Další příspěvek k lexikografické teorii a praksi (Vícevýznamnost slov)

Alois Získal

[Články]

(pdf)

Nouvelle contribution à la théorie et à la pratique lexicographique (polysémie du mot)

Málo slov má význam pouze jediný; většina jich má významů více — je pojmenováním pro více rozdílných, odlišných věcí a představ.

Tak na př.: děvče = 1. mladá, neprovdaná osoba ženského pohlaví, 2. milenka, 3. služka; kupa = 1. hromada značného počtu nebo množství něčeho, navršená do vrcholku, 2. skupina, 3. značné množství; divný = 1. podiv budící, 2. podivínský, nevrlý; nadati = 1. obdařiti, 2. vyláti; dálka = 1. značná vzdálenost, 2. vzdálenost jakákoli; pásti = 1. hlídati dobytek na pastvě, 2. číhati na někoho; zub = 1. kostěný útvar v čelistech ssavců k mělnění potravy, 2. věc zubovitě vystupujícího tvaru, 3. zářez do něčeho, nerovnost na něčem; blázen = 1. člověk pomatený na rozumu, 2. pošetilec; mělký = 1. mající nepatrný rozměr do hloubky, 2. neopravdový, nevážný, povrchní;

fara = 1. farní úřad, 2. farní budova, 3. farní okrsek; vláda = 1. vládnutí, 2. orgány, osoby, vykonávající vládnutí; koleno = 1. ohbí nohy mezi stehnem a bércem, 2. část kalhot nebo punčoch, přiléhající na koleno nohy; kuchyně = 1. místnost určená k vaření pokrmů, 2. způsob úpravy jídel nebo jídla sama; máj = 1. měsíc květen, 2. zvlášť upravený strom, stavěný lidem z jara nebo začátkem léta.

[150]O novém významu slova mluvíme nejprve, když je některé slovo v témž jazykovém prostředí pojmenováním také pro jinou věc, od první odlišnou, takže nám tento nový význam v příslušné situaci normálně jedině tane na mysli, a nikoli význam první; tak na př. mluví-li švadlena o tom, že udělala na látce zub, netane přitom nikomu na mysli představa zubů ssavců ani zubů kol; praví-li hrabačka sena, že se jí ulomil u hrabí zub, netane přitom nikomu na mysli žádná z obou věcí předcházejících, stejně jako mluví-li zoolog o zubech šelem, vylučuje se automaticky i u poslouchajícího představa zubů na př. u hrabí nebo zubu na látce. О různých významech téhož slova mluvíme ovšem dále i tehdy, je-li jedno slovo pojmenováním pro různé věci, představy atd. v různých jazykových prostředích (geograficky nebo vrstvově), třebaže v každém z nich nebo v některém z nich pro věc jedinou, na př.: žito = 1. (spisovně) obilí, z něhož se peče obyčejně chléb, secale, Korn, 2. (dialekticky na východě) pšenice, triticum, Weizen; býk (lid. bejk) = 1. samec hovězího dobytka, 2. (argoticky) bejk = četník, 3. (v astronomii) Býk = jméno souhvězdí.

Že vícevýznamnost slov obstojí v praksi celkem bez újmy srozumitelnosti, je umožněno tím, že ze situace nebo z větné souvislosti je obyčejně zřejmé, o který význam slova jde.

 

Významy téhož slova bývají často velmi rozmanité a správné jejich vystihování si žádá především jasného uvědomění poměru mezi nimi. Všimneme-li si blíže první skupiny hořejších příkladů vícevýznamných slov, vidíme, že všechny významy téhož slova jsou k sobě v takovém poměru, že jsou pojmenováními pro věci, představy atd. buď více nebo méně sobě podobné, že tedy mezi několika významy téhož slova je tu větší nebo menší podoba. Podoba se mezi nimi projevuje tím, že mají buď více znaků (vlastností) společných anebo aspoň jeden znak společný. Poměry mezi dalšími významy téhož slova bývají pak velmi rozmanité: vzhledem k významu prvnímu v dalších významech buď znaků přibývá anebo ubývá anebo se znaky vyměňují, t. j. některý ubude a jiný přibude; můžeme tedy říci, že se tu jeví pohуb znаků.

Tak proti nejobyčejnějšímu významu slova děvče, jehož podstatné znaky lze vystihnouti výčtem: „mladá, neprovdaná osoba ženského pohlaví“, přistupují ve druhém významu („milenka“) další znaky: „o kterou se někdo se zdarem uchází“ nebo „která je něčí milenkou“, ve třetím významu („služka“) je zase východiskem význam první, ale přistupují tu k němu nové znaky, jiné než přistoupily ve významu druhém, totiž znaky: „kterou si někdo najal jako služebnou“. Jeví se tu tedy takový pohyb znaků, že ve významu druhém a třetím proti významu prvnímu znaků přibývá, a ve významu třetím proti významu druhému se znaky vyměňují.

Naproti tomu nejobyčejnější význam slova kupa má největší počet znaků („hromada značného počtu nebo množství něčeho, navršená do vrcholku“, na př. kupa shrabaného sněhu, bláta; kupa prádla na podlaze; odborně hospodářsky kupa sena a p.), ale v dalších významech těchto znaků ubývá: ve významu druhém schází již znak navršení do vrcholku, tedy charakteristický zevní tvar, a zbývají již jen znaky „značnějšího počtu něčeho a seskupení pohromadě“ (obyčejně jen knižně, na př.: Kupa chalup se šedala uprostřed zelených polí = skupina; kupa vesničanek se černala před krámem a p.), ve významu třetím ubývá dále i znak seskupení pohromadě, takže pak už jen zbývá jediný podstatný znak, totiž značného množství (časté zvláště v hovorovém a lidovém jazyce, na př. má kupu dětí, kupu peněz, kupu dokladů = značné množství). Zde se tedy jeví pohyb znaků naopak, než jak byl u slova děvče, totiž směrem k ubývání.

Souhrn znaků každého významu tvoří jeho obsah; přibýváním znaků obsah významu se obohacuje, zvětšuje, ubýváním znaků se obsah významu ochuzuje, [151]zmenšuje. Slovu děvče tedy v dalších významech obsahu přibývá, slovu kupa v dalších významech obsahu ubývá.

Vedle obsahu je důležité všimnouti si další stránky významu slovního, jeho rozsahu (rozpětí). Rozumí se jím souhrn stejných jedinců, jednotlivých stejných věcí a p., tím slovem v jistém významu pojmenovaných.

Obsah a rozsah významu jsou k sobě v poměru převráceném, jak již je zřejmé z předcházejících dvou příkladů.

Slovo děvče má ve významu druhém a třetím bohatší obsah, ale menší rozsah proti významu prvnímu, neboť se v těchto dvou případech vylučují z rozsahu všechna děvčata, která nejsou milenkami nebo služkami, naproti tomu však každá milenka, nazývaná děvčetem, a každá služka, nazývaná děvčetem, patří svým rozsahem i do rozsahu významu prvního, neboť názvu děvče neužijeme běžně nikdy na př. o padesátileté ženě, jež je něčí milenkou (leda snad žertovně — a tu právě v neběžnosti, neobvyklosti tohoto pojmenování pro starší ženu záleží směšné působení), stejně jako na př. běžně a vážně nenazveme sloužící stařenu děvčetem.

Proti tomu slovo kupa ve významu prvém, s nejčetnějšími znaky (s nejbohatším obsahem), má nejmenší rozsah, neboť zabírá jen část rozsahu druhého významu („skupina“), ježto ne každá „skupina“ je „kupa“, nýbrž jen taková „skupina“, která má právě charakteristický navršený tvar — a dále význam první zabírá ještě menší část rozsahu významu třetího („značné množství, značný počet“), neboť ne každé „značné množství“ je „skupina“, nýbrž jen takové „značné množství“, které není rozptýleno, které jest tedy pohromadě; význam třetí tedy má největší rozsah, neboť zahrnuje do sebe rozsah významu druhého (každá „skupina“ musí obsahovati nějaké množství jednotlivin), a význam druhý do sebe zahrnuje zase rozsah významu prvého (každé „navršení do vrcholku“ předpokládá seskupení jednotlivin pohromadě) — ovšem naproti tomu má zase význam nejchudší obsah (nejmenší počet znaků).

Vzájemný převrácený poměr obsahu a rozsahu významového můžeme dobře pozorovati i na dalších příkladech. Tak přibývání znaků (obohacování obsahu) a ubývání rozsahu vidíme ve významových řadách: žena = 1. dospělá osoba ženského pohlaví, 2. provdaná dospělá osoba ženského pohlaví = manželka; muž = 1. dospělá osoba mužského pohlaví, 2. ženatá dospělá osoba mužského pohlaví = manžel; divný = 1. podiv budící (na př. po zemi lezl divný brouk), 2. podivínský, nevrlý (na př. náš šéf je divný člověk, t. j. rozsah je tu zúžen jen na případy povahové podivnosti a obsah obohacen znakem povahové podivnosti); nadati = 1. dáti něco někomu (na př. nadal klášter statky), 2. vyláti, vyhubovati někomu (na př. nadal mu bláznů, t. j. rozsah dání tu je omezen jen na případy dání něčeho hanlivého, nadávek); atd.

Podobné případy úžení rozsahu a obohacování obsahu nastávají zejména také tam, kde jisté slovo je jako pojmenování vžito v různých jazykových prostředích.

Tak na př. slovo kánon, znamenající obecně „pravidlo, předpis“, vyskytuje se celkem jen ve významech speciálních (tedy s omezeným rozsahem a obohaceným obsahem o jisté znaky), které jsou mezi sebou indiferentní, totiž rozsahy jejich se nestýkají, a to na př. církevně ve významu „soubor biblických tekstů Starého a Nového zákona“, „soubor předpisů papežů a církevních sněmů“, „základní část mše od Sanctus až po Otče náš“ a j., hudebně „umělá forma imitační, v níž se neopakují pouhé modely, nýbrž celé věty“, výtvarnicky „souhrn pravidel stanovících proporce lidského těla“, v literární vědě „seznam vzorných základních spisovatelů“. Podobně slovo krém, znamenající v podstatě „polotuhou hmotu“, vyskytuje se v praksi ve významech speciálních, t. j. s dalšími, novými znaky (obohacením obsahu a zúžením rozsahu), při čemž tyto nové významy jsou mezi sebou zase indiferentní: 1. mazadlo na obuv, 2. kosmetický prostředek na pěstění pleti, zubů а p., 3. zvláštním způsobem připravovaný pokrm ze smetany, cukru, vajec a j.

Ubývání znaků (ochuzování obsahu) a rozšiřování rozsahu vidíme na př. ve významových řadách: dálka = 1. velká nebo značná vzdálenost (na př. z dálky jsme ho nepoznali, až když přišel blíže), 2. nějaká vzdálenost vůbec (na př. z nepatrné dálky na něho namířil; tu ubývá znak „velký“ nebo „značný“); stáří = 1. staroba (na př. v stáří byl stižen četnými neduhy), 2. věk vůbec (na př. dítě v stáří jedenácti měsíců začalo běhat; zase ubývá znak „četnosti“, „velkosti“); kapka = 1. krůpěj tekutiny (na př. voda stékala po kapkách), 2. malé množství vůbec (na př. v láhvi byla ještě kapka vína; ubývají charakteristické znaky kapky, zvláště vnější po[152]doba, a zbývá z ní jen znak „malého obsahu“); zub = 1. kostěný útvar v čelistech ssavců k mělnění potravy, 2. věc zubovitě vystupujícího tvaru (na př. zuby hrabí, pily, ozubených kol а p.: ubývá znak „útvaru ssavčího k mělnění potravy“, zůstává znak „vnější podoby zubovité“ a přibývají znaky nové, jako „součást hrabí“, „součást pily“, „součást kola“ a p.), 3. zářez do něčeho, nerovnost na něčem (na př. zub na noži = vylomenina ostří, zub na střihu látky = nenáležité zastřižení do látky, nerovnost a p.: ubývá ještě více zevnější podoby, takže zůstává jen charakteristický znak nerovnosti, jevící se mezi dvěma zuby); blázen = 1. člověk pomatený na rozumu, šílenec, duševně chorý, 2. pošetilec, ztřeštěnec, nerozvážlivec (na př. jsem já to blázen, že jim věřím! Ten kluk je do sportu celý blázen!: ubývá znak „pomatení na mysli“, zůstává jen znak nerozvážlivého jednání po způsobu pomatených, neboť v představě šílence máme také znak, že jedná nerozumně, nerozvážlivě); hluboký = 1. daleko, značně, hodně pod povrch, dolů sahající (na př. hluboké moře, jezero a p.), 2. mající vůbec nějakou hloubku (na př. drážka dva milimetry hluboká: ubývá znak velikosti, značnosti hloubky a tím rozsah významu se rozšiřuje i o případy malých, nepatrných hloubek), 3. mající velkou míru něčeho (na př. hluboké ticho, hluboká bolest, hluboký stín a p.: zde ubývá proti významu prvnímu znak „rozprostranění do hloubky“ a zůstává z něho jen znak „mnohosti“, „značnosti“, čímž se zase ovšem rozsah silně zvětšuje, takže u tohoto hesla máme v těchto třech významech — nevyčerpávám úmyslně všechny významy tohoto slova — toto střídání znaků: 1. význam: znaky A + B, 2. význam: znak B, 3. význam: znak A); mělký = 1. mající nepatrný rozměr do hloubky (na př. mělký potok), 2. neopravdový, nevážný (na př. mělký člověk, mělká povaha: ubývá znak „hmotného rozprostranění do hloubky“, zbývá jen znak „nepatrnosti“ a jako nový znak přistupuje sféra jevů duševních, povahových; tento způsob pohybu znaků je velmi častým významotvorným prvkem v jazyce, srov. na př. přímá povaha, nízká duše, rozsáhlé vědomosti, bystrý pozorovatel a j.); pásti = 1. hlídati dobytek na pastvě, 2. dávati pozor po někom, číhati na někoho: ubývá znak „pastvy dobytka“, zůstává jen znak „hlídání, dávání pozor“, přibývá znak „nepřátelského zaujetí“; hořeti= 1. planouti ohněm, býti stravován ohněm (na př. chalupa hoří), 2. jeviti se červeně nebo rudě, lesknouti se svítivě (na př. děvče hoří ve tvářích, oči šelmě hořely a p.: ubývají charakteristické znaky „fysikálního hoření“ a zůstává jen znak „rudého zbarvení“ nebo „svítivého lesku“, po případě i znak „horka“, neboť při projevu „hoří ve tvářích“ můžeme míti i představu horkosti tváří), 3. míti nebo působiti palčivý pocit (na př. huba mu hořela po snědení pepře, hlava mu hoří horečkou, všecko v něm hoří po požití jedu: ubývá i charakteristický znak „rudého zbarvení nebo svítivého lesku“ a zůstává jen znak „palčivosti, pálení“), 4. býti vzrušen nějakým prudkým citem (na př. hoří touhou po pomstě, nadšením, zlostí, netrpělivostí a p.: z charakteristických znaků „fysikálního hoření“ zbývá už jen znak jakési „rušnosti, prudkého dění, hárání“); jednotlivým dalším významům slova „hořeti“ ovšem zase přibývají i znaky nové, ale ty nejsou u významu druhého a třetího tak podstatné, jen u významu čtvrtého přibývá podstatnější znak, sféra jevů duševních.

Ve všech těchto případech lexikální vícevýznamnosti je podnětem a tvůrčím činitelem podoba pojmenovaného, jevící se shodností jednoho nebo více podstatných znaků obsahu, a vícevýznamnost se realisuje rozličným pohybem znaků.

Podnětem vícevýznamnosti však mohou býti i jiné okolnosti než podoba. Tak na př. slovo fara má tři různé významy: 1. farní úřad (na př. „byl na faře o ohlášky“ se řekne, i když farní úřad nemá vlastní budovu, nýbrž je umístěn na př. na radnici), 2. farní budova (jednopatrová fara), 3. farní obvod, farnost (bohatá fara, chudá fara), a přece žádný z těchto tří významů nemá znaky společné s významy druhými (není tu podoby), neboť fara úřad, fara budova a fara okrsek se ničím podstatným sobě navzájem nepodobají. Přes to však existuje mezi těmito třemi významy důležitý vztah, důležitá souvislost, spojitost, ovšem jiná než podobou: Tyto jednotlivé významy jsou na sobě vzájemně věcně závislé, totiž tak, že každý předpokládá existenci významu druhého; tato věcná závislost se projevuje u každého významu zvláštním znakem jeho obsahu, který není v obsahu významu druhého: Fara jakožto budova [153]je umístěním pro faru jakožto úřad, kdežto fara jakožto úřad není umístěním pro faru jakožto budovu (není tu společný znak a není tu tedy podoba), nýbrž fara jakožto úřad je sama umístěna ve faře budově. Fara jakožto úřad řídí faru jakožto okrsek, kdežto fara okrsek neřídí faru úřad, nýbrž sama je řízena farou úřadem.

Podobně jinde, na př. vláda = 1. vládnutí, vykonávání vládní činnosti (na př. vládu ve státě vykonává ministerstvo), 2. orgány nebo osoby, vykonávající vládnutí (na př. vláda podala demisi, t. j. ministerstvo); zde význam první má zvláštní znak, spojující jej s významem druhým, totiž že vláda jakožto vládnutí jest vykonávána vládou jakožto orgánem, a význam druhý má zase jiný, zvláštní znak, spojující jej s významem prvním, totiž že vláda jakožto orgán vykonává vládu jakožto vládnutí. — Koleno = 1. ohbí nohy mezi stehnem a bércem, 2. část kalhot nebo punčoch přiléhající na koleno nohy; znak významu prvého, spojující jej s významem druhým: koleno nohy přiléhá na koleno kalhot nebo punčoch, znak významu druhého, spojující jej s významem prvním: koleno kalhot nebo punčoch přiléhá na koleno nohy. — Máj = 1. měsíc květen, 2. zvlášť upravený strom, stavěný lidem přibližně v měsíci máji; spojující znak prvního významu: měsíc máj je doba, kdy lidé stavějí máje stromy, spojující znak druhého významu: máje stromy se stavějí v měsíci máji. — Cesta = 1. pruh země upravený k chůzi nebo jízdě, 2. chůze nebo jízda (spojující znak prvního významu: cesta jakožto pruh země je určena k chůzi nebo jízdě, spojující znak druhého významu: cesta jakožto chůze nebo jízda se děje po tomto pruhu země). — Hruška = 1. ovoce hrušně, 2. hrušeň (spojující znak významu prvního: hruška ovoce roste na hrušce stromu, spojující znak významu druhého: hruška strom poskytuje ovoce hrušku). — Hlava = 1. část těla, 2. jednotlivec (spojující znak významu prvního: hlava jakožto část těla je součástí jednotlivce, spojující znak významu druhého: hlava jakožto jednotlivec má hlavu jakožto část těla).

Vícevýznamnost na základě této věcné závislosti je velmi častá, na př. viz ještě dále slova toho druhu: dlažba (dlažba ulice trvala celý týden; žulová dlažba); rada (dal mu dobrou radu; městská rada; ministerský rada); psaní (psaní žádosti; dostal poštou psaní); jídlo, pití (jídlo a pití mu dlouho netrvalo; nedotkl se jídla ani pití); loket (udeřil se do lokte; tři lokte sukna) atd., a je velmi běžná a živá ve všech jazykových prostředích, zvláště také v jazyce sdělovacím, takže na př. naprosto necítíme jako aktualisaci následující významy názvů lokalitních ve vyjádřeních, jako „celá ves (město, ulice, náměstí, tržiště, divadlo, sál, hřiště, hlediště a j.) se mi vysměje“, nebo názvy rozličných zaměstnání ve vyjádřeních: „v městečku jsou tři kupectví (bednářství, truhlářštví, čalounictví a p.)“, t. j. živnosti kupecké, bednářské, truhlářské, čalounické а p., vedle názvu činnosti, jež je základem tomuto řemeslu: „věnoval se kupectví (bednářství, truhlářství, čalounictví a p.)“, t. j. kupčení, bednaření, truhlaření, čalounování a p.

Tím způsobem tedy máme vícevýznamnost na základě pohybu znaků ze dvou pramenů: z věcné závislosti, projevující se zvláštními, nespolečnými znaky, a ze souvislosti, projevující se společnými znaky (podobností). Často se u téhož slova uplatňují oba způsoby, tak na př. vazba = 1. vázání, spojování (na př. vazba koberce je pracná; vazba knih trvala knihaři celý týden; vazbа snopů na poli musí být pevná, aby se snopy nerozvazovaly; vazba trámů ve střeše se obyčejně provádí čepováním a p.), 2. věznění (na př. vyšetřovací vazba byla započtena do trestu: zde k společnému znaku „vázání“ přibývá nový podstatný znak „za účelem zbavení osobní svobody“, který se stává znakem hlavním, takže první znak může také úplně scházeti — a obyčejně schází, neboť vězeň dnes nebývá spoután — a vazbou pak tu rozumíme vůbec „zbavení osobní svobody jistým způsobem osob provinilých nebo podezřelých“), 3. věc vytvořená vázáním (na př. vazba knihy, t. j. desky se hřbetem; (hospodářsky) vazba, t. j. svázané obilí do povřísel, na př. vazba jim zmokla na poli; (stavitelsky) vazba, t. j. souhrn trámoví ve střeše domu, na př. tesaři zdvíhali vazbu; zde se projevují ne[154]společné znaky, vyjadřující věcnou závislost mezi významem prvním a třetím); 4. druh vězení (na př. je ve vazbě; zde jsou nespolečné znaky, ukazující věcnou závislost mezi významem druhým a čtvrtým).

Hierarchie = 1. stupnice církevních hodností, 2. církevní hodnostáři (na př. vysoká hierarchie se postavila proti požadavkům nižšího kleru: věcná závislost mezi významem prvním a druhým), 3. třídní stupnice společenská nebo vůbec nějaké pořadí (na př. malé město mívá nejpřesněji vyvinutou hierarchii společenskou; hierarchie zájmů a p.: vztah k významu prvnímu společným znakem „stupnice“).

Hlad = 1. tělesný stav, pociťovaný při nedostatku jídla, dychtivost po jídle, 2. bída z hladu, nedostatek (na př. nastaly války a s nimi přišel hlad a mor: věcná závislost mezi významem prvním a druhým vyjádřena nespolečnými znaky), 3. chtivost, žádostivost (na př. hlad po penězích: vztah k významu prvnímu vyjádřen společným znakem „dychtivost“ — ovšem v dalším obsahu se jeví výměna znaků), 4. chamtivý člověk (na př. ti naši příbuzní jsou ale hladi!: věcná závislost mezi významem třetím (a ovšem i prvním) a významem čtvrtým je vyjádřena nespolečnými znaky). — Hlas = 1. zvuková stránka mluvy nebo i projevů některých jiných živočichů, 2. projev, názor, mínění o někom nebo o něčem (na př. v novinách se ozývaly hlasy po uspořádání veřejné sbírky; šel o něm jeden hlas, že už nevydrží a p.: věcná závislost, vyjádřená nespolečnými znaky), 3. nutkání, puzení (na př. šel za hlasem svého srdce: vztah k významu druhému se projevuje společným znakem „nutkání, puzení“, který bývá častým znakem významu druhého, neboť „projev, názor, mínění“ bývá obyčejně takového druhu, že k něčemu vybízí, o něčem přesvědčuje).

Toto dosavadní pozorování vícevýznamnosti je vzato ze současného jazyka a je statické, nikoli vývojové. Při pozorování vývojovém by se musila určovati vývojová řada, t. j. musil by se zjišťovati význam původní a pak pořadí přibývajících významů druhotných, neboť již předem musíme připustiti, že se vícevýznamnost vyvíjí. Při pozorování vývojovém skutečně vidíme nejen postupné vznikání vícevýznamnosti, nýbrž i zjev zvláštní: To, co se nám s hlediska statického jeví všeobecně jako pohyb znaků (na základě podobnosti nebo jen věcné závislosti), často vzniká tím způsobem, že se slovo jakožto pojmenování jisté představy přenáší za pojmenování na představu jinou, která buď je ve věcné závislosti na představě původní, totiž tak, že ji předpokládá a je jí předpokládána (tedy na př. pojmenování vláda s původním, základním významem „vládnutí“ se přenáší i na orgány, osoby, vykonávající vládnutí — tak zvaná metonymie), anebo že se slovo jako název jisté představy přenáší na představu jinou, která má s původní představou některý znak společný (tedy na př. zub s původním významem „kostěný útvar v čelistech ssavců k mělnění potravy“ se přenáší i na některé jiné věci zubovitého tvaru, na př. zuby kol, hrabí a p. — tak zvaná metafora). Při metafoře a metonymii jde tedy o úplnou výměnu obsahové náplně, jde o představy, které do rozsahu původního významu zprvu nenáležely. Avšak zjišťovati na základě historické rekonstrukce při shora vysvětleném pohybu znaků, kde jde o metaforické nebo metonymické přenesení a kde o přenesení nejde, totiž kde představy označené jako druhé významy patří hned od původu do rozsahu významu prvního, od kteréhožto se postupem doby oddělily tím, že jim přibylo nebo ubylo znaků, bývá často nesnadné.

Nasnadě je metaforický výklad dalších významů na př. slov, označujících části lidského nebo zvířecího těla (hlava spiknutí, hřbet hory, oko na zajíce, ucho džbánu, hrdlo láhve, čelo vojska, krček zubu, ručička na hodinách, rameno páky, nohy židle, koleno potrubí a j.), nebo sekundárních významů, týkajících se duševních stavů a vzniklých přenesením ze sféry jevů hmotných (mělký člověk, hluboká povaha, bouřlivý temperament, hořeti nadšením, zářiti radostí a p.), ale jinde velmi často je nesnadné určiti, jde-li o přenesení či o modifikaci původního [155]významu v jistých představách jenom pohybem znaků bez přenášení, jako vidíme na př. u slov děvče, žena, muž, divný, nadati (sr. shora!) nebo u slova kulatý = 1. mající přibližně podobu koule (kulatá hlava, koruna stromu, hlávka zelí), 2. zaoblený, oblý (kulatá záda, kulaté cvočky v botách, kulaté čelo: ubytí znaku „tvaru koule“), 3. boubelatý, baculatý, buclatý (kulaté ramínko dívčino, kulaté tváře, kulatá panička, kulaté děcko: ke znaku „oblosti“ významu druhého přibývá znak „příjemného“ zaoblení), 4. okrouhlý, kruhovitý (kulaté koláče, kulatý stůl, klobouk, kulaté okno: ubývá i znak prostorového zaoblení, takže jen zbývá znak plošné okrouhlosti).

Tak na př. u slova straka = 1. „pták toho jména“, 2. „strakatá kráva nebo strakatý kůň“ vykládává se druhý význam přenesením metaforickým od významu prvního, avšak stejně dobře je možno vyjíti od primárního významu „strakatý tvor vůbec“, do jehož rozsahu by hned od začátku patřil i straka pták i straka kráva nebo kůň, mající ovšem vedle tohoto společného znaku další své znaky zvláštní. Podobné významové poměry jsou na př. u slova skokan = 1. „žába toho jména“, 2. „sportovec specialista ve skoku“, 3. „parašutista“ (lze vyjíti od společné představy „skákající tvor vůbec“), hlasatel = 1. oznamovatel něčeho (hlasatel rovnosti všech lidí), 2. středověký hlasatel, herold, 3. hlasatel v radiu (lze vyjíti od společné představy „oznamovatel vůbec“). Podobně nejistý je často metonymický výklad, jak bývá u některých významů slov podáván, na př. u zavříti a kasati se (v. Ertl, Mluvnice česká I, 9. vyd., str. 136), neboť se spíše přikloníme k výkladu zčásti bez přenesení: zavříti = 1. učiniti, aby něco nezálo (zavříti okno, vrata, dveře, ventil, oko, ústa а p.: znak „nezátí“ si můžeme označiti písmenem A), 2. učiniti, aby něco nezálo a tím zároveň učiniti konec nějaké činnosti jiné (zavříti museum, sněmovnu a p., t. j. uzavřením budovy ukončiti tam i jinou obvyklou činnost: znak A + nový znak „ukončení jiné činnosti“ B), 3. ukončiti něco (zavříti jednání, řeč, akci a p.: ubývá znak A, zbývá znak B): poměr významu druhého k třetímu nemusí být metonymický, neboť je tu zprostředkující význam druhý se znakem společným významu třetímu (tedy podoba dvou posledních významů). — Kasati se = 1. „ohrnovati si“ rukávy, sukně, kalhoty a p. (znak A), a to obyčejně, když „se k něčemu chystáme“ (znak B), 2. chystati se na někoho, troufati si (ubývá znak A, zbývá znak B a přibývá další znak chystání „útočného, troufalého“); protože v části rozsahu prvního významu může býti již znak „chystání“, který je společný se znakem významu druhého, sotva tu jde o metonymii.

Pozorování lexikálně sémantické stránky slova s hlediska vývoje nás vede k poznání, že se dějí často v době velmi krátké neobyčejně pronikavé změny, pronikavější než ve zvukové tvářnosti slova, neboť mnohé věci zanikají nebo se mění názvy pro ně a ustálená spojení s nimi se stávají nezřetelnými, vznikají věci nové, pro které se akomodují jako názvy často slova fungující již v jiných významech, původní vzájemné lexikální vztahy slov se zatemňují tím, že slova dostávají novou významnou náplň, a tak rekonstrukce původního stavu a dalšího vývoje stává se nesnadnou, ba často nemožnou.

Někdy však přece znalost minulých poměrů nás poučuje, jak došlo ke změně představové náplně: Tak na př. u slova pero se význam dnešního (ocelového) nástroje ku psaní a význam ocelové, dřevěné nebo jiné pružiny zcela odloučil od původního významu slova pero „peří, brk“; pokud se psalo brkem, byl původ názvu „pero“ pro nástroj ku psaní zcela zřejmý. Věc se změnila, ale název zůstal. Podobně na př. u slova koule ve významu (neodborném) náboje, projektilu moderních střelných zbraní, majícího již dávno podobu válce s kuželovitým zakončením vpředu, a j. Tu všude účel se stal v povědomí nejpodstatnějším znakem („nástroj na psaní“, „věc vystřelovaná při střelbě“) a původní podstatné znaky („brk“, „věc koulovitá“) z povědomí v tomto významu vymizely.

Někdy vymizel z povědomí úplně původní význam nebo i řada významů starších, zvláště když prošel tento vývoj několika jazyky. Tak na př. slovo kapela znamenalo původně „kapli“ při větším kostele, přilehlou k hlavní lodi chrámové a sloužící pěveckému sboru chrámovému za stanoviště, potom znamenalo i pěvecký sbor sám [156]a dále i orchestr, když se ho začalo v kostelích užívati; nyní jest názvem obyčejného, neuměleckého hudebního sboru nástrojového.

Stává se také, když jisté představy během doby zaniknou, že pojmenování jejich se udrží v některých ustálených spojeních jako petrefakt, který buď zůstává isolován jako zvláštní skupina významová bez zřetelného vztahu k významům druhým, anebo se řadí do nových vztahů významových, odlišných od původního stavu.

Příkladem prvního procesu může býti rčení „pije jako holendr (holandr)“ s významem „pije velmi mnoho, je ochlasta, opilec“. Holendr (Holandr) bylo dříve pojmenováním pro Holanďana a patrně odtud vzniklo i několik dnešních odborných názvů (1. stroj na mletí hadrů v papírně, 2. krupník ve starých mlýnech, 3. šroubení na spojení dvou hadic). V povědomí dnešního Čecha však je rčení „pije jako holendr (holandr)“ zcela isolováno, bez zřetelného vztahu k těmto významům jiným.

Příkladem druhého procesu může býti rčení „míti někoho za blázna“, „dělati si z někoho blázny“, t. j. tropiti si posměch, žerty z někoho. Ve středověku znamenalo slovo blázen také „šaška“ a toto rčení vyplynulo organicky z tohoto významu; po zániku významu „šašek“ u slova blázen se rčení „míti za blázna“ a j. octlo v isolaci, podrželo však svůj původní význam a v povědomí dnešního Čecha se řadí nejspíše k významu „pošetilec, nerozuma“, sotva k významu „šílenec“.

Avšak i při statickém pozorování jazyka, a zvláště současného jazyka spisovného, nutno někdy mluviti o metafoře a metonymii. Kdežto lexikální metafora a lexikální metonymie nemá místa v statickém pojetí jazyka, poněvadž jest to zde již zvláštní význam slova, existuje tu zato jako zvláštní jev básnického jazyka metafora básnická a metonymie básnická (ovšem zase ne každá, nýbrž jen vžitější, viz o tom zde na str. 24 n.)

Tak na př. projev: „Za letního jitra stkvěla se louka tisíci zářících perel“ není ustálený v jazyce sdělovacím, protože význam perla = „kapka vody (rosy)“ není v jazyce sdělovacím běžný. Užití názvu perla pro kapku vody (rosy) není však neobvyklé v jazyce básnickém. Není to však zvláštní lexikální význam slova perla v tomto jazykovém prostředí, nýbrž stále ještě básnický obraz, třebaže zde již nastalo přejmenování: Nemáme tu totiž na mysli již představu jedinou (novou) „kapka rosy nazývaná perla“, nýbrž dvě samostatné představy: 1. perlu jakožto drahocenný předmět ozdobný se zvláštním leskem a 2. kapku vody (rosy), lesknoucí se na způsob perly, a uvedení lesknoucí se kapky vody ve vztah k perle tím, že kapka jest pojmenována „perlou“, jest básnickým prostředkem k dosažení estetického účinu. Protože to není básnický prostředek zcela nový, nýbrž častěji již v tomto prostředí opakovaný, tedy zde do jisté míry ustálený, musí býti nějak zařazen do lexikální zásoby básnického jazyka při slovníkovém zpracování, nejlépe se zvláštním označením (na př. „přen.“, v. na str. 25). Že naproti tomu lexikální metafora dávno vůbec již není básnickým obrazem, nýbrž zvláštním významem lexikálním, vidíme na př. na projevu: „U hrabí se ulomil zub“, který, je-li pronesen ve svém hospodářském prostředí, vzbudí normálně jen jedinou představu zubu, totiž součásti hrabí, nikoli však současně představu zubu živočišného. Srov. dále i jiné příklady lexikálních metafor na str. 154!

Podobně básnickými metonymiemi jsou slova meč a tisíc v projevech: „Přemysl Otakar zdvihl meč proti pohanským Prusům“, „Tisíc myšlenek mi v hlavě víří“, protože nám tu při jejich vyjádření netane na mysli jen „začatí války“, a „velké množství“, nýbrž také zároveň ještě význam původní („zdvižení meče“, t. j. napřažení, a „tisíc“, t. j. tisíc jednotek), neboť ani slovo „meč“ zde není ustáleno jako název pro „boj, válku“, ani slovo „tisíc“ zde není ustáleno pro představu „velmi mnoho“. Jsou to však metonymie v básnickém jazyce ne ojedinělé, a proto zasluhují slovníkového zaznamenání, na př. pod značkou „přen.“. Naproti tomu metonymie lexikální (obecně ustálené) nutno považovati stejně jako metafory lexikální za zvláštní [157]významy lexikální, takže na př. při projevu mluvnice českého jazyka tane nám při slově jazyk na mysli jistě už jenom představa řeči, nikoli zároveň s tím ještě představa mluvního orgánu v ústech. Příklady dalších lexikálních metonymií v. výše.

Po těchto stručných úvahách o vývoji vícevýznamnosti se zase vrátíme k statickému pozorování vícevýznamnosti v současném jazyce.

Zbývá zejména otázka, zdali vícevýznamnost vzniká ještě jinými způsoby, než bylo svrchu vyloženo. V menší míře bývá významotvorným prvkem také expresivita. Expresivní slova, vyjadřující proti slovům neexpresivním (neutrálním) také ještě osobní emociální zaujetí (radost, hněv, podiv, opovržení а p.), mají více o zvláštní znak citové účasti, obyčejně o znak citové libosti (u slov hypokoristických, mazlivých) nebo nelibosti nebo zhrubění (u slov peiorativních a vulgárních).

Tak vedle neutrálního polibek je expresivní hubička a ještě expresivnější pusa, pusinka (každé z nich se ovšem dále liší jazykovým prostředím), vedle neutrálního spisovného ústa je peiorativní v spisovném jazyce huba (lidově ovšem nepeiorativní) a vulgární dršťka nebo tlama. Expresivita se uplatňuje i při vícevýznamnosti: tak neutrální lidové chlap „dospělý muž“ bývá i hypokoristicky ve významu „velký, statný nebo řádný muž“ anebo peiorativně „darebák, ničema“; stejně chlapík má význam buď pochvalný (Ten ženich je chlapík! Je chlapík na nohy! Ti koně jsou chlapíci!) anebo odsuzující (Na mě si, chlapíku, nepřijdeš! Takový chlapík si mě bude dobírat!). Podobně jinde mohou býti dobré, příjemné vlastnosti některé představy východiskem hypokoričnosti (na př. o dětech: To jsou moje kukačky!) a špatné vlastnosti východiskem peiorativnosti (na př. název „kukačka“ pro ženu nestarající se o své děti nebo pro ženu rušící manželský soulad jiného manželství nebo pro nemanželské dítě). Zvláštní významy se znakem expresivity mohou míti i jiná slova než substantiva, adjektiva a slovesa, na př. příslovce ve zvolacích větách: Jak se na tebe těším! (= jak velice, jak mnoho) Kolik nocí jsem probděl! (= jak mnoho) Kampak mi stačí můj hubený plat! (= zdůrazňuje popíravý smysl věty, t. j. vůbec mi nestačí) Kde bych si pomyslil, že se s tebou setkám! Kdepak, vůbec mě to nenapadlo! (= důrazně popírá) nebo zájmena ve zvolacích větách: Kdo by to řekl! (= důrazné popření, t. j. vůbec nikdo by to neřekl) Co jsem se natěšil! (= jak mnoho, velice) Jaké to blaho! (= jak veliké).

Vznik vícevýznamnosti jinak než těmito svrchu jmenovanými způsoby (pohybem znaků na základě podobnosti nebo věcné závislosti nebo expresivity) jest již více méně nahodilý. Bývá to na př. zvukovým (tvarovým) splýváním slov etymologicky různých (na př. rys = 1. šelma toho jména, 2. nárys kreslený pravítkem, kružidlem a p.; hrana = 1. ostrý styk dvou ploch předmětu, 2. slavnostní vyzvánění za zemřelého; kolej = 1. v půdě vyrytá stopa po kole, 2. středověký název university, nyní internátu pro studenty; přezdíti = 1. dáti někomu přezdívku, 2. znovu něco vyzdíti) nebo matením se slovy jinými (na př. marjánka místo majoránka podle hypokoristického Marjánka; umořiti slzu místo unořiti podle umořiti = zmařiti) nebo úmyslným pozměňováním podle jiných slov (na př. korouhevník meliorativní místo kurevník, podle korouhevník = nosič korouhve) a j.

Vícevýznamnost máme nejen u jednotlivých slov, nýbrž také u slovních skupin (syntaktických celků).

Tak na př. předložková vazba u nosu znamená buď „blízko nosu“ (na př. má u nosu bradavici) anebo ztrátou znaku „blízko, nedaleko“ vůbec (na př. lidové: máme hospodu u nosu); dostal se z bláta do louže (z deště pod okap) má vedle významu „přišel z blátivého místa do močálu“ („octl se místo na dešti pod okapem, s něhož teče“) obvyklejší význam „přišel ze zlé situace ještě do horší“; hned je oheň na střeše (1. „hned vznikne požár střechy“, 2. „hned je zle, rámus, váda a p.“); lidové mele z posledního (má obyčejně jen význam „je na umření, pracuje k smrti“). Tyto druhé významy se přitom neváží na žádné z jednotlivých slov syntaktického celku, jednotlivá slova sama o sobě si tu podržují svůj běžný význam, jako mají vazby tyto ve významu prvém (nos [158]tu zůstává ve významu části obličeje, bláto ve významu rozbahněné hlíny, louž ve významu kaliska, oheň ve významu požáru, mlíti ve významu semílání obilí atd.); tkví tedy nový význam zároveň na všech slovech jako na nedílném celku. Často tento druhý význam stává se jediným obvyklým významem jistého spojení, na př. chyba lávky! = omyl; schová advokáta do kapsy = předčí nade všechny advokáty; dělá z komára velblouda = zveličuje, upřilišuje; má o kolečko víc = je potrhlý, а p., zvláště také v četných příslovích, na př. My o vlku a vlk za humny (= o kom se mluvívá, daleko nebývá), Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá (= úkladník se stává obyčejně obětí své vlastní lsti), a j.

Jak je již na první pohled patrné, vznikají tyto další významy slovních skupin nebo celých vět stejným pohybem znaků jako vícevýznamnost jednotlivých slov (s hlediska vývoje jde tu obyčejně o přenesení názvu na představy jiné).

Ježto ve všech těchto druhých významech slovních skupin mají jednotlivá slova sama o sobě svůj běžný význam, nelze je při lexikálním třídění od tohoto významu odtrhovati; není možno také tyto pošinuté významy syntaktických celků při zpracování opomíjeti, a to jednak proto, že zde nastala lexikálně sémantická změna, jednak také proto, že jsou to charakteristické případy ustáleného užití některých slov a že se tedy jimi zčásti vymezuje charakteristický významový rozsah těchto slov. Při lexikálním zpracování jim tedy musí býti vykázáno zvláštní místo ve skupině nepošinutých významů jednotlivých slov, skládajících onen syntaktický celek.

Změna lexikálně významová nastupuje také někdy v některých přirovnáních: Řekneme-li chlap jako hora, kluk jako knoflík, ženská jako noc, je jako pára nad hrncem, kouká jako s nebe spadlý a j., nemíníme tím jakékoli, po případě všechny vlastnosti hory, knoflíku, noci, páry nad hrncem, s nebe spadlého, nýbrž ustáleně vždy jen určité vlastnosti nebo jen jedinou (jako hora = velký a silný, jako knoflík = malý, jako noc = šeredná, jako pára nad hrncem = vetchý, mdlý, jako s nebe spadlý = užaslý, zkoprnělý). Tu tedy ustáleně nastupuje zužování významového obsahu této slovní skupiny, a je tedy důležité při lexikálním zpracování pamatovati i na takováto ustálená, lexikálně sémanticky modifikovaná přirovnání a vysvětlovati je tu (pod příslušnými běžnými významy slov hora, knoflík, noc, hrnec, nebe, spadnouti atd.).

Při vysvětlování vícevýznamných slov pomocí synonym přistupuje k běžné nesnázi, kterou vůbec se synonymy přitom máme (viz svrchu v části 3. na str. 26 n.!), nová větší, že jisté synonymum k výkladu užité mívá podobnou vícevýznamnost jako slovo vysvětlované, takže se tím ovšem stává k významovému rozrůznění naprosto nezpůsobilý. Na př. různé významy slova bídný (= 1. lítost budící, 2. nedokonalý, nevyhovující, 3. bídácký) nelze vykládati uspokojivě synonymem špatný, protože to běžně mívá i význam „nedokonalý, nevyhovující“ i význam „bídácký“, ani synonymem ubohý, protože to může míti i význam „lítost budící“ i význam „nedokonalý, nevyhovující“; různé významy slova horký (= 1. velmi teplý, 2. mající vůbec nějakou teplotu, 3. proniknutý citem) nelze vykládati jen synonymem vřelý, protože to může míti i význam „velmi teplý“ i význam „proniknutý citem“; různé významy slova hořeti (= 1. býti stravován ohněm, 2. třpytiti se, 3. býti zanícen prudkým citem) nelze vykládati synonymem planouti, neboť to může míti všechny tři významy jako hořeti. Tato okolnost tedy ještě více zdůrazňuje potřebu, aby významy slov byly určovány zvláště výčtem charakteristických znaků.

Vícevýznamnost slov bývá dále také takového druhu, že totéž slovo je jednak názvem pro některou běžnou věc nebo představu obecného života, jednak názvem pro některou ze speciálních věcí nebo představ odborných činností (je také odborným názvem, termínem); rozdíl tu zase záleží v počtu znaků obsahu, v jejich pohybu a tím [159]ovšem také v různém rozsahu. Názvy odborné jsou ovšem pojmenováními pro rozličné osoby, živočichy, věci, vlastnosti, stavy, činnosti atd. stejně jako názvy neodborné, obecné, jenže mívají svými znaky významový obsah jednoznačněji vymezen (na př. už znakem svého oboru) a také jejich významový rozsah bývá hned od počátku přesněji stanoven výčtem jednotlivin sem náležících. U názvů neodborných nebývá takováto uzavřenost rozsahu, a proto tu u jednotlivin, zahrnovaných pod jistý význam, bývá i větší kolísavost obsahových znaků.

Tak na př. koule znamená geometricky těleso, jehož všechny body povrchu jsou stejně daleko vzdáleny od středu, kdežto v představě obecné je koulí nejen takovýto předmět geometrický (na př. koule kulečníková), nýbrž i předmět, který má třeba jen přibližně tvar geometrické koule, tedy předmět jen přibližně kulatý (na př. koule sněhová, anatomicky koule oční, vulgárně o varlatech a j., kde všude jde o přibližnou kulovost, nikoli o naprostou ve smyslu geometrickém). Stejné kulatý znamená běžně „mající buď úplnou nebo částečnou podobu koule“ (na př. země je kulatá, má kulatou hlavu, strom s kulatou korunou a p.) a v dalších významech „zaoblený, oblý“ (a zase „více nebo méně“, na př. kulaté cvočky do bot, kulatá záda, kulatá věž = válcovitá, takže tu jde o zakřivenost nejrozmanitějšího druhu) a dále také „mající kruhovitou podobu, okrouhlý“ (a zase buď „úplně okrouhlý“, t. j. přesně tvaru kruhového, nebo jen „přibližně okrouhlý“, na př. kulatý stůl, kulaté okno, kulatý koláč, vdolek, lívanec а p.). Přitom názvu kulatý ve smyslu geometrickém o kulovosti se neužívá (sr. „koule je těleso, omezené plochou kulovou“), protože značné kolísání znaků obsahových i uvnitř jednotlivých významů je tomu na překážku. Podobně hrana znamená geometricky „průsek dvou ploch omezujících těleso“, kdežto v obecném pojetí je zase kolísání znaků i u jednotlivých představ, zahrnovaných pod tento význam: buď tu může býti představa ostrého styku dvou ploch jako v geometrii (na př. hrana cihly, schodu, žulového patníku a p.) nebo představa styku neostrého (řekne se na př. hrana cihly, schodu, patníku a p., i když styk dvou ploch je tu zaoblený) nebo vůbec představa čehosi vystupujícího poněkud, kraje (seděl na hraně postele, u dlouhé hrany stolu а p.). — V hudebním názvosloví je slovo kadence názvem pro virtuosní ozdobu v hudbě nebo ve zpěvu a má tu pevně stanovené znaky obsahu i rozsah. Avšak ve významu obecném má slovo kadence znaky značně kolísavé v jednotlivých případech užití, a proto i rozsah je neurčitý: znamená rozmanité věci podobající se něčím hudební kadenci, na př. kadence kanárkovy = řada tónů za sebou způsobem, jenž akusticky připomíná hudební kadenci; kadence dívčina smíchu = řada zvuků za sebou, připomínající svým spádem hudební kadenci; kadence verše = rytmický a melodický spád verše. Přitom rozsah tohoto obecného významu není uzavřen a lze dále tohoto slova užívati i o dalších představách něčím hudební kadenci podobných.

Často také pojetí odborné zdůrazňuje úplně jiné znaky než pojetí obecné. Tak jelen v pojetí obecném je nám největším příslušníkem naší vysoké zvěře a máme tu na mysli jeho rychlost (na př. se řekne: „vyrazil jako jelen“) nebo zase plachost, ztřeštěnost při pronásledování (na př. „jsem z toho jelen“ = popletený) nebo eleganci pohybu (na př. „nesl se jako jelen“) a j. Naproti tomu zoolog zdůrazňuje naprosto jiné vlastnosti jelena: Jednak je to pro něho „příslušník podčeledi ssavců přežvýkavců z čeledi parohatých (cervus elaphus)“ — což se kryje rozsahově s pojetím obecným — jednak jsou pro něho „jeleni“ názvem celé čeledi parohatých (cervidae), k nimž počítá na př. i srnce, daňka, losa a soba. Tato dvě různá pojetí — odborné a obecné — musí být ovšem také zvlášť lexikálně zpracována — jde-li totiž o takový slovník spisovného jazyka, do něhož se přibírá i odborná terminologie — a tu ovšem na první místo nutno položiti pojetí obecné a teprve na druhé místo pojetí odborné jakožto zvláštní jazykové prostředí.

I když se představa obecná neliší rozsahem od představy odborné, je záhodno obě jazyková prostředí zpracovati samostatně a od sebe odděleně tam, kde se obecná představa liší zdůrazňováním jiných znaků obsahu od představy odborné a z potřeby uplatňovati v linguistickém slovníku spisovného jazyka v první řadě obecné významy slov.

Tak u ptáka střízlíka se zdůrazňuje v pojetí obecném jeho domnělá nejmenší velikost mezi našimi ptáky; určíme jej tedy obecně asi těmito znaky: „nejmenší zpěvavý pták našich lesů“. Na tuto představu pak organicky navazuje ustálené spojení „(ten člověk) je jako střízlík“, t. j. malý, slabý. Teprve potom zařadíme pojetí [160]odborné s jeho zvláštními znaky: „zpěvný pták z čeledi střízlíků (Troglodytes troglodytes)“. Podobně na př. u husy vytkneme zajisté nejprve obecnou představu: „vodní pták chovaný po domácku i žijící divoce“, na niž navazují ustálená spojení, jako „je zvědavá, je hloupá jako husa“, t. j. velmi zvědavá, velmi hloupá, „aby tě husa kopla!“ (žertovné pokárání), „nepásli jsme spolu husy!“ (= odmítnutí přílišné důvěrnosti něčí) a pod., a teprve potom vytkneme představu odbornou: „rod ptáků z podčeledi hus vlastních (Anser anser)“.

Vícevýznamnost slov, tvořených od společného slovního základu (se společným významovým jádrem), nevyvíjí se vždycky u všech odvozenin souměrně. Nesouměrnost vyplývá obyčejně ze zvláštních poměrů jistého významového jádra a jeho vztahu k jednotlivým druhům slovním.

Tak na př. slovo idyla má obyčejně dva významy: 1. v literární vědě je odborným názvem pro slovesné dílo, líčící šťastný život lidí, žijících nejblíže přírodě (rolníků, pastevců, lovců, rybářů), 2. neodborně je názvem pro prostý, klidný život, zvláště na venkově. Oba významy má i adjektivum idylický (ad 1. význam: „idylický epos“, ad 2. význam: „vedou idylický život“, „žijí v idylickém zákoutí“ а p.), takže je tu úplná významová souměrnost se substantivem. Avšak u příslovce idylicky nelze již rozeznávati oba významy, neboť příslovce to již samým tvořením znamená „jako v idyle, po způsobu idyly“, tedy zdůrazňuje jen charakteristické vlastnosti idyly, což ovšem celkem odpovídá i významu prvnímu i významu druhému.

U slovního základu bíd- (bída, bídný, bídně, bídnost, bídňoučký, bídák, bídačka, bídácký, bídácky, bídník, bídnice, bídnický, bídnicky, bídnictví, bídoucí) můžeme pozorovati celkem čtyři hlavní významy, z nichž všechny jsou doloženy jen v odvozeninách: bídný, bídně a bídnost (na př. bídný = 1. chudobný, nuzný, na př. bídné obydlí; 2. nevyhovující, na př. bídná obsluha; 3. neštěstím stižený, ubohý, na př. ležel bídný jako Lazar; 4. podlý, na př. bídný zákeřník, bídná zrada). Vyplývá z podstaty věci, že meliorativní bídňoučký má jen význam první (chudičký) a třetí (ubohoučký), neboť nelze meliorativní expresivitu spojiti s významem druhým a čtvrtým. Substantivum bída má jen významy: první (byla bída mezi lidem), druhý (je bída o peníze) a třetí (s bídou se zachránil), stejně adjektivum bídoucí ve spojení bída bídoucí. Slova bídák, bídácký, bídácky mají významy první, třetí a čtvrtý, při čemž největší frekvenci má význam čtvrtý (mravně odsuzující); naproti tomu slova bídník, bídnice, bídnický, bídnicky a bídnictví mají dnes běžně už jen význam čtvrtý.

Stejně nesouměrný lexikální vývoj pozorujeme v bohaté skupině slov od základu chlad-. Samo substantivum chlad mívá dva běžnější významy (1. studeno, zima, 2. bezcitnost, lhostejnost). Naproti tomu slova chládek (= příjemné studeno; expresivní význam „vězení“ vychází tu z představy studena) a chladno (= studeno) má z toho jen význam sub 1. Z téhož jediného významového základu vycházejí významy slov: chladicí, chladič, chladírna, chladiti, chladítko, chladivě, chladivý, chladnice, chladník a expresivní chladňoučký, chladňounký (= příjemně chladný). Jenom význam druhý má méně obvyklé substantivum chladnota (= bezcitnost, lhostejnost). Nový význam však přibývá pohybem znaků skupině chladný, chladně, chladnost, a to ve smyslu „střízlivé rozumnosti“, „rozvážlivosti“, a pak slovesu chladnouti, u něhož k významu prvému („stávati se studeným“) a druhému („stávati se lhostejným“) přibývá nový význam, týkající se citů, „slábnouti, zmenšovati se“ (na př. láska, vášeň chladne а p.).

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 3, s. 149-160

Předchozí Petr Bogatyrev: Znaky divadelní

Následující Antonín Hartl: K jazykovým sporům na Podkarpatské Rusi