Ze slovenské dialektologie

Josef Skulina

[Kronika]

(pdf)

К вопросам словацкой диалектологии / Dialectologie slovaque

1. Dialektologickému bádání se věnuje i na Slovensku právem veliká pozornost. Slovenští dialektologové vidí správně jeden z prvořadých úkolů současného dialektologického bádání v tom, že se snaží popsat mluvnickou stavbu nářečí a že usilují objasnit její vznik z hlediska historického vývoje slovenského národního jazyka.[1] Tohoto cíle chtějí dosáhnout především při zkoumání nářečí menších jednolitých celků, menší měrou probráním větších nářečních oblastí, v nichž jsou nářeční skupiny zpravidla vnitřně rozrůzněné.

Slovenští dialektologové si dobře uvědomují, že mluvnickou strukturu nářečí je možné s úspěchem zachytit jen tehdy, zkoumá-li se současný stav nářečí. Ačkoli současný stav nářečí na Slovensku podléhá jistým vývojovým změnám, nejsou tu změny v struktuře dialektů tak prudké, že by zabraňovaly vědecky zachytit mluvnickou stavbu nářečí. K tomuto účelu slouží dobře synchronní metoda, která umožňuje zkoumat mluvnickou stavbu nářečí a hlouběji pochopiti vzájemnou souvislost jednotlivých jejích složek.[2] Této metody užil s úspěchem G. Horák, který popsal v práci nářečí Pohorelé, náležející do nářeční skupiny horehronské.

Slovenští dialektologové jsou si však dobře vědomi toho, že cílem současných dialektologických bádání není jenom setrvávat na synchronním popisu mluvnické stavby nářečí, ale že je třeba pokusit se o všestranný rozbor jednotlivých dialektů a ukázat jejich mluvnickou strukturu ve světle historického vývoje slovenského národního jazyka. Toto úsilí slovenských dialektologů má nemalý význam už proto, že nejen z hlediska historického vývoje slovenského jazyka je možno jednak nářeční strukturu dobře postihnout, nýbrž i rozborem dialektů lze postihnout historický vývoj dialektů jako celku i celého celého národního jazyka v širším smyslu.[3]

Z tohoto hlediska zpracoval Ferd. Buffa nářečí v Dlouhé Louce, které náleží k nářeční skupině severošarišské, a P. Ondrus tři nářeční ostrovy v Maďarské lidově demokratické republice, vzniklé středoslovenskou kolonisací. Jestliže historického zřetele použil s úspěchem Ferd. Buffa v hláskosloví, tu se P. Ondrus pokusil o jeho užití také v morfologii.

Pojetí struktury mluvnické v pracích slovenských dialektologů není jednotné. Důsledně je v jejich pracích podávána hláskoslovná a tvaroslovná stránka zkoumaných nářečí. Menší pozornost se už věnuje tvoření slov a syntaxi. Možno tedy říci, že slovenští dialektologové chápou mluvnickou strukturu nářečí především z hlediska hláskoslovného a tvaroslovného. [66]S tímto pojetím lze v základě souhlasit, neboť specifičnost nářečí je dána především těmito složkami mluvnické struktury; ovšem na druhé straně je třeba říci, že i slovotvorné přípony a syntaktická stránka jsou strukturními složkami mluvnické stavby nářečí a že je nelze opomíjet. Toto širší pojetí mluvnické struktury dialektů je už v práci Buffově (v ní např. řadí autor k mluvnické struktuře nářečí slovotvorné přípony). Podle Ferd. Buffy souvisí nauka o tvoření slov s tvaroslovím, neboť slovotvorné přípony se vztahují k významové stránce mluvnické a nikoli k lexikálnímu významu slov. Je třeba si tu uvědomit, že v slovenské dialektologii začíná převládat v poslední době poněkud jiný názor na tvoření slov, než tomu bylo dosud v tradičním pojetí. Tvoření slov pomocí morfémů (sufixů a prefixů), derivace se u nás často chápala jako jeden ze způsobů obohacování slovní zásoby, a proto se řadila nejen teoreticky, ale také prakticky do lexikologie, a nikoli do morfologie.[4] Toto stanovisko v zásadě sdílela i celostátní konference o vědeckém poznání soudobých jazyků (srov. zejména referát I. Poldaufa a koreferát M. Dokulila, SaS 18, 1957, s, 113—114). Souvislost tvoření slov s morfologií uvedly u nás v život mluvnice Havránkovy a Jedličkovy (od r. 1950) a souhlasí s jeho zařaděním do morfologie i Trávníček v Studiích a pracích linguistických I, 1954, s. 48.

Neméně zajímavé je v slovenské dialektologii chápání syntaxe. Nauku o významu slovních druhů a tvarů řadí G. Horák k syntaxi v širším smyslu; naproti tomu P. Ondrus zařazuje význam slovních druhů a tvarů k morfologii. Z toho je vidět, že G. Horák setrvává v podstatě při pojetí tradičním (u nás gebauerovském), kdežto P. Ondrus podává nejen poučení o formě, ale také o jejím mluvnickém významu (jako je tomu u nás u Havránka aj.).

Otázka mluvnické struktury slovenských nářečí stojí tedy právem v popředí zvýšeného zájmu slovenských dialektologů a v posledních dialektologických pracích je možno dobře vidět zvýšené úsilí o hlubší zkoumání této otázky, které se věnuje nemalá pozornost v slovenské lingvistice vůbec.

2. Přehlížíme-li poslední slovenské dialektologické monografie a srovnáváme-li je s monografiemi staršími, můžeme říci, že se dialektologické metody na Slovensku neustálily a že neustrnuly v jednotném formálním principu. Je nepochybné, že se neměnné a ustálené metody časem přežívají a stávají se těžko překonatelnou překážkou, která zabraňuje jakémukoli rozvoji. Lze proto vítat, že se dialektologické metody na Slovensku stále prohlubují a že zkoumání mluvnické struktury nářečí a její souvislost s mluvnickou stavbou jazyka spisovného stojí v popředí nezmenšeného zájmu všech lingvistů.[5]

Účinné spojování synchronní a historické metody nevede tu k jednostrannému synchronnímu pohledu na dialekty ani k historickému přeceňování starých, archaických prvků a favorisování period časově nejodlehlejších.

3. Ačkoli slovenská dialektologie zaznamenává v poslední době nesporné úspěchy, přece jen je možno uvést několik poznámek, které chtějí ukázat, v čem by bylo možno podle našeho mínění ji ještě více prohloubit. Slovenští dialektologové se např. ještě málo zabývají zkoumáním genese slovenských dialektů, studiem společenských činitelů, kteří působili na formování nářečních skupin, nářečních hranic, na přeskupování nářečních typů atd. Tyto otázky by se daly zvlášť dobře studovat, kdyby slovenští dialektologové soustředili svůj zájem také na zkoumání větších nářečních oblastí a neomezovali se jen na homogenní celky. Zkoumání nářečí ve větších oblastech by umožnilo v neposlední řadě řešit i otázku ponenáhlého odumírání dialektů, vzniku interdialektů atd.

V slovenské dialektologii se dosud rovněž nevěnuje pozornost zkoumání otázek týkajících se jazykového vývoje na pomezí nářečních skupin uvnitř slovenského národního jazyka a na pomezí blízce příbuzných slovanských jazyků (slovenského a českého, slovenského a ukrajinského, slovenského a polského). Je pravda, že tyto otázky byly už řešeny v mnoha starších pracích, ale ze strany slovenské bylo jim věnováno celkem ještě málo pozorností.[6] Mno[67]hem více vykonali slovenští dialektologové při zkoumání slovenských nářečí v Maďarsku.[7]

V těchto několika poznámkách šlo především ukázat na to, že vydávání nářečních monografií na Slovensku má své opodstatnění a že je právě tak důležité jako vydávání ostatních jazykovědných prací. Omezení jejich vydávání by znamenalo nepochybně ochuzení nejen slovenské jazykovědy, ale slovanské lingvistiky vůbec.[8] Nemenší úkoly čekají ovšem slovenské dialektology také v oblasti zkoumání slovní zásoby nářečí a v otázkách sestavení jazykového atlasu slovenského.[9]

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 1, s. 65-67

Předchozí Mojmír Hájek: Monografie o ostravské hornické mluvě

Následující Milan Jelínek: Úprava srbocharvátského pravopisu