeologických srůstů, reflektujících starší, dnes isolovaně neužívaná slova, dále pak o významy expresivní a převzaté:

hrozný 1 budící hrůzu (velký strach) 2 expr. velmi veliký, ohromný atd.

kachna 3 nepravdivá, vymyšlená zpráva v novinách, nehorázný výmysl (vliv canard, Ente) 4 argot. úřad

V argotu a slangu dochází zvláště často k uvolnění vazby významových znaků. Může jít také o cizí slova, nejčastěji ve funkci termínů:

point 1 ve hře v karty: bod, jednotka, oko 2 hosp. bod, značka při posuzování zvířat (vliv franc. point ‚bod‘)

nimbus 1 záře okolo hlavy světců, aureola, gloriola, svatozář 2 kniž. proslulost, lesk nějaké osoby 3 meteor. dešťový oblak, nimbostratus[42]

Na těchto poměrně řídkých a periferních případech je zároveň jednak vidět, jak polysémie nevzniká vždy přenášením významu, jednak že vedle polysémie organické máme řidčeji též polysémii neorganickou.[43] Doporučuje se tedy vidět i polysémii s hlediska sémantické motivovanosti, určující vztah významů druhotných k prvotním, [145]a dále v souvislosti s pojmy příznakovosti a bezpříznakovosti. Motivováno je slovo i v nominativním významu, na př. vzhledem k významům slov významově blízkých a příbuzných (viz dále).

Další kriteria pro dělení jednotlivých významů víceznačných slov může poskytnout vztah heslového slova k synonymům a antonymům. Víceznačná slova vstupují v synonymické vztahy svými jednotlivými významy. Antonyma jsou zvláště vhodná k určení významu slov, protože uvádějí v protiklad významové znaky:

líný 1 zahálčivý, lenivý, lenošný (opak pilný, pracovitý) 3 pomalý, zdlouhavý, lenivý, lenošný (op. rychlý, bystrý, čilý) 4 malátný, mdlý, ochablý, unavený (op. živý, svěží, čilý)

O jiných typech významů vydělených vzhledem k nominativnímu významu slov, totiž o významu frazeologicky vázaném a konstrukčně vazebném jsme už promluvili v jiné souvislosti (viz dříve 1 D d, e).

Vinogradovův typ významů syntakticky podmíněných zde zvláště nevydělujeme a syntaktickou podmíněnost zahrnujeme do gramatické charakteristiky slova v daném lexikálním významu:

hleděti 5 (s inf., s vedl. větou s aby, zř. ať a p., řidč. též čeho) snažit se, usilovat oč

Otázku mnohoznačnosti slovních spojení zde už ponecháváme stranou.

Je nyní otázka, zda můžeme uvést abstrakci slovního významu až k t. zv. obecnému významu (Gesamtbedeutung), vlastně obecnému reálnému významovému znaku, a zda je tato snaha účelná. Možnosti určení tohoto významu bývají omezeny, protože se nám oblast slovních významů často rozpadá na dvě různé části, které lze uvésti vzhledem k základnímu významu nebo některým významům na vztahy metafory a metonymie (viz dříve), dále proto, že sám obecný význam se dá těžko určit nebo splývá s nejobecnějším významem jednotlivým (supot 1 supání 2 supavé zvuky vůbec), a konečně proto, že je příliš obecný a pracovně málo využitelný:

suk — něco, co je tvrdé n. utvrzuje(?)

suchý — jsoucí bez něčeho, bez hodnoty(?)

Tento význam se však může uplatnit při určování homonym. Významová výstavba slova představuje složitý a specifický celek, skládající se z tolika oblastí významového užití, kolik má slovo různých významů. Tento celek nelze ovšem chápat isolovaně, ale je třeba přihlížet i ke všem jeho vnitřním i vnějším, jazykovým i mimojazykovým souvislostem. O postižení těchto souvislostí nám nyní půjde.

 

3

A. Upozornili jsme už na to, jak se slovo začleňuje oběma svými složkami, zvukovou významovou, do vztahů k ostatním jednotkám slovní zásoby, jak je přitom skrze význam jednak ve vztahu s mimojazykovou skutečností, s věcmi, jednak ve vztahu k pojmům, jednak ve vztahu k významům jiných slov, jak je charakterisováno souvislostmi gramatickými i slovotvornými, a všimli jsme si také toho, jak slovo ve svých významech může vytvářet rozsáhlou oblast kontextů, které je přivádějí v různých situacích do styku s jinými slovy. Kromě toho na sebe působí navzájem také zvukový tvar a význam slov.[44]

Je tedy vztahů uvnitř i vně slova víc než dost a jsou tak evidentní, že dnes není už ani třeba vyvracet isolující pojetí lexikálních jednotek. Příkladem uveďme

 

[146]schema vztahů u slova (pře)krásný.

 

Lexikografičtí pracovníci, zvláště ti, kteří pracovali s živým jazykem, ovšem nikdy, ani při abecedním postupu práce nevytrhávali slovo z živých souvislostí s jinými lexikálními jednotkami. Zvláště to nebylo možné u slov odvozených, u nichž se určoval živý obecný sémantický vztah k slovu základnímu se společným zvukovým základem. Tím se vydělují v slovní zásobě analytické derivační skupiny. Otázky slovního tvoření byly předmětem referátů o tvoření slov, proto se můžeme plně věnovat otázkám významových souvislostí slov, otázkám, které jsou dosud v jazykovědě při její převážně formální orientaci opomíjeny. Uvedeme předem, že jde o trojí souvislosti, totiž souvislosti mezi synonymy a antonymy, o souvislosti pojmové a věcné a konečně o souvislosti vyvozené ze spojení slov (syntagmatické, v našem pojetí však kontextově sémantické, nikoliv kontextově syntaktické).

Všimneme si nyní aspoň stručně některých nejdůležitějších teoretických i praktických příspěvků k těmto otázkám, protože jsou u nás dosud z valné části neznámé, což se pak projevuje i neopodstatněným podceňováním této potřebné a dnes [147]aktuální práce. První podstatný příspěvek podal r. 1910 R. M. Meyer,[45] který se dal, jak sám uvádí, inspirovat H. Osthoffem.[46] Meyer rozeznává v celku slovní zásoby dílčí systémy, t. j. skupiny slov přirozené (věcné), uměle vytvořené a poloumělé (sem patří i skupiny pojmů, soustavy nomenklatur a terminologií). Meyer ovšem přistupuje k látce s hlediska historického, ba etymologického, považuje tyto systémy za pevné, ale nevidí jednotný princip pojmenování. Tak je základní problematika naznačena hned na začátku cesty.

Současně se objevila v teorii, jistě ne bez vlivu tehdejší psychologie, otázka zvukově-sémantických a „syntagmatických“ vztahů slova u de Saussura (Les rapports syntagmatiques, Les rapports associatifs) a z těchto kapitol vycházejí někteří badatelé.[47] Saussurův žák Ch. Bally propracovával především studium synonym a antonym a podal též návrh pojmového slovníku, jehož jednotky by tvořila základní synonyma synonymických řad.[48] Později pak vytvořil Bally pojem asociačního pole[49] a snaží se mezi asociacemi, kterých může být nekonečně mnoho, najít konstitutivní asociace jazykové, což je věc velmi důležitá.[50]

Pojmové vztahy v slovní zásobě jsou dosud nejlépe propracovány v jednostranném pojmovém slovníku Halligově—Wartburgově,[51] vztahy věcné v slovníku Dornseiffově.[52]

Roku 1924 se konečně dostalo i na další problematiku. G. Ipsen totiž vznesl požadavek studia t. zv. významových polí, t. j. skupin slov, jejichž významy by do sebe zapadaly a tvořily vyšší významovou jednotku.[53] Jeho pojetí schválil A. Jolles,[54] který doporučoval studovat po vzoru Dionysia Thráckého dvojice typu otec — syn, vlevo — vpravo, noc — den, život — smrt. Jde zde tedy jednak o slova příbuzná, jednak o antonyma. Jolles zároveň odmítal jiné pojetí pole, s nímž už dříve vystoupil Trier.[55]

Trier vycházel z Weissgerbera a vytýkal dosavadní sémantice atomismus. Šlo mu o postižení obsahu jazyka jako celku. Tento celek se mu člení v jednotlivá obsahová pole a z jejich obsahu „se vyčleňuje“ obsah jednotlivých lexikálních jednotek. V Trierově pilné práci materiálové, v jemnosti jeho historickosémantických pozorování i v teoretických formulacích je mnoho kladného. Ovšem u Triera samého se na konec projevuje jistá skepse. Jednak si uvědomil, že obsahově neobjasnil systém jazykový, jednak připouštěl, že by bylo možné studovat i význam jednotlivých slov a vidět při [148]tom slovo ve větších významových celcích.[56] Domníváme se, že právě tato čistě linguistická metoda, které Trier sám neužíval, může být dnes vhodným pracovním východiskem. Trier studoval v podstatě skupiny slov příbuzných, synonym a antonym.

Kriticky se vyslovil k Trierovu pojetí právě také Wartburg, který vyzbrojen znalostí jazykového zeměpisu a etymologie připravil uvedený pojmový slovník. Wartburg uznával existenci přirozených skupin v slovní zásobě (části těla, příbuzenské vztahy, povětrnostní označení a p.) a ukazoval, jak změna významu jednoho slova znamená významový posun v celé řadě synonym nebo slov příbuzných.[57]

S třetím pojetím pole vystoupil Walter Porzig[58] a snažil se jazykově odůvodnit studium slova ve vztazích se slovy, která se s ním spojují v situačních, výpovědních kontextech (tím navazuje na Saussurovy vztahy syntagmatické). Nejprve studoval jen spojení dvouslovná, elementární, později i víceslovná: beissen — Zahn, blond — Haar, reiten — Reittier: Pferd, Esel, Kamel …, backen — Bäcker(in) — Teig — Mulde — Ofen — Brot — Kuchen. Porzigovo významné, ale metodicky úzké původní pojetí se časem pozměnilo. Vedle uvedených polí zahrnujících („einbegreifende“) připouštěl Porzig později[59] i pole rozdělující („aufteilende“), věcná (barva, nádobí, kostra, morální pojmy a j.). Ovšem tato pole mu vlastně vznikala i rozšířením počtu členů vstupujících ve „wesenhafte Bedeutungsbeziehungen“ (viz backen — Mulde a j.), právě proto, že mu šlo o vztahy kontextově sémantické.

Zakončíme nyní tento přehled stanoviskem francouzského lexikografa Paul Roberta,[60] který chápe význam slova ve vztahu k synonymům, antonymům, ale zvláště ve vztazích logických, jako je druh - rod, celek - část, činnost - nástroj, obsah - obsahující.

 

Jaké bude nyní vzhledem k této literatuře naše stanovisko? Ze zkoumání uvedených linguistů i z předchozího výkladu o základních pojmech lexikologie vyplývá, že je třeba a že je možno studovat objektivně existující významové vztahy lexikálních jednotek, a to i jistý jejich užší okruh, ovšem nikoliv se ztrátou zřetele k ostatním možnostem. Nejdříve je třeba zkoumat slova významově blízká, t. j. synonyma, a v souvislosti s nimi antonyma. Tyto vztahy ovšem nechápeme, jak jsme už naznačili, jako jedině možné vztahy v slovní zásobě. Při studiu synonym narážíme i na synonyma, která označujeme jako částečná, t. j. taková, jejichž oblasti významových užití se kryjí jen z menší části.[61] Takovými synonymy bývají i slova rodově nadřazená nebo slova příbuzná, podřízená slovu významově nadřazenému. I mezi synonymy se vyskytují slova, která se navzájem liší významovými odstíny, synonyma ideografická, nebo synonyma lišící se intensitou jistého znaku:

opak (na př. názorů) — protiklad úplný, pravý opak (na př. osob, názorů, jevů, v řeči) — antagonismus ostrý, nesmiřitelný protiklad (zvl. ekon. a společ.).

Nebo: práce — námaha, pěkný — krásný, ledový — studený — chladný.

Hranice mezi těmito slovy a slovy příbuznými je plynulá — věc, kterou se někteří badatelé snaží popírat, považujíce věcné a logické vztahy mechanicky za nejazykové. [149]Věcná a pojmová souvislost slov je v jazyku do jisté míry implikována.

Na př. příbuzná i synonymní označení pro barvy implikují pojem barva:

červený — karmínový, krvavý, purpurový, šarlatový, rudý, korálový, rumělkový vedle modrý a j. Nebo význam sloves pohybu určujeme specifikací rodového významu a vzhledem k slovesům klidu a p.

Věcný posun se projevuje i v užitích slova v rámci jeho jednoho významu (hlava v základním významu může znamenat v různých spojeních na př. i ‚vlasy, účes, lebka‘), mezi různými významy téhož slova (suk 1 zbytek větve …, 2 větev) a samozřejmě i mezi různými slovy. Tyto zkušenosti potvrzují výsledky jiných badatelů. Také v kontextu se tedy vyvíjejí pevnější vztahy mezi některými slovy příbuznými. Tak na př. slovo hlava se dost často objevuje v kontextech v sousedství slov oko, srdce, noha, pata, ruka, což potvrzuje zkušenosti Porzigovy (viz dříve) i Sperberovy.[62]

Nyní uvedeme jako příklad významovou řadu slova práce:

Antonyma: odpočinek, zábava, zahálka,

částečná antonyma: klid, nečinnost, volno, prázdno, hra.

Významově nejbližší synonymum k slovu práce je dílo (viz I F).

Některé členy synonymické řady se liší od základního synonyma intensitou významových znaků. Zvláště jde o znak obtížnosti: námaha, úsilí, lopota, dřina, lid. plahočení, plahočina, trmácení, expr. robota, rasovina, rasování, ob. otročina, fuška, lid. operace, kniž. trud, mozoly, zast. a bás. znoj.

Dále sem patří řada dějových substantiv verbálních, jako pracování, dělání, namáhání, pachtění, hmoždění, lopocení, dření, robotování, robotění, otročení.

Dále je řada synonym, která jsou jednak významově užší než slovo práce, jednak mohou toto slovo nahradit jen zřídka. Jsou to synonyma částečná činnost, výkon, úkon, tvorba, tvoření, zaměstnání, zaneprázdnění, povolání, služba, úkol, poslání, funkce.

Označení práce špatné, neodborné a neumělé: břídilství, fušerství, fušerstvo, fušování, fušeřina, hudlaření, hudlařina, hudlařství, packařina.

Označení práce drobné, zdlouhavé a nepříjemné: babračka, babrání, babranina, patlání, piplačka, piplání, piplanina, páračka.

Expresivní, nespisovná pojmenování práce: lid. rachota, nespis. makačka, makání, makanda, facha, melouch; hantýrka byznys.

V rámci tohoto významového pole se naskýtá též otázka členění věcného a pojmového (činnost, práce, hra a j.), slovotvorného (prácička, fušerství, fušerstvo, fušeřina, fušování a j.), kontextového (srovnání oblastí významového užití synonym), stylistického a slovně druhového. Synonyma náležející různým slovním druhům zpracováváme odděleně a na konec je porovnáme.

Tyto řady i tato pole bývají neuzavřené, různě rozsáhlé a je otázka, jak spolu souvisí a zda spolu musí za každou cenu souviset. Domníváme se, že spolu souvisí hlavně skrze základní, pojmová, opěrná, fundující synonyma, t. j. běžné, bezpříznakové, neutrální členy, jejichž význam — také abstrakce sui generis — je ve významu příznakových členů řady jednak obsažen, jednak různě specifikován. Dále souvisí tyto řady navzájem skrze částečná synonyma, která přecházejí významově k jiným řadám, skrze antonyma a slova příbuzná. V takto pojatých útvarech, po stránce jazykové různě diferencovaných a směřujících k pojmu, se zároveň projevuje dialektika mezi základní a okrajovou slovní zásobou. Protože jsou jednotlivé členy těchto řad [150]slova mnohoznačná, budou zde, jak se zdá, značné předpoklady pro působení významové analogie (vyprovokovaný paralelní vývoj některých členů řady).

Tak na př. u řady slov, jejichž nominativní význam obsahuje znak intensity něčeho, ať už zjevný, nebo latentní, bývá jeden z druhotných významů zabarven expresivně. Všiml jsem si slov, která znamenají veliký, a to v kladném nebo záporném smyslu — ovšem s možností, že jde o různé významy tohoto slova:

hrozný, děsný, strašný, krutý, ukrutný, šeredný; bezedný; úžasný, báječný, bájný, důkladný, bláznovský, bláznivý, bohopustý; mastný; olympský a j. — na př. hrozný liják, dotěravec a j., expr. veliký.

Tato zákonitost, jedna z mnohých, ukazuje zároveň, jak synonymie a polysémie jsou spojité nádoby.

B. Když jsme takto upozornili na některé sémantické vztahy mezi lexikálními jednotkami a naznačili cestu k hledání jistých zákonitostí, obrátíme se ještě k otázce systému v slovní zásobě. Někteří linguisté takřka apriorně a neprávem odmítají existenci systému v oblasti významové, ačkoli třeba i uznávají, že je význam sourodý se zvukovou formou a dokonce nad ni důležitější. Někteří zase vidí systém jazykový jen jako odraz vnější skutečnosti, jiní vidí jen možnost abecedního nebo jiného nejazykového uspořádání slovní zásoby. Je tedy především na místě dohodnout se o tom, jak budeme jazykový systém chápat.

Především je systém jednotný celek, který nelze uvést na pouhý součet jeho členů. Tento celek se dále člení v podřízené dílčí systémy, které tvoří přechod mezi celkem a nejnižšími jednotkami celku. A konečně jsou mezi těmito dílčími celky a vyšším celkem a stejně mezi dílčími celky a jednotkami jisté vztahy a zákonitosti, které je třeba odhalovat. Náš kusý výzkum, který jsme právě naznačili v oblasti významových vztahů lexikálních jednotek, neodporuje tomuto pojetí systémovosti v slovní zásobě.

Je samozřejmé, že tento systém bude mít své specifické vlastnosti a znaky. Specifičnost lexikálního systému vyplývá z jeho vztahu k mimojazykové skutečnosti a z kvalitativních i kvantitativních rozdílů, na př. proti systému fonologickému.[63]

Specifické vlastnosti tohoto systému, které ověřuje naše pracovní zkušenost, jsou tyto: Je to systém homogenní a kolektivní, protože jeho nositelem je homogenní národní celek, je to systém vnitřně členěný, systém, jehož koherence není naprostá, který se vyvíjí a obsahuje přežitky i narůstání, systém otevřený pro přijímání nového, ale mající své hranice a svou oblast, na niž narážejí různé prvky nové, cizí, individuální, exklusivní i potenciální, které však musí projít sankcí systému.

Bude úkolem budoucí práce, odhalovat vztahy, které jsme zde mohli jen zčásti a zběžně naznačit, a sledovat je i v plánu vývojovém. Jsou jisté náznaky, že ani tato práce nebude bez výsledků.

Vztahy a zákonitosti, které jsme zde naznačili, odhalují se i při výstavbě každého jednotlivého hesla se zřetelem k jeho specifičnosti. Proto jsme mohli pojednat o těchto vztazích i ve svém referátě, věnovaném lexikálně sémantické výstavbě hesla. I cíl lexikografické práce — postižení systémových lexikálních jednotek a vztahů mezi nimi —, i metody této práce jsou vědecké.

I když jsme vyvodili jednotlivé pojmy a souvztažnosti z pracovních zkušeností s jednojazyčným slovníkem výkladovým, platí — ovšem se specifickými rozdíly, které je třeba si uvědomit — i pro slovníky jiných typů, na př. dvojjazyčné nebo historické, i pro pohled srovnávací.[64]

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 3, s. 129-150

Předchozí Edvard Lotko: Několik poznámek k česko-polské konversační příručce

Následující Emanuel Michálek: K českým překladům Karlova zákoníku