dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Úprava srbocharvátského pravopisu

Milan Jelínek

[Kronika]

(pdf)

Реформа сербохорватской орфографии / Adaptation de l'orthographie serbo-croate

Předloni jsme byli svědky úpravy ruského pravopisu. Také u nás byla provedena pravopisná úprava a nyní již máme v rukou nové vydání Pravidel českého pravopisu (1. vyd., Praha 1957). Do třetice se nám v jugoslávských časopisech dostává podrobnějšího vysvětlení zásad, podle nichž se provede sjednocení pravopisu srbocharvátského.[1] Poněvadž se domníváme, že otázka sjednocení srbocharvátského pravopisu bude zajímat naše čtenáře, podáváme o připravované úpravě krátkou zprávu.

Jak známo, Srbové a Charváti užívají jednoho spisovného jazyka, který se obyčejně v naší jazykovědě označuje jako jazyk »srbocharvátský«. Jednotu spisovného jazyka Srbů a Charvátů zdůrazňují všechny současné jugoslávské mluvnice. Např. mluvnice M. Stevanoviće; z r. 1954 výslovně uvádí, že z hlediska jazykovědy, z hlediska gramatiky je spisovný jazyk Srbů a Charvátů jeden a tentýž, »srbocharvátský«, po případě »charvátskosrbský«, kterému odpovídá i název »srbský neboli charvátský«, po případě »charvátský neboli srbský« a který se pro krátkost a zvyk nazývá u Srbů »srbským« a u Charvátů »charvátským« jazykem.[2] Na jiném místě pak Stevanović podotýká, že spisovného jazyka srbocharvátského užívají tři jihoslovanské národy: Srbové, Charváti a Černohorci. Podobně se i autor zprávy o úpravě srbocharvátského pravopisu Lj. Jonke zmiňuje o srbocharvátštině jako o společném jazyce Charvátů, Srbů a Černohorců.

Spisovná srbocharvátština však není zcela jednotná, nýbrž ve funkci spisovného jazyka se užívá dvou podob — ekavské a jekavské. Jihoslovanské gramatiky a pravopisné příručky kvalifikují tyto rozdíly obyčejně jako dvojí »spisovnou výslovnost« jednotného spisovného jazyka. Podle geografického rozmístění označuje akad. Al. Belić ekavskou výslovnost jako »východní« a jekavskou jako »jižní«.[3] Jekavská výslovnost je však rozšířena i na západě území srbocharvátského jazyka, a to vedle menšinové výslovnosti ekavské a ikavské. Důležitá je zejména ta okolnost, že bělehradské středisko užívá ekavštiny, kdežto záhřebské jekavštiny. Vedle tohoto rozdílu jsou však mezi oběma kulturními centry srbocharvátského jazyka i některé drobnější rozdíly lexikální, způsobené rozdílnými hospodářskými, sociálně politickými a kulturními podmínkami vývoje Charvátska a Srbska v minulosti.

Poměry jsou ještě více komplikovány dvojím grafickým systémem, kterého se na území srbo[68]charvátského jazyka užívá. Zhruba lze říci, že Srbové píší cyrilicí, kdežto Charváti latinkou, ale v některých oblastech žijí vedle sebe obě abecedy (zejména tam, kde se stýká obyvatelstvo pravoslavné s katolickým, po případě ještě s mohamedánským). Ani pravopisná kodifikace není u Srbů a Charvátů jednotná. Jak pravopis srbský, tak i charvátský je sice vybudován podle principu fonetického, zavedeného již Vukem St. Karadžićem, ale v některých jednotlivých pravidlech se obojí grafika rozchází.[4]

Je pochopitelné, že za této složité situace měla srbocharvátská pravopisná komise, která byla pověřena úkolem sjednotit srbocharvátský pravopis, úlohu značně obtížnou. Přesto se jí podařilo dosáhnout dohody o většině sporných otázek, takže mohla po poslední, bělehradské schůzce, která se konala v prosinci 1956 jako osmá od zahájení práce (v dubnu 1955), ohlásit ukončení práce na sestavení pravopisných pravidel.

Komise se při úpravě pravopisu držela těchto zásad: 1. Nový pravopis má platit na celém území srbocharvátského jazyka, a to jak pro grafický systém cyrilský, tak i pro latinský. 2. Zůstanou zachovány zásady fonetického pravopisu, při čemž se jako dříve bude vycházet ze zvukové stránky štokavštiny (tj. nářečí, které dalo základ spisovnému jazyku srbocharvátskému). 3. Pravopisné rozdíly mezi srbskou a charvátskou variantou spisovného jazyka se pokud možná odstraní. Jen v některých případech, v nichž se rozdílné způsoby psaní již vžily, připustí se kolísání. Kolísající pravopisné (po případě i hláskové) jevy pak nebudou dělit území srbocharvátského jazyka na dvě části jako dosud, nýbrž budou představovat výběrovou možnost pro každého uživatele srbocharvátského jazyka, ať žije kdekoli.

Vypočítávat všechny změny, ke kterým dojde v srbocharvátském pravopise, není v tomto informativním článku možné a snad to není ani potřebné. Zmíním se krátce jen o těch úpravách, které se týkají jevů značně frekventovaných.

Dosud byly dosti velké rozdíly mezi Belićovým a Boranićovým pravopisem v pravidlech o spodobě souhlásek. Pravopisné komisi se nyní podařilo tyto rozdíly odstranit. Spodoba se sice bude v zásadě zachycovat písmem jako dosud (např. vrabac ‚vrabec‘ — vrapca, Srbin srpski, pretposlednji), ale bude se psát d a đ před s a š, patrně proto, aby se zamezilo splývání těchto skupin v c a č (např. odsek ‚úsek‘, predsednik ‚předseda‘, odšteta ‚odškodnění‘ vođstvo ‚vůdcovství‘ aj.). Nebude se zaznamenávat písmem spodoba souhlásek u méně obvyklých cizích slov (např. transgresija, subpolaran aj.). Pokud jde o artikulační spodobu n před souhláskami b a p, bude provedena v písmu jen v nesložených slovech (např. himba ‚lest‘, stambeni ‚bytový‘, ale jedanput ‚jednou‘, vanpartijski ‚nestranický‘ aj.).

U zájmen tko, netko, svatko, nitko ‚kdo, někdo, každý, nikdo‘ se zavádí ve shodě s kolísající výslovností psaní s t i bez t (tedy tko/ i ko …). Dále se opouští dosavadní pravopis u přídavných jmen typu (h)istoriski ‚historický‘ a doporučuje se psát tato adjektiva s j (např. (h)istorijski, azijski, armijski aj.). Vlivem pravopisné tradice zvítězila při úpravě na jedné straně pravopisná podoba pokućstvo ‚nábytek‘, mogućstvo ‚možnost‘ (jde tu o příponu -stvo před ), na druhé straně pak mladićki ‚mladistvý‘, nikšićki ‚adjektivum k názvu černohorského města Nikšić‘ (z původního + -ski).

Pokud jde o výslovnostní střídnice za původní h (totiž ch), bude se jako dosud psát především h, ale u slov, u nichž je značně rozšířena výslovnost v, připouštějí se pravopisné dublety (např. uho//uvo ‚ucho‘, duhan//duvan ‚tabák‘, suh//suv ‚suchý‘, kuhati//kuvati ‚vařiti‘ apod.). Nedovoluje se však h odsouvati, jak je tomu běžně v lidové výslovnosti (je tedy např. závazné psaní Hrvatska, hoću atd.).

Jekavská varianta spisovného jazyka zůstává i nadále rovnoprávná s variantou ekavskou. Nový návrh pravopisu tu provádí jen drobné změny (např. uzákoňuje psaní povijest ‚dějiny‘, vijekovi ‚věky‘, svjestan ‚vědom‘, greška ‚chyba‘ místo dosavadního kolísání povijest//povjest, vijekovi//vjekovi, svjestan//svijestan, greška//griješka aj.). Vedle pravidelné podoby stjecati [69]‚dosahovati‘, utjecaj ‚vliv‘ se uznává nyní za spisovnou i podoba sticati, uticaj. Ve shodě s kolísající výslovností se připouští dvojí podoba předpony pre- a pred-, a to podle výslovnosti podoba prije- a prijed- i podoba pre-a pred- (např. prijenos//prenos ‚přenesení‘, prijelaz//prelaz ‚přechod‘, prijevara//prevara ‚podvod‘, prijedlog//predlog ‚návrh‘).

Pravopisná praxe si vynutila zjednodušení složitých pravidel, podle nichž se dosud provádělo dělení slov. Napříště se mají slova dělit tak, že se na nový řádek budou přenášet souhlásky, které lze s následující samohláskou snadno vyslovit (např. slovo društven ‚společenský‘ povoluje se dělit trojím způsobem: dru-štven, druš-tven, društ-ven).

Poněkud bude regulován pravopis spřežek, v němž se často zacházelo do krajnosti. Tam, kde se pociťuje alespoň do jisté míry samostatnost jednotlivých slov spřeženého výrazu, bude samostatnost zachována i v pravopise (např. pod starost ‚ve stáří‘, u stvari ‚ve skutečnosti, vskutku‘, gde mu drago ‚kdekoli‘, tak reći ‚tak říkajíc, takřka‘ aj.). Pokud jde o složené futurum, připouštějí se dublety pisaću//pisat ću, plešću//plest ću. U sloves na -ći se ovšem uzákoňuje jen pravopisná podoba doći ću.

Belićův a Boranićův pravopis se dosti lišil v pravidlech o psaní velkých písmen v několikaslovných vlastních názvech. Nyní se pravidla sjednocují tak, že se ve jménech obcí, zemí, států a nebeských těles budou psát všechna slova (kromě předložek a spojek) s velkým písmenem (např. Federativna Narodna Republika Jugoslavija). Naproti tomu jiné geografické názvy a názvy administrativní budou mít velké písmeno jen u prvního slova, pokud ovšem není ve složeném názvu nějaké jiné vlastní jméno (např. Jadransko more, Zagrebački kotar ‚záhřebský okres‘).

Úpravy si vyžádalo také psaní cizích vlastních jmen. Podle Boranićova pravopisu se psaly cizí názvy pravopisem původním, podle pravopisu Belićova se zaznamenávaly ve shodě s výslovností (např. New York Njujork). Pravopisná komise rozhodla, aby se v cizích vlastních jménech zachovával původní, cizí pravopis v odborných textech a učebnicích, které jsou psány latinkou, kdežto v textech psaných cyrilicí se mají tato slova psát podle výslovnosti. V textech psaných latinkou se doporučuje uvést v závorce výslovnost slova, v textech cyrilských pak jeho cizí pravopis (ovšem latinkou). V jiných projevech než odborných se ponechává výběr toho nebo onoho způsobu psaní cizích vlastních jmen na vůli autorově.

Srbové dosud užívali tzv. »svobodné« interpunkce (»podle smyslu«), a to zajisté vlivem francouzského pravopisu. Charváti naproti tomu zavedli interpunkci »gramatickou«, běžnou v pravopise německém a českém a vůbec většinou v slovanských jazycích. Pravopisná komise se vyslovila pro interpunkci »svobodnou«, umožňující rozlišovat volnost a těsnost spojení ve stavbě věty i souvětí, ale uznala právo autorů na kladení čárky v takových případech, kdy by podle »svobodné« interpunkční zásady vznikly příliš složité souvětné celky bez grafického vymezení vět čárkami.

Vedle jmenovaných jevů dochází ke změnám v mnohých dalších pravopisných jednotlivostech, ale hlavní zásady srbocharvátského pravopisu zůstávají zachovány. Úprava bude znamenat sjednocení pravopisu srbského a charvátského, aniž se přeruší srbocharvátská pravopisná tradice. V každém případě přinese úprava zjednodušení pravopisných poměrů v Jugoslávii. Pravopisné dublety, kterých se připouští dosti velké množství, nebudou již území srbocharvátského spisovného jazyka rozdělovat, nýbrž každý uživatel bude mít právo užívat té neb oné pravopisné varianty podle volného výběru.


[1] Viz zejména tyto články: A. Belić, Naš pravopis u novoj obradi, Naš jezik 8, 1956/57, s. 65—70; Lj. Jonke, Glavni zaključci Pravopisne komisije, Jezik 1956/57, s. 65—74; M. Stevanović, Izmene u pravopisu srpskohrvatskog jezika, Naš jezik 8, 1956/57, č. 71—85. O tyto články se opírám ve své zprávě.

[2] M. Stevanović, Gramatika srpskohrvatskog jezika za više razrede gimnazije, 2. izd., Novi Sad 1954, s. 26. Srov. i výklad V. Frančiće v úvodní kapitole polsky psané mluvnice Gramatyka opisowa języka serbochorvackiego, Warszawa 1956, s. 5n.

[3] Srov. Al. Belić, Pravopis srpskohrvatskog književnog jezika, Beograd 1950, s. 39.

[4] Pro srbskou část srbocharvátského obyvatelstva byl dosud závazný Belićův Pravopis srpskohrvatskog književnog jezika z r., 1950, pro charvátskou část pak Boranićův Pravopis hrvatskoga ili srpskoga jezyka (9. vyd.) z r. 1947. Praktická školská příručka Lalevićova Naš pravopis (2. vyd. z r. 1955) opírá se o pravopis Belićův.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 1, s. 67-69

Předchozí Josef Skulina: Ze slovenské dialektologie

Následující Karel Horálek: Překladatelská nedorozumění