Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Staropolská legenda o sv. Alexiu neměla staročeskou předlohu?

Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

L’ancienne légende polonaise de St. Alexis, n’a-elle pas eu de modèle tchèque?

Sv. Alexius, člověk boží, který opouští svou ženu a po letech umírá jako žebrák na prahu otcovského domu, byl jednou z nejoblíbenějších postav středověké hagiografie a legendy o něm mají důležité místo téměř ve všech evropských literaturách, západních i východních. Tak veliká obliba se dá mimo jiné vysvětlit i tím, že se jeho úcta šířila ze dvou center, z Byzance i z Říma, kde byl ctěn v benediktinském klášteře na Aventinu už v XI. stol. Polské legendě věnoval v poslední době rozsáhlou studii St. Vrtel-Wierczyński (Staropolska legenda o św. Alexym na porównawczem tle literatur słowiańskich, Poznaň 1937, str. X + 325 + 14 obrazových příloh).

Staropolskou legendu se snaží Wierczyňski zařadit do široké souvislosti slovanských literatur, ba do souvislosti středovědé legendy vůbec. Proto předesílá před svou prací obecné poznámky o teorii legendy (str. 1—13), zakládající se na pracích Delehaye, Güntera, van Gennepa a j., a seznamuje nás s genesí a celým rozvojem alexijovské látky. Legenda vznikla kolem r. 500 v Syrii, odtud přešla do Byzance (teprve tam se dostalo ústřední postavě jména Alexius) a do Říma. Odtud se rozšířila po celém křesťanském kulturním světě a je doložena u všech Slovanů. — Poměrně brzo se s ní setkáváme u Čechů (zač. XIV. stol.) a u Poláků (v XV. stol.). V Polsku byl sv. Alexius ctěn asi už od dob sv. Vojtěcha,[1] který prý založil v Lęsczyci klášter, zasvěcený Panně Marii a sv. Alexiovi.

Je tedy kniha Vrtela-Wierczyńského důstojným protějškem obdobné podrobné práce V. P. Adrianové o legendě alexiovské v literatuře ruské (Адріанoвa, Житіе Алексѣя человѣка божія въ древ. рус. литературѣ и народной словесности, Петроград 1917), která rovněž ze široka zabírá celou otázku tradice této legendární látky v literaturách vůbec a zvláště v slovanských.

Nás zde zajímají ze studie Wierczyńského především odstavce věnované vztahům staropolské legendy k legendě staročeské. Wierczyński má pravdu, když říká (str. 70), že mezi dochovanou legendou staročeskou a staropolskou není genetického svazku přímého: zlomek české legendy začíná tam, kde se zlomek polské končí, a jediná scéna společná oběma zlomkům (scéna s dopisem) je v každé z nich podána jinak.[2] Tím je sice vysvětlena otázka závislosti na konkretní české skladbě, přesněji na dochovaném jejím zlomku, ale nikoli na české literatuře. Názor Nehringův,[3] tradovaný dosud převážně v polské i české odborné literatuře s rozhodností větší nebo menší[4] a jen ojediněle odmítaný,[5] že totiž pramenem polské básně byla nějaká neznámá, nedochovaná báseň česká, je dosud pouze dohadem, ale musíme uznat, že pro tento dohad máme více argumentů než pro dohad Wierczyńského, že se autor opíral o neznámé legendy latinské. Především se nedají bohemismy v polské básni odbýt poznámkou, že „w tekście polskim właściwie bohemizmów niema“ (str. 70). Třebaže v starých polských památkách takové jednotlivé bohemismy, které jsou v tehdejším polském jazyku spisovném a zvláště v básnickém časté, nemohou být důkazem, že báseň měla českou předlohu, přesto je nám divné, že se autor u této jazykové otázky nezastavil a své tvrzení neopřel rozborem alespoň těch příkladů, které se jako bohemismy uváděly. Právě v knize Wierczyńského, známého pečlivými vydáními staropolských tekstů, bychom hledali podobný rozbor této důležité otázky v celé šíři, poněvadž vedle bohemismů zhruba obvyklých v tehdejší polské literatuře a neprůkazných může jíti o bohemismy usvědčující; Wierczyń[251]ski však neuvádí ani jediný příklad a spokojuje se paušálním odbytím.[6]

I kdybychom uvěřili jeho nedoloženému tvrzení, zbývá rozbor veršové formy, který ukazuje jasně k básnické formě české. Wierczyński bohužel ve své práci nechává rozbor formy, zvláště básnické techniky, úplně stranou. Jeho srovnávací metoda tak zůstává na pouhém zjišťování paralelních míst v dochovaných památkách a její výsledky jsou proto nedostačující. Pouhý rozbor tematický a stavby sujetu nemůže říci nic více, než že je památka A překladem památky A1, nebo že je mezi nimi blízké příbuzenství. Ale při studiu literatury středověké, kde pracujeme často jen se zlomky památek a musíme počítat s možností, že se mnohé památky vůbec nedochovaly, ale mohly působit na památky jiné, při takovém studiu musíme především vycházet z tvárných prostředků a z celé estetické soustavy těch škol, které srovnáváme. Pro literatury, pracující tak podobným jazykovým materiálem, jako byla stará čeština a stará polština, může být nejvíce směrodatný rozbor verše. Že se polská legenda hlásí k české středověké básnické produkci svým veršovým typem, ukázal jsem jinde.[7] Je pravděpodobné, že jediný zachovaný doklad středověkého epického polského verše reprodukuje formu epického verše staročeského, ale předloha by přitom byla — podle Vrtela-Wieczyńského — latinská?

Buď jak buď, poslední slovo v této otázce dosud řečeno nebylo. Vidíme to i ze dvou příspěvků, které věnovali legendě o sv. Alexiovi v 6. (Spinově) čísle desátého ročníku Slavische Rundschau Brückner a Birkenmajer. Zatím co Brückner soudí na základě rozboru sujetu, že polská legenda nemá žádné přímé předlohy, ale že její autor četl několik latinských a možná i německých tekstů (Die polnische Alexiuslegende von 1454, str. 114), snaží se Birkenmajer hledat metrické podobnosti se středohornoněmeckou legendou, kterou cituje Wierczyński na str. 80. Birkenmajer ve svém příspěvku (Die Rhythmik der Alexiuslegende, str. 120) uvádí, že počet slabik v německé legendě není stálý, pohybuje se mezi 5—12, ale že každý verš má čtyři těžké doby, vyznačené přízvuky. V polské legendě shledává stejný sylabický typ a na několika příkladech ukazuje, že v některých verších vystupuje i konstantní počet čtyř zdvihů (str. 131). Aby však dostal ty konstantní zdvihy, nepočítá někdy se všemi potenciálními slovními přízvuky, nýbrž jen s přízvuky větnými (v jeho příkladě: „więc k niemu rzekł оjсieс słova ta“, nebo: „bych mogł o twych swiętych prawić“), jindy musí přízvukovat spojku (a k temu cztyrzy lata), nebo musí počítat s nefonologickým přízvukem vedlejším (coż сi dzieMasyjasz) … Všechny tyto příklady jsou v 10 verších, které cituje na str. 121. Musí však i přiznati, že v četných verších toto pravidlo není dodrženo. V kolika, to neřekl. Neříká vlastně ani, proč je tato „konstanta“ tak málo konstantní; naznačuje jen, že to asi způsobila zčásti autorova neschopnost (Unfähigkeit), zčásti pak přepisovač.

Průkaznou podobnost mezi veršem polské a německé skladby tedy Birkenmajer nenalezl. Ostatně nepodal ani srovnání, upozornil jen, že se v polské legendě někdy vyskytují prvky, které jsou konstantou v německé básni. Vůbec si nevšiml metrických tendencí, neřekl nám, pokud lze ty čtyři zdvihy pokládat za trochejský chod, nepřihlédl k tomu, že přízvuk v němčině má jinou fonologickou hodnotu než přízvuk v polštině atd. Fakt, že je podoba s typem staročeského verše mnohem větší a že je i fonologicky opodstatněna a že celý staropolský verš tvoří systém s řadou různotvarů — a ten systém že je zase shodný se systémem staročeským — to vše autor mlčky přehlíží. Rovněž i to, že verš staropolské mravokárné skladby „Wiersz Słoty o zachowaniu się przy stole“ je nápadně podobný verši legendy. Připustil by i zde německý vliv? Vraťme se však k tématu, k práci Wierczyńského а k jejím vývodům!

Pro hypotesu o českém vlivu je jistě stejně důvodů, kolik uvádí níže (str. 155 n) Wierczyński pro svou hypotesu, že na běloruskou prozaickou legendu o sv. Alexiovi z XV. st. působila neznámá legenda polská. Běloruská legenda obsahuje v základě tekst Voraginovy zlaté legendy, ale má bohemismy a řadu obratů, známých ze staročeského passionálu. Upozornil na to už 1887 P. Vladimirov.[8] Bohemismy ani frazeologické shody v tomto případě ovšem Wierczyńskému nestačí, aby uznal český její pramen, dosud obecně přijímaný;[9] takové [252]shody „z pewnością spotkalibyśmy w jakimś ówczesnym, nieznanym dziś, tekście polskim, który mógł być źródłem opracowania białoruskiego“ (str. 155—156). Několik shod s polským tiskem z r. 1529 — jinak dosti odchylným — mu pak stačí ke konstatování, že „białoruskia wersja o św. Alexym wypłynęła ze źródła polskiego“ (str. 158). Vidíme, že Wierczyński projevuje větší kritičnost, kde má připustit vliv český, a menší kritičnost, kde jej chce eliminovat.

Nehledíme-li k naznačenému metodickému nedostatku, práce Wierczyńského je velmi cenná. Autor k ní přistoupil po bohaté publikační činnosti a důkladné průpravě filologické i literárně historické. Rozsáhlá bibliografie (str. 265—295) je jednou z hlavních předností této práce. — K literárně historickým úvahám je připojena antologie, podávající dvě latinské a několik polských versí legendy o sv. Alexiovi, od nejstarší legendy až k modernímu zpracování Kaz. Iłłakowicze (z r. 1927). Velmi cenné jsou též obrázkové přílohy.


[1] Vojtěch si oblíbil postavu sv. Alexia za svého pobytu v Římě r. 990—996; r. 995 napsal o něm latinskou homilii.

[2] I z rozboru veršové techniky obou skladeb vidíme, že v každé legendě jde o jiný veršový typ: skladba česká je psána veršem lyricko-epickým (srov. R. Jakobson, Staročeský verš v Českosloven. vlastivědě III, 1934, str. 436 n.), polská je psána veršem epickým (srov. J. Hrabák, Staropolský verš 1937, str. 15).

[3] V Archivu für slav. Philologie 2, 1877, 376 a v Altpoln. Sprachdenkmäler 200.

[4] S větší na př. u St. Dobrzyckého v Rozpr. akad. pol., wydz. filol. 33, 114, u W. Bruchnalského v Przegl. powszech. 1884 a v Enc. pol. XXI, 107 a u Jakubce v Dějinách čes. literatury I, 82; s menší zvl. u J. Łośe, Początki piśm. pol. 445.

[5] Na př. od St. Kossowského ve vydání R. Pilata Hist. pol. I, 2. 319 (1926), jiné srov. u Vrtela-Wierczyńského str. 70, pozn. 4.

[6] Některé příklady uvedené Nehringem v Archivu (v. pozn. 3.) vskutku bohemismy nemusí býti (-jeli, -jał místo -jechali, -jechał), ale naprosto nelze přecházeti takto všechny ať skutečné či domnělé bohemismy polské legendy.

[7] Staropolský verš, str. 14.

[8] Žurnal Ministerstva narodnago prosvěščenija, Petrohrad 1887, okťabŕ, str. 250 n.

[9] Srov. Adrianova v uved. sp. str. 122.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 4, str. 250-252

Předchozí Jan Mukařovský: Nezval německy

Následující Josef Vachek: Čeština pro Angličany