Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Bohemistické práce v roce 1957

Zdeněk Tyl

[Kronika]

(pdf)

Ческое языкознание в 1957 г. / La linguistique tchèque en 1957

[*]Práce všeobecné. Loňského roku vyšly v cizině dvě příručky ke studiu historického vývoje českého jazyka. V Polsku vydaná Gramatyka historyczna języka czeskiego. Część I (Warszawa, Wydawnictwo PAN 1957, 143 s. + 1 mapa), určená především za vysokoškolskou učebnici, obsahuje úvodní výklady od T. Lehra-Spławińského a od téhož autora také partii o psl. vokalismu jakožto základu vokalismu českého; historické hláskosloví češtiny a přehled českých nářečí vypracoval Zdz. Stieber. — Druhou příručku, Czech Historical Grammar (London, University of London — The Athlone Press 1957, XII + 183 s.), vydal S. E. Mann, londýnský lektor českého jazyka a literatury; je založena v podstatě na staré češtině 14. století a jejích indoevropských a obecně slovanských kořenech a omezuje se na hláskosloví a tvarosloví; připojen je malý výběr stč. textů, stručné poučení o vývoji českého pravopisu, o českých nářečích, o hl. větných typech stč. aj. — Cambridžský slavista R. Auty otiskl v čas. The Slavonic and East European Review 35, 1956, sv. 84, s. 241—248 pod názvem Language and Society in the Czech National Revival svůj referát ze slavistické konference v Římě v září 1955; analysuje v něm tendence — především společenské —, které v období 1780—1848 povznesly češtinu opět do funkce spisovného jazyka, a pokouší se přitom geneticky vyložit i některé charakteristické rysy (hl. v hláskosloví, tvarosloví, v slovní zásobě), které tehdy spisovná čeština přijala a udržela si celkem až do dneška.

Důležitým příspěvkem — také k dějinám českého jazyka — je referát Čeština a jej význam pri rozvoji slovenského spisovného jazyka a našej kultúry, který přednesl E. Pauliny na konferenci Historického ústavu SAV v dubnu 1956 ve Smolenicích a otiskl ve sborníku O vzájomných vzťahoch Čechov a Slovákov (Bratislava 1956), s. 99—124. Celou otázku, v minulosti často a s různými závěry diskutovanou, vykládá Pauliny v historickém přehledu s dobrou znalostí faktů i s potřebnou objektivitou a zvláště zdůrazňuje skutečnost, že stará čeština nepronikla na Slovensko rázem někdy na konci 14. a počátku 15. století, nýbrž že šlo o mnohotvárný a dlouhotrvající, vlastně nikdy zcela nepřerušený proces od doby Velkomoravské říše (překlady duchovní literatury, náboženská terminologie aj.); tím byla pak usnadněna cesta pro přijetí a dočasné zdomácnění češtiny jako spisovného jazyka na Slovensku. — Téhož námětu se dotýkají i jiní přispěvatelé do jmenovaného sborníku, pokud osvětlují vztahy Čechů a Slováků v období od Velké Moravy do českého národního obrození v oblasti historické, literární i obecněkulturní (J. Macek, Br. Var[165]sik, J. Macůrek, P. Horváth, J. Dolanský aj.). — Jazykovými vztahy česko-slovenskými v 14. a 15. stol. se podrobně zabývá studie J. Stanislava Zur Frage der Slowazismen in den alttschechischen Denkmälern (Zeitschrift f. Slawistik 1, 1956, č. 4, s. 58—70 a 2, 1957, č. 1, s. 37—51): autor se v ní snaží ukázat, že četné výjimečné jevy — hláskovné i jiné — v některých stč. památkách lze vysvětlit předpokladem, že rukopis byl opsán na Slovensku nebo že památka měla ke Slovensku nějaký jiný vztah; při tom věnuje autor pozornost hlavně žaltáři Klementinskému (ve srovnání s žaltářem Wittenberským). V zásadě stejné these rozvádí týž autor i ve svých Dejinách slovenského jazyka I (Bratislava 1956) a do III. svazku téhož díla (Bratislava 1957, s. 220—264), který obsahuje texty, vložil také samostatný výbor Zo staročeských pamiatok. — Resumé referátu B. Havránka K problematice vztahu vývoje společnosti a vývoje spisovného jazyka českého, předneseného na mezinárodní slavistické konferenci v Bělehradě v září 1955, je otištěno ve sborníku prací a materiálů z této konference (Beogradski medjunarodni slavistički sastanak, Beograd 1957, s. 545—547); autor v něm sice vychází ze specifické situace české, ale dospívá k některým důležitým závěrům obecným.

Jednotlivé spisy, doby, autoři. Nedlouho po novém vydání Kroniky Dalimilovy od B. Havránka, J. Daňhelky a Zd. Kristena (Památky staré literatury české, sv. 18, Praha 1957; v. o něm podrobný ref. A. Fiedlerové v tomto čísle SaS, s. 134 n.), vystoupil M. Očadlík s hypothesou, že dosud blíže neurčeným autorem nejstarší české rýmované kroniky — tzv. Dalimilem — je poslední pražský biskup Jan IV. z Dražic († 1343; Gentis Bohemice fidelis zelator ac indefessus propagator. Příspěvek k otázce Dalimilovské. Praha, vl. nákladem autorovým 1957, 61 s.). — W. Schmidt v čl. Der alttschechische Mastičkář und sein Verhältnis zu den deutschen Osterspielen (Zeitschrift f. Slawistik 2, 1957, 223—242) srovnává oba dochované zlomky české skladby, Musejní a Drkolenský, se soudobými mastičkářskými scénami německými, aby stanovil jejich vzájemný vztah i pravděpodobnou rukopisnou tradici. — R. Jakobson pod názvem Staročeská báseň o prvotním hříchu uveřejňuje v LF 5 (80), 1957, 204—210 svůj starší pokus o metrickou a textovou rekonstrukci stč. veršované skladby o Luciferovi, Adamovi a Evě spolu s odmítavou kritikou edice a výkladu téže památky od Fr. Reppa (z r. 1941). — D. Třeštík (K otázce autorství staročeského Tkadlečka. Zápisky katedry čs. dějin a archivního studia 1956, č. 2, s. 3—10) vyslovuje domněnku, že skladba vznikla v okolí Jana ze Žatce a pod vlivem jeho školy; za jejího autora pokládá klerika Jana, jemuž přezdívali Tkadlec nebo Tkadleček. — E. Michálek (K českým překladům Karlova zákoníku. SaS 18, 1957, 151—158) ukazuje, že české překlady Majestas Carolina se i po stránce terminologické zařazují do našeho domácího vývoje. Hodnotným příspěvkem k poznání vzniku a vývoje stč. právní terminologie je i další čl. téhož autora, K slovní zásobě Soběslavských a Staropražských práv, v LF 5 (80), 1957, 246—252: z rozboru lexikálních shod a rozdílů mezi jmenovanými památkami a texty tzv. práva zemského je patrno, že Staropražská práva navazují na starší českou právně terminologickou tradici velmi těsně, třebaže se dotýkají skutečností a institucí, které se v předhusitských knihách práva zemského ještě nevyskytují. — Soupis díla Petra Chelčického a literatury o něm zpracoval E. Petrů (Praha, SPN 1957, 218 s.). — J. Janáček upozornil na Nově nalezený právní sborník M. Brikcího z Licka, který částečně vyplňuje mezeru v dochovaných registrech českého komorního soudu (Čs. čas. historický 5, 1957, 136—139). — R. Bancroft (An Imperfectly Recorded Early Czech Translation of Luther. The Slavonic and East European Review 34, 1955/56, sv. 82, s. 230—231) podává zprávu o nálezu dosud neznámého českého překladu z Luthera v knihovně Britského musea.

Příspěvkem k rozboru uměleckého stylu J. A. Komenského je studie Dm. Čyževského Das »Labyrinth der Welt und das Paradies des Herzens« des J. A. Komenius. Einige Stylanalysen (Wiener slavistisches Jahrbuch 5, 1956, 59—85); autor v ní zkoumá z různých hledisek mnohočlenné výčty (»řetězy«) substantiv, typické pro řečnicky silně zabarvený styl mladého Komenského — v Labyrintu jich je přes 540 —, ale určení barokních znaků jeho stylu však sotva dojde přijetí. — J. Brambora vydal [166]bibliografickou studii Knižní dílo Jana Amose Komenského (Praha, SPN 1957, 211 s.); soupis rukopisů J. A. Komenského sestavila M. Bohatcová a otiskla v Bibliografickém katalogu ČSR — České knihy 1957, zvl. sešit 7, 51 s.

 

Edice textů. Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, který připravili k vydání B. Havránek, J. Hrabák a spolupracovníci (především z Ústavu pro jazyk český a z Ústavu pro českou literaturu ČSAV) a vydalo Nakladatelství ČSAV na sklonku minulého roku, je prvním svazkem široce založeného díla, které si vytklo za úkol zachytit a v typických textových ukázkách zpřístupnit vývoj českého písemnictví od počátku až do národního obrození, jeho obsahové bohatství i umělecké mistrovství; podrobněji o něm v ref. A. Škarky (v. zde na s. 137 n.). Cenným textovým přínosem ke studiu vývoje stč. zábavné prózy jsou Olomoucké povídky, které z rukopisu Universitní knihovny v Olomouci, sign. M II 190, v nč. transkripci po prvé vydal E. Petrů (Praha, SPN 1957, 144 s. + 5 příl); v úvodu rozebral otištěná exempla po stránce literární i thematické a k vysvětlivkám připojil také příslušné latinské paralely, pokud jsou známy. — Po Dalimilově kronice (o její nové kritické edici viz výše) vyšel loňského roku ještě další — v pořadí od r. 1946 už devatenáctý — svazek Památek staré literatury české, a to Jeana de Léryho Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove, kterou r. 1590 přeložili z latiny čeští bratři Pavel Slovák a Matěj Cyrus. Edice, kterou připravili Kv. Hodura a B. Horák, je provázena odbornými zeměpisnými výklady B. Horáka, místo Léryho cestopisu mezi staročeskými cestopisy a jeho literární význam určuje Z. Tichá a konečně Kv. Hodura podává popis i rozbor jak pravopisu, tak jazyka památky. — Novou edici pramenů k dějinám české pedagogiky zahájilo SPN výborem Českobratrská výchova před Komenským (vyd. A. Molnár, Praha 1956, 309 s.); svazek obsahuje památky a dokumenty osvětlující pedagogické myšlení i jednání v Jednotě bratrské od poloviny 15. století až k počátku doby pobělohorské, některé texty jsou tu otištěny vůbec po prvé (srov. poznámky k textu na straně 275—282). — Divadelní hry Pavla Kyrmezera, původem Slováka ze Šťávnice a luteránského kazatele 16. století (Komedia česká o bohatci a Lazarovi; Komedia nová o vdově; Komedia o Tobiášovi) vyd. M. Cesnaková-Michalcová (Bratislava, Vydavateľstvo SAV 1956, 300 s.) a opatřila úvodem, poznámkami a slovníčkem.

 

Fonetika, hláskosloví a fonologie. A. Skaličková v čl. K otázce větného přízvuku v češtině (Universitas Carolina - Philologica, sv. 2, 1956, č. 1, s. 55—63) pokusnou metodou — pomocí magnetofonových záznamů, rozstříhaných a opět slepených v nové větné celky — dochází k závěru, že »ve větném konci v češtině jistě existují určité charakteristické rysy, které jej odlišují od jiných větných úseků, avšak přízvuk …, charakterisovaný zvýšenou intensitou, zde není« (s. 63). — Monografie Fr. Daneše Intonace a věta ve spisovné češtině (Studie a práce linguistické II, Praha, Nakladatelství ČSAV 1957, 162 s.) popisuje fonologický systém intonace (»intonačních kadencí«) spisovné češtiny a podrobně vykládá o rozdílných způsobech využití intonace a členění promluvy v různých typech výpovědí vzhledem k významové výstavbě výpovědi i k mluvnické stavbě věty (o práci v. ref. M. Romportla v NŘ 40, 1957, 285—287). — Zvuková stránka českého pozdravu v hovorové češtině je předmětem studie P. Jančáka, která vyšla v Rozpravách ČSAV, roč. 67, 1957 — ř. společenských věd, č. 5, 111 s. Jádrem práce je detailní rozbor jednotlivých pozdravových forem i po stránce zvukové a zhodnocení výrazové schopnosti jednotlivých složek zvukové stránky zkoumaných pozdravů. — Čl. Několik poznámek na okraj recitace od B. Hály (NŘ 40, 1957, 65—72) obsahuje prakticky zaměřené připomínky k soutěži recitátorů, kterou uspořádalo ministerstvo kultury v roce 1956.

Další fonologicky založený příspěvek M. Komárka ke studiu českého historického hláskosloví, Staročeská difthongisace ý >ej a její poměr ke změně aj > ej v LF 5 (80), 1957, 264—268 (dosud nedokončen!) vychází z rozporů, které autor shledává v dosavadních pokusech o výklad průběhu diftongisace ý > ej, a usiluje o řešení nové, které by skutečnost [167]vystihovalo lépe; úspěšné vyřešení této otázky je zároveň předpokladem pro stanovení chronologie změny aj > ej a pro nový výklad téže změny jako nedílné součásti českého vývoje fonologického. — Čl. D. Marečkové K rozšíření změn ie > í a uo > ů v XV. stol. v LF 5 (80), 1957, 232—236 (rovněž nedokončen!) chce přispět k výkladu jmenovaných změn rozborem úryvku ze stč. Passionálu, dochovaného ve Slez. stud. knihovně v Opavě, sign. RB 11, fol. 164b—167a, který podle paleografického zkoumání pochází z doby mezi 1400—1440.

 

Tvoření slov, morfologie a syntax. E. Tlustá (K substantivisaci adjektiv v češtině, zvláště v starším období spisovného jazyka, SaS 18, 1957, 158—164) chápe zpodstatňování přídavných jmen jako stupňovitý proces, jehož jednotlivé stupně se vzájemně stýkají a prolínají, a své pojetí dokazuje hl. na materiálu staročeském. Zvl. si přitom všímá substantivisace eliptické (u Husa, Jakoubka ze Stříbra a Rokycany) a dále podílu substantivisovaných adjektiv ve stč. terminologii právnické. — Česká slovesa změny vlastnosti typu blednouti // zblednouti zkoumá I. Němec v LF 5 (80), 1957, 258—262 a rozlišuje u nich z hlediska synchronního i diachronního dva typy, schnouti a blednouti. Ty se z hlediska synchronního liší tím, že u typu schnouti je morfologický vztah k základnímu adj. suchý už neživý, kdežto vztah blednouti : bledý je živý. Z hlediska diachronního je hl. rozdíl v produktivnosti: typ schnouti : suchý v historické době zjevně upadá a je neproduktivní, typ blednouti: bledý se rozvíjí a je produktivní. — Synchronním srovnáváním situace ve dvou typologicky rozdílných jazycích snaží se přispět k objasnění základní problematiky slovesného vidu M. Jindra v čl. K otázkám slovesného vidu se zvláštním zřetelem k češtině a angličtině (Universitas Carolina — Philologica, sv. 2, 1956, č. 1, s. 77—97); jde mu při tom zejména o rozlišení významově lexikální a gramatické stránky vidové. — E. Halíková (Poznámka k příčestím na -lý v češtině, NŘ 40, 1957, 150—152) upozorňuje, že k rozlišení skutečných příčestí na -lý od osamostatnělých už slovesných adjektiv stejného zakončení možno užít — vedle schopnosti tvořit další odvozeniny, která je příznačná pro adjektiva — i některých jiných kritérií, především významových. — J. Dvončová (Ke skloňování neživotných podstatných jmen rodu mužského zakončených na -l, NŘ 40, 1957, 145—149) se zabývá kolísáním těchto substantiv mezi skloňováním tvrdým a měkkým, zejména v 6. p. množ. čísla.

E. Halíková (K otázce obecného záporu v češtině, Sb. VŠP Olomouc — Jazyk a literatura 4, 1957, 11—24) zkoumá, jak se v češtině vyvíjel způsob vyjadřování záporných tvrzení obecné platnosti: these V. Mathesia, že se tzv. záporová shoda v staré češtině ještě neuplatňovala a že se ustálila až v době pozdější, není podle výsledků jejího rozboru správná. — Studie I. Poldaufa Vyjadřování kvantity v češtině (SaS 18, 1957, 71—85) je samostatným a závěrečným příspěvkem do diskuse mezi F. Kopečným a K. Svobodou (srov. SaS 17, 1956, 36n. a 175n.); podává propracovaný pokus o popis a přesné utřídění způsobů, kterými může čeština vyjadřovat kvantitu (po formální stránce); v druhé části se Poldauf zabývá kvantitativními výrazy po stránce mluvnické (přesněji syntaktické) a výsledky obojího rozboru — formálního i mluvnického — navzájem srovnává. — K téže diskusi se pak vrací ještě jednou i Fr. Kopečný a stručně shrnuje, popř. zpřesňuje své stanovisko k otázkám českého kvantitativního přívlastku a formálních příznaků adjektivnosti, o které šlo v jeho diskusi s K. Svobodou (K problému kvantitativního přívlastku v češtině, SaS 18, 1957, 85—88). — Diskusi o mluvnickou platnost spojení typu »město Praha«, která byla vedena od r. 1955 v čas. Český jazyk a do které postupně zasáhli J. Novotný, Fr. Svěrák, J. Bauer, Fr. Daneš, K. Svoboda a Fr. Kopečný, zakončil K. Hausenblas (Závěr diskuse o spojeních typu »město Praha« a pod., ČJ 7, 1957, 201—207).

Poznámky k některým obecným tendencím, které lze vysledovat jak při vznikání a ustalování jednotlivých souvětných typů stč., tak i při jejich dalším vývoji, shrnul J. Bauer pod názvem K vývoji českého souvětí (SaS 18, 1957, 29—37); vyzdvihuje z nich zvl. dvě tendence obecnější, totiž odstraňování významových odstínů uvnitř jednotlivých abstraktnějších typů souvětí a tím i jejich vnitřní sjednocování, a mimo to i zřetelnější odlišování od [168]jiných typů souvětí. — O uzbecké studii ze syntaxe současné spisovné češtiny, vyňaté z kandidátské disertace L. J. Rojzenzona »Podřadné souvětí s vedlejší větou časovou v češtině« referoval A. Jedlička v NŘ 40, 1957, 294—296; J. Červenka podal zprávu o první čínské mluvnici českého jazyka, kterou zpracoval asistent katedry slavistiky na pekingském Institutu ruského jazyka Čuang-Ťi-jü a vydal v Pekingu 1957 (tamtéž 40, 1957, 290—294); srov. o ní recensi I. Lutterera v SaS 19, 1958, s. 74—75.

Ze stylistiky můžeme zaznamenat jedinou rozsáhlejší stať, Stylistika a rozvíjení myšlenkové linie od J. V. Bečky v SaS 18, 1957, 197—216. Při rozvíjení tzv. myšlenkové linie, tj. souvislosti potřebné k tomu, aby čtenář nebo posluchač mohl sledovat myšlenkový postup projevu, uplatňují se vedle spojování a řadění vět i různé jiné možnosti, dané výběrem výrazových prostředků, zvláště syntaktických; autor se tu pokouší o základní klasifikaci těchto myšlenkových linií a všímá si i linií »uvolněných«.

 

Dialektologie. Do řady Česká nářečí, v které v letech 1954—1955 vyšla Běličova Dolská nářečí na Moravě a Voráčova Česká nářečí jihozápadní (viz o nich odborný posudek V. Vážného v Slavii 26, 1957, 414—424), přibyl v minulém roce další svazek, a to Fr. Kopečného Nářečí Určic a okolí. Prostějovský úsek hanáckého nářečí centrálního (Praha, Nakladatelství ČSAV 1957, 157 s. + 1 mapa). Zkoumané nářečí je popsáno po stránce hláskoslovné, kmenoslovné, tvaroslovné i syntaktické; připojeno je několik nářečních ukázek a diferenční slovníček. V doslovu upozorňuje autor na některé změny vývojové jak v územním rozsahu, tak i v samé struktuře zkoumaného úseku nářečního (srov. ref. Sl. Utěšeného zde na s. 150 n). — Druhá nářeční monografie, loni vydaná, Karlovické nářečí od Fr. Svěráka, vyšla jako 2. sv. Sborníku vědeckých prací vyšší pedagogické školy v Brně (Praha, SPN 1957, 186 s. + 1 mapa); popisuje soustavně hláskosloví i mluvnickou stavbu valašského nářečí ve Velkých a Malých Karlovicích a diferenčně zachycuje i jeho slovní zásobu. V závěru je podán přehledný výklad o vzniku a celkovém vývoji karlovického nářečí a ukázky textové.

Diskusní příspěvek J. Chloupka K našim současným dialektologickým monografiím (SaS 18, 1957, 216—225) je pokusem o zhodnocení obsahu i metody nářečních prací toho typu, který se u nás ustálil ve sbírce »Česká nářečí« (pův. »Česká a moravská nářečí«), zejména pokud vyhovují dnešním požadavkům na historické zpracování nářečního materiálu a pokud se jim daří zachytit systém zkoumaného nářečí. — Vysokoškolská učebnice polského dialektologa Zdz. Stiebera Zarys dialektologii językow zachodnio-slowiańskich z wyborem tekstów gwarowych (Warszawa, Państwowe Wydawnictwo Naukowe 1956, 132 s. + 4 mapy) informuje přehledně o českých a slovenských nářečích na s. 53—87 a výklady ilustruje i přiměřeným počtem ukázek, přetištěných z prací B. Havránka, J. Stanislava, V. Vážného aj. (s. 106—128).

L. Švestková v čl. K otázce přízvuku na předposlední slabice v nářečí na Volyňsku (SaS 18, 1957, 164—175) zkoumá poměrně časté melodické zvýšení na předposlední slabice koncového taktu, popř. prodloužení této slabiky a v menší míře i její zesílení. Pozorování v článku snesená podporují výklad B. Havránka, že tento penultimální přízvuk nemusí být nutně sekundární. — Cílem příspěvku J. Skuliny K otázce smíšených nářečí na pomezí moravskoslovenském (Slez. Sb. 55, 1957, 243—250) je ukázat na konkrétním materiálu ze Starojicka a blízkého okolí (Hustopeč, Bernatic, Hodslavic, Mořkova a Veřovic) na smíšený ráz těchto nářečí, která svou mluvnickou strukturou sice náležejí do souboru nářečí moravskoslovenských, ale zároveň se v nich vyskytují znaky lašské a okrajově hanácké. — Týž autor si v čl. K vývoji městské mluvy na severovýchodní Moravě (SaS 18, 1957, 1—10) všímá zajímavého zjevu, že se v některých městech na sevvých. Moravě, např. v Lipníku n. Bečvou a v Hranicích, udržuje podnes jazykový stav značně odlišný od nářečí okolních vesnic, kdežto v ostatních městech téže oblasti (Hustopeče n. Bečvou, Spálov, Starý Jičín, Kelč) se mluva s jazykovým okolím celkem shoduje, a usiluje o výklad tohoto rozdílu na širším vývojovém základě. — Konečně třetí stať J. Sku[169]liny K nadměrným difthongům ej, ou v severním úseku moravskoslovenských nářečí (Čas. Matice mor. 76, 1957, 160—164) se týká nářečí kelečského, které se výskytem diftongů ej, ou — ovšem nezcela pravidelným — odlišuje od nářečních útvarů sousedních a naopak se přiklání k nářečí dolskému, geograficky značně vzdálenému. Skulina tento zjev vysvětluje míšením původního obyvatelstva s přistěhovalci ze západních i východních oblastí, kteří na Kelečsko přišli v 17. století. — J. Balhar (K charakteristice lašského okrajového nářečí na jihozápadním Opavsku, SlezSb 55, 1957, 105 až 114) se zabývá znaky, kterými se nářečí vesnic Březové, Děrného, Jančí, Jílovce, Leskovce, Lesních Albrechtic, Lukavce, Větřkovic a Skřipova vývojově odlišilo od lašského nářečí opavského typu, a to v hláskosloví, tvarosloví i v slovní zásobě; tento diferenciační proces se snaží historicky vyložit.

Sl. Utěšený (K dotazníkovému výzkumu slovní zásoby českých nářečí, NŘ 40, 1957, 222—227) podává zprávu o první etapě lexikálního výzkumu českých nářečí, kterou provedlo dialektologické oddělení ÚJČ ČSAV především za pomoci učitelstva všech stupňů, a stručně hodnotí její výsledky. — L. Dvonč (K otázke sociálnych »nárečí«, SaS 18, 1957, 180—183) odmítá stavět do jedné roviny nářečí krajová a tzv. nářečí sociální; pro ně — jako souborné označení slangů a argotu — navrhuje název žargony. V poznámce připojené k tomuto návrhu B. Havránek upozorňuje, že je třeba dbát rozdílu mezi slangem a argotem. — V ostravském literárním časopisu Červený květ 2, 1957, č. 1, s. 9—10 má J. Skulina několik poznámek k otázce nářečí v literatuře (Regionalismus a nářečí) a v čas. Film a doba 3, 1957, 295—297 uvažuje J. Chloupek o nářečí ve filmu (Nářečí ve filmovém dialogu).

B. Zimová v čl. Vorařský slang v řeči starého Podskalí (NŘ 40, 1957, 80—93) snesla další bohatý lexikální materiál s věcnými výklady a stručnou celkovou charakteristikou této speciální části výraziva někdejší rázovité pražské čtvrti. — E. Kalista jako ukázku ze své připravené rukopisné monografie o hornické mluvě na Příbramsku otiskl v Českém lidu 44, 1957, 57—59 hrst přísloví a rčení (Řeč příbramských horníků). — Materiálovou cenu má čl. L. Klimeše Dnešní studentský slang, otištěný ve sborníku Kruhu překladatelů Dialog 1, 1957, č. 1, s. 43—63, neboť doplňuje starší naše sbírky.

 

Jazyk spisovný a jeho norma. Pravidla českého pravopisu, která zpracovala pravopisná komise vědecké rady Ústavu pro jazyk český ČSAV s kolektivem pracovníků tohoto ústavu za vedení B. Havránka a Fr. Trávníčka, vyšla na sklonku minulého roku (Praha, Nakladatelství ČSAV 1957, 477 s.). Nové vydání si vytklo za cíl odstranit nedostatky dosavadních Pravidel, platných od r. 1941, a přizpůsobit český pravopis jeho zjištěným vývojovým tendencím, nezasahovat však přitom podstatně do ustálené podoby dnešního spisovného jazyka. Na rozdíl od Pravidel starších je toto nové vydání příručkou jen pravopisnou, nikoli zároveň také mluvnickou (tvaroslovnou); údaje tvaroslovné budou pojaty do stručnějšího vydání pro školy. V obecné části úvodní jsou hl. pravopisné zásady soustavně vyloženy.

Ještě před knižním vydáním Pravidel počala vycházet v Naší řeči série článků, v kterých členové pravopisné komise postupně seznamovali veřejnost s některými úseky chystané nové kodifikace české pravopisné normy: M. Dokulil, Psaní velkých písmen v nových Pravidlech českého pravopisu (40, 1957, 129—145); K. Hausenblas, Psaní i a y podle nových Pravidel českého pravopisu (tamtéž, s. 195—201); Fr. Váhala, Psaní předložek a předpon s a z (tamtéž, s. 249—259). — Obecné informace o změnách v nových Pravidlech přinesl čl. M. Jelínka Před novým vydáním »Pravidel českého pravopisu« (Host do domu 1957, 68—71), na změny dotýkající se odborné lékařské terminologie upozornil K. Sochor v čl. Lékařské názvosloví a nová Pravidla českého pravopisu (Čas. lékařů čes. 96, 1957, 598—599).

Z drobnějších příspěvků k rozličným otázkám jazykové správnosti, otiskovaných v Naší řeči, upozorňujeme na tyto: Vl. Ženatý, Jak uvádět názvy slovenských uměleckých děl nebo publikací v češtině (40, 1957, 76—80); Fr. Daneš, Pécs, nebo Pětikostelí? (tamtéž, s. 110—111; o užívání počeštěných podob cizích místních jmen na mapách, s pozn. Vl. Šmi[170]lauera); Zd. Hrušková, Jak skloňovat a psát zeměpisná jména typu Sierra v 3. a 6. pádě (tamtéž, s. 184); táž autorka, Skloňování některých afrických jmen (tamtéž, s. 247—248); M. Dokulil, Koprodukce, či komprodukce? (tamtéž, s. 240—243), J. Štindlová, To zoo, nebo ta zoo? (tamtéž, s. 307); Fr. Daneš, Vzdáti zápas (tamtéž, s. 239—240); J. Chloupek, Jdeme dopředu středním útočníkem (tamtéž, s. 60—61) aj.

Jako v letech minulých měl i v roce 1957 časopis Čs. novinář pravidelnou rubriku »Správně česky a slovensky« s příspěvky Zd. Hruškové, M. Jelínka, V. Straky aj.; na jazykové i stylistické nedostatky upozorňovali v témž časopise pod záhlavím »Drobničky a poznámky« V. Straka a Fr. Váhala. — V říjnu 1956 začalo vycházet »Jazykové okénko« v nedělní příloze brněnské Rovnosti; přispívají do něho pracovníci pobočky Ústavu pro jazyk český v Brně (viz o něm zprávu Zd. Hruškové v NŘ 40, 1957, 311—312). — Také Literární noviny věnují od počátku r. 1957 pravidelně — zatím nevelký — kousek místa pro jazykové kursivy Fr. Daneše.

Praktickým projevem stále žádoucí péče o jazykovou stránku našich novin je brožura M. Jelínka O jazyku a stylu novin (Praha, nakl. Rudé právo 1957, 179 s.). Podává přístupný výklad o vlastnostech publicistického stylu, dále metodický návod k redakční úpravě rukopisů a hlavně upozorňuje na nejčastější jazykové i stylistické nedostatky v našich novinách; autor se opírá o konkrétní materiál, získaný soustavnou excerpcí tisku ústředního, krajského, okresního i závodního. — K stejnému cíli míří i jednotlivé články o novinářské češtině od Fr. Daneše (NŘ 40, 1957, 62—63), Fr. Váhaly (tamtéž, s. 244—246) a J. Machače (tamtéž, s. 303—304); speciální tematikou této oblasti se obírají články Fr. Váhaly Styl a jazyk úvodníků se zemědělskou tematikou (Novinářský sborník 2, 1957, 228—235) a Fr. Daneše Sloh literárních kritik (NŘ 40, 1957, 61—62; proti jeho složitosti a zbytečné vyumělkovanosti). — Příručka K. Richtra a Fr. Švarce Vojenský jazyk a styl (Praha, Naše vojsko 1957, 64 s.) je určena příslušníkům armády, aby jim pomáhala při psaní článků a referátů, při stylisaci rozkazů a hlášení, při překládání cizojazyčné odborné literatury atd.; úvodem seznamuje čtenáře se základními poznatky o odborném stylu vůbec a vojenském zvláště.

Na desetileté jubileum Jazykového koutku Čs. rozhlasu upozornil B. Havránek v NŘ 40, 1957, 28—31 a při té příležitosti zhodnotil jeho význam i vykonanou práci; přehled obdobných jazykových pořadů v cizině podle ankety Čs. rozhlasu podal Z. Skyba tamtéž, s. 169—172. — Zkušenosti z praxe jazykové poradny Ústavu pro jazyk český shrnula Zd. Hrušková jednak v NŘ 40, 1957, 309—310, jednak v Čs. novináři 9, 1957, 67—69.

 

Metodika vyučování češtině. Úlohu, kterou česká jazykověda měla při řešení, popř. plnění úkolů souvisících s vyučováním mateřskému jazyku, zachycuje v historické perspektivě čl. A. Jedličky Česká jazykověda a otázky jazykového vyučování (NŘ 40, 1957, 15—28). — Nejdůležitější myšlenkové pochody, které se procvičují při vyučování mateřskému jazyku, myšlenkovou analysu, synthesu, abstrakci, dedukci, generalisaci, třídění pojmů a analogii, zkoumá K. Svoboda v čl. Základní myšlenkové procesy a jejich rozvíjení při vyučování mateřskému jazyku (ČJ 7, 1957, 252 až 258, 287—300), přihlížeje přitom zejména ke stránce didaktické a také k starším českým pracím metodickým. — Příspěvkem k historii mluvnického vyučování na našich školách je čl. téhož autora K 60. výročí vydání spisu Antonína Janů »Jazyk mateřský a škola obecná« (ČJ 7, 1957, 365—380); jmenovaný spis měl podstatný vliv na vyučování mateřskému jazyku na našich školách a přispěl k tomu, že mluvnice byla z tehdejších škol obecných i měšťanských téměř úplně vytlačena. — R. Schams (K nynějšímu stavu metodiky mluvnice a slohu, ČJ 7, 1957, 81—84) hodnotí některé starší práce a vybízí k jejich studiu i využití při hledání nových metod. — Přehledný výklad základních pojmů, úkolů, učebních postupů atd. při vyučování slohu podává J. V. Bečka v čl. K theorii slohového vyučování (ČJ 7, 1957, 165 až 180); metodický návod k probírání nauky o slově na konkrétním českém materiálu obsahuje čl. Vl. Šmilauera Vývoj a obohacování slovní zásoby (tamtéž, s. 52—67). — Sou[171]borný referát o prvních učebnicích českého jazyka pro polské školy v Československu napsala E. Halíková (NŘ 40, 1957, 94—97).

 

Jazyk a styl literárních děl. Náčrt jazykového a stylistického rozboru Řezáčovy Bitvy od J. Hrbáčka (SaS 18, 1957, 90—97) vysvětluje rozdíly v jazyce a stylu mezi Řezáčovým Nástupem a Bitvou jednak vnitřním vývojem postav v obou románech, jednak autorovým studiem teoretických požadavků na jazyk krásné literatury. — Moderní próza posledních desetiletí — také česká — je charakterisována úsilím o maximální dynamisaci těch komposičních a slohových postupů, které slouží k bezprostřednímu vyjádření duševního života hrdinů; přední místo mezi těmito prostředky zaujímá tzv. vnitřní monolog, jak ukazuje L. Doležel v čl. O problému modernosti v současné próze (Lit. noviny 6, 1957, č. 25, s. 6). — Od téhož autora pochází i propracovaný výklad o řeči postav ve slohové výstavbě epického díla a o různých prostředcích mluvnických i slohových, kterými řeč postav může být jednak vyjádřena, jednak odlišena od řeči autorské (K vyjadřování řeči postav v románě Otčenáška »Občan Brych«, NŘ 40, 1957, 1 až 15). — Abstraktní obraznost, která pronikla do československé poesie v třicátých letech (u Halase, Nezvala) a zatlačila konkrétní vidění i zpodobení světa, vysvětluje R. Chadraba (K problémům abstraktního básnického obrazu, Sb. VŠP Olomouc — Jazyk a literatura 4, 1957, 93—99) jako odraz hegelovské these »odcizení« předmětného světa v oblasti uměleckého tvoření. — P. Blažíček v čl. Obrazné pojmenování v poesii Jiřího Wolkera (Čes. literatura 5, 1957, 447—462) usiluje určit podíl obrazného pojmenování na Wolkerově umělecké metodě, vycházeje přitom z básníkova charakteristického vztahu ke skutečnosti.

 

Otázky překladatelské. Novou edici Český překlad, v které mají být otiskovány jak teoretické práce o překladatelství, tak klasické české překlady ve spolehlivých vydáních s odbornými studiemi a poznámkami, zahájilo SNKLHU v Praze obsáhlou knihou J. Levého České theorie překladu (s vročením 1957 vyšla v lednu 1958, 948 s.). V první části (s. 13—240) je otištěna studie Vývoj překladatelských theorií a method v české literatuře, zpracovávající látku od středověku až do r. 1945 a zamýšlená jako dílčí příspěvek k dějinám českého překladu, druhou část — textovou — vyplňují nejvýznačnější stati českých překladatelů o otázkách překladatelské teorie i praxe (s. 289—752); k oběma částem jsou připojeny důkladné poznámky a knihu uzavírá výběrová, nicméně v české části velmi úplná bibliografie české i cizí literatury o překladatelských otázkách v nejširším smyslu slova. — Cenným přínosem k estetice překladu je studie téhož autora Umělecké otázky překladu (Čes. literatura 5, 1957, 379—401), založená na jeho referátu z I. celostátní konference překladatelů v Praze v prosinci 1955. Vychází v rozboru prací o teorii uměleckého překladu za posledních deset let, kdy se řešila mimo jiné otázka její základní orientace (lingvistické či literárněvědné), konfrontuje podmínky vzniku a růstu díla původního a přeloženého, stejně srovnává i základní požadavky na práci autorovu a překladatelovu a dochází tak k formulaci hlavních pracovních postupů překladatelských; rozbor obecně estetického vztahu překladu k jiným typům umění vede pak k stanovení principů povahy estetické i zásadních hledisek hodnotících. — B. Ilek pod názvem Theorie překladu jako nauka literárné vědná? (Čs. rusistika 2, 1957, 676—681) referuje o sborníku Voprosy chudožestvennogo perevoda, který vyšel v Moskvě v red. Vl. Rosselse, a odmítá podceňování lingvistického hlediska v překladatelské teorii, které je pro tento sborník příznačné. — Několik příspěvků k teorii i praxi uměleckého překladu obsahuje také sborník Dialog, jehož 1. číslo vydal Kruh překladatelů při Svazu čs. spisovatelů r. 1957 (red. A. Skoumal, 142 s., rozmnož.). Vedle pokusu Vl. Vendyše zpřesnit pojem překladatelské věrnosti po stránce obsahové i rozsahové (Buď věrný, překladateli, s. 1—17) je tu otištěn čl. J. Křesálkové Polopřímá řeč a nebezpečí, která v sobě skrývá pro překladatele (s. 18—42), opřený o hojný materiál z překladů anglické a francouzské literatury. — Vysokoškolský učební text K. Horálka Kapitoly z teorie překládání (Praha, SPN 1957, 91 s., rozmnož.) obsahuje přetisk několika autorových statí, uveřejněných v časo[172]pisech. — V Slově a slovesnosti pokračovala diskuse mezi H. Jechovou a O. Králíkem o jejím překladu výboru z lyriky a epiky Słowackého, dotýkající se i některých otázek obecnějších (18, 1957, 42—50 a 106—111).

Z prací zabývajících se jednotlivými překladateli, popř. překlady, zasluhují pozornosti zejména tyto: O. Králík - J. Dvořák, Překlad Hamleta v Slovesnosti (Čes. literatura 5, 1957, 484—488; anonymní ukázka není dílem J. J. Kolára, nýbrž pravděpodobně Jungmanna samého); E. Hodoušek, J. K. Tyl jako první překladatel Calderóna (ČMF 39, 1957, 1—8; jde o hru »Láska v nárožním domě«, kterou Tyl přeložil — prostřednictvím němčiny — r. 1841); J. O. Fischer, První české překlady z Bérangera (ČMF 39, 1957, 205—212, 270—279; s poznámkami k jazykové stránce překladů J. V. Friče, B. Pešky, J. Golla, V. K. Šembery aj.); Fr. Grepl, Zapomenutý překladatel Goethův František Vlček (ČMF 39, 1957, 242—243; překlady byly poměrně zdařilé, přestože Vlček nebyl filolog; vl. nákladem vydal 1890 I. díl Fausta, ostatní zůstaly v rukopise). — Nové vydání Francouzské poesie K. Čapka (vyšlo jako 2. svazek edice Český překlad v Praze 1957) doprovodil J. Levý studií Čapkovy překlady ve vývoji českého překladatelství a českého verše (s. 374—406); hlavní zásluhu Čapkovu spatřuje tu v tom, že uvedl do české poesie některé principy francouzské prosodie právě v době, kdy někteří naši básníci usilovali o emancipaci od jednostranné tóniky, a francouzský sylabický systém se stal rytmickým řádem, o který se pak opřela jedna linie moderní české poesie. — Jak B. Mathesius řešil otázku nářečních výrazů ve svém překladu Šolochovovy Rozrušené země, ukazuje G. A. Laličová v příspěvku Principy peredači dialektizmov ispoľzovannyje B. Matéziusom v perevode »Podnjatoj celiny« na češskij jazyk (Michail Šolochov, Sborník statej, Leningrad 1956, s. 201—211). — Na okraj překladu povídek čínské spisovatelky Ťing-Ling od A. Paláta a D. Kalvodové je psán čl. O. Krále O problémech překladu čínské prózy (sb. Dialog 1, 1957, č. 1, s. 70—71).

 

Otázky veršové formy. Syntetický popis a výklad vývoje českého verše od počátků až do doby přítomné napsal K. Horálek pro široce založenou literárněvědnou encyklopedii, kterou vydává Polská akademie věd pod red. M. R. Mayenowé (Zarys dziejów czeskiego wiersza. Poetyka. Zarys encyklopedyczny. Dzial III: Wersyfikacja. — Tom VIII, część 2: Metryky obcojęzyczne, zeszyt 1. Wrocław 1957, 61 s.); všímá si v něm i verše české lidové písně a zvláštní kapitola je věnována také verši slovenskému. — Podrobně se zabýval K. Horálek českým veršem 18. století a ukázal, že v něm — ve srovnání s tvorbou století 16. a 17. — nenastala po stránce metrické žádná podstatná změna (Der tschechische Vers des 18. Jahrhunderts, Zeitschrift f. Slawistik 2, 1957, č. 1, s. 5—16). — Do sborníku k 80. narozeninám slovinského lingvisty R. Nahtigala (Slavistična revija, roč. 10, 1957) přispěl K. Horálek čl. K problému veršové intonace, (s. 185—193), zabývá se v něm mimo jiné staršími pracemi J. Mukařovského, B. Hály, J. Chlumského aj. a ukazuje, že lingvistický základ teorie o intonaci jakožto základním činiteli veršového rytmu není ještě spolehlivě prozkoumán. — O Hrabákově Úvodu do theorie verše (1956) referovali K. Horálek (Čs. rusistika 2, 1957, 369—370), J. Levý (Čes. literatura 5, 1957, 346—350) a M. Pohorský (Slovenská literatúra 4, 1957, 254—258). — O některých speciálních aspektech překládání antického hexametru do češtiny jakož i o vlastním řešení tohoto překladatelského a metrického problému vykládá J. Nováková v čl. K otázce českého hexametru (SbVŠP Olomouc — Jazyk a literatura 4, 1957, 81—92). — J. Levý (Slovo a mluvní takt v anglickém verši, tamtéž, s. 55—78) zkoumá české a anglické slovní typy podle počtu slabik a místa přízvuku a stanoví hlavní rozdíly v prosodických kvalitách českého a anglického verše. — Týž autor upozorňuje na rukopisně dochované Úvahy o překládání zpěvů od Jungmannova syna Josefa Josefoviče, které obsahují — na svou dobu velmi promyšlený — rozbor akustické výstavby operního libreta (Neznámá literární činnost Josefoviče Jungmanna, Čes. literatura 5, 1957, 215—218).

 

Textologie a ediční technika. Kolektiv bohemistů Vysoké školy pedagogické v Olomouci otiskl Zásady pro vydávání mimo[173]čítankové četby, upravené podle výsledků diskuse v čas. Literatura ve škole 1956 (tamtéž 5, 1957, s. 201—207). — Z dílčích příspěvků textologických uvádíme jmenovitě: J. Kolár, K datování a historii textu českého Grobiana (Sb. Nár. musea v Praze — řada C —, sv. 2, 1957, 45—51; pokus o určení vzájemného vztahu dochovaných otisků); týž autor, K novému vydání literární tvorby Mikuláše Dačického (Čes. literatura 5, 1957, 83—87; vytýká nedostatky v edici Pamětí od E. Pražáka z r. 1955); O. Králík, Neznámý rukopis máchovský (Čas. Matice mor. 76, 1957, 109—133; zpráva o nálezu rukopisného sešitku, důležitého zejména pro kritiku textu Máchových Cikánů, též v čl. téhož autora Máchova píseň z Cikánů v Hostu do domu 1957, 265—266). — Neznámý rukopis »Prostých motivů« Jana Nerudy, nově nalezený doplněk k Vodičkově kritické edici básnického díla Nerudova v Knihovně klasiků, otiskli kriticky ve Sb. Nár. musea — řada C —, sv. 2, 1957, s. 1—42 T. Spunarová a P. Spunar.

 

Terminologie. Stať Vl. Růžičky Vědecké zpracování české právní terminologie, zvláště v 19. století (Právněhistorické studie, sv. 3, 1957, 137—174) — v souvislosti s přípravou Historického slovníku české právní terminologie, na kterém se kolektivně pracuje v Kabinetu dějin státu a práva ČSR — hodnotí české práce tohoto zaměření od doby obrozenské. — Tamtéž (s. 275—280) předkládá Vl. Procházka k diskusi směrnice pro redakční zpracování rukopisu jmenovaného slovníku. — Některé vývojové tendence českého železničního názvosloví v nejnovější době snaží se postihnout a z hlediska jazykového ocenit L. Klimeš v čl. Nová pojmenování železničních návěstí, znamení a návěstidel za posledních deset let NŘ 40, 1957, 232—235). — Série článků o terminologii ve školské matematice od J. Holubáře, K. Hruši, J. Sedláčka aj. vyšla v čas. Matematika ve škole 7, 1957 (passim). — O nové redakci »Mezinárodních pravidel zoologické nomenklatury« informoval F. Prantl v Čas. Nár. musea — odd. přírodovědný, roč. 126, 1957, 115 a tamtéž připojil několik poznámek K otázkám české zoologické nomenklatury (s. 115—116). — Psaní vědeckých jmen živočichů probírá V. Dyk (Věda a život 1957, 441—442). — Odbornou terminologií — spíše ovšem po stránce věcné než jazykové — zabývali se dále: J. Novák, Papírenské názvosloví (Papír a celulosa 12, 1957, 203 až 205); J. Michovská, Krasový slovník (Čs. kras 10, 1957, 125—126); J. Šterc, Úpravy tělocvičného názvosloví (Sportovní gymnastika 7, 1957, č. 1, s. 4—7); J. Koudelka, O plavecké názvosloví (Plavectví 9, 1957, 60—61) aj.

Z dvoujazyčných odborných slovníků mají význam také pro českou terminologii Velký anglicko-český technický slovník, díl I (A—E), který zpracovali O. Pekárek, K. Cacek a Zd. Káš a vydalo SNTL v Praze 1957 (927 stran) a Anglicko-český slovníček z jaderné fysiky od I. Řezanky (Praha, SNTL 1957, 53 s.); z téhož důvodu zaslouží zde zmínky i Stručný slovník literárněvědných termínů od L. Timofejeva a N. Vengrova, který z ruštiny přeložili A. Závodský a R. Hošek a vydalo jako vysokoškolský učební text SPN v Praze 1957 (200 s., rozmnož.) — Souborný posudek Nové odborné slovníky od K. Sochora (NŘ 40, 1957, 40—49) navazuje na starší přehledy téhož autora a zaznamenává publikace z let 1953—1956, podle potřeby se stručnou kritikou.

Na závěr tohoto oddílu uvádíme ještě několik drobnějších příspěvků k správnosti, popř. vhodnosti jednotlivých termínů, vesměs z Naší řeči, roč. 40, 1957: K. Sochor, Trambus, mikrobus, skútr a mopéd (s. 112—113); týž, Dělené nebo bourané maso? (s. 119—120); týž, Spojitá válcovací trať, nikoli kontitrať (s. 305—306); H. Kratochvílová, Instrukční film, nebo instruktážní film? (s. 64); táž, Tavěcí teplota, nebo tavicí teplota? (s. 118—119); M. Roudný, Balená centrála (s. 113—114); J. Štindlová, Ruské slovo »učastok« a jeho český překlad (s. 182—183).

 

Lexikologie a lexikografie. Stať J. Filipce Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce. (Na materiále jednojazyčných slovníků.) v SaS 18, 1957, 129—150, přednesená ve zkráceném znění na konferenci o vědeckém zkoumání soudobých jazyků v Praze 1956, analysuje struk[174]turu slovníkového hesla v těsné souvislosti s otázkami pojmoslovnými, přihlíží k problematice lexikálních jednotek a jejich významu v kontextu i mimo něj, dále k polysémii i k mnohostranným vztahům slova k ostatním prvkům slovní zásoby; její závěry jsou podepřeny zkušenostmi získanými při práci na akademickém Příručním slovníku jazyka českého a na třídílném Slovníku spisovného jazyka českého. — Přehled českého slovnikářství (Narys čes’koji leksykohrafiji, založený na studiu dostupných pramenů i základní literatury, otiskla H. K. Lastovecka ve sborníku lvovské university Voprosy slavjanskogo jazykoznanija 4, 1955, 187—202.

Základní dílo moderní české lexikografie, Příruční slovník jazyka českého, bylo dokončeno v listopadu 1957. Akademický PS, autorsky zpracovaný v Ústavu pro jazyk český, obsahuje v 9 svazcích na 10.824 dvousloupcových stranách celkem na 250.000 hesel. Vycházel celkem 22 let (od února 1935; vlivem okupace a poválečných potíží s tiskem se vydávání protáhlo asi o 5 let), nicméně je mezi slovanskými slovníky prvním dokončeným slovníkem současného spisovného jazyka. O historii díla, o použitých základních zásadách lexikografických a jejich postupném vývoji, o spolupracovnících ve slovníku a jeho redaktorech († O. Hujer, † E. Smetánka, † M. Weingart, B. Havránek, Vl. Šmilauer, A. Získal) informuje stručný Doslov na s. 1119—1120; tam je ohlášeno i vydání zvláštního svazku dodatkového.

Druhým významným dílem současné české jazykovědy, které loni vyšlo, je Etymologický slovník jazyka českého a slovenského od předního českého komparatisty a etymologa V. Machka (Praha, Nakladatelství ČSAV 1957, 627 s.). Po mnohaleté práci, jejíž výtěžky, jen zčásti uveřejňoval v četných studiích a článcích s thematikou etymologickou a lexikální, přistoupil V. Machek k soustavnému zpracování slovní zásoby jazyka českého a slovenského; v češtině přihlíží nejen k slovům spisovným, ale podle možnosti i k spolehlivě doloženým výrazům nářečním. Teoretické základy své etymologické metody objasňuje autor v Úvodním slově na s. 17—23; závěrečný rejstřík (s. 605—627) upozorňuje na ta česká a slovenská slova, jejichž výklady jsou podány pod jinými hesly. Typografická úprava Machkova slovníku je sice ve srovnání se starším Etymologickým slovníkem jazyka českého od J. Holuba a Fr. Kopečného z r. 1952 značně lepší, ale i tak zůstalo tu dost nedostatků (zejména při užití některých speciálních typů), které celkem zbytečně snižují dokumentační hodnotu díla.

Rčení s kornelem choditi, doložené v Komenského Labyrintu, kap. 8, znamená podle výkladu Fr. Ryšánka »opírati se při chůzi o hůl z dřínu« (SaS 18, 1957, 88—89). — Sv. Štech v čl. Několik poznámek k etymologii slov tumpachový a tumpach (NŘ 40, 1957, 213—217) ukazuje, že jejich základem je střhněm. tumpfhaft (novoněm. dumpf), nikoli název pro slitinu mědi a cínu tombak. — Do diskuse mezi Fr. Ryšánkem a V. Machkem o etymologii slovesa peskovati zasáhl Fr. Kopečný a upozornil na to, že je nutno připustit existenci dvou sloves, nepřechodného pêskovat, pyskovat »nadávat, láteřit« a přechodného peskovat někoho, a že tato slovesa jsou od původu různá (NŘ 40, 1957, 277—279, připojena pozn. V. Machka na s. 279—282). — Nakonec ještě několik drobnějších výkladů významu jednotlivých slov, popř. rčení, opět vesměs z NŘ 40, 1957: M. Jelínek, Ke slovu bufet (114—116); J. Kuchař, Efektivnost (180—181); týž a., Olympionik (58—59); J. Machač, Polopatismus (243—244); K. Richter, Slovo režim v slovní zásobě spisovného jazyka (72—76); Fr. Havlová, Nechat někoho na holičkách (116—118 a dodatek na s. 308).

 

Jména osobní. Stať J. Svobody K původu a výkladu českých příjmení (NŘ 40, 1957, 201—213) se zabývá takovými případy, kde původ a význam příjmení je zastřen nebo zcela zatemněn tím, že se vlastní jména vyvíjela isolovaně, a proto i odchylně od základních jmen obecných, nebo proto, že příslušná jména obecná, z kterých vlastní jména vznikla, už v jazyce nežijí a vysvětlení významu třeba proto hledat ve starším období jazyka. — Čl. V. Machka Kdo je Kozdra v staročeském Sporu duše s tělem v LF 5 (80), 1957, 55—56 předkládá k úvaze domněnku, že se za tímto deformovaným jménem skrývá mocný perský [175]král Khosrau I. z dynastie Sasánovců; kde se ovšem autor stč. skladby seznámil s tímto jménem, nelze zatím vyložit. — J. Hanika (Zur Problematik des ač. Zelu, Die Welt der Slaven 2, 1957, 314—321) hájí svůj výklad jména staročeského bůžka Zelu (= Zelún, srov. SaS 18, 1957, 249) proti Fr. Reppovi, který je vykládal z apelativa zъlъ jako tabuový název pro ďábla, resp. Černoboga. — Maďarský jazykovědec J. Melich v čl. Einige Personen- und Völkernamen (Acta linguistica Academiae scientiarum Hungaricae 6, 1957, 425—439) odmítá domněnku českého dějepisce K. Krofty, že Radla byl arcibiskupem ostřihomským a že pocházel z Čech; proti tomu dokazuje, že prý jeho jméno není slovanské, nýbrž německé. — Zd. Horálková v čl. Jak si lidé na Slovácku vysvětlují vznik rodových přezdívek (NŘ 40, 1957, 152—158) shromáždila zajímavý materiál z horňácké vsi Javorníku, kde mají přezdívky důležitou funkci rozlišovací vzhledem k mnohonásobnému rozšíření několika málo příjmení a k malé rozmanitosti užívaných křestních jmen.

 

Jména místní. V roce 1957 bylo v podstatě také dokončeno základní dílo české toponomastiky, A. Profouse Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Ze IV. dílu, obsahujícího hesla S—Z (Praha, Nakladatelství ČSAV 1957, 864 s.) zpracoval A. Profous (†1953) úsek Saběnice — Všejany, zbývající část Všekarov — Županovice s použitím Profousova materiálu J. Svoboda, který s Profousem spolupracoval už na III. svazku a připravil k vydání, popř. doplnil, i Profousův úsek svazku IV. Ke čtyřem vydaným svazkům díla přibude časem ještě dodatkový svazek V, v kterém bude mimo jiné otištěn seznam všech úředně změněných místních názvů s odkazy na Profousova hesla i na nynější správní rozdělení, dále syntetická studie o tvoření českých místních jmen, jejich soustavný jazykový rozbor, jakož i některé doplňky a opravy ke svazkům předcházejícím.

Profousových Místních jmen v Čechách (svazku I—III) se týkají Bemerkungen zur Ortsnamenkunde od E. Schwarze (Festschrift für M. Vasmer, Wiesbaden 1956, s. 455—464); využívaje nového materiálu, který zůstal Profousovi neznámý, navrhuje pozměnit výklady, popř. chronologii dokladů u jmen Chotěboř, Jaroměř, Příbram, Levín, Mukařov, Kolín, Kadaň, Křemže aj. Mimo to si všímá i některých názvů řek, j. Mže, Svratka, Morava, Jizera, a jména hory Říp. — Kritické připomínky k některým výkladům obsahuje také ref. R. Fischera o témž spise v Zeitschrift f. Slawistik 2, 1957, 622—626. — Čl. V. Procházky Názvy obcí na Vyškovsku (Vlast. věstník mor. 12, 1957, 98—99) přináší vedle starých dokladů i několik pokusů o jazykový výklad jmen; připojeny poznámky A. Gregora na s. 99—100. — V jazykovém koutku brněnské Rovnosti proběhla diskuse o etymologii názvů Pálavá Pavlovské vrchy, které se účastnili J. Skulina (11/6, 1957), Fr. Trávníček (16/6 a 21/7), M. B. Chleborád (20/6) a P. Bezruč (21/7).

Zprávu o soustavné revisi pomístního názvosloví v českých zemích, kterou provádí Názvoslovná komise kartografická, podává její předseda V. Šmilauer (Revise českých pomístních jmen, NŘ 40, 1957, 260—277), všímaje si přitom také filologické stránky celé akce. Z prací komise vyšly v roce 1957 první tři sešity revidovaných Hlavních pomístních názvů, a to kraje Karlovarského (111 s.), Ústeckého (102 s.) a Libereckého (101 s.); obsahují seznamy názvů v rozsahu generálních map s vysvětlivkami. — Mimo tuto úřední akci vyšla ještě materiálová práce Fr. Korba Místní jména v sokolovském okrese (Karlovy Vary, Krajské nakladatelství 1957, 73 s.).

 

Historie české jazykovědy. Runovým kamenem vyobrazeným v Dobrovského spise »Literarische Nachrichten von einer … im Jahre 1792 unternommenen Reise nach Schweden und Russland« jako dalším projevem jeho archeologických zájmů se zabývá J. Skutil v čl. Sunderängský runový kámen Dobrovského (Slavia 26, 1957, 380—384). — Téže památné cesty J. Dobrovského se týká také francouzská studie R. Philippota Deux voyageurs tchèques en Russie 1792—1793, otištěná v Revue d’histoire moderne et contemporaine 1955, č. 2; srov. o ní zprávu J. Vávry v Čs. rusistice 2, 1957, 352—353. — Starší svou práci o počátcích slavistické katedry v Praze a Šafaříkovi (v Slavii 1953) doplnil O. [176]Králík novými podrobnostmi z archivního materiálu pod názvem K Šafaříkově profesuře na Karlově universitě (Sb. VŠP v Olomouci — Jazyk a literatura 4, 1957, 123—130). — K 150. výročí narození neprávem zapomínaného jazykovědce a zakladatele naší dialektologie Šembery vyšel sborníček Vysoké Mýto památce A. V. Šembery 1807—1957 (Vysoké Mýto 1957, 60 s.); obsahuje mimo několika drobnějších článků příspěvek J. Běliče A. V. Šembera v Olomouci, všímající si jeho činnosti lidovýchovně buditelské a horlivého učitelského působení na tzv. stavovské akademii olomoucké, a bibliografii prací Šemberových, kterou sestavil E. Škorpil (o publikaci viz. ref. F. Hladiše, v NŘ 40, 1957, 302—303). — Pokusem o připomínku a zhodnocení díla jiného významného představitele starší české jazykovědy V. Zikmunda jsou Předběžné poznámky k dílu Václava Zikmunda od D. Konečné (SaS 18, 1957, 228—232); zejména jeho »Skladba jazyka českého« z r. 1863 budí i dnes pozornost šíří i hloubkou autorových lingvistických zájmů i postřehů, dotýkajících se i otázek obecného jazykozpytu v míře tehdy neobvyklé. — Na rok 1957 připadlo také 120. výročí narození předního moravského dialektologa a národopisce Františka Bartoše. K této příležitosti vydalo Krajské museum v Gottwaldově sborník studií a vzpomínek Ze života a díla Františka Bartoše (Gottwaldov 1957, 95 s. + 17 obr. příl.). Mimo to podrobně popsal jeho jazykozpytné dílo A. Vašek (Valašsko 6, 1957, 10—21) a Fr. Svěrák ocenil význam Bartošovy »Skladby jazyka českého« (ČJ 7, 1957, 303—306). — Konečně třetím jubileem minulého roku bylo 50. výročí úmrtí historika českého jazyka Jana Gebauera; svého učitele vzpomněli z nečetných dosud žijících žáků Kv. Hodura výkladem o tom, jak autor Historické mluvnice jazyka českého a Slovníku staročeského zasáhl i do vývoje nové spisovné češtiny (Jan Gebauer a český spisovný jazyk, NŘ 40, 1957, 185—194) a Fr. Ryšánek otištěním Gebauerova dopisu prof. Ignáci B. Maškovi z r. 1877 v LF 5 (80), 1957, 269—273 (jako dodatek ke korespondenci obou filologů, kterou uveřejnil tamtéž 1937 Fr. Šimek). — Rovněž v Listech filologických (jejich jubilejní 80. ročník byl památce Gebauerově věnován) zhodnotil J. Daňhelka práci, kterou Gebauer vykonal pro rozvoj naší bohemistiky i slavistiky jako redaktor slavistické části v prvních 32 ročnících tohoto našeho nejstaršího odborného časopisu filologického (Jan Gebauer a Listy filologické, s. 153 až 163). Gebauerovské jubileum připomněli ještě Fr. Spal a J. Spal v ČJ 7, 1957, 161 až 164, J. Lípa v Slov. přehledu 43, 1957, 197—198 a Z. Tyl v Lit. nov. 6, 1957, č. 21.

Akademik František Ryšánek, žák Gebauerův a jako vynikající znalec staršího českého jazyka a literatury pilný pokračovatel v jeho díle, dožil se v srpnu minulého roku 80 let. Při této vzácné příležitosti charakterisoval a po zásluze ocenil jeho bohaté životní dílo B. Havránek (Akademik František Ryšánek osmdesátníkem, SaS 18, 1957, 193—195; připojený soupis jeho prací sestavil Z. Tyl), dále Kv. Hodura (NŘ 40, 1957, 121—129), A. Jedlička (Učit. nov. 7, 1957, č. 35) aj.

Kritický referát o české a slovenské práci vykonané na jednotlivých úsecích jazykovědné slavistiky v letech 1945—1955 a její hodnocení, které přednesl B. Havránek na mezinárodní slavistické konferenci v Bělehradě 1955, vyšel nyní tiskem ve sborníku prací z této porady (Slovanská jazykověda v Československé republice, Beogradski medjunarodni slavistički sastanak, Beograd 1957, s. 353 až 367). — Podobný obsah i poslání má stručnější přehled K. Horálka Češskije lingvističeskije raboty po slavistike za 1945—1955 gg. (Voprosy jazykoznanija 6, 1957, č. 3, s. 151 až 159), omezuje se však toliko na práce české.


[*] Každoroční přehled českých prací z jazykovědy obecné, srovnávací indoevropské, slovanské a zvláště české za rok 1957 (za léta 1953/54 v. SaS 16, 1955; 113—128, 204—208, 227—249; za r. 1955 tamtéž 17, 1956, 182—192, 237—246; za r. 1956 tamtéž 18, 1957, 184—192, 236—252) zahajujeme letos z pracovních důvodů částí bohemistickou. Zkratek pro názvy některých běžných časopisů a sborníků užíváme v podstatě stejných jako v přehledech dřívějších.

Slovo a slovesnost, ročník 19 (1958), číslo 2, s. 164-176

Předchozí Alois Jedlička: Významné dílo slovenského mluvnictví

Následující Jaromír Bělič: Akademik František Trávníček sedmdesátníkem