Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nezval německy

Jan Mukařovský

[Rozhledy]

(pdf)

Nezval dans la traduction allemande

O. Eisner a H. Schönhof vydali před nedávnem německý výbor z veršů Nezvalových, jenž svými překlady zabírá, aniž je ovšem vyčerpává, devět básníkových knih, počínaje „Básněmi noci“ a konče knihou dosud poslední, „Matka naděje“. Při více než stu stránkách tekstu poskytuje tato překladová anthologie značně názorný obraz Nezvala-básníka. Již tento fakt sám láká teoretikův zájem: nepřekračuje zde sice Nezval hranice domácí literatury po prvé, avšak nikdy dosud nedosáhly překlady z jeho veršů tak značné rozlohy. Nepůjde nám v následujících řádcích o skutečnou kritiku překladu, ale spíše o upozornění, do jaké míry může srovnání překladu s originálem vrhnout světlo na rozdíl mezi českou a německou řečí básnickou i na samu strukturu Nezvalovy poesie.

Překládat lyriku není jen záležitost obecné technické zběhlosti překladatelovy: každá báseň a mnohdy i každé dílo téhož básníka vyžadují řešení individuálního. Nechceme opakovat myšlenku tolikrát již rozváděnou o nepřeložitelnosti lyriky. Je však jasné, že lyrický překladatel, stojí-li před dílem, musí velmi pečlivě odvažovat dosažitelnou míru věrnosti svého překladu. Může mu ovšem jít o to, aby po všech stránkách dosáhl maxima výstižnosti, ale musí pak zpravidla počítat s kompromisem při každé jednotlivé složce; tak udivující příklady všestranné výstižnosti, jaké kdysi poskytl Čapkův překlad „Francouzské poesie nové doby“,[1] nevyskytují se denně, ani nejsou možné za každých okolností. Obtížnost překladu, t. j. možnost dosáhnouti maxima shod s originálem, může být různá podle vzá[246]jemného poměru jazyků, které překladem přicházejí do styku, a dále také — nikoli však v řadě poslední — podle sourodosti nebo nesourodosti struktury překládaného díla s duchem jazyka, do kterého se překládá.

A tu třeba přiznat, že případ Nezvalův není právě z nejsnadnějších pro překladatele, jde-li o překlad do němčiny. Básnická struktura Nezvalova je totiž, jak jsme ukázali na jiném místě (v Československé vlastivědě III, str. 426 n.), vybudována na intonační linii velmi plynulé a bez napětí plynoucí. Na podkladě této linie, nesené větou nedeformovanou slovoslednými přesuny, jsou možné bez citelných přeskoků nejneočekávanější významové proměny: v Nezvalových verších oživuje schopnost mythické metamorfosy věci ve věc jinou, třeba sebe vzdálenější. Oba tyto znaky jsou však v rozporu se stavbou a výrazovými možnostmi německého jazyka a s německou básnickou tradicí. Plynulé intonační linii překáží důraznost německého slovního přízvuku, jenž — na rozdíl od českého — není vždy umístěn na první slabice (srov. na př. komposita a slova cizí); i „vedlejší“ slovní přízvuk, jemuž v češtině připadá role zcela podřadná, uplatňuje se v němčině, zejména také v německém verši, velmi výrazně. Významovým proměnám je pak na závadu odlišný od češtiny ráz německého slovosledu, při kterém se hledí k uzavřenosti jednotlivých významových celků ve větě, k ostrému rozhraničení jednotlivých větných členů (srov. na př. kladení rozvitých přívlastků v němčině před substantivum na rozdíl od českého umisťování jich za substantivem: německý slovosled spojuje v takových případech přívlastek se substantivem v těsnou významovou jednotu, kdežto český ponechává každému z nich dosti volnosti; podobně resumující ráz mají i německá komposita, jež dva nebo i více významů shrnují v ostře ohraničený významový celek). Zálibě němčiny v přesném rozhraničování významových celků nasvědčuje snad i okolnost, že se překladatelé Nezvala neodvážili potlačit interpunkci, jak činí originál. Konečně se staví v cestu německému překládání z Nezvala i sklon německého básnického slovníku k tradičním „poetismům“, ustáleným to básnickým výrazům, posvěceným tradicí; nevyhovuje proto básnickému slovníku němčiny ono intensivní vzájemné prolínání nejrůznějších slovníkových vrstev (slova „básnická“ — prostě spisovná — hovorová — vulgární atp.), jež tvoří jeden z charakteristických rysů a také — v své mihavosti — jeden z hlavních půvabů Nezvalových veršů.

Bylo proto překladatelům třeba rozhodnout se, kterou ze složek Nezvalovy poesie chtějí zachránit, nemohou-li být překladem vystiženy všechny rovnoměrně. Rozhodnutí dopadlo zejména ve prospěch intonace: onu zvláštní Nezvalovu intonaci, o které byla řeč výše, podařilo se překladatelům přečasto vystihnout velmi dobře, lépe ovšem ve verších metricky vázaných a rýmovaných než ve verších volných. Nezvalův volný verš, aspoň onoho typu, jejž Nezval i v české poesii teprve sám vytvořil a který se tak často vyskytuje v jeho knihách počínaje „Skleněným havelokem“, je totiž zcela vybudován na intonaci bez jakékoli stopy metrického půdorysu; jako rytmická jednotka je charakterisován toliko závěrečnou intonační kadencí připomínající kadence liturgických recitativů. Německý volný verš překladů je při výraznosti německého přízvuku doprovázen úporným dojmem jisté pravidelnosti v rozložení slabik přízvučných a intonace jako rytmická dominanta je tím oslabována. Ve verších metricky vázaných, kde se přízvuk uplatňuje — ovšem vedle intonace — již v samém originálu, bylo o překážku méně a úsilí překladatelů o vystižení zvukového rázu originálu se setkalo se zdarem, přesto že i tento typ veršů je svou výraznou intonací němčině cizí. Zde by bylo možno navázat úvahu o možném vlivu německých překladů z Nezvala na samo německé básnictví: je jasné, že zdůraznění plynulé intonační linie přivozuje v němčině citelné přeskupení obvyklé hierarchie jazykových hodnot.

Obraťme nyní zřetel ke stránce významové! I zde se uplatnila v mnohých případech „nepřeložitelnost“ lyriky; uvedeme některé z nich, nikoli jen za účelem kritiky, ale spíše pro jejich teoretickou zajímavost: neshoda překladu s originálem může i zde leckdy platně přispět k charakteristice básníka a jeho jazykového materiálu. Především podléhá často [247]v německých překladech úhoně významotvorná moc Nezvalova rýmu. Je s dostatek známo, že rým u Nezvala netýká se zpravidla toliko slov, která jsou jeho nositeli, ale že má vliv i na celý předchozí kontekst verše. Stává se často, že teprve rým přináší rozuzlení významové souvislosti předchozí: mnohý obraz vnikl do verše jen tak, že byl přivolán rýmem. V překladě se však přiházívá často a patrně téměř nevyhnutelně, že úkol nositele rýmu připadne jinému slovu než onomu, které jej vykonávalo původně.

Tím bývá citelně natrženo složité a jemné významové předivo, které u Nezvala protkává celý kontekst: obraz, jenž za svůj původ vděčí zvukové podobnosti, jež spíná slova rýmové dvojice, ztrácí toto své zdůvodnění; někdy osvědčí dosti odolnosti, aby tuto ztrátu přetrval, jindy musí být odstraněn. Příkladem první z obou možností jsou tyto verše:

 

Ze stonásobných arkýřů zněl černý hukot pian

a průvod bílých jeptišek se ztrácel v květech lian.

 

Aus hundert Erkern dringt ein schwarzes Lärmen von Klavieren

 

und in Lianenblüten weisse Nonnen sich verlieren.

 

Báseň „Noci“, z níž jsou vyňaty, rozvíjí volnou hru obrazů bez posloupnosti: ústřední téma, noc, dané nadpisem, opakuje se stále znovu v nejrůznějších obrazech. V citovaných verších je vyjádřeno dvěma metaforami: černý hukot pian a bílé jeptišky; tertium comparationis je v prvém případě temné zabarvení (černá noc — černý hukot pian), v druhém nedostatek zvuku (tichá noc — mlčenlivé jeptišky). Je zde však ještě představa lian, v nichž se ztrácí průvod jeptišek; ta vniká do verše zřejmě vlivem rýmu: pian-lian, a zastává úkol svorníku spojujícího v jednotnou významovou klenbu disparátní významy „piana“ a „jeptišky“; s jedním z nich je spjata zvukem, s druhým pak dějem (jeptišky se ztrácejí v květech lian). V překladě však této funkce pozbývá, protože rým musil být přenesen na slovo jiné a význam „liany“ ztrácí tak spojení s významem „piana“.

Jindy dokonce, jak již řečeno, bývá nutno obraz, jenž pozbyl zdůvodnění, odstranit; příkladem mohou posloužit jiné dva verše z básně „Noci“:

 

noc vyzváněla tropicky jak nemilostná hrana

noc průvod bez bubnů noc marná karavana.

 

Tropisch erklang die Nacht mit unbarmherzigen Geläute

 

ein stummer Trauerzug die Nacht, ein sinnlos Ziehn ins Weite.

 

Zde zmizel překladem netoliko rým: hrana — karavana, ale odstraněny i samy významy, z nichž jeden je spojen v originále kromě rýmu eufonicky i s adjektivem marný v účinný významový dvojzvuk: marná karavana. Nevytýkáme to ovšem překladatelům, ježto zachování týchž rýmujících se významů na konci dvou veršů po sobě jdoucích je úkol technicky téměř neřešitelný, nejde-li náhodou o dvě slova cizí, jež se v němčině stejně rýmují jako v češtině. Je naopak třeba jim přičíst k dobru, dovedou-li někdy, když jsou nuceni odstranit původní obraz básníkův, najít takový ekvivalent, který odpovídá stylu Nezvalova výrazu. Podařilo se jim to na př. v překladě Nezvalovy strofy:

 

Jak nevěsta jež pospíchá

Wie eine Braut, die eben kam

když kráčí po stupíncích k sňatku

errötend zu dem Traualtare

Už vybrala sis ženicha?

Hast du schon einen Bräutigam?

Či rozneseš ho na podpatku?

Bist du ihm treu, du Wunderbare?

 

Další obtíž, kterou Nezvalův tekst staví v cestu svým překladatelům, je míšení různých slovníkových prostředí, slov náležejících různým slohům jazyka. Toto kolísání mezi pathosem a běžnou řečí, někdy i vyhrocené v radikální rozpor mezi výrazem „vysokým“ [248]a vulgárním, položenými v těsném sousedství, nesvědčí — máme-li soudit podle prakse našich překladatelů — německé básnické tradici, jež má spíše sklon k nepřetržitému pathosu; je však právě charakteristickým znakem básnického slohu Nezvalova, neboť je to jeden z prostředků, jimiž básník dosahuje stálého významového neklidu, nepřetržitého střehu nutného při hledání neočekávaných významových metamorfos. Příklady objasní zřetelněji, oč jde. Srov. příklad této Nezvalovy strofy:

 

Ó nech mne jít jak nevěrníka luny

za leskem krás jež předčí krb a trůny

a nekřič za mnou sic es zabiji. (Hra v kostky, Náměsíčník.)

 

Laß folgen mich wie den, der Treue brach dem Mond

 

den Glanz der Schönheit, welche mehr als alles lohnt;

 

doch rufe mir nicht nach, soli ich am Leben bleiben.

 

Poslední verš kontrastuje v originále zřetelně a záměrně svými familiárními výrazy (viz i hovorovou formu spojky sic) s pathosem veršů předchozích: v překladě ovšem tento kontrast zaniká a s ním i parodický významový odstín, jehož dosahoval originál.

I jindy pozorujeme při srovnání jisté vyhlazení tekstu, jeho uvedení do jedné významové úrovně. Tak na př. v básni již výše citované jsou verše jiné přeloženy tak, že je setřen detail poněkud vulgární, avšak právě proto zabarvující kontekst odstínem idylické komičnosti:

 

Jak poděsí ji bekot z kravína

kde telátko si olizuje blechy

 

Ach wie erschreckt sie doch der guten Kühe Muhn

 

die nach den lästigen Fliegen schlagen mit den Schwänzen.

 

Podobně v básni „Noční procházka“ nacházíme verše, jejichž groteskní významové zabarvení, současně komické i přízračné, je překladem zarovnáno v nepřetržitý pathos:

 

Na střeše noční opery je eldorádo koček

Vždy při úplňku měsíce slýchávám jejich řev

Vrhají na město jež spí zrcadélka svých oček

A fosforeskující hřbet zkrášluje jejich zjev.

 

Es kommen auf dem Dach der Oper Katzen nachts zusammen

 

bei Vollmond höre ich, wie ihr Geschrei verhallt

 

sie werfen auf die schlafende Stadt mit ihren Augen Flammen

 

phosphoreszierend ihre Rücken zeichnen die Gestalt.

 

Nejnápadnější je významové ochuzení verše třetího: zrcadélka oček, jež kočky vrhají na město, připomínají dětskou hru se zrcátkem za slunečných dní, drahou básníkovi, jenž jinde kdesi napsal:

 

Brusič nožů metá blesky

 

na sousední dvůr

 

Melodie v dur

 

Přijde jaro bude hezky.

 

V překladu tato hra s odrazem ustoupila pathetickému obrazu: oči vrhají plameny.

Příkladů by bylo lze uvést mnoho: překladatelé — nebo spíše básnická tradice německá v jejich vědomí a podvědomí — couvli často před radikálností a nenuceností významových přeskoků z vyššího poschodí slovníka i významové oblasti vůbec do nižších, jaká je přiro[249]zená básníkovi českému. Také sám příval obrazů básnických, jimiž čtenáře zahrnuje Nezval, znepokojuje občas překladatele; takový je patrně důvod občasných zkratek a vynechávek. Dvojverší, kterým začíná báseň „Co dělá polední slunce s Prahou“ přeložili jediným veršem:

 

Neprocitl jsem ze sna ani mě nepřivezl expres

Ušetřil jsem si námahu bloudit jak transatlantik.

 

Die Müh zu wandern wie ein Weltenbummler hab ich mir erspart.

 

Jejich verš potlačuje zde schema antithesy převzaté ze slovanské lidové poesie i z české básnické tradice. — V básni-litanii „Píseň písní“ shledáme při srovnání s originálem do konce vypuštění celé řady veršů, vynechaných nikoli jako kus souvislého tekstu, ale roztroušeně, tu a tam během celé básně, zřejmě za tím účelem, aby bylo zmírněno chaotické vření obrazů řinoucích se jako nepřetržitá kaskáda.

Přihází se i to, že výraz básníkův, lyricky svrchovaně účinný pro svou prostotu, bývá beze změny významové úrovně nahrazován složitějším, ale konvenčním opisem: verš kde se <prsy> jak bílé růže rozvíjí (Hra v kostky, Náměsíčník) zní v překladu wo sie wie weiße Rose duftend Blüte treiben.

Jindy dokonce přibývá konvenční cliché v překladě na místech, kde mu nic neodpovídá v originále: tak v překladě těchto veršů

 

Kdyby svět nebyl víc než velký pestrý plakát

strhnu jej cynicky a hodím do moře. (S bohem a šáteček)

 

Das große Weltplakat, so bunt und alt an Jahren

 

riss’ ich gern zynisch ab und würf es in die See

 

ohrožuje nově vložený přívlastek alt an Jahren, charakterisující neobrazný význam svět a nikoli obrazný význam plakát, ke kterému se gramaticky pojí, účinek rozvedeného a tím realisovaného obrazu: plakát, jejž možno strhnout.

Bylo by možno a záhodno provést ještě podrobnější rozbor překladu Eisnerova a Schönhofova za účelem, jak na počátku řečeno, nikoli kritickým, ale teoretickým; jeho výsledek mohl by zajímavě osvětlit zpětným odrazem básnickou strukturu díla Nezvalova i přispět po případě k srovnávací charakteristice básnického jazyka českého a německého; spokojujeme se jen stručným náznakem takového rozboru. Máme-li však na konec říci několik slov kritických, domníváme se, že mladí překladatelé mají být k další činnosti povzbuzeni. Kladem jejich pokusu je odvaha zvládnout poměrně velmi rozsáhlý a němčině nepříliš snadno přístupný materiál; i když některé z výše vypočtených překážek, jež se jim nepodařilo překonat, není proto třeba pokládat za nepřekonatelné, lze si mnoho slibovat od jejich činnosti další, poučené prvním pokusem.

Na konec budiž uvedeno ad usum překladatelů několik jazykových nedopatření, na která jsme při srovnávání originálu s překladem namátkou přišli. V básni „Bakchantce“ přeložili Nezvalův verš „až můra času přeletí“ slovy „wenn von dem Alp die Zeit befreit“; avšak můra, kterou měl básník na mysli, je zřejmě noční motýl, nikoli noční přístrach, jejž znamená slovo „Alp“; jde ovšem možná o záměnu obrazu obrazem jiným. V básni „Podzimní noci“ (Hra v kostky) znamená verš „Pak náhle v zahradách se vzňalo suché listí“ zřejmě náhlé zežloutnutí stromů; tomu ovšem neodpovídá německé: „Und plötzlich hob sich loses Blattwerk in den Gärten“. Konečně jen nedorozuměním mohlo dojít k překladu verše „Slzavé údolí mě pozřelo jak rybu“ slovy „Dies Tränental ersah mich Fisch in stummer Reihe“ (S bohem a šáteček, Kapesní šátek).


Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 4, str. 245-249

Předchozí Anton Florovskij: Ruská mluvnice českého jesuity z r. 1690

Následující Josef Hrabák: Staropolská legenda o sv. Alexiu neměla staročeskou předlohu?