Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Závěrečný příspěvek k lexikografické teorii a praksi (Podrobný slovník současného spisovného jazyka a uspořádání hesel v něm)

Alois Získal

[Články]

(pdf)

Contribution finale à la théorie et à la pratique lexicographique (Dictionnaire complet de la langue littéraire actuelle et ses articles)

Zpracování linguistického slovníku může býti rozličné podle speciálního úkolu, který se mu určuje. Může býti různé jak podle způsobu zpracování, tak podle látky, kterou zpracovává. Podává-li slovník vývoj významových poměrů, jak jím jednotlivá slova během svého trvání prošla, jest to slovník historický (diachronický), podává-li statický obraz významových poměrů, jak se jeví v jistém průseku časovém bez zřetele [213]k vývoji (na př. slovník veleslavínské češtiny a p.), jest to slovník statický (synchronický). Podle prostředí lexikálního materiálu, který slovník zpracovává, mohou to býti na př. slovníky jednotlivých nářečí (slovníky dialektické) nebo jazyků zvláštních (slangů a argotu) anebo slovníky jednotlivých úseků jazyka spisovného, totiž buď jednotlivých jazyků odborných (na př. právnického, filosofického, lékařského, oborů přírodovědeckých, technických a j.) nebo také zejména slovník běžného jazyka spisovného, obsahující slovní standard jazyka sdělovacího i básnického, k němuž se obyčejně připojuje i nejběžnější slovní zásoba prakticky odborná, anebo konečně thesaurus spisovného jazyka, obsahující veškerý lexikální materiál, který se vyskytuje anebo vyskytoval v spisovných projevech. Lze také mluviti o thesauru jazyka jakožto souhrnu veškerého materiálu lexikálního: spisovného, dialektického i jazyků zvláštních.

Nejnaléhavějším úkolem lexikografickým každého národa jest právě v dnešní době ve zvýšené míře slovník současného jazyka spisovného.

Základem slovníku současného spisovného jazyka jest ovšem běžný slovní poklad jazyka sdělovacího, potřebný k ústním i písemným projevům ve veřejném životě, ve škole, v úřadech, v kostelích, na přednáškách, v novinách atd. a společný z valné části jazyku hovorovému i prakticky odbornému i jazyku básnickému (jazyku beletrie). Má-li býti takovýto slovník dílem vskutku dokumentárním, musí se opírati o doklady skutečného usu. Odkud se má čerpati tento základní standard slov spisovného jazyka? Hlavním pramenem je tu jazyk beletrie, mluva spisovatelů, nejlepších praktických znalců jazyka a nositelů literární tradice, kteří mají ve svých jazykových projevech poměrně nejvíce zaměřeno k dokonalé výrazové formě mluvy; předvádějí také nejrozmanitější situace životní a nejrozmanitější jazyková prostředí, a proto zaručují poměrně největší úplnost této základní slovní zásoby. Méně již hodí se k tomuto úkolu jazyk odborný, jednak proto, že zdaleka neobsahuje takový okruh základní slovní zásoby jako jazyk beletrie (schází mu na př. slovní zásoba z domáckého, intimního prostředí, z běžné konversace a vůbec všechen slovní poklad emocionální), jednak proto, že píšící odborníci, ačkoli mají ve svých řadách jednotlivé vynikající znalce a mistry jazyka, činící zadost také výrazové dokonalosti, přece jen v celku mají více zaměřeno k obsahu svých projevů a znalost jinojazyčné odborné literatury může je kromě toho sváděti snadno z kolejí běžného, ustáleného, normálního vyjadřování.

Tato základní slovní zásoba spisovného jazyka musí býti ovšem dále soustavně doplňována slovní zásobou speciálnější z jednotlivých jazykových prostředí, v nichž je spisovný projev obvyklý nebo z nichž spisovný jazyk lexikálně čerpá. Tato jazyková prostředí musí býti ovšem jak při jednotlivých slovech, tak při jednotlivých významech téhož slova v lexikálním zpracování pečlivě určována a poznamenávána.

Tak z beletrie zároveň se základní slovní zásobou spisovnou se vyčerpá i speciální slovní zásoba básnická, a to jak básnické názvy vlastní (jakési básnické termíny rozličných škol básnických, směrů а p., jako na př. vesna, bezcit, zora, tucha, pěti, nítiti, komposita, jako čarojas, čarozvuk, divoplodný, vděkuplný atd.), jednak druhotné významy slovní básnického rázu, které svou frekvencí již překročily míru pouhé básnické aktualisace (na př. jevte mi své přání! = oznamujte; plamen nadšení; červ zlého svědomí, peklo žárlivosti a p., tedy zvláště básnické metafory a metonymie). Písemný materiál z beletrie má býti co nejbohatší, aby bezpečně dokládal nejen existenci slova, nýbrž [214]i jeho frekvenci, jazykové jeho prostředí, syntaktické vázání a jiné gramatické vlastnosti i ustálená spojení s ním.[1]

Z týchž pramenů beletristických lze podle frekvence stanoviti míru slov lidových vůbec nebo i slov z jednotlivých nářečí zvlášť do spisovných projevů pronikajících, a dále podle týchž zásad i míru výrazů slangových a argotiсkýсh. Tím zároveň je postaráno i o to, aby vedle zásoby slov významu neutrálního byla zachycena i zásoba emocionální (slova expresivní, a to jak mazlivá, hypokoristická, tak hanlivá, pejorativní a vulgární). Výrazová charakteristika všech takových slov musí býti ovšem také pečlivě určována a vyznačována.

Frekvence v literatuře beletristické a také v literatuře odborné nám ukáže dále, do jaké míry mají býti i do slovní zásoby současného jazyka spisovného pojímány výrazy archaistické.

Kritické stanovisko nutno zaujmouti i k slovům ojediněle v materiále doloženým (hapax legomena). Přitom však je potřebí rozeznávati, zdali hapax legomenon je slovo odvozené od běžného základu a běžnou odvozovací příponou, tedy slovo sice málo doložené, ale významu každému hned zřejmého, či zdali je to slovo bez těchto vlastností. V tomto druhém případě je potřebí větší opatrnosti již také proto, že může jíti o chybu tiskovou nebo o omyl spisovatelův.

Zvláštní místo v slovníku současného jazyka zaujímají výrazy odborné. Neobyčejný pokrok a zdokonalování ve všech oborech lidské činnosti se projevuje i v jazyce spisovném. Vzniká a ustaluje se takové množství odborných názvů v nejrozmanitějších oborech, že úplné jich zachycení v každém z nich by si žádalo pro každý obor zvláštního, samostatného slovníku terminologického. Práce tak speciální a vyžadující úplné a zevrubné odborné znalosti v každém jednotlivém oboru nemůže se ovšem ujmouti linguista sám; vypracování terminologických slovníků zůstává naléhavým úkolem našich odborníků — zdůrazňuji slovo „terminologických“, poněvadž slovníky naučné, jak všeobecné, tak jednotlivých oborů, zdaleka neposkytují žádoucí úplnosti po stránce terminologické. Ačkoli v několika málo oborech (na př. v elektrotechnice zásluhou Elektrotechnického svazu) bylo vykonáno po té stránce mnoho záslužné práce, přece jen v převážné většině ostatních oborů je práce o terminologickém uspořádání a normalisování buď v samých začátcích anebo se vůbec ještě nezačala.

Na druhé straně je zase jasné, že při dnešním neobyčejném pronikání odborných znalostí (a s tím i odborných termínů) do obecného života nesmí se ani slovník současného spisovného jazyka vyhýbati běžnějšímu odbornému názvosloví, i když tu práce normalisační nebyla odborníky ještě vykonána. S tím větším povděkem měli by tedy přijmouti odborníci pokus akademického „Příručního slovníku jazyka českého“ o zachycení odborné terminologie v měřítku, odpovídajícím dnešním poměrům.

 

Vnitřní organisace článků o jednotlivých slovech v slovníku současného spisovného jazyka vyplývá již z valné části ze zásad nahoře vyložených. Předpokladem práce jsou ovšem bohatá excerpta z nejrozmanitějších jazykových prostředí spisovných, [215]aby byly dobře doloženy nejen všechny významy téhož slova, nýbrž i zjištěn do značné míry rozsah užívání, t. j. zjištěny charakteristické případy užití každého z těchto významů, a aby u nich byla aspoň zčásti stanovena frekvence.

Nejprve je potřebí provésti rozbor všech dokladů téhož slova po stránce významové a ujasniti si charakteristické znaky jeho významu; je-li to slovo vícevýznamné, je potřebí určiti jednotlivé významy na základě pohybu znaků v nich, t. j. na základě ubývání, přibývání nebo výměny znaků. V dalším je nutno všechny významy téhož slova účelným uspořádáním za sebou uvésti v náležitý soulad, neboť celý článek musí tvořiti organický celek, v němž každý člen bude míti své místo. Poněvadž jde o slovník nehistorický, není nutné ani žádoucí stanoviti význam etymologicky nejpůvodnější a od něho vycházeti jako od základu. Lze vyjíti od významu s nejmenším počtem znaků nebo s největším počtem znaků anebo i od významu nejčastějšího, podle toho, které dělení se ukáže v konkretním případě při zpracování nejpřehlednějším a nejpřesvědčivějším. Vždycky však je žádoucí se zřetelem k významu, zvolenému v pořadí za první, všechny další významy uspořádati buď podle přibývajících nebo ubývajících znaků.

Tak na př. u slova kolona vyjdeme nejvhodněji od významu „pochodový útvar vojska v úzkém a protáhlém seskupení“, který je nejčastější a má největší počet znaků (1. „seskupení“, 2. „k pochodování“, 3. „vojska“, 4. „v úzkém a protáhlém útvaru“); za druhý zvolíme význam prvnímu nejbližší, tedy poměrně s největším počtem znaků významu prvního, totiž zase představu vojenskou „oddíl vojska vůbec, zvláště také oddíl vozidel“, kterýžto význam má proti významu prvnímu jen o znak „v úzkém a protáhlém útvaru“ méně, neboť při této koloně není podstatná forma seskupení, zato však může přistupovati nový znak „vozidla“; za třetí v řadě můžeme zvoliti význam „seskupení tanečníků v řadových tancích“ (na př. kolony při čtverylce): tu se opouští proti významu prvnímu znak „vojska“ a vyměňuje se za znak „tanečníků“, trvají však dále znaky „seskupení“, „k pochodování“ (zde vlastně „k tanečním pohybům, k tanečnímu procházení“, což jest jen nepatrná modifikace původní představy), „v úzkém a protáhlém útvaru“; za význam čtvrtý položíme „organisovaná skupina lidí s určitým úkolem“ (na př. nouzové kolony, pracovní kolony, kolony nezaměstnaných a j.), kde se obráží další pohyb znaků: opouštějí se všechny význačné znaky významu prvního (i druhého i třetího) kromě znaku „seskupení“, avšak i ten je modifikován tím způsobem, že mu ubývá znak „hmotnosti“, takže tu místo mechanického seskupení vojáků, vozů vojenských anebo tanečníků jde o pouhé „společenství, jednotu“, při čemž za znaky „vojáků“, „vozů“, „tanečníků“ nastupují znaky nové, na př. „nezaměstnaných“, a za znaky „k pochodování“, „k jízdě“, „k tanečním pohybům“ nastupují rovněž jiné znaky, vyjádřené obecně „s určitým úkolem“. Ve významu pátém, posledním, „úzká, dlouhá rubrika v písemnostech nebo v tiskovinách, svislá řada záznamů, čísel, tisku a p.“ (na př. kolona číslic v statistice, kolona sazby v tiskárně a p.), opouštějí se všechny hořejší charakteristické znaky kromě znaků „seskupení“ a „v úzkém a protáhlém útvaru“, zato však přibývají znaky nové, vyjadřující prostředí kancelářské, účetnické, tiskárenské a j. („písemnosti“, „tiskoviny“, „sazba“ a p.).

Podobně u slova kořen, znamenajícího „spodní bezlistou část udržující rostlinu v zemi“, projevuje se v dalších významech pohyb znaků tím způsobem, že v každém z nich proniká jiný charakteristický znak kořene rostlinného a ostatní znaky kořene rostlinného se opomíjejí: 2. význam: „spodní část nějaké věci vůbec“ (z prvního významu tedy jen zbývá znak „spodní část, z které něco vyniká“, na př. kořen houby = hloubek, kořen rohu, nosu, zobáku a p.); 3. význam: „základní, hlavní, podstatná část něčeho“ (tu z prvního významu zbývá jen představa, že kořen je základem, podstatou něčeho, na př. má zdravý kořen, jde všemu na kořen, od kořene, z kořene, do kořene = úplně; mluvnicky kořen slova, matematicky kořen rovnice a j.); 4. význam: „původ, vznik, příčina, důvod“ (z prvního významu zbývá jen představa základu, který je původem, příčinou něčeho, na př. naděje má kořeny v optimismu, společná domácnost je kořen rozmíšek, kořen všeho zla a j.). Zde další významy jsou seřaděny tak, že jim postupně ubývá hmotné reality (vystupují z oboru jevů hmotných) — tento přechod se uskutečňuje ve významu třetím, kde se schází obor hmotný a nehmotný — až končí před[216]stavou pouhé kausality. Do této významové kostry se pak snadno zařadí zbývající podružnější významy. Hned do významu prvního se musí vložiti botanický pojem kořene, který se celkem i rozsahem kryje s obecnou představou kořene, jenže zdůrazňuje jiné znaky než představa obecná, pak speciální názvy botanické, jako rdesno hadí kořen, a zahradnické, jako zelenina černý kořen. Mezi význam první a druhý nutno zařaditi jako zvláštní skupinu „kořen, oddenek nebo hlíza rostliny jakožto droga“ (na př. kořen fialkový = oddenek jistého druhu kosatce, kořen mořenový, kořen dávivý a j.), do významu druhého podle svých znaků náleží některé odborné názvy, jako lékařsky kořen zubu, šermířsky kořen šavle, rapíru а p., geologicky kořen vrásy a p. Za významem třetím nutno zařaditi podle jeho znaků expresivní užití o jadrném, houževnatém, nezdolném člověku (z prvního významu zůstává jen představa pevnosti, nepoddajnosti většiny rostlinných kořenů) nebo zase pejorativně o hrubém, primitivním člověku (z prvního významu zůstává jen představa robustnosti, hrubosti, drsnosti některých rostlinných kořenů).

Slovo kornatý, jakožto odvozenina od substantiva kůra, projevuje ve svých rozmanitých významech vždycky nějaký vztah ke „kůře“ čili každý z významů tohoto adjektiva vyjadřuje některé ze znaků kůry — jeví se v nich tedy pohyb znaků kůry. Významy zase seřadíme tak, že nejprve položíme ten, který má ke kůře nejtěsnější vztah, který má nejvíce znaku kůry: kornatá borovice, kornaté dřevo a j. = mající silnou kůru; postupně vystřídáme jiné znaky: kornatá oční víčka, kornatá kůžе na spáncích a j. — kůře vzhledem, zevnějškem podobná; kornatý sníh, kornaté bláto = na povrchu utvrdlé, takže vypadá jako tvrdou kůrou pokryté; kornatá obuv, kornatý chléb a j. = ztvrdlý, zatvrdlý vůbec. Ve významu prvém jde ještě o vztah k tomu, co jmenujeme ve vlastním smyslu kůra, t. j. stromová, v dalších již jen o vztah k některým vlastnostem kůry stromové.

Stejným způsobem podle pohybu znaků lze řaditi i vícevýznamná slovesa. Tak na př. u podmětného slovesa kmitati (kmitati se) je nejvhodnější vyjíti od významu nejběžnějšího „prudce sem tam se pohybovati“ (na př. mušky se kmitají vzduchem, šavle bojujících jen kmitají, víčka oční mu kmitala v rozčilení, fysikálně kmitání tělesa, tělocvičně kmitání rukama, nohama, trupem а p.); jeho nejpodstatnější znaky jsou: „rychlost“, „měnlivost“ a „s místa na místo, sem tam“. Za druhý význam zvolíme nejlépe „míhavě, třepetavě, třaslavě svítiti nebo třpytiti se“ (o věcech nějak svítících, na př. světélko, hvězda, lampa a j. kmitá); zde zůstává znak „rychlosti“ i „měnlivosti“, avšak vyměňuje se znak „s místa na místo, sem tam“ za znak „intensity světelné“ (tedy světlo kmitá — rychle mění intensitu světelnou, t. j. hned svítí slaběji a hned zas silněji, takže vzniká dojem třaslavého světla). Za třetí význam zvolíme „míhavě, na kratičký čas, střídavě býti viditelný“ (na př. kmitání obrazů v okně jedoucího vlaku, obličejem mu kmitá úsměv, věže zámku kmitají zelení stromů a p.), kde zůstává rovněž znak „rychlosti“ i „měnlivosti“, avšak místo znaků „s místa na místo“ (nebo„intensity světelné“) nastupuje znak „pouhé viditelnosti“ (tedy věž kmitá zelení — rychle se střídá za sebou viditelnost věže s neviditelností). Čtvrtý význam „tanouti na mysli jako letmá vzpomínka“ (na př. myšlenky kmitají myslí, kmitá mu hlavou nápad neoopodržuje znaky „rychlosti“ i „měnlivosti“ a místo znaků „s místa na místo“ (nebo „intensity světelné“ a p.) „pouhé viditelnosti“) nastupuje znak „tanutí představy na mysli“, kterým se vyjadřuje nové prostředí duševního dění a opouští staré prostředí smyslových (zrakových) postřehů předcházejících tří významů. Za pátý, poslední, zvolíme význam „jen neurčitě, nezřetelně nebo občas býti pozorovatelný“ (na př. v této básni kmitají stopy cizích vzorů, v díle básníka X. kmitají již ideje následujících let), v němž zůstává z dosavadních významů jen znak „rychlosti“, opouští se tedy i znak „měnlivosti“ i všecky ostatní hořejší znaky, avšak nastupují nové znaky „neurčitosti, nezřetelnosti nebo občasnosti“ (umožněné ovšem „rychlostí“ a „měnlivostí“, neboť co je rychle měnlivé, bývá často nezřetelné a dále nezřetelnost se může zakládati i v tom, že jistá věc je řídká, občasná).

U slovesa kopnouti jde v jeho dvou hlavních významech v podstatě o tytéž představy, ale zahrnuté do dvou představových okruhů: 1. „nějakým kopacím nástrojem hrábnouti, udeřiti do země, zdi а p.“, 2. „nohou někoho (do něčeho) hrábnouti, uhoditi nebo nohou zavaditi o někoho (o něco)“; rozdíl mezi oběma jest jen v prostředku, jímž se kopnutí děje: výměna znaků „kopací nástroj“ a „noha“. Dalšímu významu „s pohrdáním nebo s ublížením odmítnouti někoho“ (na př. dokud je zdráv, zaměstnávají ho, až bude práce neschopen, kopnou ho a p.) jest základem význam druhý svým znakem „udeření“, při němž proniká zároveň představa, že tímto udeřením můžeme od sebe někoho „odhazovati, odstrkovati“, avšak znak fysického aktu nohou je tu vystřídán znakem aktu duševního, „ublížením, odmítnutím, pohrdáním“ a p.

[217]Pohyb znaků lze pozorovati u všech druhů slov vícevýznamných a bývá tu obyčejným a pravidelným zjevem, že postupně v dalších významech znaků ubývá, takže pak máme vedle sebe u téhož slova jednak významy s četnými znaky (s bohatým obsahem), jednak významy s málo znaky (s chudým obsahem, ale ovšem zase o to širšího rozsahu). Tyto poslední jsou významy často nazývané pejorativně „vyšeptalé“, „vybledlé“ (mnohé z nich také brusiči pronásledují), avšak bylo by nesprávné považovati je za nějakou méněcennou kategorii významovou, neboť vznikají z potřeby jazyka míti také slova chudá obsahem a vznikají zcela organicky postupem, jaký se projevuje při vzniku významů většiny slov vícevýznamných, takže by bylo nepochopitelné, kdyby se u jisté části slov popíralo to, co se všude jinde uznává jako pravidelný vývoj na základě ubývání znaků.

Na př. slovesa bráti, dáti, držeti, hráti a j. mají některé významy úzkého rozsahu (pregnantní), ale s obsahem bohatým četnými znaky (na př. bráti — odnímati něco někomu; dáti = věnovati, darovati; držeti = míti něco uchopeného; hráti = zaměstnávati se něčím pro zábavu), kdežto jiné významy proti tomu s velmi širokým rozsahem a zcela nepatrným obsahem (na př. bráti něco zdlouhavě, stručně, zkrátka, po vojansku, na dlouhé lokte a p. = jednati, počínati si i dáti pokyn, znamení, najevo, na srozuměnou = učiniti; dáti pozor = býti pozorný; držeti soud, kázání a p. = konati; zde hraje jiná příčina = působí, jeví se), takže vesměs vyjadřují už jen pouhou činnost nebo aktivnost nebo pouhou existenci. Právě tak stejným způsobem se vyvíjejí další významy slov jiných, na př. substantiva cena ve významu „hodnota vůbec“ (ve rčení za cenu popularity, za žádnou cenu ne = naprosto ne, za každou cenu = stůj co stůj) proti pregnantnějšímu významu „peněžitá hodnota věci“ (na př. statek má cenu 200.000 Kč); substantiva běh ve významu „dění, vývoj vůbec“ (na př. něco je v běhu = děje se) proti pregnantnějšímu významu „běžení, klusání“, neboť každý tento pregnantní význam má ovšem v sobě nejprve i základní význam „dění, vývoj vůbec“, t. j. každé „běžení“ je zároveň také „dění“; slovesa panovati ve významu „býti, trvati“ (na př. kolem panuje ticho, tma, život a p.) proti pregnantnějšímu „vládnouti“; slovesa tvořiti ve významu „býti“ (na př. tyto vlastnosti tvoří základ zdárného obchodování) proti pregnantnějšímu významu „něco nového způsobovati, vytvářeti“; slovesa odpovídati ve významu „býti přiměřený, náležitý“ (na př. na úřednictvo se kladou požadavky odpovídající dnešní době) proti pregnantnějšímu významu „dávati odpověď na otázku“, který mezi četnými svými znaky má ovšem i znak významu prvého, „přiměřenosti, náležitosti“, neboť odpověď jest pravidelně projev náležitě, přiměřeně uzpůsobený vzhledem k dané otázce; adverbia pochopitelně ve významu prostého potvrzování skutečnosti „ovšem, arci“ proti pregnantnějšímu významu „srozumitelným způsobem“, jenž má v svém obsahu s hlavním znakem „možnosti pochopení“ již zahrnut také vlastně znak „kladného postoje k nějaké věci“, jak se jeví shora v přitakávacím významu „ovšem, arci“.

Stejně organicky na základě pohybu znaku se vyvíjejí na př. u adjektiva bezprostřední s významem „nemající prostředníka, nezprostředkovaný“ i další významy „v nejbližší blízkosti jsoucí“ (na př. v bezprostředním sousedství) a „přímo, právě nastávající“ (na př. jsme před bezprostředním pádem ministerstva), které jsou jen dalšími modifikacemi co do prostoru a co do času základního významu „nemající prostředníka“; mají tedy více o znak prostorový (vlastně tedy „nemající prostorového, hmotného prostředníka“) a o znak časový (vlastně tedy „nemající časového prostředníka“).

Pohyb znaků a zvláště časté ubývání jich můžeme pozorovati i v rozličných významech slov „formálních“, předložek a spojek.

Tak na př. předložka do, vyjadřující v nejpregnantnějším významu „vnikání do něčeho nebo směr někam“ (na př. sedl si do stínu, šel do lesa), vyjadřuje ve významu s nejmenším počtem znaků již jen velmi nepatrné residuum ze znaků „vnikání“ a „směrovosti“, totiž pouhou tendenci po postižení nějakého objektu, na př. nic do toho není, zamiloval se do hudby, naříkal si do jeho přísnosti; podobně předložka k, vyjadřující „hmotné směřování někam“ (na př. obrátil oči ke stropu), má ve významu s nejmenším počtem znaků z původní hmotné směrovosti již jen znak pouhé tendence k jistému objektu (na př. je obratný k práci, hodí se k obsluze hostí). Viz o tom také již vpředu v 1. části na str. 21 n.!

[218]Spojka aby, mající dva hlavní významy o nestejném počtu znaků (v. 1. část, str. 21), postrádá tyto charakteristické znaky ve významu třetím, vyjadřujícím prostou „následnost“ něčeho poněkud kontrastujícího s předcházejícím (na př. odešel, aby se nevrátil; ulehl, aby již nepovstal; silnice stoupala, aby po několika kilometrech zase klesala), a tento znak „následnosti“ není nový, nepřibývá, nýbrž naopak zbývá po redukci obou předcházejících významů, neboť jest nutným jejich předpokladem: každé aby v kterémkoli z hořejších významů vyjadřuje totiž nutně něco co teprve následuje po ději věty řídící.

Spojka jestli, -li, vyjadřující jednak možnost (na př. jestli pak se na mne pamatuješ?), jednak podmínku rozličně modifikovanou (po případě s odstínem přípustkovým, na př. jestli myslíš, že to dokážeš, tedy se mýlíš; zbylo mnoho trpkosti, jestli ne všude, tedy aspoň někde), jednak oposici (na př. jestli celý rok šetřil, o pouti neznal cenu peněz), má i takové případy užití, v nichž scházejí hořejší charakteristické znaky jejího obsahu a zůstává jen znak základní: uvedení dvou vět ve vztah podobný spojení slučovacímu, tedy znak, vyjadřující prostou paralelnost dvou dějů, prosté postavení jich vedle sebe, na př. jestli odpůrcové prohlašovali Vrchlického za papírovou pyramidu, byli k tomu vedeni osobní zaujatostí (toto vyjádření je velmi blízké významem větám: prohlašovali jej za pyramidu a byli k tomu vedeni …).

Stejné ubývání znaků pozorujeme na př. u příslovcí zájmenných ve všech jejich funkcích (tázací, vztažné [spojkové] i neurčité), na př. kudy? vyjadřuje otázku po směru (na př. kudy přijdu do Prahy? = jakým, kterým směrem?) a po ubytí znaku směrového zůstává jen znak způsobu, neboť každý „směr“ vyjadřuje vlastně již svou podstatou také „způsob“, takže ve významu „směru“ jest zároveň již obsažen znak „způsobu“ (na př. nevěděl ve výkladu, kudy ke konci = jak); jako spojka vyjadřuje kudy směrový vztah své věty (na př. na cestě, kudy šlo vojsko, byl chaos) a po ubytí znaku směrového i pouhý způsob (jen archaisticky, na př. u Jiráska: Usiluje, kudy by jazyk český zhladiti mohl = jak); ve funkci příslovce neurčitého vyjadřuje kudy neurčitý směr (na př. nelze mi vylézti kudy = někudy, nějakým směrem) a po ubytí znaku směrového rovněž pouhý způsob (zřídka, na př. národ se nemohl kudy ani povznésti k literatuře = nějak).

Při lexikálním zpracování musí se z užití vyloučiti doklady významu nevyhraněného, jež se mohou chápati ve významu několikerém anebo u nichž nelze vůbec zjistiti, o jaký význam jde. Stejně se doporučuje vyloučiti doklady, tvořící nenáhlý přechod mezi dvěma významy (a konec konců jsou tedy také nevyhraněné), poněvadž se jimi zřetelnost jednotlivých významových skupin smazává; je tedy záhodno zaostřovati dvě sousední významové skupiny směrem napravo a nalevo pomíjením zcela středních členů.

 

Všechny významy je dobře dokládati citáty kontekstu. Naprosto tedy nestačí pouhá schemata, jako na př. dáti něco někomu (může to znamenati „podati“ „darovati“ a j.), cizí člověk (může to znamenati „z jiné rodiny“, „z jiné osady“, „z jiné země“, „neznámý“ a j.), státi někde (může to znamenati na př. člověk stojí, t. j. nesedí, dům stojí na kopci, t. j. má polohu a j.) atd. Citát jako základní jednotka významového určování má býti co možná stručná věta, obsahující všecky prvky, potřebné k určení významu slova. Má-li míti citát ráz dokumentární, nesmí býti v své podstatě měněn. Potřebuje-li doplnění některých okolností, důležitých k určení významu (na př. osoby nebo věci, o niž jde, vysvětlení zájmena jménem, vysvětlení situace a j.), je nejlépe doplniti jej v závorkách, aby se jeho podstata nezměnila. Zejména citát, začínající novou skupinu významovou, má býti naprosto zřetelný a příslušný význam naprosto jednoznačně dokumentující.

Výjimku z této zásady mohou činiti odborné názvy, protože vyznačením svého oboru a pouhým výčtem svých znaků bez uvádění zvláštních citátů jsou dostatečně určeny. U všech ostatních slov vyjímaje odborné názvy je důležité vystihovati právě citátem rozličná jazyková prostředí, v nichž slovo v rozmanitých svých významech [219]žije. To znamená také zachycovati nejcharakterističtější případy rozsahu. Nejcharakterističtější již také z toho důvodu, že celý rozsah užívání není obyčejně možné úplně vyčerpati pomocí citátů (slovník by byl úžasně obsáhlý). Citáty mají tedy dokládati užití každého významu skutečně typické, zcela obvyklé, běžné, a bylo by pochybené, snažiti se dokládati tu všeliké zajímavosti a zvláštnosti nebo neobvyklosti nebo případy zcela nových básnických aktualisací (viz o tom též výše v části 2., str. 24 n.); ovšem nelze se vyhnouti básnickým vyjádřením ustálenějším, nutno však tuto lexikální vrstvu odděliti od běžného pásma jazyka sdělovacího (viz str. 25). K částečnému vyčerpání rozsahu a zestručnění výkladů lze také po uvedení nejcharakterističtějších dokladů citovati další užití jen syntaktickým spojením (na př. za citátem nákladné investice v továrně přivedly ho úplně na mizinu lze připojiti schematicky, ale zde již úplně zřetelně, další možná spojení, jako přijíti, dostati se na mizinu; býti, octnouti se na mizině а p.).

Doklady slov širokého významového rozsahu je nejlépe rozvrhnouti ve dvě skupiny: do prvé jejich užití nahodilá, t. j. taková, která nemají charakter spojení ustáleného, ale jsou zcela běžná a možná; v takových spojeních má totiž každý člen živě svůj samostatný význam, a proto tu také význam slova heslového nejživěji pociťujeme (mnohem živěji než ve spojení zcela ustáleném).

Tak na př. pro heslo hůl je záhodno voliti věty, jako v jedné ruce uzlík, v druhé pořádnou hůl, vydal se baráčník na cestu do města; podpíraje se o hůl kráčí starý muž; doktor si vykračoval pohodlně, pošvihuje si občas holí; pro heslo hvězda ve významu tělesa nebeského věty, jako na večerní obloze sem tam již prokmitovaly hvězdy; byla tmavá noc, ani jedna hvězda nesvítila; a p.; pro heslo hvízdati věty, jako jel s trakařem, hvízdaje si nějakou písničku; u budky na starém javoru hvízdal vesele špaček a p.

Do druhé skupiny dokladů zařadíme citáty se spojeními nějak ustálenými, a to od pouhých přirovnání (o nich viz ve 4. části str. 149 n.) až k takovým, která se již pociťují jako zvláštní významový celek.

Na př. k hořejším heslovým slovům hůl: dává svým protivníkům na sebe hůl = příležitost nebo záminku k pronásledování a p.; přišel na žebráckou hůl = octl se na mizině; nelámu hůl nad demokracií = nepokládám ji za odbytou; kdo chce psa bít, snadno hůl najde = najde si záminku; každému své, pastýřovi hůl a pod. = hvězda: hvězdy s nebe by pro ni snesl = vše možné by pro ni učinil; chodí jako s hvězd spadlá = bez života; nosí hlavu ve hvězdách = nedbá skutečnosti, je fantasta; to je ještě ve hvězdách = neurčité, nejisté; — hvízdati: já tě naučím v kostele hvízdat! v pohrůžce; musí skákat, jak ona hvízdá = podrobovat se její vůli; a p.

Vícevýznamnému členění uvnitř článků o jednotlivých slovech staví se někdy v cestu ta nesnáz, že mezi dvěma sousedními významovými skupinami existuje jakési významové přechylování, záležící v tom, že jistý význam je vyjádřen v první skupině syntaktickým celkem, kdežto v druhé skupině již samotným jedním slovem, které bylo v první skupině významově základem spojení. Tak na př. slovo chléb znamená (vedle jiných ještě významů, které zde pomíjím) buď běžné naše pečivo (na př. ukrojil si krajíc chleba) anebo ztrátou některých znaků „výživu, obživu vůbec“, po případě dále i „službu, zaměstnání, povolání“ (na př. šel do světa za chlebem; v potu tváři si dobývá chleba; nemá starostí o denní chléb; přišel o chleba; dostal svého protivníka z chleba; panský chléb je trpký a j.). Mezi těmito dvěma skupinami významovými stojí některá syntaktická spojení, na př. nejím zadarmo ničí chléb — nikdo mě neživí; závidí mi větší kus chleba = lepší živobytí; kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem = čiň prospěch tomu, kdo ti ubližuje; tato spojení teprve jako syntaktické celky mají význam přibližně stejný s hořejším druhým významem samého slova chléb („výživa, povolání“). Zde je tedy nutné rozhodnouti, do které skupiny se mají takovéto případy řaditi. Protože v těchto spojeních samo slovo chléb zůstává v představové sféře významu prvního (skutečného chleba jakožto druhu potravy, sr. spojení jísti chléb, házeti kamenem házeti chlebem), je nutno zařazovati taková spojení do významu prvního [220]jakožto zvláštní případy ustálených spojení. — Obdobné poměry jsou na př. u slova karabáč s významem prvním „nástroj spletený z řemínků k bití, trestání, donucování“ a druhým (knižním) po ubytí některých znaků „hrubý donucovací prostředek vůbec“ (zákon je karabáč na úřednictvo; pod karabáčem intelektu a j.), kde se mezi oba tyto významy řadí ustálená spojení, jako upletl si na sebe pěkný karabáč = sám si způsobil něco, co mu škodí. U slova jiskra mezi význam první „svítící rozžhavená částečka hmoty“ a druhý „bystrost, důvtip“ (ubytím některých znaků, na př. jeho řeč je bez jiskry; alkohol mu dodal jiskru a p.) řadí se ustálená spojení, jako z hloupého člověka nevykřešeš jiskru = nedonutíš ho k bystrosti. Kdežto v těchto třech jmenovaných případech poměrně snadno se rozhodneme pro řadění středních členů ještě do významu prvního, protože nám tu tanou na mysli ještě tyto představy a nikoli druhé (sr. „upletl si“ a „nevykřešeš“), budeme jindy formálně zcela obdobné případy řaditi spíše k významu druhému, protože právě tam je v svých představách spíše zařazujeme, na př. střední člen „úhoří hladkost člověka“ = vychytralá úlisnost, mazanost а p., „člověk hladký jako úhoř“ = vychytrale úlisný, nebudeme řadit už do prvního významu hmotné hladkosti (na př. hladký kámen, hladkost navoskované parketové podlahy a p.), třebaže slova „úhoří“ a „jako úhoř“ by mohla poukazovati na hladkost hmotnou; naopak budeme je řaditi již do významu druhého, „úlisnost, mazanost“, protože nám při vyslovení projevů pravidelně tane na mysli již jen „úlisnost“, nikoli „hmotná hladkost“ a slova „úhoří“ a „jako úhoř“ nám již zdůrazňují tuto „úlisnost“, nikoli „hmotnou hladkost“, je tedy potřebí při řadění takových středních členů po každé samostatného řešení podle toho, která z obojích představ v našem povědomí převládá. Problém jest tedy ve zjištění skutečné naší představy.

Je-li slovo vícevýznamné také odborným názvem, řadí se ovšem tento odborný význam přesně podle týchž zásad jako významy neodborné.

Tak na př. obecný význam adjektiva kolmý je „přímo nebo téměř přímo dolů (nahoru) směřující“, tedy buď svislý nebo strmý, srázný, příkrý (na př. kolmé skalní stěny, kolmý sráz aj.) V téže představové sféře zůstává zeměpisný pojem kolmá členitost, t. j. vertikální (proti členitosti vodorovné, horizontální). Naproti tomu v geometrii pojem kolmý lze vystihnouti definicí „svírající pravý úhel, pravoúhlý, orthogonální“ (na př. přímka kolmá na jinou přímku nebo rovinu). Rozdíl mezi oběma významy je jednak ve významové přibližnosti (kolísavosti znaků) pojetí obecného („přímo nebo téměř přímo“) a jednoznačnosti pojetí geometrického („pravoúhlý“ = 90°), jednak také v rozdílných znacích, t. j. v částečné výměně znaků (v obecném pojetí = svislý, t. j. vlastně kolmý jen na přímku nebo rovinu vodorovnou, kdežto v geometrickém pojetí = pravoúhlý k přímce nebo rovině, která má jakoukoli polohu, svislou nebo vodorovnou nebo šikmou). Představa geografická se zde tedy kryje s představou obecnou, zařadíme ji tedy do prvního obecného významu jako zvláštní případ, odlišený od něho jen znakem svého oboru; představa geometrická jest naproti tomu zcela zvláštní význam, v němž se znaky proti významu prvnímu vystřídají.

Sportovní název kladina pro tělocvičné nářadí jistého druhu má o některé znaky více než obecná představa (resp. dialektické kladina = kláda), neboť tělocvičně to není jakákoli kláda, nýbrž zvlášť upravená, s jistými ustálenými znaky a užívaná za tělocvičné nářadí.

Hmota ve smyslu fysikálním „podklad zevních zjevů přírodních vůbec, příčina smyslových vjemů“ je pojem o méně znacích, a tedy o větším rozsahu než hmota ve smyslu obecném, „látka, která je obsahem věcí tuhých nebo polotuhých“, neboť v tomto druhém významu přistupují další znaky, které významový rozsah zužují (do obecného pojetí hmoty nepatří na př. plyny ani kapaliny).

Hlaváč v obecném pojetí znamená „hlavatého člověka“, v pojetí odborném z toho zůstává jediný charakteristický znak „hlavatost“ nebo něco tomu podobného a nazývají tak zoologové jistou rybu (gobius) a jistého brouka (lethrus) a botanikové jistou štětkovitou rostlinu (scabiosa). Znamená tedy pojetí odborné proti pojetí obecnému vystřídání znaků, při čemž se střídání znaků projevuje i v jednotlivých názvech odborných, takže tu jde vesměs o nové významy.

Slovo hlen jakožto technický název pro kal, usazující se na stěnách rozmanitých technických zařízení, jako nádrží, stok, rour а p., proti obecnému i lékařskému názvu hlen „vazký výměšek rozmanitých vnitřních orgánů lidských nebo zvířecích“ (na př. hlen v krku, v průduškách, hlen hlemýždě a p.) představuje rovněž druhý význam tohoto slova, neboť vystřídává znaky.

[221]Stejně se organicky na své místo včleňují podle hořejších zásad u slov vícevýznamných i jejich zvláštní významy v jazyce hovorovém a v jazyce lidovém vůbec nebo v jednotlivých dialektech zvlášť a zvláštní významy jejich v rozličných druzích slangu a v argotu, pokud ovšem je doklady zjištěno pronikání jich do spisovného jazyka. Slova dialektická, slangová nebo argotická, jež nejsou v slovníku spisovného jazyka bezpečně doklady zjištěna, do slovníku spisovného jazyka nepatří; jejich místo jest v slovnících dialektických nebo slangových a argotických (srov. str. 214).

Protože expresivitu slova je nutno chápati jako zvláštní znak, přistupující k neutrálnímu obsahu slova (srov. str. 157), musí býti expresivní význam slova řaděn jako zvláštní význam.

Na př. u slova chlap — 1. (lidově) „dospělý muž“, 2. (dialekticky) „ženatý muž“ přiřadí se expresivní užití jako zvláštní významy: 3. (hypokoristicky) „velký, statný nebo řádný člověk“ (na př. ten tvůj bratr je ale chlap, sotva mu dosahuji po bradu! takového chlapa čeledína měli, a nevážili si ho!), 4. (pejorativně) „dareba, ničema“ (na př. který chlap to tady rozbil?! kdybych znal toho chlapa, co na mě donáší!!), 5. (pejorativně) „mužský“ (na př. ta chodí na každou tancovačku, jen aby se tam mohla slízat s chlapy!).

Jak slova vícevýznamná, tak slova jednovýznamná musí míti u sebe pečlivě poznamenáno své jazykové prostředí, kde je toho třeba. Protože jde o slovník pouze spisovného jazyka, musí se každé slovo pozorovati nejprve s tohoto hlediska a bylo by zbytečné poznamenávati u slov spisovných, že se jich užívá také na př. v jazyce hovorovém nebo v dialektech nebo vůbec v jazyce lidovém a p. Běžná slova obecně spisovná, jichž jest největší počet, mohou se řaditi bez zvláštního označení prostředí, neboť to jest již dáno úkolem slovníku zachytiti „spisovný jazyk“. Označovati tedy budeme jistými značkami jen prostředí zvláštnější, tak na př. u slov nebo jednotlivých významů slov užívaných jen knižně nebo užívaných jen v básnickém jazyce, anebo dále ovšem, jak bylo právě svrchu pověděno, u všech názvů odborných a také u všech slov rázu expresivního.

Stejně nesmíme zapomínati na označení slov z jazyka hovorového, z jednotlivých dialektů nebo vůbec z jazyka lidového, z rozmanitých slangů a argotu, když se z nich tato slova dostávají jako zvláštní vyjadřovací prostředek do jazyka spisovného. Rovněž je potřebí označovati archaismy a zachycovati, kterých slov se užívá řidčeji nebo zcela zřídka. Zkrátka u každého slova nebo u každého významu jistého slova musí býti poznamenáno, má-li odlišné jazykové prostředí nebo zvláštní charakteristiku.

Jak bohatě bývají rozvity významy některých slov ve více jazykových prostředích, ukazuje nám na př. slovo karta; znamená dnes: 1. list karetní hry, 2. (lidově) list opravňující k provozování živnosti, živnostenský list; živnostenské oprávnění samo; 3. (kancelářsky) list tuhého nebo polotuhého papíru do kartotéky; 4. (v textilnictví) list lepenky, na níž je otvory vyznačen počet útků tkaniny; 5. (v poštovnictví a železničním dopravnictví) listina obsahující jisté seznamy nebo zápisy; tyto zápisy samy; 6. (archaisticky) korespondenční nebo pohlední lístek; 7. (archaisticky) jízdenka (na dráhu, loď) nebo vstupenka (do divadla, na koncert a p.); 8. (archaisticky) navštívenka; 9. (archaisticky) mapa. Toto slovo je příznačné nejen rozmanitostí ve svých jazykových prostředích, nýbrž i typickým rozčleněním svých jednotlivých významů. Všechny jeho významy mají společný znak „k nějakému účelu zvlášť upravený list papíru“, což můžeme nazvati pojmem „karty vůbec“; kromě toho se v každém z nich střídají znaky jiné, zvláštní. K pojmu „karty vůbec“ jsou všechny tyto jednotlivé významy v stejném poměru: každý z nich totiž přijímá své zvláštní, specifické znaky, z nichžto se už žádný v druhých významech neopakuje, takže tyto významy už nejsou k sobě v žádném dalším vztahu (vyjímaje ovšem další význam uvnitř významu pátého „tyto zápisy samy“, který je věcně závislý na významu pátém a pojí se k němu nespolečným znakem, a vyjímaje další význam uvnitř významu třetího „živnostenské [222]oprávnění samo“, který je ve vztahu k významu třetímu rovněž na základě nespolečného znaku). Při takovéto významové disposici, ježto významy č. 1—9 jsou mezi sebou indiferentní, nezáleží ovšem tolik na pořádku významů za sebou. Záhodno jen jest vyjíti od významu „hrací karta“ jakožto nejběžnějšího a nejbohatšího rozmanitými ustálenými spojeními. Řadění dalších významů již může býti rozličné. Mohou se na př. zařaditi nejprve významy, u nichž představa listu papíru nápadněji proniká, tedy významy č. 2, 4, 6, 7, 8 a po nich teprve významy č. 5, 3 a 9, nebo lze položiti nejprve významy dnes běžné, t. j. č. 2, 4, 5, 3, a za nimi teprve významy archaisované, t. j. č. 6, 7, 8, 9, nebo lze při dělení na významy běžné a archaisované zdůrazniti mezi významy běžnými významy obecné, neodborné, t. j. č. 1 a 2, a potom teprve odborné, t. j. č. 3, 4 a 5.

Naproti tomu na př. u slovesa harcovati je vzájemný poměr jednotlivých významů k sobě zcela jiný: Harcovati má tyto významy: 1. (archaisticky vojensky) najížděti k útoku, dorážeti na nepřítele; 2. (expresivně) polemicky napadati někoho, polemisovati s někým; 3. cválati, uháněti na koni; 4. (expresivně) harcovati a harcovati se sem tam se potloukati. Tu hned na první pohled vidíme, že význam první má největší počet společných znaků s významy ostatními a že jeho znaky se opakují ve všech dalších významech. Přitom však každý z těchto dalších významů má s významem prvním jiný společný znak, takže významy druhý, třetí a čtvrtý mezi sebou společných znaků vůbec nemají, jsou mezi sebou indiferentní. Bude tedy patrně východiskem lexikálního členění význam první, znamenající ve středověku drobné útočné akce menších velmi pohyblivých jízdních oddílů (harcovníků) vpředu před hlavním vojem za tím účelem, aby sem tam pojížděly, vyhledávaly nepřítele, znepokojovaly ho a vydražďovaly k boji. Význam „polemicky napadati“ zvolíme za druhý, protože svým znakem „útočného napadání“ těsně se přimyká k podobné akci vojenské, vyjadřované významem prvním. Za třetí zvolíme význam „cválati“, který souvisí s prvním významem zvláštním znakem „prudké jízdy na koni“. Za čtvrtý význam zvolíme „sem tam se potloukati“, který má zase jiný společný znak s významem prvním, než jaký měly oba předcházející významy, totiž „pohybování se s místa na místo“ (zvratné harcovati se vzniklo asi přichýlením k některému blízkému slovesu zvratnému, na př. potloukati se, pohybovati se). O pořádku dalších významů nám zde tedy rozhodla důležitost zúčastněných znaků (1. „útočná akce“ jakožto znak nejpodstatnější, 2. „jízda na koni“, 3. „pohybování sem tam“ jakožto znak podružnější).

Na těchto dvou posledních příkladech slov vícevýznamných s významy z rozličných jazykových prostředí spisovné řeči vidíme zároveň dva rozdílné způsoby významového rozvětvování, které se také téměř všude jinde u slov vícevýznamných v nejrozmanitějších kombinacích stále a stále opakují.

 

Lexikální stavba jazyka, toto dílo lidského ducha ještě velkolepější než stavba gramatická, má svoji největší pozoruhodnost ve vícevýznamnosti. Třebaže principy vícevýznamnosti jsou celkem prosté, přece jen jejich realisování v jazykové praksi následkem mnohotvárnosti vztahů jednoho slova k slovům druhým a následkem vývoje v jazyce, t. j. vznikání nového a zanikání starého a s tím souvisících rozličných zjevů průvodních, je často velmi složité, takže úloha lexikografova bývá neobyčejně obtížná.


[1] Takový materiál je shromážděn v skladištích akademického Slovníku jazyka českého (přes 6 milionů excerpt od r. 1770 do nejnovější doby). Viz o něm zprávu Hodurovu v Naší řeči XIX (1935), str. 1 n.!

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 4, str. 212-222

Předchozí Vojtěch Jirát: Obrozenské překlady Mozartova Dona Juana (2. Překlad Štěpánkův)

Následující Roman Jakobson: Význam ruské filologie pro bohemistiku