Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ruská mluvnice českého jesuity z r. 1690

Anton Florovskij

[Články]

(pdf)

Grammaire russe d’un jésuite tchèque de l’an 1690

R. 1690 vyšla v Nise ve Slezsku, v jednom z důležitých středisk církevní a kulturní činnosti Tovaryšstva Ježíšova provinciae Bohemiae, malá knížka s nápisem: EXEMPLAR / CHARACTERIS / MOSCOVITICO—RU / THENICI / Duplicis / BIBLICI & USUALIS. // Cum licentia Superiorum / Nissae, Typis Christophori Lertz, Civitatis Typographi. / M. DC. XC.

[240]Je těžko zjistiti nyní, zda vydání tohoto malého svazečku vzbudilo svého času ohlas, jisto je však a autor se o tom zmiňuje v předmluvě Exemplaru, že bylo tehdy potřeba příručky k studiu cyrilského písma a základů ruštiny. Ale později byl tento nisský Exemplar důkladně zapomenut a jen náhodou a jako bibliografická vzácnost, dostal se občas do rukou jednotlivců-odborníků.

A přece je tato knížka jeden z prvních západoevropských pokusů o popsání základů ruského písma a mluvnice pro cizince. Oxfordská ruská mluvnice pro západoevropské čtenáře, napsaná Angličanem Ludolfem, vyšla teprve r. 1696.[1] Ale mnohem důležitější a zajímavější, zvláště s hlediska vývoje česko-ruských styků, je fakt, že tuto nisskou mluvnici zpracoval a vydal bezpochyby český jesuita a že lze s velkou pravděpodobností určiti i jméno tohoto jesuity.

Pokud víme, prvním badatelem, který si všiml této nisské mluvnice, byl Fortunát Durych; psal totiž r. 1787 J. Dobrovskému, že ve vídeňské dvorní knihovně našel tuto knížku;[2] podle její předmluvy správně postřehl, že ji psal nepochybně Čech-jesuita, ale nepokusil se určiti jméno a osobnost jejího autora. Krátce se pak zmínil Durych o této knížce ve svém souboru „Bibliotheca Slavica“[3], kde zdůraznil, že „anonymus nissensis“ užil při své práci církevněslovanské mluvnice Meletia Smotrického. R. 1820 v přehledu prací o ruském jazyku v předmluvě k Puchmajerově učebnici ruštiny (Lehrgebäude der russ. Sprache, Praha 1820) i sám Josef Dobrovský (str. XVIII n.) ukázal na nisskou mluvnici a podle její předmluvy vyslovil domněnku, že autor užil mluvnice vydané v Moskvě r. 1651 (jde patrně o citované v ní moskevské vydání mluvnice Smotrického z r. 1648.) — Ke konci XIX. století znovu se probouzí zájem o tuto nisskou mluvnici. Známý haličsko-ruský dějepisec a spisovatel A. S. Petruševič přetiskl ve svém Letopisu[4] její předmluvu, to však vůbec ušlo pozornosti pozdějších badatelů.

Prvním — a dosud jediným — pokusem určiti pokud možno přesněji okolnosti, za kterých byl sestaven a vydán Exemplar, a hlavně, kdo byl jeho autorem, byl krátký článek Ferd. Menčíka „První mluvnice latinsko-ruská, Čechem sestavená“ v „Nedělních Listech“ (v příloze „Hlasu Národa“) 5. února 1893. Menčíkovi byla již známa některá data z dějin pobytu a činnosti českých jesuitů v Moskvě v osmdesátých letech XVII. stol. a při jejich konfrontaci s tím, co vypravuje o sobě samém autor Exemplaru, dospěl Menčík k závěru, že tuto knížku vydal P. Tobiáš Tichavský S. J.,[5] misionář v Moskvě, který opustil Rusko na podzim r. 1689. Tento údaj Menčíkův přejali pak i pozdější badatelé, zvl. V. Dvorský[6] a Fr. Kurfürst,[7] který zdůrazňuje význam domněnky Menčíkovy a konstatuje, že si jí „dosud nikdo nepovšiml“, na př. ani J. Jirásek ve spise „Rusko a my“ (srov. tam str. 25).

Prozkoumal jsem pečlivě „Exemplar characteris…“, poněvadž jsem měl v rukou jediný nyní známý výtisk této knížky, který je ve vídeňské Národní knihovně, bývalé Dvorní knihovně (sign. 74 G 16).[7a] Na základě srovnání dat v ní uvedených [241]s fakty, která jsou známa o české missi jesuitské v Moskvě v oné době, mohu s naprostou rozhodností odmítnouti účast Tob. Tichavského na jejím vydání a mohu tvrditi, že náš „Exemplar“ vydal jeho spolupracovník v Moskvě český jesuita Jiří David, jenž byl s Tichavským z Moskvy r. 1689 vyhnán. Stačí k tomu pozorně pročísti předmluvu a srovnati její faktický obsah s věrohodnými zprávami o činnosti Tichavského a Davida v Moskvě.

Tato pro nás zajímavá předmluva zní takto (kursivou jsou vyznačena místa, která jsou podkladem našeho výkladu):

Cum anno 1686 ex Clementissima Caesareae Majestatis resolutione, et voluntate Superiorum Moscuam proficiscerer, omnem operam in eo itinere, ut ejus fructum aliquem haberem, impendi, ad linguam illam, characterosque noscendos. At vero nuspiam reperire potui, a quo vel directiorum aliquam, vel libellum, discendi instrumentum, obtinerem. Accedebat etiam difficultas ex eo, quod Rutheni libros suos, sua solum modo lingua in lucem edant, nullius alterius linguae addita interpretatione, vel explicatione, multaque per contractiones scribant et imprimant, vix nisi linguae gnaro, legibiles. Donec tandem secundo Smolenscum (nam primo rejectus eram) venissem. Ubi hospitium noctus sum, apud virum optimum, religioni nostrae addictissimum. Hic inquam hospes, me subinde adibat (nam decem dierum spatio subsistere debui, donec pro me intromittendo, Moscua responsum adesset) et levandi taedii causa sermones miscebat, exhibebat et libellos Ruthenicos, inter caeteros Azbuk seu Alphabetarium, a quo lectionem suam tenera aetas auspicatur. Ejus igitur adminiculo, ita intra dies illos profeci, ut non Azbuk solum, sed et alios libellos lectitarem. Cui studio cum deinde Moscuae privatim operam adhiberem, non solum expedite legere, sed etiam, (Linguae Bohemicae subsidio), intelligere didici. Quod meum studium cum approbasset Nobilis Dominus Joannes Spahrenfeld Suecus, Juvenis praeclarissimus, et suae gentis spes maxima, plurimarum linguarum peritissimus, qui eo ipso tempore agebat Moscuae, eamque linguam didicit Rutheno pariter, porrexit mihi Grammaticam fusam, sola lingua Ruthenica editam, ut pro meo exercitio eam latinitati donarem. Qua ego perlecta, utilius fore judicavi, si eam in compendiotiores terminos, et clariorem methodum redigerem. Quod etiam, auxiliante bono Deo, brevi praestiti. Hostabantur et rogabant deinde omnes exteri, ut etiam pro eorum usu, publici juris facerem; quod quidem libenter praestitissem, si alicubi typum Ruthenicum cum Latino reperire potuissem. Occurrit nunc, ut saltem Alphabetum, et quaedam eo pertinentia sculpi curarem, usibus illorum serviturum, qui olim seu in Magna Russia, Circassia, Walachia, seu Servia, Sclavonia, Bulgaria, Bosnia, pro re Christiana sunt laboraturi, aut inter gentes illas versaturi, cum linguae hujus in plerisque illis regionibus, saltem in officiis Ecclesiasticis et libris sit usus.“

Tekst této předmluvy jasně ukazuje na začátku, že autor byl poslán do Moskvy z nařízení římského císaře a starších Tovaryšstva Ježíšova roku 1686, a dále, že se v Moskvě seznámil se Švédem — Janem Spahrenfeldem (qui eo ipso tempore agebat Moscuae). Jde tu zřejmě o dobře známého švédského diplomata a linguistu Jana Gabriela Sparwenfelda (1655—1727),[8] jenž byl v Moskvě od r. 1683 do 1686 jako člen švédské diplomatické misse a r. 1687 se vrátil do vlasti. Autor přímo píše, že Sparwenfeld byl v Moskvě v době jeho příjezdu.

O Tichavském však víme,[9] že přijel do Moskvy teprve v únoru 1689 jako nástupce P. Jana Šmita S. J., který odcestoval do Pruska. Nemohl tedy v Moskvě 1689 už zastihnouti Sparwenfelda; tím padá domněnka, že by Tichavský mohl býti autorem nisského Exemplaru. Nemění na tom nic ani to, že Tichavský byl kolem r. 1690 i později ve Slezsku a vydal tam ve Vratislavi knihu (viz F. M. Pelcl, v uved. sp., str. 119).

[242]Kdo tedy sestavil a dal tisknouti nisský Exemplar? Podle předmluvy zřejmě byl autorem jesuita, který ze slovanských jazyků znal nejlépe jazyk český; „linguae Bohemicae subsidio“ praví sám na počátku předmluvy a dále pak v instrukci „pro tabellis declinationum“ uvádí „casus habent septem, nam Ablativi sunt duo, ut apud Bohemos“. K tomu je třeba připojiti, že Řím v dohodě s Vídní a s představenstvem Tovaryšstva Ježíšova jak v tomto období (1684—1689), tak i později (1698 až 1719) povolával k misijní činnosti v Rusku jen české jesuity.

Sestaviti a vydati nisský Exemplar mohl tedy jedině český jesuita Jiří David; když počátkem r. 1686 zemřel dosavadní katolický misionář v Moskvě P. Albert De-Boye (De-Bois) S. J., byl poslán v červnu toho roku na jeho místo Jiří David rozhodnutím vídeňské vlády a starších Řádu Ježíšova. Přijel do Moskvy počátkem srpna 1686[10] a zůstal tam až do 5. září 1689, kdy spolu s novým svým spolupracovníkem Tichavským byl vyhnán z Moskevského státu a odjel do Polska a potom do Slezska[11]. Vidíme tedy, že chronologická data o činnosti P. Jiřího Davida v Moskvě shodují se s daty v předmluvě k Exemplaru.

Ale i celý Davidův životopis (třebas naše vědomosti o tomto jesuitovi XVII. st., čerpané z nečetných pramenů, jsou dosti kusé) zcela potvrzuje naši domněnku, že on byl autorem nisské mluvnice.

Jiří David se narodil 26. července 1647 ve Zdicích v Čechách a r. 1664 se přestěhoval do Brna. R. 1682 byl již „professus 4 votorum“ v Tov. Ježíšově. Za několik týdnů žádal generála Řádu, aby byl poslán na misie do vzdálených zemí — měl na mysli Paraguay anebo ostrovy Filipinské a Marianské.[12] Nevíme, zda bylo splněno toto přání Davidovo[13], avšak počátkem 1685 byl navržen jako missionarius pro Moskvu.[14] Byl tehdy připraven na cestu do Moskvy a vyslovil v dopisu generálovi S. J. ochotu pracovati pro zájmy římské církve a císaře „ac demum Societati nostrae“ a upevňovati a prohlubovati dílo svých předchůdců, „in iis regionibus iacta fidei Romanae fundamenta“.

Činnost katolického misionáře v Moskvě vyžadovala znalost ruštiny anebo aspoň jiného jazyka slovanského. Poláci a Litevci při stálém napětí mezi Moskvou a státem Polsko-Litevským nemohli býti vhodní misionáři v moskevském prostředí; proto Řím a Vídeň uznaly za vhodné užíti k tomu účelu Čechů jako Slovanů, kteří byli chráněni autoritou římského císaře, uznávanou i v Rusku.

Vydavatel nisské mluvničky, jak zdůrazňuje v předmluvě, pokládal za nutné obeznámiti se s gramatikou ruského jazyka a teoreticky i prakticky se připraviti na působení mezi Rusy. Odjinud víme, že Jiří David uměl čísti ruské, t. j. cyrilicí psané teksty, a že četl ruské knihy. Dosvědčuje to zpráva vydavatelů souboru „Acta Sanctorum“ [243]v IV. díle za měsíc říjen. Podle ní r. 1688 Jiří David zaslal redakci z Moskvy „Synaxarium Ruthenicum“ a tento ruský Menologion byl velice užitečnou pomůckou při sepsání životů různých svatých.[15] V našem kontekstu má nemalý význam to, že mezi bollandisty a Davidem zprostředkoval Sparwenfeld, t. j. že byl osobně znám i s Davidem i s vydavatelem „Exemplaru“ r. 1690. K tomu můžeme přidat ještě jednu zprávu, která potvrzuje, že David znal ruštinu a mohl čísti cyrilicí psané knihy a rukopisy. Máme o tom svědectví samého Davida: 16. září 1692 David (z Kladska) se obrátil na Svatou Kongregaci de Propaganda Fide v Římě se žádostí, aby byl poslán na jakoukoli misii, ukazuje na své schopnosti a znalosti, kterých by Kongregace mohla využíti; uvádí, že umí česky („imprimis“), německy, italsky, hebrejsky a zná také „commode slavonicam (linguam) eam vel maxime qua Slavones in Sacris utantur“ a že je také dobře obeznámen se všemi spory v otázkách víry, „quae orientalem ecclesiam concertant“.[16]

Vše, co bylo zde uvedeno, dovoluje nám s plným přesvědčením tvrditi, že ten, kdo sestavil a vydával „Exemplar“ z r. 1690, mohl být a byl nejspíše Jiří David. Nevíme sice určitě, kde David pobýval a pracoval v prvním roce po odjezdu z Moskvy, ale je možné, že byl ve Slezsku, kde působil v roce 1691 a kde také vydal svůj Exemplar. R. 1691 ze Slezska a pak r. 1693 už z Kutné Hory žádal David znovu představenstvo, aby byl poslán jako misionář do Ameriky, zvláště do Mexika, ale musil zůstati v oblasti české provincie jesuitské až do konce svého života. Zemřel v Praze 10. prosince 1713 v době moru jako ošetřovatel v jedné z pražských nemocnic.[17]

Podrobněji o činnosti Davidově v Moskvě, která nesouvisí s naší mluvnicí, jednám v druhém díle své knihy, připraveném již k tisku, „Čechi i vostočnyje Slav’ane“, část III, kap. 3.

 

Obracíme se nyní k vlastní knížce „Exemplar characteris …“. Základní její částí jsou tabulky, počtem 9, a to: 4 nazvané Tabella Characteris Moscovitico—Ruthenici …, 4 tabulky deklinační a 1 tabulka pro číslovky. Před prvními čtyřmi je Instructio pro Tabellis Alphabeti (11/2 str.), rovněž tak před čtyřmi deklinačními tabulkami je předesláno Instructio pro Tabellis Declinationum a před tabulkou „numerorum“ skoro dvoustránkové Instructio o číslovkách. — „Tabellae“ jsou ryté, na první je dole označeno jméno rytce „G. Bubig: scul.“, na dalších jen iniciály: G. B. (t. j. Bubig nebo Bubius?).

Tabella Characteris je shora dolu rozdělena na 4 sloupce. V prvním je „Character biblicus“, t. j. cyrilské typy tištěné, v druhém — „character usualis, profanus et communis“, t. j. litery psané, ve třetím sloupci uvádí autor „nomen“ každého písmene (cyrilicí i latinkou). V posledním sloupci je uvedena „potestas seu valor in lingua latina etc“, t. j. hodnota cyrilských liter písmeny latinskými. Je zajímavé, [244]že v druhém sloupci je u každého písmena vždy několik variant (3 až 5), u Г (g) je také obvyklá zkratka slova ГОСПОДЬ ve formě ГДЬ s vysvětlením „gospodi“.

Abeceda má zde 40 písmen; mezi nimi je ъ s 5 varianty, „еръ, jer“ — „in nulla lingua habet similitudinem,“ a ь — „’ерь, jer“ — „nec ista“, юсъ (jus) je označeno jako „u durum“. Přepis latinkou potvrzuje také, že tabulky sestavoval Čech; zde je ж přepisováno ž a ѣ zčásti ě: živěte, iže, yžica, wědi v druhém sloupci a ž ve třetím.

V „Instructio“ píše autor, že „apud Ruthenos“ jsou dva typy písma, „knižní“, t. j. tištěné a „usualis, quem etiam profanum lubet appellare“, t. j. psané. Některá písmena připomínají autoru řecká, jiná koptická a poznamenává, že jsou i litery „propriae“. Ruská písmena dělí autor na „vocales“, počtem 10, a „consonantes“; zvl. upozorňuje na ъ а ь: Hae duae vocales propriae sunt hujus linguae, num: 29 (ъ) posita facit pronunciationem gravem, qualis apud Latinos prima syllaba Titus, n. 30 (ь) mollem, qualis secunda syllaba Titius … Dále připomíná, že se v ruštině užívá diftongů a v jednom případě i quadriftongu.

Druhá část knížky věnována jest deklinaci podstatných a přídavných jmen. „Rutheni et Sclavones“ mají pět „Declinationes“, čtyři pro substantiva a pátou pro adjektiva; sedm pádů, mezi těmi dva ablativy, „ut apud Bohemos“, t. j. instrumentalis et absolutus, tři čísla jako Řekové, t. j. „singularis, dualis et pluralis“. Slova, jako i v jiných jazycích, dělí se podle rodu. Dále uvádí autor podrobnost každé deklinace, upozorňuje na příslušné koncovky. Obecný výklad provázejí „tabellae“, kde jsou přehledně sestaveny pádové koncovky jednotlivých paradigmat a pro každou deklinaci je uvedeno jedno nebo dvě slova jako příklad: pro první uvádí autor лоза virga а овца ovis, pro druhou клевретъ socius, дрéво lignum а имя nomen, pro třetí церковь ecclesia, pro čtvrtou пáстырь pastor, ієрéй sacerdos a злодѣй malefactor, pro pátou (adjectiva) — do níž zařadil jen přípony rodu mužského a středního — pro „classis prima et tertia“ сватый (bohemismus!) sanctus; крѣпкій fortis, pro „classis secunda“ Божій divinus, Павловъ Paulinus.

Poslední část knížky je věnována číslovkám. Autor konstatuje, že „Rutheni uti et Graeci et Hebraei“ užívají písmen jako číslic. V tabulce je uvedena číslová hodnota písmen a zvláště jsou vysvětleny značky, největším číslem se zvláštním — podle autora — jménem je „koloda“ (100,000.000). V krátké „Instructio pro Numeris“ autor uvádí ruské číslovky řadové: „pervi, drugi, treti, czeturty, piati, schesti, sedmi, osmy, dewaty, desiaty, pervoinadeset atd., dvadesaty“, a základní takto: „pervoi, drugoi, try, czatyry atd., dvanacet, czetrnacet, dvanosto (90), tisiscze a j.“ (s čechismy, jako dewaty, dvanacet atd.).

V knížce není vůbec zmínky o ruském slovese; autor se omezil jen na abecedu, deklinaci podstatných a přídavných jmen a na číslovky. Není třeba mluviti o tom, že autor užil některé příručky, kterou mohl dostati v Moskvě, a ve svých výkladech a úvahách byl pak na ní závislý. V předmluvě přímo jmenuje „Azbuk seu Alphabetarius“. Ale základním jeho pramenem byla zřejmě ta „grammatica fusa, solo lingua Ruthenica edita“, kterou dostal v Moskvě od Sparwenfelda. Sám autor v předmluvě o tom píše: Qua ego perlecta, utilius fore judicavi, si eam in compendiosiores terminos et clariorem methodum redigerem, ale pak zdůrazňuje, že vypracování tabulek vyžadovalo mnohé a usilovné práce: has Tabellas mihi proprias vendico, quas magno labore confeceram, etsi fundamentum aliquod ex dicta fusa [245]Grammatica desempserim, sed valde mendosum, confusum, et pene usui nullius aptum. Mluvnicí, o které mluví autor, je pravděpodně známá mluvnice Meletia Smotrického. Moskva neměla své vlastní gramatické tradice a užívala práce tohoto významného jihoruského kulturního a církevního pracovníka. Gramatika Smotrického vyšla již r. 1619 a 1648 (i později) byla přetištěna v Moskvě. V XVIII. stol. byla přepracována pro moskevské čtenáře ještě I. Kopievským (1706) a Maximovičem (1723) a ztratila význam teprve po vyjití mluvnice Lomonosovy r. 1755. Moskva měla krátké „Azbuky“, „Bukvaře“ a pod., ale ani jeden z nich nemůže býti ztotožněn s tištěnou mluvnicí, o které se mluví v Exemplaru. Mimoto závislost na mluvnici Smotrického prokazuje celá konstrukce Exemplaru — má rovněž pět typů skloňování, a zvl. většinou stejné příklady. To všechno potvrzuje — jak postřehl již Durych — že autor Exemplaru užil mluvnice Smotrického; jest to zároveň nový doklad vlivu Smotrického na mluvnickou literaturu XVII. století.

Nisský Exemplar byl prvním větším pokusem obeznámiti evropskou veřejnost s ruským církevněslovanským písmem těsně před zavedením t. zv. graždanky carem Petrem Velikým.

Ke konci musíme zdůrazniti, že, ačkoli tento pokus — P. Jiřího Davida — dáti do rukou vzdělaných Evropanů příručku k studiu soudobé ruštiny neměl velkého významu vědecky teoretického, nýbrž měl význam jen praktický, je přece vydání nisského Exemplaru zajímavým a důležitým faktem v dějinách česko-ruských kulturních styků a české slavistiky vůbec.


[1] Nejnověji srov. o ní: N. Koulmann, La première grammaire russe. Le monde slave IX, 1932, vol. I, str. 400—415. — Úplný tekst s úvodem a poznámkami vydal B. Larin, Russkaja grammatika Ludol’fa 1696. Leningrad 1937. — K otázce priority srv. ještě poukaz Larinův (podle prof. Bezkova) na dosud nenalezené dílo o ruštině té doby: Elementa linguae russicae, 8°, o kterém je zmínka v Martini Lipenii Bibliotheca realis philosophica omnium materiarum etc. Frankfurt n. Moh. 1682, viz Larin v uv. sp., str. 71.

[2] Korespondence Josefa Dobrovského I, vyd. A. Patera, Praha 1895, str. 71.

[3] Fort. Durych, Bibliotheca Slavica antiquissimae dialecti communis et ecclesiasticae universae Slavorum gentis, I, Vindobonae 1795, str. 140—141 a 376—377.

[4] Dopolnenija k svodnoj galicko-russkoj letopisi 1600 po 1700 gg., izd. v L’vově v 1874 g., L’vov, 1891, str. 707—709.

[5] Podle transkripce Pelclovy (Böhm., Mähr. u. Schl. Gelehrte u. Schrftst. aus d. Ord. v. Jes., str. 118 až 119) Tobias Tuhawsky; u Pelcla je i jeho krátký životopis.

[6] Předmluva k ruskému vydání „Pis’ma i donesenija jezuitov o Rossii konca XVII. i načala XVIII. veka“, S.-Ptb. 1904, str. 6, pozn. 2.

[7] Fr. Kurfürst, K česko-ruským stykům koncem století XVII. a počátkem století XVIII., Praha 1936, str. 12—13, 106, pozn. 8.

[7a] Fotografické snímky této vzácné knížky má knihovna Slovanského semináře Masarykovy university v Brně. Роzn. rd.

[8] O něm v. Alfred Jensen, Die Anfänge der schwedischen Slavistik, AfslPh ХХХIII, 1912, zvl. str. 148 n.; K. Bittner, Slavica bei G. W. von Leibnitz, Germanoslavica I, 1931—1932, str. 197 n.; N. Petrovskij, Analecta metrica, Rus. fil. vest. 71, 1914, str. 534 n.

[9] Pam’atniki diplomatičeskich snosenij drevnej Rusi s deržavami inostrannymi, VII, 390—391, 568.

[10] Ibid., 544—545 a Dm. Cvětajev, Iz istorii inostr. ispovědanij v Rossii, M. 1886, str. 347 a přílohy XXVIII r.

[11] Srov. jeho „Brevis relatio“ o této episodě v čl. J. Gagarina Eine noch unbekannte Urkunde in Bezug auf die Vertreibung der Jesuiten aus Moskau im Jahre 1689 v Russische Studien zur Theologie und Geschichte, herausg. v. Dr. J. A. Moritz Brühl, II, Münster 1857 (článek Gagarinův vyšel i francouzsky).

[12] Dopis z „Novodomi“, Fondo Gesuitico v Římě, „in Domo professa“, Epistolae indeptae 25, l. 200.

[13] Srov. Ottův Slovník Naučný VII, str. 90; Ferd. Menčík, Dodatky a opravy k biografiím starších spisovatelů českých а k starší české bibliografii, ČČM. LVII, 1883, str. 399 — zde jsou některé chronologické nesrovnalosti.

[14] „Placuit… me in Moscoviam P. Alberto de Boye, socium adjungere“, dop. Davidův generálovi S. J. z 18. února 1685, Fondo Gesuitico, b. 25, l. 234.

[15] Acta sanctorum, october, IV, editio altera, Bruxelles, MDCCCLV, col. 66 B, 25 1a, a register, str. 1141, podpis „C. B.“

[16] Znám tento dopis ze sbírky kopií p. H. Kolmana z Archivu Kongregace de P. F., nyní Archiv země České, vide fasc. 39, 1692 (XI).

[17] Srov. Ottův Slovník VII, 90; Menčík, Dodatky, 399; C. Sommervogel, Bibliothèque de la Compagnie de Jesus, Bruxelles—Paris, II, col. 1844; P. Pierling, La Russie et le Saint-siège, Ш, Paris, 118. K datu smrti Davidovy v. dokument týkající se moru r. 1713—1714 v Praze: Archiv hradu Pražského, Jesuitica, fasc. 423, „Acta curialia“ koleje sv. Klimenta, č. 33 a seznam jesuitů zemřelých v době epidemie. David zemřel v nemocnici na Novém městě Pražském.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 4, str. 239-245

Předchozí Roman Jakobson: Význam ruské filologie pro bohemistiku

Následující Jan Mukařovský: Nezval německy