Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Akademik František Trávníček sedmdesátníkem

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

Академику Франтишку Травничку семьдесят лет / Le 70e anniversaire de František Trávníček

17. srpna t. r. se dožívá v plné tvůrčí síle a duševní svěžesti sedmdesáti let čelný představitel naší bohemistiky, akademik František Trávníček. Vědecké dílo jubilantovo je neobyčejně rozsáhlé a týká se nejrozmanitějších otázek z historie českého jazyka a jeho nářečí, mluvnice spisovné češtiny a její slovní zásoby, jazykové kultury, fonetiky a správné výslovnosti, jazyka v umělecké tvorbě, vztahů češtiny k jiným slovanským jazykům, zejména k slovenštině a k ruštině, teoretických otázek jazykovědných, tradic české jazykovědy i jazykového vyučování. A jsou zde vedle dílčích studií analytických významné práce syntetické, vedle prací vědeckých v užším smyslu pak nesčetné články, řada větších statí i obsáhlé příručky sloužící jazykové výchově a jazykové praxi nejširších vrstev, jimiž se Trávníček stal nejznámějším a nejpopulárnějším ze všech našich jazykovědců.

Smysl pro pozorování jazyka a jeho místních variant se v Trávníčkovi probudil již v rázovitém nářečním prostředí v jeho dětských letech v rodném Spešově u Blanska a ve Svinošicích u Tišnova, kde od sedmi let vyrůstal po předčasné smrti své matky. Hlubší zájem o jazyk a jazykovědu se pak u něho rozvíjí už za středoškolských studií na tzv. slovanském gymnasiu v Brně, takže později hned v prvním roce studií na Karlově universitě 1907—1908 svými znalostmi na sebe upozorňuje prof. Emila Smetánku a z jeho popudu se počíná zabývat složitou otázkou slovesného vidu v češtině; z tohoto zkoumání po letech vyrostla první velká monografie Trávníčkova, „Studie o českém vidu slovesném“ (Praha 1923). Vedle Smetánky a tehdejších germanistů studoval Trávníček na universitě u Pastrnka, Polívky a Máchala a získával tak široký rozhled po celé slovanské jazykovědě i literární historii. Nejvíce však jej zaujaly výklady Jana Zubatého z indoevropského srovnávacího jazykozpytu, spojené s bystrými postřehy týkajícími se historie češtiny i jejího současného stavu; k Zubatému se Trávníček podnes nejvíce hlásí jako k svému učiteli.

Na sklonku universitních studií začal Trávníček uveřejňovat své první příspěvky k české historické mluvnici, dialektologii aj., po skončení studií pak působil na pražských středních školách a byl jmenován tajemníkem lexikografické a dialektologické komise při bývalé České akademii věd a umění. Jeho vědecký rozběh byl však přibrzděn první světovou válkou. Roku 1915 je Trávníček povolán k vojenské službě, ale již roku 1916 se dostává do ruského zajetí a brzy nato se hlásí do řad československého odboje proti Rakousko-Uhersku. Ani za války na Rusi však neopouští své vědecké zájmy a plány. Když se mezi účastníky odboje rozvinula diskuse o problému česko-slovenském, Trávníček do ní zasáhl pojednáním „O poměru mezi češtinou a slovenštinou“, uveřejněném na pokračování v legionářském Československém deníku. Zvláštní význam mělo pro něho za války podrobnější seznámení s ruskou jazykovědou i navázání osobních styků s ruskými učenci; jako na svého učitele z této doby se dívá Trávníček na akademika A. A. Šachma[178]tova, který jej seznámil se svými přípravami k velkému dílu o ruské skladbě a utvrdil jej v záměru napsat úplnou mluvnici novočeského spisovného jazyka. Jeho památce připsal proto svou „Mluvnici spisovné češtiny“ (Praha, 1. vyd. 1948—1949), nejzevrubnější dosud soustavné popsání gramatické stavby současného spisovného jazyka českého, významné syntetické dílo, které vzniklo po velké řadě dílčích studií předchozích jako plod téměř třicetileté práce.

Po návratu do vlasti po skončení války se Trávníček brzy habilitoval (1920) a r. 1921 byl jmenován profesorem českého jazyka na filosofické fakultě nově založené university brněnské, kde působí podnes. Vedle úkolu vybudovat od základu bohemistická studia v Brně připadl mu tak i úkol podílet se na budování nové vědecké tradice na druhé naší universitě a přispívat k vytvoření vědeckého centra neobyčejně důležitého v Československé republice, když na troskách Rakousko-Uherska Čechové a Slováci dosáhli národní svobody. Je to z velké části též zásluha Trávníčkova, že brněnská universita svou úrovní brzy počala úspěšně konkurovat starobylé universitě pražské a v oboru bohemistiky a slavistiky ji v údobí mezi oběma válkami po mnohé stránce předstihla. Nová vysoká škola se takto nestala jen oblastním vědeckým střediskem, nýbrž počala hned platně přispívat k prudkému rozvoji vědy v samostatném státě. Za léta svého působení na brněnské universitě vychoval kromě toho Trávníček spolu s jinými slavisty brněnskými stovky dobrých učitelů češtiny, kteří dnes působí na středních školách a v jiných institucích; řada vědeckých odchovanců předválečné brněnské bohemistiky a slavistiky pak dnes působí na všech českých universitách i na jiných vysokých školách, ve vědeckých ústavech akademických aj.

Vědecká činnost Trávníčkova se po jeho příchodu na brněnskou universitu rozrostla do šíře i do hloubky. Trávníček pokračuje především ve svých studiích z oboru historické mluvnice a dialektologie, v nichž osvětluje různé složité a nejasné otázky hláskoslovné, syntaktické aj., vedle toho přispívá k dílčím problémům jazykové správnosti, vystupuje polemicky proti názorům některých jazykovědců jiných, sleduje v recenzích významné publikace z širokého okruhu slavistiky naší i cizí atd. V prvních letech věnuje hodně pozornosti zvláště problematice české kvantity a přízvuku, brzy však se jeho zájem rozšiřuje hlavně na problémy syntaktické a na tomto poli vzniká jeho druhá velká monografie, „Neslovesné věty v češtině“ (Brno, I. díl 1930, II. 1931). Od roku 1936 otiskuje řadu svých drobnějších studií zvláště v Slovu a slovesnosti.

Přitom Trávníček uvědoměle navazuje na dobré naše jazykovědné tradice starší, běží mu o udržení a oživení všeho, co z vědecké práce předcházejících údobí dosud neztratilo svou cenu a co nemůže on sám hned nahradit dílem dokonalejším. Proto v roce 1925 upravuje a znovu vydává Gebauerovu „Příruční mluvnici jazyka českého“ (v hlubším přepracování znovu 1930, 1936 a 1938), v roce 1929, s doplněním neúplného Gebauerova rukopisu, vydává IV. díl jeho monumentální Historické mluvnice, skladbu. Úcta k jazykovědnému dědictví se u Trávníčka do dneška projevuje též řadou příležitostných studií a článků o vynikajících i méně významných jazykovědcích starších i zdůrazňováním jejich kladného přínosu. Jako universitní učitel hleděl pak Trávníček svou publikační činností zaplnit mezery, které v oboru zpracování českého jazyka dosud byly nebo nově vznikaly. Proto např. zpracovává pro vysokoškolské studenty češtiny „Úvod do české fonetiky“ (Praha 1932) a se zřetelem na potřeby divadla podává náčrt české ortoepie („Správná česká výslovnost“, Brno 1935, v 2. vyd. „Spisovná česká výslovnost“, tamt. 1940).

[179]Vrcholu své vědecké publikační činnosti dosahuje Trávníček před druhou světovou válkou svou „Historickou mluvnicí československou“ (Praha 1935), podávající po Gebauerovi nově hláskosloví a tvarosloví českého a v značné míře i slovenského jazyka. Proti Gebauerovi rozšiřuje se zde pohled na vývoj jazyka zejména stálým zřetelem k vývoji nářečnímu na celém jazykovém území, dále propracováním úseků u Gebauera jenom nadhozených, k jejichž hlubšímu probrání dávaly Trávníčkovi oporu novější monografie a zvláště jeho vlastní bádání, jako v kapitolách o přízvuku a kvantitě, v partiích o hláskách v proudu řeči aj. Nové poznatky jsou i v řadě detailů, např. při výkladu vývoje střídnic za předhistorické ę atd. Metodicky se Trávníček odlišuje od Gebauera tím, že nevychází z předpokládaného stavu indoevropského, nýbrž z praslovanštiny a odtud přes předpokládanou pračeskoslovenštinu přistupuje k vývoji historickému.

Historická mluvnice Trávníčkova stejně jako celé jeho vědecké dílo vyniká důkladným zvládnutím velkého materiálu, jeho přesným utříděním a pronikavým výkladem, podporovaným velkým důmyslem autorovým v rekonstrukci vývojových procesů. Výrazně se projevuje — jako v celém ostatním díle — též Trávníčkovo úspěšné úsilí psát i o složitých věcech jasným a srozumitelným výkladovým stylem. Stejně jako v jiných předválečných pracích je ovšem Trávníček i v Historické mluvnici poplaten své době a starším jazykovědným koncepcím. Vycházeje z představy Schleicherovy mladogramatické teorie rodokmenového štěpení jazyků, snaží se všechny varianty jistého jevu vždy vyložit z původní jednoty a prokázat, že štěpení zpravidla nastávalo jen autonomním vývojem. Mnoho úsilí věnuje zejména snaze dokázat pro předhistorickou dobu jednotné společné východisko pro češtinu a slovenštinu, tzv. jazyk pračeskoslovenský, a to aby tím podepřel předpoklad jediného jazyka československého i v současnosti. Otázce poměru češtiny a slovenštiny z tohoto hlediska věnoval Trávníček už dříve i později též řadu studií a článků; svého mylného předpokladu o jazykové a národní jednotě československé, který byl zároveň jedním z pilířů ideologické nadstavby předmnichovské buržoasní republiky, dovedl se zbavit teprve po druhé světové válce, po důkladném seznámení s marxismem a jeho vědeckým výkladem národnostní otázky a hlavně po sovětské jazykovědné diskusi v roce 1950 (viz např. Travníčkovo revidující pojednání „Vzájemný vztah mezi češtinou a slovenštinou ve světle Stalinových jazykovědných statí“, Naše řeč 36, 1953, 28n., aj.).

Vědecký a ideologický vývoj Trávníčkův nebyl tedy nijak jednoduchý, podobně jako tomu bylo u většiny jazykovědců, kteří vyrůstali ještě za dob národní nesvobody a kteří rozvíjeli svou činnost po dosažení státní samostatnosti. Sledování rozmachu vědy a veškerého života v Sovětském svazu činí však z Trávníčka již v době zvýšeného ohrožení republiky po Hitlerově uchvácení moci v Německu obdivovatele prvního socialistického státu na světě; v roce 1937 podepisuje proto spolu s jinými profesory slavistických oborů na brněnské filosofické fakultě veřejnou výzvu, aby bylo zavedeno vyučování ruštině do středních škol (viz SaS 3, 1937, s. 1n.). Po době přechodného rozbití republiky, nacistické okupace českých zemí a druhé světové války stává se pak Trávníček uvědomělým komunistou a studium marxismu oplodňuje po válce jeho další vědeckou činnost.

Již před válkou je si však Trávníček jasně vědom služebnosti vědy a celým svým dílem skutečně chce sloužit společnosti. Zvlášť to vystupuje v jeho četných statích i obsáhlejších pracích věnovaných otázkám vyučování mateřskému jazyku, hlavně na školách národních, ale i mateřských a středních, a pak v nesčíslných pracích popularisačních, počínajíc souhrnnou drobnou publikací „O českém ja[180]zyce“ (Praha 1924) přes velkou řadu novinářských článků o různých detailních otázkách jazykové správnosti a všelikých slovech zapomínaných a zapomenutých, které si jako „Jazykové zákampí“ v Lidových novinách zvlášť za okupace získaly neobyčejnou oblibu a byly přijímány jako posila v době národního útisku, — až k jeho slovníku spisovné češtiny a pracím dalším. Již před válkou vzbudil velkou pozornost veřejnosti např. jiskrný Trávníčkův „disput“ s Petrem Bezručem o správnost tvarů jistebský nebo jistebnický, vedený v Lidových novinách r. 1935—1936 (souborně pak vyšlo 1936); na počátku války vydal Trávníček své starší sloupky z Lidových novin i knižně — s názvem příznačným pro tehdejší už jeho chápání jazyka — „Nástroj myšlení a dorozumění“ (Praha 1940). Otázkám jazykové správnosti věnoval za okupace i soustavnou studii v kolektivním sborníku „Čtení o jazyce a poesii“ (Praha 1942).

Nejvýznamnější dílo Trávníčkovo sloužící jazykové kultuře širokých vrstev je zmíněný už praktický „Slovník jazyka českého“ (vypracovaný spolu s P. Vášou), jehož 1. vydání vycházelo od r. 1934 do r. 1937 (dosud čtyři vydání, poslední, přepracované a doplněné, z r. 1952). V době, kdy starší slovníky Jungmannův a Kottův byly už nezbytně zastaralé a širokým vrstvám ostatně i nedostupné, kdy teprve začínal vycházet také Příruční slovník akademický, stal se slovník Vášův-Trávníčkův rázem nejrozšířenější příručkou poučující o slovní zásobě spisovné češtiny a oblíbeným jazykovým rádcem. Obojí tuto svou funkci do značné míry ostatně plní do dneška.

Prvnímu vydání Slovníku Trávníček předeslal stručné poučení o české mluvnické stavbě (hláskosloví a tvarosloví), které pak v rozšířené podobě vydal za války samostatně s názvem „Stručná mluvnice česká“ (1. vyd. 1941). Je to jakási předběžná populární a neúplná syntéza před druhým nejvýznamnějším vědeckým dílem Trávníčkovým, před „Mluvnicí spisovné češtiny I —II“, o které jsme se již zmínili a ke které se autor připravoval již vlastně od svých setkání se Šachmatovem před r. 1918. Jak jsme už řekli, během let otiskl Trávníček řadu přípravných studií k ní o nejrozmanitějších otázkách české mluvnické stavby a v nejtěžších letech války, v době zavření českých vysokých škol, přistoupil pak k jejímu systematickému zpracování. Některé partie, např. o tvoření slov nebo i četné výklady syntaktické, jsou pojaty úplně nově a opírají se z velké části o vlastní výzkumy autorovy. Celek pak je první opravdu soustavné vědecké dílo o současné české mluvnici a patří tedy k úhelným kamenům dnešní bohemistiky, i když některé Trávníčkovy výklady a jeho metodický přístup k různým dílčím jevům nejsou přijímány bez výhrad.

Po osvobození republiky Rudou armádou se Trávníčkova činnost znovu rozrostla. Rychle vychází vstříc především naléhavé potřebě informovat o ruštině a umožnit širokým vrstvám nejelementárnější přístup k ní, a proto vydává hned v r. 1945 spolu s L. Świrkem „Ruskou abecedu a výslovnost“, později píše populární „Příspěvky k česko-ruským stykům“ (Brno 1946), zkoumá účast ruštiny v naší kultuře atd. Horlivě se účastní též obnovy českého vysokého školství a v roce 1946 začíná budovat jako profesor filosofické fakulty nově založenou pedagogickou fakultu při brněnské universitě, jejímž se stává prvním děkanem. Pomáhá též při vzniku nových vysokých škol, hlavně University Palackého v Olomouci, kam diriguje své starší odchovance a jejíž slavistickou knihovnu pomáhá zakládat z duplikátů knihovny brněnské. V r. 1948 je pak zvolen rektorem brněnské university a věnuje v této funkci až do dneška velké úsilí správné marxistické orientaci veškeré práce na všech jejích fakultách. V roce 1948 vstupuje též Trávníček po prvé [181]jako poslanec za Komunistickou stranu Československa na půdu Národního shromáždění a podnes se zde horlivě podílí na práci, zejména v kulturním výboru. Veřejné práce se účastní též ve Svazu československých spisovatelů, několik let jako předseda brněnské pobočky, po několik let byl též předsedou VIII. sekce nově zřízené Československé akademie věd a vede brněnskou pobočku akademického Ústavu pro jazyk český, spolupracuje s Výzkumným ústavem pedagogickým a jinými institucemi na řádném vybudování a propracování odborné náplně jednotné všeobecně vzdělávací školy atd.

Při veškeré této činnosti ve prospěch nového, lidově demokratického státu neochabuje ani Trávníčkova činnost vědecká a publikační. S nově prohloubeným zájmem se zabývá Trávníček zvláště jazykem v uměleckých dílech, a tak k starším už statím o básnické mluvě Mahenově, Bezručově, o jazyku Vančurových Obrazů z dějin národa českého atd. přistupují nyní samostatná pojednání o umělecké mluvě vůbec (1947), o jazyce naší nové prózy (1954) aj. Z potřeb vysokoškolských vyrostl pak souborný „Úvod do českého jazyka“ (1. vyd. 1947) i skripta „Nauka o slovní zásobě“ (1953) a „Úvod do marxistické jazykovědy“ (1954).

O marxistický přístup k jazykovědným otázkám usiluje Trávníček hned brzy po osvobození, uvažuje proto nově o vztazích jazyka a myšlení, jazyka a společnosti apod. Nevyhne se v tomto úsilí ani tápání, zejména před pádem marrismu v Sovětském svazu, ale dobrá materiálová podloženost jeho prací zabránila tomu, aby se projevily neblahé vlivy marrismu např. v závěrečných přípravách „Mluvnice spisovné češtiny“ nebo i jinde. Po sovětské jazykovědné diskusi Trávníček tříbí své názory a snaží se důsledně uplatňovat správné marxistické pojetí v celém svém dalším díle. Sám sebekriticky reviduje, jak jsme se už zmínili, např. své starší pojímání vztahu mezi češtinou a slovenštinou, snaží se z marxistického hlediska kriticky rozebrat jazykovědné směry předválečné, zejména strukturalismus, a vystupuje s marxistickou kritikou některých prací nejnovějších, např. z oboru jazykové typologie, z problematiky slovních druhů v češtině aj. O některých těchto otázkách se rozvíjí i delší diskuse a Trávníček neváhá kriticky vystoupit ani proti názorům různých jazykovědců sovětských, pokud ho jeho analýza jazykového materiálu vede k závěrům odlišným (viz např. jeho stati o vztahu slova a pojmu a o tzv. kategorii stavu ve Voprosech jazykoznanija 1956, č. 1 a 3).

Z marxistického hlediska přistupuje Trávníček i k výkladu celého mluvnického vývoje, jak o tom svědčí jeho dosud poslední syntetická práce, diferenční staročeská skladba, tvořící 3. svazek kolektivní „Historické mluvnice české“ (Praha 1956). Je to průkopnický pokus o vysvětlení vývoje větných typů a souvětí, některých větných členů a významového vývoje jmenných tvarů slovesných v souvislosti s rozvojem myšlení. I když některé výklady autor sám formuluje prozatím jako pouhé hypotézy, je to kniha neobyčejně podnětná a další práce z historické syntaxe jí budou jistě bohatě využívat.

Veškeré dílo Trávníčkovo je uznáváno a vysoce hodnoceno celou naší veřejností odbornou a širokými vrstvami národa. Lidově demokratický stát proto po právu oceňuje tuto činnost nejvyššími poctami: roku 1950 byl dnešní náš jubilant odměněn státní cenou I. stupně za svou „Mluvnici spisovné češtiny“, roku 1953 byl mezi prvními jmenován akademikem nové Československé akademie věd a téhož roku byl k svým pětašedesátinám vyznamenán Řádem republiky. Přejeme dnes ze srdce akademiku Trávníčkovi, aby své dílo mohl ještě dlouho v pevném zdraví dále rozvíjet a rozhojňovat k prospěchu vědy, celého národa, jeho budovatelské přítomnosti a socialistické budoucnosti.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 3, s. 177-181

Předchozí Zdeněk Tyl: Bohemistické práce v roce 1957

Následující Marc Vey (Paříž): O slovesné aktuálnosti a jejím vyjadřování v českém jazyce