Česká jazykověda v letech 1953—1954 (Část závěrečná)

Zdeněk Tyl

[Kronika]

(pdf)

-

[*]V. BOHEMISTIKA

 

Jednotlivé spisy, doby a autoři. Cenné Příspěvky ke kritice a výkladu stč. textů F. Ryšánka v LF 1 (76), 1953, 120—140 se týkají míst legendy o Jidášovi, Alexandreidy a legendy o sv. Kateřině.

O práci německého slavisty-literárního historika H. H. Bielfeldta Die Quellen der alttschechischen Alexandreis (Berlin 1951, VIII + 204 s.) kriticky referuje — s hlediska literárně historického — J. Hrabák v Čes. literatuře 1, 1953, 37—45.

Na základě zevrubného paleografického i jazykového rozboru, provedeného na široké srovnávací základně, soudí F. Ryšánek v LF 1 (76), 1953, 240—279, že jsou Kyrillské a jiné přípisky v rajhradském Martyrologiu Adově — padělky Hankovy; V. Hanka do téhož rukopisu záměrně vpisoval i přípisky latinské, aby jimi podepřel věrohodnost svých padělků kyrillských.

Do studie O jazyce staročeského Milionu shrnul Kv. Hodura jazykové výtěžky své edice (Věst. KČSN, tř. filos.-hist.-filol. 1952 [1953], č. VII, s. 17). V rámci podrobného mluvnického i lexikálního popisu skladby věnuje Hodura zvl. pozornost jevům, které text zabarvují dialekticky, ale otázku jeho nářeční příslušnosti nepokládá za řešitelnou; pravděpodobné známky ukazují na nářečí českomoravské.

Podle názoru J. Hrabáka (Dvě redakce staročeské Rady otce synovi. SPL I, Praha 1954, 395—404) by se textová kritika neměla omezovat jen na tradiční snahu o filologickou restituci co možná autentického textu, ale měla by si klást a hlavně řešit — za stálého zřetele k společenskému vývoji — také hlubší otázky, proč došlo ke změnám pův. textu, jak se v různých jeho redakcích odrazila společenská situace a pod. Význam takového postupu ukazuje Hrabák rozborem dvojího zpracování stč. Rady otce synovi, odděleného navzájem velkým sociálním přelomem revolučního hnutí husitského.

V stati J. A. Komenského spisek o andělích (LF 2 [77], 1954, 76—102) usiluje F. R. Tichý o důkaz — také po stránce jazykové —, že spisek „Boj Michala a anjelů jeho s drakem a anjely jeho“ vznikl v r. 1615, a nikoli teprve 1663 a že je tedy totožný s dosud marně hledanou prací Komenského, o které se Komenský sám zmiňuje v polemickém spisku „De zelo“ z r. 1669; v dodatku je otištěn text spisku o andělích podle 1. vyd. lešenského (po r. 1630).

Příspěvek k dějinám spisovné češtiny od F. Svěráka (SPL I, Praha 1954, 405—409) obsahuje jazykový rozbor „Katechismu domácího …“ od Valentina Bernarda Jestřábského (Olomouc 1723) a spisku „Čest a sláva vysokomejtská z rozhlášené studně vyprejštěná …“ od Ferd. Jos. Částky z Šterštejna (Hradec Králové 1739); hlubší zhodnocení jazykového materiálu chybí.

V edici Památky staré literatury české vyšly další tři svazky: Husitské skladby Budyšínského rukopisu (z opisu R. Urbánka a z musejního opisu III D 5 vyd. J. Daňhelka 1953, s. 231), Sedm interludií Václava Františka Kocmánka (k vyd. připr. J. Hrabák 1953, s. 138) a Husovy Knížky o svatokupectví (k vyd. připr. A. Gregor 1954, s. 150).

Odborně připravené edice stč. památek mají také vycházet v nově založené knižnici Živá díla minulosti (v Stát. nakladatelství krásné literatury); zatím tu vydala M. Nedvědová soubor literárních památek a dokumentů pod názvem Hus a Jeroným v Kostnici (1953, s. 299) a F. Svejkovský sbírku přísloví Jana Amosa Komenského Moudrost starých Čechů (1954, s. 205).

Staročeské zpracování apologetického traktátu Martina Lupáče Hádání o kompaktátech podle rkp. NUK XVII D 5 vydala, úvodem a pozn. opatřila A. Císařová-Kolářová (Praha 1953, s. 47); doslov napsal F. M. Bartoš.

 

[228]Fonetika, hláskosloví a fonologie. Úvodem k větší práci o vývoji stč. vokalismu je stať M. Komárka K fonetické povaze staročeského ě (SPL I, Praha 1954, 90—98); jde tu o řešení důležité otázky, která může přispět i k výkladu pozdějšího vývoje této samohlásky (t. zv. ztráty jotace). Druhou Komárkovou prací z téhož oboru je čl. K palatalisaci souhlásek ve staré češtině (SaS 15, 1954, 105—109); rozborem stč. materiálu dochází autor k závěru, že pro starou češtinu these N. S. Trubeckého o měkkostní korelaci souhlásek neplatí, a tudíž že ji ani nelze pokládat za obecně platný zákon fonologický.

V stati Zůstaly v češtině stopy praslovanských intonací? (Slavia 22, 1953, 361—368) vyvrací M. Romportl jak teoreticky, tak využitím moderních metod fonetických Ekblomovu domněnku (Reste-t-il, en tchèque, des traces de la différence mélodique, entre les anciennes intonations? Uppsala 1949), že pozůstatkem psl. poměrů intonačních jsou v češtině i jisté zjevy v tónovém průběhu některých slov.

Podmínky artikulační spodoby v souhláskových skupinách, jejichž jedním členem, a to obvykle asimilovaným, je některá z českých nosových souhlásek m, n, ň, zkoumá týž autor v čl. K artikulační asimilaci nosových souhlásek v češtině (SaS 15, 1954,10—19).

Pojem i název „švábské melodie“, který do české fonetiky uvedl J. Chlumský (jde o tónový zdůrazňovací útvar, v němž po hluboké slabice přízvučné následuje vyšší slabika nepřízvučná) je třeba podle B. Hály (O t. zv. švábské melodii. SPL I, Praha 1954, 81—89) z české fonetiky zcela vyloučit.

Hl. poučky pro potřebu překladatelů veršovaných děl shrnuje Trávníčkův čl. O rytmu řeči (Kniha o překládání, s. 175 až 178; viz zde s. 230—231). Přehledný výklad dosavadních znalostí podává J. Ondráčková v stati O mluvním rytmu v češtině (SaS 15, 1954, 24—29, 145—157): o podstatě mluvního taktu, o členění mluvy, zhodnocení dosavadního zkoumání a j.

Studie B. Hály Podstata českého jambu s hlediska fonetického (Věstník KČSN, tř. filos.-hist.-filol. 1952 [1953], č. V, s. 37) vytkla si za úkol přispět — s hlediska ryze fonetického a za použití měřicích metod fonetických — k objasnění dosud sporné otázky o existenci jambů v českém básnictví. K tomu srv. krit. poznámky K. Horálka Nový pokus o fonetický výzkum českého verše (SaS 16, 1955, 108—111).

Za pomoci nově zkonstruovaného exspirometru (podle vlastního návrhu) a na českém materiálu zkoumá spotřebu vzduchu při artikulaci (jednotlivých hlásek i v souvislé řeči) A. Skaličková v čl. Zur Frage des Luftverbrauchs beim Sprechen (Zeitschrift f. Phonetik u. allgemeine Sprachwissenschaft 8, 1954, 80—92).

O populární podání — bez újmy přesnosti a spolehlivosti — usiluje užitečná knížka O mluveném slově (Praha 1954, s. 123). Obsahuje výklad základních pojmů od M. Romportla, o tvoření a slyšení českých hlásek poučuje stať B. Hály (s bohatým ilustračním doprovodem), A. Jedlička shrnuje základy spisovné výslovnosti a v závěru F. Daneš vykládá, co je třeba vědět v běžné praxi, zejména školské, o výslovnosti a přednesu vět i souvislých textů. K tomu srv. krit. poznámky F. Trávníčka (zvl. k čl. Jedličkovu a Danešovu) v NŘ 37, 1954, 292—299 a odpověď obou autorů tamtéž na s. 299—303; srv. též ref. J. Zimy v SaS 16, 1955, 96—100.

K potřebám praktickým je rovněž zaměřen přehledný výklad o orthoepii a hl. zásadách uvědomělé péče o správnou spisovnou výslovnost od A. Jedličky a M. Romportla Mluvené slovo a spisovná výslovnost (ČJ 3, 1953, 225—232). V čl. K výslovnosti cizích slov v češtině (NŘ 36, 1953, 268—273) se M. Romportl zabývá hl. zásadami, které se uplatňují na zvukové stránce při přejímání slov, dále nejčastějšími případy porušování výslovnostní normy u těchto slov a jeho příčinami. — Nač třeba pamatovat s fonetického hlediska při t. zv. dubbování filmů, na to upozorňuje Několik poznámek k zčešťování cizích filmů od téhož autora (NŘ 36, 1953, 147—149).

 

Tvoření slov, morfologie, syntax, stylistika. V čl. O domněle staro[229]českém tahu—tieci, otahu—otieci (NŘ 37, 1954, 67—71) ukazuje F. Ryšánek, že všechny nám známé doklady těchto sloves jsou buď falsa, nebo chyby písařů, po př. čtenářů.

Poznámky k tvoření některých adjektivních složenin od M. Helcla (SPL I, Praha 1954, 190—199) teoreticky osvětlují hl. problematiku některých esocentrických složených adjektiv a odtud dále vyvozují konkrétní závěry pro jazykovou praxi slovotvornou, pro práci lexikografickou i pro normu pravopisnou. Diskusním příspěvkem k otázce ústrojnosti a správnosti některých složenin substantivních je Helclův čl. Hybridní složená slova jako elektromotor, autodoprava (NŘ 36, 1953, 34—43). Tvořením slov se zabývá i F. Svěrák v čl. K účelovým přídavným jménům na -icí (NŘ 36, 1953, 254 až 256); ukazuje na nich, jak si vývoj poměrů hospodářských i společenských vynucuje stálý růst slovní zásoby spisovné češtiny.

Tvarové kolísání (na plotu — na plotě, v řádcích — v řádkách) je předmětem čl. L. Klimeše Lokál singuláru a plurálu vzoru „hrad“ a „město“ (NŘ 36, 1953, 212 až 219); V. Ženatý zkoumá množné číslo u ženských příjmení s přechylovací příponou -ová (NŘ 36, 1953, 273—276) a snaží se vysvětlit, proč tu dnes v 1. a 4. pádě převládají jmenné tvary na -ovy.

Na závažnou Poldaufovu studii Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu (SPL I, Praha 1954, 200—223) jsme již upozornili (viz s. 119 až 120); speciálněji je založena jeho studie Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině (SaS 15, 1954, 49—65): tu Poldauf interpretací bohatého dokladového materiálu dokazuje svou thesi, že se prefigací vytvářejí dokonavé slovesné tvary tak, že se pouze vytkne výrazný významový rys. Několika krit. poznámkami se tu Poldauf obrací i k thematicky příbuzné studii M. Veye Les préverbes „vides“ en tchèque moderne (Révue des Études slaves 29, 1952, 82—107).

F. Kopečný v důkladné studii Význam krátkých tvarů adjektivních a zejména tvaru neutrálního v češtině (Slavia 22, 1953, 557 až 574) vychází při zkoumání jak platnosti krátkých tvarů adjektivních, tak i úkonného rozlišení vlastních singulárových tvarů neutrálních od tvarově shodných adverbií stavových a modálních. Na ni navazuje diskusně pojatou statí K otázce predikativa (kategorie stavu) v češtině M. Komárek (SbVŠPOl 1954, 7—25) a shledává důvody pro to, aby i v češtině, podobně jako je tomu v ruštině (Ščerba, Vinogradov), byla kategorie predikativních slov oddělena od příslovcí, s nimiž byla dříve spojována, a ustavena jako samostatný slovní druh.

Na otázku Má tvarové rozlišení přídavných jmen určitých a neurčitých v přísudku význam stylistický nebo mluvnický, kterou si položil v názvu čl. v NŘ 37, 1954, 165—172, odpovídá F. Kopečný tak, že jde o variantu stylistickou, pokud ovšem tvarová dvojitost není lexikalisována. K problematice českých posesivních adjektiv chce přispět J. Vachek (SPL I, Praha 1954, 171—189) výkladem jihočeských a západočeských nář. ustrnulých posesiv na -ovo, -ino; porovnávaje přitom se zajímavou paralelou v dnešní spis. angličtině, s t. zv. possessive case (saským genitivem) typu John’s hat a pod.

Příspěvek F. Kopečného do SPL I (Praha 1954, s. 224—247) Passivum, reflexivní forma slovesná a reflexivní sloveso vychází z důkladného přehledu současného vědění o passivu a jeho vyjadřování; přínosem autorovým je tu zejména rozbor „reflexivního útvaru“, t. j. slovesa + zvratného se, si.

Cílem „konspektivní“ stati M. Dokulila K modální výstavbě věty (tamtéž, s. 255—262) je podle autora „nastínit — i když nutně jen v hrubých obrysech a schematicky —, jak se účastní jednotlivé dílčí modální významy na výstavbě celostního modálního významu věty a jak se v souvislosti s tím spojují a sřetězují jednotlivé výrazové prostředky těchto významů“.

V Příspěvku k rozboru významové výstavby výpovědi se F. Daneš (tamtéž, s. 263—274) zabývá dvěma druhy zvláštních případů větné sémantiky, kdy přítomnost nebo nepřítomnost „větného“ přízvuku na jistém slově se projevuje změnou celkového významu věty; předností Danešovy stati je důsledné [230]spojování přízvukově intonační linie výpovědi s její významovou výstavbou.

Diskusně je založena stať K. Svobody O tak zvaných větách příčinných a účinkových (NŘ 37, 1954, 1—11); autor v ní chce logickým rozborem vztahu mezi jazykovou formou a věcným obsahem těchto vět objasnit některé jazykovědné pojmy, jako je na př. věta důvodová, podmínková a pod.

Pronikání výrazu než aby do vedlejších vět účinkově přirovnávacích místo doporučované prosté spojky aby vysvětluje a zároveň s hlediska jazykové správnosti obhajuje F. Daneš v NŘ 37, 1954, 12—22 (Vedlejší věty účinkové přirovnávací se spojkou než aby).

Ze stylistických příspěvků o češtině můžeme tu zaznamenat pouze čl. J. Zimy K stylistice mluvenéno projevu (NŘ 37, 1954, 154—165) z jazykové oblasti u nás dosud téměř nepovšimnuté (základní rozdíly mezi spontánními projevy mluvenými a projevy psanými, oslabování významu slovního v spontánních projevech mluvených, výrazové prostředky k probuzení a zajištění pozornosti a pod.).

Na závěr tohoto oddílu ještě uvádíme dva významné příspěvky o vzájemném vztahu češtiny a slovenštiny. Úkoly, které ukládá české i slovenské jazykovědě dnešní zásadní pojetí češtiny a slovenštiny jako dvou samostatných národních jazyků, vytyčuje kriticky i sebekriticky zaměřená stať F. Trávníčka Vzájemný vztah mezi češtinou a slovenštinou ve světle Stalinových jazykovědnych statí (NŘ 36, 1953, 28—34). K řešení těchto úkolů přispívá i čl. J. Běliče Poměr mezi češtinou a slovenštinou (SaS 14, 1953, 29—46), nově hodnotící některá fakta jazykového poměru česko-slovenského (na př. odluku Bernolákovu i Štúrovu, jazykový separatismus východoslovenský, celkovou „československou“ problematiku z let 1918—1938 a j.).

Praktickým příspěvkem k metodické otázce, jak dnes vyučovat na našich školách jazyku slovenskému, je čl. V. Křístka Učitel češtiny a slovenština (SbVŠPOl 1954, 173—180).

 

Dialektologické práce z let 1953/4 byly shrnuty v druhé části našeho přehledu (v. zde s. 204—208); doplňujeme jen diskusní příspěvek B. Havránka o zásadách dialektologické práce k G. Bárcziho zprávě o maďarské dialektologii ve sbor. Közleményei V, kötet 1—2 (A magyar tudományos akadémia, Nyelv- és irodalomtudományi osztályának), 1954, s. 95—97.

Jazyk spisovný a jeho norma. V rámci přípravných prací pro sestavení akademické mluvnice, která by zachytila a vědecky zpracovala normu současné spisovné češtiny, sestavil, vydal a na sklonku r. 1954 rozeslal ÚJČ obšírný Dotazník o spisovné mluvnické normě (82 s.); je to první část šíře založené ankety a je zaměřena k zjištění dnešního stavu v těch tvaroslovných jevech, v kterých dnešní usus kolísá a dostává se do rozporu s dosavadními mluvnicemi.

O pracích na novém vydání Pravidel českého pravopisu byla veřejnost informována několika příležitostnými články. Zprávu o pravopisných poradách, které uspořádal ÚJČ v Liblicích v lednu 1953, podal F. Daneš v NŘ 36, 1953, 124—127; o chystaných změnách stručně informuje týž autor v čl. O nových Pravidlech českého pravopisu (Čs. novinář 5, 1953, 255—257).

Při nedostatku knižního vydání platných Pravidel byl se zájmem přijat prakticky uspořádaný Český slovník pravopisný a tvaroslovný, který pohotově sestavili a vydali K. Adam, V. Jaroš a J. Holub (Praha, 1. vyd. 1953, 2. vyd. 1954, s. 712); viz o něm stručný ref. F. Kopečného v SaS 15, 1954, 186—187 a krit. posudek K. Horálka a F. Váhaly v NŘ 38, 1955, 231—237.

Do nově založeného brněnského literárního měsíčníku Host do domu přenesl F. Trávníček své populární Jazykové zákampí a otiskl tu v 1. roč. (1954) několik drobných jazykových výkladů, zčásti věnovaných otázkám jazykové správnosti; také Naše řeč, zejména v rubrikách „Drobnosti“ a „Okénko z naší poradny“, poučovala pravidelně o sporných otázkách jazykové normy.

Nebývalé množství překladů z ruštiny do češtiny nejen v krásné literatuře, ale i v nejrozmanitějších oborech jiných, především technických, často neuspokojivá jazyková [231]úroveň těchto překladů a snaha pomoci překladatelům při plnění jejich odpovědných, ale nesnadných úkolů daly podnět k vydání obsáhlého sborníku Kniha o překládání. Příspěvky k otázkám překladu z ruštiny (Praha 1953, s. 358). Kolektiv autorů za red. J. Moravce sem snesl soubor článků (vznikly většinou zpracováním přednášek ze školení překladatelů, které uspořádal Svaz čs. spisovatelů) o obecnějších i zcela konkrétních otázkách rusko-českých překladů; zde si povšimneme příspěvků mluvnických, vycházejících důsledně ze srovnávacího hlediska rusko-českého (ostatní viz dále v oddíle věnovaném otázkám uměleckého překladu).

K nejzdařilejším příspěvkům patří Metodika překládání od B. Ilka, všestranně uvádějící do základních problémů překladatelské praxe a odpovídající na nejdůležitější obecné otázky jazykové (s. 68—106); V. Barnet tu má rovněž obecněji pojatou stať K otázce výběru slova při překladu (124—127), K. Hausenblas poučuje o přepisu ruských vlastních jmen do češtiny, jakož i o jejich skloňování (198—209) a M. Mucala se zabývá překládáním termínů z ruštiny (210—216). Teoreticky je slušně podložen příspěvek M. Dokulila K překládání slovesného vidu (217—228), upozorňující na hl. divergence, které se projevují mezi ruštinou a češtinou ve využití vidových forem slovesných. C. Bosák v čl. Několik poznámek k syntaxi ruského a českého odborného stylu (229—246) radí, jak překládat z ruštiny do češtiny takové syntaktické obraty, které sice obsahují slovesný element, ale nevyjadřují jej určitým tvarem slovesným. Hl. zvláštnosti v užívání ruského infinitivu probírá K. Horálek (247—257) a V. Oktábec důležité rozdíly mezi ruštinou a češtinou ve vazbách přechodníkových (258 až 279). Není zapomenuto ani na rozdíly ve slovosledu (H. Křížková, Problémy českého a ruského slovosledu, 280—298; k tomu srv. K. Horálek, Několik poznámek o pořádku slov v ruštině ve srovnání s češtinou, SovJaz 3, 1953, 540—544) a na překládání spojek a vět spojkových (I. Camutaliová, 299—318). Knihu uzavírá několik článků rovněž sice užitečných, ale už převážně pracovně technického zaměření (o práci s ruským slovníkem, o spolupráci překladatelů s nakladatelstvím, o technické úpravě překladu atd.). Společná všem příspěvkům do tohoto sborníku — jinak leckdy dosti rozdílné úrovně — je upřímná snaha pomoci a poučit; tak byla také Kniha o překládání přijata většinou odb. posudků (z nich upozorňujeme na ref. F. Daneše v NŘ 36, 1953, 289—297).

 

Jazyk literárního díla a překladu. Zvýšený zájem o jazyk literárních děl, podnícený u nás stejně jako v Sovětském svazu snahou rozvést a prakticky aplikovat některé podněty Stalinových jazykovědných statí, dal v l. 1953/4 podnět ke vzniku četných prací, které se většinou zabývají jazykem a stylem našich starších spisovatelů, mnohdy však se obracejí i k literatuře nové a nejnovější; vedle příspěvků teoretických nechybějí tu ani články zaměřené k praktickým otázkám literárního tvoření, k potřebám školního vyučování a pod. Také touto obsahovou všestranností drží naše jazykověda krok s obdobnou produkcí sovětskou, která byla u nás ve výběru zpřístupněna především obsáhlým sb. přeložených statí O jazyce literárních děl (Praha 1952, s. 400; viz o něm ref. M. Komárka v NŘ 36, 1953, 235 až 239 a R. Kliského v SovJaz 3, 1953, 382—385).

Práce obecné. V studii O jazyce naší nové prózy (Praha 1954, s. 31) podal F. Trávníček ucelený výklad svého marxisticky založeného pojetí jazyka v uměleckých dílech literárních, které uplatnil už předtím v několika drobnějších statích (v poslední době na př. O jazyce umělecké prózy v čas. Literatura ve škole 1, 1953, 163 až 170 a Jazyk nové české prózy očima filologa v Lid. demokracii 1953, 8/11). Svou pozornost tu autor soustřeďuje zejména ke dvěma otázkám: k užívání nespisovných výrazových prostředků, zejména nářečních, v jazyce umělecké prózy a k otázce popisného zobrazování základní ideje slovesného díla; tu ukazuje, jak často neobrazná dějovost oslabuje žádoucí společenský účin celé [232]knihy. Příklady jsou čerpány z nových prací V. Řezáče, P. Bojara, J. Marka, J. Otčenáška a K. F. Sedláčka (viz ref. M. Komárka v NŘ 38, 1955, 181—183).

Rovněž B. Havránek, v jehož díle jsou práce o jazyce a stylu literárních děl významnou a trvalou složkou, přidal ke svým nedávným pracím tohoto druhu (jmenujeme z nich aspoň přednášku Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla i překladu, proslovenou na školení překladatelů Svazu čs. spisovatelů na Dobříši v dubnu 1951 a téhož roku vydanou v Knihovničce Varu, a další přednášku Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury ze školení mladých autorů na Dobříši v srpnu 1951, otištěnou v SaS 13, 1952, 57—71) studii Jazyk dnešní české prózy (Rudé právo 1953, 9/6). Rozvíjí tu — a rovněž konkrétními případy z knih J. Marka, K. F. Sedláčka, P. Bojara a j. osvětluje — thesi, že realističnost a časovost jazyka v naší současné próze tkví především v dokonalém využití spisovného slovního fondu dnešní češtiny a ve výstižné stavbě větné, která usiluje především o mluvnost dialogů a o vhodná intonační schemata vět i větných celků. Zároveň varuje autor před dvojím jazykovým a slohovým nebezpečím současné české prózy: před vlivem šablonovitého jazyka novinářského a před pozůstatky jazyka „estétského“, usilujícího o samoúčelnou a umělecky nicotnou „ozdobnost“ jazyka.

Jak jsou funkční hodnoty stylistických prostředků závislé na celkové jazykové průpravě čtenáře a také na stupni jeho vzdělání estetického, ukazuje K. Horálek v čl. K metodice stylistického rozboru (NŘ 37, 1954, 152—154). Proti rozšířenému názoru, že podstatou básnického vyjadřování je obraznost a že jen obrazný jazyk je skutečným jazykem básnickým, nebo aspoň básnicky relevantním a hodnotnějším, se staví K. Erban v čl. O básnickém vyjadřování obrazném a neobrazném (ČJ 3, 1953, 259 až 264).

K otázce využívání nářečí v literatuře přistupuje J. Bělič (SPL I, Praha 1954, 510—528) s aspektem historickým a v souvislosti s vývojem české literatury jednak vykládá, jak se měnila úloha nářečí a nářečních prvků v literárních dílech z různých období, jednak ukazuje na možnosti i úskalí při uměleckém využívání nářečí (a také stavovských slangů, po př. argotu) v soudobé české literatuře nastupujícího socialistického realismu.

Pod názvem O jazyce v literatuře vydal R. Havel nevelký výbor z časopiseckých a jiných příležitostných článků nedávno zesnulého nár. umělce Ivana Olbrachta (Praha 1953, s. 45). Přetiskl tu zejména Olbrachtovy polemické stati, kterými v r. 1931 zasáhl do diskuse o purismu (soustředěném kolem tehdejší Naší řeči), známý úvod k 3. vyd. knihy „O zlých samotářích“ z r. 1939, kde Olbracht pro sebe i pro jiné hájil právo přepracovávat knihy pro nová vydání, příspěvek do ankety o jazykových úpravách starých textů a j. (srv. ref. J. Běliče Moderní klasik o jazyku, NŘ 37, 1954, 219—224). Na Olbrachtův živý zájem o vědecké řešení aktuálních otázek jazykových upozornil v stručném nekrologu Za Ivanem Olbrachtem R. Havel v SaS 14, 1953, 46—47 a hl. data o Olbrachtově jazykovém vývoji, jeho názorech na jazyk literárních děl a o jeho zásazích do jazykových diskusí 1931 a 1939 shrnul při téže příležitosti Z. Tyl v čl. Ivan Olbracht a česká jazyková kultura (NŘ 36, 1953, 69—75).

Doklady o tom, jak Julius Fučík zasahoval všestranně do jazykového dění nejen nepřímo jako mistr slova, ale i svými podnětnými soudy o jazyce literárních děl a aktivní péčí o praktické otázky jazykové kultury, snesli ve dvou jubilejních čl. J. Janáčková (Julius Fučík a česká jazyková kultura v NŘ 36, 1953, 257—262) a Z. Tyl (Julius Fučík o jazyce a jazykové kultuře v SaS 14, 1953, 160—167).

Důležitější práce o jazyce a stylu jednotlivých autorů zaznamenáváme dále v pořadí chronologickém (podle dat narození).

A. Jedlička v čl. K jazykové a slohové stránce Tylových her (NŘ 37, 1954, 73—86) srovnává hry „Strakonický dudák“ a „Krvavé křtiny čili Drahomíra“ a upozorňuje na široký rejstřík jazykových a slohových prostředků Tylových; projevuje se výrazným [233]protikladem lidovosti, prostoty a nehledanosti na straně jedné a knižnosti, nepřirozenosti a pathetické nadnesenosti na straně druhé. Na osobnosti J. K. Tyla, na jeho jazykové praxi spisovatelské i na jeho zásazích do jazykového vývoje u nás (jako kritika) vykládá A. Jedlička i celkový charakter a problematiku české jazykové kultury v době předbřeznové (K otázce jazykové kultury v třicátých a čtyřicátých letech XIX. století. SPL I, Praha 1954, 459—472).

Pokusem o srovnávací charakteristiku jazykově stylistickou je čl. F. Cuřína Klicpera a Mácha (NŘ 37, 1954, 208—219); z dokladů tu snesených a vyložených je patrno, jak Mácha často navazoval na dílo svých předchůdců také po stránce jazykové, v tomto případě na dramata a veselohry V. Kl. Klicpery. Pro studium Máchova uměleckého jazyka a stylu je nemálo poučná i textologická práce O. Králíka Historie textu Máchova díla (SbFil I, 1953, č. 3, s. 115), snažící se uplatnit nová zásadní hlediska na Máchovy texty a načrtnout celkovou linii jejich vývoje; co lze vytěžit pozorným rozborem textových variant, ukazuje rovněž O. Králík v studii Tvůrčí proces u K. H. Máchy a P. Bezruče (SlezSb 52, 1954, 433—453).

K staršímu rozboru J. Štolce Slovenčina B. Němcovej v Pohorskej vesnici (SaS 13, 1951/2, 30—41) se vrací F. Váhala v čl. Slovenština B. Němcové v Pohorské vesnici (tamtéž 14, 1953, 80—82) a doplňuje, po př. opravuje některé jeho závěry. Nápadné rozdíly v jazyce a stylu, které se jeví mezi prvním a třetím svazečkem „Národních báchorek a pověstí“ B. Němcové (zejména ve zcela odlišném poměru spisovatelky k živému, mluvenému jazyku), vysvětluje B. Havránek novým, důvěrnějším stykem spisovatelky s chodským lidem, který jí dopomohl k tomu, že si plně uvědomila hodnoty lidového jazyka, literárně je ztvárnila a tak skoro současně s J. K. Tylem a K. Havlíčkem vytvořila nový český literární styl (K stylu Národních báchorek a pověstí Boženy Němcové. NŘ 37, 1954, 86—91). Výklad J. V. Bečky Sloh „Babičky“ Boženy Němcové (ČJ 4, 1954, 8—16) je zaměřen k potřebám školským: usiluje o vytčení základních typů slohových a dokládá je textovými výňatky.

Srovnáním s jazykovou normou první poloviny minulého století a zčásti i s dobovým literárním usem dokazuje J. Bělič, že jazyk K. Havlíčka v jeho „Obrazech z Rus“ po všech stránkách (hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické i lexikální) celkem odpovídá tehdejší situaci spisovné češtiny (Jazyk v Havlíčkových Obrazech z Rus. NŘ 37, 1954, 92—103).

Příspěvek F. Vodičky Nerudův thematický a jazykový program v Poetických besedách (NŘ 37, 1954, 103—105) sbírá a hodnotí doklady toho, jak se Neruda teoreticky i v praxi jako redaktor Poetických besed vyrovnával s programem, který této sbírce vytyčil: včlenit do obsahu národní poesie historii i přítomný život lidu v jejich specifičnosti společenské i územní. Toto úsilí o lidovost národní literatury mělo ovšem i svou problematiku jazykovou a slohovou.

Za hlavní zásluhu Lad. Stroupežnického v oblasti jazyka pokládá S. Utěšený to, že jazykovou otázku českého realistického dramatu řešil průkopnicky, odvážně a přitom šťastně: organicky sloučil kultivovanou spisovnou češtinu té doby se svéráznou mluvou lidovou, aniž podlehl nebezpečí vulgarisace nebo naturalistického kopírování (Lidový jazyk v Stroupežnického „Našich furiantech“. NŘ 37, 1954, 115—123).

Studie K. Horálka O jazyce literárního díla Aloise Jiráska (Praha 1953, s. 29) je příkladem dobré popularisační práce, která spolehlivě a hlavně přístupně upozorňuje čtenáře na základní znaky Jiráskova jazyka a slohu (srv. ref. Z. Tyla v NŘ 37, 1954, 179—182).

Především jako pomůcka pro školskou praxi je míněn čl. J. V. Bečky Sloh K. V. Raise (ČJ 4, 1954, 168—178); východiskem Bečkova rozboru jsou dvě nejoblíbenější práce Raisovy „Západ“ a „Zapadlí vlastenci“.

U příležitosti 75. narozenin Zdeňka Nejedlého rozebral a zhodnotil jazykovou a slohovou stránku jubilantových prací literárních Kv. Hodura, a to ve dvou studiích: obšírněji v příspěvku Zdeněk Nejedlý a jazyk [234]český (sb. Zdeňku Nejedlému Československá akademie věd, Praha 1953, s. 161—179) a stručněji v čl. O českém jazyce Zdeňka Nejedlého (NŘ 36, 1953, 1—15). Hodurův rozbor vyznívá v úhrnný soud: „Jazyk je zbraň, kterou Zdeněk Nejedlý bojuje za lepší budoucnost lidstva, za socialismus“ (s. 179).

Olbrachtovo zpracování Bidpajových bajek (z roku 1947) srovnává R. Havel v NŘ 37, 1954, 139—143 se starším překladem E. Valečky z r. 1897 a ukazuje na některé jazykové a stylistické rysy, které vyznačují Olbrachtovu úpravu.

Vývojovou linii v díle nár. umělkyně Marie Majerové od „Mučenek“ (1921) až po „Havířskou baladu“ (1938), pokud se projevuje v plánu lexikálním různým způsobem využití jazykových prostředků, snaží se vysledovat V. Formánková, J. Rysová a J. Syrovátková v čl. Stylistické vrstvy slovníku v dílech Marie Majerové (NŘ 37, 1954, 144—151).

Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových „Osudů dobrého vojáka Švejka“ od F. Daneše (NŘ 37, 1954, 124—139) se omezuje vědomě na popis některých zvl. výrazných znaků Haškova jazyka a jeho slohu (jako je na př. jazyková a slohová forma jeho ironie a sarkasmu, umění v stylistické výstavbě přímých řečí), aniž zamlčuje jeho nepochybné nedostatky.

Sloh presidenta A. Zápotockého v knize rozhlasových projevů „Po staru se žít nedá“ (Praha 1947) charakterisuje stručně F. Trávníček v čl. Antonín Zápotocký v zrcadle jazykového slohu (Host do domu 1, 1954, 532—534) a zdůrazňuje zejména jeho lidovost, osobitost a mistrné využití všech výrazových prostředků češtiny. Také druhý příspěvek k 70. narozeninám A. Zápotockého, Poznámky k technice literární práce Antonína Zápotockého od V. Forsta (Nový život 6, 1954, 636—656), přihlíží často k slohové stránce, opíraje se vydatně o materiál z románových kronik „Vstanou noví bojovníci“, „Bouřlivý rok 1905“ a „Rudá záře nad Kladnem“.

Čl. R. Jílka Sloh „Markéty Lazarové“ (ČJ 4, 1954, 262—266) má posloužit — stejně jako dříve připomenuté stati J. V. Bečky o B. Němcové a K. V. Raisovi — potřebám školského rozboru.

Stylistický rozbor dvou autobiograficky založených knih slezské regionální spisovatelky L. Hořké „Doma“ (1943) a „Řeka“ (1946) podává M. Jelínek v příspěvku do Kellnerova sb. (Opava 1954, 179—192; Ke stylu literárních prací Ludmily Hořké) a ukazuje na patrnou souvislost ideové nevyspělosti autorky se závažnými stylistickými nedostatky jmenovaných knih.

U příležitosti úmrtí presidenta Kl. Gottwalda v březnu 1953 napsal F. Trávníček zhuštěnou charakteristiku jazyka a stylu jeho projevů (Síla a krása Gottwaldova slova. NŘ 36, 1953, 139—147 a Lit. noviny 1953, č. 17); ukázal tu m. j., jak všechny literární práce Gottwaldovy potvrzují Stalinův výrok, že jazyk je „nástrojem boje a rozvoje společnosti“.

Soustavnou, třebas jen obrysovou charakteristiku jazykových prostředků, kterých Jiří Wolker užil ve svých básnických sbírkách (Host do domu, Těžká hodina, verše z pozůstalosti), podává K. Hausenblas v příspěvku O jazyce poesie Wolkerovy (SPL I, Praha 1954, 473—493).

Dvojnásobné jubileum Julia Fučíka v roce 1953 (* 23. II. 1903, † 8. IX. 1943) přineslo dvě důkladně založené práce o jeho jazyce a stylu: M. Jelínka Stylistické mistrovství Julia Fučíka (SaS 14, 1953, 148—160) a V. Křístka Jazyk u Julia Fučíka jako prostředek boje (SPL I, Praha 1954, 494—509). Obě stati se zčásti obsahově shodují, zčásti doplňují tím, že poukazují na nové stránky vskutku bohatého Fučíkova jazyka a stylu; ulpívají však příliš na pouhém popisu.

Otázky překladu, zejm. literárního, jsou předmětem soustavného zájmu naší jazykovědy, která se zdaleka neomezuje — jako tomu bylo dříve — na vyšetřování jazykové správnosti v překladu, ale usiluje i o vyjasnění teoretických základů a zákonitostí překladatelského umění, nezanedbávajíc přitom ani starší českou tradici překladatelskou a její bohaté zkušenosti. Jen z počátku se tento zájem projevoval spíše překlady vy[235]braných příspěvků do sovětské překladatelské diskuse v l. 1951/2, brzy se však zkonkretisoval v několik důkladných statí původních. Jejich řadu zahájil K. Horálek příspěvkem K theorii překladu (O překládání marxistické literatury) v SaS 11, 1950/1, 74—83 a ukázal (zejména na textu „Komunistického manifestu“), jak poučná je analysa překladů marxistické literatury pro obecnou teorii překladu a zvláště pro praktickou překladatelskou technologii. Čl. Horálkův doplňují Poznámky k problematice překládání marxisticko-leninské literatury od M. Svatošové (SovJaz 3, 1953, 405—410), přinášející cenné zkušenosti, které autorka získala jednak při vlastní práci překladatelské, jednak při redakční práci na českých překladech spisů Leninových a Stalinových. Problematika překladatelská zaměstnávala Horálka i nadále; to dokazuje jeho podnětná studie O překládání veršů (SaS 14, 1953, 49—62), přinášející nevšední množství jasně formulovaných a na materiálu ověřených dílčích poznatků z překladatelské teorie i praxe (na př. těsnější sepětí s jazykovým materiálem v poesii než v próze; potíže s překladem veršů rýmovaných; metrická stránka překládaných veršů a j.). Zhodnocení českého překladatelství od J. Vrchlického až po Ot. Fischera je cele věnována Horálkova stať Několik poznámek o našem překladatelském dědictví a o dnešní situaci našich básnických překladů (SovJaz 4, 1954, 464—477); současné básnické překlady hodnotí autor celkem uznale a soudí, že v průměru vynikají nad překlady prozaické, kde dosud trpce pociťujeme ztrátu takových překladatelských individualit jako J. Zaorálka nebo B. Mathesia.

Soustavně se otázkami překladu vedle K. Horálka zabývá také J. Levý, jehož čl. O některých zákonitostech překladatelské věrnosti (SaS 14, 1953, 63—80) patří nepochybně k nejlepšímu, co u nás bylo v poslední době v tomto oboru napsáno. Levý tu usiluje — s patrným zdarem — zejména o vymezení obsahu překladatelské věrnosti; normativní platnosti tohoto pojmu, důležité v poměru k uměleckému mistrovství, se zatím nedotýká.

Ve sb. Kniha o překládání (viz zde na s. 231) se teorie překladu kromě úvodní programové stati Horálkovy Za vyšší úroveň překladů z ruštiny (s. 9—18) týkají oba příspěvky J. Moravce, Práce J. V. Stalina „O marxismu v jazykovědě“ a některé otázky překladu (19—36) a O významu překladu a překladatelského mistrovství (37—50); v druhém autor vyzvedá, jistě právem, velký význam překladatelské práce, kterou hodnotí především jako mocný prostředek růstu a posilování mezinárodních vztahů pracujících. Ostatní čl. tohoto sborníku, zaměřené spíše ke konkrétní jazykové stránce překladů, především česko-ruských, byly připomenuty už dříve na uv. m.

Užitečné jsou zajisté i práce, které se zabývají tradicí českého překladatelství a hodnotí ji. Z. Vančura ve Vzpomínce na Jaroslava Vrchlického jako na překladatele z angličtiny (ČMF 35, 1953, 129—147) upozorňuje na překlady Vrchlického z anglické a americké poesie, neprávem opomíjené a dosud nedoceněné; vysoko hodnotí předního představitele naší starší školy překladatelské také L. Nezdařil v čl. Umělecký překlad v theorii a praxi Otakara Fischera (tamtéž, s. 147—156). K zajímavým výsledkům docházejí často i některé práce obírající se různými překlady téhož díla; jmenujeme z nich tyto: R. Purm, Gogolův Revisor a jeho překlady do češtiny (Slavia 21, 1953, 290—310); V. Boudyšová, K problematice překládání Gogola. Gogolovy „Mrtvé duše“ (SovJaz 4, 1954, 248—259); K. Oliva, České překlady Mickiewiczových Dziadů (Slavia 23, 154, 524—546); J. Bečka, „Křižáci“ Henryka Sienkiewicze na české půdě (tamtéž, s. 547—558).

Nemenší pozornost věnuje česká jazykověda také novým překladům a snaží se z jejich rozborů vytěžit i závěry obecné. To platí zejména o čl. J. Zimy Problém archaismů v překladu literárního díla (SaS 15, 1954, 122—128), který je psán na okraj nového překladu de Costerova „Čtení o Ulenspieglovi“ od J. a R. Pochových (Praha 1953). Z dalších příspěvků tohoto druhu upozorňujeme aspoň na tyto: P. Trost, Poznámka k novému překladu Heina (SaS 15, 1954, 187 až 188; H. Heine, Německo. Zimní pohádka, přel. E. Petiška); K. Bartůňková, [236]Jak překládat Čechova (SovJaz 3, 1953, 411—421; rozbor překl. povídky „V služební věci“ od A. Zahradníčkové); Z. Heřman, O překladu věrném a volném (SovJaz 4, 1954, 256—261; S. Ščipačev, Sloky lásky. Přel. L. Fikar). Bohaté zkušenosti získané překladem klasického Šolochovova díla shrnul B. Mathesius do přednášky O překládání Rozrušené země; její stenografický záznam je otištěn v Knize o překládání (viz zde na s. 231), s. 107—123; srv. k tomu též: I. Camutaliová, Jak Bohumil Mathesius vychovával mladé překladatele (SovJaz 3, 1953, 358-360).

 

Terminologie. Některé otázky terminologické, zvl. pokud souvisí s prací na terminologických slovnících jednojazyčných, byly na programu I. čs. celostátní lexikografické konference bratislavské. Teorii a zejména praxi terminologické lexikografie byl tu věnován společný ref. M. Roudného a K. Sochora Terminologický slovník (Lexikografický sb., Bratislava 1953, 145 až 155), v němž podle hl. literatury a zejména zkušeností terminologického oddělení ÚJČ je shrnuto základní poučení o shromažďování a zpracovávání materiálu pro terminologický slovník, o hl. typech terminologických slovníků, o výstavbě hesel v nich a pod. — Speciální problematiku mají ovšem vedle toho i terminologické slovníky dvojjazyčné, především rusko-české; upozornil na ni M. Mucala, Problémy terminologických slovníků rusko-českých (tamtéž, s. 163—171). Příspěvkem k metodice lexikografické práce v oblasti odborné terminologie je i čl. K. Sochora Terminologický slovník výkladový ve vztahu k slovníku překladovému (SovJaz 4, 1954, 109—113).

Na aktivu o slovníkových pracích (konal se v Praze v lednu 1954, viz o něm zde na s. 117) zdůraznil význam odborné lexikografické práce terminologické B. Havránek (Úvodní slovo k aktivu o slovníkových pracích. SovJaz 4, 1954, 114—116); hl. ref. K nedostatkům odborných slovníků, všímající si jejich stránky lexikografické i odborně věcné, přednesl tamtéž J. Kuchař (SovJaz 4, 1954, 116—125).

Přehled zpráv o terminologii od K. Sochora (NŘ 36, 1953, 170—175) informuje o terminologických příspěvcích z různých oborů, často s doplňky a připomínkami; podobného obsahu jsou i další ref. téhož autora Větší péči odborným slovníkům (NŘ 36, 1953, 48—52) a Přehled nových odborných slovníků (NŘ 37, 1954, 40—48).

Důležitější terminologické příspěvky (zaměřené většinou k praxi) uvádíme dále podle jednotlivých oborů věcných, ovšem jen ve výběru; vedle nich připomínáme tu i některé rusko-české slovníky odborné, které mají rovněž význam pro českou terminologii jednotlivých oborů.

V oboru politické ekonomie se terminologická práce soustředila ve zvl. komisi ČSAV—ČSI, která uveřejňovala vyřešené termíny v čas. Sov. věda—Polit. ekonomie (od roč. 3, 1953). Tato komise posoudila také terminologickou stránku Rusko-českého slovníku z průmyslové ekonomiky, organisace a plánování od A. Kučery a A. Radvanovského (Praha 1953, s. 172) a o výsledcích podala zprávu ve jmenovaném čas. (3, 1953, 846—858). Na hl. problémy české ekonomické terminologie upozorňuje J. Vaněk (tamtéž 2, 1953, 416—417) a B. Korda řeší některé terminologické otázky průmyslové statistiky (tamtéž, s. 417—419). Že jde mnohdy o otázky velmi nesnadné, dokázala živá diskuse o vhodný překlad rus. ekonomických termínů čelovekočas a pod. do češtiny (srv. Z. Sochová—J. Štindlová, K novým ekonomickým termínům typu „člověkohodina“, NŘ 36, 1953, 207—212; J. Staněk—J. Štindlová, Jak překládat ruský termín čelovekočas, koněděň a pod., Sov. věda—Polit. ekonomie 3, 1953, 569—571 a další příspěvky tamtéž), aniž dospěla k výsledkům obecně přijatým.

Také čas. Účetní evidence věnuje od 2. roč. (1954) soustavnou pozornost otázkám terminologickým ve zvl. Jazykovém koutku; vyšly tu i hodnotné příspěvky teoretické, jako na př. J. Filipce O jazyku a slohu odborných projevů a O odborných názvech s hlediska hospodářského (2, 1954, č. 7 a 8).

Zevrubný slovník z oboru zeměměřičského sestavili L. A. Hrabyna, N. V. Němčenko, K. Kučera a F. Brož: [237]Rusko-český zeměměřičský slovník (Praha 1954, s. 240).

Zvl. názvoslovná komise, zřízená při ministerstvu stavebního průmyslu, pracuje za předsednictví V. Šmilauera na úpravě cizích zeměpisných názvů užívaných v češtině (po stránce slovotvorné a pravopisné); o její práci stručně informuje Č. Harvalík, O zeměpisném názvosloví (Lidé a země 2, 1953, 41—43).

Vývoj českého krasového názvosloví zachycuje H. Sáňka ve Vlast. věst. mor. 8, 1953, 115—126; současná naše jeskyňářská terminologie je zachycena v Česko-anglickém jeskyňářském slovníku od J. Šrota (čas. Čs. kras 7, 1954, 57—60).

Základní terminologie chemická (zejména z hl. oborů chemického průmyslu) spolu s věcnými výklady je obsažena v Chemickém příručním slovníku, který zpracoval J. Růžička s kolektivem spolupracovníků (Praha 1953, s. 332). Z ostatních příspěvků upozorňujeme na čl. J. Staňka K otázce názvosloví v organické chemii (Chem. listy 48, 1954, 158—159). Pravidelnou jazykovou rubriku Chemik píše česky otiskoval v roč. 1953/4 čas. Chemický průmysl.

Obecné biologie se týká čl. J. Jíry O základních zásadách systematické vědecké terminologie v Čas. lék. čes. 93, 1954, 750―751.

Práce F. Krkavce Nové botanické názvosloví (vyšla jako samost. příl. Přírodovědeckého sb. Ostravského kraje 14, 1953, č. 1/2, s. 40) má přispět k odstranění zmatků, které vznikají názvoslovnými rozdíly mezi starším Polívkovým „Klíčem k úplné květeně ČSR“ (2. vyd. z r. 1928 zpracovali K. Domin a J. Podpěra) a novou prací J. Dostála „Květena ČSR a klíč …“ (Praha 1950), která používá nového názvosloví (vypracovali je V. Jirásek a V. Novacký). Pro botanickou terminologii má význam také kniha A. Piláta Listnaté stromy a keře našich zahrad a parků (Praha 1953, s. 1104), obsahující m. j. i terminologický slovníček s výkladem českých, latinských i jiných cizojazyčných výrazů, nejčastěji používaných v dendrologické literatuře.

Pravidla a zásady zoologické a paleontologické nomenklatury F. Prantla vydalo Nakladatelství ČSAV v Praze 1953 (s. 97). Tamtéž vyšla i důležitá základní práce Soustava a jména živočichů, kterou podle zásad přijatých na I. sjezdu čs. zoologů v Opavě zpracovali J. Kratochvíl a E. Bartoš s četnými spolupracovníky (Praha 1954, s. 544); je určena za pomůcku pro běžnou praxi vědeckých pracovišť, autorů učebnic a pod., zejména však pro práci na našich školách všech typů. Po jazykové stránce revidovali tu české názvosloví F. Trávníček a A. Gregor.

Pro potřebu nejrůznějších oborů sestavili O. Pekárek, K. Cacek, M. Krátký a V. Kvíčera Rusko-český technický slovník (Praha 1953, s. 570); shromáždili tu velmi mnoho materiálu (přes 35.000 slov), ale po stránce lexikografické jejich slovník neuspokojuje a také odborná kritika vytkla práci dosti nedostatků.

Z jednotlivých průmyslových oborů dostalo se základní terminologické pomůcky našemu stavebnictví. Je to Slovník stavebné (!) mechaniky a příbuzných oborů v pěti řečích od Z. Bažanta (Praha 1953, s. 251); jeho předností je pečlivě sebraný materiál, vyexcerpovaný ze starší i novější literatury. Obsahuje abecední seznam českých názvů (celkem 1925 hesel) s příslušnými ekvivalenty ruskými, anglickými, francouzskými a německými a čtyři orientační rejstříky cizích názvů. O pramenech českého stavebního názvosloví a jeho dnešním stavu poučuje L. Svatuška (Stavební průmysl 21, 1953, 492—495), za jeho urychlenou normalisaci se přimlouvá S. Koudela (Stavivo 32, 1954, 170—172). Nové názvosloví bylo třeba vytvořit zejména pro proudovou metodu; vypracovala je zvl. komise a uveřejnila v čas. Stavební průmysl 4, 1954, 149—152.

Z terminologických příspěvků z oboru elektrotechnického upozorňujeme na dva čl. A. Schulze, Potíže s názvoslovím v elektrotechnice (Elektrotechnik 8, 1953, č. 7/8) a Potřeba a význam jednotného názvosloví (Elektrotechnický obzor 43, 1954, č. 7). Norma televisního názvosloví byla uveřejněna v čas. Slaboproudý obzor 14, 1953, č. 11 (příloha).

[238]Význam hornictví a hutnictví jako klíčových oborů našeho průmyslu se projevil také zvýšenou péčí o jejich odbornou terminologii; významným podílem se na těchto pracích účastnila i naše jazykověda. Na podnět Slezského stud. ústavu byla v listopadu 1952 uspořádána v Ostravě pracovní porada jazykovědců s techniky z dolů a hutí, která se zabývala organisací příprav pro vydání terminologických slovníků hornického a hutnického; referáty B. Počty, V. Křístka a K. Sochora tam přednesené vyšly v 50. zprávě Slez. stud. ústavu (prosinec 1952). O poradě informují zprávy K. Sochora První krok k terminologickému slovníku hornickému a hutnickému (SaS 14, 1953, 47—48) a Jazykověda pomáhá hutím a dolům (NŘ 36, 1953, 59—61). Slovník hornický připravuje terminologické oddělení ÚJČ ČSAV za spolupráce terminologické komise při Matici hornicko-hutnické (pracuje se již na jeho rukopise); pro slovník hutnický se tu zatím shromažďuje materiál. Otázkami hornického názvosloví se také zabývala zvl. komise ČSI a publikovala výsledky své práce v několika článcích v čas. Sovětská věda — Hornictví 2, 1953 a 3, 1954). Příspěvek k normalisaci hornického názvosloví od J. Kuchaře (NŘ 37, 1954, 198 až 202) ukazuje na příkladu několika vybraných terminologických synonym, jak se hlediska jazyková, po př. jazykově terminologická uplatňují při názvoslovné normalisaci.

Soubory odborných názvů z hutnictví (na př. pro rudy, druhy paliva a pod.) a jiné terminologické příspěvky přinášely brněnské Hutnické listy v roč. 3, 1953 a 4, 1954 (na př. příspěvek M. Havelky o poměru názvů kok a koks 9, 1954, 545 n.). Slévárenský slovník rusko-český a anglicko-český vydali J. Brabec a B. Hellmann (Praha 1953, s. 155); drobné názvoslovné příspěvky z téhož oboru otiskoval V. David v čas. Slévárenství (na př. 1, 1953, 211—222; 2, 1954, 60—62 a j.).

Strojírenství se týká velmi prakticky uspořádané Ruské a české názvosloví ze strojírenské technologie od S. Kohouška (Praha 1954, s. 172); obsahem sem náleží i čl. J. Vladyky O vědeckém a technickém názvosloví (Sov. věda — Strojírenství 4, 1954, 600—606).

V čl. Vědecké označení a názvosloví drog (Čs. farmacie 2, 1953, 257—262) upozorňují Z. Blažek a V. Jirásek před novým vydáním Čs. lékopisu na formální i věcné nedůslednosti v latinském i českém názvosloví drog, které se vyskytují nejen v 1. vyd. Čs. lékopisu z r. 1947, ale i ve většině českých farmakognostických prací, a podávají propracovaný návrh na novou úpravu latinské i české farmakognostické terminologie. Srv. k tomu též další příspěvek obou autorů Názvosloví drog ve 2. vyd. Československého lékopisu a psaní latinských názvů (tamtéž 3, 1954, 147—148).

Poznámky k prováděné normalisaci obsahuje čl. F. Gřunděla Názvosloví plastikářského a gumárenského průmyslu (Chemický průmysl 4, 1954, 78—79; srv. též čas. Normalisace 3, 1954, 31—33).

Kožařské názvosloví I (české a slovenské termíny, schválené názvoslovnou komisí) bylo otištěno v čas. Kožařství 4, 1954, 85—86; příspěvky k terminologii dřevařského průmyslu přinášel čas. Dřevo. Zvl. Terminologický koutek měl i čas. Papír a celulosa a Hlídku odborné terminologie čas. Voda.

K zdařilým pracím patří Rusko-český slovník z oboru masného průmyslu L. Kracíkové (Praha 1953, s. 114).

Zprávu o úpravě kuchařských názvů na jídelních lístcích, kterou provedla hl. správa hotelů a restaurací při ministerstvu vnitř. obchodu za odborné spolupráce terminol. odd. ÚJČ, podal K. Sochor v NŘ 36, 1953, 247—251 (Úprava jídelních lístků a kuchařské názvosloví) a j.

Stálou rubriku terminologickou v čas. Za socialistické zemědělství vedl K. Sochor a vedle příspěvků obecného obsahu otiskl tu i výklad o terminologii a nomenklatuře v zemědělství (4, 1954, č. 12). Od téhož autora pocházejí i zprávy o práci názvoslovné komise zahradnické (spolu se seznamy normalisovaných názvů) v čas. Ovocnářství a zelinářství 1, 1953, č. 8—11. V NŘ 37, 1954, 255—256 psal K. Sochor o nově zaváděných termínech v drůbežnictví (kurník, perličník, krůtník, husník a kachník).

[239]Odborné výrazy lesnické, ale i botanické a zoologické shrnul Rusko-český a česko-ruský lesnický slovník, který sestavil F. Korsuň (Praha 1953, s. 232). Rubriku Lesnické jazykové okénko v čas. Lesnická práce (od poč. roč. 33, 1954) vede K. Šiman; v úvodním čl. podal přehled důležitých českých prací o lesnickém názvosloví (v č. 6).

Pro služební potřebu archivních pracovníků vyd. ministerstvo vnitra Slovníček archivní terminologie, který sestavili F. Roubík, A. Haas, J. Kollman a Z. Fiala (Praha 1954, s. 47); srv. též čl. F. Hoffmanna Poznámky k archivní terminologii (Archivní čas. 1953, 114—117).

Základní problematiku české knihovnické terminologie nastiňuje J. Cejpek v čl. Některé otázky knihovnické terminologie (čas. Knihovna 7, 1954, 91—93, 123—126) a doporučuje její soustavnou revisi.

 

Lexikografie. Základní dílo moderní české lexikografie Příruční slovník jazyka českého (vydává nyní ČSAV péčí ÚJČ za red. B. Havránka, V. Šmilauera a A. Získala) se rychle blíží k svému dokončení. V letech 1953/4 vyšlo celkem 48 dvouarchových sešitů (č. 246—293), úhradí — vzpeřiti se); VI. díl slovníku (T — vůzek, s. 1263) byl dokončen v prosinci 1953.

Naléhavé potřebě spolehlivého zachycení slovní zásoby současného spisovného jazyka českého má vyhovět nový třídílný slovník spisovné češtiny, na němž pracuje lexikografický kolektiv ÚJČ od r. 1950. Chystaný slovník má být více zaměřen k jazykové praxi všech uživatelů spisovné češtiny a má jim poskytnout nejen výklady významoslovné, ale i základní poučení pravopisné a mluvnické; vedle toho má slovník hodnotit správnost slov, jejich tvarů, vazeb a spojení, určovat jejich platnost stylistickou, uvádět hl. synonyma a zejména frazeologii. Aby si pracovní kolektiv mohl ověřit ještě před definitivní úpravou rukopisu I. dílu správnost koncepce slovníku po stránce obsahové i formální, byl vydán za hl. redakce B. Havránka a M. Helcla Ukázkový sešit Slovníku současného spisovného jazyka českého (Praha 1953, s. 40; viz též zprávu M. Helcla Příprava nového slovníku současného spisovného jazyka v NŘ 36, 1953, 309—311 a ref. téhož autora na zasedání sekce jazyka a literatury ČSAV v dubnu 1954, otištěný v SaS 15, 1954, 161—165). Připomínky k chystanému slovníku zaslalo více než sto účastníků ankety (pracovních kolektivů i jednotlivců); za lexikografy z Ústavu slovenského jazyka SAV, kteří t. č. také pracují na normativním a frazeologickém slovníku spisovné slovenštiny, odpověděla M. Marsinová v čl. Z teórie a praxe lexikografie (Slov. reč 19, 1954, 82 až 90). O výsledcích ankety podal pražský lexikografický kolektiv celkovou zprávu v NŘ 38, 1955, 25—32.

O 4., přepracovaném a doplněném vyd. Slovníku jazyka českého P. Váši a F. Trávníčka (Praha 1952, s. XV + 1801) ref. K. Horálek v čl. Poučení ze sovětské lexikografie. (K novým vydáním Trávníčkova a Ožegovova slovníku.) v SovJaz 3, 1953, 81—86; s hlediska odborné, zejména technické terminologie kritisoval týž slovník F. Raban (Technik a jazykový slovník. Technická kniha 2, 1953, 253—261). K tomu srv. odpověď Trávníčkovu tamtéž na s. 304—306 a diskusní příspěvek E. Prandstettera na s. 335—336.

Kapesní slovník cizích slov J. Hallera (Praha 1954, s. 313) je myšlen jako praktická příručka pro první a stručné poučení o významu cizích slov; na některé jeho nedostatky (zejména lexikografického rázu, ve výběru slov, jejich výkladu, stylistické a vrstevní charakteristice a pod.) upozorňuje F. Havlová v NŘ 38, 1955, 99—104.

Čtenářům bible Kralické a starší české náboženské literatury je určen nenáročný Slovníček kralické bibličtiny, který sestavil B. Popelář (Praha 1953, s. 29).

V červenci 1954 začala vycházet (čtvrtletně v pětiarchových sešitech) nová velká Biblická konkordance, kterou na základě excerpce bible Kralické z r. 1613 zpracovali M. Bič a J. B. Souček; tato důležitá příručka pamatuje i na potřeby jazykového a zejména slovníkového studia bible Kralické.

Z teoretických prací české lexikografie a lexikologie zaslouží zmínky podnětná stať [240]J. Daňhelky Některé zásadní otázky historického slovníku českého jazyka (SPL I, Praha 1954, 385—394). Autor tu diskusně upozorňuje, jak se může učení o základním slovním fondu uplatnit už ve stadiu přípravných prací pro vydání tohoto slovníku, ale vedle toho se dotýká i otázek konkrétních (časové rozpětí materiálu, jeho rozsah, pokud jde o jednotlivé jazykové vrstvy a pod.).

Z referátů, po př. koreferátů bratislavské lexikografické konference (pokud se zabývají speciálními otázkami české lexikografie a lexikologie; jinak viz zde s. 115 a 120) příspěvek J. Filipce Synonyma v jednojazyčném slovníku (Lexikografický sborník, Bratislava 1953, 83—92) vychází ze současného stavu bádání o slovní zásobě jako systému a vedle domácí tradice přihlíží i ke zkušenostem cizí lexikografie synonymické. Jeho vývody doplňuje v koreferátu Úkoly synonymiky při stavbě hesla v slovnících malého a středního typu J. Zima (tamtéž, s. 93—98): na příkladech z chystaného středního slovníku současné spisovné češtiny ukazuje, jak lze synonym s výhodou použít při třídění významů a při výstavbě slovníkového hesla. O. Man v ref. Ustálená spojení a frazeologické jednotky, jejich podstata a hranice (tamtéž, s. 101—110) vychází z teoretických úvah V. V. Vinogradova, z jeho třídění slovních spojení a vymezení jejich poměru k slovu a k syntagmatu, dokládaje své závěry příklady z ruštiny i češtiny. K pracovní technice lexikografické jsou zaměřeny příspěvky L. Janského (Výstavba hesla, s. 131 až 141) a F. Havlové (Rozsah slovníku, excerpce, její prameny a citace, s. 185—197), oba opřené o bohaté zkušenosti našeho nejstaršího lexikografického pracoviště — dříve Kanceláře Slovníku jazyka českého, dnes Ústavu pro jazyk český ČSAV.

 

Původ a význam jednotlivých slov. Základní význam pro všestranné poznání našeho názvosloví rostlinného, lidového i odborného, má dílo V. Machka Česká a slovenská jména rostlin (Praha 1954, s. 366). Obsahuje etymologické výklady českých a slovenských názvů vyšších rostlin pojatých do Polívkovy „Názorné květeny zemí koruny české“ I—IV (1900—1904) a Dostálovy „Květeny ČSR“ (1950); ty se však neomezují jen na rozbor slov, objasnění jejich skladu, původního významu a úlohy jednotlivých částí, ale vysvětlují i jejich historii: jde-li o slovo nové, které bylo záměrně vytvořeno jako český nebo slovenský protějšek vědeckého názvu latinského, či o slovo starší, z doby předpreslovské; zda se vyskytuje pouze v češtině (slovenštině), anebo i v jiných jazycích slovanských, po př. má-li příbuzné výrazy i mimo jazykovou oblast slovanskou. Aniž chce Machek podat úplnou sbírku lidových jmen rostlin — k tomu nám chybí, jak sám ukazuje, ještě mnoho základních prací průpravných —, je jeho první pokus o shrnutí a jazykovědné zpracování českého a slovenského názvosloví rostlinného dílo velmi zdařilé a průkopnické; tak je hodnotí v podrobném ref. V. Vážný v NŘ 37, 1954, 262—275 (s cennými poznámkami a doplňky).

Výklady slov V. Machka v NŘ 37, 1954, 193—198 se týkají slovesa peskovati (z pův. pyskovati) a subst. zoun (z pův. žhoun ‚řeřavý uhel, žhavý oharek‘). Kvinde je z něm. Gewinde, jak před časem vyložil L. Zalaba v Lid. novinách 1930, 4/6 a nově potvrzuje Kv. Hodura v NŘ 36, 1953, 188—189. Na příkladu slov krpadlo, krpati a pod. ukazuje F. Svěrák, jak vznikají, žijí i mizejí výrazy souvisící s výrobou lidových potřeb (tamtéž, s. 317—318).

Ze sémantických výkladů jednotlivých slov upozorňujeme na čl. Suchar, sucharský, sucharství od V. Křístka (NŘ 37, 1954, 202—207); několik menších příspěvků toho druhu přinesla Naše řeč také v oddílu Drobnosti.

 

Jména osobní a místní. Příspěvkem k otázce, jaký je vztah našich příjmení a vlastních jmen vůbec k ostatní zásobě slovní, t. j. k apelativům, je čl. J. Svobody K tvoření českých příjmení (NŘ 36, 1953, 201—207); v něm se ukazuje, v čem a jak se vlastní jména osob odchýlila od jmen obecných po stránce slovotvorné, a určují základní způsoby jejich tvoření.

Přehled dosavadních pokusů o výklad [241]jména Čech (nejstarší vědecký pokus je od Dobrovského) podává J. Spal v čl. Původ jména Čech (NŘ 36, 1953, 263—267); zvl. přitom upozorňuje na etymologii I. Hoška z r. 1891, spojující toto jméno s kořenem čel- (srov. čeleď, rus. čelověk).

Ze základního díla české toponomastiky Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny od A. Profouse (dosud vyšel díl I—III, A—Ř, Praha 1947/51) byl v r. 1954 péčí S. Petíry vydán dotisk I. dílu, v podrobnostech opravený, po př. upravený. Srov. též ref. J. Spala K III. dílu Profousových „Místních jmen v Čechách“ v NŘ 36, 1953, 158—160 (s několika poznámkami).

O záhadě jména Beskydy píše F. Kopečný v sb. Kellnerově, Opava 1954, 158—173. Shrnuje a hodnotí vše podstatné, co přinesly dosavadní výklady; z nich pokládá za nejpřijatelnější ty, které vycházejí z nějakého germánského nebo thráckého apelativa s významem buď „horský předěl“ nebo „horské pásmo, zalesněné i pastvinaté“.

Z ostatních drobnějších příspěvků toponomastických zaznamenáváme etymologický výklad J. Skutila Ponikev, Ponikva, Punkva (Čs. kras 6, 1953, 103—108), čl. J. Spala Stáří místních jmen v plzeňském okrese v regionálním čas. Život Plzeňska 5, 1954, 102—103 a snůšku jmen s věcnými vysvětlivkami od F. Jílka Pomístní názvy v Libštátě (Naše vlast 2, 1954, 53—54). Čl. J. Doberského Názvy scelených lánů JZD (Sb. Čs. společnosti zeměpisné 59, 1954, 140—145) obsahuje soubor a výklad názvů polních tratí asi ze 700 obcí ve vých. Čechách, který má posloužit při hledání vhodných nových názvů pro družstevní lány všude tam, kde dosavadní jména nevyhovují.

 

Jubileum Josefa Dobrovského 1753—1953. Dvousté výročí narození Josefa Dobrovského bylo české jazykovědě (a také literární vědě, historii a některým jiným oborům, kterými se Dobrovský při své mnohostranné a plodné činnosti zabýval) podnětem, aby důkladně prozkoumala jeho dílo a nově je zhodnotila: v čem tkví historický význam prací Dobrovského a v čem je jeho odkaz stále aktuální, kde může naše pokroková věda na dílo Dobrovského navazovat a čemu se od něho musí učit.

Manifestačně se k odkazu Josefa Dobrovského přihlásila Československá akademie věd vydáním obsáhlého sborníku Josef Dobrovský 1753—1953 (red. B. Havránek a J. Dolanský, Praha 1953, s. 596 + 11 příl.; viz o něm zevrubný ref. A. Jedličky v NŘ 37, 1954, 304—310) a uspořádáním vědecké konference o jeho díle (o ní viz v první části tohoto přehledu na s. 116, tamtéž i zprávy o ní). Kromě toho i mimo jmenovaný sborník a referáty přednesené na konferenci vyšla ještě početná řada studií a článků věnovaných rozboru a hodnocení vybraných úseků díla Dobrovského.

Zásluhou jubilejního roku bylo nepochybně i vydání dalších tří svazků Spisů a projevů J. Dobrovského. Znovu byla vydána kritická rozprava mladého Dobrovského Fragmentum Pragense Euangelii S. Marci vulgo autographi z r. 1778 (k vyd. připr., úvod a pozn. napsal B. Ryba, Praha 1953, s. 154 + 17 příl.). Dále péčí K. Horálka a M. Heřmana vyšla Rossica (Praha 1953, s. 160 + 8 příl.). Jsou to čtyři menší práce rusistické: Vergleichung der Russischen und Böhmischen Sprache z r. 1796, Neues Hülfsmittel die Russische Sprache leichter zu verstehen z r. 1799, předmluva k Puchmajerově mluvnici ruštiny z r. 1820 (v něm. orig.) a recense Slovníku Ruské akademie z r. 1825 (rovněž v něm. orig.); důležitou předmluvu k tomuto svazku Dobrovského práce o ruštině a poznámky napsal K. Horálek. Konečně třetí svazek edice O zavedení a rozšíření knihtisku v Čechách (úvod Dobrovského práce k dějinám českého knihtisku a pozn. napsala M. Daňková; Praha 1954, s. 125 + 16 příl.) obsahuje rozpravu Ueber die Einführung und Verbreitung der Buchdruckerkunst in Böhmen z r. 1782.

Obsáhlý Výbor z díla Josefa Dobrovského sestavil a vydal B. Jedlička (Praha 1953, s. 557) s přáním přiblížit je zájmu dnešního vzdělaného čtenáře. Zařadil sem (ve vlastních překladech) a v chronologickém pořadí ukázky ze základních bohemistických prací Dobrovského, jazykovědných, literárně histo[242]rických i historických, jakož i výňatky z menších studií, kritik a recensí; v úplnosti byla do výboru pojata průkopnická studie Dobrovského o české prosodii a všechna pojednání, která byla napsána česky, zcela byla vypuštěna (z důvodů technických) ukázka z památných Institutiones. K popularisačnímu poslání knihy je zaměřen i vydavatelův úvod Dobrovský, příklad pokrokového vědce a věcné poznámky. Bylo by možno diskutovat o sestavě výboru a také překlad by vyžadoval — aspoň u některých ukázek — revise; nicméně lze vydání této knihy hodnotit kladně, protože svůj hlavní popularisační úkol může splnit opravdu dobře.

Jiný výbor s mnohem užším zaměřením nábožensko-vzdělavatelným vyšel s názvem Z náboženského odkazu Josefa Dobrovského (s kolektivem spolupracovníků připr. M. Kaňák, Praha 1954, s. 329). Vedle úvodu F. Šimka K dílu Josefa Dobrovského obsahuje kniha obsáhlou stať vydavatelovu Životni osudy a náboženské názory Josefa Dobrovského; ostatek je vyplněn překlady několika prací Dobrovského, navzájem dosti volně spojených široce pojatou náboženskou thematikou: je tu část rozpravy o Pražském zlomku evangelia sv. Marka (kap. I—VII), Disertace o starých hebrejských znacích, Historická rozprava o kněžském bezženství v Čechách, Přednášky o praktické stránce v křesťanském náboženství a Cyril a Metod, slovanští apoštolové. Kniha není určena filologům (o tom svědčí mimo jiné i rozsah vysvětlivek a často i jejich stylisace), ale tím sotva lze omlouvat jazykové nedostatky v překladech i jiné omyly v knize; je jich podstatně víc a jsou citelnější než ve výboru Jedličkově.

Naše znalost korespondence Dobrovského, velmi důležitá pro poznání jeho života a díla, byla nově obohacena o několik drobných příspěvků. Z nich jsou nejdůležitější tři listy mladého Dobrovského německému orientalistovi J. D. Michaelisovi z let 1776/8, které s pomocí F. M. Bartoše objevil v Göttingen hamburský slavista H. Kunstmann a otiskl v Slavii 22, 1953, 427—442. V Numismatických listech 9, 1954, 28 uveřejnil J. Hammerbauer dosud neznámý lat. dopis Dobrovského adresovaný Fr. A. Vackovi, děkanu v Kopidlně, o míšeňských groších (s čes. překladem). Zajímavé jsou — zejména po stránce biografické — také dopisy moravského kněze Jana Zabranského, kdysi chovance generálního semináře v Hradisku, které psal Dobrovskému, svému bývalému učiteli. Je jich 7 (z let 1791—1812) a otiskl je (v čes. překladu) O. Králík v SlezSb 51, 1953, 547—558.

Poměrně nečetné jsou příspěvky obsahu životopisného; z nich upozorňujeme jen na důležitější. Úvodní kapitoly z připravované monografie o Dobrovském otiskl J. Dolanský pod názvem Zrození buditele (Sb. Dobrovského, Praha 1953, s. 11—45). Na nové podrobnosti z mládí Dobrovského upozornil M. Kaňák v čl. O studiích a učitelích Josefa Dobrovského (Náboženská revue 25, 1954, 63—70); vztahy Dobrovského k pražskému Národnímu museu popsal J. Tichý v čl. Dobrovský a Národní museum (Čas. Nár. musea, odd. věd společ. 122, 1953, 213—215). Několik příspěvků je věnováno vztahům Dobrovského k Moravě: O. Králík v čl. Josef Dobrovský v Olomouci (Sb. SLUKO, odd. B, 1, 1951/4, 95 až 105) píše o činnosti Dobrovského jako vicerektora semináře v Hradisku; J. Skutil otiskuje ve Vlast. věst. mor. 8, 1953, 53—59 Drobnosti o Josefu Dobrovském na Moravě (m. j. o historii jeho rázovitého náhrobku na brněnském hřbitově, o osudech jeho ostatků a j.); posledními věcmi Dobrovského (testament, exhumace ostatků), dále jeho charakteristickými pečetidly se zabývá V. Zapletal v Brněnských příspěvcích k životopisu Josefa Dobrovského (tamtéž, s. 41 až 53); jiný čl. téhož autora Po stopách Dobrovského na Moravě (tamtéž 9, 1954, 108—110) jednak obsahuje životopisné zprávy o Aloisu Kalousovi, synu Dobrovského nevlastní sestry Anny, který jako důstojník a později invalida žil na Moravě, jednak uveřejňuje z majetku Kalousových potomků novou miniaturní podobiznu Dobrovského. Je to nejmladší z jeho známých portrétů (představuje Dobrovského ve stáří asi 30 let) a jeho autentičnost je dobře zajištěna průvodním věnovacím listem Dobrovského. Totéž nelze však ani zdaleka tvrdit o jiné po[243]dobizně neznámého kněze z majetku musea v Poličce, o níž místní tradice věří, že představuje také Dobrovského; byla uveřejněna v příloze k I. č. České literatury 2, 1954 (viz též pozn. tamtéž na s. 96). Ikonografickým příspěvkem je i čl. R. Fukala K podobizně Dobrovského ve Vlast. věstníku mor. 8, 1953, 67—68 (o známé olejomalbě Tkadlíkově a rytině vídeňského mědirytce Michala Aignera).

Dále se pokusíme shrnout do několika věcných skupin ostatní studie a články: především ty, které se zabývají dílem Dobrovského vcelku, pak příspěvky soustředěné k problematice jazykovědné a konečně články o dalších vědních oborech, které Dobrovský pěstoval; pro podrobnější informaci odkazujeme i zde jednak na referáty o jubilejním sborníku a o akademické konferenci (kde byly otištěny, po př. předneseny příspěvky nejzávažnější), jednak na souborné zprávy V. Bechyňové Literatura k 200. výročí narozenin Josefa Dobrovského (Slavia 23, 1954, 596—600) a Z. Tyla Žeň jubilea Josefa Dobrovského (NŘ 37, 1954, 239—249).

Výstižnou hodnotící charakteristiku obsahuje výňatek z Dějin národa českého od Z. Nejedlého (I, Praha 1949, 68 n.) Veliký Josef Dobrovský, přetištěný v čele sb. Dobrovského, Praha 1953, s. 7—8; povšechného obsahu jsou i četné příležitostné články v denním tisku a v časopisech (na př. J. Dolanský, Veliký buditel našeho národa v Rud. právu 1953, 16/8 a od téhož autora Dvě stě let od narození Josefa Dobrovského v Lid. demokracii 1953, 16/8 a Slov. přehledu 39, 1953, 205—208). Filosofický význam díla Josefa Dobrovského se pokusil kritickým rozborem postihnout M. Machovec v sb. Dobrovského, Praha 1953, 46—86; v polemice proti buržoasní vědě, která u Dobrovského přeceňovala cizí vlivy, usiluje vyložit filosofickou základnu Dobrovského z jeho vlastních vědeckých bojů, přímo podmíněných materiálními rozpory společnosti, ve které Dobrovský žil a pracoval; stručnější výtah z této studie vyšel pod názvem Josef Dobrovský — vlastenec v Lit. novinách 1953, č. 33. Důležité poznámky k témuž thematu podává stať J. Černého Za marxistické zhodnocení vědeckého a ideového odkazu Josefa Dobrovského (Nová mysl 8, 1954, 541 až 552), psaná na okraj Jedličkova Výboru a jubilejního sborníku. Poměrem Dobrovského k politickému dění jeho doby a otázkou jeho aktivní účasti na tomto dění se zabýval ve svém příspěvku na konferenci J. Vávra (Dobrovský v politických zápasech své doby. Slavia 23, 1954, 191—197) a obšírněji týž autor v první části široce založené studie „Místo Josefa Dobrovského v obrozenském hnutí“, kterou pod názvem Josef Dobrovský a Rusko otiskl v čas. Sovětská věda — Historie 3, 1953, 684—694. Ucelený výklad o životě a díle Dobrovského, popularisující — ne vždy zcela přesně — výtěžky odborného bádání, pokusila se podat brožura J. Kočího Josef Dobrovský — veliký učenec a buditel českého národa (Praha 1954, s. 33).

 

Jak jsou názory osvícenského racionalisty Dobrovského mnohdy až překvapivě blízké novému marxistickému pojetí jazyka, ukázal na samém prahu jubilejního roku B. Havránek v stati Josef Dobrovský a pokrokovost jeho slovanství (Sb. Zdeňku Nejedlému ČSAV, Praha 1953, 401—414); obdobně zhodnotil životní dílo Dobrovského důsledně se stanoviska marxistické jazykovědy v ref. na olomoucké konferenci F. Trávníček (Dnešní význam Josefa Dobrovského. Slavia 22, 1953, 169—176). Zásadní dosah pro docenění Dobrovského-slavisty mají dvě další zevrubné a v celkovém pojetí i v podrobnostech objevné studie B. Havránka. Jádrem první, Význam Josefa Dobrovského pro slovanskou jazykovědu (sb. Dobrovského, Praha 1953, 97—116), je pronikavý rozbor historickosrovnávací metody, kterou Dobrovský zavedl do slovanských studií jazykovědných a uplatnil — vedle češtiny — s pronikavým úspěchem zvláště na církevní slovanštině a ruštině; v závěru jsou sebrány a zhodnoceny nejdůležitější ohlasy Dobrovského prací ve světě, zvl. slovanském. (Výtěžky obou už připomenutých studií autor shrnuje a obecně zpřístupňuje v čl. Pokrokovost slovanství Josefa Dobrovské v čas. Nový život 5, 1953, 1088—1098 a Dobrovský — zakladatel slovanské jazykovědy v Slov. přehledu 39, 1953, 301—302. Druhá studie je [244]široce komparatisticky založená a bohatě dokumentovaná přednáška Slovanský význam Dobrovského, proslovená na slavnostním shromáždění ČSAV v pražském Karolinu; je otištěna ve Věstníku ČSAV 62, 1953, 245 až 253, kromě toho zkráceně v čas. Ruský jazyk 4, 1954, 45—52, v ruském znění, rozšířeném a doplněném o dokladový materiál, v Slavii 23, 1954, 81—100 pod názvem Značenije Iosifa Dobrovskogo dlja Slavjan) a v maďarském znění, zhuštěném, ale doplněném výkladem o významu ugrofinských zájmů Dobrovského, pod názvem J. Dobrovský a haladó tudomány jelentösege szempontjäból ve sbor. Közleményei VI, kötet 1—2 (A magyar tudományos akadémia, nyelv- és irodalomtudományi osztályának) 1954, s. 327—340.

Základy historického a srovnávacího chápání jazyka u Dobrovského byly předmětem konferenčního ref. J. Běliče (Slavia 23, 1954, 144—151); poznatky Dobrovského z historického vývoje češtiny, z předhistorického vývoje slovanských jazyků a jeho tušení příbuznosti jazyků indoevropských jsou důkazem, že vlastní cestou dospěl až k samým hranicím srovnávacího jazykozpytu; vývody Běličovy doplnil několika cennými poznámkami ve svém koreferátu V. Vážný, na př. poukazem na historický a srovnávací základ prací Dobrovského o tvořivosti české řeči a dále na pozornost, kterou věnoval vztahu slovenštiny k vzdáleným jazykům, na př. ugrofinským a uraloaltajským (K otázce historického a srovnávacího chápání jazyka u Dobrovského. Slavia 23, 1954, 159—163).

Několik poznámek na okraj průkopnické práce Dobrovského v oblasti srovnávacího studia slovanských jazyků přináší Horálkův příspěvek K otázce Dobrovského třídění slovanských jazyků (sb. Dobrovského, Praha 1953, 117—120); z téhož základu vychází i V. Blanár (Slovenčina v Dobrovského klasifikácii slovanských jazykov. Slavia 23, 1954, 152—158) při zkoumání, jak formuloval Dobrovský poměr slovenštiny k ostatním jazykům, zvl. k češtině, a jaký byl jeho názor na samostatnost jazyka slovenského.

Dobrovského „Institutiones“, základní synthetické dílo, které otevřelo novou epochu ve zkoumání církevní slovanštiny a ve slovanské jazykovědě vůbec, všestranně rozbírá a hodnotí s kritickým rozhledem J. Kurz (Základy vědeckého studia církevněslovanského jazyka; předneseno na věd. konferenci ČSAV, pro otisk v Slavii 23, 1954, 111—134 doplněno obsáhlým poznámkovým aparátem); některými speciálními stránkami Dobrovského studií staroslověnských se zabýval A. Dostál ve svém koreferátu Vztah Dobrovského k Vostokovovi a Kopitarovi a jeho podněty pro další studium staroslovenštiny (předneseno tamtéž, otištěno v Slavii 23, 1954, 139—143).

Přehledně nastínil obsah rusofilství Dobrovského, jak se projevilo v jeho díle, F. Trávníček v čl. Dobrovský a ruština (SovJaz 3, 1953, 351—353); podrobněji rozebral rusistické zájmy Dobrovského K. Horálek v připomenuté již předmluvě k edici Rossica (Dobrovského práce o ruštině, s. 5—22).

Podílem Slovenska a slovenštiny v díle Dobrovského se vedle citovaného už Blanárova příspěvku o postavení slovenštiny v Dobrovského klasifikaci slovanských jazyků zabývá čl. J. Stanislava Zo sloveník Jozefa Dobrovského (sb. Dobrovského, Praha 1953, 121—129), navazující na starší autorovu stať Slovenčina v diele Dobrovského (Bratislava 3, 1929, 792—824) a doplňující ji novými fakty i výklady. Protějškem ke konferenčnímu ref. Trávníčkovu o významu Dobrovského pro vytváření národního jazyka českého (viz dále) je koreferát Š. Peciara Dobrovského zásluha o utváranie národného jazyka (Slavia 23, 1954, 107—110), hodnotící význam Dobrovského pro slovenskou jazykovědu: bez poznání Dobrovského nelze pochopit ani Bernoláka a Štúra, ani další vývoj slovenštiny.

Význam Josefa Dobrovského pro český národní jazyk dokazuje F. Trávníček (sb. Dobrovského, Praha 1953, 89—96) tak, že z obou jeho mluvnic spisovné češtiny (z r. 1809 a 1819) vyzdvihuje ty názory, které jsou dodnes platné nebo aspoň podnětné a plodné; protože dílo Dobrovského tvoří nad jiné významnou složku našeho kulturního dědictví, je naléhavě třeba očistit je „od nánosu, kterým jej zasypala naše věda za buržoasního řádu“ a spravedlivě je zhod[245]notit po všech stránkách; za příklad takového zhodnocení označuje Havránkovu stať ze sb. Zd. Nejedlého. Příbuzným námětem, ale speciálněji pojatým i rozpracovaným, se F. Trávníček zabýval i ve svém ref. na konferenci (Význam Dobrovského pro vytváření národního jazyka. Slavia 23, 1954, 101 až 106): tu ukázal mimo jiné, jak mluvnice Dobrovského byly pro rodící se novodobý národ bohatým pramenem teoretického i praktického poznání spisovného jazyka a tím i pro jeho další rozvoj.

Jak Dobrovského činnost v oblasti českého jazyka (zejména při vytváření jeho spisovné normy) vyplývala organicky z dobových souvislostí a co znamená nejen pro období bezprostředně následující, ale vlastně i pro náš dnešek, ukazuje J. Bělič v čl. Zákonodárce nové spisovné češtiny (NŘ 36, 1953, 193—201); jiný přehledný výklad o významu bohemistických prací Dobrovského podal J. V. Bečka (Dobrovský a náš dnešek. ČJ 3, 1953, 161—171), a to na pozadí tradice českého mluvnictví. Rozbor Dobrovského názorů na český přízvuk a otázky prosodické podává M. Krbec (Dobrovský o českém přízvuku. SaS 14, 1953, 179—189), vyzvedaje přitom zejména jeho metodickou samostatnost, hledisko srovnávací a praktické zaměření k prosodickým potřebám nové české poesie. Podle A. Dostála (Práce Josefa Dobrovského o tvoření slov. Sb. Dobrovského, Praha 1953, 130—155) je zvl. naléhavě třeba zhodnotit s moderního hlediska jazykovědného slovotvorné výklady Dobrovského a využít jejich cenných podnětů při studiu slovotvorných zákonitostí nejen v češtině, ale i v ostatních jazycích slovanských. Příspěvek J. Víškové a J. Sirotka Zpracování českého tvarosloví u Dobrovského (sb. Dobrovského, Praha 1953, 182—196) podrobně rozbírá tvaroslovné části v mluvnicích Dobrovského a srovnává je s českými mluvnicemi doby předchozí i následující. Nově hodnotí Dobrovského názory na češtinu jako nástroj rodící se české literatury i jeho praktickou účast při vytváření normy spisovné češtiny podle dnešních měřítek jazykové kultury A. Jedlička (Jazyková kritika u Josefa Dobrovského. SaS 14, 1953, 167—179).

V důkladné a na neobyčejně bohatém materiálu založené studii Dobrovského třídění českých biblických rukopisů (sb. Dobrovského, Praha 1953, 227—300) si vzal V. Kyas za úkol ukázat jednotlivé skupiny památek přímo na materiálu a posoudit platnost třídění Dobrovského v celku i v jednotlivostech. Výsledky jeho zkoumání, které provádí rozborem textových úryvků, vybraných z biblických knih tak, aby při vší stručnosti byly typické, obsáhly ve zkratce celou bibli a poskytly co nejpravděpodobnější obraz jednotlivých skupin rukopisných, potvrzují zásadní správnost Dobrovského klasifikace.

Souhrnný obraz onomastických prací Dobrovského a jejich znalecké ocenění přináší studie J. Svobody Dobrovského studium vlastních jmen (sb. Dobrovského, Praha 1953, 156—181). Dobrovského účast na vytvoření novočeské právní terminologie posuzuje H. Bulín v čl. Josef Dobrovský a česká terminologie právní (tamže, s. 441—445).

V závěru připomínáme ještě studii B. Ryby Josef Dobrovský jako textový kritik (tamže s. 197—226), osvětlující prameny i přínos jeho kritiky biblických textů novozákonních, a drobnější čl. M. Kaňáka Dobrovského příspěvek ke studiu novozákonního textu (Náboženská revue 24, 1953, 19—22).

Mnohostrannost vědecké osobnosti Dobrovského se projevila i v thematické šíři jubilejních příspěvků; několik z nich podstatně obohatilo naše znalosti o Dobrovského práci literárně historické. Na konferenci přednesl J. Dolanský ref. Význam Ruska pro práci Jos. Dobrovského o slovanských literaturách (Sovětská literatura 3, 1954, 71—86). Dobrovského pojetím české literatury a jeho aktivní pomocí našim obrozenským spisovatelům se zabývá na pečlivě prokresleném pozadí českého národního hnutí z konce 18. a na počátku 19. století F. Vodička (Úloha Josefa Dobrovského při vzniku obrozenské literatury. Sb. Dobrovského, Praha 1953, 303—343). J. Hrabák ukazuje, jak byl názor Dobrovského na literární dědictví determinován dobou, čím platně přispěl k dalšímu vývoji a v čem je blízký našemu pojetí (Josef Dobrovský a kulturní dědictví. [246]Sb. Dobrovského, Praha 1953, 344—360). Výtěžkem pozoruhodné studie J. Mukařovského Dobrovského „Česká prosodie“ a prosodické boje jí podnícené (přepracovaný ref. z konference; Česká literatura 2, 1954, 1—29) je nové, marxistické zhodnocení jak práce Dobrovského, tak i Počátků českého básnictví a Hněvkovského Zlomků o českém básnictví. F. Vodička v čl. Stanovisko J. Dobrovského k překladu Numy Pompilia od Jana Nejedlého (Česká literatura 2, 1954, 82—89) upozorňuje na diskusi, která byla vyvolána nepodepsanou recensí Dobrovského ve vídeňských Annalen der Literatur und Kunst (1811), a příslušné texty otiskuje v čes. překladu; zájem Dobrovského o soudobé německé básníky pečlivě dokládá z jeho spisů i korespondence Z. Svobodová (Dobrovský a němečtí básníci. ČMF 36, 1954, 1—8).

Také práce Dobrovského na poli historickém byly v jubilejním roce 1953 osvětleny několika pozoruhodnými příspěvky. Kořeny, z nichž přímo vyrůstala vědecká osobnost Dobrovského, poznáváme z přehodnocujícího obrazu staršího období dějin slavistiky, který vytvořil Z. Nejedlý v studii K istorii slavjanovedenija do XVIII veka (po prvé v sovětském čas. Istorik marksist 1941, přetištěna v Slavii 22, 1953, 1—28; úvodní část kromě toho v čes. překladu v Slov. přehledu 39, 1953, 46—49). Obdobným námětem se zabývá i stať F. Wollmana Předchůdci Dobrovského (Slavia 22, 1953, 413—426), vyšetřující vztahy počátků české vědy o Slovanstvu jednak ke starším antikvářským studiím, zejména řádovým, jednak také už ke vznikající evropské, a zejména německé slavistice; třebas se obě tyto práce Dobrovským přímo nezabývají, jsou zajisté důležité pro poznání historické perspektivy jeho díla a zasluhují proto připomínky v našem přehledu.

Dobrovského je třeba studovat v široké souvislosti vývojové a konfrontovat jej se všemi předchůdci a vrstevníky, nikoli jen s těmi, kteří bývají v této souvislosti uváděni tradičně; to ukazuje ve svém „příspěvku k dějinám osvícenské kritiky“ O. Králík (Josef Dobrovský a Gelasius Dobner. Sb. Dobrovského, Praha 1953, 361—412). Otázku, do jaké míry znamenalo užití vědecké historické kritiky u prvních českých zástupců buržoasní historiografie pokrok a jaký je speciální význam této kritiky v díle Dobrovského, řeší Z. Fiala v studii Josef Dobrovský a počátky historické kritiky u nás (Čs. čas. historický 1, 1953, 257—271). Přehledně vykládá o historických pracích Dobrovského a odborně je oceňuje V. Vojtíšek (Historická práce J. Dobrovského. Sb. Dobrovského, Praha 1953, 419—429). Pokrok v jeho vědecké metodě tkví především v tom, že uvedl český dějepis v souvislost s dějepisem obecným, především slovanským, a že národní dějiny české postihoval v celosti pod zorným úhlem pokrokových názorů práva a spravedlnosti, jak ukázal opět V. Vojtíšek v ref. Josef Dobrovský a kritika pramenů (Slavia 23, 1954, 205—212). Stejně je nadepsán i koreferát, v němž J. Macůrek hodnotí účast Dobrovského na diskusi o Schlözerově edici „Russische Annalen“ a závěry, k nimž Dobrovský dospěl při kritice staroruského letopisu Nestorova (Slavia 23, 1954, 213—216). Kriticky oceňuje přednosti i nedostatky jak Dobrovského celkového pohledu na české dějiny, tak i jeho hodnocení jednotlivých událostí týž autor v konferenčním ref. Dobrovského pojetí českých dějin a stanovisko k našemu historickému vývoji (Slavia 23, 1954, 164—190). Na Macůrkův výklad navázal koreferátem o pojetí husitství a reformace v díle Dobrovského F. M. Bartoš (tamtéž, s. 198—200) a R. Holinka zdůrazněním pokrokovosti jeho názorů historických (tamtéž, s. 201—204). Tradici o pokřtění knížete Bořivoje Metodějem přezkoumal F. M. Bartoš (Kníže Bořivoj na Moravě a založení Prahy. Sb. Dobrovského, Praha 1953, 430—440) a celkem sdílí skeptické stanovisko Dobrovského. Studie téhož autora O Dobrovského pojetí osudů slovanské bohoslužby v Čechách (Hist. sborník 1, 1953, 7—26) obsahuje jednostranný výklad o slovanské bohoslužbě v Čechách „v duchu Dobrovského“, kriticky namířený proti skreslujícímu prý pojetí školy Pekařovy. Zájmu Dobrovského o Uhry a Maďary a jeho projevům je věnována stať J. Macůrka České a uherské dějepisectví v počátcích českého a maďar[247]ského národního obrození (sb. Dobrovského, Praha 1953, 473—494).

Konečně je třeba zaznamenat ještě několik prací, které přispívají k poznání Dobrovského jako archeologa a numismatika. Podle J. Eisnera byl Dobrovský naším prvním vědcem, který v archeologickém odkaze našich předků hledal věci všem Slovanům společné (Josefem Dobrovským se počíná studium slovanské archeologie. Sb. Dobrovského, Praha 1953, 415—418); rozborem názorů Dobrovského o slovanské pravlasti a o slovanských zvycích pohřebních ukazuje týž autor na jeho průkopnický význam i v tomto oboru (Dobrovský a slovanský dávnověk. Slavia 23, 1954, 217—223). J. Horák ve výňatku z úvodní studie k chystané edici Slavína (Slavia 23, 1954, 224 až 228) hodnotí zájem Dobrovského o kulturní starožitnosti slovanské a J. Skutil v Dalším příspěvku k poznání archeologické činnosti Josefa Dobrovského (Slavia 22, 1953, 463—472) upozorňuje na nepovšimnutou dosud zprávu Dobrovského o archeologickém nálezu na Klatovsku (v pražském čas. Der Kranz 1823).

Příspěvkem k počátkům české numismatiky je vyčerpávající studie J. Pošváře Josef Dobrovský a numismatika (Sb. Dobrovského, Praha 1953, 456—472); ukazuje, že i na tomto speciálním úseku dosahoval Dobrovský svou kritičností a metodickou vyspělostí výsledků namnoze dosud platných. Od téhož autora pocházejí ještě dvě drobnější stati, obecná Josef Dobrovský — numismatik (Numismatické listy 8, 1953, 97 až 103) a druhá speciální o účasti Dobrovského ve sporu o t. zv. velehradské mince (O t. zv. velehradských mincích, Vlast. věst. mor. 8, 1953, 59—63).

 

Ostatní příspěvky k dějinám české jazykovědy jsou celkem nečetné. Úsilí o zřízení stolice slavistiky na pražské universitě v 40. letech minulého století, spojené se jménem P. J. Šafaříka, osvětluje podle nových dokumentů O. Králík (K počátkům slavistické katedry v Praze. Slavia 22, 1953, 443 až 462). Materiál o Šafaříkových stycích se skandinávskými a holandskými učenci sebral a zpracoval K. Paul v čl. P. J. Šafařík, Skandinávci a Holanďané (Slavia 21, 1953, 352—355).

Dopis Vatroslava Jagiće Vincenci Brandlovi z r. 1885, týkající se vydání korespondence J. Dobrovského, uveřejnil s úvodem a pozn. J. Kurz v Slavii 23, 1954, 559—561.

Ucelenou charakteristiku „neohroženého bojovníka za vědeckou pravdu a objevitelského tvůrce monumentálních děl o dějinách českého jazyka“ podává F. Trávníček v čl. Historik českého jazyka Jan Gebauer (Sb. Zd. Nejedlému ČSAV, Praha 1953, 610—620).

Příspěvek V. Lesného k dějinám české indologie Dva indologové (tamtéž, s. 621 až 627) se týká Alfreda Ludwiga, profesora srovnávacího jazykozpytu na pražské universitě (1832—1912), a jeho žáka J. Zubatého.

P. Váša v životopisném příspěvku František Vymazal. Z dílny slavisty proletáře (SovJaz 4, 1954, 438—447) vychází z bohaté a dosud nezpracované Vymazalovy korespondence.

Josef Král jako překladatel a badatel o české prosodii je předmětem rozboru F. Stiebitze v LF 2 (77), 1954, 1—8.

 

VI. JUBILEA A NEKROLOGY

 

Z jubileí české jazykovědy v letech 1953/4 zaznamenáváme tato významnější:

Šedesátin akad. B. Havránka (30. ledna 1953) vzpomněli jubilantovi přátelé i žáci řadou statí a článků, v nichž vyložili a zhodnotili jeho dosavadní bohaté životní dílo vědecké i učitelské; k témuž jubileu vyšel i I. sv. Studií a prací linguistických jako Havránkův sborník (o něm viz na s. 115; srv. ref. L. Doležela v NŘ 38, 1955, 165 až 181 a J. Bauera zde s. 249—258). Z jubilejních příspěvků uvádíme tu jen důležitější: K. Horálek, Přehled Havránkovy vědecké činnosti (SPL I, Praha 1954, 11—35); J. Mukařovský, Bohuslav Havránek a Karlova universita (tamtéž, s. 36—39); Kv. Hodura, Bohuslav Havránek a Příruční slovník jazyka českého (tamtéž, s. 40—42). Dále vzpomněli Havránkových šedesátin: K. Horálek (SaS 14, 1953, 23—29 a Rudé právo 1953, 30/1), A. Jedlička (NŘ 36, 1953, 15—19 [248]a Učitelské noviny 1953, č. 4), J. Bělič (Lit. noviny 1953, č. 5), K. Hausenblas (ČJ 3, 1953, 10—14), Š. Peciar (Jazykovedný časopis 7, 1953, 130—134), F. Svěrák (Rovnost 1953, 31/1), M. Wagner (SovJaz 3, 1953, 89—91), L. Řeháček (Slov. přehled 39, 1953, 29—31) a j.

Dne 17. srpna 1953 se dožil 65 let akad. F. Trávníček; tohoto výročí, k němuž byl jubilantovi udělen Řád republiky, vzpomněli zejména: F. Svěrák (Nový život 5, 1953, 1114—1121, ČJ 3, 1953, 129—137 a Rovnost 1953, 15/8), Š. Peciar (Jazykovedný časopis 7, 1953, 125—129 a Kult. život 1953, 29/8), B. Uher (Komenský 77, 1953, 467—468), F. Kubka, Podívejme se do Trávníčka (Lit. noviny 1953, č. 33) a j. U příležitosti jmenování F. Trávníčka akademikem psal o jeho životě a díle J. Jelínek (ČJ 3,1953, 5—9).

Dvojí jubileum oslavila v r. 1954 česká fonetika: čtyřicáté výročí zahájení práce ve fonetické laboratoři Karlovy university (dnes Fonetický ústav) a šedesáté narozeniny předního českého fonetika, univ. prof. B. Hály (12. ledna 1894), jak připomněl K. Ohnesorg v čl. Un jubilé de la phonétique tchécoslovaque (Lingua 4, 1954, 223—229); kromě toho psal o Hálově životě i dosavadním díle týž autor v ČMF 36, 1954, 46—48 a v ČJ 4, 1954, 84—87. Přehledně zhodnotil dále významný Hálův podíl na rozvoji české fonetiky B. Havránek (NŘ 37, 1954, 30—33) a M. Romportl (SaS 15, 1954, 1—4 a Lit. noviny 1954, č. 2); na Hálovy zásluhy o českou logopedii upozornil M. Sovák v čl. Fonetika v logopedické praxi (SaS 15, 1954, 4—6).

75. narozenin univ. prof. Kv. Hodury (2. února 1879), vyznamenaného při této příležitosti Řádem práce, vzpomněla redakce Naší řeči věnováním čtyřčísla (37, 1954, č. 3—6; s. 1—80 vyšly též samostatně pod názvem K jazyku a slohu našich klasiků). Hodurovo záslužné dílo vědecké i učitelské při té příležitosti ocenili zejména B. Havránek (Lit. noviny 1954, č. 6), A. Jedlička (ČJ 4, 1954, 81—84 a Učitelské noviny 1954, č. 5) a J. Bělič (Rudé právo 1954, 2/2).

Sedmdesáti let se dožil český slavista, univ. prof. Ant. Frinta (14. června 1884), šedesáti let rusista, univ. prof. L. V. Kopeckij (22. srpna 1894; srv. SovJaz 4, 1954, 402—405) a rovněž šedesáti let přední český srovnávací jazykozpytec a etymolog, univ. prof. V. Machek (8. listopadu 1894; srv. jubilejní čl. K. Janáčka v NŘ 37, 1954, 257—262 a F. Svěráka v Rovnosti 1954, 8/11).

Ze ztrát, které postihly českou jazykovědu v uplynulém dvouletí, vzpomínáme Ant. Profouse, autora základního díla české toponomastiky Místní jména v Čechách (27. března 1953); srv. nekrology Kv. Hodury v NŘ 36, 1953, 150—151, V. Šmilauera v ČJ 3, 1953, 159—160 a B. Horáka ve Sb. Čs. spol. zeměpisné 58, 1953, 238—239 a j.

Zvláště bolestně pociťuje česká jazykověda, zejména dialektologie, předčasný odchod univ. prof. Ad. Kellnera, který zemřel — v plném rozmachu tvůrčích sil a uprostřed pilné práce na realisaci dalekosáhlých vědeckých plánů — 31. května 1953; to dokazují i četné nekrology Kellnerových přátel a žáků, vysoko hodnotící jeho životní dialektologické dílo. Jmenujeme z nich: V. Vážný, NŘ 36, 1953, 220—228; A. Lamprecht, SaS 14, 1953, 97—102; M. Jelínek, Čas. Mat. mor. 72, 1953, 184—190; S. Králík, SlezSb 51, 1953, 417—418 a sb. Kellnerovi, Opava 1954, 9—21; F. Svěrák, ČJ 3, 1953, 189—190 a Rovnost 1953, 6/6; M. Kopecký, Literární noviny 1953, č. 24, s. 9; J. Skulina, SbFilFakBU 3, 1954, č. 3 — ř. jazykovědné A č. 2 —, s. 91—95 a j. K uctění památky Kellnerovy vydal Slezský stud. ústav v Opavě 1954 sborník dialektologických prací; o něm viz ref. J. Voráče zde na s. 178—182.

Nedlouho po svých osmdesátinách zemřel dne 20. března 1954 český jazykozpytec a žák Gebauerův Pavel Váša; 8. března 1954 zemřel brněnský fonetik, univ. prof. Emanuel Šrámek (srov. nekrology J. Chloupka v SbFilFakBU 3, 1954, č. 3 — ř. jazykovědné A č. 2 —, s. 90—91 a J. Pačesové v ČMF 36, 1954, 168—169).

 

[249]VII. CIZÍ PRÁCE O JAZYCE ČESKÉM

 

Docentka češtiny na moskevské universitě A. G. Širokovová vydala přehlednou českou mluvnici pro potřeby vysokoškoláků Očerk grammatiki češskogo jazyka (Moskva 1952 [spr. 1953]; s. 190); o knize viz ref. N. A. Kondrašova v čas. Voprosy jazykoznanija 1954, 146—149, u nás H. Křížkové v SaS 16, 1955, 101—104. Do této mluvnice měla být původně zařaděna autorčina studie K voprosu o različii meždu češskim literaturnym jazykom i narodnorazgovornoj reč’ju, vyšla však (pro značný rozsah) ve sb. Slavjanskaja filologija 2, 1954, 3—37; srv. o ní ref. J. Běliče v SovJaz 5, 1955, 115—116 a E. Tlusté v SaS 16, 1955, 104—105. A. G. Širokovová, která už dříve přeložila do ruštiny I. díl Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny (Grammatika češskogo literaturnogo jazyka. Moskva 1950, srov. ref. K. Hausenblase v NŘ 34, 1950, 157—158), je i překladatelkou Hujerova Úvodu do dějin jazyka českého, který vyšel pod názvem Vvedenije v istoriju češskogo jazyka s předmluvou a poznámkami P. S. Kuznecova v Moskvě 1953.

V NDR po dvoudílné učebnici češtiny, kterou zpracovali H. Fritsch, J. Bauernöpfel a A. John (1951/2), vyšla nevelká, ale zdařilá Tschechische Grammatik. Leitfaden zur Einführung in die tschechische Sprache od lipského slavisty a vynikajícího znalce češtiny R. Fischera (Halle/Saale 1954, S. VI + 86); o obou těchto publikacích ref. I. Lutterer v SaS 16, 1955, 105—108.

Do historické mluvnice češtiny stručně uvádí čl. téhož autora Zur Geschichte der tschechischen Sprache (Russischunterricht 6, 1953, 52—56), všímající si, třebas jen obrysově, i vývoje literárního.

Živý zájem o bohemistiku v NDR dokazuje i nedávné vydání německého překladu Trávníčkovy Spisovné české výslovnosti od H. Rössela (Phonetik der tschechischen Schriftsprache. Halle 1954, s. 53) a čítanky (Tschechisches Lesebuch. Eine Anthologie aus einem Jahrtausend tschechischer Literatur); ohlášeno je vydání Dobrovského Geschichte der tschechischen Sprache u. Literatur.

Jako 5. sv. sbírky Trudy po slavjanskoj filologii, kterou vydává Ruský institut při stockholmské universitě, vyšla v Uppsale 1954 práce O. Wallména Alte tschechische Pflanzennamen und Rezepte im Botanicon Dorstens (s. 176). Je tu otištěn a rozebrán (povšechně a nikoli bez chyb) český jazykový materiál obsažený v přípiscích k exempláři botanické příručky Th. Dorstena z r. 1540, která kdysi byla v českém majetku a do Švédska se dostala s kořistí po třicetileté válce (nyní je uložena v král. knihovně ve Stockholmu).

Pozn.: Z přehledu byly vědomě vypuštěny práce bibliografické všeho druhu; o nich hodláme podat soubornou zprávu za uplynulé desetiletí (1945—1955) v některém z příštích čísel SaS.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 4, s. 227-249

Předchozí Lubomír Doležel, Slavomír Utěšený: Ze slovenské jazykovědy

Následující Jaroslav Bauer: Havránkův sborník