Nová historická mluvnice polská

Arnošt Lamprecht

[Rozhledy]

(pdf)

Новая польская историческая грамматика / Nouvelle grammaire historique du polonais

Po Łośově díle vyšlém před 30 lety se dostává studentům polonistiky i vědeckým pracovníkům v tomto oboru do rukou nová Gramatyka historyczna języka polskiego. Mluvnici zpracoval Z. Klemensiewicz za spolupráce T. Lehra-Spławińského a St. Urbańczyka. Vyšla r. 1955 v rozsahu 596 stran. Práce obsahuje hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví a skladbu, je tedy úplným kompendiem pro studium staré polštiny.

Do hláskosloví je zařazena kapitola pojednávající o jazycích slovanských a jejich vývoji z indoevropštiny přes jednotu baltoslovanskou. Oddělení baltoslovanské větve klade autor T. Lehr-Spławiński na rozhraní III. a II. tisíciletí před n. l., vznik samostatné slovanské skupiny pak spojuje se šířením lužické kultury a příchodem nové etnické vlny indoevropské (okolo r. 1500—1300 př. n. l.). Je to ovšem hypothesa opírající se o archeologická fakta, nikoliv o fakta jazyková, jak ostatně autor sám připomíná. Dále pojednává autor o slovanských innovacích. Uspořádává je podle jednotlivých hlásek, nikoli chronologicky. Má to své praktické výhody, ale je tím na druhé straně porušen vývojový sled a systémová vázanost jevů. Drobné výhrady by bylo možno vznést i k zpracování nářeční diferenciace slovanské, jinak ovšem velmi názorně podané. Domnívám se na př., že vhodnější vysvětlení koncovek ę a y v gen. sg. ja-kmenů a a-kmenů je v Hujerově Úvodu. Pozoruhodný je výklad, že spojení kmenů československé skupiny s jižními Slovany bylo po vpádu Avarů a později i Maďarů přerušeno a že tyto kmeny se pak dostaly v oblasti Moravské brány do kontaktu se svými severními slovanskými bratry, jak na to ukazují podle autora lechické elementy patrné podnes v pohraničních nářečích. Je škoda, že autor neuvedl, o které lechické elementy jde. Nám známé polské prvky jsou totiž až z doby pozdější nebo dokonce velmi pozdní (ztráta kvantity z rozhraní XVI. a XVII. stol., okrajové změny a > o, oN > uN, eN > yN, iN ze XVI. stol.). Nejstarší ze shod lašsko-polských je patrně přízvuk, ovšem i ten se počal ustalovat někdy ve XII. stol. a s hlediska českého jde spíše o okrajový archaismus. Podle mého soudu nelze za společnou tendenci dokumentující západoslovanskou jazykovou jednotu v dávné minulosti považovat tendenci k zužování samohlásek, neboť jde o jev poměrně pozdní (konec XIV. a hlavně XV. stol.). Ostatně podobná tendence je v ukrajinštině, srov. lis, kiń atd., i v jiných jazycích. Svědčí to nepochybně o podobných zákonitostech vyplývajících z podobnosti jazykových struktur, nemůže to však být důkazem odlišnosti západoslovanských jazyků od jazyků ostatních. Jako doklad užších vztahů je však třeba plným právem uznat západoslovanské tъnъ proti jinoslovanskcmu tъtъ a tъjь, i když se i v češtině forma tъtъ > tet vyskytuje. Názorně a přehledně je zpracována partie o slovanských intonacích a kvantitě. V poznámce k t. zv. náhradnímu dloužení typu kóń, śniég jsou vysvětleny různé teorie o podstatě dloužení. Ve shodě s autory považuji za nejpravděpodobnější výklad H. Koneczné, založený na experimentálním zkoumání délek souhlásek neznělých, znělých i sonant. Zdloužení samohlásky před zaniklým koncovým jerem nastalo patrně ve všech posicích. Před sonantami a znělými, které jsou relativně kratší než neznělé, však bylo výraznější, a proto se v polštině projevilo jako délka. Připomenul bych tu i stav v jiných jazycích slovanských, na př. v ukrajinštině a v lužičtině, kde je dloužení provedeno i před neznělými, srov. ukra[179]jinské lis < lěsъ, nebo v češtině, kde je naopak dlouhá samohláska jen před sonantami a některými znělými, srov. dvůr, sůl, lůj, dům, kůň, nůž, vůz, bůh atp. Tyto příklady nám ukazují, že jde o týž proces dloužení ve všech jazycích, v největší míře však provedený v ukrajinštině a lužičtině a v nejmenší míře v češtině. Toto začlenění do širších vývojových souvislostí spolu s přihlédnutím k experimentálnímu zkoumání nám v dostatečné míře osvětluje i stav v češtině, zejména uvážíme-li, že tu mohlo při omezeném a tedy morfologicky nevyužitém dloužení docházet k různým analogickým vyrovnáním podle ostatních pádů.

Podrobný popis hláskových změn je dobře podán s četnými příklady u jednotlivých hlásek. Tento postup má nepochybně své přednosti, ale také i nevýhody, neboť jsou od sebe odtrhovány hláskové změny, které jsou výsledkem týchž vývojových tendencí (dispalatalisace, změny dlouhých samohlásek atp.). Bylo by vhodné rozdělit výklady o hláskovém systému polském na dvě období, a to na období starší, v němž by se pojednalo o dispalatalisacích, jerech atp., a na období mladší, v němž by se podal přehled vývoje samohlásek dlouhých (XV.—XVI. stol.). K výkladům o vývoji souhlásek bych jen poznamenal, že ve skupině ždž se pův. dž, vzniklé I. palatalisací z g, nepochybně zachovalo, srov. stsl. iždeno, čes. Žďár atp.

Oddíl věnovaný tvoření slov podává nejprve obecné výklady o stavbě slova a o jeho slovotvorné formě, zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi analysou morfologickou a slovotvornou (liší se mezi sebou jak metodou, tak výsledky: analysa morfologická zjišťuje v slově jednotlivé morfémy, analysa slovotvorná dělí slovo bez ohledu na počet morfémů na dva členy: kmen a formant; morfologický sklad slova jeví se v tomto pojetí jako lineární průmět postupných členění slovotvorných, po příp. — u slov ohebných — i tvarotvorných), dále jedná o vzniku nových formantů ze samostatných slov, přesunutím hranice mezi základem slova a příponou nebo předponou (perintegrací a absorpcí) a konečně kontaminací. Kapitola o přetváření zásoby formantů v procesu vývoje mluví o historických změnách životnosti formantů (různých stupních jejich produktivnosti), o lexikalisaci a stírání výraznosti formantů a o formantech přejatých. Je škoda, že autoři, kteří se právě v tomto úseku mohli opírat o vynikající polské práce starší i nové (zejm. Rozwadowského, Doroszewského, Łośe, Gaertnera a j.), nevyužili také výtěžků prací sovětských (Vinkurových, Vinogradovových a j.); bylo by je to uchránilo před nebezpečným zjednodušováním slovotvorné problematiky. Takto vypadl obraz, který se o tvoření slov v historickém vývoji polštiny podává, příliš zjednodušeně. I zde se vedle zřetele k vzniku jednotlivých slovotvorných prostředků, resp. útvarů měl uplatnit i zřetel k funkci, již slovotvorná forma takových útvarů plní v soustavě slovní zásoby toho kterého období.[1] Vlastní výklady vycházejí z významových kategorií, teprve v jejich rámci se probírají jednotlivé slovotvorné prostředky. U každého formantu se udává jeho původ, nejstarší doklad v polštině, po příp. se naznačuje jeho historický vývoj. Za každým slovním druhem je uveden abecední seznam formantů s přehledem jejich využití v jednotlivých významových skupinách. Někde, jako na př. u slovesných předpon, bylo by si přát více dokladů a zejména též poznámek o vývoji jednotlivých typů.

V tvarosloví autoři vycházejí ze staroslověnských paradigmat a připojují k nim výklady o stavu v staré polštině. V deklinaci postupují po jednotlivých pádech. Vzhledem k rozkolísanosti starých deklinačních typů v polských textech XV. stol. je tento postup nepochybně správný. Neškodilo by však, kdyby v úvodní nebo shrnující kapitole byl podán souhrnný obraz vývojových tendencí v polské deklinaci, po případě i v širších slavistických souvislostech. Ještě nesnadnější úkol měli autoři v konjugaci. Starý časový systém je už v XV. století v plném rozkladu (jen 26 dokladů na imperfektum a aorist, ovšem bez slovesa być). [180]Hlavní pozornost je proto věnována třídění sloves podle présentních tvarů a přechodu sloves od neproduktivních typů k typům produktivnějším. Historické materiály jsou tu dobře doplněny stavem v dialektech. Hlavní pozornost je při výkladech tvaroslovných věnována vývoji tvarů, nikoli však otázkám významovým. Je to škoda, neboť ani ve skladbě není o významu jednotlivých tvarů souhrnně pojednáno a výklady jsou rozděleny u jednotlivých částí věty nebo i zcela pominuty.

Skladba obsahuje větosloví. V úvodní partii uvádí autor Z. Klemensiewicz Meilletův citát o tom, že se skladba větná změnila jen málo, že jde v podstatě jen o innovace slovníkové, hned však poznamenává, že nastávaly změny v samé struktuře syntaktické. Snaží se ukázat kontinuitu syntaktického vývoje a na tomto pozadí postihnout hlavní změny. Uvádí proto typické příklady toho, že již v nejstarší době existovaly jisté skladebné útvary shodné s novou polštinou, a tím mu lépe vynikají případné diference, jimž věnuje pak větší pozornost. Ve výkladech o větě jednoduché si všímá užití genitivu partitivního ve funkci podmětu a předmětu, syntaktických vazeb číslovek se jménem atp.: spojení pięć owiec pokládá za nerozdělitelný celek, dokazuje to neutrální přísudek zginęło, a vykládá jeho vznik z partitivního pojetí zginęło owiec (wiele); protože však postupuje podle větných členů, jsou výklady o číslovkových vazbách podány na několika místech (u podmětu, předmětu, přísudku). Pozornost je věnována i vazbám předložkovým. Tu je zajímavá ta okolnost, že předložka do zobecňuje až v XVI. stol. místo starší předložky ku. Více místa mohlo být věnováno větám jednočlenným a neslovesným.

Druhá část skladby pojednává o souvětí souřadném a podřadném. Oba druhy jsou děleny na běžné typy, souvětí podřadné podle větných členů, na jejichž místě vedlejší věta stojí, v jednotlivých typech pak se mluví o větách spojkových, bezespojkových a vztažných. U jednotlivých spojek autor podává etymologii a potom uvádí doklady v chronologickém pořádku. Jde tu tedy o svědomitě uspořádaný materiál, doplněný poznámkami o stavu v dialektech. U některých spojek a spojovacích příslovcí je poznamenáno, že jde o vliv český (acz, lecz, pakli). S tímto postupem je možno za daného stavu souhlasit, neboť skutečný nástin bude možno provést, až bude znám vývojový proces v českém jazyce a bude možno oddělit prvky českého původu od prvků polských.

Poslední část knihy tvoří obsáhlý rejstřík.

Práce podává ucelený a přehledný obraz o staré polštině. Je třeba jen litovat, že se do českých a staroslověnských příkladů vloudily některé tiskové chyby, na př. několik chyb je v tabulce o kvantitě na s. 49 a v staroslověnském paradigmatu na s. 281. Bylo by rovněž vhodné, kdyby za každým oddílem knihy byl podán přehled hlavních vývojových tendencí, aby tím byl ještě postižen vývoj jazyka jako systému. Přes tyto naše drobné připomínky je možno říci, že kniha svým obsahem i rozsahem dobře vyhovuje svému účelu a je vhodnou vysokoškolskou příručkou.

Slovo a slovesnost, ročník 18 (1957), číslo 3, s. 178-180

Předchozí Vladimír Skalička: Cesta za marxistickou jazykovědou

Následující Ladislav Dvonč: K otázke sociálnych „nárečí“