Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Význam ruské filologie pro bohemistiku

Roman Jakobson

[Články]

(pdf)

L’importance de la philologie russe pour les études tchèques

Pesimistický výrok Polívkův, že znalost ruské kultury v českém světě je a byla „hodně kusá a nehluboká“,[1] obsahuje jako většina soudů pesimistických jen pravdu částečnou. Je pravda, že v širší společnosti, a to i ve společnosti rusofilské, je znalost ruštiny a ruského duchovního světa nahodilá a nedostatečná, ale s druhé [223]strany česká rusistika významnými výkony jednotlivců nezřídka vyniká nad jiné evropské země. Omezím se na dvojí příklady — na české mluvnice ruštiny a český zájem o ruský folklor.

Badatelský ústav linguistický v Leningradě pečlivě přetiskl knihu Grammatica Russica, vydanou v Oxfordu Němcem Ludolfem r. 1696.[2] Odborná předmluva B. Larina ji označuje za první učebnici ruštiny pro Evropany; ale ani tento úvod ani ruská věda vůbec neví, že již о 6 roků dřív — v r. 1690, český jesuitský misionář, vypovězený z Ruska, vydal latinsky ve Slezsku první pokus o ruskou mluvnici vně Ruska.[3] Skoro za sto let po této prvotině uveřejnil Dobrovský první nástin srovnávacího rozboru ruštiny a češtiny.[4] Ke škole věhlasného českého slavisty se hlásí příručka Puchmajerova, první zevrubná a vědecká gramatika ruštiny na celém světě, kterou ještě Baudouin de Courtenay zařazuje do seznamu jazykovědných pomůcek doporučovaných posluchačstvu.[5]

Gramatice České Jana Blahoslava z r. 1571 vděčíme za nejstarší zápis východoslovanské lidové písně.[6] Český hudebník Jan Práč, původem ze Slezska, vydal v roce 1790 první velkou sbírku ruských lidových písní s nápěvy zapsanými, jak dovozuje moderní badatel, s přesností na tu dobu až překvapující. Tato sbírka, opětovně vydávaná a pozdějšími vydavateli lidových nápěvů hojně excerpovaná, byla dílem průkopnického významu jak pro ruskou folkloristiku, tak pro šíření ruské lidové hudby.[7] Záslužná monografie Jiřího Polívky je prvním a jediným pokusem ve světové literatuře o vymezení specifických vlastností ruských pohádek.[8] Současný polský slavista se pozastavuje nad tím, že první rozsáhlá sbírka ruských bylin, uveřejněná na začátku minulého století, nevzbudila odezvu ani v Rusku ani v Evropě; marně bychom prý hledali v Puškinově tvorbě stopy zájmu o byliny, a teprve koncem let třicátých Lermontovova Píseň o kupci Kalašníkovovi věstí radikální obrat.[9] V tomto tvrzení je sice několik nepřesností, ale opravdu zaráží, že básnictví puškinské doby vlastně nevládlo tvárnými prostředky ruské národní epiky a že sám Puškin, který vyzkoušel ve svém díle snad veškeré domácí folklorní druhy — písně a pláče, pohádky a přísloví, ba pokusil se i o napodobení junáckých písní jihoslovanských — jako by si netroufal na byliny, třebaže je dobře znal a obdivoval.[10] Krásný pokus Čelakovského o tvůrčí vystižení [224]poetiky bylin a jejího základního tvárného prostředku, paralelismu, a o jejich ryzí básnický ohlas je tedy jedinečný čin v světové literatuře dvacátých let.[11] Není to ostatně jediný případ, kdy Čechům náleží prvenství v tvůrčím zvládnutí ruských uměleckých podnětů; tak čeští skladatelé (Janáček, Jeremiáš) se první pokusili o zhudebnění děl Dostojevského.

Vidíme, že v české rubrice rossik nechybějí výkony vzácné odvahy a objevitelského významu. Závada je však vtom, že tato díla, ba vlastně vůbec česká rossika, zůstávají většinou mimo velkou cestu české vědy a umění, kdesi na jejich okraji. Rusistika žije mimo vlastní českou problematiku, mimo kontekst československé vlastivědy, ačkoli sem by měla právě náležet, a to nejen proto, že k republice patří i Podkarpatská Rus se svou spletitou jazykovou a kulturní otázkou. Především si slovanská stránka českého problému vyžaduje slovanské srovnávací látky, a právě materiál ruský svou vyhraněností a bohatstvím je pro tuto úlohu nejvděčnější.

 

Ani na poli jazykovém, ani v otázkách folklorní poetiky, kde je srovnávací metoda sice méně vyzkoušená, ale stejně slibná a plodná, nezastírá různosměrný vývoj obou celků — českého i ruského — společné výсhodisкo. Na př. přesto, že čeština ustálila proti praslovanštině přízvuk, kdežto ruština odstranila praslovanskou kvantitu, jsou právě společné údaje obou těchto jazyků, zčásti postřehnuté již geniálním Dobrovským,[12] neobyčejně poučné pro vystižení prosodické soustavy praslovanské. Ruština, v podstatě dodržující praslovanské místo přízvuku, poskytuje vysvětlení některých staročeských reliktů, souvisících s praslovanskými akcentologickými poměry.

V českých památkách XIII.—XlV. stol. se na př. episodicky vyskytují archaistické imperativní formy se zachovaným koncovým i (vedi, spasi, pomozi. střězi, šedi, leni, nakloni, osvěti. proměni, prosi, rači, tupi, učini, zamuti, zaplati, přikaži, beri, otzoví a p.) a především konfrontace s tvary ruskými (vedí, spasí, pomogí, steregí sidí, lenís’, nakloní, ovsetí, promení, prosí, račí, tupí, učiní zamutí, zaplatí, přikaží, berí, otzoví) nás poučuje o tom, že v staročeštině až na ojedinělé výjimky takovéto imperativní tvary mohly zachovat starou koncovku i jen tehdy, když na ni padal praslovanský přízvuk; tedy ještě za období pohyblivého přízvuku nepřízvučná koncovka zanikla. Tento stav dochovává nejen dnešní ruština, ale tovněž jazyk nejstarších památek polských[13] kdežto v češtině po ustálení přízvuku zánik imperativní koncovky se záhy začal přenášet analogicky také na jiné případy.

V staročeských památkách, než se ujal a začal generalisovat dnešní usus v užívání koncovek -u a -a v gen. Sg. jmen rodu mužského, odpovídají tvary na -u zpravidla usu staroruskému, který doznívá v dnešních ruských nářečích: koncovku -u totiž mohou míti neživotná jména tvrdé deklinace mužské jen tehdy, když na jejich kmen původem jednoslabičný připadal sestupný přízvuk.[14] Tak v zlomcích z Alexandreidy, psaných v první polovici XIV. stol., vyskytuje se genitivní koncovka -u jedině u těchto slov; činu (strus. čínu), rodu (strus. ródu), za mladu (rus. smólodu), hladu (strus. gólodu), stavu (dial. rus. stávu), zisku (strus. ísku), potu (rus. pótu).[15] Konfrontace těchto staročeských a ruských fakt se staroslověnskými,[16] ba z části i s polskými,[17] opravňuje promítati uvedené pravidlo do pozdní praslovanštiny.

[225]Bohatý společný jazykový fond umožňuje při výkladu staročeských památek v leckterých svízelných otázkách mluvnických a rovněž lexikálních, frazeologických a stylistických hledat pomoc a kontrolu v starobylé zásobě památek ruských.

Někdy naopak starobylé složky středověké češtiny vrhají světlo na ruské jazykové relikty.

Tak na př. hláskoslovná fakta staročeská, jako ka Agabarovi, ve Ejiptě a stažením z-Éjipta, z-óvcí (srov. doudl. zůpravdy, zoutrhat)[18], nalézají jasnou a přesvědčivou paralelu v památkách staroruských: zaalka, so obě, bezo otъca, izu ušъju, vy Izъskě.[19]

Naopak odůvodněné upozornění Trávníčkovo na bývalý deiktický význam českého tehdy, které bývá v starších památkách za lat. ecce,[20] přispívá k správnému výkladu a překladu obdobných vazeb togda v Slově o pluku Igorově, vůbec bohatém deiktickými prvky. Srov. na př. „Pomn’ašetъ … ръrvусhъ vrеmenъ usobicě. Togda puščašetъ des’atъ sokolovъ na stado lebeděj“ (Pamatoval se … na rozbroje původních časů. Hle, pouštěl deset sokolů na labutí hejno). Potebňa tu pojímal togda jako časové adverbium a proto pochybeně považoval první větu za pozdější interpolaci.[21] Nejnovější monografie o Slovu předpokládá, že je něco vynecháno před větou „Togda Igorъ vъzrě …“ (tu se Igor podíval …)[22] a dovolává se tvrzení Ivana Franka, že tu původně muselo býti časové určení, na něž se vztahuje toto „togda“.[23] Rovněž překladatelé Slova dosud mylně pokládají uvedený deiktický výraz za příslovečné určení času a tím porušují smysl předlohy.[24]

Leckterých omylů by se byla vyvarovala česká etymologie, kdyby pozorněji přihlížela k ruskému jazykovému materiálu, jenž zachovává tolik archaických prvků.

Kolik bájeslovných hypothes o slovanských přírodních slavnostech náboženských bylo na př. navázáno na česká místní jména Vráž, Vrážek, která se uváděla v souvislost s praslovanským slovesem *vordžiti, věstiti, čarovati’.[25] Stačí však pozorněji se poohlédnout po ruských místních názvech, abychom našli hojné paralely k uvedeným českým jménům; tak s českými Božími Vrážky v okolí Prahy je na vlas stejné ruské Božji Vražki; náležité apelativum vrag, vražek nebo se sekundárním o- (ovrag, ovražek) označuje rusky prostě proláklinu a hláskové složení tohoto ruského slova naprosto nepřipouští jakékoli spojování s praslovanským vordžiti, rus. vorožiť a p. Je pozoruhodné, že i české jméno Vráž i názvy odvozené se zpravidla vztahují na místa, kde jde o proláklinu. Srov. příbuzné slovenské vraž (vráska, rýha, pruh) a valašské vráž, (pruh od rány prutem krví podlitý).

Ruský slovník ukázal by bohemistovi, že vlastní jméno jednoho z vrahů svaté Ludmily — Gomon — není neznámé slovo záhadného původu,[26] nýbrž že je totožné s běžným ruským apelativem, znamenajícím, hluk, řev‘; ba myslelo-li se, že toto ruské slovo je přejato z řeči severské, shledáváme v citovaném dokladu z české legendy X. století nové svědectví pro jeho starší, praslovanský původ.[27]

Stačí konfrontovat název vesnice, kterou odevzdal Břetislav Sázavskému klášteru, Skramník(y)[28], s ruským tvarem skorómnik(i), který mu přesně odpovídá po stránce hláskoslovné a označuje lidi, kteří nedrží půst, abychom zjistili, že i v češtině existovala střídnice praslovanského kořene *skorm-, a abychom [226]mohli přiřadit toto místopisné jméno k posměšným názvům příbuzného významu, označujícím vesnice z okolí Sázavského kláštera, jako Masojedy, Konojedy, Kozojedy, Mrchojedy, Výžerky.

Myslím, že by i takové slovo nejasného původu, jako je Čech, našlo uspokojivý výklad, kdybychom si všimli staroruské hláskové formy Čach. Všimneme-li si sklonu staroruských památek k juxtaposici Čach-L’ach a obdobného sklonu západoslovanských památek k juxtaposici Čech-Lech, je nejpravděpodobnější závěr, že obě hypokoristika měla souběžný vývoj. Souvisí-li geneticky Lech s leNdo, stč. lado (pustá země), můžeme předpokládat, že Čech souvisí s takovými tvary, jako je čeNdo (dítě, hoch) a zejména kolektivum čeNdъ (lidé, sourozenci, národ). Že kmen sám sebe často nazývá prostě „lidé“ nebo „národ“, je zjev z ethnologie dobře známý; uvádím namátkou vlastní ethnický název dagestanských Lakků — läg „člověk“ — a asijských Eskymáků — juk „člověk“. Srovnání obou významů — starorus. l’adъska zeml’a, totiž úhor nebo země ‚lašská‘, a čadъska zemľa, totiž země lidská, lidnatá, čacká — je zajímavé po stránce kulturně historické; a jistě není náhodou, že Polákům poněkud pejorativní termín Lech zůstal vlastně cizí: označují je tak jen sousedé.[29]

Důležitou otázkou srovnávacího rozboru je vedle společného dědictví také otázka vzájemných vlivů. Ruská složka v novodobé československé literatuře a slovní zásobě, zejména v slovesnosti a názvosloví doby probuzenské, v překladech Ruské knihovny a u domácích spisovatelů jimi odchovaných, v projevech předválečné vědy a publicistiky rusky orientovaných, na př. u Masaryka i Kramáře, pak v legionářské literatuře a v žurnalistice sovětského ražení a zvláště v lexikálním složení spisovné slovenštiny, to všecko jsou zajisté zajímavé a přitom skoro neprobádané náměty.[30] Ale snad ještě závažnější pro bohemistu a zároveň bohatší novými, ba netušenými poznatky je otázka českého vlivu na ruský jazyk a literaturu. Myslím, že neukřivdím české vědě, řeknu-li, že dějiny české kulturní expanse náleží do okruhu nejméně prozkoumaných problémů. Nebylo by těžké zjistit i historické předpoklady tohoto stavu.[31]

Ruské písemnictví a jazyk je dobrým měřítkem pro expansivní sílu staročeské kultury v jejích jednotlivých obdobích. Historická věda odhaluje stále nové znaky intensivních česko-ruských styků v X. a XI. stol.[32] Vedle spojení Prahy s Kijevem jsou stále jasnější české styky s Novgorodem.[33] Abych znázornil, jaké množství českých literárních památek psaných církevní slovanštinou přijala Rus, uvedu jen několik příkladů. Z dochovaných církevněslovanských legend českého původu o věrozvěstech, o sv. Ludmile a o sv. Václavu jsou všechny známy v ruských opisech a většina pouze v ruských (legenda o sv. Metoději, o sv. Ludmile, druhá [227]legenda o sv. Václavu). Česká hagiografická tradice měla přímý vliv na ruskou.[34] Většinou jen v ruských opisech jsou dochovány také překlady z latiny do církevní slovanštiny české redakce (vedle uvedené legendy svatováclavské zejména Život sv. Víta, homilie Řehoře Velikého, snad také Pravidlo Bonifácovo).[35] A kolik církevněslovanských rukopisů ještě teprve čeká na rozbor a na zjištění znaků svého původu! Ruští filologové objevují české lexikální prvky i v kijevské překladové literatuře XI. stol. a hledají je i v ruských původních památkách téže doby — právních, dějepisných, ba i básnických.[36] Již geniální Šachmatov zjistil v nejstarším ruském letopisu zbytky jakéhosi neznámého církevněslovanského apologetickohistorického spisu českého původu.[37] N. Nikol’skij, vynikající znalec české a ruské literatury raného středověku, jde ještě dál a je přesvědčen, že původní ruský letopis, pouze přejímal, napodoboval a rozváděl českou předlohu a že teprve po schismatu kněžstvo řecky orientované hledělo vymýtit z letopisu jeho západoslovanské prvky.[38]

Česká slovesná kultura doby gotické již v XV. stol., ne-li dřív, začíná intensivně působit na ruskou vzdělanou vrstvu litevsko-ruského státu, a zvláště zajímavé jsou náznaky novodobého bádání, že česká literatura duchovní a právní tu působí často, ba původně snad většinou přímo, bez prostřednictví polštiny. České podněty se tu souběžně uplatňují ve vývoji dvou nově se rodících spisovných dialektů — polského a o něco staršího západoruského. Pod přímým vlivem českých právních památek pravděpodobně stojí, jak se pokouší stopovat A. Jakovliv, právní teksty litevsko-ruského státu z XVI. stol.[39] Přímými styky přejímají západní Rusové také vojenské názvosloví husitské. V XV. století, současně s polskými překlady neboli vlastně s polsky zbarvenými přepisy českých církevních tekstů, vznikají také jejich překlady z češtiny do jazyka západoruského, rovněž plné bohemismů. Čekají ještě na podrobný popis a rozbor.

Teprve v XVII. stol. a začátkem století XVIII. pronikají prvky kulturního lexika gotické češtiny do spisovného jazyka Moskevské Rusi, zčásti i do moskevské hovorové řeči. Tyto bohemismy přinášejí jednak Poláci, jejichž vliv se koncem vlády dynastie Rurikovců a zvlášť za okupace Moskvy citelně vzmáhá, jednak ukrajinští a běloruští vzdělanci přistěhovalí do Moskvy, kteří tu nabývají významné úlohy, a konečně bohemismy sem vnikají přívalem ukrajinské literatury a překládáním z jazyků západoslovanských. Vznikají tu i přímé překlady z češtiny (na př. kronika o Bruncvíkovi) i překlady českých děl v rouchu polském (na př. kronika o Apollo[228]niovi, králi tyrském). Je zajímavé, že se koncem XVII. stol. překládá vesměs česká próza o dvě až tři století starší. Ruský život se v XVII. stol. podstatně změnil, a tak slova přejatá z češtiny náleží do rozmanitých oblastí kultury; jsou tu termíny právní a filosofické, vojenské a technické, společenské a karbanické. Nejsou bohužel dosud soustavně prozkoumány.[40] Značná část přinášených bohemismů zmizela, ale velké množství žije dodnes a tvoří vedle prvků domorodých a církevněslovanských třetí závažnou slovanskou složku spisovné ruštiny.

Uvedu několik příkladů: kómnata komnata, nábožnyj nábožný, smertéľnyj smrtelný, spravedlivost’ spravedlivost, duchovénstvo duchovenstvo, právo právo, pravomóčnyj pravomocný, osóba osoba, obyvátel’ obyvatel, mestéčko městečko, predméstje předměstí, meščáne měšťané, spósob způsob, atd.

Že právě gotická složka české tradice oplodňovala ruskou slovesnou kulturu na prahu nových ruských dějin, o tom svědčí spolu s ruskými rytířskými povídkami českého původu a s bohemismy v ruském slovníku také známá lidová hra Car’ Maksimiljan, vzniklá na pomezí XVII. a XVIII. století a nesmírně rozšířená donedávna i u Velkorusů i u Ukrajinců a Bělorusů.[41] Že toto drama, zhusta líčené v literatuře jako ryzí projev samorostlého divadelního genia ruského lidu,[42] při pozornějším rozboru ukazuje na jakýsi neznámý západní pramen, předpokládal již Sobolevskij.[43] S druhé strany novodobé bádání o dějinách česko-ruských styků ukázalo na významnou účast Čechů, především českých jesuitů, v ruském kulturním životě na rozhraní XVII. a XVIII. století a na jejich podíl při prvních krocích ruského divadelnictví, takže A. Florovskij vyslovil podiv, že mezi prvotinami ruského dramatického umění nebyly zatím nalezeny hry českého původu. Myslím však, že takovou hrou je právě Car Maksimiljan a že jeho nezvěstným západním vzorem je česká duchovní hra o Dorotě, ještě v minulém století běžně známá na území českém, moravském, slezském a slovenském a ještě dnes tu místy doznívající.[44] Tento skvost české zlidovělé gotiky, schovaný v publikacích vlastivědné nebo dokonce regionalistické povahy, zůstal utajen badatelům o ruské lidové hře. Jen touto neznalostí a vůbec slabým zájmem dosavadního srovnávacího folkloristického studia slovanského o takové pozdní zlidovělé složky, jako jsou duchovní hry, lze vysvětlit, že si nikdo nevšiml těsné příbuznosti obou dramat přes jejich obdobnou sujetovou kostru, totožnost několika úloh (krutý pohanský vladař, jeho posel, křesťanský trpitel a kat) a přes nápadné shody v tekstu a veršové formě dialogů a obřadních formulek. Přestávám na záznamu základních shod; přesnější konfrontace se musí opřít o soustavný srovnávací rozbor všech variantů a o pokus rekonstruovat obě hry v jejich původním složení.

Na začátku hry vladař, v některých variantech obou dramat uvedený proslovem svého posla (legata, ruského „skorochoda“), sedí na trůně s korunou a žezlem a chlubí se svou mohutností.

[229]Král:

„Přešťastný jsem ten člověk,
že mám tak slavný věk;
jako my jsouc král mocný
na každý den vždycky skvostný
všeliké bohatství máme,
každému z toho něco dáme.“[45]

Car:

„… I kаk že mne, sil’nomu i chrabromu
car’u Maximiljanu, ne gordit’s’a,
kogda vs’ak peredo mnoj na koleni valits’a?[46]

Pak volá posla:

„Hola! hola! rytíři můj, kdes?“

„Skorochod-chiťmaršal, javis’ pered tront tvojego monarcha!“[47]

Ten se hlásí:

„I co to nového buďe,
že pro mňe náš pán král’ posílati bude?“[48]

„Počto, car’ Maksimiljan men’a prizyvaješ’
ili kakije dela-vukazy povelevaješ’?“[49]

Vladař posílá posla pro křesťanského hrdinu dramatu — král pro Dorotu, car pro Adolfa:

„Pročež i hned nemeškejte,
a ke mně ji sem přiveďte …“ (116)[50]
— „Co král ráčí poroučeti,
chci to hnedky učiniti.“-

„Pojdi i přivedi kо mne …“[51]

— „Slušaju vaš prikaz,
ispoln’aju sejčas.“[52]

Hrdina je přiveden. Vladař žádá na něm z matrimoniálních důvodů (zamýšlený sňatek s Dorotou — druhý sňatek cara Maksimiljana, otce Adolfova, s pohankou) obrácení na pohanskou víru:

„No! Dorota, buďeš-li naše bohy veriti. …?“
— ‚Já vaše bohy nikdy ňebuďem veriti …,
co bych méla do žaláře jíti.
Já vaše bohy opovrhujem,|
já Pána Krista následujem.“[53]

„Poklonis’ našim kumiričeskim bogam!“
 — „Ja vaši kumiričeskije bogi
podvergaju pod svoi nogi,
a veruju v Gospoda Iisusa Christa …“[54]

Vladař slibuje svůdnou odměnu za odpadlictví:

„Pakli to uděláš, co já ti povídám,
půl království já ti mého dám.“ (100)[55]

„Vot tebe — vladej moim carstvom
i veruj moim kumiričeskim bogam!“[56]

Ani hrozby ani sliby nepůsobí a vladař nařizuje:

„Svaž a vhoď ji do žaláře …“

„Skovať mojego syna Adolfa i otvesti v temnicu!“[57]

Hrdinovi jsou spoutány ruce a je odveden, při čemž zpívá:

„Sem se želu do žalára,
nejuvidím svjetlo žádné …“[58]

„Ja v temnicu udal’ajus’
s rasprekrasnych zdešnich mest …“[59]

[230]Vladař znovu vyměňuje obřadní formulky se svým poslem, dá si předvést hrdinu a ptá se:

„Dorota, už-li si se rozmyslila,
abys.… Krista zapřela?“

— „Ach, králi nemíním… Krista zapříti… “

— „A smíš ty mne tak odpovídat
a převelice trucovat?!
Což pak nevíš, že jsem já mocný
král Fabrincius slavný?
Hola! hola! rytíři můj kdes’?“

„Nu, čto, nepokornyj i derzkij syn Adol’f;
odumals’a ili net? …
Bros’ svoju christianskuju pravoslavnuju veru …“
— „Dražajšij gosudar’ moj baťuška,
ja veruju vse po staromu v Gospoda Iisusa Christa…“

— „Ach ty izverg nepokornyj,
raspalil ty moje serdce gnevom,
boleje ja teb’a ščadiť ne stanu
a sejčas že povel’u zloj smerti predať!
Skorochod-maršal,
javis’ pered tronom svojego monarcha!“

Skorochod: „O velikij gosudar’,
mogučij naš car’ Maksmiljan …“[60]

Rozkaz vladařův zní:

„Pohledni, kde mistr popravní jest!
Toho sem v rychlosti zavolej
a to bez meškání vykonej!“

„Pojdi i privedi mojego palača …“[61]

Vladař nařizuje katovi:

„Tato, jenž přede mnou stojí,
mně krále se nebojí:
bys ji na rozcestí vyvedl
a vidoucně jí tam hlavu sťal.“

Voz’mi sego nepokornogo syna Adol’fa
i predaj jego zloj smerti na moich glazach.“[62]

Kat se marně snaží přemluvit svou oběť:

„Rozmysli se, sám tě prosím,
dřív než na tě oheň pustím,
neměla bys to trpěti,
nýbrž se vždy dobře míti.“ (130)[63]

„Ne lučše-li tebe jego carstvom vladeti,
kak pod moim ostrým mečem ležať?“[64]

Poslední přání odsouzencovo:

„A ty, katie, nepospíchej,
len sa mi pomodlit nechej.“[65]

„Daj, rycar’s belym svetom poproščaťs’a!“[66]

Vladař pohání kata:

„Dielaj, katie, čo máš dielať …“[67]

„I čtoby bezo vs’akogo promedlenija.“[68]

Odsouzenec se loučí se světem:

„Loučím se s vámi, pohané,
též s vámi, věrní křesťané …“ (122)[69]

„Proščaj, sever, proščaj, jug,
proščaj, západ i vostok,
proščaj, cerkovnaja obitel’
i ty, car’ dušegubitel’! …“[70]

[231]„Měj se dobře, celé moře,
měj se dobře, všecko plémě,
oheň, voda i povětří …“[71]

„Proščaj, rodimaja zeml’a,
proščajte, ródnyje pol’a,
proščajte, solnce i luna,
proščaj, ves’ svet i ves’ narod.“[72]

Kat utíná své oběti hlavu s doprovodem:

„Doroto panno, klekej,
nic se mého meče nelekej,
skloň jen hlavu hrdinsky,
setnu já ti ji mistrovsky!“[73]

„Ne vse tebe plakat’, toskovať,
pora i skoroj smerti predavat’;
ty vidíš ostryj meč —
i golova tvoja s pleč.“[74]

Kat v ruské hře, spolustrůjce umučení v českém dramatu, oplakává svůj čin:

„Líto jest mně Doroty,
že sem vinen její smrti…“ (113)[75]

„Kogo ja zarubil,
ili lučše skazať, zagubil…“[76]

Vypovídá službu vladaři a hyne:

„Svůj ouřad, službu opustím,
a tak se tyrana zprostím …
Nechci více Krista zapřít,
raděj volím pro něj umřít.“ (137)[77]

„Ne choču etomu gordomu car’u služiť!“[78]

Hádáním krále Fabricia s čertem a cara Maksimiljana s „hrůzostrašným obrem“ nebo se smrtí a sesazením s trůnu i zánikem vladařovým končí archaistické varianty obou dramat; přitom konkretní podrobnosti smlouvání jsou čerpány v obojím případě ze starého domácího písemnictví.

Čert: „Pojď teď se mnou …“

Král: „Pěkně prosím, ponechej mne …“

Čert: „Jen pojď, musíš zde vždy býti,
v pekle se věčně mučiti. (141)[79]

Smrt: „Sleduj za mnoj! …

Car: „Máti moja, l’ubeznaja smerť,
daj ty mne sroku, choť na tri dn’a.“

Smrt: „Ne budet tebe sroku i na tri časa,
a vot teba moja vostraja kosa.“[80]

Česká duchovní hra v ruském prostředí zesvětštěla: zeslabila hagiografické zabarvení, odstranila zázraky, anděla a čerta, jenž ostatně ještě v nejstarším tištěném záznamu hry o Maksimiljanovi je strůjcem neřesti carovy.[81] Prefekt Fabricius působil podle latinské legendy o sv. Dorotě za císaře Maximiana.[82] Souvisí s tím záměna Fabricia v Maksimiljana v ruské hře? Proč a jak sv. Dorotu nahradil právě Adolf, je otázka dalšího literárněhistorického výzkumu. Tyto změny byly snad provedeny v jedné z těch škol ruské metropole, kde na pomezí XVII. a XVIII. století zapůsobily literární vlivy západní. Je pozoruhodné, že v ruském loutkovém divadle z první polovice XVIII. stol. byla známa hra O životě a smrti mučednice Doroty.[83] Podle důvtipné domněnky ruských literárních historiků Ščeglova a [232]Martemjanova přispěl k rozšíření „Cara Maksimiljana“ oposiční politický jinotaj, vložený tam na ruské půdě: hra zakukleně reagovala na druhé manželství Petra Velikého, na jeho tažení proti pobožné tradici Moskevské Rusi, na carův rozpor s vlastním synem Aleksejem a na carevičovu popravu. Byla snad Dorota proměněna v Adolfa přímo pro časový pamflet? Ať je tomu jakkoli, je nám Car Maksimiljan výmluvným dokladem českého vlivu na začátky ruského divadelnictví.

P. Bogatyrev, jenž věnoval zvláštní pojednání vnitřní příbuznosti tvárných prostředku českého loutkového umění a ruského divadelního folkloru[84] shledává nyní stopy tradičních českých loutkových her ve variantech Petrušky, hraných a zapsaných na Ukrajině.

Mimo otázky společného původu a vzájemných vlivů zahrnuje srovnávací bádání dva podstatné, navzájem protikladné problémy: k otázce vývoje divergentního se tu druží problém vývoje konvergentního. Charakteristický doklad pro divergentní vývoj českého a ruského slovníku, podmíněný rozdílným kulturním prostředím: ruština napořád přejímala pro označení četných pojmů hmotné kultury, praslovanům cizích, hojné termíny orientální, zvláště turecké, kdežto čeština v těchto případech většinou sahala po slovní zásobě západní, převážně německé.

Srov. na př. na poli národohospodářském taková ruská přijetí z východu, jako den’gá, altýn, kazná, tamóžn’a, magazéja, labáz, barýš, se stejnoznačnými nebo významově příbuznými českými slovy západního původu, jako halíř, grejcar, erár, celnice, krám, činže; termíny textilní a pod. b’az’, kumáč, kajmá, kaftán, štaný, šarováry, karmán, čulkí, bašmakí, túfli, t’uf’ák, ťuk a české bavlna, lem, kalhoty, kapsa, punčochy, boty, bačkory, deka, pytel; sundúk, čemodán — truhla, kufr; kuvšín — konev; žesť — plech. almáz, žémčug — diamant, perla; bumága, karandáš — papír, tužka; lapšá, pel’méni — nudle, taštičky, atd.

Přes hojné rozdíly obou národních kultur, české a ruské, přes závažné kvantitativní a kvalitativní rozdíly jejich mezinárodních úloh, jejich historického vývoje a jejich zeměpisných předpokladů, pozorujeme v geopolitické struktuře obou zemí podstatné společné rysy, kulturně vymezující tyto země proti ostatním slovanským státním útvarům. Každý z obou národních celků, český i ruský, a každý z obou státních útvarů zahrnuje dvě úvodí: úvodí severozápadních vnitřních moří, Severního a Baltického, a úvodí jihovýchodních vnitřních moří, Černého a Kaspického. Poloha po obou stranách rozvodí činí kulturní život těchto útvarů přístupný dvěma protilehlým intensivním vlivům, severozápadnímu a jihovýchodnímu. Každý z těchto státních útvarů leží na cestě spojující dva kulturní světy. Nejstarší ruská kronika — letopis Nestorův — přímo zdůrazňuje vznik ruského státu na cestě iz Var’ag v Greky (ze země severské do řecké) a výmluvně líčí jeho dvojí zeměpisný spád: „ … od Cařihradu lze přijíti v Pontské (Černé) moře, do něhož teče Dněpr řeka. Neb Dněpr přichází z Okovského lesa a teče na poledne; a Dvina z téhož lesa vychází a jde na půlnoc a vylévá se v moře Varjažské (totiž Baltické). Z téhož lesa teče Volha na východ a vylévá se sedmdesaterým ústím v moře Chvalin ské (Kaspické). A protože může se jíti z ruské země po Volze do Bulhar i do Chvalis na východ, přijíti v podíl Semův a po Dvině do Varjag, z Varjag do Říma a z Říma ku plemenu Chámovu. A Dněpr vylévá se v moře Pontské trojím ústím, kteréžto [233]moře slově Ruské.“[85] Obdobná je i situace českého státu, třebaže Kosmova Kronika, přibližně soudobá s Nestorovou, partikularisticky zapomíná při líčení české prehistorie na Moravu a praví: „Všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slově Labe, tekou až do Severního moře.“[86]

Novodobý ruský spisovatel shrnul své dojmy z cesty Slovenskem v obraz stromu, jenž stojí mnohem rovněji, pokud na něj dorážejí větry se dvou stran, než když je vydán na pospas větru jednoho směru.[87] Postavení ethnického a státního celku mezi dvěma protilehlými gravitačními středy zachraňuje tento celek před provinciální, trpnou, jednostrannou závislostí na gravitačním středu, neboť tento ethnický státní celek nejen gravituje k přitažlivému kulturnímu středisku, nýbrž zároveň je od něho odtahován střediskem protilehlým. Právě tato možnost současné gravitace a odklonu tvoří nutný předpoklad pro kulturní synthesu a tedy pro osobitou kulturu. Právě v geopolitické poloze českého a ruského státního jádra jsou dány imperativní předpoklady pro známé heslo: ani západ ani východ. Celé dějiny českého a ruského státu jsou určeny oscilací mezi dvěma středy: jsou stálé výkyvy směrem tu k západu, tu k východu a neustálé reakce proti těmto výkyvům. Ovšem oba prvky jsou v každém z těchto útvarů různě rozvrženy. V dějinách českých při padalo zatím vůdčí středisko, totiž Praha, do severozápadního úvodí až na jednu historickou výjimku — a to v období velkomoravském, kdy Čechy měly úlohu země periferní a kdy Morava, pásmo jihovýchodního úvodí, bylo státotvorným ústředím. V ruských dějinách připadá naopak až na dvousetleté petrohradské období vůdčí úloha pásmu jihovýchodního úvodí, ať je střediskem Kijev nebo Moskva S tímto rozdílem nesporně souhlasí rozličná hierarchie směrů v kulturním životě obou států; dualismus směrů je však u obou nepochybný.[88]

Geopolitická poloha obou útvarů se podstatně liší od polohy ostatních slovanských zemí. Ethnografické Polsko celé náleží do severozápadního úvodí a tím se dostává do jednostranné úlohy periferie, provincie západního kulturního světa. Celý historický pathos Polska je pathos okrajové příslušnosti k Západu. Polsko se pokouší sice o překonání své jednosměmosti a touží po rozloze od moře k moři, ale to by byl útvar umělý, neboť ethnografické jádro Polska, totiž pásmo obydlené polským národem, je omezeno na úvod Baltského moře. Stejně jednoznačná je poloha Bulharska, které celé náleží do jihovýchodního úvodí a bylo ve svých kulturních dějinách nejdřív trvalou, byť osobitou provincií Byzance a pak provincií Turecka Poněkud komplikovanější je geopolitická poloha srbocharvátského celku, neboť složitá je kulturně hospodářská úloha Jaderského moře, ale i zde lze konstatovat jednostrannou závislost na středozemním kulturním světě. Srovnáváme-li kulturní dějiny dvojsměrných slovanských celků, totiž ruského a českého, s kulturními dějinami slovanských celků jednosměrných, pozorujeme, že vlastně jen dvojsměrné celky tvoří takové národní kulturní proudy, které se vyznačují dalekosáhlými exportními hodnotami. Sem patří na př. hodnoty ruské náboženské kultury, ruský realismus, ruská divadelní kultura, ruské revoluční ideologické výboje a v případě českém cyrilometodějská vzdělanost, neboť toto hnutí vzniklo z popudu a pro potřebu Velké Moravy a Morava byla jeho prvním ohniskem, dále je to velkorysá a plodná gotická kultura království českého ideologické prvky doby husitské a českobratrské, které daly účinné podněty i německému protestantismu i evropskému sociálně-politickému kvasu, a konečně je to nabádavá slovanská ideologie české doby probuzenské. Jednosměrným slovanským kulturám jsou dalekosáhlé exportní hodnoty většinou cizí. Může vznik[234]nout námitka: což polský romantismus? Ale okruh jeho vlivu byl příliš úzký. Takový zjev evropského rozsahu jako hudba Chopinova je zas nezbytně pociťován jako dílo geniálního jedince, nikoli jako hromadný národní projev. I kdybychom považovali tuto thesi o monopolu dvojsměrných slovanských kultur na dalekosáhlé exportní hodnoty za příliš schematickou a dogmatickou, musíme nicméně uznat, že takové kultury jsou alespoň způsobilejší k tvoření podobných hodnot.

Dějiny ruské a rovněž československé vzdělanosti jsou bohaté dramatickými rozpory a rozmanitým prolínáním protichůdných směrů a nárazů, a již tím jsou dány podivuhodná příbuznost kulturněhistorické problematiky obou národů a vývoj často překvapivě konvergentní. Právě tento dramatický rozpor mezi západnictvím a jeho negací v duchovním vývoji ruském přivábil Masaryka. V ruských dějinách odstředivý sklon vůči západu není nikdy monopolní, ale celkem převládá. Je příznačné, jak jsme již poznamenali, přemístění metropole: Kijev vyhrál soupeření s Novgorodem, Moskva s Petrohradem. Ideologie čistě západnická v ruském světě a v ruské duchovní tvorbě znovu a znovu podléhá.

Přední ruský kritik Bělinskij dovedl dobře razit programatická hesla. Pravil: „Česká země je odevšad obklopena teutonským kmenem; Němci byli po staletí jejími vládci; vyvíjela se spolu s nimi na půdě katolictví a předstihla je slovem a činem náboženské obrody — a co tedy? Češi jsou dodnes Slovany a nejsou dodnes ani Germány, ba ani ne zcela Evropany.“[89] Je tu hutně shrnut pathos ruské bohemistiky. Ruské badatele zajímá na československém světě především to, co jej liší od západních sousedů, ať jde o domácí svébytné kulturní hodnoty, o staré slovanské relikty anebo o prvky přejaté z východu. I když je to úkol poněkud jednostranný, nelze mu nicméně upříti záslužnost, zvláště když česká vědecká tradice XIX. stol. nezřídka bezděky podléhala sousedním vzorům a schématům a bezděky promítala neutěšené soudobé poměry do daleké minulosti, generalisovala nadřaděnost německé kultury, podceňovala úroveň a svéráznost kultury staročeské a přeceňovala její závislost na oné.

 

Termín „ruská filologie“, kterého jsem užil v názvu svého přehledu, je dvojznačný; mám na mysli jednak filologii, která se obírá ruským kulturním odkazem, jednak badatelskou práci ruských filologů. Oba pojmy však těsně souvisí, neboť filologická práce ruských badatelů vyhranila a vybrousila své metody na ruské látce. Významným přínosem pro bohemistiku je nejen ruský materiál, nýbrž také poznatky ruské vědy, získané prací na materiálu ruském a přenesené na oblast příbuznou — československou. Uvedu několik příkladů.

Skepse školy Dobrovského byla donedávna směrodatným vodítkem pro české úvahy o církevněslovanském období v domácích dějinách: uplatňovala se snaha co nejvíce omezovat rozsah a význam cyrilometodějské liturgie a písemnictví v české minulosti přesto, že sám Dobrovský, je-li přesné tvrzení Jungmannovo, na konci svého života svůj názor v této věci úplně obrátil.[90] Výzkum a vědecké hodnocení cyrilometodějství připadlo ve velké míře učencům ruským, které přirozeně lákala tato doba obdivuhodného českého vzepětí, kulturního souručenstvi s Byzancí a se světem slovanským a houževnatého zápolení s náročnými západními sousedy. Rekonstrukce [235]cyrilometodějské minulosti české na základě jejích nahodilých zbytků byla přirozeným a naléhavým úkolem právě pro znalce staré ruské kultury, která je nesporně nejbohatší, nejživotnější a nejosobitější odnoží tradice církevněslovanské. Výsledky tohoto ruského bádání se často potkávaly v české obci vědecké se značnou nedůvěrou, a teprve moderní doba v pracích historiků Pekaře, Bidla, Dvorníka, Chaloupeckého a slovanských filologů Havránka, Vajse, Vašici, Weingarta a Wollmana potvrdila základní poznatky ruské vědy.

Význam Velké Moravy jako první uvědomělé slovanské říše a úloha přemyslovského státu českého jako jejího dědice byly zdůrazněny v prvotině slavného ruského byzantologa F. Uspenského z r. 1872,[91] a po devíti letech kniha slavisty K. Grota[92] přesvědčivě obhájila proti Dümmlerovi thesi, že Moravská říše byla obydlena národností, podle výslovného označení Grotova, československou: autor dovozuje, že státní existence byla tu nerozlučně vázána na cyrilometodějskou církev, odkrývá souvislost moravské mise s římsko-byzantským zápasem o Bulharsko a naznačuje vliv církevně slovanské tradice v Uhrách. V poslední době práce Čecha F. Dvorníka a Rusa N. Nikol’ského[93] odhalily, jak významnou úlohu měla ve velkomoravské cyrilometodějské ideologii a v poměru k činnosti soluňských bratří otázka historického práva na Illyricum. Bohužel v Rusku bohemica a v Praze rossica non leguntur; spis Nikol’ského z r. 1930 by mnoho získal, kdyby badatel býval poznal práci Dvorníkovu vydanou o 4 roky dříve, a poučné údaje památky velkomoravského původu, prozkoumané Nikol’ským, by byly zase prospěly Dvorníkovi, když se tři roky po knize Nikol’skeho zevrubněji vrátil k otázce mezinárodních bojů o Illyricum. Moravskou složku v staroslověnštině zdůraznil již jeden z průkopníků slavistického studia na Rusi, K. Kalajdovič.[94] Ostatně je pozoruhodné, že již proslulý zakladatel první ruské university, ba vůbec novodobé národní vědy a básnictví, Lomonosov, nazývá staroslověnštinu „drevnij slavenomoravskij jazyk“ a velebí tento jazyk na rozdíl od cizorodé latiny jako základ národní kultury a zdroj k zušlechtění a obohacení řeči lidové.[95] Uvedená these, která dlouho nenalézala pochopení ve vědě západoslovanské, jak zvláště svědčí břitké projevy polského slavisty Brücknera, stala se podkladem bádání ruského. Již ruská pojednání ze šedesátých a sedmdesá tých let uvažují o významném místě, jaké měla clrkevněslovanská bohoslužba v Čechách v X. stol., právem v ní shledávají mohutnou hybnou sílu národního uvě domění, vlastenectví a kulturního růstu a hlásají, že přímý byzantský vliv povznesl českou elitu X. století nad kulturní úroveň zemí sousedních.[96] Tento názor nyní našel skvělé potvrzení v pracích J. Pekaře a V. Chaloupeckého. Dostalo se tu nového ověření a důkazů také bystrozrakým úvahám vůdčího ruského pracovníka na poli slo[236]vanských dějin V. Lamanského o rozšíření a popularitě slovanské bohoslužby v Čechách v XI. století a o pozdějších opětovných ohlasech domácí cyrilometodějské tradice.[97]

Velký podíl mají ruští filologové na zjištění a zkoumání církevněslovanského písemnictví českého původu. A. Gorskij objevil a první vydal t. zv. panonskomoravské legendy o Cyrilu a Metoději; od Lavrova je jejich nejlepší vydání a soupis jejich bohemismů.[98] Kijevské listy, nejstarší z dochovaných rukopisů staroslověnských, vydal po prvé I. Sreznevskij a první uznal je za památku českou,[99] kdežto Slovinec Miklosich, Čech Geitler a Polák Kalina jejich český původ tehdy popírali; definitivní důkazy jejich českosti tu přinesl rovněž významný ruský slavista, N. Durnovo.[100] Druhý hlaholský rukopis českého původu, Pražské zlomky, se dočkal spolu s Kijevskými listy zevrubné ruské monografie N. Grunského; od něho je i nejlepší vydání zlomků.[101] Ruští vědci objevili a první vydali veškeré církevně slovanské legendy o sv. Václavu a sv. Ludmile. Bohemismy nejstarší z legend svatováclavských a dobu jejího vzniku správně odhadl již A. Vostokov r. 1827 a v témže roce napsal Russov, že byla složena v staroslověnštině, v jazyce podle autora dobře známém Čechům X. století.[102] N. Nikol’skij našel, vydal a správně zařadil druhou českou legendu o sv. Václavu.[103] N. Serebr’anskij shledává v ruských proložních čteních přepracování nedochována církevněslovanské legendy českého původu o sv. Ludmile;[104] K. Nevostrujev rozvinul otázku českého původu služby svatému Václavu, dodnes spornou; o českém původu tohoto kanonu je přesvědčen nyní vedle Pekaře G. Iljinskij;[105] A. Sobolevskij objevil a přiřkl českému písemnictví církev něslovanské modlitby se jmény českých světců a několik překladů z latiny do staroslověnštiny s lexikálními bohemismy (srov. zde pozn. 35). Po dlouhém období skepse[106] jsou i tyto objevy nyní českou filologií v podstatě uznávány.[107] Výsledkem stoletého bádání a hledání bylo tedy zjištění bohaté a rozmanité zásoby církevněslovanských literárních památek psaných v IX. až XI. století na české půdě.

[237]Ruští filologové poskytli i přípravný materiál k řešení spletité otázky, zda bylo Čechům známo vedle hlaholice také cyrilské písmo: proto se vraceli stále a znovu k rozboru záhadného rajhradského latinského martyrologia s cyrilskými přípisky;[108] položili otázku dodnes nerozřešenou, zda nejsou českého původu denáry s cyrilským nápisem Boleslavь;[109] také podivuhodný Gertrudin kodex s českolatinským kalendářem a řeckocyrilskými nápisy na miniaturách podnítil vedle četných drobnějších ruských studií důkladný a jemný popis S. Severjanova.[110]

V světle osudů cyrilometodějské tradice je posuzován i český kulturní vývoj v pozdním středověku. Lavrov klade zajímavou otázku, zda časný vznik a rozkvět české literatury v mateřštině proti zpožděnému vývoji polskému není v souvislosti s působivou tradicí církevněslovanskou.[111] V kontekstu tradiční snahy o znárodnění a zlidovění slova božího bývá vykládána v ruských rozpravách i činnost Štítného[112] a zvláštnímu zájmu se ovšem těší Slovanský klášter v Emauzích.[113]

„Nepotvrzení (schismatičtí) Rusi“, jak přiléhavě označil staročeský básník,[114] zajímali se v dějinách království českého především o „příčiny a první projevy oposice proti katolictví“, jak se jmenuje spis Rusa Nadlera.[115] Podrobně byl stopován vývoj sektářství a kacířství v Čechách a jeho vyvrcholení v husitství. Bádání o této době vděčí ruské vědě jednak za objevy vrcholných děl husitské literatury — básnických skladeb, budišínských a významných traktátů Chelčického,[116] jednak za nabádavé pokusy o nový synthetický pohled. Dvanáct ruských autorů věnovalo husitské problematice speciální rozpravy, z nichž některé jsou rozsáhlé monografie.[117] Sledovaly se i pozdější osudy českého reformačního hnutí až do emigrantství Komenského, avšak především imponoval husitský „souboj se spojenými silami celého západu“, a vedle vysoce hodnoceného filosofického, zejména etického přínosu doby husitské dva problémy poutaly na ní zvláštní pozornost ruských badatelů; někdy, což je zvláště příznačné, obě tyto otázky se kladly spolu: probírala se jednak demokratická, sociální, revoluční složka husitského hnutí (v tom se jeví známé a příznačné zaměření celé ruské historické vědy),[118] jednak se tu zároveň pátralo po souvislosti husitství s českým cyrilometodějstvím. Tato otázka byla odvážně polo[238]žena v r. 1848 studiemi O. Elagina a E. Novikova a nabyla v ruských slavjanofilských kruzích značné popularity. Pozdější exkurse v lecčems přispěly kjejímu osvětlení, na př. jemný Hilferdingův rozbor výpovědí Hieronymových anebo střídmé uvažování J. Paľmova o poměru kališnictví k tradici pravoslavné.

Stopování kontinuity cyrilometodějské tradice v království českém nalézá oporu v bádání posledních let, ale podstatnou chybou většiny starších ruských prací z tohoto okruhu bývalo přímočaré ztotožňování cyrilometodějství s pravoslavím. Před definitivním schismatem, které nastalo v druhé polovici XI. stol., nebylo absolutní, neprodyšné hranice mezi církví západní a východní. Obě se neustále prolínaly; vznikaly pomezní, přechodné, kompromisní formy. Proto obě protichůdné extrémní domněnky přestřelují: velkomoravské a české cyrilometodějství ani nezapadalo plně do obřadu východního, ani se nekrylo s ritem západním, nýbrž připouštělo a slučovalo prvky obojí provenience, jak to pěkně ilustrují práce nejnovějších slovanských badatelů katolických, jako Fr. Dvorníka,[119] J. Vajse, J. Vašici a Slovince Fr. Ušeničnika.[120] Ba ani církevní život Rusi před schismatem neušel vlivu západnímu, jak zjistily zejména rozmanité historické příspěvky posledních desítiletí. Pro charakteristiku činnosti slovanských věrozvěstů a jejich českých pokračovatelů vůči Římu lze užíti pregnantního politického výrazu — oposice Jeho Veličenstva, nikoli Jeho Veličenstvu: výsady slovanské církve se musely na Římu houževnatě vymáhat a neoblomně vybojovávat, ale svrchovanost svaté stolice se přitom okázale uznávala. Dozvuky cyrilometodějské ideologie v českém duchovním životě XIII. a XIV. stol. nebylo třeba hledat v jakémsi podzemním sektářském hnutí, nýbrž přímo v oficiální církvi, a přímo z ní převzalo husitství svou základní znalost cyrilometodějských hesel.

Práce ruské filologie o českém středověku však nepřestávají na dějinách církevních. Ale ať se zabývá kterýmkoli úsekem kulturního života, hledá markantní projevy nacionální, odlišující český svět od sousedů. Rozpravy A. Harkavyho a J. Markona[121] o českých glosách v hebrejských památkách přesvědčivými fakty rozviklávají běžnou představu o úplném poněmčení českých měst v XIII. stol. a upozorňují na poučný, avšak bohemistikou zanedbaný okruh památek českého jazyka z raného středověku; A. Petrov v důkladné monografii o listáři Jindřicha Itala hledá kořeny českého nacionalismu z doby Přemysla Otakara II;[122] F. Baťuškov dokazuje, že česká skladba z poč. XIV. stol. O sporu duše s tělem nesouvisí, jak se předpokládalo, s populární básní latinskou a že se ku podivu motivicky blíží co nejvíc versi arménské[123]; A. Afanasjev sbližuje bajku o lišce a džbánu z Hradeckého rukopisu s lidovými pohádkami východoslovanskými;[124] F. Korš konfrontuje staročeský verš s rozměry folklorními a dává takto významný podnět těm, kdo se obírají otázkou [239]svérázných prvků v staročeské básnické formě;[125] I. Sreznevskij nalézá v metrech československé lidové poesie relikty praslovanské.[126] Ba i v oboru zdánlivě tak odlehlém, jako je hláskosloví, pozorujeme, jak Gebauer definuje podmínky staročeské přehlásky pod vlivem učení o hornoněmeckém umlautu a jak Šachmatov, veden poznatky z příbuzného vývoje ruštiny, vnáší do formulace Gebauerovy důležitý korektiv.[127] Tuto opravu bohemistika přijala,[128] stejně i některé jiné podněty ruské filologie. Tak zajisté závažným popudem pro historickou kampaň Masarykova Athenaea byl vedle protirukopisného stanoviska Pypinova skvělý rozbor kulturně-politického pozadí fals, jenž vyšel z pera Lamanského.[129]

Avšak leckteré nálezy ruských badatelů zapadaly a zůstávaly desítiletí nepovšimnuty, jiné zas, jak si stěžoval v osmdesátých letech již Lamanskij, byly zhusta přijímány v české vědě s nevlídnou, ba ironickou nedůvěrou.[130] Charakteristickým příkladem jsou vedle ruských prací o církevněslovanském období českých kulturních dějin a o jeho pozdějších ohlasech spisy historika A. Jasinského, jenž hlásal poměrnou samostatnost společenského a právního vývoje českého národa v době přemyslovské, a odmítal jednostranný, nekritický obdiv nad pokrokovým významem německého práva v středověkých Čechách a nad kulturním přínosem imigrace XIII. a XIV. století. Tyto horlivé rozpravy, psané na rozhraní století minulého a nynějšího, byly přijaty českou vědou s překvapující přísností, jak právem zdůrazňuje K. Krofta z odstupu několika desítiletí. Úhrnem je přesvědčen, že dílo Jasinského „podává — přes své nesporné vady a nedostatky — ještě dnes nejlepší a nejspolehlivější poučení o vývoji základních složek společenského a ústavního řádu v českém státě starší doby přemyslovské“ a že autor vykonal pro starší dějiny české „velmi mnoho, tolik … jako sotva který mimočeský historik.“[131]

Rehabilitace ruských bohemistických pokusů v světle dnešní československé vědecké problematiky je zjev radostný. Vždyť bohemistický přínos ruské vědy stejně jako česká složka ruského jazyka a písemnictví je jen výmluvným svědectvím o netušeném dosahu a mezinárodním významu dlouhověkého českého kulturního dědictví.[132]


[1] Rusko a lux ex oriente (Česká revue 12, 1919, 323).

[2] H. W. Ludolf, Russkaja grammatika, Leningrad 1937.

[3] Exemplar characteris Moscovitico-ruthenici duplicis, Biblici et usualis, Nisa 1690. Autorem je český jesuita Jiří David, jak zjistil A. V. Florovskij, v. zde na str. 239 n. Jsou v ní pozoruhodné postřehy, na př. je tu po prvé upozorněno na ruskou (jihovelkoruskou) třenou znělou velálu: medium inter g et h. — Českého původu je i první tištěný ruský vokabulář, obsažený v díle Matouše Benešovského Philonoma z r.1587 (Knížka slov českých, vyložených, odkud svůj počátek mají; srov. přetisk Zibrtův v Čes. lidu 15, 1906 a 16, 1907). I tento spisek, jak svědčí důkladný Larinův Projekt drevne-russkogo slovar’a (Leningrad 1936), ušel pozornosti ruské lexikografie.

[4] Litterarische Nachrichten von einer auf Veranlassung der böhm. Gesellschaft der Wisseschaften im Jahre 1792 unternommenen Reise nach Schweden und Russland, Praha 1796, 121—172.

[5] A. J. Puchmajer, Lehrgebäude der russischen Sprache. Praha 1820. Podrobnaja programa lekcij I. A. Baudouina de Courtenay v 1876—1877 učebnom godu, Kazaň 1878, 49.

[6] Srov. její vydání od J. Hradila a J. Jirečka (Vídeň 1857), 341 a A. Potebn’a, Malorusskaja narodnaja pěsn’a po spisku XVI. věku (Filol. zapiski 16, 1877).

[7] Sobranije russkich narodnych pěsen s ich golosami, položennych na muzyku Ivanom Pračem; srov. S. Orlov, Jan Práč v russkoj melografikě (Sborník I. sjezdu slovanských geografů a etnografů v Praze 1924 Praha 1926, 343—353).

[8] Slovanské pohádky I, Východoslovanské pohádky, Praha 1932.

[9] J. Krzyżanowski, Byliny, Wilno 1934, 6n.

[10] R. J., K Puškinovým ohlasům lidové poesie (Vybrané spisy A. S. Puškina IV, Praha 1938, 248 n.).

[11] Ohlas písní ruských, Praha 1829. Srov. J. Máchal, Ohlas písní ruských (LF 26, 1899); E. Rychlík Poetičeskaja dějatetnosť Fr. Lad. Čel., Kijev 1915, 227-268; O. Fischer, K ohlasu písní ruských (Práce Uč. spol. Šafař, v Bratislavě 10, 1932).

[12] Je uvedeno ve jmenované Puchmajerově Lehrgebäude, 18.

[13] Srov. J. Rozwadowski. Gramatyka jezyka polskiego, Krakov 1923, 69 n.

[14] Srov. S. Obnorskij, Imennoje sklonenije v sovremennom russkom jazyke I, Leningrad 1927, 106 n. B. Unbegaun, La langue russe au XVIe siècle, I, Paříž 1935, 78 n.

[15] Viz V. Vondrák, O genitivech na -u ve staré češtině LF 12, 1885, 258.

[16] Srov. N. Trubetzkoy, Altkirchenslawische Sprache (litogr.), Vídeň 1934. 86.

[17] Srov. Unbegaun v uv. sp. 98.

[18] Viz J. Gebauer, Hist, mluvnice jaz. českého, I, 92, 141, 235 n., 256.

[19] Srov. A. Šachmatov, Očerk drevnějšago perioda istorii russkago jazyka, Petrograd 1915, 201; jinak F. Trávníček, Příspěvky k českému hláskosloví, Brno 1926, 102 n.

[20] F. Trávníček, Neslovesné věty v češtině. I, Brno 1930, 212 n.

[21] Slovo o polku Igorevě, Char’kov 1914, II.

[22] E. L’ackij, Slovo o polku Igorevě, Praha 1934, 68 a 196.

[23] Beiträge zur Quellenkritik einiger altrussischer Denkmäler (AfslPh, 29, 1907, 299).

[24] Srov. na př. Slovo o polku Igorevě, vyd. Academia, Moskva 1934, 77, 78, 90, 92, 119, 120, 122.

[25] Srov. V. Tille, Vráž (NVČsl 11, 1916, 53 nn., 217 n.); J. Janko, K etymologii slova „Vráž“ (tamže 58 n); dodatky v NVČsl 12, 1917, 77 nn.

[26] Srov. V. Flajšhans, Osoby a místa v legendách svatováclavských (Svatováclavský sborník I, Praha 1934, 826).

[27] Srov. A. Stender-Pedersen, Zur Etymologie des russ. gomon (Mélanges de philologie offerts à M. J. J. Mikkola, Helsinki 1931), 277.

[28] Viz Prameny dějin českých II, 244.

[29] Srov. R. Jakobson, Die Reimwörter Čech-Lech (Slav. Rundschau 10, č. 6, 10-15). Nic nás neopravňuje ztotožňovat příjmení Czech (obvyklou přezdívku podle národnostního původu) v takových staropolských dokladech Jan Czech z Svinar s osobním jménem Czestek, jak to činí S. Kozierowski (Slavia occid. 1925,75), a hledat tu s V. Flajšhansem (NŘ 9, 1925, 196) „první positivní doklad“ pro nepravděpodobnou etymologii, odvozující kmenové jméno Čech z osobního jména Česlav.

[30] Srov. pro obrozenskou dobu B. Havránek, Vývoj spisov. jazyka českého, Praha 1936, str. 59n.a 102 (o básn. jaz.), 91 (o jaz. odb.); pro sloven. alespoň W. Bobek, Rusizmy, polonizmy a juhoslavizmy v literárnom jazyku slovenskom (Slovenská reč 6, 1937—38).

[31] Srov. R. Jakobson, O cestách k české poesii gotické (Život 14, 1936, 58).

[32] Viz zvlášť N. Nikols’kij, K voprosu o sledach moravo-češskogo vlijanija na literaturnych pam’atnikach domongoľskoj epochi (Vestnik Akad. Nauk SSSR. 1933, č. 8-9) 5-18; A. N. Florovskij, Čechi i vostočnyje slav’ane I, Praha 1935; V. Chaloupecký, Počátky státu českého a polského (Dějiny lidstva od pravěku k dnešku III, 595 n.).

[33] Srov. na př. S. Obnorskij, Russkaja Pravda, kak pam’atnik russkogo literaturnogo jazyka (Izv. Akad. Nauk SSSR. 1934).

[34] J. Vašica, Význam svatého Borise a Gléba v tradici svatováclavské (Svatováclavský sborník Akordu, Praha 1929, 59 n.).

[35] Viz A. Sobolevskij, Mučenije sv. Vita v drevnem cerkovno-slav’anskom perevodě (Izv. otd. rus. jaz. 8, 1903). — Týž, Materialy i izslědovanija v oblasti slav’anskoj filologii i archeologii, Petrohrad 1910. — N. Nikol’skij, K istorii slav’anorusskoj pis’mennosti (Bibliogr. letopis’ 3, 1917).

[36] N. Durnovo v Slavii 9, 1931, 815 (o literatuře překladové). — S. Obnorskij, v uv. sp. 775 n. (o právnické). — N. Nikoľskij, Povesť vremennych let kak istočnik dľa istorii načaľnogo perioda russkoj pis’mennosti i kuľtury, Leningrad 1930, 14 n. — A. Orlov, Slovo o polku Igoreve, Moskva 1923, 29 n.

[37] A. Šachmatov, Skazanije o přeloženii knig na slověnskij jazyk (Zbornik u slavu V. Jagiće, Berlín 1908).

[38] N. Nikol’skij, Povesť … 84 n.

[39] A. Jakovliv, Vplyvy staročes’kogo pravá na pravo ukrajins’ke litovs’koji doby XV—XVI v., Praha 1929.

[40] Jen ruskou kartářskou terminologii probral pod tímto zorným úhlem V. Černyšev (Rus. reč’ 2, 1928, 45 n.).

[41] Viz J. Gołabek, Car Maksymilian, Krakov 1938; tu soupis variantů (14 n.) a odborné literatury.

[42] Srov. na př. A. Žurin, Poezija balagana (Studija, 16. X., 1911, 8 n.).

[43] Sbornik otd. rus. jaz. 90, 1917, 5 nn.

[44] Srov. J. Gebauer, Legendový příběh sv. Doroty v literatuře české a staročeská píseň ku sv. Dorotě (4, 1877, 213); C. Zíbrt, Chození s Dorotkou (Veselé chvíle v životě lidu českého, Praha 1910, 4- 15) — tu seznam uveřejněných variantů.

[45] Český lid 18, 1909, 192 n.; odtud jsou všechny blíže neoznačené čes. citáty.

[46] Sbornik… 90/7, 97 n.

[47] Etnogr. Obozrěnije 39, 52 n.

[48] A. Hreblay, Březno a jeho okolie, Turč. sv. Martin 1928, 25 n.

[49] Etnogr. Obozrěnije 39, 52 n.

[50] J. Feifalik, Volkschauspiele aus Mähren, Olomouc 1864.

[51] Etnogr. Obozrěnije 39, 52 n.

[52] Sbornik, … 90/7, 17 n.

[53] A. Hreblay, Březno a jeho okolie, Turč. sv. Martin 1928, 25 n.

[54] Izv. otd. rus. jaz. 10/2, 306 n.

[55] J. Feifalik, Volkschauspiele aus Mähren, Olomouc 1864.

[56] Izvětija … 9/3, 270 n.

[57] Sbornik … 90/7, 167 n.

[58] Český lid 13, 193 n.

[59] Izvětija … 9/3, 270 n.

[60] Izv. otd. rus. jaz. 10/2, 306 n.

[61] Etnogr. Obozrěnije 39, 52 n.

[62] Izv. otd. rus. jaz. 10/2, 306 n.

[63] J. Feifalik, Volkschauspiele aus Mähren, Olomouc 1864.

[64] Izvětija … 9/3, 270 n.

[65] Český lid 13, 193 n.

[66] Izvětija … 9/3, 270 n.

[67] Český lid 13, 193 n.

[68] Sbornik … 90/7, 53 n.

[69] J. Feifalik, Volkschauspiele aus Mähren, Olomouc 1864.

[70] Sbornik, … 90/7, 17 n.

[71] Variant mně neznámý, kterého použil při své inscenaci hry o Dorotě E. F. Burian.

[72] Izv. otd. rus. jaz. 10/2, 306 n.

[73] Nejstarší záznam hry o Dorotě v Babičce Boženy Němcové (viz vydání M. Hýska v Kytici, Praha 1935, 142 n.).

[74] Sbornik … 90/7, 53 n.

[75] J. Feifalik, Volkschauspiele aus Mähren, Olomouc 1864.

[76] Sbornik… 90/7, 97 n.

[77] J. Feifalik, Volkschauspiele aus Mähren, Olomouc 1864.

[78] Etnogr. Obozr. 37, 103 n.

[79] J. Feifalik, Volkschauspiele aus Mähren, Olomouc 1864.

[80] Izv. otd. rus. jaz. 10/2, 306 n.

[81] Iskra 1863, č. 6, 82 n.

[82] Viz Feifalik … 215.

[83] Peretc, Kukoľnyj teatr na Rusi (Ežegodnik Imp. Teatrov 1894—1895).

[84] Češskij kukoľhyj i russkij narodnyj teatr, Berlin 1923.

[85] Cituji tu Nestorův letopis ruský (až na transkripci jmen) v překladu K. J. Erbena (Praha 1867, 4 n.).

[86] Cituji tu Kosmova kroniku českou v překladu K. Hrdiny (Praha 1929) 9.

[87] I. Ehrenburg, Viza vremeni (Lngr. 1933, 239).

[88] Společné strukturní vlastnosti zeměpisného celku československého a ruského nepřestávají na jejich dvojnosti, ruský geograf P. Savickij dokonce dovozuje, že československý svět má ve zhuštěné podobě na malém prostoru zásadně stejné složení jako ruský makrokosmos.

[89] Viz Sočinenija V. S. Bělinskago III (1842-1844), Petrohrad 1896, 579.

[90] ČČM 1832/2, 239.

[91] Pervyja slav’anskija monarchii na sěvero-zapadě, Petrohrad 1872.

[92] Moravija i madjary s poloviny IX do načala X v., Petrohrad 1881.

[93] F. Dvorník, Les Slaves, Byzance et Rome au IXe siècle, Paříž 1926 a Les légendes de Constantin et Méthode vues de Byzance, Praha 1933. — N. Nikol’skij, Povesť vremennych let.. 1930 (v. zde pozn. 36).

[94] O drevnem cerkovnom slav’anskom jazykě (Trudy Obščestva l’ubitelej Ross, slovesnosti 224, 1822, 47 nn.).

[95] Srov. V. Vinogradov, Očerki po istorii russkogo literaturnogo jazyka XVII—XIX vv., Moskva 1934, 86.

[96] V. Nadler, Pričiny i pervyja projavlenija oppozicii katolicizmu v Čechii i zapadnoj Evropě v koncě XIV v. i načalě XV. v., Charkov 1864; A Klevanov, Očerk istorii češskago věroispovědnago dviženija, Moskva 1876.

[97] Vidnyje dějateli zapadno-slav’anskoj obrazovannosti v XV, XVI i XMII vv. (Slav’anskij Sborník I., Petrohrad 1875).

[98] A. Gorskij, Žitija svv. Kirilla i Mefodija (Kirillo-Mefodijevskij Sborník, Moskva 1865; srov. Moskviťanin 1843, 405 n.) — P. Lavrov, Materiály po istorii vozniknovenija drevnejšej slav’anskoj pis’mennosti, Leningrad 1930, a Kyrylo ta Metodij v davn’o slovjans’kom pys’menstvi, Kijev 1928.

[99] O drevnej glagoličeskoj rukopisi, chran’aščejs’a v Kijevskoj Duchovnoj Akademii, Kijev 1876.

[100] K voprosu o jazyke Kijevskich listkov (Slavia I, 1922, 219 n.).

[101] Pam’atniki i voprosy drevne-slav’anskoj pis’mennosti (I-III. Kijevskije glagoličeskije listki, IV. Pražskije glagoličeskije otryvky), Jurjev 1904. — Pražskije glagoličeskije otryvki (Pam’atniki staroslav. jazyka I) Petrohrad 1905.

[102] A. Vostokov, Skazanije ob ubijenii sv. V’ačeslava, kn’az’a Češskago (Mosk. Věstník 1827). — S. Russov, Zamečanije na statju ob ubijenii sv. Vačeslava, kn’az’a Češskago (Sev. Archiv 1827).

[103] Legenda mantuanskago episkopa Gumpoľda o sv. Vačeslavě Češskom v slav’anorusskom izloženii, Petrohrad 1909.

[104] Proložní legendy o sv. Ludmile a o sv. Václavu (Sborn, staroslov. lit. památek o sv. Václavu a sv. Lidmile, Praha 1929). Těsnou příbuznost proložní legendy o Ludmile s českolatinskou legendou Menkenovou zdůraznil již A. Voronov, Zaměčanija o slav’anskich žitijach svv. L’udmily i V’ačeslava (Čtenija v ist. o-vě Nestora Lětopisca II, Kijev 1888).

[105] K. Nevostrujev, Pogled na historiju istočne crkve u Češkoj i stara istočna služba sv. Većeslavu (Rad Jugosl. akad. 31, 1872). — J. Pekař, Svatováclavský sborník I, 1934, 89. — G. Iljinskij, Slavia II, 1932. 395.

[106] Srov. zvláště Fr. Pastrnek, LF 28, 1901, 63 n. a ještě v r. 1933 J. Stanislav ve sborníku Ríša velkomoravská, 528 n.

[107] Srov. M. Weingart (II. Międzynar. zjazd slawistów, Księga referatów I, Varš. 1934, 165) a B. Havránek (Českoslov. vastivěda, Spisovný jazyk český a slovenský, Praha 1936, 5).

[108] O. Boďanskij, O vremeni proischoždenija slav’anskich pis’men, Moskva 1855, 321 n.; A. Sobolevskij. Rajgradskij sbornik (Materialy i izslěd. 1910, 154 n.); P. Simoni, Rajgradskaja latinskaja rukopis’ s cerkovnoslav’anskimi pripiskami (Izv. otd. rus. jaz. 16/3, 1911, 133 nn; N. Durnovo, Rajgradskij sbornik (Sb. otd.rus.jaz. 101/3, 310 n.).

[109] A. Kunik, O russko-vizantijskich monetach Jaroslava, Petrohrad 1860, 116 n.

[110] Codex Gertrudianus (Sb. otd. rus. jaz. 99/4, 1922).

[111] Kyrylo … 207 (v. pozn. 75).

[112] V. Nadler, Pričiny i pervyja projavlenija oppozicii katolicizmu v Čechii i zapadnoj Evropě v koncě XIV v. i načalě XV. v., Charkov 1864; A Klevanov, Očerk istorii češskago věroispovědnago dviženija, Moskva 1876.

[113] P. Syrku, Zur Geschichte des Glagolismus in Böhmen (AfslPh 21, 1899).

[114] Alexandreis, budějovický zlomek, verš 233.

[115] V. Nadler, Pričiny i pervyja projavlenija oppozicii katolicizmu v Čechii i zapadnoj Evropě v koncě XIV v. i načalě XV. v., Charkov 1864; A Klevanov, Očerk istorii češskago věroispovědnago dviženija, Moskva 1876.

[116] I. Sreznevskij (ČČM 1840, 409 n.). — J. Annenkov a A. Patera, O nově nalezeném rukopise spisů Petra Chelčického (ČČM 1882, 270 n.); N. Jastrebov, Eťudy o Petrě Chel’čickom i ego vremeni, I (Petrohrad 1908) a P. Cheľċicago „O trogiem idu rzec“.Češskij tekst s vvedenijem i russkim perevodom (Sb. otd. rus. jaz. 77, 1903).

[117] V. Elagin, Ob istorii Čechii Franca Palackago (Čteija Obščetva ist. i drevn. III, 1848). - S. Novikov. Pravoslavije u Čechov (tamže) a Hus i Luther I—II, 1857—1859. — V, Nadler (v. pozn. 73). — V. Bil’basov, Čech Jan Hus iz Husinca, Petrohrad 1869. — A. Hilferding, Hus i ego otnošenije k ravoslavnoj cerkvi, Petrohrad 1871. — A. Duvernois, Stanislav Znojemský i Jan Hus, Moskva 1871. — A. Klevanov (srov. pozn. 73). — P. Vasiljev, Pričiny i charakter češskago religioznago dviženija (Žurn. Min. Nar. Prosv. 177, 1876). — I. Paľmov, Husitskoje dviženije. Vopros o čašě v husitskom dviženii, Petrohrad 1881, a K voprosu o snošenijach čechov-husitov s vostočnoju cerkovju v polovině XV. v., Petrohrad 1889. — N. Jastrebov (v. pozn. 91). — A. Florovskij, Jan Hus v russkoj ocenkě (Naučn. trudy Rus. Nar. Univ. v Pragě 3, 1930). — R. Jakobson, Úvahy obásnictví doby husitské (Slovo a slov. 2, 1936).

[118] Na př. Klevanov (vuv.sp. 271 n.) srovnává husitské hnutí s francouzskou revolucí.

[119] F. Dvorník, Les Slaves, Byzance et Rome au IXe siècle, Paříž 1926 a Les légendes de Constantin et Méthode vues de Byzance, Praha 1933. — N. Nikol’skij, Povesť vremennych let.. 1930 (v. zde pozn. 36).

[120] I. Vajs, Postřižiny sv. Václava, Čas. kat. duch. 95, 1929. - J. Vašica, Sv. Václav v památkách, církevněslovanských (Hlídka 46, 1929) a Staročeské evangeliáře (Rozpr. ČA III. tř., č. 68, 1931, 126 n.). — Fr. Ušeničnik, Najstarejši glagolski spomenik in litutgija sv. Cirila in Metoda (Bogoslovni Vestnik, Ljubljana 1930, 235 n.).

[121] A. Harkavy, Ob jazykě evrejev, živšich v drevneje vrem’a na Rusi i o slav’anskich slovach, vstrečajemych u cvrejskich pisatelej (Trudy Vost. otd. I. Archeol. Obščestva 1865). — J. Markon, Slav’anskija glossy u Isaaka-ben-Moiseja iz Věny (Statji po slav’anověděniju pod red. Lamanskago 1906, 90 n.).

[122] Genricha Italjanca sbornik form pisem i gramot iz kancel’arii Ottokara II. Přemysla kak istoričeskij istočnik, I—II, Petrohrad 1907—1906.

[123] Skazanija o sporě duši s tělom v srednevčkovoj literaturě (Žurn. Min. Nar. Prosv. 762, 415 n.).

[124] Narodnyja russkija skazki III (1860, 111).

[125] Vvedenije v nauku o slav’an. stichosloženii (Statji po slav’anoved., red. Lamanskago, 1906, 349).

[126] Zaměčanija ob epičeskom razměrě slav’anskich narodnych pěsen (Izv. Akad. Nauk po otd. rus. jaz. i slov. 9, 1860-1861, 345).

[127] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého I, Praha 1894, 92 n., 121, — A. Šachmatov, Sborn. otd. rus. jaz. 66/6, 94 n.

[128] Fr. Trávníček, Historická mluvnice československá, Praha 1935, 71 n.

[129] Novějšije pam’atniki drevne-češskago jazyka (Žurn. Min. Nar. Prosv. 1879, 1880).

[130] Vidnyje dějateli zapadno-slav’anskoj obrazovannosti v XV, XVI i XMII vv. (Slav’anskij Sborník I., Petrohrad 1875).

[131] K. Krofta, A. N. Jasinskij, Praha 1935.

[132] Předneseno na filosof. fakultě Masarykovy university v listopadu 1937.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 4, str. 222-239

Předchozí Alois Získal: Závěrečný příspěvek k lexikografické teorii a praksi (Podrobný slovník současného spisovného jazyka a uspořádání hesel v něm)

Následující Anton Florovskij: Ruská mluvnice českého jesuity z r. 1690