Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Čeština pro Angličany

Josef Vachek

[Kronika]

(pdf)

Le tchèque pour les Anglais

Příručky, seznamující s češtinou cizince, mohou být i pro teoretickou linguistiku po nejedné stránce zajímavé. Důsledné promyšlení úkolu, které musí autoři takových příruček zdolat, vrhne často ostré světlo na některé rysy češtiny, které jinak ucházejí pozornosti. Mohlo by se namítnouti, že při takových příručkách jde o docela obdobnou konfrontaci dvou jazykových systémů, jako při skládání učebnic cizích jazyků pro Čechy. Ale věc není tak jednoduchá; obdoba je jen na povrchu, a pod ní najdeme závažný rozdíl. Při skládání učebnice cizího jazyka má autor vycházet z jazykového vědomí Čecha, jehož inventáře má využíti co nejvhodněji k navození jazykového vědomí, které je vlastní jazyku cizímu.[1] Z toho důsledně vyplývá, že autor píšící příručku češtiny pro cizince musí se snažit navodit české jazykové povědomí pomocí kvádrů, z nichž je vystavěno jazykové povědomí cizincovo. Jinak řečeno, jazykové vědomí příslušného cizího jazyka musí být autoru takové příručky právě tak známé jako jazykové povědomí české. Není-li splněn tento základní předpoklad, zůstává taková příručka pouhým soupisem paradigmat a pravidel, visících úplně ve vzduchu.

Z těchto důvodů musíme jen vítati, vychází-li příručka, seznamující Angličana se základy češtiny, právě z pera českého anglisty, jehož práce v moderně orientované linguistice je dobře známá[2]. Jeho spolupracovníkem je v této knížce rodilý Angličan, po léta sídlící v Praze. Příručka podává ovšem jen nejnutnější poučení o jazyce spolu se zásobou slov a konversací různých oborů praktických, pokud jejich znalost může prospět Angličanu, který je na návštěvě v Československu. Ale i tak je možno a je třeba měřiti jazykové poučení v ní podané zásadním kriteriem, jak bylo vyloženo výše: totiž, zda a pokud je způsob, jímž je český jazykový systém objasňován, přístupný tomu, kdo k češtině přichází s inventářem anglického jazykového vědomí.

Uvážíme-li, o jaký nesnadný úkol jde (knížka Trnky-Marchanta je prvou takto pojatou příručkou češtiny pro Angličany, s níž starší pokusy toho druhu, jako Selverova Czech Self-Taught nebo Štěpánkova Simplified Czech Grammar nesnesou srovnání), musíme uznati, že se splnění úkolu toho v hlavních rysech vskutku zdařilo. Zajímá nás tu ovšem především stručná mluvnice, jíž je věnováno sice jen 47 stran tekstu, ale do níž je vměstnáno poučení, při vší hutnosti jasné, jak o pravopise s výslovností, o alternacích fonémat . a o přízvuku, tak i o tvarosloví, jehož systematika je podána metodou přísně synchronickou. Historisující zřetele byly právem pominuty nejen při skloňování, ale i při časování, jehož 7 tříd (str. 17—18), vycházejících z kmene présentního, by však ještě vyžadovalo v podrobnostech zpřesnění (v 3. třídě uvedeny tvary jako 1. sg. řeži, páři, a také poměr mezi tř. 4 a 5 — pluji a kupuji — nebyl by asi cizinci z tekstu knihy dosti jasný). Záslužné je i to, že jako zvláštní kategorie, zcela podle anglického usu, uvedena i slovesa „nepravidelná“ (je jich celkem 49, mezi nimi nejen tři z bezpříznakých, býti, jísti, věděti, ale i báti se, státi, bráti, jíti, lháti, začíti a pod.). Velmi pěkný je i výklad o slovesných videch; u sloves v příručce uvedených je vedle konjugačního vzoru vždy označen i vid (perfektivní nebo imperfektivní), což nutno jen schváliti, neboť vid má velký význam i pro tvoření časů.

[253]K tvarosloví, jak je v příručce podáno, měl bych jen dvě zásadnější poznámky. K pochopení české flexe (substantiv, adjektiv i sloves) by hodně přispělo, kdyby byly vždy proti sobě postaveny vzory tvrdé a měkké (had-lékař, dub-mеč, ryba-duše, dobrý-ranní, nesu-váži a p.) a odkázáno znovu na rozdíl „tvrdých“ a „měkkých“ souhlásek, uvedený na str. 6. — Druhá osoba sg. je u sloves vždy překládána angl. „thou“; bylo by dobře, jednou pro vždy, upozornit na odlišnou stylistickou hodnotu a funkci těchto zájmen v obou jazycích. Z drobností bych doporučil jiné příklady pro některá paradigmata, zvl. pro výše uvedený vzor dub (jeho „tvrdost“ není tak názorná, jako třeba u subst. „sud“, zakončeného tvrdou souhláskou) a pro slovesný typ s příznakem -nou-, jejž v příručce zastupuje knižní, neživotné sloveso hynu. Mimo to jsou drobnější nedopatření v paradigmatech zájmen osobních, kde u zájmen 3. osoby jsou uváděny tvary přízvučné i enklitické (jeho—ho a pod.), u zájmen 1. a 2. os. však tomu tak není (str. 43). U zájmena (ten)týž (str. 47) některé tvary neodpovídají spisovné normě dosud platné (ak. fem. tutéž a instr. fem. toutéž).

Stejně hodnotná je i část lexikální a konversační, vyplňující největší část příručky (str. 53—183), jež přijde vhod nejen Angličanům, ale i Čechům, kteří z ní vytěží dosti poznatků pro praktickou angličtinu, zvláště když naše učebnicová literatura není na dobré anglické konversační příručky právě nejbohatší. — Posledních 8 stránek příručky zabírá anglický věcný rejstřík.


[1] Přímo klasickým dokladem, jak má takový postup vypadat, jsou výklady V. Mathesia v knížce Nebojte se angličtiny! (Praha 1936).

[2] B. Trnka — F. P. Marchant: The English Visitor in Czechoslovakia (Janua Linguarum. Rapid Language Courses.) Praha 1937. Stran 192, za Kč 30 — = 4 s.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 4, str. 252-253

Předchozí Josef Hrabák: Staropolská legenda o sv. Alexiu neměla staročeskou předlohu?

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od dubna do června 1938